Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//z minulosti

Jen pomalu jsem se propracovávala opět do stavu bdělosti. Nechtělo se mi tam. Sotva jsem si začala na okrajích vědomí uvědomovat pocity svého těla, věděla jsem, že v zemi bdících mi nebude nijak příjemně. Snažila jsem se zavrtat hlouběji do spánku, ještě alespoň na chvíli uniknout. Schovat se před bolestí a před nevyhnutelnou realitou. Nedařilo se mi to však příliš dlouho. Zvuky kolem se stávaly zřetelnějšími a uvědomovala jsem si čím dál více věcí - že je kolem tma, že mi je nějak divně, že jsem celá mokrá, že je mi zatracená kosa. Chtě nechtě, musela jsem se probudit. Otevřela jsem ohnivé zraky... a přejela pohledem totálně neznámou krajinu ponořenou do tmy.
"Co to sakra?" odkašlala jsem si a olízla si čenich. Znechuceně jsem se zašklebila, když mě na jazyku zaštípala sůl. Koupala jsem se v moři? Copak jsem snad úplně blbá? Vyslala jsem unavenou mysl v třeštící hlavě pátrat po událostech předešlých, ale nacházela jsem jen chaotickou změť. Pláž, moře, tu pěknou vlčici vonící po vanilce... jak se jmenovala? Pokud jsem její jméno někdy znala, odplavily ho vlny.
Přivřela jsem oči a zamyslela se znovu. Vzpomínala jsem si na sladkou chuť přezrálého ovoce. Není divu, že mi je blbě. A že mám v hlavě bramboračku. Nezačala jsem se zapřísahat, že už se nikdy kvašeného ovoce nedotknu. Jen jsem se protáhla, otřepala se a popošla dál od zrádného moře, které se po mě už natahovalo, jako by si mě chtělo vzít zpět. Usadila jsem se opodál, mezi stromy lesa a opřela si bolavou hlavu o kůru javoru. "Tak fajn, Jasmíno. Seš někde na cizím místě, ségry pořád nikde, nasolená jako treska, je ti blbě a možná jsi ještě napůl opilá. Takže... co s tím uděláš?" mumlala jsem si pod vousy v naději, že se vynoří nějaká odpověď. Ale nevynořovalo se nic a mou duší se začala rozlévat melancholická prázdnota. Dovolila jsem si tu krátkou chvíli slabosti, protože jsem byla přesvědčená, že se nikdo nedívá. Tohle místo vypadalo naprosto opuštěně.