Příspěvky uživatele

< návrat zpět

→ Krápníková jeskyně

Pláň se i za nočního svitu hemžila čtyřnohými tvory, kteří se poklidně a nerušeně pásli. Do tlamy se jim dostávalo prvních, poměrně vyživených rostlinek, které jim musely v těle udělat po zimě pořádný rámus a rozproudit v nich snad vše co šlo. Jhin všechna ta stvoření sledoval s jakousi potlačenou radostí. Držel si svůj nedůvěřivý pohled, hlavu měl tak podivně nastavenou bokem zatímco si to vše prohlížel.
Vnímal Yara, vnímal jeho slova a poměrně fajn energii, která zde byla... Neměl ovšem příliš potřebu nyní z nějakého důvodu mluvit. Možná chtěl prostě být jen chvíli ticho sám se sebou. Opatrně se tak posouval vpřed, zatímco sledoval bílého, který se na něj zrovna s milou tváří otočil a on pozvedl tak letmo koutek.
„To rozhodně,“ přitakal rychlou odpovědí s pokýváním hlavy a otevřel opět tlamu s tím, že by něco řekl, ale slova mu z tlamy vytlačilo zívnutí, se kterým se ozvalo i krátké zamručení, následně se ozval jeho chraplavým tónem k Yarovi, „ani ne... ty kořínky jsme nechali v tý jeskyni. Nechceme najít další?“ nastražil k němu uši a zrychlil do klusu, aby s ním srovnal tempo.

→ Bašta

Hlavu měl stále natočenou k hýbající se hladině, se kterou hýbaly rybičky, které byly uvnitř. Cítil na sobě takový zvláštní pocit, který mu dělal uvnitř těla jakýsi rozruch. Nebyla to tak klidná tůňka jak to mohlo jindy vypadat. Jeho tělo se začalo tedy nakonec zvedat, podíval se na bílého a přešel jeho otázku s ignorací.
Neměl zrovna chuť jeho úvahu vysvětlovat, a tak se nakonec jen se snížením hlavy pod lopatky rozešel vpřed. Cítil se zvláštně, měl uvnitř sebe jakýsi skřípavý pocit, který jej nutil přemýšlet nad něčím jiným jak jím a Yarem... Možná, že chtěl na chvíli jen ticho a klid. Možná taky chtěl jíst a možná taky přemýšlel nad existencí veverek. Nejspíš u něj byla nejvíce pravděpodobná třetí možnost, se kterou následně neodpovídal a pokračoval dumaje vpřed.

→ Zubří pláň

Držel se stále ve své zóně, kterou nechával jen tak vzácně Yarovi otevřenou. Měl potřebu zde nyní jen ležet a koukat se na klidnou vodu... Nějak si šve srovnával v hlavě a to "vše" byla opravdu velká dávka na jeho drobnost. „Netuším“ vyšlo k Yarovi a kdyby mohl, asi by krčil rameny, „i to špatné může být dar... tak jsem to myslel.“ ujasnil Yarovi.
Jhin brzy zaznamenal, že by jeho světlejší společník chtěl pokačovat v cestování. Nechtěl mu v ničem bránit, a tak se rozhodl brzy zvednout a opatrně se vynesl na nohy. Následně se podíval k Yarovi a následně si do něj lehce drbnul svým mohutným tělem.
"Tak jdeme, ale teďkons hledáš ty něco."

Koutek se mu zvedl do letmého úsměvu, se kterým se podíval do země, uši stáhnul k hlavě a jen pozoroval kamenitý povrch, který do jeho těla donesl takový příjemný kamenný pocit. Občas ho fascinovalo kamení víc jak voda. Proč bylo tak tvrdé a co se skrývalo pod ním? To by ho někdy opravdu silně zajímalo... byla to taková zvláštní myšlenka? No pro něj rozhodně. „Nikdy jsem se nesetkal s nikým, kdo by si tohoto daru nevážil, myslíš, že jsou vlci či jiná stvoření, která nejsou spokojena s tím darem?“ podíval se na něj jako kdyby na té odpovědi závisela budoucnost.
Brzy však očima utekl zpět k hladině, do které se dál upřeně díval, zatímco si užíval ten klid, příjemné ticho a nic... nicota byla tak skvělá, ať už jste byl kdekoliv a kdykoliv, „Dar je vlastně všechno, i to špatné je dar, ne? Příroda to myslí určitě vše dobře, nechce abychom měli víc nebo méně... věřím jí, mám ji snad nejraději. Občas mě mrzí, že mi neodpovídá!“ řekl poněkud znepokojeně směrem k Yarovi a střihnul ušima.
Nakonec cítil jak do jeho srsti zabořil čumák a jen se nad tím tak pro sebe usmál. „Nejsi unavený... nechybí ti něco?“ otázal se, zatímco ve své hlavě vedl důležitou debatu sám se sebou.

Jhin se podíval na něj, když z jeho tlamy začala vycházet poněkud depresivně laděná slova. Podíval se na něj s jakýmsi úšklebkem na tváři, a nesouhlasně zavrtěl hlavou ze strany na stranu. „Dar je, že mužeš žít? Tak to zní trochu... divně, podle mě jsi dostal ten největší dar Yaro,“ a tato úvaha donutila kropenatého se zvednout a přiblížit se k bílému Yarovi, kterého si prohlížel tím šikmým pohledem, se kterým mu nevyhledával ani tak už oči.
„Nechci aby ses cítil takhle, matka příroda ti podle mě dala velký úkol Yaro a tvůj dar je vše, co jsi... co jsi dostal ne "jen" život. Není na tom nic úžasného... nepochybně nebudu jediný, měla to většina z mé rodiny.... jen v tom byli o dost lepší a chtěli sílu, mně stačila vždy jen trocha pomoci přírodě, která nám už dala tolik.“

Držel se stále jistě na boku, jeho tělo se odmítalo jakkoliv hnout. Byl unavený a to možná trochu víc potom, co použil svého elementu, se kterým se už sem tam seznamoval. „Jen jsem si chtěl udělat z tebe srandičku,“ kouknul na Yara nevinně a zároveň během chvíle zase uhnul pohledem k vodní hladině, která ho momentálně dokázala fascinovat více jak cokoliv jiného, „narodil jsem se s tím darem... proto mi mamka říkala o tom, že mám na hřbetu kapky deště.“ řekl trochu klidnějším tónem, se kterým se převalil zpět na břicho.
Cítil jak jej jeskyně chladí a zároveň se v ní začínala dělat čím dál tím větší tma... Pravda byla, že byly též více uvnitř, a tak se jen očima díval do tmavé hladiny, zatímco nechával mysl klidnou bez dalších myšlenek. „Měl jsem bráchu i normálně,“ zamumlal o něco tišeji, když si rozpomenul na toho silného jedince jejich smečky, který byl pln moudrosti a síly, kterou Jhin bohužel nikdy neměl „Tak jsme bráchové... neumím moc vysvětlit jak se to dělá. Prostě mě občas kapičky vody poslechnout, občas dokonce vím, kde se nachází... jako kdyby se mnou ta voda mluvila... Ale neumím tě to bohužel naučit, je to nějak... od malinka malinka ve mě.“ špitnul tiše k němu sledujíc hýbající se hladinu, do které následně strčil přední pravou packu a jemně s ní pohladil vodu.
Klidně zavřel oči a vydechl. Bratr.

Kropenatý se díval upřeně do hladiny, jako kdyby tam právě plavalo hejno těchto podivných stvoření. Byl z toho trochu zmaten, možná trochu víc. Byla to však nádherná stvoření, kterým hodlal věnovat trochu důstojného ticha a zároveň obdivu. Oči mu pluly s nimi. Chtěl něco zkusit, ale nebyl si jistý, zda na to najde dostatek odhodlání a sil. Hladina byla klidná jako atmosféra mezi dvojicí, a tak se rozhodl svého Yara trochu pozlobit.
Hlavu položil na zem, a když cítil jak se mu zahrabává do srsti na krku, pokusil se svou magií udělat menší vlnku, která se rozbila o zbytek hladiny a udělala jakýsi cákanec, který je trefil, v jeho neštěstí, oba. Uši mu tak spadly do světových stran, kdy se nespokojeně zamručel a lehnul si na bok, zvedl letmo jeho ztěžklou hlavu a podíval se na ležícího společníka.
„Takže jsme teď bráchové?“ zeptal se ho, aby se ujistil o tomto faktu a brzy jen ocas přitáhl více k sobě a jak kdyby jej objal.

Jhin se držel na břiše, tlapy měl roztažené do všech světových stran tak, že držel tvar hvězdy! Snažil se předními tlapami brzdit, no bylo to o fous. Zastavil pár metrů před Yarem, který už pohled věnoval na cosi zvláštního. Byl to takový mrskající se vodní had! „Takového hada jsem ještě nikdy neviděl,“ vyšlo z jeho tlamy až s úžasem, když se přitulil hlavou k Yarové, očima si prohlížel to drobné stvoření, které se tak nespokojeně mrskalo na kamenném povrchu. „Chudáčku, co tu děláš?“ opatrně se přiblížil čumákem k tělu, které bylo už trochu omlácené od pevného povrchu.
V jeho očích se prolil jakýsi soucit. Byl vyvržen osudem, který měl končit špatně? Ne. To by Jhin nedokázal. Připomenula se mu i situace s vlčicí a vlčetem, které se nacházelo nedaleko až daleko. Jhin opatrně otevřel tlamu, snad musel působit jako chladnokrevný lovec, ale brzy jen zvláštního hada vzal do tlamy a jemně tlamu přiblížil k hladině, držel ji rozevřenou dokud mu stvoření neplesklo ploutví do horní čelisti a on se nad tím jen se zamručením ušklébl. Nedvěčníčku malý, ale ne... prošlo mu hlavou a vodnatýma očima pozoroval tu zvláštně barevnou hladinu. „Takže jsme teď spolu rodina?“ vrátil se ještě k tomu, co s Yarem před nějakou chvilkou řešili. Podíval se na něj, čumák však stále směřoval k hladině a rybě. Následně očima uhnul vpřed a olíznul si čumák od rybiny. „Netuším co to bylo... ale zasloužil si žít.“ špitnul tiše a sjel předními tlapami k vodě. Lehl si, hlavu odložil na přední a jen sledujíc hladinu začal přemýšlet nad tím, kolik vlků bude ještě muset najít aby byli rodina. „Potřebujeme ještě mámu s tátou abychom byli rodina,“ zamručel snad jakoby ignoroval Yarovo vysvětlení, „budeme jako bráchové v rodině nebo... nevím jak budu fungovat jako bratr, nejsem moc chytrý a moudrý na to, abych ti byl bratrem.“

Jhin naslouchal jeho slovům a zároveň si prohlížel to unikátně zajímavé místo, kde se společně s Yarem nyní nacházel! Střihnul ušima, hlavu povznesl k němu a následně se uhl pohledem do jeho typického šikmého. Sledoval chvíli jeho, občas mu modré až nafialovělé oči utekly k okolí, které si se vší nedůvěřivostí prohlížel snad jako kdyby místo nebylo opravdové. „Voda, vodička... vlnička jahodička,“ přikývnul k němu hlavou a letmo zvedl koutek snad jako kdyby si vzpomenul na nějakou, snad i, opravdu starou vzpomínku, která by v něm vyvolávala příjemný pocit, „R-r-rodina?“ zopakoval nejistě a podíval se očima k Yarovi, který byl o jejich osudu tak trochu snad i přesvědčený(?), jeho oči se roztěkaly po jeskyni hledajíc nějaký bližší význam toho, co právě řekl, „na jaře je i hodně deště, který dává kapi-kapičky a vodičku zemičce... Krásný obdobíčko, jojo, to máš pravdu... Příroda je tím, co je v našich životech krásné. My dva jsme jen její součástí, která tomu, aspoň v tvém případíčku dost přispívá. Víš, že veverky mají holá mláďata?“ podíval se roztěkanýma očima k němu a s jeho podivností se usadil s kopcem na hřbetu. Sledoval místa, na která jej Yaro upozornil, ale stále při tom dumal nad tím jak slovo „rodina“ funguje.
„Yaro!“ lekl se, uši nastražil a ve vteřině se hýbl směrem k němu, pocítil, jak mu pod tlapami začíná něco klouzat, a tak se se vší svižností svezl za ním a tou jejich slavnou rybičkou.

Bylo to jako kdyby se těla smrskla do drobných vlčat, která unikla svým rodičům a nyní hodlala najít ty největší záhady ostrova! Jhin byl sic chvíli ublížený, že jej Yaro tak nepěkně odstrčil, ale brzy se hodlal k němu vydat vpřed doufaje, že naleznou tu zmíněnou záhadu, o které se mu bílý zmínil. „Kropení?“ zopakoval po něm, snad jako kdyby ten pojem nikdy neslyšel, ale brzy by jej slovy vyvedl z omylu, „matka mi říkala, že to jsou kapky deště, které mi pomohly se dostat k elementu, který mám... Byla to jediná hezká věc, kterou si od ní pamatuji. Neměla ráda veverky... vždy jsem jí je nosil domů a vždy je vynesla v zubech pryč,“ zmínil se nespokojeným tónem a začal si to vykračovat hned kousek za Yarem, který jej vedl, možná se i trochu bál, a tak se skrýval za staršího/mladšího, „Světlejší budoucnost?“ vystřelil mu koutek do úsměvu, se kterým popoběhl k bílému, následně jej jemně štípnul do boku a začal se smát jako malé vlče, „koukej, koukej! Vidíš nás?“ kouknul se směrem k jakémusi útvaru, který připomínal z dálky vlka, ale když se k němu přiblížil... byl to obyčejný krápník. „Co je pro tebe světlá pozornost Yaro?“ zeptal se na zcela něco jiného ač myslel světlá.

Mnohdy mezi našimi rozhodnutími je tenká hranice, mnohdy se rozhodujeme na rozcestí dvou tekoucích řek, které vedou nakonec jedním směrem, ale jejich přítoky nám ukazují, že mají zcela jiný začátek. Uvnitř kropenatého vlka právě byly takové dva zvláštní rozcestníky, které rozhodovaly o jeho osudu... no možná i něčem jiném. Tělo mu hřálo od teplého, písčitého tepla, které vyzařoval Yaro. Byl doma? Cítil ten příjemný mateřský pocit... hlavou mu procházelo tolik vlků v bílém plášti, kteří naznačovali jednotlivé vzpomínky.
Většina ze vzpomínek zářila jinak hlasitě jak druhá... každá byla tak trochu jinak cítit. Jhin povznesl pohled k tlapě bílého. Cítil jednotlivé pohyby krku od toho jak otevíral a zavíral tlamu. Cítil jeho perfektní pach, viděl ten perfektní pohled, který mu Yaro uměl za tak krátkou dobu věnovat.
Chvělo se mu tělo. Zadní tlapy se začínaly dávat do klidného rozkročení dvěma směry. Cítil tu melodii, spíše její vibrace, a zároveň cítil jak se jeho tělo pravidelně hýbe v tepové frekvenci. „Naučils mě přemýšlet nad někým, kdo je pro mé oči jako pupeny na začátku jara. Rád je pozoruji, víš?“ začal klidně mluvit, oči opět zavřel a s dotekem tlapy Yara se ohlédl vpřed. „T...,“ nestihl říct nic a Yaro vystřelil vpřed. Stáhnul jen uši k hlavě a rozhodl se jej následovat, ač mu chtěl ještě něco říct. Zase jsem to pokazil, achjo!

➵ Vlčí jezero

Kropenatý cítil příjemné teplo, které vycházelo z jakéhosi neznámě známého doteku na jeho tlamě. Yaro, ano... opět se jej dotknul a jeho tělem tak projela barevná spektra teplých, příjemných barev. Bylo to Jaro nebo Yaro? Chvíli nad tím vším přemýšlel, zvláště za jeho typické chůze se nebylo čemu divit, až se zastavil a jak kdyby důležitě strnul na kraji jeskyně. Pohled mířil přímo dovnitř, očima vyhledával jednotlivé prostory, nad kterými si tak tiše dumal.
„Yaro?“ pověděl během pár minut, když se jeskyní opět rozezněl jeho hlas, se kterým natočil hlavu na svého přítomného vlka, „přemýšlím a přemýšlet ještě budu.“ zakončil větu snad jako kdyby nehodlal jeho myšlenky rozvést, ale... brzy hodlal Yara i on překvapit. Vodnaté oči, tmavě fialové jako studna a její voda na dně se přesouvaly s rytmem klidné hladiny k bílému vlkovi se zlatým pruhem, ušima. „Jsi moje nekončící štěstíčko,“ zarazil se s těmito slovy na jeho tváři, do které se nyní díval tak... tak jinak, „je to zvláštní, ale... oba už víme, že být zvláštní je fajn, ne?“ špitnul k němu za zvuků kapající vody v jeskyni. Venkovní paprsky se draly dovnitř, ale stejně uvnitř bylo tak zvláštní až příjemné temno... Jhin se opatrně přiblížil k němu, hlavu udržoval nad lopatkami, zatímco se staženýma očima a šikmým pohledem jej prohlížel, hlavou mu zajel jako struna jemným tónem na vyšší stupnici do srsti, až cítil jak jej jeho bílá srst na krku objala. „Mám tě rád,“ zašeptal, zavřel oči a brzy nechal své tělo spadnou do sedu, „tebe... Yaro...“ dodal a klidně vydechl do tmy.

➵ Sněžné tesáky

Yaro mu zatím stačil. No, že by Jhin zrovna nejvíce energie a vytrvalosti měl? To se opravdu říct nedalo. Kropenatý sameček se držel v popředí, ale dech mu přestával stačit, a tak se na chvíli zastavil u zmíněného jezera. Jezero bylo na první pohled normální, ale brzy si v něm kropenatý našel odraz sám sebe. „Koukej, koukej!“ pobídl slovně bílého vlka, aby se přišel podívat na odraz ve vodě... Koukal na sebe jako kdyby se viděl poprvé? No ano, akorát Jhin se nedíval sám na sebe, ale na ryby, které mohly sem tam být spatřené pod ledovou hladinou. Byla to nádherná podívaná, a to hlavně díky slunečním paprskům, které se lámaly tak jemně o hladinu...
„Viděl jsem cestou nějakou díru, tak bych šel spíš tam? Je tu... cítím tu něco cizího, nerad bych se dostal do problémů.“ zastříhal ušima, napil se rychle z jezera, to že voda byla extrémně ledová... to je věc druhá, a následně se cvakáním zubů klusal dál, kde se však už doopravdy hodlal zastavit.

➵ Krápníková Jeskyně (přes Sněžné tesáky)

➵ Mlžná pláň

Do čumáku dvojici ztracených samců mohlo udeřit hned od první chvíle hned několik pachů, které se s nimi jen tak tak minuly. Kropenatému se tato informace od čumáku už vůbec nelíbila... Tedy takto, bylo mu to jedno, ale neměl zrovna dvakrát potřebu se seznamovat s dalšími cizáky, kteří by mu do života kdovíco donesli. Nyní měl Yara, no aspoň... na nějakou chvíli doufal, že to s ním Yaro vydrží.
Brzy se jeho srnčí tempo začalo zpomalovat a on začal do plic nabírat, díky funění a občasného zívnutí, opět dostatek vzduchu. Byl na pár chvilek zadýchaný a cítil, že jeho tělo potřebuje aspoň pár minut odpočinku... Přeci jen... ušli za krátkou chvíli už poměrně velké množství míst a Jhin nemohl svého přítele Píska uhnat. „Písečku, žiješ?“ otočil hlavu, když vyhledával Yara. Byl tam? „Byl!“ vyjekl místo toho, aby si myšlenku nechal pro sebe.
Brzy mu hlava spadla do jakéhosi šikmého úhlu, už... už ten pohled. Zas s tím začínal. Koukal na Yara tím nepřímým pohledem do očí, zatímco od tlamy už mu začínala jít pára. „Mám tě rád Yaro,“ řekl s pozvednutím koutku jeho směrem a uši stáhnul k hlavě, „kdybys nemohl, tak... tak si dáme pauzičku jo? Dobře, tak jdeme!“ zavrtěl ocáskem, hlavu vynesl jako ladnou holubici a se srnčím klusem už si to poskakoval přímo k blízkému jezeru.

➵ Vlčí jezero

➵ Začarovaný les

Kropenatý uvnitř sebe bojoval s hrstkou zvláštních pocitů. Jindy by je ignrooval, vyložil si je po svém, ale nyní, když se týkaly bílého přítele, mu nedávaly spát. Bylo to pro něj poněkud nezvyklé až zvláštní. Chvílí přemýšlel, možná, že nějaká slova či gesta bílého nepostřehl anebo na ně jen nereagoval, ale nakonec se zastavil, aby mu do těch šedých očí pohlédl. „Taky s tebou rád trávím čas,“ zašeptal, když se zahleděl do jeho očí, v těch jeho byla vidět jakási slabost, nerozhodnost a... takové pichlavé emoce, které Jhina zastavovaly na jednom místě, „nechci ti bránit Yaro, chovám se jako sobec... Jsem jako veverky, když hledají oříšky... Oří, oří... šečičičky!“ vyšlo z jeho tlamy. Znělo to na první poslech optimisticky, ale brzy vlku muselo dojít, že se zkrátka Jhin vyrovnával s pocitem uvnitř sebe, který jej tak prapodivně tlačil z jeho cesty.¨
„Rodi... rodine-nečka,“ začal si pobrukovat pro sebe, když hlava uhnula a Jhin se na Yara díval zas tím šikmým, „jsem až moc divný na to, abych měl rodinu Yaro. Omezoval bych tě a to nechci, nechci ti kazit rodinu a ani jejich pohled na tebe...“ přiznal svůj vnitřní strach, se kterým momentálně bojoval uvnitř sebe, ale neuměl jej jednoduše pojmenovat. Veverky jsou spolu? Žijí spolu? Asi jo... jsem veverka? Jo, ale... ne?
Jhin počas přesunu měl za to, že smečka obývala nějaké z těchto míst... no nějak mu to připadalo jako ideální prostředí, a tak se brzy začal po hrubším terénu šplhat do hor, zatímco naslouchal případně Yarovi. „Máš tu někde tu rodinu?“ zeptal se už o něco příjemnějším tónem, když se zarazil u balvanu, který z dálky působil jako vlk. „Yaro! Tam, tam!“ nastražil uši a srnčím poklusem se vydal vpřed.

➵ Sněžné tesáky