Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vášnivě pozorovala svého bratra, který se ihned vrhl do akce - jako on se však rychle prvé podívala po rodičích. Nechtěla před vrstevníkem vypadat, že by se snad bála vyjít bez jejich svolení, a tak využila jeho čmuchací akce a už-už se hlasitěji ozvala: „Zkusíme!“ s přímým pohledem jak na Vina, tak na Lissandru. Určitě se jim nevzdálí na moc dlouho, a už vůbec ne daleko.
Ještě by jí zase šlehl nějaký hnusný ostružiník a nebyl by nikdo, kdo by jí politoval! (Ne, že by se ještě předtím vlastně někdo našel. Ale nechme ji dál snít!)
A pak už šup pelášit po stopě Lycana, kterému absolutně věřila že ví, co dělá. Už přece jen něco málo povyrostli a za chvíli jim bude půlrok; to by dozajista zvládli nějakou pořádnou akci! Sebevědomí, kterým překypovala, by přímo mohla rozdávat. „Čekej!“ vyštěkla po něm a měla opravdu co dělat, aby ho dohnala. Šust, škráb, au - takhle nějak se snažila protáhnout tama, co její bratr. Musím být první, hlavně první!
„Tudy? Kudy tudy?“ hned do něj radostně dloubla čumáčkem, jen co k tomu měla tu příležitost. „Zajíc blízko? Nebo.... nebo medvěd?!“ tím, jak se tehdy zajíc přeměnil na medvěda, náhle nabyla pochyb. Když jednoho ale proháněl Vino, tak se nezdálo, že by se v něco měnil - asi za tím bylo něco... Nu, něco. „Poznáš?“

Pak tedy musili všichni nějak začít stopováním - otočila se teda právě na Lycana, co hned napoprvé tak rychle pelášil pryč, jakoby uviděl svou velmi oblíbenou pochoutku. Bylo možné, že našel nějaké stopy? Anebo třeba cítil toho zajíce, který se tu před chvílí zničehonic objevil?
Ona bude mozek, a Lycan bude síla!
Zatímco se jí v hlavě rodil tento velkolepý plán, bedlivě pozorovala Vina a špicovala uši co nejvíc, snad aby jí žádné slovíčko neuteklo. Když se Lissandra zmínila o tom, že musela mít rozumu i za své sourozence, určitě na tom něco bylo - a ona byla plně připravena tohle všecko vzít na sebe, jen aby byla o píď lepší, než její vrstevníci. Když ve všem bude první, určitě se jí dostane víc pochval. To bylo ono: jsou to pochvaly! ...Akorát trochu... No, pochvala jako pochvala!
Z funkcí moc rozumu neměla („Ale já bych určitě zvládla fsecko!“), a tak si s tím jako zjevně její bratr nelámala hlavu - tomu to totiž ač šrotovalo, bylo to úplně jiným směrem a jak příhodné, že právě tím jejím! Tak-tak, uzurpne si ho pro sebe, protože přece Lissandru i Vina ze všech stejně poslouchala nejvíc! I proto se ihned natiskla na svého bratra a naslouchala, co jim chce povědět.
„To si piš!“ vypískla nadšeně, než se musela celá rozjívená zastavit a rychle věnovat pohled rodičům. Nesměla je prozradit! „Lycan už zajíce hledal. Tak ho teď najít líp a znovu, jo? A já se na něj pak jako tatínek vrhnu!“ demonstrativně rozpřáhla přední tlapky, nuž brzy je vrátila do své původní polohy: jak by přece jinak mohla sedět! „Ale rozdělíme se, ať si to zkusíme fseci, ne? Já a Lycanem a vy dva spolu! Sestra a bratr nastřídačku,“ zubila se. Óch, tohle byl skvělý plán, přímo velkolepý!

Ukázalo se, že všichni její sourozenci se nechali strhnout Lycanem a nebýt maminky, Jo by zanedlouho následovala jejich stopu. Nebylo možné, aby se všichni tři zvedli - bez ní! - a jen tak si odtrajdali! Teď už jí ale nezbývalo nic jiného, než poslouchat a letmo pokyvovat na znak toho, že rozumí a popřitom se zubila. Rozuměla? No, když už měla ten '"rozum", jak se Lissandra zmínila, tak by i měla! Některé slovíčka jí samozřejmě ještě unikaly, no z kontextu celé věty nebylo pranic těžké si vyvodit, co by zhruba mohly znamenat.
„Predáti,“ zahuhlala si pod čumák a už-už se snažila sladit svůj krok s tím jejím v malé naději, že by snad mohla právě tímto způsobem také povyrůst. „Takže je dozjeneme jako predátořři... kořist,“ zamyslela se nahlas, aby ucelila významy nových pojmů a zkusila si, jak takové slovíčka jdou přes její vlastní jazyk.
Nakonec to ani nebude tak těžké, jak se zprvu zdálo!
Celá natěšená se usadila vedle svých sourozenců a náhle narazila na další problém - udržet pozornost mezi krásnými iluzemi zvířat a tím, co maminka povídala, bylo opravdu těžké. Zajíc byl tedy rychlý, opravdu rychlý: Jo však musila zkontrolovat vlastní zadní nohy a zkusila jimi kopnout pro ujištění, že by ho kdyžtak mohla nakopnout nazpátek. Jsou lovy obtížné? Co když vlkovi zkřiví tlamu? Kdo by se takové věci ale obával, když před nimi Lissandra vyčarovala obrovitánského medvěda a tvářila se přitom, jakoby to vůbec nebylo nic velkolepého. Brrr! „Je vééélký!“ konstatovala zhrozeně a se zatajeným dechem naslouchala; v tu ránu se jí ale zježila srst na zátylku a ona zmrzla na místě. Vlci by měli být ve skupině, a to byli - tak proč se jich medvěd nebál?! S hrůzou vepsanou ve tváři se podívala po mamince, co se ale zdála být perfektně v klidu a to Joseline přinutilo taky hodit zpátečku. Asi v tom byla nějaká... „Je opra-dový?“ A co ten zajíc? Mohli se zčistajasna objevovat?
Oči jí však hned zářily, co hleděla do rozvětveného paroží jelena. Spolu jsme neporazitelní. Byl právě jelen znakem jejich smečky, jejich jednoty? „Budu nejsíla-nější!“ přitakala matce rozhodně, co se v ní cosi hnulo a ona se už-už hrdě stavěla, odhodlána porazit se svou smečkou celý svět, „jo!“

Jméno vlka » Joseline
Počet příspěvků » 1 :(
Postavení » Kappa
Povýšení » ...
Funkce » ... Travič- teda, léčitel
Aktivita pro smečku » ...
Krátké shrnutí » Vyptávala se tatínka na to, co je zajíc, oslavila návrat Lissandry a je připravena na lov!
Minihra » ...

Radostně vrtěla ocáskem a poslouchala všechny ty slovíčka, co jí přelétaly nad hlavou. Mnoho rozumu z nich ještě neměla - nejméně ne tak, jako její zjevně schopnější sourozenci. Jak to vůbec tak rychle dokázali, kolikrát si to asi sami pro sebe museli zopakovat? A museli si to vůbec opakovat? Dlouho se nad tím naštěstí nepozastavovala, jinak by zjevně všech pět skončilo bez jazyků (jak jinak by se to měla naučit, než si to vyzkoušet přímo na těch jejich, že?).
Po vzoru tatínka se opatrně dostala z ledu a naposledy se nadějně rozhlédla, že by třeba našla nějakou světlušku; namísto toho však radostně vypískla, co si povšimla Lissandry. Byla pryč celou věčnost, myslila si, jak jen to vlče dokáže a cítila novou energii, co se s jejím příchodem probouzela. Kde asi tak byla? Jen minimálně pochopila, že byla s dosud neznámými vlky, co nemohli patřit k její rodině. Bedlivě si v hlavě přehrávala popis, který se jim dostal - jenže co nad tím tak přemýšlela, nedokázala z toho dostat kloudný obrázek. Vypadal jako oni, ale jen s takovými změnami? Ale to slovo kořist, to jí tam moc nedávalo smysl. „Zajíc je... my... vypadá? My jsme ko-rrrist?“ optala se pro jistotu, jestli je jim teda ta kořist podobná stavbou těla a skoro odsuzovačně sledovala Lycana, který to musel pochopit líp, než ona. Že se nestydí, ani na ně nepočkat!

Jméno: Joseline
Počet příspěvků: 15
Postavení: Kappa
Aktivita pro smečku: Učí se všemu, na co dosáhne!
Krátké shrnutí: Protože život plynul a oni rostli, Jo a její sourozenci se brzo podívali ven na sníh, kde začala jedna z těch neúžasnějších ér, které kdy zažije. Stihla se totiž utopit ve sněhu (obrazně), mít hlavu otevřenou vejpůl ostružiníkem (obrazně) a brzo nato si odřela bradu nechutným pádem na ledu (obrazně). Tam mimo jiné začala svou snahu o slovíčka (jmenovitě: Fetky, svit, lov, mami) a brzo poté zvládla srozumitelně Niyari vysvětlit, že sníh studí. A teď hop-hop na zajíce!!

Co to ale bylo - dělo se snad něco jiného, než lov světlušek? Zvědavě si projela Niyari, zmatená, proč tak nakračuje, ale už brzy se zase usmívala od ucha k uchu. Aha! Takže ta si taky na ledu nebyla úplně jistá! Znamenalo to teda, že s Josie byl vlastně něco jako... "profesionální chodič po ledu"? No, i kdyby ne; pro ni to mělo v tuhletu chvíli velkou váhu! Pýchou se ale dlouho bohužel nedmula, neboť se zdálo, že její dva momentální navigátoři životem jaksi mění kurz.
„Zaja?“ optala se zvědavě a neurčitě přitom nakrčila celý obličej. Tak takové slovíčko opravdu ještě neslyšela, a že toho Lissandra stihla hodně napovídat! S tím prazvláštním pozvednutím, co v hlase většinou indikovalo otázku, se však očividně musela rozhodnout. Ano, nebo ne? Co by to pro ni vůbec znamenalo? Ráda by ještě zkusila nalovit nějaké světlušky, aby vyloudila z jednoho rodičů nějakou tu pochvalu, jenže se stejně zdálo, že už pomalu mizí. Mělo to co dočinění s tím, že zmizela maminka? Ne, to určitě ne - všechny je ulovili ti dva! Drobná frustrace se mísila s hrdostí nad tím, co Elvean a Eren dokázali. Ale jenom maličká, aby se zas necítili jako mistři světa!
„Jo!“ zahlásila nakonec rozhodně. Když oni ulovili všechny světlušky, tak ona uloví všechny zajíce, co po světě jsou! Jak vůbec vypadají? Jako světlušky? Jsou taky modří?

Jeden by ani nepotřeboval slova, aby se s velkou sestrou domluvil! Ach, škoda, že tu nebyla ještě dřív, co se maminka bavila s tou šedavou vlčicí - určitě by jí pomohla v přemáhání Lycana, nebo Erena, kterému ještě dluží vytahat uši za jeho tehdejší výsměch na její adresu. No co, že jí dalo nakládačku borůvčí?! Ve svém mládí musel být každý alespoň jeden plesknutý něčím podobným! A vůbec, až se mu jednou stane něco podobného, užije si to dvakrát tak a ještě dlouho mu to bude předhazovat. Hlavou jí tak létalo mnoho různých, bezvýznamných věcí, ačkoliv by nejeden řekl, že to byly malichernosti. Jenže jeden mohl tak dobře zrelaxovat, co nad ním bděla Niyari- KDE JE NIYARI? Šokovaně nadskočila, co zaslechla její hlas a zmateně se otáčela všude možně po místě, kde ještě před chvílí seděla. Přemístila se sama, aniž by si toho Jo všimla?! Uměla levitovat tak, jako maminka? Určitě to muselo kolovat v rodině! Až jednou bude velká tak, jako ony, snad ji to naučí.
Zvesela si to roztrajdala přímo k sestře, jen aby dávala pořádný pozor na prvotní krůčky na led. Už se naučila, že na to nesmí hrr, i když jeden chtěl spěchat - pád, který by následoval, vůbec totiž nestál za to. Až paranoidní bedlivostí se to však také nedalo nazvat, jelikož se Josie především nemohla dočkat toho, až si Niyari taky jednu světlušku uloví. Určitě z nich bude mít radost!
S úsměvem přes celý obličej a rozdováděným ocáskem se jala téměř okamžitě jednu vzít útokem, co se k nim přiblížily. Šlo to líp, ale očividně zapomněla, že led neztrácí své vlastnosti ani při lovu. Musely být místní, přirození druh; proč se ale tak rozplývaly? Kam mizely? Moc jich tu už tu nenašla (všechny je museli vylovit Elvean a Eren, lakomci lakomí!), a tak s veselým „lov, Nia, lov!“ pobídla sestru k tomu, aby si jednu chytila, než bude pozdě. Opravdu jí zajímalo, jak na to půjde - a tak se namísto vlastního lovu upřeně dívala.

Tvář se jí celá nejistě kroutila nad těmi záludnými slůvky. Až jednou vyroste, bude je také tak dobře znát? A bude jich znát dost na to, aby s nimi mohla ostatní otravovat? V tuto chvíli se radovala nad tou drobnou, náhodnou hrstkou, kterou jakoby tahala z nějakého magického klobouku. Co tak pochopila, slova mezi sebou musí mít nějakou spojitost, protože těmi složitějšími si říkali vlci navzájem a zbytek se určitě musel pojit k tomu, co bylo všemu naokolo přirozené. Třeba světlušky a sníh a led! Světlušky byly modré, žily na ledu a když byl led, tak byl taky sníh, co padal z nebe. To mimoděk neslo podobné barvy.
Já jsem Niyari. „Nia,“ vyzkoušela to jméno bez převeliké myšlenky na jazyku, co většinu své pozornosti cpala právě do sněhu, „NiyaRRi.“ Niyari, Eren... A že zrovna to r jí tak dobře nešlo! Kdyby se jmenovala třeba máma nebo táta, ulehčila by jí to. To přece jen byly jejich jména, ne? A kdo byl vlastně Tebeth? Nebo Meduňka, tu taky od maminky slyšela! „Ne Té-bet,“ vzhlédla k vlčici, protože si nevěděla rady s tím, jestli to přece jen nebylo její jméno a ona se nespletla (proč by to maminka tolikrát v její přítomnosti zmínila, hm?!), „jo Niyarri,“ řekla a čumáčkem na ni kývla.
Dřív, než se však stihla dopátrat, co znamenalo mít rád (nebo snad protestovat!), sestra jí nedobrovolně nesla zpátky, blízko k sourozencům. ...Možná, že jí byla z moře sněhu taková zima, že radostí nevydala hlásku. Ale jenom možná! Hned, co však byla položena na zem, se snažila zaklonit hlavu a podívat se Niyari do očí. „Sníh je... brr, zima,“ Co znamenalo umrznout? Znělo to podobně jako zima, jenom o cosi míň mile. To, že se z ní nestala kostka ledu a že neumrzla ale patřičně slavila - samým veselím se totiž otřela o jednu z tlapek své sestry a byla by přísahala, že už se jí nepustí. „Já,“ zkusila po chvíli zamyšleně, „um- Nia,“ vysvětlila a hned na to se k ní demonstrativně ještě o cosi víc přitulila. Bylo u ní mnohem tepleji, než všude naokolo - a to se jí líbilo!
Na moment se podívala zpátky na sourozence, mezi kterými panoval hluk a v tu ránu si vzpomněla, že chtěla mamince něco ukázat. „Oh! Světlu!“ brblala si dál a tlapkou poukázala k Erenovi a Elvean, „lov světlek!“ Věděla sestra o světluškách? Až se tu trochu zahřeje, musí jí je ukázat! Jak se jim dařilo? Ulovili nějaké? Určitě by se vlčici líbily!

Pohled, se kterým se po ní červenkavá vlčice podívala, přišel vlčeti poměrně... mocný. Zprvu se rozhlédla, aby se ujistila, že byl doopravdy míněn jí - sama by totiž řekla, že s takovou by se sama dívala spíš na Erena. Kdyby s ním odjakživa nebyla, určitě by si usmyslela, že s ním bylo něco v nepořádku, ačkoliv byla pravda, že na tatínka se holt jeden z nich podobat musel. Ale vůbec, její druhý bráška měl taky proužky! Něco na tom bude, že to měli jenom ti kluci!
„Ode?“ pokusila se zopakovat s drobným překvapením, co se dívala směrem, kterým sestra. Kam si to tak mohla v tuhle chvíli odejít, když si tak hezky hráli se světluškami? Nudila se? Nebo snad...?! Rychle očima projela okolí a z hrdla se jí vydralo zmatené kuňknutí, protože Lycan se (zatím) zdál mít ještě všechny končetiny. „Jo, jo!“ pronesla vítězně - jak se ale asi jmenovala ona? Snažila se si vzpomenout: „Tebet?“ to z úst maminky přece jen znělo za tu chvíli nejvíc, nu ni? „Ty Tebet.“
Úsměv jí sic napověděl, že to asi nebude nic velkého, nutkání Jo čímsi provokovaly vykročit na vlastní cestu - směrem k mámě, a její pozornost byla tak rozházená na všechny strany, že se prostě zvedla a šla. Už při prvních krůčcích se z ní už-už dralo nešťastné skučení nad tím, jak chladno jí náhle bylo. Brrr! Při hře si toho převelice nevšimla! Jak to?! „Sníh!“ vyjekla, přehodnocující své plány. Mohla by zkusit... skákat! Anebo letět, jako její sourozenci! Nepochybně by přišla ještě na mnoho skvělých, neproveditelných nápadů; teď se ale hrnula ke své velké sestře, které zima, zdá se, nebyla. Určitě musí mít teplejší sníh! „Tebe!!“

Vyčkala na Erena do chvíle, než se k nim přidala i jejich sestra a očividně sklízela opravdu velký úspěch. Vypadala opravdu šťastně; a Josie přirozeně chtěla mít všechno, co měli i její sourozenci. S radostným vrtěním ocásku se podívala i po Lycanovi, kterému se určitě také tak muselo dařit - ten se ale tvářil být jako z jiné planety, a tak se radši rychle zase otočila zpět ku světluškám. Jak asi otcovy tlapky musí chutnat? Až mu oschnout od slin jejího brášky, třeba je taky ochutná!
V tu ránu si ale vzpomněla na moment, co se jí do vlastního těla zaryl náznak zoubků a rychle se oklepala. Nechtěla, aby si tím procházel i tatínek! ... Teď si ale bude muset pomoci sám (nebo chvíli počkat), protože ona měla vyšší cíle - ty modravé světlušky jí nesměly uletět. Musela rodičům ukázat, že co zvládnou ostatní, ona taky!
„Lov, ulov,“ opakovala si po-pod čumák slovíčka, které jí dávaly z úst Elveán mnohem větší smysl a chvíli oba své sourozence ještě pozorovala, než se sama odhodlala k tomu se po nějaké vrhnout. Kdesi v dálce bylo slyšet vytí. Jelikož viděla nepříliš milý pád sestry (co se z toho naštěstí oklepala!), zkusila na to jít opravdu obezřetně; to mělo ale za následek její pomalost. Tak takhle teda ne! Co se po nich vrhnout a brzdit? „Lušky,“ zopakovala si, jakoby je k sobě chtěla přivolat, „lov sfetlušky.“ To dávalo nějaký smysl, no ne? A tak svá slova teorie přenesla do praxe a po pár z nich se vrhla - a tentokrát s úspěchem!
Rychle světlušku nabrala do tlamy, aby jí neutekla a už-už se rozhlížela, kde je Lissandra. Jak moc jí to chtěla ukázat! Kam se ale maminka vydala?! Nervózně vyštěkla, doufaje, že tím vlčici snad nějak přinutí přijít nazpátek; jakmile se ale nic nestalo, celá ustaraná nechala světlušky jít a už s jakousi jistotou si to zamířila právě k Niyari. Třeba zrovna jí mohla ukázat svůj úlovek... Kdyby ho nenechala jít! Díky bohu, že její sestra byla ve sněhu opravdu nepřehlédnutelná, jako zbytek její rodiny. Těžko z hlavy lopotila, jak oslovit zmizlou vlčici, než si vzpomněla na slovíčko své velké sestry: „Mami?“

Nešťastně zaskuhrala nad Elvean, která očividně došla stejného osudu, jako snad všichni její sourozenci. Protentokrát se rozhodla jí to však nikterak neoplatit - z plna hrdla se totiž musela chechtat nad stejným osudem všech ostatních, ku kterým led také nebyl pranic milý. Zmetek jeden studený! Jeden by si řekl, že to na něm nebude tak těžké, když to maminka brala s takovým klidem. Něco na tom ale opravdu muselo být; co si tak prohlížela Erena, který se z jejich kupky odhodlal znovu postavit, šlo mu to dost obstojně. S křenícím se výrazem hozeným po sestře se podívala po jejích tlapkách a tak jako její černavý sourozenec už-už zkoušela, jaké to je bez prudkých pohybů.
Chtěla k němu přijít a ukázat mu, že ona už to umí díky němu taky - nemile ji v tom ale vyrušila Lissandra, co mu něco očividně ukazovala. To ale vůbec není fér! Náhlý radostný elán se rozplynul a Jo hned trucovně chtěla mířit nazpátek, nebýt faktu, že jí to opět uklouzlo. Auvajs! Tak tudy cesta rozhodně nepovede! Při předešlé zkušenosti jí přemoc netrvalo se postavit nazpátek; tentokrát si u toho ale dovolila olíznout zamrzlou plochu a povšimla si přitom, že po těch prazvláštních bobulkách všechno chutnalo tak nějak kyseleji. Tfujtajbl!
S takovou informací ukotvenou v mysli pomalu (jakoby měla nohy po třech panácích a dobře si to uvědomovala) konečně přišla za svým bratrem, „hmmm, 'fetky? Sfet-ač-ky?“ a už-už natahovala krk, jak vlastně takové vypadají. Jak je pochytat? „Een,“ ozvala se naléhavě po svém bráškovi, „sveť?“ a tlamou významně kývla po těch modrých potvorách. Ukáže jí to? Prosím, prosím?!

Téměř rozzuřeně se hned otáčela po obou sourozencích, co byli po jejím boku, a už-už se v jejich triádě zoubky oháněla po obou; nejvíc je žel stihl Eren, který jí byl dobře po ráně. Kdyby jí byl býval proudil v žilách oheň, mělo by to své vysvětlení. Vysmívali se jí, její skupina, její život? Bez Josie by určitě ani nevěděli, co z těch pitomých částí mohou vzít do huby! Vidět tak jejich kyselé výrazy... Skoro by svého tmavého bratra oškubala jako husu při draní, než se nad nimi objevil výrazný hlas matky. Neochotně od něj udělala krok; tenhle boj mohl vyhrát jenom díky pomoci, a kdyby se nad nimi maminka nezjevila-!
„Hmpf,“ zahuhlala trucovně, co očima nedůvěřivě projela černavé bobulky. Ačkoliv jí z tlamy skoro odkapávalo, nesla v sobě určitý, palčivý pocit a doporučený plod ochutnala až tehdy, co se na ní Lissandra nedívala. Těžko říct, jestli se potom cítila dobře - na jednu stranu by jí těšilo, kdyby viděla, že udělala něco správně, ale na tu druhou... Huh, cože to říkala? Joseline, Jo... Slušivé, ne-li přímo líbivé!
Všechno ale bylo tu-tam, co maminka opět promluvila - a tentokrát přímo k nim. „Ja?“ zadumala nahlas a zkusila se přitom napodobit dospělou vlčici, sic jí to ne moc dobře šlo, „jez.“ Vrcholný výkon! Při pravidelných intervalech chrup, chrup se vlče vedle svých sourozenců brodilo pokrývkou sněhu (fuj, zas a znovu brr!), oči vytřeštěné nadšením. Kam asi teď půjdou? Sníh, tu zimu všude kolem, tmavou pochutinu... Kdyby si před chvílí nesmlsla na té dobrotě, nepochybně by se přes ní líně projela ospalost. Zraky bystře bloudila všude, kam Lissandra ukázala a skoro už následovala pokusného králíka, tatínka, než škobrtla na vlastních tlapkách. Ugh! Ocásek se jí začal houpat se strany na stranu, když se Vino vrátil a o to víc, když se pak maminka vydala kupředu. Určitě tu musí být něco nového!
No jo... jenže co? Směr led jen těžko mohla něco cítit - co její tlapky ale přišly do kontaktu s ještě studivějším ledem, Josie samým překvapením nadskočila až tak, že spadla, a na cestě si stihla bolestně přejet o jazyk. Auuu!

Co byla dostatečně spokojená se svým úspěchem, úsměvně se podívala po Elvean a už-už pokukovala po tom, kde se ztratili jejich sourozenci. Třeba se spolu vrhli na svrhnutí tatínka, co byl v jejich okolí? Zadumaně se podívala po Erenovi, který působil jako pán světa - ne, ten u Vina rozhodně (nebo naštěstí?) nebyl. Proč jim ale teda, krysa jedna, nepomohl s tím, aby to Lissandře náramně oplatili?! To jo, na to on bude dobrý; dívat se, jak za něj ostatní hrabou! Tche! V hrudi se jí cosi nepříjemně hnulo a ona byla znova v ráně, připravena mu jít ukázat, jak se to dělá. Možná, že to nepochopil a potřeboval názornou ukázku.
Dřív, než se však Josie stihla zvednout a dobrovolně mu poradit tím, že by mu čumák strčila přímo pod sníh, zjevil se v jejich blízkosti jakýsi... no, cosi. Zamračeně se podívala po Elvean, jestli to teda taky vidí a případně neví, o co jde. Je to třeba to, o čem se maminka s červenkavou tak vehementně bavili? A vůbec, co bylo předmětem jejich tlachání, že se neuměly zastavit? Těžko říct, co to v ní vzbuzovalo; zvuky a kroucením jazyku se však takovou konverzaci snažila napodobit, co se důležitě dívala po sestře. Určitě jí bude rozumět!
V tu ránu se po jednom z hlasitějších projevů bez ostychu vydala přímo k tomu hezky voňavému keříku, který lákal její smysly. V tom všem bílu byl jako trn v oku. Usoudila, že ten pěkný pach pocházel ze zelených listů, které vypadaly mnohem jedleji a tak už-už natahovala krček, že si jeden odtrhne; porost se prvé zhoupl dozadu, než zamířil Jo přímo po obličeji a- ŠVIH. Z drhla se jí vydalo bolestné zakvičení. No tak tohle teda-! Posmutněle si projela čumáček tlapkou a zkusila hodit psí očka po tatínkovi. Co s tím? Co teď? Ani ten list se jí nepodařilo získat!

<< Úkryt

Kdyby neměla tolik energie, určitě by radši chvíli poseděla - to byla teda něco! V hlavě měla ze svého okolí pořádný guláš a nevěděla, na co by se první podívala, nebo vzala do tlamy. A co teprv v tu chvíli, co se její tlapky dotkly té odporné, chladné, bílé, špinavé- Zamračeně se podívala po Lycanovi, aby snad načichla kus jeho vlastního názoru a nezapomněla zraky také mrknout po černavém, i té červené. Líbilo se jim to? Vyhovovalo jim to? Pokud jo, tak jí rozhodně taky!
Ačkoliv matce sotva něco rozuměla, čumákem se už-už natahovala, aby se stihla dotknout té přisunuté patlanině a možná i ochutnat, kdyby ji nechali. Taková věc není jen tak, to se musí pořádně prošmejdit! Naslouchání jí šlo, to nebylo pochyb; kdyby tak jen věděla, co říkala, jaký význam, jakou váhu-!
Krásný, to bylo teda zvláštní přirovnání! Málem by se ho i byla dotkla, než ji bříško nepříjemně zašimralo a Josie stihla jen vykulit oči a podívat se na tlapky ve vzduchu, tlama už-už připravena ječet, když v tu ránu- AU! Hned sebou začala jako divá házet do všech stran. Fuj, fuj, fuj! Tělo vlče štípalo, jako by se na něj svrhla armáda mravenců. Stihla si však povšimnout, že svými nijak ladnými pohyby sníh docela ochotně rozhazuje okolo sebe; a že se nesmírně nádherně třpytí!
Okouzleně pozorovala tu scenérii, než se zas a znovu snažila vytočit hlavu za maminkou. Ležela - byla snad unavená? Její smích by tomu teda neodpovídal! Možná ten sníh nebyl tak špatný, jak si prvé usmyslela. Radostně se i proto snažila dostat nazpět za ní, aby jí s tím vyštěkala díru do hlavy. Určitě taky chce být hozena do sněhu!