Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Bla, bla, bla! Kolik toho o té své úžasné síle, kterou nikdy nepřepere, ještě napovídá?! Copak tu svou chlebárnu její bratr neumí zavřít? Kdyby tomu tak bylo, mohl by dělat věru užitečnější věci - třeba poslouchat, jak by si zrovinka zamanula. Óch, to by se jí moc, moc líbilo!
V tom mu ihned přitakala. Pro jednou mu musela dát zapravdu, protože by to byla opravdu obrovská, ne-li kolosální škoda! Co by si bez magie počali? Nedejbože by se jim něco stalo! „To si piš,“ zahmkala, „ale viděl jsi někdy kouzlit tatínka? Co když jsme po něm, a magii se nikdy nenaučíme?“ ajéje - jen co na to pomyslela, už-už jí koutky mírně poklesly. Stala by se opravdu taková tragédie? Vlci si určitě nemohli celičký život ulehčit magií, ale když už ji jeden měl, proč ji sprostě nevyužívat? Co by proti nim mohla dělat? Vyprchat? Cha-chá! To sotva! „...Ten nám ji ale určitě jenom nechtěl ukázat. Vždyť furt někam spěchal, tak jak by taky mohl? Až se vrátí, musíme se ho na to zeptat. Třeba je tak silná, že-...!“ a snila si dál. Nedovedla si představit, že by si zrovna Lissandra vybrala za partnera někoho, kdo by se o ni v tomhle ohledu nepostaral. Tak svět prostě chodil - samec se měl starat!
Rychlostí blesku se na Erena zaculila a už-už přistoupila blíž, zatímco očima zkoumala každičký chloupek, „no já ti nevím. Ty nevypadáš dvakrát tak magicky. Asi bude jen dobře, že ty budeš jenom silný, a tvoji magii dostanu já, až přijde.“ Nemohla nepřijít - to neexistovalo!

Byla by se jízlivě usmívala přímo do Erenova obličeje, kdyby neměla víc rozumu (a že toho už jí s nabývajícím věku taky moc nezbývalo. Chudák malá, snad z toho vyroste!) a její otravná sebestřednost nebyla dostatečně ukojena. Náhlá změna bratra jí zaplesala se srdéčkem a Josie byla už-už připravená k tomu zaútočit právě ve chvíli, kdy to čekal nejméně - no a co, že její praktiky nebyly nikterak čisté! Vždyť mám, co chci. To je to, co je přednější!
V hlavě vlčice nyní bratrovo vítězství připadlo jí a pomyslná koruna, kterou si přitom nasadila, s ní příjemně zabrnkala. Takovýmhle chováním určitě dostane to, co chce - a to nejen s bratrem!
„Až se Lycan vzbudí, tak ho na tebe pošlu za sebe!“ i když... Lycana? Ten nevypadal dvakrát tak dělaný do takových akcí. Hm. To by chtělo dalšího bratra, a třeba zrovinka tak velkého, jako je Niyari! Óch, na toho by se hned pověsila a přetáhla na "svou" stranu! „A tak to bude férové. Anebo se třeba napumpuju nějakou magií, abych tě přeprat zvládla! ...Pokud něco takového existuje,“ cha-chá, to ještě bude ródeo, až se jí povede odemknout magii - Eren se nebude stíhat divit!
V tu ránu nad tím ale zahloubala víc, a nejistě dodala: „Myslíš, že to existuje? Něco, co by ti třeba pomohlo zrychlit, nebo nabrat svaly?“ A potřebovali k tomu vlci vůbec magii, když kolem sebe měli tolik příležitostí?

Popuzeně si ho projela od čumáku až po špičku ocasu a usoudila, že protiútok v podobě urážky vzhledu nepřipadaly v úvahu. Eren byl pohledný a téměř přesně takový, jako jejich tatínek - a kdo by proboha o svém otci tvrdil, že je jako ošklivé káčátko, na které po vylíhnutí někdo šlápl? Jelikož jí ale s takovým smýšlením došly dobré argumenty a s každým slovíčkem bratra se hněvala víc a víc, rozhodla se mu to alespoň natřít v hoňce. Nakonec se budu smát já, to ti slibuji! Tohle není naposled, co o mě slyšíš, ty huňko jedna! Bylo slovíčko "huňka" vůbec skutečné?
...Škoda, že se Joseline až moc přeceňovala - tohle pro ni od začátku nevypadalo nikterak zářně. Kdyby tak byla větší, určitě by mu mohla utéct - třeba jako jejich starší sestra, Niyari! Co ta udělala pro to, aby měla tak dlouhé tlapy? A co pro to mohla udělat ona? Klidně obětuju Erena!! „Nech mě!“ štěkla po něm, co se vší silou snažila vymanit z pod jeho těla. Takový hrubián, takový špinavý chomáč chlupů! „Určitě jsi PODVÁDĚL!“ zahlásila ihned, ač se její ego už-už svíjelo v nepředstavitelných bolestech, „pomohl sis magií! Viděla jsem to, hořel ti ocas, a to tě vymrštilo až na mě!“ osočila se na něj. Ironicky vzato se v lese cítila silnější právě ona: zlé to placebo! „Když ty furt jenom vyhráváš. Jak s tebou mám hrát férově, když už jsi mistrem celé smečky?!“ Hups! Já mu ještě nahrávám! Ale... ale co když se teď bude zase namyšleně chovat on? Bože, to by nepřežila, sebevíc k tomu má právo. „A ještě mě necháš se válet po zemi, a nepomůžeš. To není pranic sportovní chování,“ sykla. Třeba jí jen pomůže, když mu zabrnká na city! „Co by si o tom tatínek myslel, huh?!“

Ještě by po něm něco hravě prskla, ale rozhodla se hrát na malou vodu a ty břehy mu rozemlít až tehdy, co to bude nejméně očekávat. Protočení očí si však neodpustila. Neučil je přec i tohle otec v lovu? Kdo si počká, ten se dočká - a jako se jednou, při trpělivosti, její maličkosti podaří zakousnout zadek nějakého huňáče, naskytne se jí též možnost učinit tak také Erenovi. Co by byl dělal? Zakousl mě první? Ha, to sotva! Teď už jeho útoky bude očekávat!
Jeho slova jí nadmíru lichotila a Joseline tak, jako tomu snad bude navěky věků, náhle zjihla. „Nebýt mě, určitě bys zkameněl nudou!“ radostně mu přitakala, „co bys beze mě dělal? Vsaď se; zašel bys až za hranice, a tam by tě sežral medvěd!“ Ještě teď se otřásla, co na toho obrovského tvora jen pomyslila. Brr! (...Nebo spíš... Brum?) Až tam jednou půjde ona, vezme si do party Erena a Lycana. Ona bude mozek celé operace, Lycana použijí jako návnadu a Eren bude právě ten, co zarazí smrtelnou ránu. ...Ne, že by o smrti měla nějaké povědomí.
Ať už drží ten zobák! Jednou je milý, a pak zas provokuje! Já ti takovou uvalím do čumáku, že odletíš až do oblak!! Div se znovu nedurdila! „Určitě by ses netrefil,“ štěkla po něm. V tu ránu jí blesklo před očima a ona plna sebevědomí rozhodla: „Tak si to zkus na mě - jestli mě chytíš, haha!“ a už-už pelášila, co jí síly stačily bez toho, aby měla sebemenší respekt z lesa a jeho obyvatelů. Hups.

Podrážděně protočila očima - to už se ale i jí v hrdle rozbublal smích, co se brzo rozezněl po okolí. Eren byl tak... tak nakažlivý! Kdyby chtěl, určitě by ji mohl stáhnout do každé špatnosti, kterou by si zrovna usmyslil a ona by se mu ani moc nevzpouzela - jak to jen její brácha dělal? Určitě to bude v tom, že jsme sourozenci. To by přece dávalo smysl, no ne? Když už jsme spojeni krví, musíme toho hodně cítit dohromady! „Ale jenom skoro!“ vypadlo zní hned, co se její dech alespoň trošku zklidnil, „navíc si na mě naskočil zezadu! Jak jsem se jako měla bránit? Kdybych k tomu měla šanci, tak bych zranila já tebe!“ hlasitě zaprotestovala a už-už se před ním obhajovala, jak jen to šlo - očividně se koutkem duše stále trochu zlobila na to, co jí to natropil.
Aby tuhletu svou náladičku podtrhla, přidrzle na něj vyplázla jazyk a uhladila si s ním srst na místech, kde se zježila. Kéž by ho mohla vyválet v bahně - to by se určitě taky netvářil vesele, to by mu teprve spadl úsměv z tváře! V tom se před ní však objevila návnada: a ona po ní bez zaváhání skočila. Rychle mu přitakala, „no to si piš,“ a tajemně se po něm přitom podívala, jakoby to bylo něco veledůležitého. „Lycan myslím spí. A pokud tu není maminka, tak určitě Elvean něco ukazuje,“ zapřemýšlela nahlas. A tatínek byl přece na výpravě - a Nia taky. Šli snad spolu? Ne, na to si nepamatovala. „Já jsem právě teď hledala taaaak obrovského ptáka! Něco mi ukradl,“ a rozmáchla se tlapkou, skoro ho strefujíce do tváře, aby věděl, jaký titánský opeřenec to byl. A že si vymýšlela? Ále, na to jí určitě nepřijde! „Bylo to moc důležité, přímo z úkrytu! Přihopsal si tam, chňapl to do zobáku a rychle utek. Víš? Takže ti mi teď určitě pomůžeš ho najít. A třeba si skočíš na něj!“ no, Josie, teď už určitě věděl, že lžeš!

Jaká to smůla, že se jí vůbec nedařilo! Neměla sebemenší ponětí, kde se mohla její tak dobře nabalená kulička schovat a čím déle hledala, tím víc k uzoufání jí to přišlo. Přece se nemohla jen tak vypařit z povrchu zemského, opustit ji a nechat napospas tvrdé zemině! Anebo... Nebo ji opravdu unesl nějaký pták? A to se jako ani neráčí zeptat? Pochlubit? Ničema vypelichaný! Snad mu to brzo uhnije! Až se tatínek vrátí ze svých cest, určitě mu o tom řekne. Ten beze-všeho všem ptákům v jejich lese zatne tipec a Daénská smečka bude proslulá tím, že je dobrá v odhánění ptactva. Tak-tak! A kdo neuletí, toho sním zaživa! Jen si mě nepřejte, vy všichni-!
S naprostým terorem zavřískala na celý les a po celém jeho okolí, absolutně šokována náhlou tíhou, co ji stáhla k zemi. Tohle je její konec! KONEC, slyšíte?! S hrůzou v očích se podívala po svém útočníkovi - Eren?!. Poznala ho hned, výlomka jednoho nedopečeného: a tak zavřískla znovu, tentokrát vzteky. „ERENE!“ štěkla po něm celá nesvá, „zatřepu ti kožichem! Roztrhám tě na cucky, Erene, CUCKY!“ Vyhrožovat mu mohla, jak chtěla: stejně by mu ani chloupek nezkřivila! A to snad ani ne proto, že by se bála - její bratr se, holt, fyzicky vydařil líp. „To jako nemáš nic lepšího na práci? Jenom tady tak poskakovat?“ mračila se dále, no v její tváři cosi roztálo. Třeba... Lovil? Nebo hledal něco šíleně důležitého a náhodou se kolem ní nachomýtl?

<< Úkryt

Nesvá a taky popuzena vlastní zapomnětlivostí se Josie s horečnou vervou vrhla do hledání chumáče mechu a pírek, co tu někde určitě museli být. Kdo by si takovou ošklivou věc vzal - nějaký pták? Ale vždyť ti občas mají taky mnohem lepší vkus, než my vlci! Dělají si přesné hnízdečka, hlavně nenápadné, a starají se především o útulnost. A jak mile to vypadá! Kdybych byla pták, postavila bych si to nejhezčí. Vyzdobila bych si ho pírky ostatních, aby se mě každý bál, a tak bych zajistila, že mi tam nikdo nebude létat. Och, kéž by tak mohla být ptáčkem! Jejich život byl primitivní - byl lehký. Mohli žrát semínka a brouky, aniž by se tomu jejich žaludek bránil, a před nebezpečím mohli vzletět do nebes. Určitě si nezaslouží mít v životě tolik výhod: proto tu byli vlci, lovci, kteří jejich čísla koordinovali.
Tak, jako třeba tatínek. Po tom se vůbec teďka slehla zem! Určitě se mu v tom světě líbilo tak, jak o tom snila ona. Jednou se tam podívám! Půjdu tam a to se teprve ukáže, kdo na to má! Skoro znovu zapomněla na to, proč tu byla - teď už ale opravdu přitiskla čumák k zemi, jak jim to kdysi ukazoval Vino, a jako pes na letišti začala všemožně (a nemožně) čmuchat svou kouli mechu.

Čas se nemožně a všemožně táhl a než se Joseline nadála, už z ní byl pořádný vlk, co se konečně mohl zapojovat do nějaké té smečkové akce. ...Teda, určitě se ještě teď dospělým jen pletla pod nohy; s nabytou výškou si však připadala nesmírně důležitě, a tak si tuhle domněnku na každém kroku připomínala. Zrovinka se vracela z opravdu úžasného lovu na mech (který kdesi na cestě zapomněla, aby si mohla prohlédnout hezké kytky - ty voněly teda pěkně HNUSNĚ), aby si konečně taky udělala nějaký ten samostatný kousek v doupěti a třeba tak rodičům ukázala, že se jen tak nedá - že je připravena na něco víc. Vidět ten svět venku, za hranicemi (och, jak musel být obrovský!), aniž by po svém boku někoho potřebovala...
Zasněně vzdychla a už-už si to mířila právě ke svému koutku. Zvesela se po něm usmála, plna tužby a myšlenky na odpočinek nevědomky zrychlujíce. Když v tu ránu- „no to snad NE!“ zavřískla nešťastně, „já ho nechala venku! Tam je chudák samotný, mrzne, musí mu být zima, bojí se tmy-!“ naříkala dále. Já v tom lese jednom parchantském jednou nechám hlavu, a to už mne nikdo nikdy nenajde! Ven už se jí nechtělo, ale... Ale co jiného jí vůbec zbývalo? Rozhodně nebude jen tak ležet na zemi!
Se vší nevrlostí všech nevrláků v celém nevrlákově se zhoupla ze schůdků a s dávkou váhání a občasného, čistě líného kuňknutí, se vydala kupředu.

>> Území

<< Území smečky

Joseline byla tak uřícená, že její zrychlený dech se nepochybně hlasitě rozléhal po celém komplexu úkrytu. Jindy by to určitě nevadilo (být slyšet a vidět po celém 'světě', panečku, tak to by si nechala líbit!), ale v tuhle chvíli, kdy panika napadala každičký koutek jejího tělíčka a naplňovala ji přes veškeré okraje, si přišla, jak kdyby tohle všechno na okolo vlastně bylo mnohem menší, než ve skutečnosti. Kolik na tom bylo pravdy? Proč je to všechno tak smrštělé?! Nedejbože, že by ona byla tak maličká!
Dlouho se až motala v kruzích po celém úkrytu a hledala kdejaký kout, který by mohla prozkoumat - jenže nic ne a ne uklidnit splašené srdéčko, ba ani mysl, co se do toho všeho míchala v nepříjemných představách o tom, že za sebou toho medvěda dozajista bude mít. A pokud ne medvěda, tak zvědavého Lycana určitě! ...A my o vlku...
V moment, co ucítila přítomnost svého bratra, se dobře skryla. Jen nerada by teď hledala něco, co by mu mohla ukázat a už vůbec vlastně nechtěla, aby ji teď viděl. Určitě by se jí smál za to, že se bála nějakého žaludu, nebo- nebo co to vůbec bylo! Hrůzou se třásla ještě teď!
Dlouhé chvíle netrpělivě přečkávala na náznak toho, že spí, nebo se šel sám někam zahrabat a už-už si myslela, jaký opruz to všechno je, aniž by si byla uvědomila, že to z ní všechno opadlo. Teprve co ji začala nuda kousat do tlapek - no jéje!

Jméno vlka » Joseline
Počet příspěvků » 8
Postavení » Kappa
Povýšení » ...
Funkce » ...
Aktivita pro smečku » ...
Krátké shrnutí » S Lycanem se trochu odtrhli od svých sourozenců a "šli lovit medvěda", protože "je to přece jednoduché". "Oba" se ale k smrti vyděsili tak moc, že si to zamířili rovnou do úkrytu.
Minihra » ...

Jejich řev se nepochybně nesl přes celé území - to ale Josie bylo nadmíru jedno, protože právě teď byla lovena obrovským medvědem, co by ji i Lycana slupl jako ty ostružiny, na kterých si před nedávnem pochutnali. Až je chytí, určitě mu budou žít v žaludku! Budou tam sami, ve tmě, a už nikdy víc neuvidí jak své sourozence, ba i ty starší, tak matku s otcem. Budou trpět hlady, budou se na sebe muset tlačit, budou muset-!
Celá zježená jako divoká kočka po boji hlavou mrskla po bratrovi, který ji očividně nenásledoval. V návalu adrenalinu bylo překvapivé, že si toho vůbec všimla: jakmile tak ale učinila, měla co dělat, aby neuhořela. Doteď bublající nervozita se změnila v obrovský, nepřekonatelný stud a ona měla co dělat, aby se nerozběhla přímo do úkrytu právě proto.
To byl nápad - do úkrytu! „N-no jo, vždyť vím! Chci ti něco ukázat!!“ snad to získá pozornost rezavého vlka - a i kdyby ne, Jo by se tak alespoň mohla vypořádat se svým žalostně nešťastným strachem z toho, že se třeba Eren umí měnit v medvěda. „Pojď za mnou!“ PROBOHA, CO MU UKÁŽU? Co když se vždycky bude bát medvědů? Určitě to chytila od Lycana, to on za to může! „Oni nás najdou pozdějc!“ A pelášila přímo za nosem - tak, jak si to byla alespoň schopna zapamatovat. Jestli ji vlk následoval, to už opravdu netušila.

>> Úkryt

Měla co dělat, aby mu při jeho nepěkném bouchnutí tu tlapku rovnou neurvala. Má ještě štěstí, že je teď oslabena bolestní, nebo by po něm dozajista už teď vystartovala! Už-už ale pozornost snažila přemístit k naslouchání, zda-li se v jejich okolí opravdu takový medvěd neukáže. Co by dělali, kdyby se tu opravdu zjevil? Zahnali by ho pryč spolu a pak třeba dostali nějaké povolání za odměnu? Nebo třeba zase ty ostružiny?! Ty byly moc dobré! „Snad,“ zahučela, „asi medvěd bojí nás?“ Jako dvojka museli nahánět strach celým druhým ostrovům, na tom bylo pravdy hodně!
„Jdeme zkoumat!“ zopakovala rozhodně po bratrovi, co se jí bolest rozležela a postupně ubývala na své intenzitě. „Určitě tam je. A bojí, prŘed námi! Nějaký...“ někdo, chtěla říct, ale sotva věděla, jak to vyjádřit. Kudy by se tak teď ale mohli vydat? Předtím je vedl Lycan, a to nikam nevedlo. Potom ona, a to skončili u stromu. Takže teď... „Kde půjdeme zkoumat? Ale spolu!“ upozornila svého bratra. Nerada by se zase někam vrhla bezhlavě po hlavě!
V tom už se ale zježila, až vypadala jako uschlá řasokoule, a očima valila po svém vrstevníku, zatímco se zmateně rozhlížela. „Kamarád? Tady?! Kde?“ ani se nemusela ptát - v tu ránu se jí od hlavy odrazil žalud, který následně přeskočil i na Lycana a trefil ho do čumáku. To si Josie vzala jako útok - a kdo jiný by po nich útočil, než...? „MEDVĚD!“ zaječela vystrašeně, už-už se vidíce v jeho chřtánu, a hned chňapla vlka za ucho, aby ho zatahala: „PRYYČ!“

Byl to medvěd? Ne, takhle medvěd teda rozhodně nevypadal. Ačkoliv byl tak hnědý a velký a Joseline si vlastně vůbec nemohla být jistá tím, co vidí - po tom nárazu měla pořádně zatěžko vůbec něco jednotně vidět! Snad i proto uvítala Lycanovu blízkost a hlava-nehlava si ho k sobě s táhlým popotáhnutím přitáhla, aby mu tlapky mohla zaháknout o krk a dramaticky zakňučet. „Dvě hlavy,“ poukázala na tupou bolest, co jakoby rozpůlila celý její mozek, „bolí.“ Určitě mu to bude stačit!
Jako hromádka neštěstí tam tak s bratrem jako plyšovým medvídkem vysedávala, než se přece jen cítila o něco lépe. Tak dobrý, dneska (zatím) ještě neumře! „Je medvěd blízko, myslíš?“ poskládala tak nějak na sebe, co se jej pustila a polštářky promnula své oči. Bylo možné, že ho bratr cítil? „Josie cítila tady,“ zkusila s ním začít vykomunikovat to, že to, co ona sama pociťovala, musilo dozajista vyjít z jejího nitra - končetinou totižto poukázala na svou hruď, „les, ne zajíc- myslím. Něco blízko. Cítíš taky?“ Žeby se po území nacházelo něco kouzelného, co ji k sobě přivolávalo?!

Ukázali?! Jakože naživo? Srst se jí nad tou nepříjemnou myšlenkou až ježila, protože si vybavila iluzi, kterou pro ně vykouzlila Lissandra. Byl obrovský, jeho obličej byl pořádně nepřátelský a tlapy měl všecky čtyři větší, než jejich hlavy dohromady! Co se tak však dívala na Lycana, pozorovala na něm určité nadšení - a protože nechtěla, aby snad vůči bratrovi vypadala vystrašeně, hned mu přitakala. „Jo! Zajíce ukázali, medvěda třŘeba potom. Ale...“ jak to jen popsat? Neznala dost takových slov, kterými by to mohla vyjádřit. „až my oni. Maminka a taťka, a...“ no, prostě dospělí! „Velcí. Až my velcí!“
Strach, který ji při té představě zprvu ochromil, konečně pookřával. Určitě jim ho ukážou, protože už teď přece ví, jak lovit!
Poplašeně nad jeho zoubky vyjekla a otočila se na něj; přímo ve chvíli, kdy se před ní objevil strom a ona do něj tak bolestivě vrazila. „Auuu! Lycane!“ vyštěkla nešťastně, co si tlapkou přejela po hlavě a už-už s ní bouchla do kmenu, „zlý les! Bolí, moc bolí.“ A tak se tam téměř rozbrečela - pach, anebo snad pocit, ale právě kvůli tomu plně zmizel. „Já- já nevim,“ fňukla nešťastně, co se po svém bratrovi podívala. „Smrděl zajícem, zajíc. Jako od tatínka! Víš?“

I takového medvěda? Maminka přece povídala, že by se měli lovit ve velkých skupinách - ba ne, vyhánět! V tom určitě musel být rozdíl, protože ty slovíčka jí při vybavení se zněly úplně jinak. A tak Lycanovi hned rázně zavrtěla hlavou, aby věděl, že tudy cesta rozhodně nesmí jít! Ještě by se jim něco stalo (ne-li smečce a sourozencům- a nedejbože také rodičům!), a oni by dozajista dostali nevídaných trestů. „Ne!“ zahlásila s tvrdou rozhodností, „medvěd ne, toho smečka. My jsme dva. Zajíc!“ Nebyl on snad traumatizovaný tím, jak na něj ta iluze ještě před pár chvílemi zařvala?! „Lovíme zajíce.“
Snad jí poslechne. Anebo mu má pohrozit zoubky? Pokousat ho?
„Jsou dobré,“ protestovala téměř ihned, co se její bratr znovu ozval a už-už ho pronásledovala. Jak se ona nepěkně zamračila! Tak. A už je rozhodnuto - zasluhuje, aby na něj rodičům požalovala! No jo, uvažovala, teď je ale čas na něco úplně jiného... Otevřela tlamu a sama mu chtěla dát nějakou přednášku, když v tom-!
„Cítíš to?“ S hlubokým nádechem se snažila, aby porozuměla co nejvíce pachům, ale jen marně v nich hledala to samé, co cítila snad až zevnitř svého těla. Měnila se na medvěda? Ne, v tom bylo něco jiného - jakoby ji něco táhlo kupředu! „Pojď se mnou!“ přikázala tedy bratrovi a aniž by čekala, zda-li je jí za ocáskem, pelášila vpřed. „Je blízko!“