Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nebyla jsem si jistá, jak dlouho mi bude trvat najít vlka, který se ozval, ale k mému překvapení jsem vlčici našla poměrně rychle. Sice jsem ji předtím neviděla, ale byla poměrně blízko, rozhodně blíže, než jsem si myslela. Šedá vlčice byla už od pohledu promrzlá. Že by se na ostrovy dostala teď? Pokud ano, muselo to být hodně nepříjemné se z vody dostat do takové zimy a ještě pokud na to nebyla zvyklá. Drkotala zuby a její srst byla zmrzlá. Nezáviděla jsem ji to, jen co je pravda.
Vyslechla jsem si její slova. Přirozeně hledala úkryt, nebo alespoň nížinu, kde by bylo o něco málo tepleji. "Má milá, mám dva návrhy. Buď se můžeš vyškrábat výš, kde je jeskyně, nebo můžeme jít dolů do nížin a pokusit se najít úkryt tam," začala jsem. "Ovšem budu k tobě upřímná, já sama tu nejsem moc dlouho a ostrovy, na kterých jsi se ocitla, víceméně neznám," dokončila jsem narovinu, aby věděla s kým se vlastně setkala. Ráda bych to tu znala víc, ale to bude chvíli trvat.
Dallius by možná věděl kam jít, ale abychom se ho zeptaly, musely bychom jít výš do hor, kde by měl být, pokud nestihl už zmizet pryč. "Tak jak jsi se rozhodla?" zeptala jsem se a posadila se elegantně do sněhu. Momentálně jsem byla úplný opak šedé mladé vlčky.

j a i n a
× Najděte bezpečný úkryt - 29. 1. 2023, Krápníková jeskyně

← Krápníková jeskyně

Vylezla jsem z jeskyně a rozhlížela se kolem sebe. Nikoho jsem neviděla, ale ten hlas, který se ke mě donesl taky zněl docela z dálky. Musela jsem tedy sejít níže a třeba majitele onoho křiknutí najdu. Na to, jak to tady v zimě vypadalo, jsem šla poměrně svižně. Měla jsem trénink z domoviny. Hory mě naučily, jak se v nich pohybovat rychle, ale zároveň i bezpečně. Jistě, sem tam mi noha sklouzla, ale nebylo to něco, co bych nedokázala ustát.
Přišlo mi, že byla větší zima než předtím, ale ani tam mi moc nevadila. Byla jsem ráda, že jsem vlk, co pochází z hor a nemám s tímto počasím a terén problém. Nacházela jsem se už několik metrů pod jeskyní, musela jsem už být blízko, ne? "Tady!" křikla jsem zpět a čekala, zda se vlk ozve zpátky. Zatím se mi ale odpovědi nedostala, přesto jsem pokračovala v cestě dál. Sem tam jsem se i ohlédla, zda za mnou nejde Dallius, ale neviděla jsem jej.
Zhluboka jsem se nadechla a nasála okolní pachy. Jeden mě přeci jen zašimral. Zbystřila jsem a následovala jej. Majitel musel být už docela blízko. Měla jsem pravdu. Po pár metrech jsem zahlédla vlčici, která stála na vyvýšeném místě. Přidala jsem do tempa a brzy byla u ní. "Zdravím, ty jsi majitelka onoho volání?" optala jsem se, abych se ujistila, že jsem přišla za správným hlasem.

← Sněžné Tesáky

Mlčky jsem následovala vlka do jeskyně, do které nás vedl. Byla jsem popravdě ráda, že jsme nějaký úkryt našli, začínala jsem být docela unavená. Přeci jen mě před nedávnem vyplavilo moře, s Dalliusem jsme ušli kus cesty a do toho jsem ještě nejedla a neměla chvíli, kdy bych si mohla lehnout a prospat se. Celý příchod sem byl vyčerpávající. Sic jsem byla zvyklá na drsnější život, tak odpočinek čas od času byl také dost důležitý.
Rozhlížela jsem se po prostorné jeskyni a hledala si místečko, kam bych mohla ulehnout. "Jak moc vlastně ostrovy znáš?" optala jsem se mladého vlka a pomalu si lehala do koutu u stěny jeskyně. Omotala jsem tlapy dlouhým huňatým ocasem a přivřela oči. Chvíli jsem si to tu ještě prohlížela a vyčkávala na jeho odpověď, ovšem tu jsem nejspíše už neslyšela, jelikož jsem usnula.
Neměla jsem přehled o tom, jak dlouho jsem spala. Ovšem probudila jsem se po nějaké době a musím říci, že jsem rozhodně byla čilejší a pociťovala více energie. Zívla jsem, zvedla se ze země a protáhla se. Rozhodně mi spánek bodnul. Vlka jsem neviděla, nejspíše byl v temnější části jeskyně a spal.
Zastříhala jsem ušima, jakmile jsem slyšela křičení. Vycházelo z venčí. "Jdu to omrknout," prohodila jsem k vlkovi, kdyby mě náhodou slyšel a vykradla se ven.

→ Sněžné Tesáky

← Červená louka

Netušila jsem, co se to stalo. Kam jsem to vlezla. Jediné, co jsem vnímala, byl dopad na zem. Nečekala jsem to zabořila jsem se přímo do sněhu. Zmateně jsem se rozhlédla a očkem zahlédla Dalliuse, který stál na všech čtyřech. Zvedla jsem se a oklepala ze sebe sníh. Zanalyzovala jsem své okolí. Nacházeli jsme se v horách, které byly pokryty sněhem a docela to tu klouzalo. Nacházeli jsme se dost vysoko, takže nebylo ani divu. Mírně jsem se pousmála. Tyto hory mi připomněly můj domov. Opravdu jako doma. Skoro. Mlaskla jsem a jakmile jsem se jakž takž zorientovala, ohlédla jsem se na vlka vedle mě.
Ten již pomalu scházel níže a já jej následovala. Nakoukl do jeskyně, která se tu nacházela. "Hm... Zatím se mi to tu docela líbí musím uznat," zhodnotila jsem a následovala mladého.

→ Krápníková jeskyně

Celou situaci blízko nás jsem pomalu přestávala vnímat, jednak jsem tam neviděla a druhak jsem vlastně neměla v plánu se do toho zapojovat. Spíše jsem tedy poslouchala Dalliuse a získávala od něj zajímavé informace o tomto světě. Bylo důležité toho získat co nejvíce, alespoň se takhle rychleji budu v tomto kraji orientovat. Zatím jsem věděla, že se nacházím na ostrovech, což mi přišlo v tuhle chvíli asi nejzásadnější - neměla jsem moc velké šance se odtud dostat.
U Wua. Jasně. Ten má snad všechno, na co si vzpomenu. Na jeho odpověď jsem jen mlčky přikývla. Jen kde Wua najít, když je pokaždé jinde? S ním to bude asi ještě složité.
Mezitím co jsme tady spolu hovořili, vlci se začali rozcházet a tudíž tu už nebylo víc k vidění. "Jistě," pronesla jsem jen a následovala ho. Brzy jsem spatřila blyštivé cosi, co jsem v životě ještě neviděla. Nevěřila jsem tomu, ale mladý vlk se moc neostýchal a šel k té věci, která ho při prvním doteku schramstla a on zmizel. Zastříhala jsem ušima a nasávala pachy, ale o tomto cosi jsem nic nezjistila. Mohla jsem se buď obrátit a jít pryč, nebo věřit Dalliusovi a následovat ho. Vybrala jsem si druhou možnost.

→ Sněžné Tesáky

Onemocněte - Jaina

← Nejvyšší hora

Následovala jsem vlka dál na louku, kde byly vlčí máky. Mírně jsem se pousmála a rozhlížela se kolem. Bylo to tu pěkné, to jsem musela uznat. Ačkoliv to nebyla rostlina, kterou jsem viděla prvně. Znala jsem ji, nebyla tedy něco speciálního z těchto ostrovů.
Došli jsme ke skupince vlků a že jich bylo. Nejednalo se o smečku, to bych poznala, ale nevěděla jsem, co se vlastně děje. Tolik vlků na jednom místě. To rozhodně nebylo jen tak. Ovšem držela jsem si odstup, neznala jsem je a měla tu řádit nemoc. Jakmile bych se dostala k nim, mohla bych to ještě chytit a to se mi nechtělo. "Dobře, ale opodál," odvětila jsem mu a popošla ještě o kus dál. Tam jsem si sedla a vyčkávala, samotnou mě zajímalo, co se děje.
Též mě ale zajímaly přívěsky, které Dallius zmínil. Samozřejmě jsem se hned optala, o co vlastně jde. Dle jeho slov se jednalo o zbytečnosti, pokud neměly v sobě magii. "Ah tak. Takže když už, tak s magií," pokývala jsem hlavou. Sám nic na sobě neměl. "Kde se vlastně dají získat?" navázala jsem další otázkou a poočku sledovala dění.
Nevěděla jsem, jak dlouho jsme tu přesně byli, ale skupinka se začala rozpouštět. "Noo... Nejsem z toho moudřejší," pronesla jsem k němu a koukla na vlky, kteří tu byli.

← Ostříž přes Roklinu

Krajina se tu měnila poměrně rychle. Z lesíku jsme se přes průsmyk dostali k velice vysoké hoře. Jedna z nejvyšších, co jsem kdy viděla. U nás byly hory taky vysoké, ale nevím, zda až tak moc. Mlaskla jsem a horu si dlouze prohlédla, trochu mi připomněla domov.
Zraky jsem obrátila k vlkovi. "Ano, jsem. Není to špatný, alespoň tě pak máloco překvapí," odpověděla jsem. Nelitovala jsem toho, jak jsem byla vychovaná a jaký jsem měla domov, nic jiného jsem vlastně ani nepoznala, a tak jsem neměla potřebu to měnit. "Přívěsky? Co si pod tím mám představit? Je to snad něco speciálního pro tuhle krajinu?" opět jsem se optala. "Hm, to asi ano. Ty máš magii, on kamínky, dobrý obchod to vlastně je. Tobě by jinak ty kamínky byly k ničemu," pokrčila jsem rameny a pokračovala v cestě.
Horu jsme obešly a před námi se rozprostírala červená louka. Vypadala hezky. Byla jsem zvědavá, kam to vlastně jdeme. Dallius se zdál, že ví, kam jde. To mě uklidňovalo. Sama bych nevěděla, kam se vlastně vydat a co tady kde hledat, takhle jsem měla zdejšího průvodce. "Těší mě, Dalliusi z Mois Grisu," pokynula jsem hlavou a dál vlka následovala.

→ Červená louka

← Dračí průsmyk přes Severní hory

Šli jsme poměrně svižně, což by mi za normálních okolností nevadilo, ale byla jsem vyčerpaná a chtělo by to odpočinek. Ovšem v průsmyku a následně ani v horách jsem odpočívat nechtěla. Chtělo by to bezpečnější místo, kam složit hlavu. Sice hory byly mým domovem a byla jsem na ně zvyklá, ale tyhle jsem neznala a bylo v tuhle chvíli bezpečnější si najít místo, kde bych si byla zcela jistá, že bych se ubránila. Po chvíli jsem zpomalila a stále si okolí prohlížela, ač to šlo hůře vzhledem k tomu, že byla noc.
Zajímalo mě, kde bych mohla najít ty kamínky, které bych směnila za praktické věci. Čekala jsem asi něco honosnějšího než to, že byly náhodně rozházené kolem. "Ah ak," vyšlo ze mě jen. Musela jsem se tedy dívat pod nohy a třeba nějaké naleznu. A obchodník byl taky náhodný, respektive jsem musela mít štěstí, abych na něj narazila. Mohl být tedy kdekoli na ostrovech. "Koukám, že tady není nic jednoduché," neodpustila jsem si poznámku. Ne že bych byla na jednoduché věci zvyklá, věděla jsem, že pro spoustu věcí musím dřít, abych je získala.
Chtěl vědět na oplátku něco o mně. "Jsem Jaina Fiske ze Severních smeček," řekla jsem hrdě a lehce vypjala hruď, na svůj pohled jsem byla hrdá, to ano. "Pocházím ze vzdálené severní krajiny, kde jsem dlouho žila, než jsem se smečku rozhodla opustit a jít po svých," odpověděla jsem, možná jsem mu neřekla tolik, co by rád, ale neznala jsem ho a tohle bylo pro mě natolik osobní, abych mu neříkala komplet vše.

→ Nejvyšší hora přes Rokli

← Ovocný lesík přes Luka

Následovala jsem vlka z lesíka, ze kterého nebylo těžké se vymotat. Dobré vědět. Naše tlapky nás dovedly na louku, která vypadala jako dobré místo pro lov, ovšem teď bych se i bála nějakého ušáka ulovit. Mohl by být nakažený a o to já nestála. Na louce jsme se moc dlouho nezdrželi, prošli jsme skrz ni a pokračovaly do průsmyku. Pro mě bylo teď všechno nové a snažila jsem si okolí zapamatovat, abych se tu alespoň trošku orientovala.
Sdělila jsem svou teorii ohledně infekce. Stála jsem si za tím, přišlo mi to jako reálná možnost, jak se sem ona nemoc dostala. Jednalo se o ostrovy a určitě jsem nebyla jediná, koho zde moře vyplavilo, takže mohlo vyplavit někoho mimo rovnou s nemocí, kterou tu takhle šíří. "To máš pravdu, ale tahle teorie mi dává smysl a je nejpravděpodobnější, usuzuji alespoň z toho mála, co vím," stála jsem si za svým.
O ostrovech hnědý věděl rozhodně víc než o infekci. Alespoň něco jsem byla schopná se dozvědět. Mois Gris. "Obchodník, kamínky... Kde takové kamínky seženu?" vyzvídala jsem dál. Rozhodně nabrat sílu by se hodilo, ale pokud chce nějaké šutry, musela jsem nejdříve vědět, kde něco takového mám vlastně vzít. "A ten... obchodník, kde se nachází on?" položila jsem další otázku.

→ Ostříží zrak přes Severní hory

Nemoc, která se tu šířila, se mi nelíbila. Co jsem s tím ale mohla dělat? Nejspíše zatím nic. Vlk o tom v podstatě nic nevěděl a já tu byla krátce na to, abych zjistila něco víc. "To je zvláštní. Jen tak," zakroutila jsem hlavou. "Nemohl to sem dotáhnout někdo zvenčí? Třeba nemocného sem vyplavilo taky moře a ten to tu roznesl," vyslovila jsem svou teorii, která mi docela i dávala smysl. "Rozumím," přikývla jsem.
Vlk v tomhle měl pravdu. Nezjistíme nic dalšího, pokud tu budeme stát a tlachat. "To máš pravdu," odvětila jsem a zvedla se ze země. Procházela jsem mezi stromy, ale stále si držela odstup od vlka, mohl nemoc mít a já ji mohla od něj v klidu chytit, ještě když jsem byla zesláblá.
Zastříhala jsem ušima a pohlédl na mladého. "Magické ostrovy? Zajímavé. Jak se to tu jmenuje?" optala jsem se. Nelíbilo se mi, že jsem se dostala někam, odkud se nemohu dostat. "Můžeš mi říci alespoň něco víc o ostrovech, když ne o nemoci?" zeptala jsem se a doufala, že mi sdělí něco víc.

→ Dračí průsmyk přes Luka

Z vlka jsem neměla pocit, že by mi chtěl ublížit, přesto jsem se držela dál. Nerada bych měla pocuchaný zrzavý a upravený kožíšek. Posadila jsem se na zem, omotala si elegantně tlapky huňatým ocasem a mlaskla. Chtěla jsem více informací od mladého vlka, abych věděla, na co si tady dát pozor. Zdálo se, že on tu žije nějaký ten pátek a zdejší krajinu zná. Ač jsem se mohla mýlit.
Ovšem jeho odpověď mě opravdu nepotěšila. Nic moc nevěděl. Povzdechla jsem si a zakroutila jemně hlavou. "To nezní moc dobře," poznamenala jsem to, co nejspíš mladý věděl. "To se tu vzala z čista jasna?" optala jsem se. "Je to zvláštní," dodala jsem spíše pro sebe. Také mě znepokojoval fakt, že nemoc mohl mít a já ji klidně mohla chytit. Byla jsem zesláblá a infekce by mi moc nepomohla. Neměla jsem tedy v plánu se k hnědému přibližovat. Odstup, který jsme mezi sebou měli, mi dostačoval. "Hm... Takže jediné, co víš, je... šíření mezi zvěří a vlky?" nadzvedla jsem obočí. "To je opravdu hodně málo," zakroutila jsem nevěřícně hlavou. No pokud tu ta nemoc řádila chvíli, nebylo vlastně divu.

Pach mrtvoly mě dovedl k vlkovi, který ji nechal shořet na popel. Vůbec to nebyla hezká vůně. Ohrnula jsem znechuceně čenich a přistupovala blíže k vlkovi. Očima jsem spočinula na nebohém zvířeti. Po delším zkoumání mi došlo, že mrtvola patří vlkovi. Nadzvedla jsem obočí a prohlédla přímo živému do očí. Než jsem stihla mluvit dál, vlk se slova ujal.
Nemoc? Zastřihala jsem ušima. Kam jsem se to pro boha dostala? Zavrtěla jsem nespokojeně hlavou. "Rozumím. Dává to smysl. A o jakou nemoc jde? Respektive jaké jsou její příznaky?" optala jsem se. Chtěla jsem být informována. "Mám to tedy ale štěstí. Moře mě vyplivne kdoví kde a hned zjistím, že tu řádí nějaká zpropadena nemoc," odfrkla jsem si a udělala pár kroků vzad, abych nebyla příliš blízko mrtvému, ale i živému. Mohl to stihnout chytit, kdo ví.

← příchod

Šplouchl. Vlna. Pevnina. Měla jsem ve všech otvorech slanou vodu a byla jsem velice zmatená. Nepamatovala jsem si, co se vlastně stalo, ale asi nic hezkého, když jsem skončila v moři, které mě vyplavilo úplně v neznámém kraji. Minimálně tak tento kraj vypadal na první pohled. Ovšem moc jsem z toho tady neviděla. Bylo šero a já měla podrážděná očka.
Vyplivla jsem vodu a zakřenila se. Nebylo to vůbec příjemné. Úžasné! Zamračila jsem se a vyškrábala se na nohy. Hned jsem se pustila do čištění srsti, vypadala hrozně. Měla jsem v ní hlínu a celkově byla zacuchaná. Dbala jsem na svou čistotu, pro mě to bylo velice důležité.
Jakmile můj zrzavý kožíšek vypadal tak, jak by měl, protáhla jsem se a rozešla se vstříc lesíku, ve kterém jsem se momentálně nacházela. Nemusela jsem dojít daleko, abych necítila spálené maso. Zápach byl intenzivnější, jak jsem se blížila k jeho zdroji. "Kdo co tu tady pálí?" Rozhodně to nebylo listí nebo dřevo. Jednalo se o spálené maso, ale nehořelo tu. Elegantním krokem jsem došla k onu místu. Ohýnek a u něj hnědozrzavý vlk. "Co tu vyvádíš?" optala jsem se ho hned a přiblížila se. Držela jsem si však odstup, byla jsem zesláblá a vlka jsem neznala.