Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pták Zlomené křídlo se váhavě zakolébá na dvou nožkách, a poté přicupitá ještě blíž, když si obě vlčice lehnou zcela. Zapípá nejistě, ačkoli teď už to vypadá, že k dravcům pomalu získává důvěru. Z tohoto omámení ho však vytrhne ptáček Zraněná noha, který vřískne, aby jeho druh nebláznil a rychle se klidil od nepřátel. Zlomené křídlo tedy zacouvá, ačkoli na vlčice stále upírá žalostný pohled, prosící o pomoc. Na okolní větve se slétne pár jiných ptáků, kteří celou podívanou z bezpečné vzdálenosti se zaujetím sledují. Dail se rozhlédne po svých divácích a všemožně přemýšlí nad možnostmi, jak si dokázat, že je hodná a laskavá vlčice. Reily spíš přemýšlí nad tím, proč tohle musí dělat, a že má hlad, zakručí jí v břiše a při tomto zvuku Dail něco napadne...

Důvěřivě přikývne, ve tváři má vepsáno, že ho vlastně ani nenapadlo, že by Andílek něco neznala. Vždyť je to anděl, ta zná určitě všechno! Zasměje se jejím pokusům o klouzání se, které mu šlo bez problémů a poskočí k ní na pevnější sníh. "Já mám své jméno rád! Mám tři sourozence, ale moje jméno se mi zdá nejhezčí." Poví Nyctee s nadšením a pyšně se narovná. Sleduje, jak se vlčice pokouší o úklonu a ačkoli jí to nejde, začne dupat, aby projevil své uznání.
Když pokračujou k horám a v Nycteině hlase zazní výčitka, Jaro se přikrčí a omluvně po ní vrhne pohledem. "Jo, ale teď už toho lituju. I když nebýt toho, nepotkal bych svého Strážného Andílka... Nyku!" Zkomolí Nycteino jméno, jelikož mu nešlo vyslovit a vlídně se na vlčici usměje. "To potrestal, to jo... Snad už se ta Příšera nevrátí, moc jsem se bál." Přizná se se sklopenou hlavou, což je pro jeho dětskou hrdost výkon. Pokračují dále v cestě, hory se stále přibližují a jejich rysy se zaostřují, takže nejspíš brzo budou tam.

//Mlžné pláně

Iris s malou Shay v tlamě proletí tekoucím vodopádem a zapojí své schopnosti, aby našla Nera. Jeho úkryt samozřejmě už dávno prokoukla, žádný syn nemůže mít před matkou tajnosti, zvlášť ne před boží... Nějaký pohyb pocítí dole ve sklepení, a tak tam díky svým schopnostem bez problému dojde. No páni, copak tu dělá Ress? Podiví se nad přítomností vlka, kterého samozřejmě zná jménem, jako každého na ostrově. Pohled jí padne i na krvavé nápisy na stěně. Co to tu hraješ, Nero? No, ať už jsi teď kdekoli, musím ti tu na chvíli nechat Shay... Snad se o ni postará alespoň Ress... Pomyslí si zachmuřeně a položí vlče za Resse, který byl celou dobu otočený zády, takže si její přítomnosti vůbec nevšiml. Jemně olízne Shay čelíčko na rozloučenou a zase se rozplyne.

Poté, co Iris pomohla Aristor v útěku z ostrova, se ještě chvíli potulovala po Mlžných pláních a uklidňovala se tím tichem a pohodou, která zde vládla. Náhle z výšky spatřila malou černou kuličku, která se nehýbala. Přilevituje blíž až k malé Shay, krčící se v klubíčku před deštěm a chladem. "Oh, maličká... Jak jsi se sem dostala?" Zašeptá starostlivě, pohnutá mateřským citem a přitiskne se k malá vlčici, aby ji zahřála. Jemně ji vezme za kůži na krku, je jasné, že tu Shay nemůže nechat takhle napospas životu, musí se o ni postarat. Stejně jako o Nera. Vždyť přece vždycky chtěla dceru, ne? Vzlétne a zamíří za svým adoptivním synem, aby ho seznámila s novým sourozencem.

//Nerovy vodopády

Ptáčecí rodiče se nejprve tvářili velice nedůvěřivě a o skok ustoupili, když se jim Reily a Dail začaly klanět, jelikož to považovali jen za nahrbení se k útočenému skoku. Po nějaké chvíli, kdy se vlčice skoro nehýbaly a nedělaly nic nebezpečného, se přece jen jeden z rodičů se zkrouceným křídlem odváží a přicupitá trochu blíž. Nejistě zapípá v otázce, které vlčice samozřejmě nerozumí, jelikož není její řečí, ale to zoufalství, které čiší z výrazu tvorečka, je vcelku zřetelné - Ublížíte nám? Druhý rodič zatřepe křídly a postaví se (v rámci možností) před mláďata, aby je ochránil a uklidnil, jelikož všechna velice pípala.

Angel má čas o Thaliině přiznání po dobu jejich letu přemýšlet, takže zcela vstřebá ty strašlivé následky. Iris, která Thalii následovala po tom fiasku, to celé sleduje neviditelná hned vedle nich, vznášejíc se dost blízko, aby slyšela. Zakroutí nad tím neštěstím hlavou a trochu přísně si změří Angela, aby ho snad nenapadlo Thal odsoudit. Vlastně by se k sobě mohli hodit... Napadne ji náhle svůdná myšlenka, že by alespoň maličko odčinila své přesvědčování. Nenápadně vklouzne do vlkových myšlenek.
Ach, chudák Thal... Muset se vzdát svého dítěte? To je strašné. Její vlčata by byla určitě krásná... S kým by je tak měla? Taky bych chtěl vlčata... A ta naše bych ubránil i před bohy! Je mi s Thal fajn, možná by nebyla proti... Zkusím jí to navrhnout! Přesně tohle se Angelovi honilo hlavou, když tak letěl s Thalií na zádech.

Jak se tak dvě vlčice procházejí lesem a větří nějakou tu kořist, Upoutá Reilynu pozornost pípání nedaleko. Upozorní na to Dail, a jelikož obě zajímá, co vydává takový bolestný zvuk, vydají se za pípáním. Zanedlouho se jim naskytne pohled na rodinku slavíčků, jejich hnízdo je shozené, tři malá ptáčátka třepetají zakrslýma křidýlkama, které je stejně neunesou a jejich rodiče hopsají kolem shozeného hnízda. Dail si všimne, že jeden (či jedna?) z rodičů má ošklivě zkroucené křídlo a druhý/á polámanou nožičku. Jakmile si všimnou vlčic, rodiče začnou varovně zpívat, na což ptáčátka zareagují tím, že se běží schovat za nejbližší keřík.

"Ano, ano!" Souhlasí s nadšením na Nyctein dobromyslný návrh o výletu do hor. "Ale budeme muset dávat pozor, v horách padají véééliké kameny. Větší než já! A taky moc hodně sněhu. Brr, studený a ošklivý sníh." Poučí vlčici vzdělaně a pokýve hlavou, aby s tím Nyctea počítala.
Jakmile ve hnědé vlče dotkne nožkama tvrdého sněhu, s gustem zatančí a proběhne se. Tlapky mu malinko podjedou, takže se sklouzne po ledu a vesele zavýskne. "Andílku, zkus to taky!" Pobídne svou zachránkyni a svalí se na bok s pohledem upřeným na Nycteu. "Mám. Každý má své jméno. Ty jsi Andílek a já se jmenuju Jaro." Představí se s galantní úklonou, kdy se čumákem skoro dotkne studené země a rovnou se tomu i bezstarostně zasměje.
Přitulí se ke svému Strážnému andílkovi a trochu ji popostrčí, aby mohli dál pokračovat v cestě domů. "Noo... Já - já se chtěl trochu předvést před sourozenci, víš? A, mnoo... Máme zakázáno chodit na sever hor. Měli jsme zůstat na jihu." Rozpačitě sklopí ouška a trochu se nahrbí, připravený čelit rovnou i Nycteiným výčitkám.

Iris velice pobavil slovník Ra-avise, možná vypadala jak ze staré školy, ale moc dobře věděla, že tyhle zvyklosti už se dávno nenosí. Proto se jen pobaveně usmála a kývla na vlka. "Kdyby si mě někdy potřeboval," řekla bohyně a pohodila přitom krkem tak, aby se jí perlový náhrdelník vyšvihl do výšky, chytila ho do tlamy a odkousla z něj jednu perlu, náhrdelník jí zas klesl a na místo chybějící perly se objevila hned nová, aniž by se náhrdelník přetrhl, "jdi na toto místo, přesně sem," dodala přitom a položila perlu na sem. Vyrostla z ní překrásná květina, jakoby to byla z materiálu stejného jako je perla, byl i stejně tvrdý a odolný, bylo jisté, že květina tu vydrží několik let a nic jí jen tak nezničí. Malá soška byla schovaná na okraji Temného losa u velikého smrku. "Ještě se uvidíme," rozloučila se Iris, popošla k vlkovi, jemně mu ťukla na čelo a Ra-avis - teď už konečně plně ve své podobě - získal nesmírnou energii a chuť do života, objevili se mu i kšíry, které se třpytily snad ještě víc než předtím a ani neměl žádný hlad. Teď už je jen na něm, jak s novou zkušeností s vlčím bohem naloží.

//Pokud někdy budeš něco potřebovat od Iris (i v dobrém) stačí se na mě obrátit a ráda si zas zahraju :)
Omlouvám se, že post tak trval, ale teď nebyl vůbec čas :/
Přidáno: 10% Vytrvalost 5% Rychlost a 5% Síla

Šťastně zavrtí ocáskem, opravdu by nerad bloudil sám. Nyctea má naštěstí srdce na pravém místě a pomůže mu se dostat k rodičům. Nebo to alespoň slíbila a to je pro vlče to samé. "Vím, vím..." Odpoví spokojeně, jelikož může konečně být prospěšný. "Žijeme v horách. Tady v těch." Ukáže na obrys hor kdesi v dálce a u toho přikyvuje. "Jen ne přímo tady, tady je moc velká zima. Víc na jihu, tam je krásně! Moji rodiče si tam zabrali celou horu. Hraju si tam s dalšími vlčaty a s maminkou. Maminka je na mě moc hodná, určitě mě už hledá. Tatínek mě má taky rád, ale bývá moc přísný." Vlče se zarazí a s obavami na Nycteu pohlédne. "Určitě dostanu výprask až se vrátím." Prohlásí se strachem a trochu svěsí hlavičku, vydeptán nehezkou budoucností.
Sám se pokouší dostat ze sněhu, ale jelikož se mu to nedaří, vytáhne ho Andílek a začne s ním v tlamě pochodovat dál. "Promiň, Andílku." Zahihňá se tomu huhňání, které vlčice vyluzuje a dál se hloupá, dokud Nyctea nesejde kopec a neskončí na pevné zemi, která je poněkud rozměklá. Z nebe začalo sněžit a od hor sem v krátkých intervalech proudí stále silnější vítr, který bude dalším problémem na jejich cestě.

Iris chvíli mlčela. Mlčela i po tom, co vlk mluvil. Mlčela. Ticho už bylo až moc dlouhé, ale přesto musel vlk vycítit, že je řada na Iris a on by měl mlčet. "Dobře," řekla vlčice nakonec. Pohodila tlapou a vyslala k lišce blesk, který jí probral, ta se jen zvedla a ve vteřině utekla a byla pryč. Iris se sklonila k veverce a vzala jí do tlamy, skoro to vypadalo, jako by toho tvorečka chtěla sežrat. Držela ho za zadní levou nohu, ale tak, aby ho to nebolelo. Rozešla se s ním k okraji lesa, přesněji k moři, které bylo snad nekonečné. "Nemusíš lhát," řekla když položila veverčáka vedle sebe a posadila se. "Moje moc je neomezená, mohu udělat cokoliv, mohu klidně proměnit všechny vlky ve veverky a to se ani nenamohu," řekla, zatímco klidně hleděla na moře. "Tohle všechno je má říše," řekla zas po chvíli. "Pokud mě budeš ctít a nechávat mi oběti - no vždyť víš jak to v dobré víře chodí - budu ti vždy v dobrém nápomocna," řekla zas, ale na Ra-avise se ani nepodívala. "Pokud však někde o mně jen hanlivě promluvíš, nebo na mne zapomeneš, zle se ti odvděčím, budeš ještě rád za tohle veverčí podobu," dodala a až teď se na mrňouse podívala. Nebyl větší, než její tlapa. Pak pohodila tlapkou a z Ra-avise udělala opět vlka, jen sobě rovného velikostně. "Mohu ti pomoc k velké moci a slávě, nebo-" máchla tlapu a udělala z něho prťavého pohublého vlčka opelichaného, "-tě zavrhnu a udělám ti z života peklo, rozumíme si?" řekla a pohlédla na to malé křehké stvoření.

Jeho podlézání se Iris docela líbilo, i když to trochu přeháněl. Moc jí nebavil. Jeho další slova Iris však pobouřila. "Tím chceš říct, že se o vás pozemské vlky nestaráme? Že jsme tak zahledění do své moci, že nedohlížíme na vaše životy a nic pro vás neděláme? Chceš mi říct, že je mi každý vlk úplně ukradený?!" začala na něj postupně zvyšovat hlas a cítila, jak je naštvaná. Téměř soptící Iris stála nabroušeně nad veverčákem, který měl teď poslední šanci si zachránit krk, jinak bude veverkou asi napořád.

Iris velmi překvapilo, když vlčice, jakou ji Mi Nyu přišla odmítla její nabídku. Přesto se však mile usmála a postroj nechala levitovat vedle sebe. "Dobrá tedy," řekla a přikročila k vlčici, která se posbírala na všechny čtyři. "Aby jsi neřekla, za tvou snahu," řekla jen a sklonila se k černé vlčí slečně. Zafoukal kolem vítr, který obtočil je obě a Mi Nyu ucítila, jak jí prochází teplo tělem od jejího čela, kde se jí vlčice jemně dotkla svým čenichem, až do posledního koutku v těle. Iris udělala klidný krok vzad a sledovala, jak se její energie vstřebává a hojí vlčici. Zlaté, magické pramínky se jí dostaly všude, ale největší teplo mohla pocítit ve zraněné noze. Za se s lupnutím narovnala a během 10ti vteřin zcela zahojila. Po chvíli se vánek uklidnil a zlatá energie vyprchala. Mi Nyu se cítila jako znovu zrozená, plná enerige a zdraví. "Ještě se uvidíme," řekla Iris a s levitujícími kšíry u boku odešla.
Protože se bílá bohyně rozhodla projít, nemizela, ani nepoužila žádnou magii k transportu. Pomalu si to dokráčela až k našemu veverčákovi, který stále trčel pod liškou. "No a co ty," řekla Iris a usadila se naproti veverčákovi. "Něco ti nesu," řekla jen a položila postroj vedle sebe. "Co mi povíš pro to, abych tě osvobodila?" zeptala se a upřeným pohledem hypnotizovala Ra-avisovi modré oči.

//Mi Nyu - získává 2% do obratnosti a 3% do rychlosti

Rozhodně se mu ulevilo, když ho Nyctea jemně olízla na tváři, a hned se rozveselil. "Jsi úžasná, Andílku! Moc se ti povedlo ho zahnat! Už mě nebude pronásledovat, juchů!" Zajásá vlče a udělá radostnou otočku kolem vlčiny nohy a zavrtí svým malým ocáskem. "Ale neodejdeš, že ne? Tak-k-ky bych se rád dostal pryč do většího tepla." Prosebně na Nycteu upře pohled a posadí se před ni, maličko se třese zimou, ale to mu nezabrání stále vrtět ocáskem a metat sníh všude kolem sebe. Hrdě vypne hruď a pozvedne hlavičku, jakoby se před chvíli vůbec nebál obrovské příšery. "Půjdu sám! To zvládnu." Odvětí s dětskou ješitností a otočí se směrem k obrysu hor, kam Strážný anděl ukazovala. Vstane, kývne na Nycteu, aby šla taky, a pak se rozejde zase hezky z kopečku dolů. "Aha... Snad se po mně už shánějí... Odvedeš mě domů, Andíl-kuuu?" Konec pořádně protáhl, jelikož právě celý zapadl do hlubokého sněhu, ve kterém skoro hned zmizel. "Eee, pfff, eee, studí!"

Nahnutá chlupatá příšera poslouchá, jak mu Nyctea radí pro získání obrovské moci. Zdá se, že ho opravdu zaujala možnost být Strážným andělem a být ještě silnější než před tím, a tak si vše pečlivě zapamatovává, aby náhodou něco nevypustil. I malé vlče na vlčici s úžasem zírá nahoru, teď už není pochyb, že je to opravdu jeho Strážný anděl, který ho přišel zachránit, ačkoliv se díky její přetvářce obával, že už ho pak nebude chtít zachránit a nebo že ho vlastně vůbec nemá ráda. Je to prostě jen její povinnost...
Yetti horlivě přikyvuje a po skončení Nycteiných popisů cesty, se také obřadně pokloní. Již brzy se zase setkáme! Pozdraví ji velice vážně a otočí se někam doleva, kam mu instinkt říká, že by měl jít. Vlčeti už nevěnuje žádnou pozornost, teď má šanci se stát andělem!
Vlče zpoza Nycteiny nohy sleduje, jak ledový příšerák odchází. "Ty jsi ho odehnala..." Vydechne užasle a s úlevou, a otře si tvářičku o její nohu. "Opravdu tu jsi jen proto, že musíš? Poslali tě moji rodiče?" Pípne smutně a znovu si vzpomene, že je zima, a tak se začne třást.