Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zdálo se, že vlčaty se tu hemží. Což bylo jen a jen dobře, znamenalo to, že smečka vzkvétá. „Ano, je to možné, pár z jeho vlčat jsem stihla potkat,“ přikývla jsem.
Zajímalo mě, zda tu Althyra má nějaké příbuzenstvo stejně jako já. Ovšem nikoho tu neměla a pokud ano, nevěděla o nich. Každopádně se mi líbil její přístup, měla jsem vlastně dost podobný. „Rozumím. Buď to budou nebo ne. Jeden ani neví, jak se ti vlci sem vlastně dostávají,“ pokrčila jsem rameny.
Rozešla jsem se s bílou vlčicí za pachy dalších členů, které jsem potkala tak akorát možná krátce na srazu. Ovšem teď byla hezká příležitost se s nimi poznat o něco víc. Brzy jsem viděla siluety, přičemž jsem siluetu Hanky, smečkové Bety, poznala. Druhého vlka jsem neznala. Nejspíše. „Zdravím vás oba. Jsem Jaina že Severních smeček,“ představila jsem se a na oba vlky přikývla na pozdrav. Tmavý vlk měl cosi u sebe, bylo to... Zajímavé. Nic takového jsem ovšem neviděla. Zřejmě to zaujalo i Althyru. Otočila jsem se na Hanku a pohlédla na sojku, co měla na zádech. Co to je za podivnosti tady? I tohle bylo pro mě dost nové. „Jak říkala Althyra. Jsou všichni v pořádku?“ zeptala jsem se.

Althyra nejspíše netušila, že Einar je můj bratr. Asi jsem se nedivila, já to nikde nehlásala a bratr nejspíše také ne. Na druhou stranu naše pachy musely být podobné, no ne? „Už je tomu tak a mám tu ještě nevlastního bratra a nově Einarovy potomky,“ odvětila jsem. „Jen s těmi jsem neměla pořádně příležitost se seznámit. Tak snad později,“ dodala jsem ještě nakonec. Ráda bych je poznala, přeci jen to byla moje rodiny, moji synovci a neteře. „Ty máš na ostrovech příbuzné, Althyro?“ zeptala jsem se. Věděla jsem, že ne každý tu někoho musí mít. Přeci jen dostat se sem je záhada a já měla štěstí, že tu pár rodinných příslušníků mám.
Přikývla jsem. „Rozumím. No pár vlků tu cítím. Mohla by to být i Hanka, tak se za nimi můžeme klidně vydat,“ nadhodila jsem a přešlápla si na místě. Stály jsme nějakou chvíli a ráda bych se zas dala do pohybu.

Zdálo se, že hranice byly celé zkontrolované a případně znovu označené. Mlaskla jsem. Měla jsem z toho radost, že jsem mohla být konečně nějak více smečce prospěšná. Nepřipojila jsem se zrovna v tu nejlepší dobu. Každopádně jsem se zamyslela, jakou funkci bych mohla vykonávat. Možná obránce? Bojovník? Hraničář? Něco z toho by bylo dobré, jen to budu muset nejprve probrat s Einarem.
Otočila jsem se na Althyru. „Ano, určitě by bratr svolal smečku, o tom nepochybuju. Nejspíše to nebylo nic vážného? Těžko říct,“ pokrčila jsem rameny. Ovšem Einar by se jistě ozval, kdyby nás potřeboval. Tak či onak bych se s ním ráda viděla, ale to nejspíše ještě bude muset počkat.
Plány? „Upřímně nic specifického? Ráda bych poznala další členy smečky, možná více poznala okolí hor, ať vím, kde to pořádně jsme. Neměla jsem moc čas to tu prozkoumat,“ odpověděla jsme vlčici. „Ty máš jaké plány?“ zeptala jsem se na oplátku.

Na její slova jsem jen mlčky přikývla a rozhlížela se kolem. Když už jsme procházely ty hranice, chtěla jsem být precizní a opravdu vše zkontrolovat a případně místa označit, aby všem bylo jasné, že tady jsou hranice smečky.
Zavětřila jsem, abych zjistila, že se skupinka s Einarem vrátila zpátky na území. Thyra si toho všimla taktéž a jen jsem přikývla. Krev. Měla pravdu, taky jsem ji cítila. „Taky ji cítím. Snad vše bylo v pořádku. Možná se něco přihodilo, jeden nikdy neví. Možná dobře, že kontrolujeme hranice,“ řekla jsem nakonec. „Naštěstí máme schopné léčitelky, které se o ně případně postarají, tohle není zrovna moje doména,“ přiznala jsem Thyře. Já bych tam akorát překážela.
Opět jsme se dostaly o něco dál a zdálo se, že jsme obešly skoro celé hranice. Chyběl kousek, který určitě zvládneme zkontrolovat taky

Na Thyřina slova jsem jen souhlasně přikyvovala. Rozhodně smečka měla dobré strategické místo a jen tak si sem nikdo netroufne nakráčet a ohrožovat smečku. Na druhou stranu má pravdu v tom, že mohou postupně smečku oslabovat. Což se doufám neděje a dít ani nebude. „To určitě. Snad to ale nehrozí a byl to ojedinělý případ. Každopádně by to chtělo posílit obranu.“ Netušila jsem kolik vlků má na starost hranice a kdo všechno je bojovníkem smečky.
Také jsem je necítila, ale nebylo divu, když to bylo vlastně ještě před potopami a všechny stopy smyla voda. A naštěstí jsem momentálně necítila žádný jiný pach než ty smečkové. Přesto jsem kráčel níže k hranicím, které bylo třeba obejít a případně je obnovit, pokud to bylo nutné. Což jsem i dle potřeby udělala.
Zajímalo mě, co vlčici lákalo. Ovšem její odpověď mě nakonec asi ani nepřekvapila. „Hmm, rozumím. Já sice nejsem přímo z hor, ale rozumím tomu. Také bych asi nezvládla žít někde jinde, než v takových podmínkách.“ Což konec konců bylo vidět i na mé stavbě těla.

Souhlasně jsem přikývla. "Taky v to doufám. Ale myslím, že smečka je na bezpečném území, které členové znají. Oni se tu neorientují, a to by pro ně byla velká nevýhoda a myslím, že smečka má i hodně členů. Každopádně k tomuhle to snad nikdy nedojde," zakončila jsem. Války nebyly nic hezkého. Nikdy. Umírali tak akorát nevinní. Pohlédla jsem na Althyru, přišlo mi, že jsme s v něčem i podobné. Na tváři se mi objevil něco jako náznak úsměvu. Pohodila jsem ocasem.
Lovkyně. Užitečná funkce. Konec konců byly všechny funkce užitečné. "Ah. No tak snad se brzy vrátí a v pořádku," vydechla jsem a pohlédla do dáli, jako kdybych je tam snad hledala. Ovšem nikde ještě nebyli.
Nějací strážci nebo štít by byl rozhodně užitečný a vhodný. "Jo, třeba se to Einarovi bude líbit. Možná něco takového má už v plánu," řekla jsem. Althyra souhlasila s obhlídkou hranic, tak jsem jen přikývla a rozešla se směr do nižších poloh k hranicím smečky. "Co tě přimělo se přidat k nám do smečky?" zeptala jsem se, aby nebylo ticho.

Mlčky jsem přikývla. Neměla jsem k tomu moc co říct, vzhledem k tomu, že Cinder jsem nestihla ani poznat. Přišla jsem a chvíli na to jsem ji viděla umírat. "Těžko říct. Že by se snad připravovali na nějakou válku a tímhle zjišťovali naše síly? Nebo jsou to jen pitomci, co nemají nic lepšího na práci," pokrčila jsem rameny a odfrkla si.
Dle všeho byl Einar někde pryč s pár členy smečky. "Je to možné, přeci jen ta bezpečnost je teď zásadní," pokývala jsem hlavou. "Ty máš nějakou funkci, Altyhro?" zeptala jsem se a zastříhala ušima. Zdála se být rozumná a i docela silná. Přirozeně mě tedy zajímalo, co pro smečku dělá. "Jo, to bude rozhodně dobré. Chtělo by to nějakou strategii. Třeba nějaké magické strážce? Něco, co nás bude včas varovat před nepřáteli," řekla jsem a rozhlédla se kolem nás. "Nechceš obejít hranice? Pro jistotu," navrhla jsem nakonec. "Měly jsme to v plánu s Astrid, ale přišly potopy," dovysvětlila jsem.

Ten Chaos si nedal pokoj a musel přijít zas obtěžovat hranice smečky. Jim snad nestačila jedná mrtvá členka a potřebovali další? Odfrkla jsem si. Ač jsem si s žádným členem nesetkala, nesnášela jsem je. Zasloužili by si pěkný výprask. Naštěstí se zdálo, že se nestalo nic vážného, Althyra byla v pořádku a Keiji byl mírně zraněný. "Aspoň že se nestalo něco horšího. Netuším, o co jim jde. Před potopami zabili jednu naši členku," vydechla jsem se zamračeným výrazem v obličeji.
Vlci ze Společenstva měli být dva a aktivně se měl zapojovat nějaký světlý strakatý. Druhý byl rozumnější a krotil svého přítele, jestli se to tak mezi nimi dá nazývat. "Co si to vůbec dovolují," dupla jsem přední tlapou a rozhlédla se zkoumavě po okolí. Nečekala jsem, že by se dostali až sem, ale obezřetnost byla na místě. "No musíme se mít na pozoru a cokoliv podezřelého si říkat mezi sebou a informovat Einara," řekla jsem Thyře. Sigma nesigma, přišlo mi vhodné tohle říct, přeci jen se musíme hlídat a dávat na sebe pozor, jsme smečka.

Bílá vlčice byla poměrně zvědavá. Nebo se možná jen chtěla poznávat? Těžko říct, nebyla jsem za poslední dobu zvyklá na nějaké kamarádíčkování vzhledem k okolnostem, které se tu poslední děly. Byl to dobrý domov? Pro někoho ne, pro někoho ano. Každý si tam asi našel to své. "Jako každý jiný, byly hezké chvíle ale i ty nehezké," odvětila jsem nakonec. Nejspíše to vlčici moc nepovědělo, ale nebyla jsem zas tak sdílná, když jsem dotyčného neznala. A jestli mi záleželo na tom, co si o mně bude myslet? Ani ne. Ne že bych byla tak chladná, dokážu položit život za rodinu a i smečku, vím, co je to za pouto, ale přátelení se mi trvá holt delší dobu.
"Tak hlavně, že jste potopy přežili ve zdraví," přikývla jsem a koutky mi mírně cukly. "Bránili hranice? Zas sem ti parchanti přišli?" zbystřila jsem při jejích slovech. Vůbec se mi to nelíbilo. "Napadli někoho? Stalo se někomu něco?" ptala jsem se a byl jistě ze mně cítit ochranářský pud, který mi rozhodně nechyběl.

Bílá vlčice pocházela ze severu, z Ledových hor. Bylo to na vlčici vidět, že to není slabá vlčice, co by se o sebe neuměla postarat. Přikývla jsem hlavou. Možná jsme si byly o podobné, když jsem se nad tím zamyslela. Máchla jsem ocasem a rozhlédla se kolem. Doufala jsem, že uvidím Einara, se kterým bych chtěla mluvit. Ale neviděla jsem ho, muselo to tedy počkat na později.
Přirozeně Althyru zajímalo, odkud jsem vlastně já. "Já pocházím ze Severních smeček," odvětila jsem prostě. Chyběl mi domov? Vlastně nevím. Docela jsem byla spokojená tak, jak to teď bylo. Nejspíš. Doma to občas byl boj, ale kde není?
Potopy. Ach ano potopy. "Naštěstí jsem celou dobu byla tady v horách, takže jsem to zvládla bez obtíží. Vy jste se také zdržovala tady nebo jste se s potopami dostala do styku blíže?" položila jsem stejnou otázku. Docela mě zajímalo, jak to vnímali ostatní, co se nestihli dostat včas do bezpečí. Jistě to nebylo zrovna pohodové a hezké.

Po probuzení jsem brzy narazila na bílou vlčici, která tu nejspíše byla nová. Pochybovala jsem, že by se na území potuloval tulák. Myslím, že by bylo po něm nebo by byl na druhé straně ostrovů. Smečka by cizince sem nepustila poté, co se stalo Cinder. Přesto mi její tvář byla neznámá a já se jí předtsavila.
Vlčice se představila zpět jako Althyra Iceborn. "Těší mě, Althyro Iceborn," pokynula jsem hlavou a vlčici si sjela pohledem. "Pocházíš ze studených krajů, že?" Soudila jsem dle její srsti. Vlci ze severu ji měly přirozeněji hustější a odolnější proti mrazům.
Dle jejích slov ji měl na starost Keiji, který šel s Einarem a Hankou pryč. Zastříhala jsem ušima a rozhlédla se. Netušila jsem, kam se mohli vydat, ale na území jsem je cítila. Také bych chtěla být užitečnější, ale to bych potřebovala narazit na bratra a promluvit si o tom. Asi později. "Rozumím. Já jsem tu pýr týdnu, takže té docela krátce, jen co je pravda," odvětila jsem. Občas jsem musela na první dobrou vypadat dost chladně, ale taková už jsem byla.

Probudily mě první zimní vločky. Rozevřela jsem ohnivá očka a zamrkala. Musela jsem usnout. Nebylo divu, bylo toho dost a bylo to náročné. Vlastně kdy jsem naposledy spala? Bylo to dlouho a tenhle spánek mi vážně bodl. Měla jsem zas spoustu energii. Olízla jsem si čenich, na kterém se mi usadilo již několik vloček a zastříhala ušima. Měla bych začít zas něco dělat. Něco užitečného.
Zvedla jsem se ze země a protáhla ztuhlé svaly. Nasála jsem okolní pachy a vesměs cítila Einarovi potomky. Také jsem mezi nimi našla pach, který mi byl nový. Neznala jsem moc členů ještě, ale tenhle jsem předtím určitě necítila. Rozešla jsem se tedy za ním, kdyby to byl někdo, kdo tu nemá co dělat.
Na obzoru jsem zahlédla bílou vlčici s pár černými znaky. Určitě jsem ji neviděla. Přiblížila jsem se k ní a prohlédla si ji. Možná nová členka? Nemyslela jsem, že by se dostal až sem nějaký cizinec. "Zdravím. My se ještě asi neznáme, já jsem Jaina Fiske ze Severních smeček," představila jsem se automaticky a pokynula hlavou.

Daly jsme si s Astrid za úkol sejít dolů a obhlédnout situaci v nižších polohách. Znělo mi to dobře, alespoň budeme mít aktuální informace o dění, které pak můžeme předat dál. Přikývla jsem vlčici. "Jo, to zní dobře, tak pojďme," prohodila jsem nakonec a rozešla se za světlou vlčicí dolů. Kráčela jsem dolů a musela jsem uznat, že s každým krokem jsem terén zvládala líp a líp. Věřila jsem tomu, že ještě chvíli, a hory budu ovládat stoprocentně. Minimálně pohyb jako takový. Možná se sem tam ještě ztratím, ale to jistě také dopiluji.
"Popravdě ještě ne. Jsem tak nějak chodila pořád v kruzích, takže ostrovy moc neznám a teď je asi úplně nepoznám, dokud bude tolik vody," vydechla jsem. Doufala jsem, že to brzy přejde a budeme mít klid. Ač tedy tady jsme byli v bezpečí a tolik vody snad ani nenaprší, aby déšť zaplavil i hory. To bychom byli vážně ve velké bryndě.
Jak jsme se blížily níž a níž, všimla jsem si, že i tajga byla pod vodou. To snad ne! "Astrid. Nechoď dolů, je tam už dost vody na to, aby tě proud strhl. Budeme muset nakonec zůstat tady," křikla jsem k Astrid, která byla nějaký ten metr přede mnou.

Strom byl krásný, avšak svým způsobem smutný. Každý v něm uvidí Cindeřinu smrt, ač svou oběť přinesla při obraně smečky. Byla vážně odvážná a zasloužila si tuto připomínku. Obrátila jsem se a zamířila k Astrid. Nebylo od věci se s někým ze členů více seznámit, ne?
Přikývla jsem. Rozhodně jsem světlou vlčici chápala, přijít o někoho blízkého nebylo nikdy hezké a sama vím, jaké to je. V jejím obličeji jsem smutek viděla a byl pochopitelný, více jsem to tedy nerozebírala. Jistě potřebovala trochu času s takovou událostí srovnat. Já to mám jednodušší v tom, že jsem vlčici vůbec neznala, ač mi to tedy bylo samozřejmě líto a také mě to vnitřně štvalo vůči celé smečce.
Přikývla jsem. "Bohužel i tací se najdou. Hlavně jsem to zbabělci, když šli dva proti jednomu," pronesla jsem mírně rozhořčeně. Kdyby to byl alespoň vyrovnaný souboj... Tohle bylo prachsprosté zbabělství. To umí každý. S počasím měla Astrid rozhodně pravdu. Nebylo pěkné a nevypadalo to, že by brzy mělo přestat. Zamručela jsem tiše. "Určitě bychom mohly. Napadá mě obhlédnout okolí, jak to vypadá s vodními hladinami nebo něco ulovit, než té vody bude více a žádná kořist tu pořádně nebude," navrhla jsem.

Prosím 1 mušli za 10 žetonů

Schváleno