Příspěvky uživatele

< návrat zpět

→Mokřady

Krémové tlapky se střídaly do rytmu melodie, kterou si s klidem broukal v hlavě. „Nanana...“ procházelo mu hlavou, zatímco naslouchal okolním zvukům které mnohdy daly chvíli, než Jhinovi došlo, oč se vlastně jedná. Jhin vnímal krásné zvuky přicházející noci, která mu doslovně padala na hlavu. Koukal se všude kolem, snad jako kdyby měl někdo chtěl někoho potkat.
Kropenatý vlček se podíval před sebe, kdy si povšiml, jak do něj začal narážet nepříjemný, studený vítr, se kterým se mu na tváři vytvořil nepříjemný úšklebek a on se s výklusem vydal vpřed. Uši stáhnul k hlavě a hlavu stáhnul k náprsence doufaje, že tento postoj jej obrání před příchozími mrazíky, které jej bodaly. „Však já vás porazím!“ zachraptěl k zimě a následně přidal do kroku.

Kropenatá sedící hora se podívala vodnatýma očima směrem k vlkovi, který dělal stále jeho společnost. Byl upřímně překvapen tím, že mu jedinec stále věnoval svůj čas a nešel dělat něco trochu více produktivního. Ve výsledku byl vlastně rád.
Modrýma očima, které držel zapíchlé na zemi, se opatrně po jednotlivých stéblech přesouvaly až k šedým tlapám, které seděly jen metr až dva od něj. Ušima oči následoval. Tudíž se brzy dostal modrými skleněnkami do odrazu světle modrých, které společně vytvořily zajímavý odstín barev. Jazykem si přejel po vysušeném čumáku, který se místy loupal, a následně růžový jazýček s flíčkem schoval opět do tlamy. Hlavu natočil pouhých pár milimetrů šikmo, tudíž se na vlka díval dále tím typickým pohledem.
„Kam čas běžel?“ otázal se poněkud nechápavě a následně jen párkrát zamrkal než se odhodlal šedému věnovat dodatek ke své otázce, „vše je relativní... Ten vesmír zní zajímavě. Mě osobně se vždy líbily víc chlupaťoulinké chloupatilounké veverky a stromečky, listíčky... rybičky a ostatníčkové co se tu objevují.“ pozvedl pravý koutek, při jeho slovech se mu tvář rozsvítila. Očima sledoval oblohu a bylo znát, že se mu oči až třpytily od návalu štěstí a radosti, kterou měl z toho, že může někomu sdělit své podivné zájmy!
Podivnost, podivíňoučci... Yaro tomuhle vždy bude rozumět jediný, zahleděl se hluboce na nebesa při této myšlence až mu spodní čelist na chvíli vyskočila a tlama se tak rozevřela a on s tímto podivným výrazem sledoval nebe. „Ano, ano,“ zaklapl tlamu s cvaknutím a se sevřením víček jen zakýval nahoru dolu, „voda určila můj osud už když jsem se narodil. Jsem posláním samotné vody a budu tam, kam mě voda zanesla - momentálně to bylo sem. Ač tu je vše tak trošiličku podivňounce podivné, asi jsem tu rád! Vy taky, že? Vidím tu radost na vaší šeďoučké postarší tvářičce!“ zaculil se sladce, až mu vylezly kulaté tváře a ďolíčky v nich. Brzy se odhodlal zvednout z hrbatého posezení.
Jeho tělo se vyrovnalo do roviny, chvíli to připomínalo jako kdyby hodlal na Thega právě zaútočit, ale to by jeho ocásek nemohl přestat bimbat ze strany na stranu s čímž se i rozhlížel kolem natěšen, až uvidí místní krásy flóry a fauny. „Ziminka, ziminka... ta je poblíž, pojďte mráčku!“ oznámil i s přidáním přezdívky pro Thega a rozklusal se výrazně vyšším klusem dále.

→ Ledové pláně

→ Kvetoucí louka

Kropenatý mladík si to vykračoval vpřed. Jeho tlapy se zvedaly snad třicet centimetrů na zem a došlapovaly sotva na přední polštářky, což tvořilo dostačující plochu na to, aby se mohl během jedné až dvou vteřin odrazit a pohybovat se tak s veškerou ladností dále. Hlavu nesl vznešenou a ušima hýbal do světových stran snad jako kdyby hodlal pochytit i tiché šeptání stromů mezi sebou.
Nakonec však přibrzdil, když se mu do čumáku začínal dostávat takový protivně zapáchající pach, kterému věnoval jen rychlé ušklébnutí. Nemohu být zlý, ne všichni voníme! A já též... též vlastně nevoním... Takže je to tu nádherne! odůvodnil pro sebe, při čemž Theg mohl sledovat, jak se hlava kropenatého samce tak podivně pohybuje a tlama se možná chvílemi otevřela jak si tak povídal sám se sebou.
Brzy se zastavil a nespokojeně zavrtěl hlavou. „Tady přeci byla zima!“ řekl jako kdyby nesouhlasil se svou chybou, kdy zkrátka a jednoduše narazil na špatnou část ostrova - popletl místa.
„Ty jsi stále tady? Tak to jsem nečekal,“ upřímně jej šťouchnul slovy a usadil se s ikonickým hrbem na hřbetu zatímco očima sjel, hlavu držel stále čelem k zvláštnímu místu, na Thega který byl kousek za ním? Moc dobře ho ve tmě neviděl, a tak mu trvalo chvíli, než usoudil, kde vlastně je: „Měla tu být zima, je to tak zvláštní místo... Byla tu zima, ziminečka, snížeček kamarádíček... spadl jsem do vody a zase z ní vylezl, ale tentokrát někde jinde, kde to neznám!“

Modravé oči v niž byly vidět tmavé vlny, jak kdyby se jednalo o moře v moři, hýbaje se do rytmů hrající violy v jeho uší. Dodávala mu jakýsi klid, se kterým mohl tak, ač šikmým a nedůvěřivým pohledem sledovat šedého cizáka, se kterým měli oba zcela jiné mínění o tom, co magie je a není. Nechtěl jeho znalosti shazovat - na světě musela být jistá spousta, která rozšiřovala tyto nepoznané vody. Kropenatý byl zaměřený spíše přes základní živly a jeho osud se jimi převážně plnil. „Jiné magie? To zní zajímavě,“ podotkl u hluboké myšlenky cizáka, který jej jeho klidným hlasem přiváděl do příjemné atmosféry a on měl potřebu chvíli poslouchat, nechat své já u modrého stromu, „je zde příliš hluku na to, abych vás mohl chápat. Máte rád zimu? No, já taky! Pojďte pane vlku, pojďt!“ vybízel je s vyplazeným jazykem zatímco modravýma očima již prchal z přeplněné pláně vlků...
Vyhánějí veverky, nedávají prostor - je nás zde až až! procházelo mu nespokojeným tónem hlavou, který povolil jeho kůži a on se tak musel ušklébnout a podívat se kolem. „Takže hvězdy jsou tělesa, a to těleso je co? To je... je nějaký druh bobulek? Ty jsou skvělé, zvláště ty letní a jarní! Jsou plné sladké šťávičky, zdravíčko nám dají a dodávají... jooo, ty já rád!“ a spokojeně poskočil, zatímco tlapy začal zvedat do výše a přešel do svého srnčího klusu, se kterým pokračoval vpřed mimo vlky netušíc, zda šedý s ním drží krok.

→ Mokřady přes Tajgu

Kropenatá hlava spadla na stranu, společně s pohledem, který nyní byl tak o třicet stupňů více šikmý. Ten šedý jedinec byl poněkud zvláštní a Jhin zvláštní vlky miloval. Zavrtěl proto ocáskem a naslouchal mu, očima vodnatýma jako opuštěná laguna sem tam utekl za zvláštními, nočními zvuky, ale zas s nimi rychle přiklusal na vlka, aby udržoval aspoň z části slušný oční kontakt. „Jo takhleee,“ a kůži svráštil do nespokojeného pohledu, kdy se zadíval kamsi, kam před nějakou chvilkou šedý volal, „utekla vám veverka, že jste ji volal? Moje veverky utíkají pořád, takže... nějak vám rozumím, bývají tuze mrštné a chytré! Akorát si nerady hrajou a já bych si hrál rád... ale nemohu je nutit. Vesmír jo?“ přepnul z konverzace na další a pokýval hlavou, kterou stále držel nakloněnou doprava.
Mohl se nyní něco přiučit, což pro Jhina bylo velmi zajímavé, jelikož o vesmíru tolik neslyšel, no možná netušil tak úplně o co šlo, a tak opakoval vlkovo chování, který sněl jak kdyby zasněně. „Ztratil jste vesmír?“ zeptal se chraplavým tónem, se kterým držel hlavu směrem k nebesům a prohlížel si jednotlivé fleky, ke kterým ten vlk pořád přirovnával jeho srst, což vůbec nechápal! Máma říkala, že jsou kapky vody, tak asi spadl z dubu! prošlo mu hlavou a musel se nespokojeně ušklíbnout.
„Mnohem víc?“ a podíval se směrem k šedému, který mu začínal předávat znalosti, doufal, že jeho větu rozvede, ale... on přestal, a tak se Jhin předníma tlapami začal přisouvat blíže k němu jako nenasytný učeň, zadní partie si zatím odřel o kamínky a suchou zem od mrazu, ale byl o metr blíže k šedému, kdy na něj se vší radostí koukal, „povězte mi o vesmíru více, prosím...“ zašeptal a stáhnul uši k hlavě. Mohl být zajímavý? Určitě! Kropenatý rád získával znalosti, a ač se nezdál, nebyl tak neznalý... Byl jen... podivín.

Kropenatý ho pozoroval tím charakteristickým pohledem, který se málokdy dostal do přímého dívání se z očí do očí. Chvíli ho poslouchal a brzy se přidal k debatě, do které vlk přidal pár slov. Brzy se tedy přidal k této konverzaci, „Ztratit a zapomenout? aha... aha...“ pokýval tak zmateně hlavou, kdy jen snažil najít východisko ze situace, „jednou... co jednou? nějak mi to vypadlo všechno teď.“ a zaculil se poněkud sladkým, vlčecím úsměvem, kdy zavrtěl ocáskem a brzy sjel po předních až do lehu.
„Zvláštní barvy? No to si zrovna nemyslím,“ zavrtěl hlavou a olíznul si čumák, kdy fialovýma očima vyhledal nebesa, „moje srst je plná kapek vody, které ve mě našla má máma. Nikdy to nebyly hvězdy, ale... možná, že se spletla no...“

→ Modrák

Kropenatý vlk si to naklusal do typického klusu. Nohy zvedal tak vysoko jak mu fyziologická stavba dovolila. Každé našlápnutí a střídání jednotlivých tlap bylo jakoby se Jhin hodlal každou chvílí vznést. Na tváři mu hrál pomyslný úsměv, do kterého přešel během procházení pod tím zajímavě zajímavoučkým modrým stromečkem! No nebyl tak úplně modrý... byl.... no co byl, měl modrou korunu! „Veverčičky moje,“ zachichotal se tak tiše pro sebe, když mu hlava vlála v noční, hvězdné obloze a on se vší radostí jen nafialovělýma očima koukal jak obloha ukazuje veškeré krásy, „tak krásňoulince krásná jsi, obluhovčko!“ nadšeně se zastavil.
Tentokrát držel všechny tlapy na zemi, ocas mu padal do pětice k nim snad jako kdyby hodlal jednu z nich vystřídat, hřbet byl tak klidně držen, dokud nespadl to typického hrbolu, který se utvářel při sezení na Jhinových zádech. Hlavu vznesl však nahoru, spodní čelist vypadla a on se tak udiveně díval na ty zářivé věci, které se vznášely jnad jeho hlavou. „Jsou tak krásné, tak neskutečně krásné, že veverko má milovaná?“ tázal se prachu, který kolem něj byl společně s hanebným osudem, minulostí, která se po ostrovech prohnala. Chyběl mu Yaro?
Hlavu snesl k zemi, podíval se mezi přední tlapy, které mířily k sobě, zatímco zadní vyhledávaly každá jednu světovou stranu. „Je to tak podivně podivné,“ špitnul si sám k sobě a brzy zvedl oči k naříkajícímu hlasu, který se blížil k němu. Byl to jakýsi bílý vlk, který měl na hřbetu šedý flíček a proužky. Jů! Proužky mám rád, mám kropenatá záda a on proužkatá... To je nádhera!!! skákalo mu srdíčko na tom správném místě radostí až se odhodlal kolemjdoucího cizáka oslovit.
„Zdravíčko příteli, hledáte někoho?“ zeptal se, když držel hlavu na druhou stranu od vlka lehce skloněnou k zemi, zatímco očima odrážet siluetu bílého cizáka, kterého se nebál oslovit. „Proč voláte Bryce, Bryce? Nestačí to jednou?“ zeptal se poněkud znepokojeně a zavrtěl nad tím hlavou. Nechtěl být dotěrný ani nezdvořilý, byl to... byl to zkrátka Jhin.

→ Tichá zátoka

Brzy se dostával blíže k nějakému místu, podíval se na zvláštně tvarovanou korunu stromu, která mu blíže připomínala tvar modrého srdce. Jeho charakteristicky pevná konstrukce v jeho hlavě zanechala jakousi vzpomínku a informaci, nad kterou bude dále přemýšlet.
Viděl na větvích jakési plody, které si velmi zaujatě prohlížel a jen si mlsně olíznul čumák. Brzy se však začaly ozývat zvláštní zvuky kolem, jeho žaludek, dával najevo že potřebuje nasytit a tak se rozklusal vpřed. Jeho srst na zádech se ježila, zatímco on naslouchal těm zvláštním zvukům... No, brzy se již přesouval směrem dále a to na jakousi louku, kterou už pravděpodobně někdy viděl?

→ Kvetoucí louka

→ Zlatý les

Jeho hlavou mu prošla jakási zvláštní myšlenka: Bylo tohle vše správné? Bylo to dobré? Bylo to vše takové... jaké to mělo být? Co když to vše byla jen hra? Chci veverky. zakončil myšlenkové pochody poměrně dost vážnou informací, se kterou se vydal vpřed a prohlížejíc si zátoku si přemýšlel nad tím, zda to opravdu vše mělo smysl... Opatrně polknul na sucho a brzy se vydal vpřed.
Jeho tlapy se začaly střídat, zatímco se chtěl co nejrychleji dostat z těchto končin, následně se podíval k jakémusi modrému listí, které bylo nedaleko a se vším zájmem zrychlil. Cítil se už možná trochu unaveně, a tak se rozhodl, že si někde zde dá klidnějšího režimu a lehne si. Potřeboval nyní najít nějakou odvahu a sílu na cestování... s bílým toho zažil hodně, že se cítil už poněkud unaven.

→ Modrák

→ Mělká pláž

Pokračoval dále za zlatými listy, kdy si prohlížel zvláštní stromy, které zde byly. Byl z nich poněkud překvapen, no... ne překvapen, ale byl jimi opravdu hodně zaujat, a tak se přenášel ladným krokem vpřed zatímco myšlenky v jeho hlavě byly už tak dost komplikované, že netušil co řešit dříve... Bál se, že jeho život se změní a Yaro jej při dalším setkání již bude vnímat jinak... Měl možná strach trochu více, dost možná Yarovu přítomnost k poslední chvíli ignoroval z tohoto důvodu. Bál se.
Při přechodu do Zlatého lesa se mu do čumáku dostával jeho pach. Byla to jako střela, která projela jeho čumákem, brzy se podíval za sebe, když začal zpomalovat, a jen stáhnul uši k hlavě a sledoval chvíli přírodu za ním. Následně se vydal vpřed a se zájmem se blížil k čumivému zvuku zátoky, který jej jemně hladil po duši.

→ Tichá zátoka

→ Mangrovy

Jhin se musel s Yarem minout o pár minut. Když se vybrodil z kraje Mangrov, jeho očí projížděly přes bažiny, které byly nasáklé zvláštním pachem. Jeho uši se držely u hlavy, ale tlapy se zvedaly nahoru, zatímco se snažil vyhledat Yara, kterého si bohužel následně již nevšimnul.
Proto se jen smutně podíval kolem o snaze chytit jeho pach, ale bohužel vítr nehrál do jeho karet, a tak se brzy vydal vpřed, zatímco se jen tak svižně přebrodil vodou a pokračoval vpřed, kdy sledoval okolí. Prohlížel si vše, přemýšlel nad tím, co v posledních dnech zažil s bílým vlkem se zlatými znaky... Bylo to na jeho hlavu možná příliš? Byl rád za to, že se nyní mohl posunout vpřed a mohl tak najít nové příležitosti a zároveň si uvědomit: Bylo to opravdové? vše tohle ukáže až čas, se kterým se možná dvojice vlků setká, nakonec tedy pokračoval vpřed za zlatými listy, které viděl nedaleko.

→ Zlatý les

→ Bažiny

Pokračoval dále s tím, že se s Yarem ještě setkají... no byl to omyl. Pevná zem zde začínala pomalu končit, aspoň co byl dál, tím se začínal více brodit vodou, uši stáhnul k hlavě a následně si prohlížel ono místo, kde se nyní nacházel. Brzy se začal dostávat na jakési písečné ostrůvky, na kterých se sem tam zastavil aby si prohlédl okolí... Držel se však na okraji, jelikož to vše bylo pro něj velmi fyzicky náročné.
To místo bylo nádherné, zavrtěl si pro sebe ocasem a brzy tmavě fialovýma očima projížděl okolí, aby si místo pořádně prohlédl a rozhodl se, že si v těchto končinách hodlá udělat svůj vlastní, malý koutek neboli územíčko, kde se bude skrývat a bude zde mít jistou základnu.
Kropenatý vlček se rozklusal srnčím krokem zpět s tím, že nalezne Yara... no, bohužel se mýlil. „Yaro, kde jsi?“

→ Mělká pláž

→ Zlaťák (přes Baštu)

Jhin ho se vší důvěrou následoval kamsi, kam snad ještě nikdy nezavítal! Podíval se na Yara, byl z toho všeho poněkud vyděšený a nebyl si úplně jistý, zda se vydali tím správným směrem. Brzy se jim pod tlapami začal měnit příjemný povrch na nehezké bahno, jeho srst se nad tím nijak neježila a on jen tak sledoval jak se mu hýbe vše pod tlapami...
Opatrně zpomalil a podíval se směrem k Yarovi. „Netuším, asi bažiny,“ zavrtěl ocasem a následně se podíval kolem sebe, kdy si prohlížel zvláštní faunu s flórou, která se v těchto místech nacházela, „mně se tu snad i líbí Yaro... uuu co je to támhle!“ a v tu chvíli se jejich cesta rozdělila, Jhin se vydal vpřed. Brzy se začínal Yarovi ztrácet v dohledu, zatímco on zaujatě zkoumal okolí a jeho krásy!

→ Mangrovy

→ Bašta

Jhin přikyvoval se souhlasem. Bylo na bobule víc jak jen brzy. Ještě se nemohla vytvořit ani pořádná poupata, pokud zde ovšem vše nefungovalo tak trochu jiným stylem než by mělo. Podíval se kolem, býval by se u jezírka zastavil, ale Yaro jej táhl směrem kupředu a on chtěl držet krok s ním, a tak nenamítal. Přidal do kroku a se srnčími kroky tančil vpřed.
No, jenom to špatně pochopil a jakmile se s Yarem zastavili u vody, podíval se na něj a spokojeně se usmál. Tentokrát držel na tváři takový roztomilý úsměv, snad jako kdyby se vlče prvně usmálo takovým tím upřímným, něžným... Koutky držel nahoře, tváře mu trochu podtrhávaly jeho tmavé oči a s tímto pohledem spokojeně hleděl na rybičky.
Sledoval je s naprostou bezprostředností bez povšimnutí si jakýchkoliv cizáků, kteří by dvojici mohli ohrozit. „Jsou nádherné, že?“ zavrtěl spokojeně ocáskem, když se šikmo podíval na Yara, kterého si zároveň i prohlédl, co je na něm pořád tak krásné?, „mhm... kde?“ zeptal se ve spěchu a zadíval se směrem k hýbajícímu se porostu.... Trochu mu ztuhlo tělo, měl takový podivný pocit, se kterým sledoval bílého.
„Raději jo... třeba by nás jeleni podupali!“ řekl ustaraně a už si to pádil za svým společníkem kamsi.

→ Bažiny přes Baštu

→ Zubří pláň

Jhin se držel v těsném závěsu za Yarem, sem tam se jejich kroky setkaly na stejném rytmu a on mohl zcela klidně kráčet vedle něj. Nebyl si však tím vším jist, byl nějak rozhozený? Možná, že jeho tiché přemýšlení bylo právě tím, co mu nedělalo tak úplně dobře, a tak se brzy podíval letmo na Yara. Prohlédl si jeho zlaté levé ucho, zlatý pruh... ten charakteristický a milý výraz.
Pozvedl nad tím koutek a následně mu pohled spadl opět do toho nejistého nic, které nacházel na zemi. „Nejsem si úplně jistý, zda nějaké bobule zvládneme najít Yaro,“ prohodil k němu s trochou nejistoty v hlase, se kterou se podíval před ně a povšiml si zajímavého jezírka, „máš... máš pravdu! Je zajímavoučké, že? Budou tam určitě zas nějaké rybičky, jdeme se podívat?“ začal vrtět natěšeně ocáskem a ve vteřině se srnčím klusem vydal vpřed. Vlálo mu tělo ve větru, jeho tlapy se zvedaly a on tak elegantně pokračoval dál sledujíc co se děje.

→ Zlaťák