Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Na většinu otázek či prohlášení už malé vlče jen pokojně přikývne nebo se na Nycteu vesele zazubí.

"Dobře..." Zašeptá tiše, schoulený u vlčice a se zavřenýma očkama se skutečně ponoří do spánku.

Bohužel se Jaro neprobudí s odpočatým tělem, jelikož ho ze spánku vytrhly kapky, padající z nebe, a to asi po hodině neklidného spánku vedle teplého Nycteina těla. "Umm..." Zamručí lenivě, je jasné, že by si rád dáchnul ještě tak půl dne, ale není mu to přáno, jelikož z pár kapek se brzy vyklube pořádný déšť. "Uh, Nyko... To je zase ošklivě. Já už chci domů..." Posteskne si zachmuřeně a vyšplhá se na své vratké nožky. Olízne vlčici láskyplně tvář a žalostně se na ni usměje. Vstup do hor je nedaleko, a tím se otevírá i možnost nějakého úkrytu - třeba jeskyně. Jen tam dojít a pak nalézt Jarovu rodinu. Vlče se na Nycteu tázavě podívá, jestli se vydají tím směrem, nebo má v plánu něco jiného.

//Pardon za zpoždění, tohle je takový rozhýbávací post :D

"To jo, to je! Ale masíčko je taky dobré, i když nebývá tak sladké jako takové maliny..." Zasněně se usměje a zavrtí nedočkavě ocáskem. Po Nycteině otázce se krátce zamyslí, jelikož jména svých rodičů samozřejmě nepoužívá moc často. "Noo, maminka se jmenuje Loa a tatínek Oialê. Je to z nějakého starého jazyka, ale Zima mi jednou říkala, co znamenají. Umm... Jenom si teď nemůžu vzpomenout. Umm..." V náruživém zamyšlení nakrčí celé čelíčko, ale vypadá to, že na vlčí překlad jmen nemůže přijít. "Já to asi zapomněl. Ach jo, zkusím si vzpomenout než dojdeme domů..." Mračíc se hrábne tlapkou do studené země, jakoby mohla za jeho zapomnětlivost.
"Zlaté jako já? Ale mně se tvoje modré oči líbí, jsou takové hluboké... Mám sovy rád." A co vlastně malé vlče nemá rádo? "Jéé, to až řeknu Podzimovi, ten bude překvapený, že jsme taky dravci! Ale určitě už brzo na lov půjdu..." Na Nycteino varování ohledně důležitosti lovu zavrtí hlavičkou. "Lov musí být obrovská legrace! Vždycky, když se rodiče vrací z lovu... Ale oni moc často neloví, viď? Ale bývají... usmívají se, že jo?" Znovu nakrčí čelíčko, jakoby zapomněl, jak rodiče vypadají po příchodu z lovu. "Umm... šťastní... určitě ano..." Nejistě pohoupe hlavičkou a zamyšleně upře svůj žlutý pohled do sněhu.
Přemýšlení ho tak zaměstnalo, že ohledně magie a monstra už zůstalo jen zahloubaně mlčet, což prolomila až možnost partnerství s vlčicí. A pak ledový katapult, který je dopravil na úpatí hory.

Rychle oddychujíc se Jaro nechá olízat, což je mu velice příjemné. Nyctein jazyk hezky hřeje a zbavuje ho vody, takže si může v leže hovět na studené zemi. "T-t-tak jo... Uááá...! Jsem u-unav-vený..." Zamrmlá zdolaně, posune se blíž k vlčici a zachumlá se jí do kožíšku. "Už... už tam brzo bu-budeme... Jsme u hor-ry." Zavrní tlumeně ze svého vyhřívaného místečka a začne Nyctee také na oplátku lízat kožíšek kam jen dosáhne. Chvilku je ticho, že to vypadá, jakoby usnul, ale stejně si ještě vzpomene: "Rok a Počasí... Maminka je Rok, uááá!" Dlouze si závne. "A tatínek je Počasí..."

Tělo Perly se na chvíli ustálilo. Její vztek se začal mírnit a opět začala převládat její vlčí stránka. Řeč se umírnila, i když si stále tak trochu šlapala po jazyku. Sarah začala její vlastní dcera děsit a napadaly jí myšlenky, zda jí vůbec dokáže nějak ukočírovat. Chtělo by to přemluvit Perlu k odchodu co nejdříve, dokud zas nezačne mutovat v draka.

Nejistě nad Nycteinou otázkou pokýve hlavou a pak pokrčí rameny. "Asi ano, nepamatuju si, že bychom je někdy neměli. Na našem území je vždycky moc hezky, tenhle sníh je tam jen na jednom místě, které má moc ráda Zima, ale jinak tam všechno moc hezky kvete. Maminka říká, že je to pro nás výhodné, protože moc nejíme maso, víš?" Zavrtí nadšeně ocáskem a vzrušeně se na vlčici zašklebí. "Borůvek i ostružin máme spoustu! Až se vrátíme, musíš si na nich pochutnat, jsou moc dobré, slaďoučké." Vlče se zdá naprosto nadšené představou, jak nadšená by mohla být Nyctea z oněch lesních plodů.
"Olše a Osika." Zopakuje názvy téměř stejným tónem jako Nyctea a pokusí se si ty stromy zapamatovat alespoň jménem, když teď žádné nejsou poblíž. Od malé znalosti ovocných stromů přejde Nyctea k přednášce o dravých ptácích, na což Jaro zvědavě nastraží ouška, aby o nic nepřišel. Byť o rysovi nikdy neslyšel, přikývne na Nycteinu otázku, jelikož nechtěl vypadat jako příliš hloupé vlče, které nic neví. Zato puštíka už párkrát viděl - a teď dokonce i ví, jak se ten ptáček jmenuje! "Sovice sněžná musí být moc krásný pták, jestli vypadáš jako ona..." Poznamená naprosto jistě svou domněnku, když pohledem přejede po jejím světlém kožíšku. "Jéé, takže já jsem taky dravec? Jsem vlk... Ale moc maso nejím. Ale budu, až vyrostu! Rodiče mě sice ještě na žádný lov nevzali, ale já se to nějak naučím. Nebo mě to naučíš ty, mohla bys, Nyko?" Udělá na vlčici roztomilé přemlouvající oči a nakloní hlavičku na stranu, aby tomu pohledu dodal na účinnosti.
Promne si tlapičkou obě očka, a pak potřepe hlavou, jakoby mu to mohlo pomoci si lépe představit barvu svých oček. "Jednou se budu muset podívat na nějakou vodu, abych své oči viděl na vlastní oči." Pohlédne na Nycteu překvapeně, když mu řekne i tu větu s ubližováním pomocí magie a začne rychle vrtět hlavou, aby si snad nemyslela, že je nějaký zlý vlk. "To ne, já nikomu ubližovat nebudu. Mám rád ostatní zvířata. Radši bych nás chránil." Trochu se zamračí a znovu zakroutí hlavou, jakoby to už dávno nebylo jasné.
Trochu se k Nyctee přiblíží a otře si hlavičku o její bok, jakoby ji chtěl pohladit. "Nebýt tebe, unesl by mě znovu a už by mě nepustil. Děkuju, Nyko." Znovu se o ni otře a obdaruje ji nejvíce upřímným úsměvem, který dokázal na své tlamičce stvořit. Možná by měl k tématu partnerství ještě co říct, ale už to nestihl, jelikož byl spolu s vlčicí katapultován do vzduchu, kde okamžitě zapomněl, o čem se to bavili.
Jakmile dopadnou do jezera, jeho myšlenky se zabývají pouze dvěma věcmi - jak co nejrychleji doplavat ke břehu, a jaký zajímavý kousek s vodou by mu Nyctea mohla ukázat. "D-d-dobřeee!" Zavolá na vlčici souhlasně, a s drkotajícími zuby a pomalu tuhnoucími svaly se pokusí doplavat k nejbližšímu břehu, stejným směrem jako vlčice. Čas od času se potopí, jelikož na něho ledová voda působí vcelku negativně a není lehké dát své tělíčko do pohybu, ale vždy najde nějakou tu sílu, aby udělal další tempa. Není to pro malé vlče nic lehkého a ke břehu je to vcelku dálka, ale Jaro se snaží jak může a svou vůlí nedovoluje síle, aby ho opustila. "Už- už tam bu-bu-bu-deme!" Informuje Nycteu, jakoby byla slepá, a po pár tempech jeho nožky skutečně narazí na mělčinu, takže s menším klopýtáním dokáže vyběhnout až na břeh, kde se velice udýchaný svalí na bok a podívá se, jak je na tom Nyctea, která dopadla až za ním.
Vycházející slunce na obloze je skryté obrovskou horou, tyčící se nedaleko ledového jezera. Na oba poutníky se vrhá veliký stín, který jim nedovoluje se osušit a tím spíš přidává na chladu. Jedna dobrá zpráva tu ale je - už jsou u hor! Tím pádem jsou blíž Jarovým rodičům a výborným lesním plodům, které je čekají jako odměna za dlouhou cestu, kterou absolvovali, a která je ještě čeká.

Po tom co bohyně zmizela, nechala za sebou velkou paseku. Nesrovnalosti ohledně rodičů mladé vlčice byly ale tím nejmenším problémem, který měla. Je možné, že Odol našel způsob, jak cestovat mezi světy? Už jednou byla hranice alternativy překročena, kdo ví, co ten démon provádí.
Obě vlčice se zdálo na sebe hněvaly. Co bylo horší, matka teď musela své dceři vysvětlit, že ten dáreček od tatínka není nic dobrého. Když se na ní Perla otočila, obraz alternativy se rozplynul. Perlin vztek ještě víc začal sílit a její zuby se najednou prodloužily. Dračí kámen se dal s hněvem s nevyrovnaností mladé vlkodračice do chodu a ostny na jejích zádech se daly do pohybu. S Perličkou to najednou cuklo, protože ucítila ohromnou bolest v zádech, jako by jí někdo lámal páteř na kole. Ostny se prodraly ještě víc skrz kůži na zádech a povylezly o pár centimetrů. Bolest podnítila ještě víc Perlin vztek, který v tu chvíli skoro nekontrolovala. Dračí vztek a zatrpklost je příznačný této rase, kdo ví, jak dlouho se s tím dokáže tohle - skoro ještě vlče - porvat, aniž by jí v jejím srdci nezbylo nic jiného. Kdo by chtěl být celý život jen naštvaný, agresivní a zahořklý? A to hned od mala?

Vlčí bohyně dál prohlížela trochu netaktní dračo-vlčí slečinku. Na otázku Sarah vůbec nereagovala - ne zatím. "Hm," vyšlo z ní jen po chvíli ticha a až pak se rozhodla hovořit s Perlou. "Ani Bohové neví všechno a hlavně ne to, co se netýká jejich světa," řekla Iris krapet rozmrzelým hlasem. "Co to máš na hrudi?" položila najednou otázku spíše sama sobě a nějakou zvláštní silou zvedla ohromnou Perlu do vzduchu tak, aby lépe viděla na její hrudník, který se jí vznášel vy výši očí. Nevýhodou bylo, že Perla se vlivem téhle magie předmětů nemohla téměř hnout. Iris si jí taky dobře podržela, moc dobře věděla, jaká krev jí proudí v žilách. Pak zavřela oči a hruď, kam Odol zarazil kámen se zlatě rozzářila. Perla mohla cítit na chvíli se vlčí já a míň to dračí, kterým teď z části je.
Tahle síla se dostala i k Sarah, která si najedou spojila tohle Perlino nové tělo s vlkem a všechno si pomaličku dávala dohromady. Iris pak otevřela oči a Perlu položila kus od její matky. "Je povahou po otci, ale je dobře, že je v ní víc obyčejný vlk," řekla stojíc před vlčicema. "Tvého otce jsem nevyhnala záměrně, ale v tomto světě nemá co dělat, alternativní světy mají svá pravidla a i přítomnost tvé matky a skupiny vlků, co tam byla, narušovala přirozený chod přírody. Odol by zde stejně nechtěl páchat nic dobrého, koukni na sebe, ani vlastní máma tě nemůže poznat, to chceš?" kázala Iris mladé vlčici, která očividně nechápala, kdo je tu ten špatný.
I zželelo se bohyně vlčete bez rodiče a na chvíli vytvořila portál, který měl šišatý kruhový tvar, visel v prostoru a bylo v něm vidět, do Odolova světa a tam sám Odol. Iris nechala hledět Perlu do takového mezidimenzionálního zrcadla a šla blíž k Sarah. "Perla má v hrudi dračí kámen, Odol musel navštívit jiný svět, aby ho získal, nějak se naučil chodit mezi nimi - o to je pro nás nebezpečnější, ale.... Musíš vzít Perlu hlouběji do lesa, zkus zdejší okolí, měla by jsi najít dračí květ, který září jasně modrou barvou, až ho uvidíš, jistě ho poznáš. Nesmí ho ale jíst! Nedotýkejte se ho a moc k němu nečichejte, má smyslu matoucí účinky. Až bude chtít Perla odejít, okno se samo zavře, nechám to nyní na tobě, pokud mě budete potřebovat, přijdu." řekla Iris v rychlosti, protože musela jít chránit svět před nájezdy Odola a jiných tvorů. Odstoupila od Sarah a s fouknutím větru zmizela.

Když se Perle konečně povedlo probrat matku, nebyla z toho moc nadšená, neb svou dceru hned nepoznala. Aby toho nebylo málo, do dění se vložila ještě Iris, která doslova spadla z nebe a vyryla koryto svými zády nedaleko obou vlčic. Iris Ležela na boku a drahnou dobu se nehýbala. Čára, kterou vyryla kus od jezera nebyla ani tak hluboká, jako spíš plná krve. Její tělo utrpělo četná zranění a bílý kožíšek nabral nádech rudé barvy. Ohromné tělo stále nehybně leželo uprostřed lesa a když už se konečně začala probírat, příroda kolem začala bláznit. Zničená bohyně seděla zády k vlčicím a kolem ní náhle začalo sněžit, v mžiku se strhla ohromná vichřice, která se točila kolem jezera. Iris se pokusila vstát a potácela se sem a tam. Všechno najednou ustálo a začalo být nesnesitelně horko, až se vlci doslova začali opíkat. Prudké horky vystřídaly kroupy a vše se o vteřinu později proměnilo opět ve vichr. Obě vlčice na chvíli ztratily Iris z dohledu. Perla, která měla mnohem odolnější kůži snášela změny lépe, ale chudák Sarah po tom mohla být ještě víc v šoku.
Po pár minutách vítr ustál a vše se vrátilo do normálu. Před vlčicemi stála Iris v plné své kráse a hleděla na Perlu. "Sarah?" zeptala se vlčice tiše a sjela jí pohledem. "Ty slečinko, pojď sem!" vyzvala Perlu trochu děsivým tónem, takže odmítnutí nepřicházelo v úvahu. Bílá bohyně se posadila a sledovala vlčice, která byla už jen o polovinu menší než ona. "Copak ti tatínek udělal? Říkal ti něco?" vyptávala se a pozorně zkoumala vlčici a všechny její změny.

"Jééé!" Ožije Jaro při zmínce o borůvkách a šťastně se na Nycteu začne zubit. "Lesní plody já zbožňuju! Jsou tak slaďoučké a dobroučké, nemůžu se jich nabažit! A v našem úkrytu jich je spoustu, tam se ti bude líbit. Máme to doma útulné a veliké, všude spousta moc pěkný rostlinek a - nejradši mám maliny! Až dorazíme domů, můžeme se spolu hezky najíst." Blaženě se usmívá, zdá se, že s jeho sourozenci neměl možnost si užívat darů lesa, a tak je teď velice rád, že narazil na spřízněnou duši. "Ol-še? Ne, to ne, neznám Ol-ši, Os-ani-Ku. Víš, já se ve stromech tak moc nevyznám... Jen v těch ovocných." Přizná svou neznalost vykuleně a zvědavě na vlčici pohlédne, jestli mu ty listy znovu nakreslí. "Podzim má stromy rád, často o nich mluvívá, ale mě zase tak nezajímají." Dodá váhavě, jakoby přikládal na stůl možnost, jak by se Andílek mohl sblížit s jeho oblíbeným sourozencem.
Jaro užasle vykulí oči a uctivě si Nycteu prohlédne. "Podle dravců? A jak ti dravci vypadají? Já jsem nikdy o žádném Strýcovi ani Apiciovi neslyšel... Ani o dalších... A jaký dravec je Nyka? Ty nevypadáš jako dravec, vypadáš moc hodně a laskavě..." Zmateně nakrčí čelíčko, jak se snaží tomuto novému problému porozumět, ale evidentně se mu to nijak zvlášť nedaří.
Se zaujetím naslouchá výkladu vlčice, která se snaží to podat co nejsrozumitelněji to jde. Vítr jim čechrá kožíšky, sníh křupe pod tlapkami malé vlče sní o úžasných a mocných magiích, kterými by snad mohlo vládnout. "Zlaté oči... To je moc pěkná barva. Jako sluníčko? Nebo pampeliška?" Zkusí si představit své oči a v duchu si poznamená, že by se měl co nejdříve pořádně podívat do nějakého jezera, aby se sám viděl. "Jůů, energie. To zní moc silně a pěkně. Mohl bych pak ochraňovat ostatní? To bych moc rád, abys se mnou neměla takovou práci..." Poskočí si a zatočí se, přičemž švihne ocáskem, jakoby očekával, že se něco stane. Bohužel se žádná magie nezjevila a on jen rozvířil sníh kolem sebe, takže s Nycteou museli chvíli pomrkávat, aby viděli na hory před nimi. "To zní moc dobře. Snad se taky naučím svou magii ovládat tak dobře." Zatouží ještě jednou po nevinné moci kouzel, ale už naposledy, jelikož vidina nějakého magického kousku s vodou ho zcela nadchla. "To bude legrace!"
"No..." Zarazí se nad možností, že by Nyctea nebyla jeho partnerka, ale sourozenec. "Ne. Já se s bráškou a sestrami nemazlím. Jsme na sebe celkem hodní, ale mazlí se jen rodiče s námi a mezi sebou. To by bylo divné, kdybychom se mazlili, to ne. Sourozenci by se podle mě měli jenom prát a hrát si." Sdělí vlčici svou doměnku velice důležitým tónem a uličnicky na ni mrkne, aby si nemyslela, že jeho nabídku jen tak odmítne nějakým sesterstvím.

Inu, jak se stalo, tak se stalo - oba vlčci se náhle ocitli ve vzduchu a nevídanou rychlostí si to mířili k horám, které se teď zdají mnohem blíže než před tím. "JUPÍÍÍííí, ééé, bmmbmm..." Jaro znovu zavýskne, ale jeho veselý křik utlumila Nyctea, která si ho k sobě přitáhla do obětí, takže nemohl pořádně mluvit, ani sledovat pád. I vlčice pro jistotu zavřela oči, jelikož se bála tvrdého přistání, které zákonitě musí nastat. Celkově si tedy ani jeden z nich překrásný let zmrzlou krajinou neužil - Nyctea věděla, že přichází smrt a Jaro se tak trochu dusil v její náruči. Zem se přibližovala každou chvílí, vlčice jakoby cítila na svých zádech dotyky zubaté a pak tento ledový pocit zažila po celém těle - to když spolu s vlčetem dopadla doprostřed studeného jezera. Hladinou prolétli jako tesák masem a náraz odmrštil Jara z jejího sevření, takže mohli každý za sebe plavat vzhůru ku hladině. Naštěstí se Jaro naučil plavat už dávno, a tak trochu zamotanými tempy (to ještě z omámení od nedostatku kyslíku) putoval vzhůru pro vzduch. Jakmile se konečně nadech a vzpamatoval se ze šoku z ledové vody, rozesmál se na celé kolo a rozhlédl se, kde je jeho Strážná andělice. "T-to jsi zařídila t-ty, Nyk-ko? Jsi nej-nej-nejlepší! T-to byla al-le legrace! A můžeš mi i uk-k-kázat nějaké kouzlo! Máme t-tu jez-z-ero!" Zavolá s drkotajícími zuby a šťastným úsměvem na tlamičce.

Po zmizení bohyně a netvora se opět počasí začalo uklidňovat. Mraky se ještě chvíli honily po obloze, ale černota se začala rychle trhat. Vlci tak měli pohled na zářivý měsíc. Obě vlčice opět zůstaly samy. Perla ležela na zemi v bolestech, ale její matka jí nepomohla. Kámen, který tolik ubližoval mladé vlčici nebyl jen tak obyčejný. Byl z jiného světa a Perlino tělo začal ihned měnit. Kdo ví, kde Odol ten kus šutru sebral. Srst na jejím těle se začala zkracovat, až zbyly jen štětiny, nohy, trup a hlavně krk se začaly zvětšovat a ocas se změnil úplně. Velká bolest hlavy na sebe nenechala čekat a na čely se objevily dvě praskliny, které nekrvácely, ale místo toho z nich začaly růst rohy. To nebyla jedinná změna na její hlavě, tesáky se začaly doslova měnit ve velké tesáky, které se jí ani do tlamy nevešly. Rostly a rostly. Uvnitř tlamy se jí zmenšil jazyk a prodloužil se jí jako zmiji. Přední nohy nabraly nádech spíše dravce, než vlčích tlap, ale zadní zůstaly spíše do vlka. Perla mohla cítit, jak se jí skoro láme páteř, to tím, že jí tam začaly růst výčnělky, které nabraly barvy jejích tmavých znaků, které místo toho zmizely. Má Perla vzbudit svou matku? Nezděsí se? Je teď asi 3x větší než ona a s tímhle tělem, kdo ví?

Jaký krásný den se rozzářil na celými ostrovy. Slunce svítí a po dešti příjemně hřeje. Koho by napadlo, že se zrovna nad malým územím Longu začne stahovat temný mrak? Ještě divnější je hrom, který udeří chvíli na to. Blesk na sebe nenechá dlouho čekat, když v tom se ozve hlasité zavrčení z nebes, které nažene hrůzu i tomu nejstatečnějšímu vlkovi. Oblohou prolétnou další dva blesky a všichni si mohou všimnout, že nad územím se stahuje tma, která nevěstí nic dobrého. Další blesk jí na chvíli rozzáří a odhalí ohromnou postavu v dáli. Mračna se začnou ještě více kupit a nastane tma jako by byla noc. Další blesk rozzáří krajinu a odhalí nepřiměřeně velký skok postavy k dvoum vlčicím. "Koukám že mě tu pomlouváš má drahá!" ozve se z dáli Sarah již známý hlas. S druhým hromem se na nebi rozzáří jasně bílá vlčí postava - ochránkyně Mois Grisu Iris.
"Odole! Musíš se vrátit odkud jsi přišel! Tohle nemůžeš!" zavolá Iris z nebe na ohromného vlka, který se stále skrývá v temnu. Vlk se jen otočí na svou dceru a mohutnými skoky se k ní rozeběhne, je jasné, že ho nikdo v tuhle chvíli nedokáže zastavit, natož se pohnout. Odol se ladným skokem vyšvihl do vzduchu, přeskočil Sarah a vrhnul se přímo na Perlu, kterou povalil na zem.
"Dárek od tatínka..." zašeptal mladé vlčici do ucha a přitlačil jí tlapkou cosi k hrudi. Malá věc, připomínající purpurový drahokam se perle doslova vpila do těla a usadila se jí blízko u srdce. Vlčice musela cítit ohromnou bolest, jako když jí někdo rozřízne hruď a vloží do těla trní.
Iris využila situace, vrhla se Odolovi na záda a s další ohlušující ránou oba zmizeli. Perlička ležela na zemi a cítila, jak jejím tělem proudí nekonečná energie, která jí po chvíli začala zžírat tak, že jí musela ze sebe dostat, jako by jí někdo nabil na 200%! ...Teď budeš silná po mně... zaznělo jí jen v hlavě od Odola a pak už se s tím nějak musela vypořádat sama.

Jaro se zastaví a pohlédne na obrázek, který Nyctea v rychlosti načrtla. S nadšením začne kývat hlavičkou a radostně poskočí. "Přesně takové! Andílku, ty víš opravdu všechno!" Zatočí se na místě zvesela a znovu mrkne na obrázek. "Javorový list. Ty jsou moc hezké! Jaké listy máš nejradši, Andílku? Nebo rostlinky?" Zeptá se vlčice zvědavě, když se zase rozejdou směrem k pomalu se přibližujícím horám.
Nycteino moudro o sestrách doprovodí kývnutím, ale jinak už se k Zimě nevyjadřuje. Až ji vlčice pozná, sama uvidí, jaká je. "A jak se jmenují tvoji sourozenci, Nyko? Máš je ráda?" Zdá se, že Jaro je stejně ochotný posluchač, jako vypravěč a je připravený se o své společnici dovědět co nejvíc. Vždyť s ní přece chce žít, tak proč ne?
Nastraží ouška na Nyctein recept pro ochranu proti nebezpečí. Samozřejmě věděl už před tím, že by měl poslouchat své rodiče, ale teď, když mu to poradil jeho Strážný andílek, tomu bude přikládat větší váhu. Vždyť Nyka zatím dokázala, že je velice moudrá a spolehlivá, což znamená, že udílí dobré rady, které je radno poslouchat. "Takovou magii bych chtěl mít! Ochránil bych se před vším zlým, stejně jako bych udržel v bezpečí svou rodinu. Žádná Příšera už by si na mě nedovolila a nemusel bych se už nikdy bát!" Zasní se nad takovou skvělou možností a je vidět, že své přání myslí upřímně. Podívá se do Nycteiných modrých očí a uznale přikývne. "Takže podle toho, jaké máš oči, máš i magii? A co umíš udělat s vodou? A jaké oči mám já? Nikdy jsem je vlastně neviděl... Mám taky vodní magii?" Upře na Andílka svá žlutá očka, zatímco dál pokládá své nevyčerpatelné otázky. "A dá se magie i nějak změnit? A to neexistují žádné jiné? Ukážeš mi nějaké kouzlo?" Vypadá to, že téma magie u Jara dopadlo na úrodnou půdu, evidentně ho to velice zajímá. Možná budoucí odborník přes magie?
S radostí se otře do Nycteiny tlapky, když ho pohladí/pocuchá po hlavičce a ještě se svým rozčepýřeným hnízdem zatřepe, takže vypadá, jakoby měl na hlavě bodliny. "Oni tě určitě taky moc rádi poznají, jsi přece můj Andílek! A víš... Až vyrostu, mohli bychom být partneři! Mazlit se a být na sebe hodní. Přesně tak to dělají maminka a tatínek." Vlče spřádá stále lepší a dokonalejší plány ohledně své budoucnosti, ale technicky vzato - no nebyli by úžasný pár? "Když se máme oba tak rádi." Zazubí se nadšeně a s nadějí na vlčici pohlédne, jestli by s tím souhlasila.
Zatímco ten prcek sleduje Nycteinu reakci, nevšímá si cesty před sebou, takže šlápne přímo na kousek ledu. Překvapeně vyjekne, ale když pohlédne na svou tlapku, žádné zranění nevidí, spíš se ledový bodec propadl do země. "Jejda" Prohodí udiveně a znovu si tlapku zkontroluje. V zemi to tak nějak podivně zaduní a pak párkrát křupne a cvakne, jakoby se tam rozjížděl nějaký mechanismus. Jaro se nejistě podívá na Andílka a pak na zem, co že se to děje. Zvuky ustanou, a tak nechápavě zavrtí hlavou a rozhlédne se, jestli se náhodou něco nezměnilo. "To bylo zvláštní, viď?" Poznamená svým dětským hláskem, a pak... s nimi zem trhne, vymrští se do vzduchu a katapultuje je směrem k nebi, velice vysoko. "Áááá!" Zavýskne vlče v letu, zatímco se začne točit a smát. Není vidět, co je takhle vymrštilo, ale hory se díky tomu blíží mnohem rychleji než po zemi. Bohužel se stejně tak blíží i jejich tvrdé místo dopadu...

Trochu váhavě zavrtí hlavou a na chvíli se zamyslí, asi aby si pořádně vzpomenul na bratříčkovu srst. "To úplně ne, on je mnohem víc barevný. Víš, tak jako pěkný..." Jaro si nejspíš dostatečně neuvědomuje, že Nyctea nevidí jeho představu a neví, co znamená 'tak jako pěkný'. I tak ale rozpačitě zakroutí hlavou a trochu bezradně se na svého Strážného andílka podívá. "Chápeš... Zlatý, hnědý, oranžový, načervenalý, bílý a černý." Vychrlí ze sebe téměř nesrozumitelně, jakoby si opakoval svou slovní zásobu barev. "A kolem očí má takové nažloutlé skvrny co vypadají jako listy takového... jednoho hezkého stromu." Dodá co nejužitečněji a s nadějí na Nycteu zamrká svýma očkama, jestli jí jeho popis dává smysl.
"No já nevím jestli má... Zima se se mnou moc nebaví. Je z nás nejstarší a většinou je taková samotářská. Ale já jsem se s ní pokusil skamarádit, jenže ona nechtěla. Maminka říká, že je choulostivá, a že se k ní nemáme moc přibližovat, jelikož to Zima nemá ráda. Je taková málomluvná a někdy, když se naštve, tváří se moc děsivě..." Nejistě hrábne tlapkou do sněhu, až ho rozmetá po svém bříšku. "Ale pořád je to sestřička, takže ji mám rád, to jo." Přidá rychle, aby si snad vlčice nemyslela, že je nějaký zlý hoch. Přece jen, sourozenec je krev a krev je krev, že jo...
Nadšeně se narovná a zamává přívětivě ocáskem. "Tak jo, povídej! Jak se můžu vyhnout nebezpečí? Můžou za to nějaká kouzla? Magie? Tajné znaky, které umíš vyrýt do země? Tatínek jednou říkal, že taková magie existuje, ale je jen pro talentované jedince." Zdá se, že toto vlče nedokáže zavřít tlamičku, strašně rád se svěřoval se svými nepočetnými zkušenostmi a poučoval Nycteu i o věcech, o kterých neměl nejmenší tušení. Inu, jako každé mládě. "Moc bych si s tebou chtěl hrát, mám tě rád! Jsi legrační a moc hodná. Zůstaneš u mě, viď, Nyko? Představím tě Podzimu! A tatínek a maminka tě taky určitě budou mít moc rádi..." Jaro už má evidentně zcela jasnou představu o jejich budoucím životě, kdy Nycteu začlení do své milované rodiny jako právoplatného člena.
Mladý vlček pokračuje v cestě, než si po chvíli všimne, že jeho ochránkyně se opozdívá, a když se na ni tázavě ohlédne, s úsměvem pochopí, že se jen pokusila osušit. Ještě stále na ně prší, ale je to spíš nepříjemné šlehání kapek, než promokavá voda, takže opravdu stačí se jen otřepat, což Jaro udělá po vzoru Andílka. "To je vlastně pravda..." Poznamená na Nyctein postřeh ohledně úlohy andělů. "Takže jsem před ním v bezpečí. A i všichni moji sourozenci a ostatní vlčata! To je tak skvělé!" Zajásá, když si uvědomí úplnost příšerákova rozhodnutí se přidat mezi Strážné anděle. "Tak jo, tak já se budu bát, ale jenom trošku." Shrne s vědoucím úsměvem. Jeho hlavička se otočí zpátky k přibližujícím se horám a s nakloněnou hlavou se pokusí změřit vzdálenost, která je od nich dělí. "Třeba tam budeme už brzo... Nebo třeba přestane krápat a foukat a bude zase hezká cesta." Zkusí Nycteu uklidnit, ale je na něm vidět, že by se rád co nejrychleji dostal hezky do hor a zpátky k rodině.

Ptáčkové si s vděčností nechali pomoct od dobrosrdečné vlčice a konečně se usadili ve vyhrabané noře. Ostatní ptáci na větvích to vezmou s obdivným pípáním a cvrlikáním po sobě, jakoby se snad na něčem domlouvali. Pár jich vzlétne a usadí se na zbytcích ulovené kořisti, odtrhnou pár kusů masa a postupně je zanesou k vyhladovělé ubohé rodince. Jiní ptáci, jež se také vznesli, se znovu vracejí, přičemž jednomu z nich visí z pařátů modrý něžný náhrdelník. Se zpíváním ho Dail pověsí na krk, jako takový důkaz vděčnosti. Nezbývá již nic než doufat, že to ranění rodiče a jejich mláďata přežijou v dočasném úkrytu.

Hnědé vlče se na Nycteu užasle podívá, tlamičku trochu pootevřenou. "Jo, to jmenují! Jak to víš? Páni, ty musíš být vážně můj Strážný anděl!" Zajásá obdivně a zavrtí nad touto vědoucností hlavou. "Víš, nejradši mám Podzima. Má moc pěknou srst, trochu mu ji závidím, a taky je strašně hodnej. S Létou a Zimou se občas hádáme, ale Léta mě má moc ráda." Seznámí vlčici se svou rodinnou situací živě, jelikož ji moc chce zapojit do svého života.
"No, to já nevím. Asi ne, vychovávat by mě měli rodiče. A Andílek mě bude ochraňovat a hrát si se mnou!" Zatancuje na místě, než pokračují dál v cestě k horám. "To jo, to jo. Jednou jsem se procházel s Podzimem a narazili jsme na lišky! Moc se zlobily, že prý jsme na jejich území, tak jsme museli utíkat, dokud nezasáhl tatínek. Bylo to veliké dobrodružství!" Podělí se o příhodu se svým sourozencem, zvědavý, jestli Nycteu zaujme.
Šťastně se na ni usměje, když mu vlčice dovolí jí říkat jak chce a sám hromádku sněhu obejde. Z oblohy začalo nejprve krápat, což pomalu sníh rozpouštělo, ale po chvíli už začalo lít jako z konve. Oba vlci budou brzy promočení na kost, počasí jim evidentně moc nepřeje. "To bylo moc chytré, jak jsi ho poslala pryč! I když, co když se stane opravdu andělem? To bych se ho bál ještě víc! Třeba ho vezmou, Andílku, co potom?" Obává se možného návratu Příšery, jelikož samozřejmě věří, že existuje nějaká akademie pro anděli. Nastraží ouška na moudro, které mu Nyctea poví a uctivě pokýve hlavičkou. "To jsi řekla moc pěkně. Příště se nebudu tolik bát." Rozhodně vypadá potěšeně jejím povzbuzením, vlčice to s vlčaty umí moc dobře. "To je ale ošklivě, viď, Nyko? Co budeme dělat, myslíš, že už tam brzo budeme?" Počasí mu trochu zhoršuje náladu, ačkoli přítomnost Andílka je jednoznačně povzbuzující.

// Strašně hrozně moc se omlouvám, jsem strašnej, už dávno jsi po mně měla hodit pár těžkých cihel, takové zpoždění přece nemůžu udržovat O.o Je mi to fakt moc, moc líto, přísahám že v úterý odepíšu a máš u mě nějakou odměnu navíc jako satisfakci, promiiiň za tohle zdržení :I Doufám, že už jsi mi v duchu alespoň rozbila hlavu :D