Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Bylo velice komické pozorovat rozkazujícího veverčáka, který se střemhlav vrhá na lišku, asi 10x větší než je on sám. Iris se zrodil v hlavě nový plán. Bezmocná liška snažila ze sebe shodit veverčáka, který jí víc než lezl na nervy. Ta malá potvora se umístila přesně za krkem, kam si nedosáhla a tak se točila dokola, poskakovala jako divá a přitom se pomalu vzdalovala od Mi Nyu, která běžela na druhou stranu za zajícem. Ra-avis měl velké štěstí, jen tak tak musel uhýbat kousancům, ale byl poměrně v bezpečí. Liška měla smůly mnohem víc. Iris jí pod tlapy přičarovala klacek a naštvaná liška si ani nevšimla, že má překážku v cestě. Nešťastnou náhodou upadla a bouchla se hlavou o kámen, takže upadla do bezvědomí. Ra-avisovi se opět připletla do cesty trocha smůly, neboť jak liška zakopla a padala, sletěl jí přímo pod záda a teď jí ležel zaklíněný pod břichem. Koukala mu jen hlava a jedna ruka. Měl velké štěstí, že ho nerozdrtila, pokud nevymyslí něco hodně chytrého, bude asi muset počkat na Mi Nyu, nebo jiného kolemjdoucího.
Černá vlčice se řítila za zajícem, který pomalu, ale jistě ztrácel na náskoku. Vyděšený ušák už mlel z posledního, takže měla vlčice velkou šanci. Iris měla ale lepší nápad. Když Mi Nyu vyskočila po zajíci, dala jí do cesty velký kořen přesně do místa dopadu. Chudák vlčice sice ušáka smetla tlapou a zlomila mu vaz, ale přitom si sama zlomila pravou přední tlapku v horní části (zlomená vřetenní kost ve 2/3 počítáno odzdola). Iris se zjevila vlčici, která ještě ležela na zemi. "Bolí?" zeptala se a znělo to velmi soucitně. Podivné. "Mohu ti tvou nohu vyléčit, je zlomená a s tím moc dlouho sama nepřežiješ," řekla stále velmi vřelým hlasem, jako by měla zájem ji opravdu pomoc. "Vyléčím ti tvou nohu a ještě ti dám tohle-" řekla, přitom mávla tlapou, ze zajíce zmizely kšíry a jí se objevily v tlapce ve velikosti na vlka. "-nepochází z tohoto světa, pravé diamanty, nejvzácnější kámen na světě," řekla a na chvíli se odmlčela. "Myslím, že tvůj přítel je už postrádat nebude, veverka proti lišce? To si umí spočítat snad každý, ne?" řekla a i když mohla, nepoužila žádné magie, aby jí Mi Nyu věřila. Ovšem její hlas zněl velmi přesvědčivě, teď je jen na vlčici, jestli využije šance.

//Chci říct, že volba je jen na tobě, jestli to přijmeš nebo ne...

Spolu s Krvavou Zátokou je tohle jedna z nejhorších věcí, kterým byla Iris kdy svědkem. Kupodivu byla u obou přítomna i Thalia, jaké zvláštní řízení osudu. "Tys... Fakt? Ta bohyně... Fakt?" Vykoktá ze sebe nakonec s očima vypoulenýma nevěřícností. Přijít o své vlče, to je přece příšerné... Jako bych se já měla vzdát Nera, to nikdy! "Thal, nebreč, to bude dobrý. Třeba se to nevyplní, co by nějaká bohyně dělala s tvým vlčetem? Určitě si dělala srandu, to nebude nic vážného." Iris ví, že to nebude dobrý, vždyť je sama bohyně - co si jednou vzala, to nevrátí zpět. Také záměrně vynechala utěšování typu 'Třeba vůbec nebudeš mít vlčata!', jelikož by vlčici nejspíš moc nepomohlo vědomí, že si třeba nikdy nenajde žádného partnera. Váhavě k ní pokročí a tak nějak otře svou tvář o Thalinu v uklidňujícím gestu. Tohle je pro bohyni nové, moc se s obyčejnými vlky do kontaktu nepouštěla, a tak se cítila jednoznačně nejistě. Ale něco udělat musela, Thal se momentálně utápí v pocitech bezmoci, ze kterých ji Iris nejspíš bude muset dostat. Jelikož tu žádná jiná živá duše není. "To bude v pohodě." Zopakuje snaživě, jakoby to mohlo pomoct.

Iris na černou vlčici zcela nechápavě hledí, jelikož jí slova o obětování moc nedávají smysl. "Co jsi obětovala, Thal? Tu svoji magii?" Zeptá se s mračením, jelikož vzhledem k tomu, že už se vlčice zdá po fyzické stránce v pohodě, nějak cizí bohyni uplatit musela. Thaliin falešný úsměv se moc nevydařil, je to spíš takové zašklebení, které by slabší povahu klidně i vyděsilo. Iris je ale zvyklá na ledacos, a tak dělá, že věří v upřímnost jejího úsměvu. Dál už ale nějak moc nemůže vypadat, že se nic neděje, jelikož se jí tu Thalia rozbrečela. Jen tak z ničeho nic jí vytryskly slzy. "Thal, no tak... No tak... To bude v pohodě, možná máš jen šok ze ztráty toho, co jsi obětovala. Byla to ta rychlost, že? Určitě byla, žádná bohyně by si přece nevzala cizí dítě, haha." Nervózně se uchechtne, jelikož samozřejmě slyšela, co před tím vlčice říkala. Pohlédne na ni vcelku naléhavě, jakoby svýma očima říkala 'Hlavně mi potvrď pravdivost mých slov. Neobětovala jsi své vlče, že ne?!'

Obrovská (a tak trochu tupá)příšera se na Nycteu zamračí ještě víc, když spatří její překvapený výraz, ale nechá to být, když zaslechne, že by se měl snížit k prošení. Já?! Zařve rozzuřeně, takže Nyctea může poznat, že něco takového už přehnala. Velký pán ledu neprosit! On sejmout nebo já sejmout! Zavyje nebezpečně a výhružně se nad hnědé vlče nakloní, což malému nažene strach a rychle začne koktat: "Ale jasně, jasně, snímám z tebe mou magii! Už-už-už tě nebud-d-d-e ohrožovat, fakt ne!" Vypískne a rychle před ním couvá, aby se dostal ke svému Strážnému andílkovi. Yetti se možná maličko uklidnil, ale rozhodně vypadal stále naštvaně, že si někdo opovážil po něm chtít, aby prosil. Rozhodně se alespoň trochu víc narovnal, a tak vlče nelení a rychle sněhem peláší k Nyctee pod 'ochranná křídla'. Když už je u ní, schová se jí za přední tlapku a přitiskne se k ní, což mu dodá trochu více pocit bezpečí.
Já chtít umět...! Zvolá nestvůra výhružně, jenže sama dobře neví, kterou ze dvou možností by si měl vybrat. Umět vše! Magii všeho! Zvolí nakonec zlatou střední cestu a zabuší pěstmi do ledu, až se kolem něj vznese spadaný sníh.

Nycteino zastrašování působilo, Yetti byl čím dál více nejistý a nevěděl, co si o té veliké magii má myslet. Opravdu by přemohla i jeho sílu a schopnost ledu? Zmlknout! Poručí vlčeti naštvaně a zatřese jím, načež se tedy otočí na vlčici, aby se pokusil zmírnit ty magické následky. V tom se přímo před jeho očima vlčice dostane z jeho spolehlivé pasti, ze které vůbec uniknout neměla. Nejspíš jí jeho ledovce opravdu poslechly, to by znamenalo, že je také mocná! A že by se mu vážně mohlo vymstít unesení vlčete? Rychle ho položí na zem a zařve za odcházející vlčicí. Ty počkat! Vlče tvoje! Já ale chtít umět tu magii!

Jaké šťastné rodinné shledání mohla Iris sledovat ze svého oblíbeného úkrytu na stromě. Rozkošné... Pomyslí si bohyně poněkud sarkasticky a svůj pohled zaměří na Larissu. Tuto vlčici zná už dobře, vždyť to je ta šťastná, kterou Iris přeměnila na medvědici. Sama dala malému medvědímu Nerovi spoustu lásky a teď si ji zaslouží zpět. S potměšilým úsměvem mávne tlapkou nad Blindem a sleduje, co se bude dít dál.
K Blindovi víc zavane Larissin pach, cítí ho teď výrazněji a ač je nadšený ze shledání sestry, okamžitě ho upoutá. Larissa voní tak nějak... přitažlivě. Po rozkvetlé louce, sluneční záři, s příměsí svůdné bizoní krve, která se přisuzuje jen jemným a laskavým povahám. Blind je z ní okouzlen a bude chtít zjistit, kdo je vlastníkem tohoto omamného pachu a jestli má i tak překrásný hlas.

Celá skupinka se pomalu ale jistě začala přemisťovat směrem k moři. Oba tvorové již objevili třpytky a nechali se jimi vést až na okraj lesa. Zajíc tu seděl nejistě a drbal se za uchem. Vypadal tak roztomile, ale zároveň i chutně. Do cesty se jim však postavila další překážka. Nedaleko vlků se objevila liška, která se mlsně olizovala. Kdo ví, jestli jí přičarovala Iris, nebo to byl jen nešťastná náhoda. Protože cítila přítomnost vlků, neváhala ani chvíli a po ušákovi vystartovala. Skočila po něm a zaskočila ho. Ovšem ten okšírenec měl víc štěstí než rozumu a tak usmrcení unikl jen o chloupek. Liška jakoby zajíce přeletěla a s kotrmelcem dopadla na zem. Ovšem ušák si odnesl jeden velký škrábanec po zádech. Všechno se stalo tak rychle, vlci se museli rozhodnout co nejdříve. Liška se totiž začala sbírat a vyrazila za utíkajícím zajícem, který teď i krom třpytek zanechal nějakou tu krvavou krůpěj ve sněhu.

Překvapeně a možná trochu nechápavě na Nycteu zamrká a znovu se nepřívětivě zamračí. Dál? Vlče být zavřené! Neutéct a zůstat zavřené! Vysvětluje se samozřejmou hromotluckostí v hlasu a vycení na vlče zuby v předzvěsti trestu, který ho jistě za útěk čeká. Poté otočí hlavu zpátky na vlčici a s přimhouřenýma očima si ji prohlédne, když mu řekne definici andělství. Já dobrý. On zavřený cítit dobře. Ty jít. Uzavře diskuzi s téměř učeným a vítězným pohledem, kterým Nycteu obdaří a otočí se k ní zády s tím, že už konečně dá pokoj.
Jenže to se obr zase přepočítal, jelikož ho vlčice nenechala a počala se mu dál vysvětlovat různé věci a zbytečně ho spravovat o pro něj nepodstatných věcích. Velice pomalu sestupuje z menší hory, ale o tom, že poslouchá, ho prozrazuje ucho převrácené směrem k Nyctee. Pochybovačně se zamračí, což sice Nyctea nemůže vidět, zato vlče mu do obličeje vidí až příliš dobře. "Pusť měěě! Já chci na zem! Chci ke svému Andílkovi, nebo použiju tu mocnou magii!" Snaživě té příšeře vyhrožuje a zakroutí se, ačkoli mu to nijak zvlášť nepomáhá. Ticho...! Zamručí na něj Yetti a pomalým krokem pokračuje dál. Takhle volné tempo nasadil proto, aby stále slyšel, co mu vlčice říká, ale aby to vypadalo, že ho to nezajímá.
Pyšně se vypne, když mu Nyctea potvrdí, jak mocný je. Opatrně a hlavně co nejméně nápadně (takže by si toho nevšiml snad jen slepý) se ohlédne na vlčici, jestli tam stále je a všímá si ho. K jeho šoku se ale také obrátila zády a vůbec nevypadala, že by si ho dál všímala. Že by na tom malém přece jen něco bylo? Pomyslí si nejistě a znovu pohlédne na hnědé vlče, jestli neukáže nějaký svůj nebezpečný kousek. Vlče je ale dost bezradné, a tak alespoň vycení zuby a zamele sebou. "Polož mě, nebo uvidíš!" Vykřikne svým dětským hláskem a rychle hodí pohledem za Yettiho rameno, jestli tam Andílek stále je.

Felicio to nevzdal ani po jejím magickém závanu větru, ale Iris taky nemá v povaze se vzdávat, stejně jako tvrdohlavý zrzavý vlk. Aristor půjde domů... Pomyslí si rozhodně a zvedne tlapu. Ve stejném okamžiku, v jakém pohyb udělala, se ze země před Felim objeví ostré kameny, které mu zabrání pokračovat v honu dál. Jsou to půl metru vysoké sklaní výběžky, které by bylo nebezpečné přeskakovat a obcházení bude stát zrzounka čas. Dost času, aby Ari utekla pryč. Ale bohyně nic neponechává náhodě, nechce, aby se k vlčici Felicio dostal, takže před ní vyčaruje portál. Portál do jiného světa, do země, ze které Aristor přišla a do kterého se teď chce vrátit. Běž, Aristor... Proběhni jím! Pošle jí příkaz myšlenkou a už jen sleduje, jak ji vlčice poslouchá a opravdu mizí v portálu, pryč z ostrova. Pryč od své rodiny. Pryč od zrzavého pronásledovatele.

Normálně by to tak možná nebylo, ale Aristor se modlila až moc úpěnlivě, aby ji Iris mohla přeslechnout. Zaletěla tedy nad Mlžné pláně, podívat se, co se děje tak důležitého, že ji vlčice volá. Hned spatřila, jak Aristor běží k okraji plání a těsně v patách jí je nazrzlý vlk, připravený ji zastavit. Iris se snese blíž a na okamžik navštíví Aristorinu mysl, aby zjistila, co jí Felicio chce. Přivést ji zpátky ke smečce... Ale Aristor je vážně nemocná, musí se přece vrátit zpět do svých rodných hor! Jiné východisko není, na smrtelnou chorobu je nejlepší lék zima v horách a péče staré, dlouho neviděné rodiny, to je jasné! Iris je sice bohyně, ale v neposlední řadě také vlčice a hluboce s Aristor sympatizuje právě v tuto důležitou chvíli. Za žádnou cenu nesmí Feliciovi dovolit, aby ji zastavil či přemluvil, to tedy ne. Proti zrzavému vlkovi se zvedne obrovský vítr, jen tak z ničeho nic, na moment mu zabrání se vůbec pohybovat a vezme mu vzduch, takže je pro něj těžké se jen nadechnout. Běž, Ar, utíkej, zbav se ho! Pobízí ji Iris v mysli, ale nemůže si dovolit vlka nějak zmrzačit, takže vítr ustane, ačkoli Aristor přenechá alespoň menší náskok.

Na mozek příšeráka byla Nycteina řeč moc zdlouhavá a nudná. Nebylo lehké udržet jeho pozornost, a jelikož vlčice nešla rovnou k věci, začal se ošívat a přemýšlet nad tím, jak snadné by bylo ji umlčet - kupříkladu ji rozplácnout o zem jako dotěrnou mouchu, kterou pro něj byla. Stále mu ale bránila možnost, že má Nyctea nějaké důležité tajné informace, které by měl vědět, a tak se udržel a jakž takž poslouchal. Pohlédne na hnědé vlče. Samozřejmě věděl, že není jen tak obyčejné, normálně mláďata neloví, není z nich pořádné sousto, jsou k ničemu a otravní... Ale tohle je pro něj speciální, a rozhodně ho nesmí nechat jen tak pláchnout! Hu! Zavřít! Do klece zavřít mládě! Odpoví rozhodně na otázku vlčice, ačkoli by nemusel. Ne, nevědět. Ty jít pryč nebo já zařídit...! Zavrčí na její další otázku, u které mu samozřejmě nedošlo, že je řečnická. Popravdě Yetti ani neví, co znamená slovo 'řečnická'. Nejistě zafuní, ledový tvor momentálně netuší, co si myslet a čemu věřit. Co... Co být 'anděl'? Zamručí nedůtklivě, aby bylo jasné, že je jen Nycteina chyba, že nemluví srozumitelně jeho primitivnějším jazykem.
Mládě se na to celé dívá nejspíš stejně nejistě. Cítí se trochu zrazený, jelikož si myslel, že ho Andílek přišel zachránit a odvést zpátky k rodině, jenže ona místo toho přišla varovat netvora, který ho chce zavřít do klece. Pomalu z něj vyprchává všechny naděje na osvobození, z velké tlapy svého věznitele nemá šanci se jen tak dostat.
Yettiho značně iritovalo, jak znuděně se Nyctea chová, mnohem příjemnější mu bylo, když před ním utíkala, než když se tvářila, jakože je jí všechno jedno a všechno má pod kontrolou. Štve ho to a taky znejišťuje, co když přece jen... A co být pravidla?! Vzteká se dál nad inteligentnějším slovníkem vlčice a nesouhlasně zavrtí hlavou tak, že rozvíří sníh kolem. Ale na poslední informaci se teprve rozběsní. Já ničivý! Já mocný! Já silný! Zařve hrozivě a volnou rukou zabuší do hrudi, až to zaduní. Co ty udělat? Ha? Můj! Je můj! Dál se naparuje, i když je vidět, že si ještě stále není jistý, co si má myslet a čemu věřit.

Nyctea svou roli hraje opravdu dobře a veliká příšera jí to dost baští. On má Yetti asi trochu menší mozek než ona, ale přesto zůstává opatrný a nebezpečně mhouří své chladné oči. Výhružně zavrčí a trochu s vlčicí zatřese, aby nebyla tak drzá a nedovolovala si, ale pak ji z té výšky pustí do krásně měkkého sněhu, který stihl za tu dobu dost napadnout, takže se do něj vlčice hezky zaboří. Krysa mluvit už! Nebo já jít! Zavrčí na ni podezřívavě a pro změnu zatřepe tentokrát s vlčetem, které sklapne čelisti tak rychle k sobě, že je slyšet, jak o sebe cvakly. "Auu, nech! Andílku, pomoc!" Vyjekne překvapeně, naprosto jistý, že když ho jeho Strážná Andělice neopustila teď, roztáhne svá křídla a odnese ho tedy do bezpečí.

Iris to vše sleduje dejme tomu z povzdálí asi deseti kroků a ačkoli je to bohyně, nějak moc se nechytá. Oč tu běží? Tohle je snad poprvé, kdy se jí něco naprosto a evidentně netýká, kdy ji vlk zcela vyšachoval ze svého života... A na to, že to ona má řídit životy vlků, je to teda úspěch. Vždycky se vlci modlili k ní a doufali v její pomoc a teď se stala svědkem, že to za ni zvládnou i jiní. Jelikož pokud Thalia právě nesmlouvá s nějakou cizí bohyní, tak se asi zbláznila bolestí a Iris by jí měla nějak pomoct...

Fortami
Chvíli je ticho, jak se bohyně rozmýšlí, zda by měla přijmout. Dítě, u kterého ani není jisté, že se narodí? Malého budižkničemu? Hmmm... Ale pročpak ne, život za život, vlčice. Až se ti narodí vlčata, vezmu si prvorozené! Žij svůj mrzký život s pocitem, že jsi prodala své nenarozené dítě! Zahřmí na Thalii, aby si vlčice alespoň trochu vyčítala, co udělala, a pak se Thalii do žil začne lít energie a bolest bude pomalu ustávat. A stejně si vezmu i tvou rychlost! Dodá Fortami uraženým hlasem, než zářivá hvězda zmizí.

Thalia zase může vidět a pořádně myslet, už se u ní nestřídá horečka se zimnicí, zato palčivě cítí tíhu svého rozhodnutí. Iris k ní přiskočí a starostlivě si ji prohlédne. "Co to sakra bylo, Thal?"

Iris si uraženě odfrkla. "Co prosím?!" zavrčela na ty dva dole. Oči jí zajiskřily a ona seskočila dolů ze stromů, jako by pomalu plachtila. Velice ladný seskok zakončila přikrčením. Byla ohromná oproti veverce a pořád tak třikrát-čtyřikrát větší než černá vlčice. "Jsem Iris, jsem bohyně a ty-" nedořekla a i tahle vlčice musela na chvíli cítit respekt. "Stopy mizí, čas běží," řekla jen, otočila se a najednou po pár krocích zmizela. Vlkům - vlčici a veverčákovi nebývalo moc času. Stopy se ztratily z dohledu, ale ještě měli šanci, pokud si pamatovali přibližný směr, kudy ušák běžel, že je najdou. Zajíc si to mezitím kličkoval po lese. Na chvíli se zastavil, ale byl připravený, naslouchal, a ve vteřině, kdy budou vlci blíž zas vyběhne pryč.

Příšera odcházející vlčici sleduje zamračeným pohledem a pak nejistě mrkne na hnědé vlče. Nestalo nic předtím. Zahučí nejistě a pak popoběhne k Nyctee. Hej! Ty říct! Já zničit! Zařve na ni rozzlobeně, popadne ji za zadní nohy a vytáhne na úroveň svých očí. Krysa mluvit!
Mládě v jeho druhé ruce se na svého Andílka starostlivě podívá a mírně zavrtí hlavou, aby radši utekla, ale jinak mlčí, aby jí nic nezkazil.