Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Přikývla jsem. „Když jsme u toho... co bys mi mohl o ostrovech říct? Něco málo jsem prošla, ale mám pocit, že je stejně ještě pořádně neznám,“ zavrtěla jsem krátce hlavou. Moc jsem nevěděla, jak přesně jsou velké a co všechno se tu nachází a rozkládá. Předpokládala jsem tedy, že Keiji bude mít větší přehled než já. Na jeho další slova jsem jen mlčky přikývla.
„Joo, jeden se musí všemu přizpůsobit, ale věřím, že to zvládneš i bez něj,“ pokývla jsem hlavou. Čuch byl důležitý smysl, o tom žádná, ale vlk se dokázal přizpůsobit hodně věcem, tedy i tomu, když přijde o čuch. Věřila jsem, že to posilní jiné smysly.
Pomohla jsem Keijimu s pár dalšími větvemi, které se tu povalovaly. „Jak říkáš,“ tuhle poznámku jsem oceňovala. „Někteří mají nedostatky a neumí se s nimi smířit a pracovat s nimi. S takovými je pak těžké pořízení,“ zakroutila jsem hlavou.
Nasála jsem okolní pachy a zdálo se, že tu je poměrně klid. Jedině dobře. „Nechceš mi ukázat místa mimo území?“ zeptala jsem se vlka nakonec. Ráda bych ostrovy poznala zas o něco více a Keiji jistě měl co mi nabídnout. „Samozřejmě pokud nemáš jiné povinnosti,“ dodala jsem zdvořile.

Přikývla jsem a na tváři se mi objevil letmý úsměv. „Tak to jsem tedy ve správné společnosti. Není od věci se seznámit s někým ze smečky, který je zároveň i zkušený,“ pokývla jsem hlavou a mávla ocasem. „Pro nováčky jako stvořený,“ dodala jsem krátce a pomohla mu s pár větvemi, který tu všude možně ležely.
Nezdálo se ani, že by Keiji byl ve smečce zásadně nespokojený. Přeci jen i pro mě je to nové a mám se sama co učit, a to především o terénu a samotných členech smečky, kterých málo rozhodně není. „Rozumím. Hlavní je to vykomunikovat, když je problém,“ poznamenala jsem. „Tak tedy jsi i zkušený jako tulák. To já zas moc zkušeností s tuláctvím nebyla.“ Tulákem jsem byla chvíli tady na ostrovech a krátce po odchodu z domoviny, to není moc dlouho.
Pokývala jsem hlavou. „To asi není divu k okolnostem... Musím si o tom promluvit s bratrem, koho ideálně potřebuje.“ Zajímalo mě, s jakou funkcí na konce skončím, ale věděla jsem, že to musí být taková, u které bude nejvíce užitečná pro smečku. Tedy... ne že by některé byly neužitečné, ale nebyly asi spíš pro mě ty vhodné.
Keiji osvětlil, jak to s jeho kolegy hraničáři vlastně je. „Ach, tak to rozumím a snad se ti čich vrátí co nejdříve. Věřím, že by Einar nechtěl ve smečce flákače a postaral by se o to, aby tu nebyli,“ pokrčila jsem rameny. Sama bych takové vlky ve smečce nechtěla.

Jak jsem předpokládala, Keiji tu byl déle než já. „Takže se dá vlastně říci, že jsi zkušený Alateyčan?“ nadzvedla jsem obočí a pohlídla na něj, rozhodně nebylo od věci si s někým takovým popovídat a seznámit se blíž. „Jsi tu spokojený?“ vyzvídala jsem. Zajímalo mě, jak smečku ostatní vnímají pod vedením mého bratra. Ne že bych měla pochyby, to rozhodně ne. Věděla jsem, jaký uměl být, ale také jsem věděla, že je to dobrý vůdce. „Rozumím, ale tak hlavně, že jsi zkušenosti posbíral a můžeš být právoplatný a zkušený hraničář,“ pokývala jsem hlavou. Mít za hraničáře někoho neschopného bych nechtěla, ovšem zdálo se, že Keiji takový nebyl. Snad. „Ano. Přemýšlím nad něčím... bojovnějším řekněme. Musím nejprve zjistit, kolik máme hraničářů, obránců a bojovníků a podle toho bych se také rozhodla,“ pokrčila jsem rameny. Ve výsledku jsem se nebránila ničemu, ale taková léčitelka bych být určitě nemohla.
Opravdu toho nánosu všeho možného tu bylo hodně a nebylo divu, že se pomalu tvořila hromádka větví. „Když nic jiného, dobré zásoby na zimu,“ poznamenala jsem. „Flákají se?“ nadzvedla jsem obočí. Hraničáři a nekontrolovali hranice? Ví to Einar? Ale pokud se ukáží na srazu, tak asi v pořádku... „Rozumím... zažila jsem tu potopy a ty nemoci. Kdo by to byl řekl, že se tu pořád bude dít něco takového.“ Zavrtěla jsem hlavou a kráčela dál po vyšlapaných cestičkách.

Keiji zavelel a já se vydala po jeho boku tam, kam měl zamířeno. Aspoň takhle jsem měla šanci poznat ještě nová místa, která jsem neznala. Přeci jen Keiji tu jisto jistě byl déle než já. O moc novějších vlcích jsem popravdě nevěděla.
Zastříhala jsem ušima. „Althyra mi vaše zážitky osvětlila, to je pravda,“ pokývala jsem hlavou a pousmála se. Jistě nepotřeboval říkat to, co jsem už věděla a já to nepotřebovala slyšet znova. Každopádně jistě narazíme na jiné téma, o kterém bychom se mohli bavit.
„Jak je to jen dlouho? Již to bude několik měsíců, od léta. Ale určitě ne tak dlouho jako ty. Hádám, že tu už budeš nějakou tu zimu?“ zeptala jsem se. Bylo dobré vědět, jak dlouho to kdo byl. „Je to možné, já sama pořádně nikoho nepotkala,“ pokrčila jsem rameny. Ne že bych nikoho neznala, ale rozhodně se nejednalo o celou smečku. „Popravdě řečeno ještě funkci nemám. Musím se s Einarem o tom pobavit. Ale ano, prošla jsem hranice, přišlo mi, že potom, co se tu všechno dělo, to je potřeba,“ přikývla jsem hlavou. „Takže tedy jsi hraničář. Jak se ti ta funkce líbí?“ zeptala jsem se. Třeba to bude něco, co mi pomůže se trochu více rozhodnout, čím chci být přínosná já.

Pokývala jsem hlavou na Keijiho. „Těší mě, Keiji.“ Mimo to by měli být v pořádku, což bylo jedině dobře. Tak snad bude na nějakou dobu klid a nikdo na nás nebude útočit. Ideální by bylo, kdyby na nás neútočili už nikdy, ale... To jsem se obávala, že nejspíše nevyjde, když jsem poslouchala Keijiho krátké vyprávění o tom, co se dělo. Zavrtěla jsem hlavou. Šmejdi.
Althyra s Hankou měly nejspíše delší dobu v plánu jít na společný lov, na který se pomalu chystaly. Zřejmě tedy Hanka byla také lovcem smečky. Dobré vědět. Každopádně Keiji měl v plánu něco jiného než lov, čímž mě pozval k tomu, spíše nabídl, že bych mohla jít s ním. Měl pravdu, měla bych také poznávat další členy smečky. „Půjdu. Každopádně než jsme na vás narazily, byly jsme s Althyrou obnovovat hranice smečky,“ osvětlila jsem mu, kdyby náhodou chtěl dělat jít totéž. „Mějte se, dámy,“ houkla jsem ještě ke dvěma mizejícím vlčicím, než jsme s Keijim zůstali sami.

Zdálo se, že vlčaty se tu hemží. Což bylo jen a jen dobře, znamenalo to, že smečka vzkvétá. „Ano, je to možné, pár z jeho vlčat jsem stihla potkat,“ přikývla jsem.
Zajímalo mě, zda tu Althyra má nějaké příbuzenstvo stejně jako já. Ovšem nikoho tu neměla a pokud ano, nevěděla o nich. Každopádně se mi líbil její přístup, měla jsem vlastně dost podobný. „Rozumím. Buď to budou nebo ne. Jeden ani neví, jak se ti vlci sem vlastně dostávají,“ pokrčila jsem rameny.
Rozešla jsem se s bílou vlčicí za pachy dalších členů, které jsem potkala tak akorát možná krátce na srazu. Ovšem teď byla hezká příležitost se s nimi poznat o něco víc. Brzy jsem viděla siluety, přičemž jsem siluetu Hanky, smečkové Bety, poznala. Druhého vlka jsem neznala. Nejspíše. „Zdravím vás oba. Jsem Jaina že Severních smeček,“ představila jsem se a na oba vlky přikývla na pozdrav. Tmavý vlk měl cosi u sebe, bylo to... Zajímavé. Nic takového jsem ovšem neviděla. Zřejmě to zaujalo i Althyru. Otočila jsem se na Hanku a pohlédla na sojku, co měla na zádech. Co to je za podivnosti tady? I tohle bylo pro mě dost nové. „Jak říkala Althyra. Jsou všichni v pořádku?“ zeptala jsem se.

Althyra nejspíše netušila, že Einar je můj bratr. Asi jsem se nedivila, já to nikde nehlásala a bratr nejspíše také ne. Na druhou stranu naše pachy musely být podobné, no ne? „Už je tomu tak a mám tu ještě nevlastního bratra a nově Einarovy potomky,“ odvětila jsem. „Jen s těmi jsem neměla pořádně příležitost se seznámit. Tak snad později,“ dodala jsem ještě nakonec. Ráda bych je poznala, přeci jen to byla moje rodiny, moji synovci a neteře. „Ty máš na ostrovech příbuzné, Althyro?“ zeptala jsem se. Věděla jsem, že ne každý tu někoho musí mít. Přeci jen dostat se sem je záhada a já měla štěstí, že tu pár rodinných příslušníků mám.
Přikývla jsem. „Rozumím. No pár vlků tu cítím. Mohla by to být i Hanka, tak se za nimi můžeme klidně vydat,“ nadhodila jsem a přešlápla si na místě. Stály jsme nějakou chvíli a ráda bych se zas dala do pohybu.

Zdálo se, že hranice byly celé zkontrolované a případně znovu označené. Mlaskla jsem. Měla jsem z toho radost, že jsem mohla být konečně nějak více smečce prospěšná. Nepřipojila jsem se zrovna v tu nejlepší dobu. Každopádně jsem se zamyslela, jakou funkci bych mohla vykonávat. Možná obránce? Bojovník? Hraničář? Něco z toho by bylo dobré, jen to budu muset nejprve probrat s Einarem.
Otočila jsem se na Althyru. „Ano, určitě by bratr svolal smečku, o tom nepochybuju. Nejspíše to nebylo nic vážného? Těžko říct,“ pokrčila jsem rameny. Ovšem Einar by se jistě ozval, kdyby nás potřeboval. Tak či onak bych se s ním ráda viděla, ale to nejspíše ještě bude muset počkat.
Plány? „Upřímně nic specifického? Ráda bych poznala další členy smečky, možná více poznala okolí hor, ať vím, kde to pořádně jsme. Neměla jsem moc čas to tu prozkoumat,“ odpověděla jsme vlčici. „Ty máš jaké plány?“ zeptala jsem se na oplátku.

Na její slova jsem jen mlčky přikývla a rozhlížela se kolem. Když už jsme procházely ty hranice, chtěla jsem být precizní a opravdu vše zkontrolovat a případně místa označit, aby všem bylo jasné, že tady jsou hranice smečky.
Zavětřila jsem, abych zjistila, že se skupinka s Einarem vrátila zpátky na území. Thyra si toho všimla taktéž a jen jsem přikývla. Krev. Měla pravdu, taky jsem ji cítila. „Taky ji cítím. Snad vše bylo v pořádku. Možná se něco přihodilo, jeden nikdy neví. Možná dobře, že kontrolujeme hranice,“ řekla jsem nakonec. „Naštěstí máme schopné léčitelky, které se o ně případně postarají, tohle není zrovna moje doména,“ přiznala jsem Thyře. Já bych tam akorát překážela.
Opět jsme se dostaly o něco dál a zdálo se, že jsme obešly skoro celé hranice. Chyběl kousek, který určitě zvládneme zkontrolovat taky

Na Thyřina slova jsem jen souhlasně přikyvovala. Rozhodně smečka měla dobré strategické místo a jen tak si sem nikdo netroufne nakráčet a ohrožovat smečku. Na druhou stranu má pravdu v tom, že mohou postupně smečku oslabovat. Což se doufám neděje a dít ani nebude. „To určitě. Snad to ale nehrozí a byl to ojedinělý případ. Každopádně by to chtělo posílit obranu.“ Netušila jsem kolik vlků má na starost hranice a kdo všechno je bojovníkem smečky.
Také jsem je necítila, ale nebylo divu, když to bylo vlastně ještě před potopami a všechny stopy smyla voda. A naštěstí jsem momentálně necítila žádný jiný pach než ty smečkové. Přesto jsem kráčel níže k hranicím, které bylo třeba obejít a případně je obnovit, pokud to bylo nutné. Což jsem i dle potřeby udělala.
Zajímalo mě, co vlčici lákalo. Ovšem její odpověď mě nakonec asi ani nepřekvapila. „Hmm, rozumím. Já sice nejsem přímo z hor, ale rozumím tomu. Také bych asi nezvládla žít někde jinde, než v takových podmínkách.“ Což konec konců bylo vidět i na mé stavbě těla.

Souhlasně jsem přikývla. "Taky v to doufám. Ale myslím, že smečka je na bezpečném území, které členové znají. Oni se tu neorientují, a to by pro ně byla velká nevýhoda a myslím, že smečka má i hodně členů. Každopádně k tomuhle to snad nikdy nedojde," zakončila jsem. Války nebyly nic hezkého. Nikdy. Umírali tak akorát nevinní. Pohlédla jsem na Althyru, přišlo mi, že jsme s v něčem i podobné. Na tváři se mi objevil něco jako náznak úsměvu. Pohodila jsem ocasem.
Lovkyně. Užitečná funkce. Konec konců byly všechny funkce užitečné. "Ah. No tak snad se brzy vrátí a v pořádku," vydechla jsem a pohlédla do dáli, jako kdybych je tam snad hledala. Ovšem nikde ještě nebyli.
Nějací strážci nebo štít by byl rozhodně užitečný a vhodný. "Jo, třeba se to Einarovi bude líbit. Možná něco takového má už v plánu," řekla jsem. Althyra souhlasila s obhlídkou hranic, tak jsem jen přikývla a rozešla se směr do nižších poloh k hranicím smečky. "Co tě přimělo se přidat k nám do smečky?" zeptala jsem se, aby nebylo ticho.

Mlčky jsem přikývla. Neměla jsem k tomu moc co říct, vzhledem k tomu, že Cinder jsem nestihla ani poznat. Přišla jsem a chvíli na to jsem ji viděla umírat. "Těžko říct. Že by se snad připravovali na nějakou válku a tímhle zjišťovali naše síly? Nebo jsou to jen pitomci, co nemají nic lepšího na práci," pokrčila jsem rameny a odfrkla si.
Dle všeho byl Einar někde pryč s pár členy smečky. "Je to možné, přeci jen ta bezpečnost je teď zásadní," pokývala jsem hlavou. "Ty máš nějakou funkci, Altyhro?" zeptala jsem se a zastříhala ušima. Zdála se být rozumná a i docela silná. Přirozeně mě tedy zajímalo, co pro smečku dělá. "Jo, to bude rozhodně dobré. Chtělo by to nějakou strategii. Třeba nějaké magické strážce? Něco, co nás bude včas varovat před nepřáteli," řekla jsem a rozhlédla se kolem nás. "Nechceš obejít hranice? Pro jistotu," navrhla jsem nakonec. "Měly jsme to v plánu s Astrid, ale přišly potopy," dovysvětlila jsem.

Ten Chaos si nedal pokoj a musel přijít zas obtěžovat hranice smečky. Jim snad nestačila jedná mrtvá členka a potřebovali další? Odfrkla jsem si. Ač jsem si s žádným členem nesetkala, nesnášela jsem je. Zasloužili by si pěkný výprask. Naštěstí se zdálo, že se nestalo nic vážného, Althyra byla v pořádku a Keiji byl mírně zraněný. "Aspoň že se nestalo něco horšího. Netuším, o co jim jde. Před potopami zabili jednu naši členku," vydechla jsem se zamračeným výrazem v obličeji.
Vlci ze Společenstva měli být dva a aktivně se měl zapojovat nějaký světlý strakatý. Druhý byl rozumnější a krotil svého přítele, jestli se to tak mezi nimi dá nazývat. "Co si to vůbec dovolují," dupla jsem přední tlapou a rozhlédla se zkoumavě po okolí. Nečekala jsem, že by se dostali až sem, ale obezřetnost byla na místě. "No musíme se mít na pozoru a cokoliv podezřelého si říkat mezi sebou a informovat Einara," řekla jsem Thyře. Sigma nesigma, přišlo mi vhodné tohle říct, přeci jen se musíme hlídat a dávat na sebe pozor, jsme smečka.

Bílá vlčice byla poměrně zvědavá. Nebo se možná jen chtěla poznávat? Těžko říct, nebyla jsem za poslední dobu zvyklá na nějaké kamarádíčkování vzhledem k okolnostem, které se tu poslední děly. Byl to dobrý domov? Pro někoho ne, pro někoho ano. Každý si tam asi našel to své. "Jako každý jiný, byly hezké chvíle ale i ty nehezké," odvětila jsem nakonec. Nejspíše to vlčici moc nepovědělo, ale nebyla jsem zas tak sdílná, když jsem dotyčného neznala. A jestli mi záleželo na tom, co si o mně bude myslet? Ani ne. Ne že bych byla tak chladná, dokážu položit život za rodinu a i smečku, vím, co je to za pouto, ale přátelení se mi trvá holt delší dobu.
"Tak hlavně, že jste potopy přežili ve zdraví," přikývla jsem a koutky mi mírně cukly. "Bránili hranice? Zas sem ti parchanti přišli?" zbystřila jsem při jejích slovech. Vůbec se mi to nelíbilo. "Napadli někoho? Stalo se někomu něco?" ptala jsem se a byl jistě ze mně cítit ochranářský pud, který mi rozhodně nechyběl.

Bílá vlčice pocházela ze severu, z Ledových hor. Bylo to na vlčici vidět, že to není slabá vlčice, co by se o sebe neuměla postarat. Přikývla jsem hlavou. Možná jsme si byly o podobné, když jsem se nad tím zamyslela. Máchla jsem ocasem a rozhlédla se kolem. Doufala jsem, že uvidím Einara, se kterým bych chtěla mluvit. Ale neviděla jsem ho, muselo to tedy počkat na později.
Přirozeně Althyru zajímalo, odkud jsem vlastně já. "Já pocházím ze Severních smeček," odvětila jsem prostě. Chyběl mi domov? Vlastně nevím. Docela jsem byla spokojená tak, jak to teď bylo. Nejspíš. Doma to občas byl boj, ale kde není?
Potopy. Ach ano potopy. "Naštěstí jsem celou dobu byla tady v horách, takže jsem to zvládla bez obtíží. Vy jste se také zdržovala tady nebo jste se s potopami dostala do styku blíže?" položila jsem stejnou otázku. Docela mě zajímalo, jak to vnímali ostatní, co se nestihli dostat včas do bezpečí. Jistě to nebylo zrovna pohodové a hezké.