Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ocásek se jí zvesela zhoupnul, nedbaje prazvláštních fleků, které aura její sestry znenadání nesla, „no jistě.“ Musí akutně vyhledat svého mentora, aby se spolu o těch květinách a léčitelství zase trochu pobavili! Nebo třeba zajít za tatínkem, který jich zná tolik, kolik je na nebesích hvězd? „Bude o ně špičkově postaráno. Můj kamarád, Hvozdík, mi u toho určitě bude moc pomáhat,“ Hvozďa, kde je tomu konec? Zůstal se svým tátou a svou rodinou, nebo se sám vydal do smečky? Určitě by ho cítila, kdyby tu už byl!
Pokývla hlavou. Neudělali jste to naschvál, ale přesto jste to udělali, oba dva. Není v tom trochu spiknutí, nemá to prazvláštní podobnost, třebaže vaše příběhy nejsou stejné? Vždyť jste si odjakživa dobře rozuměli, šimralo na jazyku, ale namísto toho se usmála, a už raději neříkala vůbec nic. Byla tak neskutečně ráda, že je tu všechny má a že s přicházejícím jarem třeba dostihnou všechen ten čas, který spolu nemohli strávit - druhá půlka jejího srdéčka ale hořkla a bouřila se proti tomu, aby je vítala s tak otevřenou náručí, jako doposud. Nechali mě tu. Nejen ji, ale i tatínka a maminku! Byla by řekla i Lycana, ale ten jim byl vlastně podobný.
Kdyby tu tak byl Oříšek, abych si o tom s ním mohla popovídat, ale ten se snad také vrátí, když to udělali jiní před ním! „No,“ přerušila tok svých myšlenek, cítíce se ve vlastní hlavě trochu vratce, „nebudeme tu přece tak postávat. Nepotřebujete se vyspat? Měli bychom zajít do úkrytu, určitě tam bude máma,“ a s takovou vyrazila, šídlo jedno, kupředu.

>> Úkryt Daénu

Výplaty za Únor
Jméno vlka: Joseline
Počet příspěvků: 2
Postavení: Kappa
Povýšení: ///
Funkce Léčitelka junior
Aktivita pro smečku: ///
Krátké shrnutí: Docestovala do Daénu, kde potkala Elvean!
Questy: ///

Výplaty za Prosinec, Leden
Jméno vlka: Joseline
Počet příspěvků:
- 11 leden
- 0 prosinec :(
Postavení: Kappa
Povýšení: ///
Funkce Léčitelka junior
Aktivita pro smečku: Přivedla zpátky Erena!
Krátké shrnutí: Po potopách, kde se od Zinka něco málo naučila, zamířila domů - jenomže se samozřejmě se svou pozorností tak trochu rozplácla po celém ostrově. U pláží našla Erena, kterého ihned dovedla domů, a tam se zase potkala s Elvean - má na ně teďka v zimě fakt štěstí!
Questy: ///

Srdéčko zvonilo a bilo tak silně, s takovou hrdostí, jako ještě nikdy předtím. Tady jsou, kulišáci jedni - oba dva a hned vedle mě, všude kolem mě. Jak je to pěkné, že jsme se setkali zrovna za zimy! Tolik jsme povyrostli, tolik příběhů na povídání. Kdybych tak mohla zůstat v tomhle momentě navěky věků!! Pozorovala jejich tváře a všímala si drobounkých změn v každé z nich - a ta její vlastní překypovala láskou, čirým citem, který gesty i slůvky vyjadřovala téměř každou druhou chvíli, kdy si urvala slovo. „Byli jsme tu nedaleko, pláže, vlastně jsem tam po letech náhodou potkala Erena!“ zamávala ocáskem, „a předtím jsem byla na léčitelské výpravě. Je ze mě totiž lékařka v zácviku, víš?“ chlubila se. Nemyslila to však zle - bylo na ní vidět splnění snu, který v ní dřímal zjevně odjakživa.
Joseline si nemohla pomoci, a hlasitě vzdechla: „Všichni jste byli ztracení, a teď jste zase doma,“ vydechla, div ji v očích nezašimralo pár slziček, jen co to lkavě dostala přes vlastní pysky. Kolika pavučinkami smutku bylo její srdéčko ověnčeno, jakou starost v něm takovou dobu nesla - a teď to konečně mohla nechat všecičko jít, když byli doma! Ještě Oříšek, kamarád jeden neposedná, a pak může přijít jaro, pak bude ve vzduchu tolika radosti, takových jiskřiček! Ó, a jak ráda ona bude mezi všema a všemi tančit, v jakých barvách aur náhle bude zářit celičký jejich les! „Ještě jednou mi utečete do světa a nic neřeknete, a vytahám vás za ocasy,“ nasadila výhružnou tvář i hlas, ale její poněkud dětské, slzami zalité oči říkaly pravý opak, „a budete za ně viset tak dlouho, než mi slíbíte, že už to nikdy neuděláte.“ Možná, opravdu jen možná, že na ni samota bez sourozenců měla jakýsi negativní vliv. Těžko se teď bude moci odpoutat od jejich boků, nerada je bude sledovat vycházet z lesů, kterým každý z nich právem říká srdce mého světa, můj domov, mé vše.

Zbrklost, jakou Joseline oplývala i jako malé vlčátko, výrazně vykvetla v každičké přítomné akci hnědavé vlčice. Což to jde, mít takové štěstí téměř ve stejný den? Jakoupak zásluhou jsem se zavděčila bohům, že se oba vrátili? Vrhla se ke své sestře tak, jako hvězdy padají na zemský povrch - nepovalila ji, ale protože nebyla tak slabá, žďuchnutí muselo trochu zabolet. „Elví!“ vyjekla, div tím nevyrušila poklidné sběračení kdejakých sýkorek a jiných ptáčků, kteří obývali les s vůní domova, „no ne, vždyť jsme se o tobě s Erenem ještě před chvilkou bavily! Jak dlouho už jsi doma? Viděla jsi už maminku? A víš co, vlastně nemusíš říkat vůbec nic,“ mlela, až se jí jazýček zamotával do sebe samého a plna radosti, nabitá příjemně hřejivou energií, zrzavou vlčici ňuchala, kde se dalo - tak, jako před nedávnem Erena. Kdo by nás poznal jako sestry, kdybychom nevoněly jedna od druhé?! Tu jí láskyplně olízla na líčku, tam zase čumákem prohrábla srst na jejím krku.
S pachem však také pomyslila na jednoho velmi milého vlka, a už-už se nenápadně nadechla, zda neucítí i ho. Nebylo to však trochu sobecké, když tu teď měla rodinu, se kterou se celičké ty roky neviděla? A není snad už také rodina? „Erene, ty se nějak loudáš!“ vyštěkla s úsměvem po bratrovi (a pokud měla v očích nějakou tu blyštivou jiskřičku, snad si toho nikdo nevšiml!), už trochu vzdálenější od vlčice, nechtěje jí prasknout sluch, „neříkej, že na sebe chceš Elvean - dámu, jéminkote! - nechat čekat!“ Jen co je pravda - její sestra vyrostla do krásy. Teď, co Josie klidnila srdéčko kypící radostí a pořádně si svou drahou prohlížela, oněměla.

Možná v tom bylo nějaké sourozenecké kouzlo, že Joseline mohla v Erenovi vidět kdejaký sebemenší emoční záchvěv, vlnku, která se pomalu motala kolem jeho tlapek a stoupala výše k hlavě, jakoby mu tam chtěla kralovat, ale neměla úplný přístup, čistou svobodu: možná to ale spočívalo jen v magii, kterou ovládala. Vlčice s drobounkým, asi trochu přiblblým výrazem pozorovala rozličné barvy jeho duše (co jiného by to bylo, než projev našich nejniternějších myšlenek! Vždyť v něm mohu číst, jak se mi zlíbí: pronikám do něj, aniž bych udělala sebemenší krok.) a mlčela tak dlouho, jak to sama svedla. „Časem ti to přijde naprosto přirozené,“ povzbudila ho a už do něj přátelsky drcla, aby si nemyslel, že za svého odchodu se z ní stala netýkavka - jak ráda by si ho poňuchala ještě víc, než dosud-!, „vždyť teď nebudeš cestovat daleko, nu? Časem ti území a jeho pach začnou lézt krkem, a to teprve bude zábavné pozorovat!“ Porovnávat Erena-nováčka a Erena-veterána, óch, jak se na to těšila!
V tom se její čumáček zvedl od jeho ramena. Josie zpozorněla ne proto, že by snad v dálce viděla někoho povědomého jenom jí, cizince, co tu nepatří - ne, to nikoliv! Pomyslila si totiž, ba dokonce nahlas uznala, že pach nesouc se ve vzduchu patří duchu dávné minulosti: „Zdá se mi to, nebo je to Elvean?“ A to už se jí ocásek samovolně rozkmital, to neposedná pozornost - snad v tom bude nějaká choroba mysli, ne dětský rys, ze kterého ne a ne vyrůst - a o to víc hravé tlapky vyrazily střemhlav kupředu.

<< Furijské hory

„Aithné? Moc ráda bych ji poznala,“ a poděkovala jí, jak se patří a sluší! Což by mohla ujít naší rodiny bez toho, aby se jí nedostalo nějaké odměny za to, jak se o Rena starala? Kéž se někdy na ostrovy podívá, postaráno by o ni bylo!
Joseline - a každý, kdo ji znal, musil cítit překvapení - průchodem pod známými větvemi ztichla. Pozorovala portály a klenby, které stromy švihané větrem a nepřízní vlhkého počasí vytvořily, klesající k jejich tvářím v jakémsi přivítání. Nebo se jim třeba klaněly? Ále, co na tom, když se někdo narodí alfám - vždyť to, na čem záleží nejvíc, je srdéčko. Cipher dcerou bety je, nu jistě. Ale! Post bety té Hance určitě nedal do vínku dobré chování, to už nesla v sobě, a pak ho jen předala Pher. Teď, když tu byl její bratr, vlčice cítila i viděla jasnou změnu ve všudypřítomné auře, na kterou už si od tohoto lesa zvykla a ihned si povšimla doteď napnutých svalů (byla nervózní?), co pomalu povolovaly a odhalovaly ztěžklé, bolavé uzly. Konečně doma. „Jak se cítíš?“ zastřihala zvědavě ušima. Nebylo toho na něj pro začátek moc?

<< Němé údolí

Jejich cesta domů se nesla v přátelské, hřejivé auře, která ve vlčici lehko posvítila do kdejakého šedavého koutku a vynesla z něj v zubech všechny chmury. Tolika tepla, tolika světla - ach to sourozenectví, vlákénko, které nepřetrhne ani ta nejsilnější fujavice! Kdyby tak už nikdy nevandroval! Nu, takové ošklivé pravidlo bych nepřála ani nepřátelům, ale to nemohu byť trošku snít? Sobeckost, vždyť ta není vždycky jenom ve zlém úmyslu-! „Však se budeš divit, až přijdeme domů,“ div se mu nezasmála, zvesela mávaje ocáskem tak, až za sebou nechávala ve sněhu vtipnou stopu, „už nikdy se ti nezachce vandrování a toulek!“ Představím ho Oříškovi; stanou se nejlepšími kamarády; a hurá!, ani jeden Daén neopustí a já je budu mít oba, co hrdlo ráčí! Ale tolik mušek a detailů k dořešení!
„Jako ten náš les. Jen s tím rozdílem, že je magický,“ zahmkla se zasněným úsměvem. Nebyla doma celý podzim - jak se těšila domů! Ale kam zamíří prvé? Jednoznačně pro svou deku z Noramu (kam jsem ji vůbec položila? Úplně jsem na ni zapomněla!) Nebo by měla jít do úkrytu zkontrolovat Netopýrka? Ách, málem by zapomněla, jak přirozené jí bylo být v přítomnosti černavého samce! Ze všeho nejdřív najde mámu s tátou a přijde jim ukázat Erena, aby na ně chudák nebyl sám - to udělá! „Všechny ty portály, to mi však zní jako jakási léčka. Nedělali to třeba naschvál, aby zaplnili své řady? Ale k tomu by určitě museli mít nějaký důvod,“ dumala nahlas. Samozřejmě, ve světě nemohlo existovat zlo, které nemělo nějaký důvod - takový už svět Josie jednou byl, a vždycky zjevně bude. „Jen je škoda, že ta vlčice nepřišla s tebou. Určitě by se jí v Daénu líbilo! Kdo to vlastně byl?“ doplnila se. Eren nebude mít moc kamarádů, protože ho ve smečce teď těžko někdo pozná jako rodáka - na rozdíl od Joseline, jež si za ta léta našla v okolí kdejakých milých tváří, tolika vřelých náručí. Koho bych mu tak mohla představit? Určitě Ořešáka, to je jasná věc! Ale co takový Hvozdík? Ó, definitivně Cyrušku, a-!! No, někdo už se určitě najde!
Pysky se jí roztáhly do veselého úsměvu, jak do bratra přátelsky dloubla čumákem: „Ještě uvidíš, na všechno je čas! Já jsem se moc magie také nenaučila, a co na tom? Dokud to neřekneme mamince-!“ zavtipkovala, „nakonec, Ořešák ovládá oheň, ten už ti určitě pomůže. A navrch máš kamaráda raz-dva!“ Nevymýšlela mu to přímo krásně?!

>> Daénská smečka

<< Irisin ráj přes Severní hory

Josie své povinnosti brala smrtelně vážně (tak, jak by měla každá správná kappa, no ne!) a už-už si představovala, že na ni doma určitě musí čekat její dobrý kamarád, Ořešák - kéž bychom se tak mohli teleportovat domů! Ale to by si pak Eren nemohl vyzkoušet najít cestu zpátky, a to by mu jednou určitě zachybělo. Co kdyby se na svých dalších toulkách ztratil? Jednou mu to muselo stačit: podruhé by to její srdéčko těžko zvládalo.
Souhlasně mu pokývla hlavou. Na Niyari si vzpomínala moc dobře - že by ale viděla svého velkého bráchu, tak to sotva! A to se každou zimou tak těšila jeho příchodu a doufala v přání jí k narozeninám. Alespoň jedno jediné, Tebethe, jéjdamane! Z toho by ti, filuto, ocásek neupadl, a všichni bychom tě přivítali otevřeně. Zasněná, stavící vzdušné zámky: „Třeba se jednou všichni potkáme,“ usmála se, protože to bylo to jediné, co mohla. Její sourozenci byli všelijací, v srdéčkách cestovatelé - kéž by byl alespoň jeden, co by s ní a s maminkou v Daénu trávil čas! Poočku u takové úvahy mrkla po Erenovi. Ten teď určitě bude unavený až tak, že se mu dlouho nebude chtít, no ne?
„Ve smečce s námi není, takže ji potkáš leda na cestách. A těm se, zapřísahám tě, teď zase chvíli budeš vyhýbat, jinak mamince zlomíš srdéčko!“ zavtipkovala, ač mu pohledem, jímž po něm švihla, očividně chtěla trochu pohrozit. Lissandra se nad takovými věcmi nikdy netrápila (alespoň ne tak, aby to viděla?), samozřejmě - ale jako její dcera měla povinnost se starat o její spokojenost! A co jenom mámě? Mně snad ne?! „Myslím, že si táta a teta stejně moc nerozumí, tak je to možná lepší,“ dodala.
Přestože ze všech svých sourozenců cestovala nejmíň, nabývala dojmu, že toho viděla za život až-až. S odstupem jí z mnoha věcí bylo smutno - když tu teď ale měla Erena a Lycana, věci se určitě obrátí k dobrému. Kéž by.
Střihla ušima. Vlkům nebylo neznámé, že Joseline se svou prchavou pozorností málokdy dělala dobrého posluchače - protože tohle však nebyl ledajaký vypravěč, zarytě se snažila soustředit pouze na vlkův hlas. Občas u jeho promluvy vydala nějaký překvapený zvuk ("huh?" "cože?!" "nevěřím!"), až si nakonec nemohla pomoct: „To zní jako Ořešákův strom,“ vyhrkla, jen co jí o sekvojích pověděl. No moment, vždyť o něm nemůže vědět! Je tu teprve chvíli, a už se cítím, jakoby nikdy neodešel. Ách! Nebylo to krásné? „Teda, můj nejlepší kamarád, co tu nedávno přicestoval z ciziny. Doma měli také jakýsi svatý strom, co nebyl jako žádný jiný!“ zasvětila bratra. Rozhodně se nejednalo o ten stejný, co si tak na detaily od světlého vlka pamatovala - ale mohlo jít o něco podobného, no ne?
Zadumaně máchla ocáskem. „Bez magie. To z tebe museli být úplně odvaření, když jsi jim o ní povídal! Nebo jsi tu svou ztratil?“ Ojéje, to by maminka nebyla moc ráda!

>> Furijské hory

Co všechno mu ještě neřekla, a říct mohla? Ze všeho nejvíc ji na jazýčku svrbělo Ořešákovo jméno, při kterém se každému musela na moment trochu zamotat hlava - ale bylo to tak relevantní pro smečku, že bez jeho znalosti nemohl vstoupit na území? Je to nový člen a on by ho měl poznat! Jenomže to byli také Astra a Hvozdík, a prvé si chtěla Erena nechat jenom pro sebe. No jéje, Hvozďa! „Maminka zavelela, aby jsme všichni vyrazili pro naše dobro do hor. Já a mí léčitelští kolegové jsme to přečkali v jeskyni,“ zazubila se a vrhla po něm takový pohled, že to určitě nemohl přeslechnout - a kdyby přece jen, určitě by si povšiml jejího pohledu! V tu ránu však div nevystřelila rovnou do Daénu, v samém překvapené zakrývaje ústa tlapkou: „Jéminkote, já vlastně měla být vlastně už dávno doma! Co když se někomu něco stalo? Zinek říkal, že mě dožene až později,“ ó né! Snad se nikomu nestalo nic tak závažného, aby je musela na místě sama křísit.
Ale cožpak na tom záleží, že jsi byl pryč? Teď tu jsi - a dlouho ještě budeš. Trápit se nad tím, jak se kdysi trápila, to by bylo nadělení jako hrom! „Doma nám chybí už jen Niyari, Elvean a Tebeth,“ pokývla mu s drobným úsměvem, smířená s tím, jak se věci měly. Po tom všem putování s tatínkem se už ani divit nemůžu, no ne? Vždyť je v srdéčku sám zarytý cestovatel: snad to o sobě ani neví Proč by byly jeho děti jiné? Tedy, až na mě. Někdo mámě zbýt musí! „Moment,“ vyhrkla, jak si na putování s Vinem vzpomněla, „vlastně se k nám ještě někdo přidal! Jmenuje se Vex, a je to tátova ségra. Je taková... zmatená, asi.“ Sama sebou, situací jejího bratra? Kdoví. Josie se na moment stáhly pysky a očividně se odhodlávala pokračovat - jenomže nakonec jenom zavrtěla hlavou, a nechala to být. Nač kazit tak hezkou chvíli?
Ocásek se jí zhoupnul a Joseline k Erenovi ve své kratochvíli vzhlédla tak, jako by na nebesa pověsil celý vesmír. Tak dlouho se neviděli, tak šíleně dlouho-! „No to si piš, že mi o tom povíš,“ řka, aby prolomila své hloubavé ticho, zvesela do něj drcla, a po jeho boku vykročila zase domů. Pokud chudák zaváhá, ráda mu pomůže!

>> Němé údolí přes Severní hory

Zdvořile od něj odstoupila, nechtějíc chudáka opravdu svalit. Písek se ze srsti dostával jen věru těžko! „Musíme se hned podívat domů,“ zavelela k Erenovi, kdyby mu její neustálé pokukování po okolí už dávno nebylo jasné, „na mě už také nějakou dobu určitě čekají! Přišel si ve zvláštní čas - právě jsme se dostali z potop.“ Nebojí se o ni rodiče, že tak dlouho nepřišla domů? Strávit čas s rodinou jejího mentora bylo poučné, také se samozřejmě naučila hrstce nových věcí ze svého oboru - jenomže teď už bylo načase konečně stočit trajektorii svého putování právě do magických lesů.
Napadl tam sníh tak, že její bratr ani nepozná, jaká kalamita zaplavila celičké ostrovy? A bude se takový sníh hezky třpytit, až to bude brát dech? Abychom tam už byli, ať nám to ještě všechno neuteče. Ořešák už musí čekati-! Dítě zimy v Josie nikdo nemohl zapřít - možná vinou toho, že se právě v té kdysi dávno narodila.
Eren vyprávěl svůj příběh, a hnědavá vlčice se nepřestávala divit. Jaká to magická záležitost! „Mimo ostrovy?“ vyhrkla naprostém překvapení, „mimo? Já jsem si vždycky myslela, že jak tu jednou někdo přijde, už nikdy nemůže nazpátek,“ právě tak, jak se to stalo Vinovi! Ale co na tom, když hlavní bylo, že se vrátil v jednom kuse. „Co jsi na nich všechno zažil? A nepotkal jsi na svých cestách Elvean? Ještě ta nám chybí, abychom byli všichni! Jednu dobu jsem tu snad byla úplně sama, jenom s tatínkem,“ postěžovala si, sec mu to kterak nechtěla vyčítat. S Erenem si jako malá užila nejvíc zábavy - málokdy se stávalo, že nebyli zakleštění jeden do druhého -, zatímco její nazrzlá sestra většinou postávala opodál a jenom je pozorovala tak, jako Lycan. ...Pokud se nestalo, že se Lycan stal naší obětinou - teda, mou obětinou, div se nad tím neuškrnula!

S udiveným pohledem a tlamou pootevřenou tak, že se jí do ní přimotalo pár nebohých vloček, pohlédla na svého (dodnes!) dlouho ztraceného bratra. Byl to opravdu jeho hlas? Stál před ní z masa a kostí tak, jak když ho viděla naposledy? Tedy, naposledy byl mnohem menší, zhodnotila sama sobě, když očima projela od drápků na jeho tlapkách až ke špičkám uší, ba dokonce menší, než já! Ale uměl mi to tehdy pořádně nandati, jen co je pravda. „Erene?“ vyhrkla konečně, co vystřízlivěla po svém šoku - tak jako on udělala krůček kupředu, ale znejistěla. Nepochybovala o tom, že to byl její bratr (ten pach, krok a srst, vždyť by to netušil jen hluchoněmý!), jenomže čas, který se mezi sourozence nemilosrdně vměstnal a odtáhl je od sebe, mohl diktovat něco jiného. Něco neznámého. „Já- já nevím, co říct,“ vysoukala ze sebe nakonec s úsměvem, „já tomu nemůžu uvěřit!“
Vždyť nad ním ještě před chvílí u jezera přemýšlela, a on se tu najednou zničehonic - zničehonic? Cožpak takhle fungují zákony přírody? - objeví! Bude v tom nějaké sourozenecké kouzlo? No jistě, jinak to ani nejde! Jednou jsme dcera a syn mocné kouzelnice, tak je nadmíru očividné, že podobnými kouzly bude veden také náš život!
Ocásek se jí zvlnil, pořádně zatřásl a jen co černavý vlk udělal sebemenší pohyb, hnědavá vlčice k němu už-už s poskokem vyrazila. Musela si ho přece pořádně poňuchat, když už tu byl! „Jsem tak ráda, že tě zase vidím, Erene! Kde ses toulal, ty jeden nomáde? Víš, jakou starost o tebe tatínek měl?“ Prvé do něj přátelsky drcla a pokud necukl, či snad neuhnul, s obrovským úsměvem se začala otírat o jeho srst. Div ho svou vervou neporazila zpátky do lepkavého písku! Jen ať zavoní domovem!

<< Němé údolí (přes Severní hory)

Brzičko po přechodu malých hřebenatek hor zaslechla v dálce zvuk vykojdaného povozu, který na celičkých ostrovech patřil jenom jednomu vlkovi - a tak se, podobně jako její pozornost, okamžitě vydala po stopách jejich milého překupníka. Vzpomínala na doby, kdy se chudáka šedavého vlka snažila nalákat do Daénské smečky, aby tím jejím členům zajistila panečku pořádně výhodné ceny. Cožpak chudákovi Wuovi nechybí zázemí? Naše území by bylo dozajista obklopeno cizími, kompromitováno - to by se mamince nelíbilo. Ale pro jednou by mohl těch obchodů zanechati a strávit čas s někým, kdo ho má opravdu rád! Vždyť toho nakonec mladá vlčice nechtěla tolik - jenom to, aby s nimi vlk chvíli pobyl a třeba jí povyprávěl o světě něco hezkého.
Dosud nerada cestovala, ale když měl jeden cíl, šlo to očividně snáz. S jemným úsměvem na grimase plné radosti přistoupila k jeho obchůdku, hlasitě pozdravila a už-už zkoumala, co by si u obchodníka koupila. Protože ji protentokrát avšak nic nezaujalo a ona cítila, že by měla trochu zvážit ceny a začít se chovat krapánek rozumněji, než doposud, nedala chudákovi vlkovi ani jediný křišťálek.
S tichounkým povzdechem se odebrala od obchůdku a hned nato očima začala bloudit po moři, zkoumající, jaké v zimě vlastně je.

Jak jednoduché, ztratit se v její hlavě a pozbýt pojem o čemkoliv, co mělo co dočinění s časem! Josie se u jezera zastavila déle, než bylo moudré - brzičko ji totiž ze všeho válení ve sněhu nabyla zima. Ách, to se jí pomalu stoupalo na vlastní tlapky, chudákovi sněhulákovi, to byl nejapný čin od vlčice jejího postavení! ...Ale koho kdy zabila trocha veselí v životě, viďme?
Rozdováděná ze sněhových radovánek (ačkoliv tak činila za velkého smutku sama, bez sourozenců - musím být korektní, vždyť už mám jenom Lycana -, nebo nejlepších kamarádů - Ořech by mě sám začal hledat, protože chudák neví, jak se s ostatními asi bavit. Achich ouvej, neměla jsem ho ve smečce nechávat napospas vlastnímu osudu, zle se mi to vrátí!), její pozornost snad jako vlivem nějakého kouzla opět změnila kurz. Namísto toho, aby poslušně docupitala zpátky na území a přidala tlapku k dílu, trochu zahálela - a stočila svou pozornost právě k moři. V zimě jsem ho ještě neviděla. Jakpak asi vypadá? A mohla by v něm vykoupat svého ohnivého kamaráda, kdyby na to přišlo?

>> Irisin ráj (přes Severní hory)

<< Severní hory

Mladá vlčice očima bloudila po celičkém němém údolí, kde se ještě před začátkem potop potkala s vlčicí s prazvláštníma očima. Doteď si vybavovala, že jí připomínaly dva zmodralé, zamlžené krystalky, které by si, nebýt jejich důležitosti pro Northiu, ráda vzala do svého vlastnictví. Straka jedna! Potkala jsem tehdy slepou vlčici? A bylo to nezvratné, její nevidění? Ách, na to si bohužel nepamatuji! Byla jsem tehdy tak ospalá, že jsem si takových věcí ani nevšimla. Příště si bude dávat lepší pozor, to bylo navýsost jasné - už když pobývala ve společnosti rodiny svého mentora viděla ve vlcích mnohé, co o sobě ani nemuseli vědět.
S tichounkým krůčkem, pod tlapkami leda křupající sníh, se Josie mohla utlouct krásou, co jim příroda blízko území zase po dlouhé době vyčarovala. Přestože ještě nebyla dostatečná zima na to, aby vodní plocha jezera zamrzla do bezpečné míry, už teď se na něm tvořily přenádherné, blyštivé krystalky. Stačilo, aby slunéčko vykouklo zpoza mráčků, přestalo se čertit, a celičký kraj by se ponořil do téměř svatého, zlatem požehnaného klidu. Vlčice si s úsměvem vzdechla, „ó, to by se Ořešákovi jistě líbilo,“ a pozorovala páru, která jí při jejích slovech stoupla od úst. Ten by se konečně i umyl, kdybych ho do toho sněhu povalila! A pak by je mohl oba dva zahřát svým ohýnkem, když už jej ovládal, nebo bychom se k sobě mohli natisknout-!
Krásné bylo období, kterému se říkalo zima. Ocásek jí samovolně začal kmitat, a Joseline na duši pocítila zasloužený odpočinek.