Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Běda, běda! Její pozornost byla s určitým zamračením přesunuta nazpět na maminku, která jí tak nepěkně sebrala Erena. Určitě by si spolu užili víc, než kdyby je- proboha, ona je nabrala do vzduchu! S očima dokořán sledovala, jak si vlčice počíná. Vypadalo to dost zajímavě - tak, a teď si by si takový servis prosila ona! Zvědavě sledovala své tlapky, až se samy začnou zvedat (nebo to snad měla zvládnout sama? Jak, proboha?!), ba i na ty zadní dávala pozor! A ono... ono vůbec nic.
Ouška ale brzy špicovala za Lissandrou, která s ní zjevně měla jiné plány. Ale- ale mamá hotel! Zkusila se ještě podívat po Vinovi, nebo té Niyari, ale samým neštěstím se zdálo, že to zbyde jen a pouze na ni. Třeba by ji vzala ta šedá? Nebo ten šedý? Stačil jí pokyn hlavy na to, aby pochopila, že nic takového se bohužel dít nebude. Jaká to škoda! Protivně by vyplázla jazyk na Lycana, který se taky nenesl dvakrát královsky; brzo ale po vlastních pospíchala, aby nezůstala pozadu. Tch.
Co se jí však podařilo sejít ty prapodivné schody bez sebevětší újmy, v hrudi se jí vzedmul příjemně hřejivý pocit. Zvládla, zvládla! Jako velká vlčice! A ten krok, ó bóže, vždyť šla stejně rychle, jako maminka! Tohle si bude pamatovat do konce života - a rozhodně se to nikdác nebude ostýchat zmínit sourozencům.

>> Daén

Pře s bratrem byla ta nejlepší aktivita, jakou za celičký svůj život mohla začít a byla do ní až tak zažraná, že Lycanův zjevný pokles pozornosti vyústil v její vzteklé zahučení. Krysa, zrádce jeden blešivý! Pokud by pohled mohl metat blesky, vlče by bylo bohužel už nějakou tu chvíli po smrti. Protože se ale nezdálo, že by to mělo jakýkoliv dopad na změnu atmosféry v doupěti, Jo nakonec ustala a už-už pokukovala po nejtmavším ze sourozenců, co se konečně!, konečně zvedl a přišel k nim.
Ocásek se samou radostí ujal akce a ona se brzičko nato ocitla v Erenově těsné blízkosti tak, aby mohla i mu prohlédnout ouška a případně je napravit. Taková věc nebyla jen tak! Skoro by už ho měla v tlamě, kdyby se nestalo, že se objevila další vlčice - Joseline po ní hned vytočila hlavu, aby měla přehled a očima následně zmateně těkla po svých bratrech. A vy víte, kdo to je? A co tu dělá? A proč se tak tváří? Ale coby! Určitě nemohli být o moc chytřejší, než ona, a červená se nezdála být velkým oponentem těch, kteří tu byli. Sebevíc byla zvědavá, vrátila se ke své původní misi; zmrzačit Erena pro "vyšší dobro".

Vkládala do oné potyčky s bratrem snad všechen elán, co v sobě za tu chvíli nashromáždila a byla přesvědčená o tom, že... "vyhraje". Aby se popravdě přiznala, vlastně vůbec nevěděla, co tu teď dělali - vlk jejího věku ale taky nemusel pranic vědět na nějakou tu drobnou akci, nebo pocuchání srsti (a nervů)! Tvář se jí mezitím kysele, až nepříjemně kroutila a z tlamy se jí občas dostalo zvláštní napodobenina zavrčení, nebo syčení. Zvuky jí tak jako Lycanovi nebyly neznámé; rozhodně ale nebyla siréna, jako on! Do koutu s tebou! Předhodit tě dravým opeřencům!
S vítězoslavným výrazem pevně stiskla ocas svého bratra mezi zoubky a pořádně si do něj kousla, než se tomu zmetkovi povedlo dostat z její tlamy. Hlasitě zapištěla, jenže bratr jí obratně zaklapl tlamu a jí už-už kanuly z očí obrovské slzy. Auuuuu! Zjevně tak přivolávala všechny Polednice, Ježibaby a jejich pomocníky, aby si ty nezbedné a uječené děti odnesly za hory-doly; alespoň by tu dospělí měli klid! V tu ránu se chtěla ohlédnout po mamince i tatínkovi, zda vidí její velkolepý výkon a šup!, už se nad ní pnul její bratr. Rudnula by vzteky, kdyby mohla! Ta prašivá krysa, ten opovážlivý-! Nabodne ho na ježčí bodliny, jen ať si počká. Ty ještě uvidíš!
Změna prostora byla nadmíru nevítaná, neb Jo hned pocítila tlačící se zeminu po jejích zádech. Tohle nebylo tak pohodlné, jako kožíšky! Na tomhle ona být nechtěla! Vztekle pozvedla přední tlapky, aby měly nějakého účinku - na zemi se však zdála být krátká a hned neměla tolik energie a síly ku konkurenci. Uhni a nečum!

Kňučet a naříkal si Lycan žel mohl, jak chtěl. Nehodlala se ho pustit - to leda před její mrtvolku! A i v tom případě by se museli pořádně snažit. Bylo to velké neštěstí, když se vlčátku podařilo dostat z jejích spárů; dlouho nad tím ale nesmutnila, protože mu rázem nato na zlomek momentu dominovala a celá pyšná se rozvalovala po jeho hrudi. Nezapomněla se přitom podívat po všech velkých vlcích, kteří tu byli. Dívali se vůbec? Museli! Tohle pro ni byl opravdu velký moment a bože chraň, kdyby o něj všichni do jednoho přišli! Ještě by si z nich udělala druhou svačinku. První byl však na řadě chudák v není absolutní blízkosti.
Nehodlala jejich drobnou válku prohrát. I proto se vší silou snažila mít navrch a zvesela se oháněla po bratrových tvářích, jakoby na ucho a pomoc s ním dozajista zapomněla - sama ale nebyla neomylná a jeho hrdinskému útoku na její tlapku (bohužel) neutekla. Byla by i zavřískala, kdyby zrovna neměla ve vlastní tlamě jeho čumák! Místo toho však zahučela a oči hned štípaly a pálily. Auu! Au!
Zlostně ho pustila a už-už čumákem hledala další místo, za které by ho mohla zatahat. A co by se jí nenabídlo jako lepší věc, než jeho ocásek? Usilovně se sama překroutila na záda a chvíli jako želva máchala tlapkami ve vzduchu, aby se jí taky podařilo zbavit Lycana. Byla to s jejím zaobleným bříškem pořádná fuška, fakt že jo!

Protože se jí ničeho nedostalo (o co vůbec žádala? Těžko říct, co v její tváři Lissandra a Meduňka mohly objevit) a ona potřebovala nějakou tu akci v tlapkách, nespokojeně se zavrtěla a jistějším krokem se už podívala zpátky za svými sourozenci. Veš líná! Ona si chtěla hrát, chtěla se tvářit tak, jako dospělí v jejím okolí - proto si významně každého z nich zvědavě přejela pohledem. Její sestra i bratři oddychovali moc spokojeně na to, aby jim Joseline nic neudělala. To ale bylo to! Co by se jí tak mohlo zadařit?
Neb na vlastních nabývala určité jistoty, rozhodla se neohrabaně namířit svou averzi právě vůči upištěnému bratrovi. Sama na něj spustila jakési hrrr a numm zvuky, které neměly žádného překladu a už-už se ho pokusila zatahat za ouško, které mu tak smutně leželo u tváře. Všichni dospělí (a ona určitě tady) ho měli vzhůru, tak by se měl činit! Musí mu teď pomoct, jinak se může stát, že nikdy neuslyší. A to by si teprve vzala jako urážku adresovanou čiře na její účet.
Tlapkou ho dokonce bácla po obličeji, aby se o něj mohla trochu zapřít a zatahat o cosi víc. Ucho se jí samou mizérií avšak stihlo utéct na své původní místo a Josie ze sebe tak vydala nešťastně vzteklé vyjeknutí. Bratře, neboj se! Neboj! Ona tě zahrání a hned bude dobře, jenom budeš muset chvíli počkat na místě a zůstat úplně v klidu. Nerada by ti přece utrhla ucho.

Následovala pohled své maminky po tom, co řekla to zvláštní slovíčko a hned potom se zvědavě dostala až k bratrovi, kterému až hleděla do duše. Lycan? Tohle slovo se trochu lišilo od těch, které měla tu šanci pomalu rozpoznávat a dávat dohromady - bylo to snad nějaké speciální označení, kterým teď bude její bratr poznáván? Jí by se moc líbilo, kdyby mu říkali... No, vlastně jí nenapadala žádná slova, kterými by to mohla vyjádřit. I proto ze sebe opět cosi vydala, aby její sourozenec poznal, na koho se snaží po vzoru maminky mluvit a v tu ránu si umanula, že zkusí být jako Meduňka a tatínek, co se zdáli být na vlastních tlapkách. No jo, jenže jak to udělat?
Očima bedlivě pozorovala přesné polohy obou a s pořádně zvláštní motorikou se pozvedla na vlastní tlapky. Sebevíc byly zkroucené divným směrem a jedna ze zadních stále trošku lenivěla, Jo to brala jako pořádný úspěch. S nově nabytým sebevědomím a pořádným odhodláním se vydala kupředu - jen aby jí vlastní tělo neuposlechlo a ona se tak samým neštěstím doťapkala do strany, kde se vykodrcala k tlapkám Lissandry. Ah!
Nešikovně se rozhlédla, načež pozvedla svou hlavu právě k ní, jakoby snad něco očekávala. Nebo se znovu jen kochala? Rozhodně se neodvažovala kráčet mimo kožešinky, ale protože to zatím viděla dělat jenom velké vlky, přišlo jí, že se teď mezi ně může zařadit. To přirozeně přišlo s chabými pokusy o řeč - snažila se ale marně, protože nikdo z nich se nezdál rozuměl pazvukům vlčátek. Jaká to škoda! Právě jim totiž povídala o tom, jak velkou cestu pro ně učinila a kolik námahy ji to stálo.

Jméno: Joseline
Počet příspěvků: 5
Postavení: Kappa
Aktivita pro smečku: Narodila se, aby se ostatní vlci bez alfy mohli na území trochu poválet a brzy nato se stala obrovským fanouškem hlasu svého táty. A všem ukázala své neodolatelné oči!
Krátké shrnutí: Narodila se a mimo líné převalování a popíjení jako násoska se jí podařilo jako jedné z prvních ukázat Lissandře a Meduňce své oči, aby se mohly pokochat. V tu ránu se objevil Zinek, jehož výraz ji nepříliš potěšil a Vino, do jehož hlasu se absolutně zamilovala. Jen aby skřivánek prozpěvoval víc!

Jakoby vlci okolo ní snad nechápali, co je to svatý klid, Joseline se brzy začala znovu neklidně převalovat. Možná, že už by si taky mohla trochu protáhnout tlapky a poprvé v životě je vyzkoušet, ale jí bylo mezi sourozenci až moc dobře na to, aby projevila jakoukoliv snahu. Kdo si počká, ten se dočká! Platilo to však na vše, co bude muset ještě zvládnout? Času, bohužel, měla jako ostatní vlci omezeně - ačkoliv do vínku nepochybně mohla dostat půlrok nebo rok navíc (anebo taky půl života!), než jiní z její generace, některé věci nebylo dobré odsunovat a čekat, až se jednou náhodou stanou.
Než jí napadl onen úžasný nápad, co by mohla uvést do praxe, zjevili se tu další vlci a - k jejímu překvapení - opět mluvící. Jak mohli tak dobře ovládat svou tlamičku? Jediné, co byla schopna vydat z té své, byly prazvláštní pokusy o slova, které... No, na holé pokusy to určitě nebylo tak špatné!
Očima tak opět nenápadně začala bloudit po nových vlcích, tentokrát stavbou jiných, než dvě vlčice v její blízkosti. Byli to... Určitě to musel být druh jejího druhu! Namísto převeliké pozornosti této části už-už ohromeně otevřela tlamičku, co matně skrz ještě neplně sloužící ouška zaslechla hlas Vina. Byl opravdový? S vykulenýma očima po něm zírala - co tu vlastně dělal? Byl někdo, koho měla považovat za blízkého? Se Zinkovým zmizením očima přejížděla z Meduňky na své rodiče a následně sourozence.
Nebylo pochyb. Tihle tři vlci museli tvořit její rodinu.

Co tak očima pátrala po nějaké kloudné nápovědě k tomu, co s tím zrakem má teda právě teď dělat, povedlo se jí zahledět se do zelenkavých očí její maminky - a taky se nad tím pořádně vyděsit! Z jejího pohledu se zdála být její tvář mnohonásobně větší, než jakou kdy viděla. Taky byla avšak to... to nejhezčí! Chtěla by se připlazit blíž, přelézt její břicho a zavěsit se jí na ucho tak, aby se mohla kochat lépe, jenže v tuhle chvíli jí zbývalo jen udělat si mezi sourozenci větší pohodlí a pozorovat ji.
Žádné ze slov, které vlčice říkaly, si nedokázala spojit v něco rozumného. Co už ale tak trochu pochytila bylo právě to, že blízkost fuňavého čumáku Meduňky, nebo mírně smradlavý vzdoušek z její tlamy nebyly něco po chuti Josie - a taky se patřičně ozvala! Ťafla by po obličeji, kdyby mohla!
Teď se však spoléhala jen a pouze na svůj hlas, a tak nahlas zakňučela a celá rozzlobená se zavrtala zpátky k matce. Tak, a máš po srandě! A že měla to, nebo ono jméno? Jak to mělo vůbec vlče poznat mezi všemi těmi ostatními slovy? Klidně by si mohla říkat "Šikovná", nebo možná "Možná". To přece vlčice říkaly nejvíc, nu ni?

Každou druhou chvíli polehávala mezi svými sourozenci a ohřívala si mezi všemi vlastní ocas - bože chraň, aby se zrovinka ona ocitla přímo na kraji jejich doposud naprosto ideálního útvaru! Byla by řvala, hlasivky klidně vypnula až do poslední síly a domáhala se nápravy té hloupé podlosti, co se na ní snesla! ...Naštěstí k takové věci doposud nedošlo a vlče se tak s naprostým klidem na hrudi mohla dále unášet a oddávat vlnkám vlastních černavých dnů, které byly stejné a... nu, stejné.
Co by taky kdokoliv čekal od vlčete, co nemělo rozlepené ani jedno oko? Kdyby jí v tom tak někdo pomohl, určitě by to bylo pro všechny lepší.
S dalším kuňknutím se jako už snad poněkolikáté ono prazvláštně zasněžené ráno probudila. Její obvyklé protažení probíhalo naprosto klasicky - tu vrazila do Erena, tam zase pořádně tlapkou dloubka do matčina břicha. Co se tak ale zhostila zdlouhavého zívnutí, k vlastnímu překvapení se přímým pohledem setkala s prazvláštně holým... výstupkem. Bylo to tak zvláštně růžové - a čím výše zvedala hlavičku, tím hnědších barev to nabíralo.
S naprostým úžasem vylepeným po celé tváři se téměř celá vytočila na místo, odkud ještě před chvílí uslyšela ty různorodé hlasy, a její modré oči se tak poprvé v životě (a rozhodně ne naposled!) podívaly po tváři Lissandry a zároveň dočista oněměla. Páni, páni!

Bohužel se nezdálo, že by tu byla se svými sourozenci a matkou nadlouho (ha, co byl vůbec čas - ona ho nepotřebovala) v samotě. Z jejího původního plánu pořádně se vyspat, jako její tatínek níže v doupěti, se tak stalo pořádné fiasko a vlče si nemohlo pomoct od nepříjemného skučení. Kdyby ten novodobý hlas byl ještě příjemný - jenže ono se jednalo o další patřící vlčici! Kdo si měl pořádně odpočinout v téhle díře?!
Nespokojeně sebou zamrskala, aniž by to mělo vzhledem k jejímu věku převeliký efekt a už-už se snažila zavrtat pod své sourozence. Nějak těm dunivým zvukům musela uniknout a nezdálo se jí, že by zachumlání do matčiné srsti mělo kdejakou účinnost. Nehorázné. Co ty zvuky ale postupně přetrpěla a postupně vnímala jejich výšku, uvědomila si, že zjevně na poplach bila úplně zbytečně; nikdo z nich ve skutečnosti nebyl být v životu-ohrožující situaci a její výstup byl tak nanejvýš směšný. Byla by ale přísahala, že o tom musí své sourozence - a hlavně maminku - obeznámit. No... no co, no! Každý se občas splete!
S nově nabitou lhostejností vůči probíhající konverzaci (které mimochodem naštěstí vůbec nerozuměla) se znovu zavrtěla. Tak. A co by mohla udělat teď? Plout dále v té tmě a tvářit se, že není jenom líná koule? Poddat se nespokojenosti s tím, že jí možná bylo až moc teplo? Naštěstí nemusela dlouho dumat - vlče všechno to tak moc vyčerpalo, že se znovu pořádně napila a v stavu euforie zas a znova usnula.

Možná, že je obrovská škoda, že se vlčata nerodí s většími schopnostmi - takhle malé vlče jenom ztrácelo čas věcmi, na které si za pár dnů zjevně ani nebude pamatovat. A vůbec - kdo by si takovou věc přál? Jistojistě by se sama za sebe styděla, kolikrát jednoho ze sourozenců odstrčila, nebo jak na minutku zvedla čumáček za zvláštním pachem a hned nato ji nechala znaveně padnout. Všechno bylo tak náročné, tak těžké!
... A hlavně úplně marné!
Kousek po kousíčku, opravdu niterných chloupcích rostla a z prapodivného stavu nedochůdčete se konečně začala zakulacovat. Kdyby se uměla líně rozvalovat (jak se nepochybně už brzy naučí), stačilo by se jí stočit do klubíčka a odkoulet se právě tak do světa. Vrhla by se do něj jako velká voda a určitě by všechny uchvátila tím, že ledva vidí - především by se v tuto chvíli ale ocitla v mrazivém sněhu, co by měl neblahý dopad a udělal by z ní zmrzlé, bezvýznamné tělo, co nikomu nebude dělat převelikou radost. Škoda. Třeba by si na její mršině pochutnal nějaký dravý pták? A nebyl by to na prvním místě právě on, co by ji zabil, hned po narození dostal zpět do té prazvláštní, nevnímané tmy?
Kdoví. Takové věci ji nenapadly, a ještě dlouho ani nebudou napadat - teď totižto hlasitě zakňourala nad šálem, kterým byla přikryta, a zachvěla se. Byl tak... tak zvláštní! Brzo ale utekl její pozornosti a ona znovu a znovu zkoumala těsnou blízkost jejích sourozenců.