Příspěvky uživatele

< návrat zpět

➵ Tajga

„Bráním jen sám sobě,“ odpověděl nijak barveným tónem, se kterým stále hleděl vpřed, uši měl směrem dopředu a na tváři držel jakýsi bezemoční výraz, který Yarovi zrovna nejvíc nemohl napovědět... mohl mít jen pocity své, které u něj mohly rozhodovat o tom, co si asi Jhin myslí, „aha.... myslel jsem, že mě odneseš a už se neuvidíme,“ pokračoval dál v uzlování jejich konverzace, které se zatím vázalo do jakési liščí smyčky.
Kropenatý vlk sledoval okolí před sebou, nehnul ani chlupem aby Yara sledoval... „Vidí chlupy?“ a ve vteřině se otřepal nad touto milnou představou, která se rozplynula v hlavě jako mrak, „nevím, k čemu je smečka dobrá... zatím umí jen odsuzovat ostatní bez tohož aby se chápali... smečka mi nedá to co veverky. Nedá, nedá,“ projížděla mu slova tlamou jako nůž máslem a on se brzy octl v mlze, ve které se na pár vteřin zastavil. Hnal, doposud.

➵ Mlžné pláně

Jhin sledoval Yara jako kdyby mu ze života utekly všechny veverky. Tělo držel napuštěné slanou kapalinou div se mu tlama od klepání párkrát tesáky netrefila do tváře. V očích se mu odrážela jeho nejbližší - voda. Nebyl schopný příliš slov, natož aby zde přemýšlel... byl schopný ventilovat čistě to, co uvnitř sebe teď a tady cítil. „Pokud potřebuješ jít,“ zvedl hlavu jakoby se nic celou dobu nedělo, „nebudu ti bránit.“ řekl se zcela jistým tónem. Pohled se z přímého změnil opět do toho šikmého, který tak podezíravě sledoval bílého dospělého, který seděl naproti jemu. Tlapy se mu náhle stočily k sopě dělaje šipku na jih a hřbet se opíral o hliněnou páteř úkrytu.
Jeho zuby se trochu zakously do visejícího pysku a brzy se i oči začaly dívat šikmo, ačkoliv tón hlasu mířil přímo k Yarovi, jenž seděje naproti hleděl naň snad jakoby Jhinovi vysvětloval realitu, ale on? On... ji nějak nechápal. „Proč chceš odejít a vzít mě zároveň s sebou?“ otázal se tichým tónem, který zakrýval nejistotu, která mu hrála na hlasivky. Brnkala na ně stupnici s nízkým tónem, tlumeným, který Jhin vynášel jako melodii balady ven.
„Znám jen chlad místních kapiček, kap kapiček vody,“ bránil sebe před tím, co mu Yaro sděloval, nebyl si jeho nabídky vůbec jistý a tak stáhnul uši k hlavě, přešláp a otočil se bokem od něj, „veverky mají rády... když mají vlastní úkryt s vlastními oříšky. My vlci je nedokážeme příliš chápat, a to i přes to.... že... že jsou tak chytrou...chychytroulinké,“ nadechoval se s klidem, kdy hleděl přímo do země ztrácejíc cokoliv, co uvnitř sebe zvládl probrat, „jsem... jsem příliš divný na to, abych se mohl stát členem smečky Yaro.“ očima opatrně přejel k němu, avšak celé tělo bylo v jakémsi sevření.
Nikdy nebudeš jako my, procházelo mu hlavou dámským tónem, nikdy nebudeš my. a v tu chvíli se i jeho otevřený ocas stáhnul pod tělo šikmo od Yara. Nevnímal jeho doteky. „Doprovodím tě, ale... ne-ne... nechci do smečky.“ pověděl a následně se neznale rozešel kdovíkam.

➵ Začarovaný les

14 | Konec

Kropenatý vlk držel kořínky v tlamě jako kdyby je nikdy nehodlal pustit, no do života mu zasáhla takzvaně boží síla a kořínky se i s ním válely v jeskyni, ve které ležel na jednu celou polovinu, tudíž Yaro neměl zatím tak úplně prostor projít.
„Jsem v pořádku mamko!“ ozval se se smíchem k bílému příteli, kterého, již jako jediného, uměl vnímat s naprostou lehkostí. Tlapy těžkly společně s jeho hlavou, která se tak těžce zvedala. Ah bože, nadechl se a následně sebral všechny pozůstalé síly a vyhoupnul se na všechny čtyři tlapy. „Abys mi nezakopl Písečku,“ zazubil se tak trochu zlomyslně na svého společníka, no úsměv mu z tváře rychle zmizel.
Když Jhin naslouchal slovům o odchodu, která z Yarovi tlamy vycházela poněkud sebejistě ač zmateně, uvnitř jeho těla jakoby mráz obalil orgány a dotýkal se ledovými střepy stěn. Cítil to. Chvíli jen stál, hlavu držel pod úrovní lopatek a tlapy roztažené na jih a sever jako kdyby se měl každou chvílí zhroutit k zemi. Tlama byla otevřená, ale ve vteřině ji zaklapnul a jen polknul na sucho. Neměl žádná slova, která by polknutí bránila a on se tak cítil... jako kdyby měl o tohle všechno přijít. Zadní část těla spadla k zemi až si přisedl málem pohlavní orgán a předek se držel ukrytý pod hrbem sledujíc Yara.
„Jo,“ vyslovil po pár minutové odmlce, kdy se do jeho očí dostaly třpytivé kapičky, „určitě... určitě tě tam potřebují.“ zamrkal o něco svižněji aby kapky vyhnal.

13

„Letíme uz ted?“ špitnul tiše do padajícího sněhu i krémový, který se rozhodl pokračovat vpřed směr jejich drobný úkryt, který byl již konečně nedaleko dvojice. Vlk se brzy otočil k bílému, uši namířil k jeho drobnému tělíčku a letmo s nimi střihnul: „ano! zaiovanost!“ opakoval s kořínky ve své tlamě a cupitajíc spokojeným krokem vpřed zvedal tlapy k nebesům jako kdyby jej cokoliv neslo s naprostou lehkostí.
„e to... poobný!“ huhňal s klidem dál a nedával prakticky pozor na to, zda mu Yaro rozumí anebo ne. Tlapami se nesl vpřed, brzy se mu do zorného pole dostala jakási černá díra uvnitř kamenné stěny, do které se již chystal vlézt. Byl připravený, že následně pustí kořeny, když tu však zadrhnul svou nohou, upadl společně s kořínky na zem a otřepávaje hlavou se začal rozmrkávat.
„co se to stalo?“

12

Krásný pohled? No tak to Yaro netušil zřejmě, že Jhin byl jakýmsi zrcadlem pro jeho nevinný kukuč, který byl v mnoha ohledech velmi sladký až neodolatelný. Jeho šedá tůň v jeho očích odrážela nafialovělé kamínky. „Možná bys mohl letět se mnou za veverkami,“ očima se soustředil na jeho jednotlivé, krátké pohyby, „to je jen zamilovanost a její klam, Yaro.“ vydechl poněkud se strachem, ale brzy pohled opět povznesl na bílého vlka.
Jeho dech kolem hlavy kropenatého udělal jakýsi mráček jenž se vypařil s přicházející chumelnicí, která do Jhinových očích dostala pár nepříjemných štípanců. Uši stáhnul k hlavě, držeje v tlamě kořínky jen kývl na Yara a cvalovými poskoky se začal dávat do kroku. „Yao! Leiiime!“ volal s kořínky v tlamě, když jeho tlapy začínaly opět nabírat na lehkosti a brzy pokračoval i se svým druhem k jeskyni.

11

Když Yaro přivřel své nebeské brány, Jhinovy jej musely hned následovat a on se tak podivně tvářil, snad jako kdyby v jeho tváři byla jakási neřest. „Tobě nemám šanci uletět,“ zavrněl opatrně k bílému vlkovi a následně se zvedl otíraje se o jeho tělo, „taky mám větší tlapy...“ a jednu na ukázku zvedl, no, byla spíš chlupatější než jiné, a tak budila dojem, že je větší.
„Ty jsi v mém světě překrásný, Yaro,“ opatrně k němu začal přibližovat svou hlavu, až se dotkl svým čelem jeho a mírně jej zalomil ke krku. Díval se mu z příma aspoň chvíli do očí, brzy však začínal cítit jak jeho tlapy pomalu těžknou. Kouř kolem jejich hlav dělal jakousi specifickou atmosféru a brzy kropenatý vlk hlavu odtáhnul s tím, že si uvědomil jaká je opravdová váha jeho těla.
„Ehm,“ odkašlal pomalu a následně jen stáhnul uši k hlavě, do tlamy vzal pár kořínků a brzy se rozklusal do úkrytu, ze kterého s Yarem přišli.

10

Fascinovaný pohled Yaro neměl sám. Byla zde dvojice podobně tvarujících se tváří, které se na sebe často hodily jakýsi pohled se vzkazem. Možná, že ty pohledy střetávající se mezi sebou měly jakousi tajnou řeč... „Nemusí, cítím se tak lehký,“ vypustil jeden ze svých myšlenkových mráčků k nebi, slova ustávala až se Jhin odhodlal podíval na svého bílého přítele, který právě začínal hrabat, „nikdy jsem neviděl nikohio hrabat tak jako hrabeš ty...“ přiznal tiše snad jako kdyby obdivoval ty ladné pohyby tlap směrem k zemi.
Kropenatý se rozhodl usadit, chvíli hleděl zvláštně mimo zónu dvojice a s vyplazením svého jazyku se díval udiveně kamsi. „Jsi jako sníh Yaro, jsi jako... zasněžená krajina, která nemá ztrát. Jsi fascinující, umíš mě chladit a zároveň tolik hřát, je to zvláštní? No... ani ne!“ zazubil se a následně se odhodlal pozorovat jak si jeho bílý přítel počíná. „Ta tvoje jámička je roztomilounká,“ zavrněl směrem k bílému a následně se zvednul a ladně si začal klusat kolem bílého vlka.

9

Jhin vnímal jak se mu tlapy zahrabávaly více a více do hlíny. Jeho oči se plnily špínou a tak tomu bylo i u čumáku. Pomalu se přibližoval ke kořínkům, byl do toho opravdu hodně zabraný a nakonec se jen podíval na Yara, který se ho právě zeptal na jeho sourozence: „měl jsem,“ hluboce se nadechl a následně zapíchnul oči zpět k díře, kterou zde tak usilovně hrabal, „kořínky tu jsou... cítím je.“
Olíznul si čumák a následně pokračoval v hrabání, brzy se však Yaro nabídl, že bude chvíli hrabat, a tak Jhin zadýchaně přikývl a ustoupil. „Je to příliš zmrzlé,“ zadýchaně řekl k bílému a opatrně mu položil hlavu na hřbet. Následně začal koukat po okolí, které na sobě začalo mít poněkud dost cukrového posypu.

8

Jhin se snažil Yarovi naslouchat, ale zrovna nejvíce mu to zkrátka nešlo, soustředil se na hrabání, a tak se ozývalo pouze chvíemi: „aha, aha... hmm, jo?“ druhý z dvojice mohl tak zaregistrovat jeho zapálenost pro hrabání, při kterém jeho slova jednoduše nebyl schopný zaslechnout.
Rád by býval bílému vlkovi odpověděl, ale... nějak neznal otázky, a tak zkusil odpovědět na to, co Yaro tak nějak říkal a Jhin zvládnul zaslechnout i při hrabání se ve zmrzlé zemi. Nebylo to příliš chytré, ale měl hlad, a tak dával dále spoustu síly do hrabání. „Někdy jsou bráchové super,“ vypadlo z něj po chvíli, když se na něj Yaro obrátil s otázkou ohledně pomoci, on pouze pokývl hlavou, ale brzy si to pouze prohodil a začal mluvit, „Můžeš... je to hrozně zmrzlé, ne... nemůžu se k tomu prostě dostat, ale jsem si jistý, že tam dole jsou! Možná nás slyšely, tak utekly...“

7

Kropenatý se zrovna zastavil nad jednou velmi zajímavou vůní, která šla přímo ze země. Fialovýma očima zamířil směrem k bílému vlkovi, který se dal do řeči, chvílim vrtěl ocáskem, když se svého pohledu, stáhnul přiváta mračna a následně se mlsně oblíznul na čumáku. „Složku... tyhle slova jsem nikdy neslyšel, jsi hodně chytrý, že?“ zeptal se Jhin, který neznal takové termíny a občas použil nějaký ten špatný, aby si věc lépe vysvětlil.
Brzy se odhodlal začít opatrně hrabat, ale nakonec se ještě podíval k Yarovi, který žádal o učení se rostlin. Kropenatý tomu rozuměl tak nějak z toho profilu, že znal co potřeboval... měl pro hodně rostlin své názvy, přezdívky či popisy a tak... no vlastně to měl tak trochu pro vše. „Takže je snědl sníh prostě,“ vysvětlil mu Jhin zcela přesvědčený o tom všem, co se mu mohlo stát. Nakonec jen stáhnul ouška k hlavě a hlavu podvolil té jeho. Svýma očima začal následně hledat potřebné kořínky i pro Yara.

6

„Možná, že bych díky tobě to slovo zvláštní bral jako pozitivní slovo,“ přemýšlel si pro sebe tak nahlas a následně se hodlal věnovat hledání kořínků... Yarovi to připadalo určitě zvláštní, ale zvláštněji si ještě připadal Jhin, když mu Yaro řekl cosi vegetariánské? problesklo mu hlavou a na tváři se mu začala krčit kůže od uraženého pohledu a neznalosti, který mu neodpustil ani poněkud rozhořčený tón hlasu směrem k Yarovi: „můžeš mi říct, co to je to tvoje... vekedarianský?“ snažil se to slovo dostat z tlamy a nešlo to, prostě ne! Oči sledovaly Píska jak běží vločkami a snaží se najít něco k jídlu... Byl tak ladný.... a Jhin? Tomu bylo opravdu krásně, snad jako kdyby ležel na polštáři a ten se pod ním vznášel! „Yaro, tohle? To se nepapá,“ zavřel nad ním oči a zavrtěl hlavou, „to by ses cítil tak prázdně...“ zamumlal si k srsti na krku a následně se rozhodl začít hledat nějaké vhodné, větší rostliny. Nyní bude veškerá míza v kořenech, takže by to mohla být mňamka? No, to se teprve uvidí.
„Takže jsi viděl sníh co jí vlka? Jak to vypadalo? Byla tam krev? HODNĚ krve?“ otočil se spěšně k Yarovi, uši mířil přímo na něj a čumáčkem hýbal snad jako kdyby ho měla zmínka o krvi uspokojit.

5

„Zvláštní myšlenky se mi líbí,“ tlapou se pokusil strčit do těla Yara a následně se jen šikmým pohledem podíval směrem k nebi, které bylo plné černých mračen, „vem si, že většina z těchto končin odráží něco jiného... Každá část života odráží jinou, vzpomínka se odráží v budoucnu, mraky v dešti či následném počasí.... veverky v oříškách,“ hluboce se nadechnul snad jako kdyby pocítil ty správné emoce i vůči okolnímu světu. Miloval vše? Ano, rozhodně!
Možná, že jejich romanticky naladěná chvíle nyní byla narušena touto... lehce depresivní myšlenkou, ale žádné okouzlení není bez háčku, no ne? „Není to naopak fér? Přece... kdyby ti srnka nekopla do nohy, tak si neuvědomíš, že máš problém s nohou... To by potom nemělo smysl nic, ne?“ ptal se Jhin. V jeho hlase byla zvláštní nejistota, která pramenila z odpovědi Yara, který nebyl příliš spokojený s tím, jak se zkrátka věci mají.
„Viděls už někdy, že by vlka snědl sníh? Já teda ne!“ řekl s pokusem o humor, kdy mu během pár vteřin došlo, že to co řekl bylo zcela mimo, a tak jen sklopil uši dozadu a sedl si do svého typického sedu hledaje po okolí něco k snědku. „Zvu tě na kořínky,“ olíznul si mlsně čumák a koukl na Yara jako rozdivočelé vlče, „vezmu si kořínky... potom klidně jeskyně.“ pozvedl „uraženě“ hlavu k nebi a následně se začal smát. Na čumák se začaly dostatovat první peříčka sněhu, která brzy začínala ve větším množství pokrývat okolí.

4

Oči mu proplouvaly stříbrným oceánem, který nyní mohl podmanit svému tělu. Měl strach? Měl. Chtěl něco dělat? Chtěl. Srdce mu bušilo jakoby se dotknul svou hlavou poprvé někoho ve svém podivném životě. Srst mu vála a společně s ní se začaly nad dvojici hnát tmavá mračna, která signalizovala, že je brzy zavane sněhová vánice, ale to kropenatému nějak extra nevadilo. „Přemýšlel jsem nad tím, že život, láska... je to organismus neustále tvarující se. Jako kdyby se zrodila samostatná květinka, která se začala šířit a tak...“ přemýšlel, když mu čumákem opatrně nasával pach z krku. Cítil, že se jeho hřbetu dotkly tlapy bílého, a tak se nakonec svalil na hřbet i on a to na pravou stranu od Yara.
„Láska bolí, tak jako všechno. Mně s tebou taky, Yaro.“

3

Jeho oči sledovaly stříbrnou říčku jeho očí. Jhinův charakter jak kdyby na pár minut zamrznul a probudila se v něm poněkud dospělejší část jeho. Na očích měl růžové brýle, které nikdy nesundával. Bylo to tak nepřirozené neustále milovat? Bylo to především bolestivé, když se šípy dostaly k jeho srdci a on jim nemohl neustále odolávat. Byla to sladká krev, která mu tekla z tlamy jak se ji nemohl nabažit. Cítil uvnitř sebe zvláštní chlad, který sílil.
Oči mu stékaly do stříbrné pláně ležící pod ním, vnímal jak Yarova mysl přemýšlí zcela jinak, ale nebral to nijak zvláštně. Otevřel se? Začal mu věřit? To bylo to, co kropenatému procházelo tak hlavou. Měl uvnitř sebe rozpory, měl rozpolcení emocí ač cítil čistou lásku, která snad nebyla zapříčiněna růžovým třpytem, ale spíš ji nyní nechávala více téct v proudu. Bylo to jakoby se rodil nový život, organismu.
„Taky jsem nad tím vlastně nikdy nepořemýšlel,“ priznal Yarovi, který na něj nyní působil sic otevřeněji, ale za to bolestivější, „partner ti do života, podle mě, přijde jako veverce oříšek... a nebo oříšky, jen ty sám si mezi nimi musíš vybrat ten, který ti udělá dostatečnou zásobu.“ polknul a stále se držel jako hravé vlče nad bílým vlkem, který hleděl pryč, nyní byl Jhin tím, komu přímý pohled nedělal problém. Začínal mu věřit?
„Neboj se Yaro,“ opatrně začal hlavu přibližovat k jeho krku, až ji položil a nechávaje podlamovat se nohy jen tak zvláštně vyrovnával své tělo, „akorát... láska hodně bolí a občas nepřestává připomínat svou závislost na tom druhém...“

2

„Hele, to není vtipný!“ utvořil na tváři seskupení jakýchsi vrásek, které byly mířeny přímo k Yarovi, no dlouho mu tento zvláštní výraz nevydržel a tváří se mu protrhl zběsilý úsměv. Když se Yaro ohradil k mým slinám, výraz se na tvář opět vrátil. Tentokrát k tomuto výrazu přidal i uražený obličej, se kterým sledoval již poněkud zářivou oblohu... snad jako kdyby viděl hvězdy? Ooo... vydechl s tichem a očima začal přejíždět po nebeských pruzích, které viděl jen a pouze on.
„Vznášet se jako ptáčci na nebi? To... to mi taky připadá, snad jako kdybych se k nim přávě blížil,“ hluboce se nadechl a následně podíval na Yara, „mám tě tolik rád!“ řekl se zcela zvláštním, tence chraplavým tónem jakoby se dítě poprvé nadechlo a vidělo s radostí prvně tu, která jej nosila takovou dobu ve svém lůně.
Jhin se neudržel a s tímto povznášejícím pocitem se bez jakéhokoliv ohlížení svalil na Yara. „Jsi tak hebký a lehký!“ vykřiknul na les, až se veverka hledající oříšky musela otočit a poškrábat pacinkou na čele.