Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Chvíli jsem vlčici pozorovala zpovzdálí a vyčkávala, zda si mě všimne nebo ne. Pokud by si mě nevšimla, nejspíše bych si šla svou vlastní cestou. Avšak dvoubarevná vlčice mě zbystřila a vydala se za mnou. Mávla jsem ocasem a přicházející vlčici jsem pozorovala. Měla zvláštní zbarvení, na které jsem nebyla zvyklá. Mlaskla jsem a nechala vlčici přijít až ke mně. "Zdravím, ano, viděla," odpověděla jsem zcela upřímně. Neměla jsem důvod se jí kvůli tomu vysmát. Proč by? Ne každý den je posvícení přeci.
No, moc dlouho jsme tu nebyly a mně se udělalo z nějakého důvodu nevolno. Zamračila jsem se a rozhlédla se. Nevěděla jsem, z čeho se mi vlastně udělalo špatně. Ani to neustávalo a zdálo se, že dvoubarevné vlčici také zrovna nebylo dobře. Ta brzy odešla. Zavrtěla jsem hlavou a polkla jsem. Měla jsem namále vyhodit obsah žaludku, ve kterém jsem stejně vlastně vůbec nic neměla.
Rozklusala jsem se pryč. Netušila jsem, kam vlastně jdu a ani jsem nevěděla, že jsem šla stejným směrem jako vlčici. Jakmile se mi udělalo zle, moc jsem se kolem sebe neohlížela. Avšak jsem začala pociťovat mírnou úlevu, když jsem se od tohoto místa vzdalovala.

» Kvetoucí louka

Zalezla jsem si do jeskyně a přivřela oči. Povedlo se mi usnout. Ani jsem nepostřehla, zda Mazikeen vůbec došla až sem za mnou. Vytuhla jsem. Musela jsem spát docela dlouho, minimálně jsem měla taková pocit.
Zastříhala jsem ušima ve chvíli, kdy jsem zaslechla hlas. Nepatřil vlčici, která šla se mnou. Zvedla jsem hlavu a přimhouřila oči. Cítila jsem cizince, který se pohyboval kousek ode mě. Pohlédla jsem vedle sebe, ale Mazikeen tu nebyla. Zvedla jsem se a vylezla ven. Ani venku jsem mou společnici nezahlédla. Kde je? Netušila jsem, ovšem ona nebyla tak úplně má zodpovědnost. Byla dospělá a tak nějak asi věděla, co dělá.
Udělala jsem několik kroků vpřed mezi stromy a pak jsem majitele pachu zahlédla. Viděla jsem dvoubarevnou vlčici, která si zanadávala. Máchla jsem ocasem a přiblížila se k ní a z dálky ji pozorovala, zda si mne všimne a přijde sem či nikoli.

← Mlžné pláně

Ohnivýma očima jsem vzhlédla k temnému nebi. Nevypadalo to, že by snad zima měla brzy ustoupit. Zima byla i tady, ač v horách bylo jistě o pár stupňů méně, stále to nebylo ideální pro vlčici, která nedávno vylezla z ledového moře. Odfrkla jsem si a hledala jakoukoliv noru či úkryt, do kterého se mohla schovat. Ovšem tlapy nás dovedly do lesa. Ne do ledajakého, ale do fialového. Střihla jsem ušima a rozhlédla se. Fialový les jsem v životě neviděla. Máchla jsem ocasem a sebevědomě se vydala mezi stromy. Nebála jsem se, to vůbec, přesto jsem byla ostražitá. Nacházela jsem se někde, kde jsem nikdy nebyla a na ostrovech, které neznám. Ostražitost tedy byla na místě.
Zavrtěla jsem hlavou. "Ne... Minimálně ne z míst, kde jsem byla já. Kam je dohlédnout z jiných míst, netuším," odvětila jsem a stále pátrala po bezpečném úkrytu, kde by se mladá vlčice mohla schovat do doby, než se zahřeje a usuší se jí kožich. Stromy byly dost u sebe, pořád jsem doufala, že tu bude nějaká nora, kam bychom se mohly ukrýt. Na její slova jsem souhlasně přikývla. "To máš pravdu. Kdo ví, jak to tady vůbec funguje," pokrčila jsem rameny a zastříhala ušima, když jsem zahlédla poměrně velké šutry. "Možná tam se budeme moci ukrýt," prohodila jsem a přidala do kroku.
Jakmile jsem se dostala k onomu místu, prohlédla jsem si ho. Nikdo tu nebyl a když jsem nasávala pachy, zdálo se, že jeskyňka byla opuštěná. "To by šlo," řekla jsem nakonec a vlezla dovnitř. Byla skromná, ale dostačující. Ulehla jsem na levé straně a soustředila se. Podařilo se mi díky ohni ohřát vzduch, který by nás - hlavně vlčici - měl alespoň trochu ohřát. Překvapilo mě ale, že víc jsem nedokázala. Jak je to možné? Že by mi ostrovy sebraly schopnosti?

← Sněžné Tesáky

Poměrně svižně jsem sestupovala z hor do údolí. Přes to jsem se sem tam odhlédla a počkala na vlčici, která nebyla nejspíše zvyklá se v horách pohybovat tak rychle jako já a zároveň byla promrzlá na kost. To se také nechodilo zrovna dobře. Přikývla jsem na její slova a mlčky pokračovala dál. Neměla jsem problém si povídat, nebyla jsem ten typ vlka, co jen mlčí a odpoví na to nejnutnější, ale zkrátka jsem jí neměla co odpovědět. A žvatlat blbiny jen aby nestála řeč, taky nebyl zrovna můj styl.
Po několika minutách jsme byly již skoro pryč z hor. Ovšem v údolí byla pěkná mlha, nebylo vidět na krok a sníh, který byl všude kolem, tomu zrovna dvakrát nepomáhal. Zavrtěla jsem hlavou a snažil se někam jít. Neměla jsem tušení, kam vlastně jdeme a v té mlze už vůbec ne. Byla jsem zvědavá, kam se to vlastně dostaneme. Od Dalliuse jsem neměla žádné instrukce, nebo bližší informace o ostrovech a tak jsem se řídila intuicí.
Zpomalila jsem, abych se vlčici neztratila z dohledu a stále jsem se sem tam ohlížela. Možná víc než by se očekávalo, ale přeci jen jsem vychovala čtyři vlčata a mateřský pud zcela nevymizel, ač už to nějaký rok dozadu byl.
Přikývla jsem."Co jsem tak pochopila, tak ano. Ostrovy jsou zvláštní, co jsem se stihla dozvědět," odvětila jsem. Určitě ukrývaly mnoho dalších tajemstvích, které jsem ještě neznala. "Nejspíš jo. Já se tu taky objevila z ničeho nic, mokrá... Též si nevybavuji, jak jsem se do moře dostala. Možná magie? Těžko říct, ale co mi říkal jeden vlk, tak není možné se z ostrovů dostat," zasvětila jsem ji. Pořád jsem ve skrytu duše doufala, že najdu cestu ven.

→ Začarovaný les

Šedohnědá měla pravdu, že v té jeskyni nebylo kdoví jaké teplo, na druhou stranu to rozhodně byla ta lepší varianta, než sedět tady mezi skálami a čekat, než se udělá pěkně. "Ne, ale lepší než drátem do oka," pronesla jsem bez větších známek emocí. Mohla jsem mladé připadat nedostupná či tvrdá, ale nebylo to nic proti ní, byla jsem prostě taková. Severní smečka mě tak vychovala a já to brala, nikdy jsem nad tím moc nepřemýšlela. Brala jsem tako jako prostý fakt.
Mlčky jsem přemýšlela kam jinam bychom mohly jít, ale nevěděla jsem. Mohly jsme buď do té jeskyně, nebo jít něco najít do nížin. Tam ale jsme potřebovaly špetku štěstí, aby se nám podařilo něco najít. Vlčice se tu zjevila před chvílí a já ostrovy prozatím moc neznala, tudíž jsem nevěděla o žádných skrýších. Hluboce jsem vydechla a ohnivá očka přesunula na ni. "Tak tedy nížiny. Nevím ale, jak dlouho nám bude trvat něco najít. Tak snad do té doby neumrzneš," pronesla jsem a tělo otočila směrem, kudy jsem se rozhodla jít. "Jak jsi se tady ocitla ty? Taky tě vyplavilo moře a nevíš, jak jsi se do něj dostala?" nadhodila jsem. Zajímalo mě, zda se na ostrovy dá dostat tak, že by si vlk přesně pamatoval, co se stalo. Já si to vlastně nevybavovala, což se mi nelíbilo, ale nedalo se nic dělat. "Tak pojďme," zavelela jsem a rozešla se směrem dolů, kde by snad nějaká ta nížina měla být. Neměla jsem sebemenší tušení, kam se vlastně dostaneme a kam že to přesně jdeme. Bude to pro nás obě překvapení.

→ Mlžné pláně

Nebyla jsem si jistá, jak dlouho mi bude trvat najít vlka, který se ozval, ale k mému překvapení jsem vlčici našla poměrně rychle. Sice jsem ji předtím neviděla, ale byla poměrně blízko, rozhodně blíže, než jsem si myslela. Šedá vlčice byla už od pohledu promrzlá. Že by se na ostrovy dostala teď? Pokud ano, muselo to být hodně nepříjemné se z vody dostat do takové zimy a ještě pokud na to nebyla zvyklá. Drkotala zuby a její srst byla zmrzlá. Nezáviděla jsem ji to, jen co je pravda.
Vyslechla jsem si její slova. Přirozeně hledala úkryt, nebo alespoň nížinu, kde by bylo o něco málo tepleji. "Má milá, mám dva návrhy. Buď se můžeš vyškrábat výš, kde je jeskyně, nebo můžeme jít dolů do nížin a pokusit se najít úkryt tam," začala jsem. "Ovšem budu k tobě upřímná, já sama tu nejsem moc dlouho a ostrovy, na kterých jsi se ocitla, víceméně neznám," dokončila jsem narovinu, aby věděla s kým se vlastně setkala. Ráda bych to tu znala víc, ale to bude chvíli trvat.
Dallius by možná věděl kam jít, ale abychom se ho zeptaly, musely bychom jít výš do hor, kde by měl být, pokud nestihl už zmizet pryč. "Tak jak jsi se rozhodla?" zeptala jsem se a posadila se elegantně do sněhu. Momentálně jsem byla úplný opak šedé mladé vlčky.

j a i n a
× Najděte bezpečný úkryt - 29. 1. 2023, Krápníková jeskyně

← Krápníková jeskyně

Vylezla jsem z jeskyně a rozhlížela se kolem sebe. Nikoho jsem neviděla, ale ten hlas, který se ke mě donesl taky zněl docela z dálky. Musela jsem tedy sejít níže a třeba majitele onoho křiknutí najdu. Na to, jak to tady v zimě vypadalo, jsem šla poměrně svižně. Měla jsem trénink z domoviny. Hory mě naučily, jak se v nich pohybovat rychle, ale zároveň i bezpečně. Jistě, sem tam mi noha sklouzla, ale nebylo to něco, co bych nedokázala ustát.
Přišlo mi, že byla větší zima než předtím, ale ani tam mi moc nevadila. Byla jsem ráda, že jsem vlk, co pochází z hor a nemám s tímto počasím a terén problém. Nacházela jsem se už několik metrů pod jeskyní, musela jsem už být blízko, ne? "Tady!" křikla jsem zpět a čekala, zda se vlk ozve zpátky. Zatím se mi ale odpovědi nedostala, přesto jsem pokračovala v cestě dál. Sem tam jsem se i ohlédla, zda za mnou nejde Dallius, ale neviděla jsem jej.
Zhluboka jsem se nadechla a nasála okolní pachy. Jeden mě přeci jen zašimral. Zbystřila jsem a následovala jej. Majitel musel být už docela blízko. Měla jsem pravdu. Po pár metrech jsem zahlédla vlčici, která stála na vyvýšeném místě. Přidala jsem do tempa a brzy byla u ní. "Zdravím, ty jsi majitelka onoho volání?" optala jsem se, abych se ujistila, že jsem přišla za správným hlasem.

← Sněžné Tesáky

Mlčky jsem následovala vlka do jeskyně, do které nás vedl. Byla jsem popravdě ráda, že jsme nějaký úkryt našli, začínala jsem být docela unavená. Přeci jen mě před nedávnem vyplavilo moře, s Dalliusem jsme ušli kus cesty a do toho jsem ještě nejedla a neměla chvíli, kdy bych si mohla lehnout a prospat se. Celý příchod sem byl vyčerpávající. Sic jsem byla zvyklá na drsnější život, tak odpočinek čas od času byl také dost důležitý.
Rozhlížela jsem se po prostorné jeskyni a hledala si místečko, kam bych mohla ulehnout. "Jak moc vlastně ostrovy znáš?" optala jsem se mladého vlka a pomalu si lehala do koutu u stěny jeskyně. Omotala jsem tlapy dlouhým huňatým ocasem a přivřela oči. Chvíli jsem si to tu ještě prohlížela a vyčkávala na jeho odpověď, ovšem tu jsem nejspíše už neslyšela, jelikož jsem usnula.
Neměla jsem přehled o tom, jak dlouho jsem spala. Ovšem probudila jsem se po nějaké době a musím říci, že jsem rozhodně byla čilejší a pociťovala více energie. Zívla jsem, zvedla se ze země a protáhla se. Rozhodně mi spánek bodnul. Vlka jsem neviděla, nejspíše byl v temnější části jeskyně a spal.
Zastříhala jsem ušima, jakmile jsem slyšela křičení. Vycházelo z venčí. "Jdu to omrknout," prohodila jsem k vlkovi, kdyby mě náhodou slyšel a vykradla se ven.

→ Sněžné Tesáky

← Červená louka

Netušila jsem, co se to stalo. Kam jsem to vlezla. Jediné, co jsem vnímala, byl dopad na zem. Nečekala jsem to zabořila jsem se přímo do sněhu. Zmateně jsem se rozhlédla a očkem zahlédla Dalliuse, který stál na všech čtyřech. Zvedla jsem se a oklepala ze sebe sníh. Zanalyzovala jsem své okolí. Nacházeli jsme se v horách, které byly pokryty sněhem a docela to tu klouzalo. Nacházeli jsme se dost vysoko, takže nebylo ani divu. Mírně jsem se pousmála. Tyto hory mi připomněly můj domov. Opravdu jako doma. Skoro. Mlaskla jsem a jakmile jsem se jakž takž zorientovala, ohlédla jsem se na vlka vedle mě.
Ten již pomalu scházel níže a já jej následovala. Nakoukl do jeskyně, která se tu nacházela. "Hm... Zatím se mi to tu docela líbí musím uznat," zhodnotila jsem a následovala mladého.

→ Krápníková jeskyně

Celou situaci blízko nás jsem pomalu přestávala vnímat, jednak jsem tam neviděla a druhak jsem vlastně neměla v plánu se do toho zapojovat. Spíše jsem tedy poslouchala Dalliuse a získávala od něj zajímavé informace o tomto světě. Bylo důležité toho získat co nejvíce, alespoň se takhle rychleji budu v tomto kraji orientovat. Zatím jsem věděla, že se nacházím na ostrovech, což mi přišlo v tuhle chvíli asi nejzásadnější - neměla jsem moc velké šance se odtud dostat.
U Wua. Jasně. Ten má snad všechno, na co si vzpomenu. Na jeho odpověď jsem jen mlčky přikývla. Jen kde Wua najít, když je pokaždé jinde? S ním to bude asi ještě složité.
Mezitím co jsme tady spolu hovořili, vlci se začali rozcházet a tudíž tu už nebylo víc k vidění. "Jistě," pronesla jsem jen a následovala ho. Brzy jsem spatřila blyštivé cosi, co jsem v životě ještě neviděla. Nevěřila jsem tomu, ale mladý vlk se moc neostýchal a šel k té věci, která ho při prvním doteku schramstla a on zmizel. Zastříhala jsem ušima a nasávala pachy, ale o tomto cosi jsem nic nezjistila. Mohla jsem se buď obrátit a jít pryč, nebo věřit Dalliusovi a následovat ho. Vybrala jsem si druhou možnost.

→ Sněžné Tesáky

Onemocněte - Jaina

← Nejvyšší hora

Následovala jsem vlka dál na louku, kde byly vlčí máky. Mírně jsem se pousmála a rozhlížela se kolem. Bylo to tu pěkné, to jsem musela uznat. Ačkoliv to nebyla rostlina, kterou jsem viděla prvně. Znala jsem ji, nebyla tedy něco speciálního z těchto ostrovů.
Došli jsme ke skupince vlků a že jich bylo. Nejednalo se o smečku, to bych poznala, ale nevěděla jsem, co se vlastně děje. Tolik vlků na jednom místě. To rozhodně nebylo jen tak. Ovšem držela jsem si odstup, neznala jsem je a měla tu řádit nemoc. Jakmile bych se dostala k nim, mohla bych to ještě chytit a to se mi nechtělo. "Dobře, ale opodál," odvětila jsem mu a popošla ještě o kus dál. Tam jsem si sedla a vyčkávala, samotnou mě zajímalo, co se děje.
Též mě ale zajímaly přívěsky, které Dallius zmínil. Samozřejmě jsem se hned optala, o co vlastně jde. Dle jeho slov se jednalo o zbytečnosti, pokud neměly v sobě magii. "Ah tak. Takže když už, tak s magií," pokývala jsem hlavou. Sám nic na sobě neměl. "Kde se vlastně dají získat?" navázala jsem další otázkou a poočku sledovala dění.
Nevěděla jsem, jak dlouho jsme tu přesně byli, ale skupinka se začala rozpouštět. "Noo... Nejsem z toho moudřejší," pronesla jsem k němu a koukla na vlky, kteří tu byli.

← Ostříž přes Roklinu

Krajina se tu měnila poměrně rychle. Z lesíku jsme se přes průsmyk dostali k velice vysoké hoře. Jedna z nejvyšších, co jsem kdy viděla. U nás byly hory taky vysoké, ale nevím, zda až tak moc. Mlaskla jsem a horu si dlouze prohlédla, trochu mi připomněla domov.
Zraky jsem obrátila k vlkovi. "Ano, jsem. Není to špatný, alespoň tě pak máloco překvapí," odpověděla jsem. Nelitovala jsem toho, jak jsem byla vychovaná a jaký jsem měla domov, nic jiného jsem vlastně ani nepoznala, a tak jsem neměla potřebu to měnit. "Přívěsky? Co si pod tím mám představit? Je to snad něco speciálního pro tuhle krajinu?" opět jsem se optala. "Hm, to asi ano. Ty máš magii, on kamínky, dobrý obchod to vlastně je. Tobě by jinak ty kamínky byly k ničemu," pokrčila jsem rameny a pokračovala v cestě.
Horu jsme obešly a před námi se rozprostírala červená louka. Vypadala hezky. Byla jsem zvědavá, kam to vlastně jdeme. Dallius se zdál, že ví, kam jde. To mě uklidňovalo. Sama bych nevěděla, kam se vlastně vydat a co tady kde hledat, takhle jsem měla zdejšího průvodce. "Těší mě, Dalliusi z Mois Grisu," pokynula jsem hlavou a dál vlka následovala.

→ Červená louka

← Dračí průsmyk přes Severní hory

Šli jsme poměrně svižně, což by mi za normálních okolností nevadilo, ale byla jsem vyčerpaná a chtělo by to odpočinek. Ovšem v průsmyku a následně ani v horách jsem odpočívat nechtěla. Chtělo by to bezpečnější místo, kam složit hlavu. Sice hory byly mým domovem a byla jsem na ně zvyklá, ale tyhle jsem neznala a bylo v tuhle chvíli bezpečnější si najít místo, kde bych si byla zcela jistá, že bych se ubránila. Po chvíli jsem zpomalila a stále si okolí prohlížela, ač to šlo hůře vzhledem k tomu, že byla noc.
Zajímalo mě, kde bych mohla najít ty kamínky, které bych směnila za praktické věci. Čekala jsem asi něco honosnějšího než to, že byly náhodně rozházené kolem. "Ah ak," vyšlo ze mě jen. Musela jsem se tedy dívat pod nohy a třeba nějaké naleznu. A obchodník byl taky náhodný, respektive jsem musela mít štěstí, abych na něj narazila. Mohl být tedy kdekoli na ostrovech. "Koukám, že tady není nic jednoduché," neodpustila jsem si poznámku. Ne že bych byla na jednoduché věci zvyklá, věděla jsem, že pro spoustu věcí musím dřít, abych je získala.
Chtěl vědět na oplátku něco o mně. "Jsem Jaina Fiske ze Severních smeček," řekla jsem hrdě a lehce vypjala hruď, na svůj pohled jsem byla hrdá, to ano. "Pocházím ze vzdálené severní krajiny, kde jsem dlouho žila, než jsem se smečku rozhodla opustit a jít po svých," odpověděla jsem, možná jsem mu neřekla tolik, co by rád, ale neznala jsem ho a tohle bylo pro mě natolik osobní, abych mu neříkala komplet vše.

→ Nejvyšší hora přes Rokli