Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Fortami
Hlas se pohrdlivě zasměje její nabídce a pak nesouhlasně zamručí. Otravuješ mě tu se svými ubohými pozemskými starostmi a ještě nejsi schopná nabídnout něco zajímavějšího? Nejsi rychlá, ty hloupoučká, tak jak bys mi svou rychlost mohla dát? Chceš odvahu, vlčice? Sílu bojovat proti smrti, která už přichází? Nebo chceš snad pomoct se svou neskonalou neschopností používat rozumně svůj krásný dar? Chci něco lepšího, když chceš důležitou pomoc, musíš být taky ochotná dávat...

Malé vlče se všelijak kroutilo v sevření příšery, pokoušelo se ho kousat a škrábat, jenže to nemělo žádný účinek, stejně jako minule. Když ho ale Nyctea ujistila, že ho neopustí, navzdory situaci se na ni vděčně usměje. "Ano, Andílek mě neopustí! Dej mu, Andílku!" Zajásá nadějně, ale to už se k vlčici veliký tvor otáčí zády a chystá se odejít zpátky do své jeskyně. Opravdu ale zastaví, když se Nyctea znovu ozve s výhružnými slovy mířenými na něj. Pootočí hlavu a přeměří si drzou vlčici chladným pohledem, jakoby skenoval, zda to myslí vážně, nebo si jen dělá srandu. Co? Zahřmí příšera hlasitě a přimhouří oči, pak pozvedne mládě nad svou hlavu a zatřese jím, až se hnědému vlčeti rozklepou zuby o sebe. Moje! Ty mluvit! Mně nestát nic!" Odpoví Nyctee svým tupý jazykem a pak zařve, asi jen pro podtrhnutí svých slov.

Vždy, když Waya promluví, jednooký tvor se o kousek zvětší, momentálně je větší než Dhaki a s radostným mlaskáním se předvádí a koulí ze strany na stranu, čímž pořádně provokuje vlčici, která kvůli němu musí otáčet hlavou, aby ho nespustila z očí. Zastaví se to jen když se k tomu Waya přiblíží a pohrozí tomu tesáky, ale tvor nevypadá, že by ho to nějak moc zastrašilo. Asi spíš čekalo, že ho Waya sní. Mlaskne, pořádně se to odrazí a skočí to přímo na Wayu. Ale místo aby se to na ni nalepilo, to při doteku s její srstí, prostě zmizí. Vypaří se to, černá věc přestala existovat.
Vlčice si za chvíli začne myslet, že to byl jen nějaký hloupý sen, lehne si zpátky k Dhakimu a pokusí se to mrkáním vrátit zpátky do pohybujícího se normálu, jakoby se chtěla vzbudit. To se jí taky povede, vánek pročísne srsti vlků, země pod převisem se znovu připomene svou studeností a její společníci začnou znovu dýchat a hýbat se. Pro Angela s Dhakim, stejně jako pro celý svět, se na chvíli zastavil čas. Nic z toho, co se stalo, neviděli, zato si (alespoň Angel) mohli všimnout následků. Kolem Wayi a jejího dítěte je dočista vypálený kruh. Dva kameny v blízkosti zmizeli. Ale po černé hmotě s jedním okem už není ani památka...
Snad kromě té přilepené na spodku Wayiny packy, které se nijak nezbaví...

Waya - Jednou můžeš v libovolné chvíli zastavit čas až na pět tvých postů. (Až to použiješ, dej mi vědět, možná to celé bude mít i nějakou pointu...!)
Důvod: Je to vtipné... Celá ta situace :D Asi se úplně nechápu, nestíhám svůj mozek :D

Na Wayina další slova ta věc zareaguje zvětšením, teď už je to velké asi jako vlčí hlava a okem to koulí ze strany na stranu. Téměř vesele to mlaskne a znovu poskočí k vlčici, která tomu překvapivě vyjde naproti a dokonce se toho dotkne. Waya ucítí lepkavost hmoty, která se přizpůsobila jejímu dloubnutí a chtěla jí tlapku obejmout, ale vlčice ji naštěstí rychle stáhla zpět. Na tlapce jí ale zůstane mastnota a trocha černé hmoty jako špína, kterou bude asi těžce smývat. Mlaskne to a poskočí blíž k Dhakimu, na kterého to mrkne. Pak si všimne dalšího kamínku, na který dychtivě skočí, vcucne do sebe a tím se zvětší tak na velikost vlčete, trochu menší než je Dhaki. Mrkne na Wayu a tentokrát se to začne koulet, což je pro něj mnohem efektivnější pohyb. Kupodivu to ale nezamíří k Dhakimu ani k Waye, ale obkrouží je to, přičemž za sebou zanechává černý lepkavý a poněkud páchnoucí kruh neznámé hmoty.

Při zaslechnutí Wayina hlasu se věc zastaví, zakoulí okem a trochu povyroste. Jednou se odrazí na místě, zatočí se ve vzduchu a znovu na vlčici upře pohled. A jednou mrkne. Tak nějak spiklenecky. Znovu se k ní o skok přiblíží, hlína se pod ním zvíří a některá se na něj nalepila a zředila černou barvu do hněda. Vydá mlaskavý zvuk, znovu mrkne a poskočí k Wayie, takže je od ní už jen dva metry. Jeho pohled se stočí na Dhakiho, mlaskne to, poskočí. Otočí se to k vlčici zády a mrkne to na nehybného Angela. Mlask, poví stručně a zachvěje se jako želé. Pak skočí trochu doprava k převisu, dopadne na kámen a ten vcucne do sebe, načež znovu o trochu povyroste. Významně na Wayu mrkne.

Thalia momentálně zní, jakoby se sjela nějakýma omamnýma bobulema, dokonce se i usmívá, ačkoli Iris stále přehlíží a nedokáže na ni zaostřit svým zamlženým zrakem. "Zima? Já, zkusím tě zahřát..." Zakoktá nejistě, jenže dřív, než stihne něco udělat, si Thal zase stěžuje na horko. "Uh, nechceš se rozhodnout?" Okomentuje její přelétavost s povzdechem, jenže je Iris jasné, že to není jen tak nějaká sranda - černé vlčici by klidně mohlo jít o život, jelikož z ní magie vysála sílu a nejspíš s ní i něco nežádoucího udělala, jelikož se cuká bolestí. "Počkej, Thal, já ti pomůžu, neboj, jen se uklidni..." Mumlá už s panikou, tak ji náhlá Thaliina bolest překvapila, že na chvíli úplně zapomněla, že je bohyně. Zato černá vlčice na jiné bohy nezapomněla a vykřikla, či spíš požádala bohyni Fortami o odvahu. Iris rychle ustoupila, protože Thalia začala zářit.

Fortami
Nad vlčicí se objevila veliká zářivá hvězda, která jí v mysli promluvila. Bojovat proti vlastní slabosti? Proti vlastní neschopnosti ovládat svou magii, vlčice? A co za to? Zaptá se jí medovým hláskem, který Iris neslyší.

Unavená ležící Waya s Dhakim po boku, po jednom mrknutí zjistí, že se nic kromě ní nehýbe. Vše ztuhlo v pohybu, ani vánek už nezavane, moře nezašumí, Angel ani Dhaki nedýchají. Waya se nejistě zvedne, tohle ji trochu probralo a rozhodně znejistilo. Vlčice brzy zjistí, že může se vším lehce hýbat, ale na ni nikdo z přítomných (ani příroda) nereaguje.
Po nějaké chvíli se ze vzduchu objeví černá díra, ze které se pomaličku objeví jakási černá věc. Dopadne na zem, díra v časoprostoru zmizí a ona věc pohlédna na Wayu. No ano, pohlédne. Upře na ni své jediné bílé oko se zorničkou uprostřed. Stvoření vypadá jako nějaká beztvará lepkavá hmota, veliká asi jako tlapka dospělého vlka. Nemá žádné končetiny, jen to jedno oko, stále pozorující Wayu. Celé tělo toho se zkrabatí a pak vyrazí, čímž se přiblíží asi o půl metru k Waye. A pak znovu.

"No to určitě..." Zamrmlá pochybovačně na její ujištění o vlastním psychickém zdraví, kterým si sama bohyně není moc jistá. Thalia na ni stále mrkala, ale vůbec to nevypadalo, že Iris vidí, což není moc dobré. "Klid? Jak jako klid?! Vždyť jsi vysílená!" Protestuje proti Thaliině optimismu ostře, ale pak už nemůže odpovídat, jelikož se dá do táhnutí vlčice po zemi do středu kruhu. Odloží ji tam a obejde ji, aby viděla do její tváře. "Vždyť já nikam neodcházím, neboj... Thal, prober se trochu... Podívej se na mě, sakra!" Poroučí černé vlčici s nakrčeným obočím a žďuchne do ní tlapkou. Mám jí přidat nějakou energii? Ale nechci, aby poznala, že jsem bohyně, to ne...

Thalia poslechne Irisina příkazu a snaží se ji pohledem najít, což se jí po chvíli bezcílného hledání kolem podaří - jenže když na bohyni upře zrak, vůbec to nevypadá, že by ji pořádně viděla. Spíš jakoby se dívala skrze ni, vypadá naprosto mimo. "Zatraceně, Thal, co to tu blázníš?!" Vynadá jí ostře, ačkoli si vůbec nemůže být jistá, že ji černá vlčice slyší či vnímá. Místo odpovědi se skácela na zadek a víčka se jí zavírala, jakoby chtěla usnout. "Thal! Neusínej, věnuj se mi!" Domlouvá ji s obavami a šťouchne do ní svým čumákem. Irisinému božímu sluchu se donesou i tichá Thaliina slova, takže nad nimi nechápavě zavrtí hlavou. "Tady, tady jsem, Thal... Nehýbej se, bude ti ještě hůř, radši si lehni a uklidni se..." Vezme ji za kůži na krku a začne ji táhnou do kruhu kamenů zasvěcených bohům, jelikož na takovém magickém místě by snad mohla být chráněna před samou sebou. A nebo by jí to pomohlo ještě více umocnit svou sílu, bůh ví... Či neví?

"Aha, tak toho neznám..." Poznamená Iris s pokrčením ramen, jelikož jméno Reduce jí opravdu nic neříkalo - což je divné. Zná každého vlka na ostrově jménem, ale žádného Reduce. Kdo to kruci je? Zatracený jiný svět, to se mi nelíbí... Pomyslí si nespokojeně, ale nahlas samozřejmě nic neřekne. "To zjistíš až ji uvidíš, třeba budeš příjemně překvapená..." Sice nebude, ale to jí Iris říkat nemůže. To by bylo podezřelé.
Thalia odpověděla jednoslovně, což Iris trochu překvapilo, a tak se na ni podívala pozorněji. "Thal? Jsi v pohodě?" Nakrčí nejistě obočí, se slabostmi vlků neměla moc zkušeností, ale černá vlčice nevypadá moc dobře ani zdravě. Zvedne se od ní vítr, tím si je Iris jistá, pak ji Thalia s náznakem strachu v hlase nazve jejím narychlo vymyšleným jménem a náhle se kolem nich objevily modré plameny. "Thal, co blázníš?!" Vyjekne překvapeně a trochu odskočí k černé vlčici od plamenů, které sice nepálí, ale překvapily ji. "Thal, slyšíš?! Přestaň! Vždyť tě to vysiluje!" Žďuchne do vlčice s obavami a rychle zajistí, aby se z nebe spustil krátký déšť, který zničí nepálivé plameny. "Thal? Hej, Thal, podívej se na mě..."

Iris si trpělivě vyslechne Thaliin příběh, a ač ji to ani tolik nezajímalo, přece jen ji informace o portálu, který vytahuje vlky do jiného světa, zaujala. Někdo odvádí mé vlky do cizího světa Yaloru? A mění jim kožichy? To se mi tedy nelíbí, na to si posvítím... Pomyslí si zamyšleně, zatímco dělá, že si znovu prohlíží Thaliinu nafialovělou srst.
"Tak až se zase uvidíte, Thal, zjistíš, jaké to mezi vámi dvěma je. Třeba se jí narodili oba... Nebo má víc vlčat, to by bylo rozkošné... A třeba se jedno jmenuje po tobě!" Vlčata, to jsou tvorové, které má Iris opravdu ráda. Maličcí vlčice, bezstarostní, nezkažení a upřímní, to je přesně její gusto. Přešlápne z nohy na nohu a pohlédne zpátky na Oblouky bohů, které vypadají značně nepoužívaně a osaměle. "Takže jsem první vlčice, kterou jsi od svého návratu potkala?" Zajímá se vcelku nezaujatě a hrábne tlapkou do sněhu, jen tak z nudy.

Za Nycteou se ozve vzteklý řev, který zní velice, velice blízko. Vidím! Zničím! Zahřmí tvor, kterého ubohá vlčice ještě ani nespatřila, ale k její smůle k tomu brzy dojde. Nyctea neměla čas se moc dlouho rozmýšlet, a tak si vybrala těžkou cestu přímo kopcem z ledu, lehce poprášeným sněhem. Nejprve to vypadalo, že ho zdolá a povede se jí utéct, jenže led je stále led a dřív či později začne klouzat - přesně to došlo i vlčici zrovna ve chvíli, kdy jí podklouzla zadní tlapka a ona se sesunula o kus dolů. I to příšeře stačilo, byť malé zdržení, už byla také u úpatí kopce a mohutnými skoky se ocitla i Nyctei.
Tvor je pět metrů vysoký, mohutný jako menší skála a celý pokrytý hustou bělostnou srstí. Ruce s chápavými palci má delší než nohy, takže mu pomáhají při běhu a vypadá díky nim jako přerostlá opice. Tlama je doširoka rozevřená, jak se zhluboka nadechuje, aby z plných plic zařval: Mááám!. Nos je splácnutý, jakoby ho měl kdysi dlouhý, ale vší silou jím spadl na zem a zkrabatil se mu. Uši má v pozoru jako vlk, jen velké tak, aby byly přizpůsobeny jeho velikosti. To nejděsivější na něm ale není mohutnost, ba ani řev, rozléhající se snad celou planinou. Jsou to jeho oči, dva dopředu posazené kuličky, bělmo má zcela černé a svítí z nich duhovka, která se nedá popsat jinak než ledová. Něco mezi světle modrou a bílou, k tomu mrazivý pocit, když se do nich díváte a děsivé tušení, že by vás ten pohled mohl zmrazit, uvěznit v ledu už navždy.
Můůj! Zaduní na Nycteu Netvor a ukáže na malé vlče, které se dosud vyděšeně kroutí ve vlčiné tlamě a zděšeně kňučí. "Andílku, uteč, rychle, já ho zdržím..." Zafňuká tónem, který možná měl znít sebevědomě a hrdinně, ale je spíš ustrašený a tak trochu zoufalý. Příšera udělá tlapama gesto vzhůru a kolem Nyctei vzrostou ostré kusy ledu, představující provizorní ochranu. Tvora velkého jako je Monstrum by možná zastavily, ale evidentně není tak inteligentní nebo nemá moc dobrý odhad, jelikož vlčice jako je Nyctea by se mezerami hravě protáhla. Netvor ale nemešká aby se pokochal svým veledílem, chňapne po mláděti, chytne ho za tělíčko a zatáhne, takže ho Nyctea musí pustit, jinak by vlčeti ublížila.

Chápavě na Thaliina slova pokýve hlavou, ačkoli to moc nechápala - spíš ji štvalo, že zábava nebude. "No, pokud se bojíš, je opravdu lepší nic nezkoušet. Snad se tak nepřipravuješ o životní možnost..." Podotkne s pokrčením rameny rádoby lhostejně a začne si čistit srst na hrudi, ačkoli je stále sněhově bílá jako před tím.
"No ano, tvůj kožich vypadá opravdu zajímavě! Jak jsi k té fialové přišla?" Zajímá se Iris nenuceně a již po několikáté si Thal prohlédne, aby odhalila ještě nějaké zajímavosti na ní. "Těhotná přítelkyně? Určitě to bylo jen hormony... A pokud ne, jistě si najdeš jinou, lepší kamarádku." Ujistí ji s pobaveným úsměvem, který přímo říká 'Já vím, jak by se to dalo zařídit - ať už udobření se či nalezení nové...'.
//V pohodě :D

Vlčice pobaveně sledovala svůj výtvor. Vlk se jí opravdu povedl. Nebo spíše veverka. Začala se smát, když v tom ten pidi tvoreček (Iris je mnohem větší než normální vlk) vylezl nahoru a ona jen nastražila uši. Pisklavý hlásek se jí vloudil do uší a ona se pobaveně zasmála. "Mmm ne," řekla trochu namyšleně a otočila se zpět na břicho. "Koukni," řekla a ukázala na bílého ušáka, který se najednou objevil ve sněhu. Měl na sobě Ra-avisův postroj, tedy trochu zmenšený. "Když ho ulovíš, vrátím ti podobu a možná i ten postroj," řekla a jedním máchnutím tlapky veverku shodila dolů ze stromu. Zmatený Ra-avis najednou přistál Mi Nyu na hlavě, přesněji jí seděl na čumáku. Ovšem vlčice měla chuď na svačinku, ale utéct ji nemohl, musela mu pomoc, nikdo jiný tu nebyl a ušáka sám nechytí. Zajíc se mezitím rozhlédl a začal hopkat kamsi na západ. Nechával za sebou ale modré třpytky, které byly chvíli velmi dobře vidět, ale pak začaly blednout a mizet. Jestli ho chce Ra-avis najít, měl by rychle vyřešit problém vlčice, která ho chce zakosnout a ještě jí přesvědčit, aby mu pomohla s lovem.

//Slíbená odměna za sbírku :D Za každý dobrý skutek po zásluze potrestán - Tessule jde řádit! :D

Iris si jako obvykle vysedávala na svém obláčku. Tu si povšimla skupinky vlků, kteří jí přišli hrozně nudní. Takový obyčejní, rozhodla se trochu pobavit a tak seskočil na jeden ze stromů poblíž a chvíli mlčky pozorovala dění. V tom jí napadlo něco ďábelského. Vyhlédla si vlka, který jí přišel takový sympatický. Úlisně se zazubila a dala se do díla. Žíhaný vlk s modrým postrojem vypadl tak mile, jak by asi vypadal s většíma očima? Pohodila hlavou a převalila se líně na záda. Zamáchala tlapkama ve vzduchu a černý vlk s hnědým žíháním se vznesl do výšky. Mohl kolem sebe bezmocně máchat jak chtěl, ale nebylo mu to nic platné. Najednou se začal točit dokola všemi směry a zmenšovat. Už byl v úrovni Irisiných očí v tom se zastavil. Najedou už na jeho místě nebyl vlk, ale malá veverka. Byla velká jako ostatní, byla o něco větší - ale zas ne o moc- Měla podivnou vytahanou kůži a postroj, který Ra-avis tak rád nosil visel Iris v tlapce. "Neboj, vrátím ti ho," mrkla na vlka - veverku - a pustila jí na zem. Tvor instinktivně roztáhl kůži a snesl se do středu vlků.
To by nebyli vlci, aby je hned nechytla mlsná. Najednou měli před očima kořist, i když vypadala jako jejich přítel, pořád to bylo něco malého mlsného (asi jako když před holku dáte čokošku :D ). Instinkt vyzývá k lovu.

Táááákže!
Ra-avísku! :D Dokážeš rychle a hbitě běhat po stromech, máš velmi dobrý zrak, umíš plachtit a ano umíš mluvit, ovšem mluvíš jako veverka, takže trochu tišeji, ale když zakřičíš, je tě slyšet hodně dobře. Problémem je, že zníš, jak kdyby si se sjel na héliu. Můžeš je cestou ukecat, že jsi Ra-avis, ale nějakou chvíli ti to dá - ale za pochodu se to dá taky zvládnout ne? No, budeš to muset zkusit. :D

Hodně štěstí, tvoje (ne už moc) milovaná T.