Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nečekala jsem, že bych tu Karu potkala, asi bych nečekala jakéhokoliv sourozence. Sama jsem netušila, jak jsem se tu objevila, natož Kara. Zastříhala jsem ušima. Měla pravdu, musela jsem se posilnit, než budu pokračovat dál v cestě. Ležela jsem tu docela dlouho a pokud jsem měla zájem o horskou smečku, měla bych vypadat reprezentativně a silně, což jsem teď na pohled moc nevypadala, to byl fakt.
Otočila jsem se ke Kaře. "Dobrá, nebude to od věci. Děkuju," pokynula jsem hlavou na znak díku a následovala jsem černošedou vlčici. Neměla jsem zdání, kam jdeme, ale nebála jsem se, že by to bylo něco, co bych nezvládla.
Zajímala jsem se o smečku, která sídlila v tomto pohoří, ale jak se zdálo, ona sama o ní nic nevěděla. Jak to, že o té smečce nikdo nic neví? Nadzvedla jsem "obočí" při pohledu na vrcholky hor. "Povídej, zdejší smečky mě zajímají. Milejší? Potkala jsem pár vlků a máš pravdu," přikývla jsem. I kdyby nebyly, nebylo to nic, na co bych nebyla zvyklá.
Scházela jsem za Karou z hor, přitom mi nevlastní sestra vykládala o tom, co tu vlastně dělá. "Jak to, že jste se rozešli?" zajímala jsem se. "Tví potomci jsou jistě v pořádku, jsou to silní vlci, nepochybuji o tom."

» Tajga

Spala jsem nejspíše dost dlouho, jelikož má společnice tu nebyla, a také za tu dobu se změnilo počasí. Rozlepila jsem rudá očka a rozhlédla se kolem sebe. Byla jsem tu sama, minimálně v mém blízkém okolí, směs pachů jsem cítila, ale nezaobírala jsem se jimi. A to možná byla chyba. Kdybych bývala věnovala větší pozor okolním pachům, zjistila bych, že se ke mně blíží někdo, koho jsem znala. Také bych se vyhnula tomu, že by dotyčná do mě nevrazila. Ovšem pozdě.
Jakmile o mě vlčice zakopla, hned jsem vyletěla na nohy a cvakla na prázdno zuby. Až poté jsem si uvědomila, kdo to přede mnou stojí. "Karo?" s podivem jsem na nevlastní sestru pohlédla a oklepala ze sebe bordel, který mi ulpěl na srsti.
"Já? Jsem tu již nějaký ten pátek. Co tu děláš ty?" optala jsem se na oplátku. Nečekala jsem, že bych tu někoho z rodiny potkala, ale ostrovy byly zřejmě magnetem pro vlky, kteří se tu původně ani nenarodili. "Zrovna... Před nějakou dobou jsem byla na cestě do hor, prý tam má být nějaká smečka," sdělila jsem Kaře. "Víš o ní něco? Vlčice, která tam se mnou mířila, o ní nic nevěděla," doplnila jsem.

<= Kvetoucí louka

Kráčela jsem směrem k horám a tu a tam jsem se ohlédla, zda Allari jde za mnou. Jak se zdálo tak ano. Bylo by zbytečné tam chodit postupně, když jsme tam mohly dojít společně. Zdálo se, že se blížíme. Začaly jsem stoupat výš a ač už bylo léto, což jsem nechápala, kdy se stalo, v horách bylo znatelně chladněji. Domov.
Otočila jsem se na vlčici. "Snad ne, tak dávej pozor, kam šlapeš, ať tam dojdeme," řekla jsem lehce přísně, jako kdyby byla moje vlče. Já byla zvyklá se v tomhle prostředí pohybovat. Ještě aby ne, když jsem se v takových horách narodila a strávila tam část života.
Souhlasně jsem přikývla, též jsem byla zvědavá, ke komu vlastně kráčíme. "No, uvidíme," pronesla jsem jako odpověď a postupovala dál.

//Přechod na území mi teď přijde zbytečný, když Zi je Dead?

Na její slova jsem mlčky přikývla. Svou rodnou smečku jsem měla ráda, bylo o mě postaráno. Nemohla jsem si teda na co stěžovat. Možná pro vlky, kteří mou smečku neznají, to bude poněkud zvláštní její fungování, možná kruté, avšak naučila mě toho tolik, jako by mě jinde nenaučili. Ačkoli i někteří vlci, kteří se v ní narodili, si na její fungování nikdy nezvykli. Ano, nebyla pro všechny.
Nelíbilo se mi, že už dlouho stojím na místě, chtěla jsem se pohnout. Ideálně směrem k té smečce v horách. Neznala jsem to tady a chtěla jsem to tu poznat, proto bych se ráda posouvala z místa na místo a získávala nové zkušenosti a znalosti o ostrovech.
Allari se k té smečce chtěla přidat taky. V tom případě jsme měly stejný směr a cíl. "To je asi nejlepší možnost. Je nesmysl tam jít postupně, no ne?" Netušila jsem, co mám od toho čekat, ale asi nebylo nic, co by mě tolik vyvedlo z míry. "Víš kudy, nebo půjdeme tak, kam nás tlapy zanesou?" Jistěže jsem znala směr, spíše mi šlo o nějakou cestu, která bude krátká, případně dobře schůdná. Avšak nakonec jsem já její slova nečekala a vydala se intuitivně směrem k horám. Určitě někam dojdeme.

=> Hraniční pohoří

Ano, bystrá jsem byla. Všímala jsem si hodně věcí kolem sebe, ono to v horách jinak nešlo. Vlk chvíli nedává pozor a je zavalen šutry nebo lavinou. Nic moc příjemného. Mávla jsem ocasem a posadila se. Dlouho jsem nespala a celé toho prozkoumávání mě začínalo unavovat. Rozhodně by se mi pár hodin spánku hodilo. Rozhlédla jsem se, zda neuvidím nějaké místo, kam bych si mohla lehnout a prospat se. Ovšem na louce toho moc nebylo.
Na její další slova jsem se jen tiše usmála. Zdálo se, že moje slova byla asi k něčemu dobrá. Možná si uvědomila, že by si svůj život měla dát do kupy a začít s ním něco dělat. Za to jsem byla ráda. "Mhm, chtěla bych. Ve smečce jsem byla v podstatě celý svůj život," pokrčila jsem rameny. "Právě v horách a pokud je to horská smečka, ráda bych ji poznala a případně se připojila," dodala jsem. Ale těžko říct, jak to tam bude vypadat, kdo je tam alfou a celkově její fungování. Ovšem Allari o ní nic nevěděla. "No, v tom případě nezbývá nic jiného, než ji prozkoumat," odvětila jsem. "Ty zvažuješ, že by ses přidala do té smečky?" optala jsem se vlčice.

Pohlédla jsem na vlčici. "Taky je to řešení, to ano," pokývala jsem hlavou. Já jsem svého partnera také neviděla dlouho, ale stále ho beru za mého partnera. Těžko říct, kde se toulal. Nejspíše byl mimo ostrovy, přeci jen jsem se sem dostala ani nevím jak.
Zdálo se, že vlčice neměla cíle, za kterými by mohla jít. Bylo mi jí v tomhle líto. Je důležité mít něco, za čím vlk může jít. "Smečka je dobrý start bych řekla a pak můžeš hledat další sny." Mým cílem byla také smečka, ke které bych se mohla uchýlit a také bych chtěla prozkoumat ostrovy, abych je pořádně znala. Přeci jen tu nejspíš stavím hodně času.
Rovnou jsem se Allari zeptala, zda nějakou zdejší smečku zná. K mému překvapení znala rovnou tři. Smečka v horách? Ta mě zaujala nejvíce. Samá pocházím ze smečky, která sídlila v horách, proto by pro mě mohla být ideální. "Víš o té horské smečce něco víc?" optala jsem se. Chtěla jsem si o ní udělat nějaký obrázek, než se tak vydám.

Moc jsem nevěděla, co si o Allari mám myslet. Byla taková zvláštní. Litovala se, pak mi dávala za pravdu. Nu, byla jsem z ní zmatená. Ovšem to jsem nedávala znát, třeba se nakonec ukáže, že je jiná, než na mě teď působí. Přeci jen bych neměla dávat na první pohled.
Přikývla jsem na její slova. "To rozhodně. Partner se časem jistě ukáže a když ne? Tak co už. Nenaděláš nic," odvětila jsem. Sama jsem partnera měla, ale neměla jsem nejmenší zdání, kde se vlastně nachází. Je dost možné, že ho už nikdy neuvidím, ale těžko říct. Sice bych Kasena ráda viděla, ale nebudu se kvůli tomu tady hroutit, že je dost pravděpodobně mimo tyhle ostrovy. Ani své potomky jsem neviděla, jak je rok dlouhý. Každý si nejspíše žil svým vlastním životem.
Jak já se svým časem tady naložím? "Nejprve to tu chci prozkoumat a zjistit, jaké mám vlastně možnosti. Jsem smečkový typ, tudíž bych se k nějaké smečce přidala. Víš o nějakých?" zeptala jsem se vlčice. Mohla by vědět, když je tu o dost déle než já. Na druhou stranu by mě ani nepřekvapilo, kdyby mi nic neřekla.

Vlčice se nezdála, že by byla zrovna nejlépe naladěna. Ne že bych se příliš divila. Ono z ničeho nic mít žaludek na vodě a doufat, že vlk neuvidí svou večeři, není zrovna nejlepší představa. Mávla jsem ocasem a jen jsem na její slova přikývla. V tomhle jsem věděla, že mám pravdu. Je sice fajn si postěžovat, ale je taky s tím potřeba něco dělat. No ne? Já nejsem sama nadšená z toho, že jsem tady a taky je dost možné, že se odtud nedostanu, ale nehroutím se z toho.
Ano. Nejspíše jí nic nezbývala. Minimálně podle toho co jsem slyšela já. Vlčice tu dle jejích slov byla druhou zimu. To mi přišlo jako docela dost času na to, si zvyknout na nový domov. Mlaskla jsem a opět si Allari - jak se později představila - prohlédla. "Těší mě, Allari. Jsem Jaina Fiseke ze Severních smeček," představila jsem se i já na oplátku. "Co jsem se dozvěděla, je dost malá, ne-li nulová šance se odtud dostat. Takže rozhodně lepší je zvyknout si, než celý zbytek života plakat," řekla jsem zcela upřímně a mávla ocasem.

Stále mi do hlavy nešla situace, která se odehrála v tom fialovém lese. Bylo to tak zvláštní. Najednou se mi udělalo špatně a jakmile jsem odešla, bylo mi zase dobře. Že by se nás les snažil vyhnat? Možná. Zavrtěla jsem hlavou a přibližovala se k vlčici, které se též udělalo zle. Ta si hned myslela, že za její nevolnost mohu já. Přimhouřila jsem oči a vlčici si prohlédla ještě jednou. "Ne. Opravdu jsem to já nebyla," zavrtěla jsem hlavou. "Tak s tím něco musíš začít dělat," odvětila jsem možná příliš ledově. Ovšem já jsem byla zvyklá na tvrdý život a i jeho nástrahy, neměla jsem tedy příliš pochopení pro tahle slova.
Dle jejích slov tu též byla nejspíše nová. A jak se zdálo, na život na ostrovech si nezvykla. V tom jsem ji i dokázala pochopit. Já sama tu byla krátce a vůbec jsem se tu neorientovala. Ovšem nebrečela jsem nad tím. Snažila jsem se to přijmout tak, jak to bylo. "Zvykneš si. Na všechno se dá zvyknout," řekla jsem svůj názor a mezitím si očistila svou ryšavou srst. "Jak jsi tu dlouho, že sis ještě nezvykla?" optala jsem se a významně na ni pohlédla.

« Začarovaný les

Klusala jsem pryč od lesa. Nechápala jsem, co se to vlastně stalo. Zavrtěla jsem hlavou ve chvíli, kdy jsem se dostala na louku. Vydechla jsem a odkašlala si. Vůbec to nebylo příjemné. Naštěstí to bylo ale pryč a mně bylo zase dobře. "Co to k čertu bylo," zamručela jsem a odhlédla se směrem k fialovému lesu. Možná proto jsem Mazikeen neviděla dojít za mnou. Možná se jí udělalo špatně a odešla pryč z lesa jako teď já. Dávalo mi to v tuhle chvíli největší smysl.
Kráčela jsem po louce a několik metrů přede mnou stála ona dvoubarevná vlčice, které se udělalo stejně zle jako mně. "Co to bylo?" zeptala jsem se ve chvíli, kdy jsem k ní došla. Konečně jsem si vlčici mohla řádně prohlédnout. Kromě zvláštně dvoubarevného kožichu měla na sobě i zvláštní klikyháky. To jsem neznala. Pro mě to bylo dost nepřirozené. V rodné domovině jsem se s tím nikdy nesetkala a myslím, že by se na takového vlka nehledělo zrovna nejlépe. Také jsem si povšimla bílé lasice, které se u vlčice držela. Co? Nechápala jsem to, to se nebála, že bude sežraná? Zvláštní.

Chvíli jsem vlčici pozorovala zpovzdálí a vyčkávala, zda si mě všimne nebo ne. Pokud by si mě nevšimla, nejspíše bych si šla svou vlastní cestou. Avšak dvoubarevná vlčice mě zbystřila a vydala se za mnou. Mávla jsem ocasem a přicházející vlčici jsem pozorovala. Měla zvláštní zbarvení, na které jsem nebyla zvyklá. Mlaskla jsem a nechala vlčici přijít až ke mně. "Zdravím, ano, viděla," odpověděla jsem zcela upřímně. Neměla jsem důvod se jí kvůli tomu vysmát. Proč by? Ne každý den je posvícení přeci.
No, moc dlouho jsme tu nebyly a mně se udělalo z nějakého důvodu nevolno. Zamračila jsem se a rozhlédla se. Nevěděla jsem, z čeho se mi vlastně udělalo špatně. Ani to neustávalo a zdálo se, že dvoubarevné vlčici také zrovna nebylo dobře. Ta brzy odešla. Zavrtěla jsem hlavou a polkla jsem. Měla jsem namále vyhodit obsah žaludku, ve kterém jsem stejně vlastně vůbec nic neměla.
Rozklusala jsem se pryč. Netušila jsem, kam vlastně jdu a ani jsem nevěděla, že jsem šla stejným směrem jako vlčici. Jakmile se mi udělalo zle, moc jsem se kolem sebe neohlížela. Avšak jsem začala pociťovat mírnou úlevu, když jsem se od tohoto místa vzdalovala.

» Kvetoucí louka

Zalezla jsem si do jeskyně a přivřela oči. Povedlo se mi usnout. Ani jsem nepostřehla, zda Mazikeen vůbec došla až sem za mnou. Vytuhla jsem. Musela jsem spát docela dlouho, minimálně jsem měla taková pocit.
Zastříhala jsem ušima ve chvíli, kdy jsem zaslechla hlas. Nepatřil vlčici, která šla se mnou. Zvedla jsem hlavu a přimhouřila oči. Cítila jsem cizince, který se pohyboval kousek ode mě. Pohlédla jsem vedle sebe, ale Mazikeen tu nebyla. Zvedla jsem se a vylezla ven. Ani venku jsem mou společnici nezahlédla. Kde je? Netušila jsem, ovšem ona nebyla tak úplně má zodpovědnost. Byla dospělá a tak nějak asi věděla, co dělá.
Udělala jsem několik kroků vpřed mezi stromy a pak jsem majitele pachu zahlédla. Viděla jsem dvoubarevnou vlčici, která si zanadávala. Máchla jsem ocasem a přiblížila se k ní a z dálky ji pozorovala, zda si mne všimne a přijde sem či nikoli.

← Mlžné pláně

Ohnivýma očima jsem vzhlédla k temnému nebi. Nevypadalo to, že by snad zima měla brzy ustoupit. Zima byla i tady, ač v horách bylo jistě o pár stupňů méně, stále to nebylo ideální pro vlčici, která nedávno vylezla z ledového moře. Odfrkla jsem si a hledala jakoukoliv noru či úkryt, do kterého se mohla schovat. Ovšem tlapy nás dovedly do lesa. Ne do ledajakého, ale do fialového. Střihla jsem ušima a rozhlédla se. Fialový les jsem v životě neviděla. Máchla jsem ocasem a sebevědomě se vydala mezi stromy. Nebála jsem se, to vůbec, přesto jsem byla ostražitá. Nacházela jsem se někde, kde jsem nikdy nebyla a na ostrovech, které neznám. Ostražitost tedy byla na místě.
Zavrtěla jsem hlavou. "Ne... Minimálně ne z míst, kde jsem byla já. Kam je dohlédnout z jiných míst, netuším," odvětila jsem a stále pátrala po bezpečném úkrytu, kde by se mladá vlčice mohla schovat do doby, než se zahřeje a usuší se jí kožich. Stromy byly dost u sebe, pořád jsem doufala, že tu bude nějaká nora, kam bychom se mohly ukrýt. Na její slova jsem souhlasně přikývla. "To máš pravdu. Kdo ví, jak to tady vůbec funguje," pokrčila jsem rameny a zastříhala ušima, když jsem zahlédla poměrně velké šutry. "Možná tam se budeme moci ukrýt," prohodila jsem a přidala do kroku.
Jakmile jsem se dostala k onomu místu, prohlédla jsem si ho. Nikdo tu nebyl a když jsem nasávala pachy, zdálo se, že jeskyňka byla opuštěná. "To by šlo," řekla jsem nakonec a vlezla dovnitř. Byla skromná, ale dostačující. Ulehla jsem na levé straně a soustředila se. Podařilo se mi díky ohni ohřát vzduch, který by nás - hlavně vlčici - měl alespoň trochu ohřát. Překvapilo mě ale, že víc jsem nedokázala. Jak je to možné? Že by mi ostrovy sebraly schopnosti?

← Sněžné Tesáky

Poměrně svižně jsem sestupovala z hor do údolí. Přes to jsem se sem tam odhlédla a počkala na vlčici, která nebyla nejspíše zvyklá se v horách pohybovat tak rychle jako já a zároveň byla promrzlá na kost. To se také nechodilo zrovna dobře. Přikývla jsem na její slova a mlčky pokračovala dál. Neměla jsem problém si povídat, nebyla jsem ten typ vlka, co jen mlčí a odpoví na to nejnutnější, ale zkrátka jsem jí neměla co odpovědět. A žvatlat blbiny jen aby nestála řeč, taky nebyl zrovna můj styl.
Po několika minutách jsme byly již skoro pryč z hor. Ovšem v údolí byla pěkná mlha, nebylo vidět na krok a sníh, který byl všude kolem, tomu zrovna dvakrát nepomáhal. Zavrtěla jsem hlavou a snažil se někam jít. Neměla jsem tušení, kam vlastně jdeme a v té mlze už vůbec ne. Byla jsem zvědavá, kam se to vlastně dostaneme. Od Dalliuse jsem neměla žádné instrukce, nebo bližší informace o ostrovech a tak jsem se řídila intuicí.
Zpomalila jsem, abych se vlčici neztratila z dohledu a stále jsem se sem tam ohlížela. Možná víc než by se očekávalo, ale přeci jen jsem vychovala čtyři vlčata a mateřský pud zcela nevymizel, ač už to nějaký rok dozadu byl.
Přikývla jsem."Co jsem tak pochopila, tak ano. Ostrovy jsou zvláštní, co jsem se stihla dozvědět," odvětila jsem. Určitě ukrývaly mnoho dalších tajemstvích, které jsem ještě neznala. "Nejspíš jo. Já se tu taky objevila z ničeho nic, mokrá... Též si nevybavuji, jak jsem se do moře dostala. Možná magie? Těžko říct, ale co mi říkal jeden vlk, tak není možné se z ostrovů dostat," zasvětila jsem ji. Pořád jsem ve skrytu duše doufala, že najdu cestu ven.

→ Začarovaný les

Šedohnědá měla pravdu, že v té jeskyni nebylo kdoví jaké teplo, na druhou stranu to rozhodně byla ta lepší varianta, než sedět tady mezi skálami a čekat, než se udělá pěkně. "Ne, ale lepší než drátem do oka," pronesla jsem bez větších známek emocí. Mohla jsem mladé připadat nedostupná či tvrdá, ale nebylo to nic proti ní, byla jsem prostě taková. Severní smečka mě tak vychovala a já to brala, nikdy jsem nad tím moc nepřemýšlela. Brala jsem tako jako prostý fakt.
Mlčky jsem přemýšlela kam jinam bychom mohly jít, ale nevěděla jsem. Mohly jsme buď do té jeskyně, nebo jít něco najít do nížin. Tam ale jsme potřebovaly špetku štěstí, aby se nám podařilo něco najít. Vlčice se tu zjevila před chvílí a já ostrovy prozatím moc neznala, tudíž jsem nevěděla o žádných skrýších. Hluboce jsem vydechla a ohnivá očka přesunula na ni. "Tak tedy nížiny. Nevím ale, jak dlouho nám bude trvat něco najít. Tak snad do té doby neumrzneš," pronesla jsem a tělo otočila směrem, kudy jsem se rozhodla jít. "Jak jsi se tady ocitla ty? Taky tě vyplavilo moře a nevíš, jak jsi se do něj dostala?" nadhodila jsem. Zajímalo mě, zda se na ostrovy dá dostat tak, že by si vlk přesně pamatoval, co se stalo. Já si to vlastně nevybavovala, což se mi nelíbilo, ale nedalo se nic dělat. "Tak pojďme," zavelela jsem a rozešla se směrem dolů, kde by snad nějaká ta nížina měla být. Neměla jsem sebemenší tušení, kam se vlastně dostaneme a kam že to přesně jdeme. Bude to pro nás obě překvapení.

→ Mlžné pláně