Příspěvky uživatele

< návrat zpět

→ Poušť

Ten podivný kousek biomu nechal za sebou. Nebyl to zrovna milovník teplejšího počasí, to si možná mohl potřást s vícero vlky na ostrovech, ale nyní? nyní se dostal na jakési podivné místo. V jeho očích se místo hemžilo nepříjemným pocitem, který ho... který Jhina až děsil. Violkové oči se podívaly kolem; všude podivné pachy a podivné jevy. Už před nějakou dobou si pamatoval, že se místem hemžilo cosi zvláštního... sám zrovna nechápal oč šlo, ale... byl si jist, že se tyto věci nedějí jen tak. Býval vždy tím, kdo přemýšlel o teorii kamene či drobného hmyzu. Uměl své srdíčko otevřít, ale zároveň jej nechat zavřené. Bylo to pro něj něco, co sám tak nějak znal ale... vše zde bylo podivné. Yaro, kde tomu byl asi nyní konec? zastavil se na pár vteřin violkami směrem k jezeru, které mu ježilo chlupy na hřbetu. Bylo to tak podivné, tajné místo. Nikdy snad takové místo, které by v něm vyvolávalo tolik smutku neviděl... Nechtěl zde zůstávat, cítil, že místo pro jeho maličkost není vhodné.
Vydal se tedy vpřed.

→ Nížina hojnosti přes Hraniční pohoří

Jednudoché 10) Prozkoumej, jak zima ovlivňuje pouštní oblasti ✓

Kropenatý vlček se vydal vpřed. Vlčice, o kterou jevil před nějakou krátkou chvílí zájem... tse. Ta přeci ho nebude zdržovat! Byl z jejich setkání velice, ale velice rozrušený a vůbec se mu to nelíbilo. Musel najít nějakou zábavu a... měl by... měl by najít tu veverku... „Čauki hopki dupki,“ zvedl nohu výše a srnčím krokem dorazil k písku, který se tak podivně šklebil... Jeho tlapy se bořily nepříjemným pískem, jak ten nehezky řezal. Bylo to rozhodně něco, co se Jhinovi vůbec, ale že opravdu vůbec nelíbilo! Podíval se po okolí: sem tam posypané vrstvy písku cukrem, bývalo zde vedro, aspoň to si pamatoval, když sem přišel. Nyní se místo točilo kolem podivných nálad... asi taky hledalo veverky?
Jhin se odhodlaně vydal vpřed, aby prozkoumal i jiné končiny, jak jen řezající kamínky se směsicí sněhu. Vítr foukal a jakoby něco odháněl. Když se podíval směrem na severozápad, viděl, že se mračna začínají mračit. „Tak tam se jdu podívat!“ odhodlaně se rozklusal srnčím klusem vpřed.

→ Jezero smrti

Kropenatý vlk s hrbolem na hřbetu sledoval Mireldis jeho charakteristickým výrazem: oči hleděly k ní, ale hlava byla natočena křivě od ní, čímž jí vlk mohl dodávat jistý pocit podivnosti a nedůvěřivosti. Jhin nikdy na cizáky nehleděl přímo do očí, vždy měl hlavu lehce skloněnou, jeho oči hledaly kapku dobra a když ji našly? Začal se otevírat. Nyní však řešil důležitou záhadu, která začala dále v horách... Bylo to cosi nepříjemné, co kropenatý nemohl sám v sobě rozluštit. Vlčice s krásně zbarvenou a barevnou srstí se mu začala smát. On jen sklopil hlavu k zemi, pohled očí se procházel po písku, zatímco mu přední tlapy směřovaly k sobě, uzavíral se...
Bylo mu to nepříjemné. Byl podivín, zkáza rodiny. v hlavě se mu točil jakýsi černý vír, který v sobě měl všelijaké pochyby a nejistoty.
„A jak ty můžeš být tak zlá? To, že někdo něčemu věří neznamená, že musel jíst houby... Vlci houby nejedí a nemají ani potřebu... Veverky jsou úžasná a plachá stvoření, nejsou zlé... občas mi hodí ořech na hlavu, ale... ale... ale ale... ne-nejsou nijak zlé... Ta vlčice byla praštěná víc jak jen ořechem... a ty se mi směješ... Jen jsem se tě ptal...“ nebyl vztahovačný. Jhin neuměl od mala příliš komunikovat s cizáky, a tak mu tato konverzace začala dělat problém. Hodně nad volbou slov přemýšlel, chtěl s ní být za dobré, ale... ale měl strach.

Jhin sledoval vlčici, která na svém těle měla překrásně barevné znaky, které jí dodávaly jakousi krásu... Byl však mnohem víc zaslepen potřebou zjistit, jak to s veverkami je. „Jsou to opravdu takové zrádkyně? Jsou opravdu... opravdu zlé a hodlají ovládnout vlky?“ v očích se mu leskly slzy, z čehož Mireldis mohla poznat, že Jhinovi na její odpovědi opravdu hodně záleží.
Ocasem švihnul, následně se usadil jeho typickým sedem; tlapy vedly do dvou světových stran, hlava visela dolu a hřbet se hrbil dle některých hor v okolí. „Potkal jsem vlčici, která mi tvrdila, že veverky jsou čisté zlo... Já tomu nevěřím, ony... ony jsou jednoduše strážci všeho... nechci, aby je někdo viděl tak negativně, tak zle... Zajímá mě tvoje odpověď, odpovědíčka, lalala.“ a následně fialovýma očima pohlédl na Mireldis, která byla jeho poslední nadějí.

→ Tichá zátoka

Pokračoval dále, hlava se mu přestala plnit myšlenkami a fialové oči pohlížely dále do neznáma. Viděl tolik neznámého, že ho to na chvíli snad i zaskočilo, ovšem, aspoň se zbavil té protivné vlčice, která křivdila veverká. Jak si to jen mohla dovolit? Proč by veverky něco... něco zamýšlely, když... myšlenku rychle opustil když mu do čumáku udeřil jakýsi cizí pach, který patřil cizinci, který se díval jeho směrem.
Srst mu vlála s větrem, sledoval krémovu, bílou srst, jak se vztyčenýma ušima hledí tím mým směrem. Jemně přešlápl a brzy se vydal vpřed. Mireldis se mohla cítit ohrožená, pakliže by její kohoutková výška nepřesahovala pětaosmdesát centimetrů. Jhin nebyl ten nejvyšší a nejsilnější vlk. Ovládal jistý intelektuál, který zapříčinil, že jeho myšlenky byly poněkud divoké až zvláštní. Pokračoval tedy vpřed a zastavil se jen pár kousků od Mireldis. „Taky jsi proti veverkám? Myslíš... myslíš, že proti vlkům něco chystají?“ stáhnul uši k hlavě, v očích se mu rozlívaly slzy jako kdyby opravdu záleželo jen na její odpovědi. Odpověz, prosím... odpověz.

→Sněžné tesáky

Jhin pokračoval dále, nějak netušil kam míří, ale cítil uvnitř sebe, že se blíží do míst, která ještě neviděl. Brzy se dostal přes zamlžené místo kamsi na pláž, přes kterou snad někdy musel již přejít, ale nejspíš se mu vzpomínka o této zátoce někam ztratila. Brzy pokračoval s příjemnými kroky vpřed sledujíc okolní přírodu a počasí.
Jak se Jhin točil kolem pobřeží, začal mu kolem těla létat jakýsi hmyz, který o tak nepříjemně obtěžoval v srsti. Začal trochu mručet, občas poskočil a sem tam si zadní nohou drbnul do srsti, aby z ní vytřepal nepříjemné náletníky v jeho srsti, a tak se brzy rozeběhl se staženýma ušima vpřed, kdy doufal, že je nějakým způsobem ze své srsti vytřese. Sem tam přestal dávat pozor a brzy.... brzy se mu do tlap opřel ještě nepříjemnější písek, který ho kamsi směřoval...

→ Poušť

Jhin se brzy rozhodl vlky opustit. Nebylo mu setkání svým způsobem příjemné, a to hlavně kvůli zvláštním dotazům samice, se kterou nesouhlasil a uvnitř něj se cosi začalo převracet, a tak se zkrátka zvedl na všechny čtyři, podíval se na oba vlky a brzy jen kývnul hlavou a vydechl. Dal tím jaksi najevo, že nemá zkrátka sílu vlčici vyvracet mínění a už vůbec neměl příliš náladu na to, aby musel něco obhajovat... Neměla ráda veverky, a tak... to Jhin nechtěl ani zkloušet dále!
Brzy se tedy vydal na cestu dále, kdy mířil směrem zpět. Nějak cítil, že místní končiny ho příliš nenaplňují, a tak pro něj bylo nutné se vydat kamsi vpřed. Cesta byla stejná jako před tím, nijak zajímavá a jemu v hlavě stále hrálo jakési pobouření z nesouhlasu ohledně veverek. Proč by ji sledovaly?...

→ Tichá zátoka přes Mlžné pláně

Kropenatý vlk s charakteristickou barvou fialových očí sledoval sedící Ivory, která mu povídala ne málo věcí... u některých se trochu ušklebil, jelikož mu nedávaly trochu smysl, ale nejspíš se mohl plést... no největší úšklebek Ivory dostala u názoru na veverek. Ne, že by se Jhin rád hádal, ale... „Ty... ty to jsi snad neřekla,“ vydechl jako kdyby se mu zvyšoval náhle tlak a kropenatý nedokázal tak dobře dýchat, „veverky... veverky jsou moje rodina, to takhle vůbec není, že by byly zlé... naopak...“ nespokojeně vycházelo z jeho tlamy, která si ještě pár minut po těchto slovech začala tiše mrmlat: „Aby ti hodili oříšky na hlavu, vlčice...“ říkal směrem od ní a ideálně tak, aby jej vlčice neslyšela. Následně se na ni podíval a věnoval jí svraštění kůže na hlavě, čímž vytvořil velmi nepříjemný pohled, který následně trhnul k příchozímu...
Nemohl nějak indetifikovat jeho vzhled, byl v té tmě špatně vidět, a tak se Jhin snažil pochytit co nejvíce. „Ahoj, ahoj, ahoj,“ odpověděl s hrbolem na zádech a krátce přešlápl na přední, aby je stále dobře prokrvoval, „můžeš, ale... nezačínej nic o veverkách, protože mezi námi jsou vlci, kteří vůbec nic, nic neví!“ vyletěl trochu a brzy se podíval od vlčice.

Hlavu držel zvednutou ke hvězdám a s tichými nádechy a výdechy se sem tam podíval mimo trajektorie. Bylo to fascinující. Jhin nikdy dříve nevěnoval tolik času hvězdám, které měl celou tu dobu před očima. Každou noc, každé svítání... byly s ním stále, tak jako některé vzpomínky, na které jen s nahrnutím kůže na hlavě přemýšlel s hořkými slinami. Byly to dny i noci, kdy nebyl zkrátka šťastný, byly to dny, které mu připomínaly to, že je kým je. Podivín. Divný. Nemající mít právo k životu a taktéž byl tím, kdo se nemůže rozmnožovat dále; něco na tomhle faktu ovšem bylo, jelikož... jeho orientaci objevoval až nyní zde na ostrovech.
Brzy se v jeho hlase, který mu procházel hlavou, ozval jakýsi dámský tón, který vyšle zpoza jeho zad a on... on se za ním během vteřinky otočil. „Ahoj?“ otřásl hlavou a zaměřil se fialovýma očima do tmy, zda dobře vidí a ano, byla tam vlčice a hodlal pokračovat: „ahoj, ahoj, ahoj!“ spokojeně štěkl do vzduchu, kdy začal vrtět ocasem ze strany na stranu a následně se otočil pomocí předních tlap čelem k příchozí. Vzhledem ke tmě nebyl její zbarvení schopen zatím příliš rozluštit...
„Pomůžu? Eh, no... abych ti řekl pravdu, vlčice, tak tu taky nejsem moc dlouho! Dostala mě sem voda vodička, byla tak ledovatě ledová, br... brr! Aa... pak jsem potkal vlastně Yara... No nic, s čím bys chtěla pomoc?“ usadil se jeho typickým sedem, kdy hlavu svěsil mezi přední nohy, na hřbetu utvořil útvar podobající se hoře Říp a následně zadní nohy natočil do dvou protilehlých světových stran.
„Miliony? No, je jich tam fakt, fakt mocinky moc! Ale nikdy jsem je nepočítal... vlastně ani počítat neumím, tys je počítala? Protože já radši veverky, ty jsou o moc moc lepší,v víš?“ spokojeně si olíznul tmavý čumák a následně se podíval zpět na nebe, otevírajíc tlamu. No, snad i na pár vteřin zapomenul na přítomnost cizinky, a tak se z jeho tlamy začal vydávat jakýsi tón, který se nijak neměnil: „ehhh...“

→ Mlžné pláně

Kropenatého srst objímala hustá mlha, která jej podivnými místy a siluetami naváděla kamsi pryč. Byl to vskutku zajímavý úkaz v tom, že vlk prakticky netušil kam jde, ale... když se začínaly tlapičky dotýkat kamenity kameničkého povrchu vršku... „Tady to taky moc dobře znám!“ hlasitě vyjekl, ať už tu spal někde medvěd či nikoliv... zkrátka ho to zaujalo a on sám se jen se zavrcením ocásku rozklusal kamsi dále. Rozlehlé vrcholy, výhled... bylo to fascinující místo plné čehosi... čehosi svého. Jhin tu nedávno byl s jeho blízkým vlkem:Kde asi jsi? kníknul a hlavu sklopil k zemi, fialové oči jak kdyby vyhasly...
Yaro mu chyběl... chyběl mu někdo, kdo by jeho kožíšek zahřál a očistil od nečistot. „Yaro?“ jemně tlapku zaryl polštářky do půdy, která vykukovala mezi kameny a začal se pokoušet pohyby tlapy udělat cosi, co by mu Yara připomenulo. Mohl se otočit zády a viděl by rozkvetlá místa, avšak... to by nesmělo nebe být v tmavých, nočních tónech.
Stáhnul uši k hlavě a nechal stéct tu zbloudilou slanou kapku až do hlíny, kterou tak podivně poházel. Během vteřiny se část kapky vsákla a vypařila. „Nechtěl jsem tě ztratit,“ polknul pozůstalá slova a otočil se čelem ke srázu, který byl jakýmsi nadhledem nad vším, klidným krokem se přiblížil k jeho okraji a usadil se, „tak takhle velké to tu je?... Veverky, hvězdičky.... zářivé hvězdičky, to je úžasné!“ nadšeně vydechl povznášejíc hlavu k nebesům, kdy prohlížel jednotlivá souhvězdí, která neznal a jejich spojitost? To ho příliš nenapadalo.

→ Tajga

Kropenatý se dostával z barevného lesa s jakýmsi vnitřním klidem. Okolí se opět a rychle měnilo. Měsíční paprsky začínaly procházet na povrch zemský, kdy jim nebránil ani jediný mráček v tom, aby zářily... byl to překrásný pohled, který Jhina fascinoval, obecně jako veškeré přírodní jevy, které zde byly. Možná jim stále nerozuměl. Kdo to tu měl vlastně na starosti? Matka příroda? No jistě...
Procházel se dále, až mu hustá mlha zahalila nebe. „Tak tady si to pamatuju naprosto přesně!“ řekl se sebevědomým tónem, kdy se rozcválal vpřed. Začínal být unaven, začínal být hladový, ale... ale nemohl ještě zastavit - nechtěl. Potřeboval za dnešního dne stihnout více jak včera, a tak se hnal vpřed doufaje, že něco... něco nového opět nalezne a nebude to jen tak.

→ Sněžné tesáky

→ Dvojčata přes Ledové pláně

Putoval nějakou chvíli, coural se a hleděl. Pozoroval a přemýšlel, sem tam se na jeho tváři rozlil potrhlý úsměv, se kterým se podíval na nějaké další živoucí organismy, které obvykle utekly. Nic si z jejich reakce nedělal, naopak... Bral to jako hru. Kdyby se teď na něj někdo podíval... taky by určitě utekl!
Kráčející kropenatý vlček procházel napříč známými místy, které si stále kódoval hlouběji do paměti. Byla to jakási místa, která měl rád a zároveň mu přišla podívná. Proč to fialové listí? Proč jednotlivé stromy dělají, jakoby snad naslouchaly? mířil své myšlenky na fialové stromy, které se začínaly mísit s tajgou... Tato místa byla tak podivně zvláštní, že on sám příliš nerozuměl, jak zde vlastně vše funguje.

→ Mlžné pláně přes Začarovaný les

→ Ledové pláně

Jhin se brzy dostal na typicky vypadající místo, které bylo nedaleko toho všeho... Cestou si všiml i zvláštního hrbolku v dáli, který nedávno navštěvovali s Yarem a potkali tam smutnější realitu, se kterou ani jeden ze samců nemohl nic udělat... Mrtvé vlče před jejich očima. Drastické, silné.... a při vzpomínce na krutou realitu se Jhinovi začínala ježit srst na hřbetu. Fialové oči zastavil až na dvojici hor, táhnoucí se ledový vítr mu ježil srst ještě víc.
Opatrně se usadil a fialové oči upřel na Dvojčata, které před ním tak nehybně stála. Hýbajíc šedým čumáčkem sledoval podivné hory, které jakoby se sebou mluvily. Bylo to fascinující. Brzy však usoudil, že bude lepší pokračovat v cestě zpět, ač by tu rád zůstal déle - bylo příliš chladno a on nebyl zrovna nejvíce chladnomil.

→ Tajga

Samice se dost pravděpodobně, díky nárazu do udatného, urostlého samce jako byl Jhin, takže vůbec, dostala do bezvědomí? To netušil, hodlal by jí býval pomoc, ale něco kropenatému samci napovídalo, aby se vydal kamsi jinam... tedy, aby... aby dělal, že se vlastně vůbec nic nestalo!
Však ona si poradí? Ona určitě vše zvládne, a tak se Jhin rozklusal zvedajíc tlapy do výšin vpřed. Fialovýma očima se rozhlížel po okolí, které bylo bílé, ač jiné části ostrovů odkvétaly listím, a tak jen pokračoval přímo za čumáčkem. Brzy se mu před fialovýma očima zjevily jakési dvě siluety, které se každým krokem začínaly víc a víc vykreslovat. Fascinující pohled, překrásné! procházelo kropenatou hlavičkou, kdy srnčí hlava zvedala tlapičky do vzduchu jakoby se spojila jeho DNA se srnčí, nyní to nepůsobilo nejspíš tak podivně, jelikož jej do černých polštářků kousaly ledové zoubky. „Au, au, au!“ vyjekl a rozcválal se brzy vpřed.

→ Dvojčata

Krémová srst se v bílé ztrácela a sem tam dělala dojem, že vlk nemá snad ani tlapy. Kdyby neměl výraznější kropenaté kapky na hřbetu, nejspíš by působil velmi nenápadně. Takto, ač se nejednalo o sebevětšího jedince, mohl aspoň upozornit na to, že zde vůbec je. Vítr začínal být silný a skrz přicházející noc, se Jhin začínal též dávat do podivného zápasu s ledovými duchy, kteří mu naráželi se vší nepříjemností do těla. Měl huňatý kožíšek, se kterým by se býval bránil, ale...
Neměl tolik síly, a tak ze srnčího klusu přešel do kroku, hlavu stáhl k náprsence a opatrně se nesl dál. Viděl v dáli jakési obrysy: Co to tam asi je? rád by býval dvojici hor viděl na vlastní oči, a tak se zkoušel dostat co nejblíže! Brzy se mu však do těla opřelo něco jiného jak jen vítr a s tím prudkým pohybem mu podklouzl povrch a kropenatý se tak ocitl na zemi. Hlavu by býval zabořil do sněhu, který byl však zmrzlý, a tak si jen jednu praštil. Na vlčici zatím nereagoval, nebyl vůbec obeznámen s důvodem, proč na zem spadl.
„Au, au, au!“ vyjekl chraplavým hlasem a následně se opatrně začal zvedat ze země, otřepávajíc vločky ze srsti. Brzy se podíval na drobnou vlčici, která se mu začala omlouvat. Chvíli měl na čele vrásky, sledoval to vyzáblé tělo, které se skládalo ze země a hned povolil kůži, opatrně si stoupnul bokem tak, aby drobné tělo zakryl a s rozkročením zaryl drápy do sněhu sledujíc vlčici. „Jste v pořádku?!“ zvýšil tón hlasu, aby jej bylo přes vítr slyšet a pokusil se hlavou pomoc zvednout vlčici, kdy kontroloval, zda nemá po těle nějaké ranky.