Příspěvky uživatele

< návrat zpět

L: 1
Společně strávený čas s příbuznými jejího učitele byl pro mladou vlčici vcelku poučný - jak po stránce vztahové, začínajíce rozumět komplikovanosti některých milostných či méně radostných vazeb, tak v rámci jejího učednictví na post léčitelky. Kéž bych toho měla naučeného vícero - ale takhle v zimě jeden těžko bude hledat bylinky! Na všechno je čas, ale- ách, už se na to tak těším, že to ani do jara nevydržím! V úkrytu jí ale těžko bude čekat léčení - už teď si představovala tu spoušť v úkrytu, myslíce na jeho úklid, a ze vší té práce se jí div nemotala hlava. Bude třeba toho tolika vykonati, ale cožpak by to Daén nezvládl? A jak se vlastně měla maminka a tatínek, kde těm byl konec?
Co teprve takový Ořech, jehož cesta onehdá vedla právě s Vinem? Už tam na mě v úkrytu určitě musí čekat a říká si, kde meškám! Samozřejmě, jinak to ani nemohlo býti - čeká na ni a ona teď musí pospíchat, aby ho to chudáka neunudilo k smrti!
Po krátké domluvě se Zinkem o tom, že se vydá Joseline napřed, dala své sbohem Hvozdíkovi, Thegovi a jeho hnědavé partnerce, Bryce (snad se přidá k nám do smečky, bylo by super, kdyby byla rodina takhle u sebe!) a vydala se směrem k území své smečky. Už to bylo dlouho, co se pořádně z jejich úkrytu před deštěm podívala a krajina, jejíž nádhera se rozvinula před jejími zraky, vlčici takřka sebrala dech. Zimní nadílka, ách!
Dlouhonohá vlčice zvesela zavrtěla ocáskem a už-už se vrhla do sněhu po hlavě. Jakmile sešla níže z hor a rozhlédla se, jestliže není pozorována, jako malé vlčátko sebou mrskla do sněhu. Jenomže jakápak by to byla zábava, kdyby si dělala jenom sněhové andělíčky? S hravou jiskrou v očích vyplázla jazýček, aby si na posilněnou chytla do tlamy vločku. Protože to ale bylo rozhodně málo, už-už natahovala krček a zvesela cvakla do vzduchu zoubky, aby po nějaké také chňapla. Pořádné svačinky není nikdy dost! Hned nato se jala zbytek cesty kutálet, aby byla u paty hor rychleji. Kdo tam bude první, ten si zaslouží další vločku!

>> Němé údolí

Nebylo by to poprvé, co v ní hlodala otázka poznání, kdo za vším na okolo vlastně stál. Nepochybně se nabízel zhola pragmatický přístup právě Lissandry: ale neexistovala zábavnější metoda, jak k těmto skutečnostem docházet? Nešlo za vším najít nějaké úsměvné, byť nepravdivé vysvětlení, kterým by mohla občas zamachrovat před kamarády a pak se tomu smát? Představa boha vody a koní jí na pyscích tak vyvolala úsměv: až bude se Zinkem o samotě, mínila se pídit po tom, zda-li nebude v soukromí sdílnější.
„Joseline, léčitelka junior. Jsem ráda, že tě konečně poznávám z očí do očí!“ pokývala Sachi s úsměvem vepsaným do tváře, ačkoliv brzičko na povel svého mentora trochu zazmatkovala a už-už se přisunovala blíže, aby všechno mohla vidět z první tlapky - Hvozdíl byl nepochybně v jejím závěsu! Nevěděla, zda Zinkovi odpovědět, ale i tak to zkusila: „No... Mast musí být mastná,“ konstatovala očividné, jak měla, zaskočená, dlouhé vedení, „takže s něčím vlhkým. Ale to by možná bylo na tlapky až moc kluzké, a, no-“
Zvědavě napínala a střídavě stříhala ouškama, jak jej poslouchala a dívala se mu přitom pod tlapky. Zdálo se, že se našlo alespoň něco, co Joseline účinně umlčí: jak totiž tak pozorovala každičký jeho krok, nevypadlo z ní ani slůvko, jenom zdvořilecké úsměvy, co se možná trochu snažily vyrovnávat Zinkovu pro některé možná tvrdší povahu. Ale co - on to byl určitě v srdéčku dobrák všech dobráků, vždyť by se o ni jinak tak chytře nepostaral! „Ona to Sachi určitě nemyslí zle. To je ta únava z cest a vody!“
„Prospěšná a jedovatá, to jakože pořádně pročistí tělo? Všemi směry?“ optala se pro ujištění, neboť jí už napadlo jenom jedno - smrt. Podobná pampelišce... Takovou snad v životě neviděla, ani o ní neslyšela, a tak svému mentorovi trochu zklamaně zavrtěla hlavou a podívala se po Hvozdíkovi, jestli není moudřejší. Měl za tátu léčitele - přišlo jí jako samozřejmost, že to bude vědět. „No, Váčkovka je taková... občas žlutá, a jedovatě také vypadá, ale jako pampeliška asi určitě není,“ řekla alespoň, aby si Zinek nemyslel, že je úplně marná a vůbec se nesnaží.
A pak už jejich dočasným přístřeším zavoněl trychtýřek a Josie uneseně vzdechla: „Ó, čaj...“

<< Ostříží zrak

Oddávat se sféře klidu a plně si užívat atmosféru, která se naprosto odlišovala od té dravé, chtivé venku bylo pro nenasytné vědomí Joseline bohužel nemožné. Nejednomu vlku by se zdálo, že její neustálá potřeba se oddávat různorodým podnětům musila mít nějakého prvního hybatele - uteklo jí v životě snad něco, co se napříč svým dospíváním snažila marně dohánět? Strádal její mozek, prahnouc po rozličných tématech, jejich nedostatkem? Kéž už bychom se přiučili něco o bylinkách, to by byla teprve zábava! Ale v tomhle počasí těžko nějaké najdeme: vždyť se všechny musí topit. „Kdo je to Poseidon, Zinku?“
Kdoví: dnes nebyl na takové otázky čas, protože si její vědomí (jako vždycky) našlo distrakci Zinkovým povídáním. Přestože dlouho nevydržela oddávat šedavému vlkovi svou plnou pozornost - její mentor nebyl špatný vypravěč, jenomže onen příběh byl tak dlouhý a spletitý, takřka nekonečný jako koruna stromů! -, urputně se snažila, aby to byla alespoň znatelnější půlka. Och, ta podestýlka je ale pohodlná, a jak pěkně hřeje! Ještě nikdy v životě jsem necítila pod tlapkami takové blaho, a- och, nesmím polevit, hle, jak se mu znovu hýbou pysky-!
Div jí nezaskočila slina, jak prazvláštně k dvojici dam její mentor promluvil. Cožpak se takhle sluší zacházet se samicemi?! Probůh, vědět tak, že má za učitele jakésiho burana - ale netřeba se předbíhat a nechat se oddávat domněnkám, samozřejmě! „Dobré ránko!“ ozvala se s úsměvem, jen co zpoza Zinka vykoukla, „to je ale deště, viďte? Kolika naše území kdovíjak nezažilo!“ Ajéje, milovník smalltalku - utečte, dokud můžete!

„Já jsem Joseline,“ představila se, kdyby to ze žbleptání Zinka nebylo Thegovi příliš jasné. Zabolelo jí na srdéčku, když si její mentor nemohl rozpomenout na její jméno - jenomže si brzičko uvědomila, že to stejně-tak mohla brát jako nesmírnou poctu. Vyrovnávala se své mamince tak, že jí řádoví členové považovali za nikoliv ji samotnou, nýbrž větévku Lissandry? Té Lissandry? „Caelum, to jste vy, Zinku? Netušila jsem, že máte víc jmen! Ale moc vám to pasuje, to samozřejmě.“
Theg kráčel za nimi s hlavou plnou otázek (a třeba zlým úmyslem! Ještě před chvílí jednal s takovou jízlivostí, a teď aby náhle umlkl? Cožpak Zinek ovládá tak mocnou rétoriku, že své oponenty byť jen hrstkou slůvek dovede uvést v rozpaky?, její vlastní mysl zamořená hrstkou nevyřčených domněnek), a tak se Joseline automaticky stáhla blíže k Hvozdíkovi, po jehož boku kráčela kupředu do hor. Nebylo jí dvakrát tak komfortní, že následovala neúplně povědomého vlka a za zády musila trpět jeho méně známého příbuzného - jak se ale nacházela mezi zinkovci, nic jí nemohlo hrozit. ...Že?
A jak se teď má Oříšek? Nedejbože s tím deštěm porostl, přivedla se k jiným, milejším myšlenkám, až se jí po pyscích rozjel drobounký úsměv. Až se dostane zpátky domů - třeba o kus chytřejší, schopna se s něčím pořádným pochlubit -, musí se za ním vydat a na všecko se ho vyptat. Nebylo možné, aby v tomhle počasí na podzim trochu neopadal! „Myslíte si, že tahle spoušť jednou skončí? Ach, s takovouto náladičkou nebe budeme moct v bahně hledat leda tlející listí, žádné bylinky,“ posteskla si, protože jí byla všechna tichá místa jejich cesty nesmírně nepříjemná, „vy, Thegu - vy jste také léčitel, jako Zinek?“

>> Severní hory

<< Úkryt Daénu

Aťsi to bylo vhodné, či nikoliv, mladá vlčice se zdála tu a tam občas něco zašvitořit a očividně jí kterak nenapadlo, jak pochmurné bylo nejen počasí. Celé situaci nerozuměla a nemyslela si, že by bylo jakkoliv vhodným se na ni tázat - takové věci přec sděluje jeden druhému v důvěrnosti, když se mu chce -, a tak se alespoň snažila své dva společníky naladit na trochu barevnější, světlejší notu. Smích však není proti smutku pranic dobrým lékem - ne vždy.
Zaskočena nevídanou žádostí, Josie na moment zbrkle zaváhala, hrkaje: „Samozřejmě!“ a s trošku přílišnou zodpovědností splnila na slovo tak, jak od ní bylo požadováno. Netrvalo kterak dlouho, než mozek na svých maličkých nožkách dohnal zbytek těla a- Cožeto? Co se děje? ... ÓOH! Teď už to dávalo mnohem větší smysl - div se na Hvozďu sama nevrhla v medvědím objetí, ač si (konečně) uvědomila, že by bylo nejchytřejší ty dva nechat o samotě. Tak tohle jsem měla celou tu dobu udělat, káča jedna pitomá!
Zdvořile vytočila hlavu jiným směrem a pokoušela se svou pozornost upoutat na zcela jiné podněty - což nebylo vůbec těžké, protože se jim do cesty vrhnul prazvláštní, postarší vlk. Jakžeto? A to už mileráda porušila, co jí její učitel nařídil a, hlava-nehlava, jak se to naučila z Noramu, vyrazila vlkovi naproti. „Co prosím, pane?“ vrkla s pořádným zamračením po Thegovi, „to máte asi špatný nejen čumáček, ale dokonce i oči! Nevidíte snad, že tu právě něco probíhá? To od vás není vůbec pěkné, takhle skákat do cizí situace!“ ...Jakoby to sama v tuhle chvíli nedělala, pokrytec jeden!

<< Území Daénu

Tichošlápek a věrný služebník, do takové role se protentokrát pasovala. Tlamička se jí otvírala dotěrnými dotazy a ona měla co dělat, aby ji slepila spořádaně zpátky - alespoň oči mohly s takřka extází v panenkách zírat na Zinkovy počiny a jeho umění kouzlit s tím, co mu život okolo dal. Ti by si určitě rozuměli s tatínkem! Vždyť on ten můj taky není pranic na nějaké magie, myslila, zatímco tu a tam vykulila pohled nad něčím, co by ji v životě nenapadlo udělat, to by byla teprve dvojka. Ale taťka potřebuje kamarády jako sůl, to je jasná věc! Koho ve smečce vůbec měl, když ne maminku? Mě a Lycana? A Lycan, ách, toho musí představit všem svým přátelům, aby chudák nebyl úplně sám, když z ní teď bude učenec!
Jak vůbec přišel její bratr k lovectví? Kdyby tak měla nadání, jako on, mohli se spolu prohánět - jenže zrovinka na lov byla Joselina absurdně levá. Kdekdo by neřekl, že byla dcera Vina, úžasného lovce Daénské smečky.
Její disociace se podařila až na takové rovině, že Joseline ušla většina konverzace, kterou šedivý vlk ve svým synem nesl. Jen co přijala teplý mok a v hrudi ji příjemně zašimralo, „ó, děkuji mockrát! Čaj,“, pocítila ve vzduchu prazvláštně tichou atmosféru. A jelikož ticho ona bytostně nerada: „Takový jsme pili i s noramskými, pane Zinku,“ vyhrkla, „ale vás jsme v Noramu nepotkali. Jenom tady Hvozďovu maminku,“ tedy vaši choť? Na Shine Jos vzpomínala s úsměvem na pyscích - jaká to velkolepá dáma! „Podíval jste se tam někdy?“

>> Ostříží zrak

Sraz se jí a její neposedné mysli míjel před očima jedna báseň, div se občas neulekla tempa, ve kterém se všechny události zdály dít. Nakonec však vedle sebe měla svého dobrého kamaráda, Hvozdíka, a před nimi jeho tatínka a nově nabytého učitele, Zinka. Ách, s touhle dvojkou se mi dozajista nic zlého nestane, to je přec samozřejmost! Jeden vyučený léčitel, druhý přítel - vždyť to si přímo volá po nějaké menší oslavě! Co si zasloužilo větší oslavu bylo samo-sebou její nově získaná role a stejně tak postavení, s nímž se už teď chtěla pyšnit na každém rohu. Joseline, léčitelka junior a kappa Daénské smečky. Empesní!
Šedavý vlk na ni působil jako škola velmi ostřílená životem - úsměvně vzato se jí však jeho aura nejevila kterak nepřátelská. Bylo to tím, že byl doma, mezi svými? A navrch tu měl už nikoliv jedno, nýbrž dvě ze svých dětí - to až já budu mít tu svou hordu, určitě mi ta má aura bude hrát všemi barvami duhy, každičká pro jednotlivé vlčátka! Ale nebylo by to zlé, přisuzovat jim barvy, aniž bych je potkala? Ale- A tak jí mysl běhala všude možně, snad jakousi neposednou, nekontrolovatelnou neschopností vydržet se svou poněkud hyperaktivní náladou, nebo stavem, který u ní nebyl pranic výjimečný. Jen aby se jí při její brzké praxi nestala nějaká nehoda s vařící vodou, nebo-!
Zdálo se, že si otec i synek mají co říci, a tak se Joseline držela pevně za vlastní otěže na konci jejich skupinky a aby jim dodala pocit soukromí, snažila se dívat všude možně, jen ne na ně.

>> Úkryt Daénu

<< Les Alf
Rychlohra s Meduňkou
Před srazem si Jos ještě stihla protáhnout tlapky a vrazit u toho čumákem přímo do Meduňky, kterou dosud nepoznala - ale jenom dosud! Vlčice si rychle potykaly a sblížily se natolik, že si mimo zdvořilosti vyměnily také cíle, které ve smečce měly, popovídaly si o svých sourozencích a vůbec zapracovaly na tom, aby si zadělaly na dobré kamarádství.
Konec rychlohry s Meduňkou

Koumá pohledem okolí, Zinek, Hvozdík, Ricca
Spokojeně se po boku Lissandry dopravila až na území, kde se to hemžilo kdejakým vlkem - na tohle bych si mohla zvyknout! Kéž by tu tolika vlků bývalo běžně! Joseline bloudila pohledem po rozličných kožíšcích, zkoumala tvář kdejakého z přítomných a měla upřímnou radost z toho, že členové Daénské smečky nezanevřeli na svou domovinu. Povšimla si hned několika vlčic jejího věku, z čehož jí samozřejmě poskočilo srdéčko (já mám vrstevnice, co nejsou moje sestry! Já můžu mít kamarádky i ve smečce tady, ne v té horské!), ale její pozornost si plně získal až Zinek. Ó, ten toho bude vědět!
Jako na rozkaz od maminky se vydala šedavému vstříc, cítíce, že tohle jistě musil být jeden z léčitelů smečky. Tak u tohohle se bude učit? No to bylo přímo báječné! A navrch to byl tatínek jejího nejlepšího kamaráda - no pokud tohle nebyla výhra v lotérii, pak co? Boží zázrak, tahání za nitky osudu? Věnovala Hvozdíkovi zaculení a už-už se vrhla do práce po jeho boku, přesně, jak nařídil Zinek. Ó ano, poslouchat na slovo a moc u toho neremcat - hlavně, aby se tomu Siorovi co nejdříve ulevilo a on dlouho netrpěl! ...Ať už to provede Zinek jakkoliv.
Jen koutkem ouška naslouchala, co všechno jedna z vlčích sester napovídala - moc jí to totiž upřímně nezajímalo. Nějaká politika, asi.

Předtím, než stihla svému kamarádovi z hor vylíčit všechno, o co mohl přijít a hlavně mu zodpovědět jeho otázky (a nebyly pouze rétorické, opravdu se ujišťoval?), už-už se k nim přidala Lissandra. Když se na ni teď tak zadívala, vypadala o kus starší - a nedělalo to jenom to, že je teď před mými přáteli alfa? Jak je vůbec maminka stará? -, ale samozřejmě byla tak krásná a hrdá, jak si ji pamatovala již od svého dětství. Po pyscích se jí mihl drobný úsměv - byla doma a měla tu všechny, které milovala. Nebylo právě to pro život všechno, co potřebovala? A kupu dětí. A na ty je času-! Kdoví, zda by se právě tahle její aspirace líbila rodičům!
Jen co se vydala vlčice do kroku, Joseline se s úsměvem povytočila na Hvozdíka i Ořešáka, „Oříšku, Hvozďa. Hvozďo, Oříšek,“ rychlokurz představování a pak - hrr za maminkou! Srovnala s Lissandrou krok, byť mezi nimi udržovala zdvořilou mezeru. „Hrozně jsi mi chyběla,“ vyhrkla jejím směrem, „už jsem se nemohla dočkat, až budu zase doma. Myslíš, že by sis na mě po srazu udělala čas?“ Musí být první, kdo si ji zamluví!

>> Daénská smečka

Zmoklá až na kost, a přesto jí celičkým tělem tepalo teplo, jako žádné jiné! Joseline nemohla být nikde na světě raději, než-li právě doma. Zda-li pak se zbytek jejích sourozenců po vzoru jejich tatínka vydali do světa? A líbí se jim tam? No, snad tam dlouho nezůstanou! Vždyť je doma potřebujeme jako sůl- já je tu potřebuji! Komu jinému by vyprávěla o svých životních dobrodružství, s kým jiným by se ona v celičkém tom velkém světě nejvíce přátelila?
...Očima na zlomek sekundy těkla k Ořešákovi, v mírném šoku z toho, v jakém novém světle jej mohla zřít. Takový vznešený! Nedejbože je to utečený princ a celou dobu mi něco tají? Déšť z jeho těla omyl kdejakou špinavou stopu, jíž by z něj sama drhla jistě hodiny - stejnětak uvolnil napjaté svaly, co Josie začaly pálit a bolet z různorodých cest. Ostudu Lissandře ale nechtěla dělat, a tak jí alespoň po špetce napodobila a zatvářila se jako řádná mladá slečna. „Je toho mnoho - potkala jsem cizince z jiného světa, a pak jsme s Ořešákem byli svědky něčeho hrozného,“ navnadila Lissandru, byť více neprozrazovala - do čumáčku ji totiž udeřil pach vlka, se kterým právě tuhle prazvláštní sortu, Raevera a kdoví, koho ještě, potkala. Konverzace, kterou spolu Ořešák a maminka vedli, nakonec nebyla její věc. Snad jen: „Ořešák je z velké dálky a potřebuje se o našich ostrovech co nejvíc naučit. No, a mimo jiné je to taky osvědčený špeh,“ s tím se po svém příteli podívala s takřka záškodnickou jiskrou. Však ona mu to sama (ne)hezky oplatila, jak ji tehdá sledoval! Ale co jeho víra, měla bych to mamce říct? Dělalo by to problémy? Hm, možná, až spolu budeme v soukromí.
Zvědavě vytočila hlavu za Hvozdíkem ještě předtím, než ho přes kapky vody viděla - byť les mnohé zakrýval (magický, vždyť tak to má být, tak je to přirozené!), právě jeho pach by poznala na míle daleko. „To bude vlk, co mi pomohl s těmi cizinci z jiného světa!“ vyhrkla směrem ke dvojičce, načež se s omezenou pozorností jala takřka ihned vydat naproti k černobílému kamarádovi. „Hvozdíku!“ řka, usmívajíc se od ucha k uchu, „čekala jsem na tebe! Nestalo se ti nic? Já se hrozně omlouvám, že jsme s Cipher pak tak ošklivě zmizely- nedalo se jinak,“ dalo, ale napřímo to přece nesmí přiznat!
„Přišel jsi se přidat?“ optala se, už jenom jeho ouškům dodávaje: „A víš o smečce dost?“ Joseline se po srdéčku roztáhl pocit teplý jako deka, těžko popsatelný jakýmkoliv slovíčkem, co se za léta vlčího bytí kdy vymyslilo. Tady byla maminka, kdesi na území tatínek a její brácha - tam zase Hvozdík a Ořešák, dva z jejích nejlepších kamarádů. Toulání možná nebylo tak špatné, jak si prvé myslila.
A že se v dálce ozýval ryk Zinka, kterého neznala - nad tím zmateně pohlédla k Hvozdíkovi. Huh?

<< Němé údolí přes Ostříží zrak

Příroda a její fungování měla své záhady, jimž nejeden nikdy nepřijde na kloub - ať už se mělo jednat o čiré zmatení, které Joseline při pohledu na malé, sněhové kuličky cítila, nebo takřka podvědomý pohyb jejích tlapek, co ji zavedl až k lesům vonícím domovem. Ó, konečně doma! Jak dlouho jsem byla pryč? Jéminkote, snad neuběhlo celičké staletí! A dorazil už tatínek, objevila se tu i teta? S odstupem na hnědavou vlčici myslila s jakýmsi prchavým smutkem - kéž by se tak potkali v jiné situaci!...
Cítíce poblíž Ořešáka, vůbec jej nevarovala, než-li radostně (ba také vystrašeně - vždyť poprvé za život viděla pořádné krupobití! A co teprve špičky smrčků, co se se skuhravým sténáním prohýbaly ve větru?) vyštěkla: „Maminko! Tatínku!“ Je to jejich pach? Musí to být jejich pach! Tak se její otec přec úspěšně vrátil z cest. Ale ten druhý pach... „Jéjdamane,“ zajíkla se, dívaje se ke svému příteli, „to musí být Lycan!“ Povídala mu o něm vůbec? A o mamince, o celičké její rodince? Věděl její přítel, že svými krůčky právě přicházel do srdéčka její krve?
„Ořešáku, ráda bych ti představila, uhm,“ zasekala se, snažíc se přes burácející blýskanici znít alespoň trochu odvážně kráčela vpřed, za pachem majestátní vlčice, „alfu, a - a moji maminku, Lissandru, která vede Daénskou smečku.“ Hups, pomyslila si, není na to příliš pozdě? A pak konečně uviděla Lissandru v přítomnosti jakési mladé vlčice, a po pyscích se jí rozjel pořádně velký úsměv.

Září
Jméno vlka: Joseline
Počet postů: 5
Postavení: Sigma (neodehraná Kappa)
Povýšení: ///
Funkce: /// Aspirující léčitel
Aktivita pro smečku: Verbování!
Krátké shrnutí: S Ořešákem zažívá prazvláštní životní eskapády a míří přímým směrem domů (ještě teda vědět, kde je, žejo).
Smečková minihra: ///

<< Irisin ráj přes Severní hory

Ó, jak krutou byl vodní živel, bušíc do těl obou vlků - omýval je oba od pachů krve a boje, jimiž dozajista mohli načichnout za tu chvíli strávenou v neznámém kraji na jejich ostrově. Jenže nebyl jediným, neboť se na dvojičku brzičko spustila nekompromisní smršť bělavých kuliček, které Joseline nikdy v životě neviděla. S hrůzou pohlédla za běhu do očí svého kamaráda, vidíš? To se nebesa zlobí za heretické myšlenky, které sis sebou na ostrovy přivedl! To máme za to, že ses tak zalekl moře, které se nad tvou reakcí muselo dočista urazit! Tohle není žádný zásah přírody, nýbrž zásah vyšší moci! Z hrdla se jí však vydralo pouhé zakňučení, ve tváři neštěstí: „Oříšku, co to je?“ A pokud strach v hlase nebyl dost hlasitý, tichý ryk při každé ráně kroupy definitivně mluvil za své.
„Ještě nikdy v životě jsem nic takového neviděla!“ vyštěkla, aby ji přes hromobití její přítel slyšel a přidala na tempu. V tomhle šílenství nemínila strávit déle, než bylo potřebným - to po ní nemohli chtít ani sami bohové, byť si mohli umanout opak! „Tohle nemůže mít žádné logické vysvětlení!“

>> Les alf přes Ostříží zrak

Každý měl očividně jinak zdravé oči, jinak si tuhle celičkou situaci Joseline neuměla vybavit! Cožpak mu bylo dobře, když se po něm volně promenádovali broučci a kdovíjaká havěť, co měla ráda vlčí kožíšky? To dosud nepomyslil na oblaka zápachu, jež kolem sebe nesl jako mráček? Musí pocházet ze zvláštních poměrů, ten můj Oříšek. A že je to taky pěkný oříšek na rozlousknutí! Byl součástí nějaké sekty, která se nerada myla? Vždyť náboženství zmiňoval, tak by to dávalo perfektní smysl!
Samcovo počínání pozorovala prvé s úsměvem - postupem času se její tvář ale zmorfovala do soucitné, takřka lítostivé frašky. Jak hezky znělo její vlastní srdéčko v jejích uších, kolika radosti jí Ořešákova odvaha přinesla (div si u toho nevýskla a neposkočila, slovy jej nedrbala za oušky jako vlče!), a s jakou smutnou tóninou se kroutily její pysky k zemi. „Pokud... Pokud se ti nechce, Oříšku...“ drmolila ze sebe nesrozumitelně, aby mu chudákovi ulevila - ten už se ale vydal vstříc svému osudu. Vždyť vypadá, jak kdyby v sobě něco držel. Co mám ale dělat? Můžu mu nějak pomoc?
Zvedla u toho oči k nebesům, a nebesa se zamračila nazpátek. Joseline v hrůze pozorovala pohromu, která se bytostně šílenou rychlostí nahrnula jejich směrem, už-už nešťastně frkaje: „No to snad ne! Né teď a tady!“ vypískla. Jen co to dořekla, tmavé oblaka proťal zlatavý blesk a vlčice málem vyletěla strachy z kůže, už-už celým tělem natisknutá, drcaje do toho Ořešákova: „Musíme honem pryč! Ta- ta bouřka tě omyje po cestě, hlavně pryč!!“ A s tou už pramálo čekala na odpověď, vedena strachem a srdcem tam, kde byla vždycky v bezpečí - domů.

>> Němé údolí přes Severní hory

Já snad můžu za to, že se nemůžu vydat za hranice mého světa? A navrch - tatínek je zná, maminka je zná! Vždyť jsou tak chytří - a tak rozumní vlci by se přec nenechali uvězniti na ostrovech, kdyby tam venku bylo pro co žít. Že? Jaká to zapeklitá tématika, jíž nemohla přijít na kloub! Neboť to byl kámen úrazu jejich konverzace (byla zarytě přesvědčená o tom, že na tom nenese kdejaký velký podíl - vždyť není hříšné si občas nerozumět!), a nastalo po ní takřka statické, nepříjemné ticho, Joseline se k němu už nikdy v životě nechtěla vracet. Jak se měli dobře, a jak zle jim teď oběma musí býti!
„Jsi špinavý od hlavy k patě,“ obořila se do něj, byť se tón svého hlasu snažila držet vysoko - patrně v naději, že to pochopí jako přátelské popíchnutí! „Takhle se naší alfě nebudeš líbit, Oříšku. Ona si dost potrpí na čistotu, tak to musíš alespoň trochu zkusit,“ hlásila odhodlaně. Vždyť ho voda nepokouše! ...Nebo ta, kterou znal ve své domovině, měla takové schopnosti? Kéž si sebou nenese nějaké prokletí, co by to rozšířilo i zde!
Mořský, ranní vzduch jim příjemně čechral srst a dvojice se tak přiblížila k moři, jen co to šlo. Ačkoliv Josie přílišně nerozuměla vlkovu naprostému odporu vůči něčemu tak krásnému, tak nádherně nekonečnému a nevyzpytatelnému, rozhodně jej nechtěla tlačit do věcí, co by mu snad byly nebyly příjemné. Zvědavě tak vyčkávala, až k vodě sám udělá první krok (sama k moři předstoupila a chvíli pozorovala, jak se její tlapky stávají takřka nepoznatelnými pod mořskou hladinou zabořenou hluboko do písku), a až pak (možná na usmířenou) zapředla: „S tím ocáskem ti pomůžu, jestli chceš.“