Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jejich konverzace se pomalu nesla větříkem, který je v odkrojku místního nebe nikterak nevyháněl. Bylo pozoruhodné, jak klidné tohle místo oproti svým sousedům bylo - snad se o to postaralo samotné božstvo, které uznalo, že toho místní území mělo až-až za sebou. Že toho měl domov až moc za sebou! Cožpak si nezaslouží chvíli spočinout? Nebylo dost světových šarvátek, nestačilo každému těch nesmyslných válek a bojů o- o co, vůbec? Bylo něco tak důležitého, životu potřebného, že to vlci nemohli řešit kompromisem a brali mocí? Ó, kéž si to zapamatuje - na tohle se musí optat maminky!
Očima zvědavě těkla po jeho tlamě, neb vycítila, že cosi řekl - patrně to ale nepatřilo jejím uším a právě tyhle slůvka tak odnesl za horskou bystřinu jejich větrný společník. „Je to jako magická ochrana, Oříšku. Není se vůbec čeho bát, neboť nám slouží,“ snažila se rozplést složitost svých myšlenek, postavena na soudnický stolec - o takovýchto věcech se dosud neměla komu svěřiti! „Je třeba tyhle ostrovy chránit před zlými silami jiných, okolních světů. Tak tomu vždycky bylo, jinak by všechno bylo uvedeno... V chaós. Náš svět by upadl v nerovnováhu, co by dozajista způsobila jeho absolutní zánik,“ oponovala mu, sic v hlase jeden jasně zacítil stopy pochybností. O takovýchto věcech jí nikdo nikdy neříkal - a tak tápala, hledajíc ve svých odpovědích sebe samu. Rozhořčení, které bylo v hlase jejího kamaráda takřka jako pepř v čumáčku, nechápala. (Zato jeho aura: jak se měnila a kroutila, do jakých ostrých bodců uměla tvarovat vlastní tělo! Copak to bylo možné, míti vůči něčemu takovou averzi? Co mu kdo provedl?). „Pro... Pro mír musíme udělat všechno na světě. Byť by to znamenalo žít s příšerami všude kolem nás!“ Pacifista, zarytý pacifista a naivní blázen!
Ouška se jí sáhla, jen co po ní tak nepěkně vyštěkl. S takovým zacházením ona neměla zkušenosti, a tak nebylo divu, že si u toho ucukla a poskočila - no prosím! Na chvilinku v Joseline hrklo - ale bát se, na to ona nebyla. Namísto toho mu opětovala zamračení, v hlase pichlavý trn: „Měl by sis konečně pořádně vydrhnout kožich. Víš ty co - pojď sem! Já ti s tím pomůžu!“ za trest, dralo se jí na jazýček, ale namísto toho to už-už šinula rázně jeho směrem, byť jí vážná tvář vydržela jen opravdu chvíli. Mrštně se sklonila k jeho ocásku a - švóó!, už za něj jemně zoubky tahala, už ho měla v hrsti!

Ani přírodě při jejím náhlém přítmí neušlo, v jakém znaveném stavu se její společník nacházel. Jaký směšný rozdíl v nich byl, ale jak hezky si oba svítili na cestu - Oříškův plamen byl očividně vytrvalý, byť nepříliš výrazný a ten její naopak plápolal jako pochodeň, přestože sebou občas zacukal , až se zdálo, že nadobro vyhasne. Joseline byla nakonec jen naprosto ponořena do osobního chtíče je oba dva v naprostém pořádku dopravit domů - odpočívat bude až poté, co bude splněno! „Pořádně si odpočineme, až přijdeme domů,“ zmínila. Tak to bylo - patřil k ní, a pak tedy patřil i k ní domů, byť neměla o takových věcech pravomoce rozhodovat. No a?
Letmý dotyk, kterým ji obdařil, v mladé vlčici vyvolalo přímo řetězovou reakci. S překvapeným nádechem pohlédla vlkovi do oček, v nichž viděla kdejaký přenádherný západ podzimního slunéčka vysoko v bohatě zlacených korunách stromů - našla v nich vše, co v nich nalézt chtěla. Ostýchavá (nikoliv však netýkavka!), Josie se stydlivým úsměvem sklonila své čelo tak, aby jej na chvíli přiložila na jeho rameno - děkuje mu? Stojí za tím to, co nedovede říci? -, a nenápadně se nadechla.
A pak jakoby nic nebylo. Jejich konverzace se nesla ve stejně veselém duchu, jako před chvílí a tlapky se jim dále bořily do písku, co se přibližovali (nebo to snad byla jen ona? Ách, nebylo by divu, kdyby se někde zapomněla a, fixovaná na moře, pozapomněla na svého společníka!) k moři. „Nemá konce. Obklopuje prý celičké ostrovy a drží nás v ochraně od věcí, co se nachází za ním - tak jsem to alespoň vždycky viděla. Nic zlého se k nám nedostane,“ usmála se, zatímco jednu z tlapek ponořila do tiše zurčících vlnek, šumíc v jejích uších, „a tak můžeme žít v našem světě bez toho, abychom se obávali světů jiných.“ Josie měla ve své podstatě mysl pravého vlastence - a právě to mohlo nehezky narazit na hlavičku hřebíku, který byl zjevně držen nad srdéčkem jakéhokoliv vlka, co se zde nenarodil. Šlo jí to ale dávat za zlé, když nic jiného nepoznala? Když nic jiného poznat vlastně ani nemohla? Nic se nedostane dovnitř, a nic se nedostane ven...
„Nechceš se trochu... trochu...“ jak by to řekla slušně, aby se její kamarád neurazil? Aby nebyl oheň na střeše? „Možná by ti prospěla... Trocha... Uhm,“ dralo se z ní jako z chlupaté deky. Ajéje!

>> Jižní hory

Den se pomalu chýlil ku konci a to z jejich cest dělalo dobrodružství takřka na dvě noci. Nebylo to úžasné, jak se s každičkým krokem vydávali vstříc slunéčku a jeho hladivým paprskům - jak mířili ke kotli s tekutým zlatem, co je oba laskal na tváři? Joseline na své tváři pociťovala stejné teplo, které se jí malými krůčky vlévalo i do samotného srdéčka a plic. V čumáku nesla jen a pouze vůni svého nově nabytého kamaráda, a v srdéčku... Ach bože, v srdéčku...
S rozzářenýma očkama se povytočila na Ořešáka, koutky pysků zvednuty do roztomilého uculení. „Jo,“ pokývla mu ve vtipu, načež (pro jistotu!) dodala: „jo, můžeš mi říkat Jo.“
S upadajícím denním světlem upadaly i témata a otázky, na něž neměla její mladickost pořádnou, strukturovanou odpověď, jakou by si její společník zasloužil. Plesala štěstím, když vyjádřil její prvenství - ale co to měnilo na jejím churavém stavu přátel? Co zmohl jeden vlk proti sobě samému, svým vizím na smečku plnou přátelství a propletených vztahů? Z výrazu vlčice bylo nadmíru jasné, že nad svými slovy velmi dumá. Nakonec prolomila ticho jemně, jakoby se sama bála kousnout do tohoto tématu ve vidině vypadlých zubů: „Kéž bych měla tolik přátel, kolik jsem jich vždy chtěla. Ve smečce nás mnoho není a přátelé, kteří se mnou nežijí... Jakoby pro mě občas nebyli, víš? Nevidím, jak o mně mluví, jestli nade mnou dumají...“ svěřila se mu, hledíce na to, jak jí tlapka míjí tlapku. Sama se divila tomu, jak lehko z ní její starosti pluly - ale býti s Ořešákem znamenalo dojít klidně na konec světa a pramálo se bát, co jí v něm čeká. A tak to bylo u každého přátelství, které Josie dosud měla: přemýšlet nad nimi až tak, že to bolelo a svěřovat do jejich tlapek veškerou svou důvěru, nemaje - nikoliv, neznaje! - míru, která byla moc či málo. S tichounkým povzdechem, očividně zklamaná a přesto ne zlomená, konstatovala: „Je to pro mne těžké - mít přátele.“
Kéž se Ořešák přidá do jejich smečky - to by pak tolikého měnilo!
Však téma dětí jí ihned zvedlo náladu. Nejeden by Joseline měl za obyčejnou, domácí puťku namísto neohrožené hrdinky vedouc nějakou revoltu - a nebyl by vůbec daleko od pravdy! „Můžeme se o ty jména podělit, až budeme zakládat rodiny,“ ale- ale Polárka, to bude moje dceruška!, „vždyť na to také máme jakýsi čas. To nás mezitím napadne více jmen,“ navrhla. Ó, to byla ale překrásná zábava na celičký večer - navrch někde při hvězdičkách, na květnatém poli, a-!! Ale hlavně se nenechat příliš unésti! S rozbušeným srdéčkem věnovala svému příteli stydlivý úsměv, jakoby si vyměňovali nejtajnější přáni (á, počkat - vždyť ono to tak v jejím případě možná i bylo!): „Můj také,“ zahmkala, „to bych pak totiž navždycky věděla, že na světě bude vždycky někdo, koho budu mít ráda. A kdo bude mít rád také mne.“ Takové to nakonec je, mít děti, že?
„To já bych ráda měla dobrodružství hlavně s tebou!“ vyhrkla a zamávala u toho ocáskem tak, až s ním do něj omylem drkla - ajéje, to zase byla její prchavá pozornost! Chvilenku nevydržela na jednom místě, tekouc jako řeka, a co ona s ní poté? „Byl bys u všech takových povídání - protože plánuješ v Daénu zůstat, viď? Víš, abych pak měla společníka, co by mi s těmi všemi dětmi třeba pomohl,“ navrhla, aniž u toho na moment pomyslila na všechno tím implikované. Kéž bude Ořešák shovívavý a nechá její zbrklost ležet ve slaďoučkém nevědomí!
Ráda by mu odpověděla a utvrdila jej v tom, na co mohl myslit - zmohla se však jen na drobounký úsměv, už-už hlavou kývaje k pláži. Jeho milá přezdívka může počkati, neboť v jejich konverzacích definitivně nepadla naposledy a jim právě teď pod tlapkami začal křupat písek. Kss, kss, ozývalo se do klidného podvečera, a ona: „Tohle je, Oříšku, pláž. Tohle je písek,“ hodila po něj ujišťující pohled, pokyvující přitom pod jejich tlapky - jak se jí lepil na prsty, ó, tohle bude muset smýt vodou! -, „a tohle...
...Tohle je moře.“

<< Ovocný lesík

Nedovedla porozumět jeho zdánlivému smíření se vším, co se mu jeho bůh jal vhodit pod tlapky - proč nezuří nad bezprávím, které na něm může být konáno? Kam se poděla verva bojovat s vlastním osudem, trhat jej jako chlupy či rozplétat a rovnat tak, aby po něm mohl kráčet, nikoliv šplhati? Svět mohl být tak, tak jednoduchým, a její kamarád se přesto díval druhým směrem - snad se i otáčel, zda-li za svými zády něco najde.
Její ocásek následoval ten jeho, jakoby se zrcadlili v odrazu křišťálového jezírka. „Ano, tak mi říkají. Či třeba jenom Jo,“ džó, nezní to trochu hloupě? Nevypadám před ním příliš domácky? Kéž by mu tak mohla ukázat, že umí být i trochu seriózní, starší - dosud k tomu ale nebyla žádná příležitost! „Ale- ale jakkoliv bys mi říkal, tak by se mi líbilo,“ vyhrkla ihned nato, „protože mám ráda všechny přezdívky, ale ještě mi nikdo žádnou pořádnou nedal. Já totiž nemám moc kamarádů,“ řka. Ajéje, zase byla příliš sdílná! Musí si začít dávat pozor na jazýček, aby to s ní a jejím domovem jednou nedopadlo šíleně špatně! Zachrání to ještě? „Tím- já mám kamarády, ale všichni jsou-“ starší, dospělí, věku její maminky. Och, tohle byla ostuda jako velikánská borovička! Teď už takřka rozzlobená sama na sebe švihala ocáskem se stopou větší vervy, jakoby mohla proťat vzduch a tím se také odpoutat od vlastního těla - stát se oněmělým pozorovatelem jeho konání, nemohouc jej ovlivnit.
Mladá vlčice toho zjevně měla zatím dost, co se musela do své plné dospělosti naučit. V krátké odmlce, na níž chvíli nenavazovala, pouze kráčela. Dostat své emoce pod kontrolu, ó, to byl těžký úkol! Jak na něj, za který konec jej chytit prvé? Dumajíc a přemítajíc, Joseline se nakonec jala namísto převelikých revelací sebe samé sobě samé odvést vlastní pozornost, co už léta před touto chvílí tekla jako voda. „Až budu mít někdy dcerušku, tak bych ji pojmenovala Jitřenka. Nebo Polárka! A můj synek by se určitě jmenoval Červánek. Nebo Podzímek,“ usmála se, o poznání v lepší náladě, „ale dětí bych měla více - celou kopu! -, takže bych se jmény musela začít být rychle kreativní.“ Někdo myslel na to, jak zabít draka, jiní si už malovali rodinný život - a tak to ve světě chodilo! „Kdoví, jestli by se to líbilo mým rodičům. Jsou- jejich postavení je docela vysoké. Asi by mě prvně chtěli vidět procestovat svět a všechno zažít, ale já bych se ze všeho nejraději na světě usadila v naší smečce a klidně tam zestárla.“ Bylo na tom snad něco špatného?
Tvář se jí rozzářila div tak, až jako slunéčko svým úsměvem mohla ostatní hladit po duši a hřát. S Ořešákem po boku jí bylo dobře - trable nad zimou i cestou zpátky domů se rozplývaly, jako když do mráčků foukl silnější vítr. Kéž by ho tak navěky-věků měla nablízku, aby se už nikdy necítila zle! Přidá se nakonec do Daénské smečky? Přijme ho její domov? Hlavou se jí honilo tolika myšlenek, kolik kolem nich občas prosvištělo hnědavého listí. „A k tobě se zase hodí Oříšek,“ zazubila se na něj - a hned si u toho povšimla, že se po ní dívá. Rychle uhnula pohledem, neb se jejich oči střetly a ona si nebyla úplně jistá, jestli by to v tuhle chvíli zvládla. „Um- podívej! Pláž!“

>> Irisin ráj

SrpenJméno vlka: Joseline
Počet postů: 17
Postavení: Sigma (neodehraná Kappa)
Povýšení: ///
Funkce: /// Aspirující léčitel
Aktivita pro smečku: Verbování!
Krátké shrnutí: Odcházeje na chvíli z území, Joseline se vydala prospat do tichého údolíčka, kde na chvíli pozastavila ostrovského nováčka Northiu. Po fiasku s jejím představením do nového světa raději utekla. Cestujíc neznámo kam, pod tlapky se jí (doslova) připletl Ořešák, s nímž nyní putuje zpátky do smečky.
Smečková minihra: ///

Nenechávaje na sobě znát byť jen špetku zaváhání, Joseline si teprve teď pořádně začala uvědomovat, jak hloupé bylo cestovat takovou dálku od domova. Nemyslila si, že je mu navěky věků ztracená - to zní jako noční můra, vždyť to ani nemůže být skutečné! -, ale čím déle tápala a snažila se najít sebemenší spojitosti, které by je dovedly na území smečky, váhala. Nebude lepší se začít smiřovat s neodkladným osudem a říci Ořešákovi o její neschopnosti? Nepomůže jí Iris, bohyně ostrovů, alespoň správným směrem?
Žmoulajíc spodní pysk pod svými zoubky, vlčice se jala od svého společníka odvrátit zrak - nechtěla vidět na jeho auru, říci mu něco nešikovného, co by jej doopravdy rozplakalo. Ó, jak ráda by mu pomohla zažehnat žal - byly však boje, kterými si každý musil projít sám-samotinký. „Ne všechno je postavené na logice,“ hlavně né tyto ostrovy, ó, vždyť se o tom brzičko sám dozvíš!, „možná je tohle forma tvého znovuzrození. Důkaz, že ti dal tvůj bůh druhou šanci a ty ji musíš drze chytnout za pačesy, nebo-!“ Smrt, to bylo téma plné hrůzy! Proč by se dobrovolně vydávali tak černavou stezkou, ležel-li před nimi celičký svět? Neprobádaný, nebezpečný - ale tak krásný a obdivuhodný! „Svému božstvu si přece nic neudělal, viď? Nemá tě zač trestat. To by nebylo fér! “ pysky se jí roztáhly do samovolného úsměvu, jen co tyto slůvka vyřkla. Ach ta dětská nevinnost, vidíce černobílé dobro a zlo - nic víc, nic míň!
„Oříšek! To zní mileji, než-li Ořešák. Óřa.“ Ocásek se jí samovolně hnul, jen co se její přítel jal po jejím boku bádat a hledat spojitosti jmen, které za svůj život potkal, či s nimiž na ostrovech přijde prvé do kontaktu. „Tvá dceruška by se mohla jmenovat Líska“ navrhla, neb právě tento strom oříšky nesl - myslila si, „a dvojčata Dub, nebo třeba Douběnka a Buk a-!“ Hrnulo se jí s rozzářenou tváří, jakoby padli na úrodnou půdu její dušičky. Jak ona zbožňovala hypotetické konverzace o rodině! Pokud ji Ořešák nezastavil, byla by s to pokračovat ještě dlouho poté. „Přemýšlel jsi někdy nad tím, že si své jméno změníš na něco méně specifického své domovině, když jsi teď tady na ostrovech? Možná by ses mohl jmenovat... O- hm, Olie!“ dumala.
„Hahá!“ Jeho vtip ji nesmírně pobavil, ačkoliv jí to na chvíli zamrzelo - sama si pohrávala s myšlenkou, že by jednu ze svých dcerek pojmenovala právě po konvalinkách. Jak hezky to znělo v uších! Zrovinka to byla také zdrobnělina, a výhradně těmi své děti chtěla rozmazlovat.
Srdéčko jí poskočilo nad komplimentem, jíž jí věnoval. Nepřemýšlím nad tím příliš? Co když to bylo jen drobné uznání? Mohl tím přece myslet všechny smečkové léčitele! Nebo kohokoliv, kdo to umí s květinami, a- A tak se stalo, že dočista přeslechla jeho poslední z otázek - ani si neuvědomila, kam je jejich kroky pomaloučku vedou.

>> Jižní hory

<< Křišťálové jezero
16Tohle nebyl směr domů, ale kde jej mám hledat? Po které stezce se vydati? Tak žalostně málo se pohybovala mimo hranice, a jak na to začala doplácet! Když byla menší, sotva si dovedla představit proti svým rodičům svést nějakou rebélii a vydat se na vlastní pěst prozkoumávat okolí. V této chvíli toho žalostně litovala. Jsou mí bratři a sestry také na cestách? Co když se ztratili a nemohou najít cestu zpátky domů?
Jeho ucuknutí byl nečekaný šok, který zvládl zahnat všechny chmurné myšlenky na domov a jeho vzdalující se pach. „Oh?“ vyhrkla jen v samém překvapení, „pardon, já jsem nechtěla-“ a stejně tak učinila. Se stydlivým, nervózním pousmátím své zraky urychleně stočila jinam - za sedmero hor a sedmero řek - a snažila se přílišně nevnímat prazvláštně hřejivou vlnu, která se v ní vzedmula. To ona ve vlkovi vyvolala tuhle reakci, to ona způsobila, že jeho aura teď vypadala jinak! Ó, nebylo to krásné, jak se uměla hezky kroutit a barvit?
Ale nebyl to nakonec jen úsvit nového dne, co měnil barvy jeho vlastní duše do jiných odstínů, než jaké v ní prvé viděla? Kdoví, kdoví.
Vzdáleni nebezpečí, vlčice se rázem cítila komfortněji - to se ostatně odrazilo na tom, že opět zpomalila a zdála se kochat krásou místního lesíku, jakoby to snad bylo poprvé, co jej viděla. Bylo. „Tady je stromů hodně, podívej,“ podotkla po zdlouhavé, takřka nepříjemné odmlce, v níž celá nesvá snažila stočit trajektorii jejich cesty k zářnému cíli Daénského lesa. Jitra zde byla věru, věru tichá. „Proč se vlastně jmenuješ po oříšcích? Mám kamaráda, který se jmenuje po květinách, ale to mi přijde - no - správné. Protože když je vlk třeba léčitel, tak si tím třeba pomůže, něco se doučí,“ dumala a volně rozvíjela své myšlenky, nemaje příliš zábran v tom, kam se vlastně dostanou, „a léčitelem bych já byla moc ráda. Pomáhat ostatním. Ačkoliv...“ A co takovým vlkům, co se právě prali u jezera? Nepotřebovali ti také pomoci, co jí donutilo odvrátit zrak tomuto neštěstí a jít dál?
Snad nebyla připravena na svět venku, mimo svou smečku. Možná, že Joseline nebyla připravena nikdy na nic a s mylnou představou jakési odvahy, zadostiučinění se hnala kupředu a na důsledky myslila až poté, co opadalo listí z dubu.

<< Luka
15Do vzduchu se s příchodem nového dne začala tlačit vůně podzimu. Ach, její líbezná múza, nejoblíbenější z období (byť právě tuto větu říká o každičkém z nich)! Jak přenádherný bude celý les, až jím s Ořešákem budou proplouvati - v Joseline se znenadání zvedla čiře dětská radost, která se ne-a-ne pustit myšlenky, že svého novodobého přítele musí pořádně protáhnout jeho hezky znějícím listím. Křup, křup, křup, bude se jim ozývat pod tlapkami a fíi, prožene se s nimi pravá meluzína.
Óch, jak ona se už teď těší na budoucnost!
Jejich konverzace se nesla ve vcelku veselém duchu, což mladou vlčici přirozeně těšilo na duši. Občas pronesli něco vtipného, mezi což vložili prazvláštně hlubokou myšlenku - ale takové už zjevně umělo být mládí, co nemělo zábran. Jen u víry se zdála vlčice pozastavit déle, než-li mohlo být pro Ořešáka milým: všechno jí to ale bylo tak cizí a ona dychtila po tom vědět více, co nejvíc-! Čelem k nebezpečí, zvědavěc v ní rušivě halekal, „a nešel by - nemohl by sis založit nového Ilyu? Jeho syna, právoplatného potomka?“ barvy jejich očí se na moment snad jako vpily jedna do druhé, „vždyť - všechno se vyvíjí. Všechno na ostrovech může být kultivováno do podob a obrazů, které jsi již znal, sic vonět novotou.“ Joseline nebyla vždy tak hloupá, jak se prvé skrz svého mladistvého ducha zdála! „Ale povídej mi o něm víc - ráda bych se naučila tvé víře!“ Nebylo to moc troufalé? Moc vtíravé? Tvářila se u toho dost nadšeně, nepomyslil si snad, že vtipkuje-? Nechávaje svůj ocásek na moment nablízku toho jeho, snad jej z části i proplétaje, vlčice doufala, že tak vlkovi dodala ujištění o vážnosti jejího dumání.
Tohle nebyl vtip: tohle byla možnost svou víru šířit do mysli dosud neposkvrněné vírou!
Vskutku velice špatně, ne-li přímo šíleně špatně! Přitakávaje mu, nezmohla se na to míti více slov. Tento osud by nechtěla darovati ani tomu nejhoršímu z jejích nepřátel.
„Jitra jsou zde tichá,“ zmínila jen, co se svévolně dostali k místu, který kypěl různorodými pachy - hnědavá vlčice v nich nepoznala bratry a sestry Chaosu, neb nebyli smečka, žádný nenesli. ...Až na pach krve a boje. Přesto se v ní vzedmul strach a nejistota, která byla čitelná v jejím výrazu, přesto chtěla utíkat - kupředu k pomoci, nebo daleko odtud-! Hlava se jí div motala tíhou rozhodnout se. Tohle není cesta domů. Těkajíce svými zraky po Ořešákově tváře, tělu, čemkoliv, „já-“, vlčice bez upozornění přidala do kroku, „mám strach- já bych-?“ Zbabělec, surový zbabělec!

>> Ovocný lesík

14Světlo pomalými krůčky vcházelo na nebeskou klenbu a dvojice se tak o to víc mohla kochat všudypřítomnou krásou, jejíž květnatost neznala mezí. Léto bylo nepochybně jedním z jejích oblíbených ročních období - všechno bylo tak živé, energické a bezostyšně své! Žádná květina, ba ani motýlek se nelámali vlivem chladného přístupu jiných ročních období, žádný stínek nezůstal celý den nepohlazen slunečním svitem. Všechno žilo, a žilo to věru působivě.
Souznění s okolní přírodou nakonec nemuselo být úplně způsobeno její magií, jako upřímným zájmem v její vlastní okolí - v život samotný, jí milovaný.
„Myslím si,“ prolomila jejich křehké ticho, které ještě před chvílí narušil sotva znatelný větřík, „že pokud vlk něco opravdu chce, tak se k tomu jednoho dne nakonec dostane. Kdyby tě nepřijal Daén za svého teď, vždycky to můžeš zkusit později.“ O tom bylo všechno - nikdy se nenechat zlomit natolik, aby to vlk nezkusil znovu a znovu. A kdyby se přece jenom zlomil, tak kolem sebe vždycky našel alespoň jednu duši, na kterou se stačilo podívat a díky níž bylo na druhý den lehčí na druhý den, po všem, vstávat. Pysky jí však brzičko projel nepatrný úsměv: „A já už se postarám o to, aby tě přijali. Vždyť tam mám také pořádné slovo!“ Sigma, ale dcera alfy a bety - to jim určitě alespoň trochu pomůže, zda-li by se Ořešák na první pohled nezalíbil!
Cítíce na sobě jeho pekelnický pohled oranžových oček, připravených vznítit jako uhlíky, Josie po něm vrhla zmatenou grimasu. Nebyla si vědoma toho, že řekla něco špatně - jeho neodbytná tvář se jí i přesto vryla pod kůži a zůstala tam do chvíle, než se jí jal osvětlit své chování. Nepřipadá v úvahu? Vždyť - to se nikdy neviděl?! Všecka ta ulepená srst co líná, ten umouněný kožíšek-! Nedejbože je alergický na vodu? Ale i kdyby byl, vždyť to ho určitě neomlouvá od toho, jak se o sebe stará, a-! Zaražená, ba kouskem duše možná i uražená, vlčici v oněmělé odpovědi cvakly zoubky.
Však ona mu ještě ukáže, jak "v žádném případě" vypadá!
Strom všech stromů, Ilya, z takových věcí šla mladé vlčici hlava kolem. Ačkoliv se Cyřiným vlivem naučila respektovat, v co který vlk věří, stále byla uvedena na vcelku vratkou, vyviklanou loďku, jež byla ztracena na moři. Dvakrát tak nechápala, proč vlci v něco věří a jakou sílu jim to může dát - jak pevná je doopravdy jejich víra v momentech, kdy jsou uvedeni v pochybení. „Byl? Když jsi odcházel ze své smečky, ztratil jsi i svou víru? Jde to vůbec, ztratit něco takového?“ něco, co nevidíš a neseš jenom v sobě?, optala se, brčálové oči hledaje ty jeho.
Jejich konverzace se vířily rozličnými směry. Vyčkávaje na svého nového kamaráda, Joseline se rozhlížela po jejich okolí a pomalu si začala uvědomovat, že... Že vlastně netuší, kde jsou. „Naše smečka nemá žádné spojence, o kterých bych věděla,“ zadumala nahlas, aby tento fakt zakryla - a jen co se poškrabkal, už-už je táhla směrem, který mohl být směr domů. „Jsme daleko od všech ostatních - sami na druhém ostrově. Ale myslím, že se k nám bude chtít mít ta horská smečka - prý si dcera jejich alfy chce nárokovat syna naší alfy,“ osvětlila mu svou rodinnou situaci, v hlase čitelná nelibost, ne-li neštěstí. Nechtěla se vzdávat žádného ze svých bratrů pro nějakou skálopevnou puberťačku, co vůbec nebude rozumět zákonům jejich lesů a přírody samotné. Co tam v horách měli? Mráčky a kozy? Vždyť to nešlo skloubit s ničím, v čem Daén žil-! ...Anebo se jenom bála ztratit ty, které ledva poznala.>> Křišťálové jezero

<< Dračí průsmyk

V čumáčku jí zasvrběl překrásný pach lučního kvítí, kterým byla místní Luka takřka topena. Jak krásně si uměla příroda vyhrát s těmi všemožnými barvami, ó, jaké umělecké kreace s nimi uměla mínit! Ač byla hluboká noc, měsíček jim hezky svítil na cestičku - Joseline si nebyla tak úplně jistá, kam svého nového přítele zavede, ale moc ráda by mu (byť za těchto zhoršených podmínek) ukázala co nejvíce. Co kdyby chudák nevěděl, kudy-kam se vydat, aby byl vstříc bezpečí? Mířit tak za ní, čekalo jej vždycky!
Po pyscích se jí samovolně rozjel drobounký úsměv, dobře si to píšíc za uši, „vědět byste to měl především vy, Oříšku,“ řka hravým tónem. Na moment ji napadlo, jestli to takto musela konat i její maminka - tázat a prověřovat vlky předtím, než-li je přijala do smečky. Její společník se zdál být naprosto ideálním adeptem na nového člena, ačkoliv: „Jenom by se ti možná hodila malá koupel. Maminka ve své smečce ráda vidí vlky čisté,“ což nebyla tak úplně pravda - vidět je tak totiž chtěla především ona sama, majíc mindráky z toho, jak divoká a nezvladatelná vypadala právě ta jeho -, ale to netušil! Co uši neslyší, to srdéčko nebolí! Ale, jéje, snad si nevšiml toho, že jsem-! Hlava děravá, vždycky zapomene na to, že ostatním vlkům by měla Lissandru představovat jako alfu, nikoliv mamku!
Před očima se jí malovala krása, kterou Ořešák tak barvitě opěvoval. Musilo to být krásné místo k životu, ne-li takové, kterým by se Joseline ráda prošla. Mnohokrát ji napadlo, jaké by to bylo se podívat z ostrovů, ale... Nedostala by se do stejné situace, nad kterou ronili slzi takřka všichni příchozí? Co bych bez tatínka a maminky dělala? Komu bych předala všechnu tu lásku, kterou nosím pro své sourozence? Mois Gris sice rodinu často snaží držet pohromadě a mnohé tak přinese za těmi, co se tu dostali, avšak... To by vůči nim nebylo fér. Co když mají své milé, co když-? Býti vyrván ze všeho, co jeden znal-!
Byl to tristní, ne-li tragický osud.
„Tvá smečka zní jako přenádherné místo,“ ozvala se ihned, co vycítila změnu v jeho monológu, „je mi líto, že jsi od ní musel odejít. Kéž ale tvé srdéčko vybere tu správnou i na našich ostrovech - věřím, že nepohrdneš ani jejich krásou!“ Bylo by moc troufalé jej pozvat do Daénu, když se jí na něj tak hezky optal? Již před chvílí cosi naznačoval, možná vyřkl tajná přání...! „Jak se tvá smečka jmenovala?“ Nebylo to moc osobní?
Netopýrek kroužil kus nad jejich hlavami. Josie přišlo, jakoby jim ukazoval směr - a kým by byla, kdyby neposlechla vlastního společníka! „Já patřím do Daénské smečky, kam bys samozřejmě mohl patřit i ty,“ osvětlila Ořešákovi. Její tvář se celá rozzářila, až by si jeden pomyslil, že se nějaká hvězdička z nebeské klenby zatoulala až na zem - ó, kéž si to vlk nepřebere tak, že se tak tváří nad jeho možným členstvím-! Jak jí bylo dobře, když mohla mluvit o svém domovu! „Ta se nachází v lese, o kterém jsem ti již říkala; kam se jednou vydáme.“ Ale bylo to moudré, vést si cizince na území smečky? Ach, a zase to tady bylo - potřebovala svou vlastní skrýš! Ale to by mi bylo smutno. Vždyť já bych potřebovala spolubydlícího! „Jinak je tu avšak Zlatá smečka - prý milá!, ta je na prvním ostrově, a Chaos. Chaos je... jsme nepřátelé,“ více slov k tomu snad ani nebylo třeba. Ještě teď jí přeběhl mráz po zádech, co si vzpomněla na Vinovo vyprávění! „Pak je tu ještě jedna horská smečka, odkud mám přátele - jejich alfa vypadá jako vytesaný z ledu, ale prý mají miloučkou betu; maminku mojí kamarádky, Cipher,“ hrnula na něj dále, jakoby jí nenapadlo, že to může býti až moc. Možná v tom hrála roli jakási kapka hyperaktivity a její problém s pozorností, ale takové věci otevře až za pár let.

Dlouho? Jak dlouho - vždyť to k tomu úplně vybízí! Mimoděk si u toho vzpomněla na Hvozdíka, Hvozďu, a rázem se radovala z toho, jak hezké uměla dávat vlkům přezdívky, a že se navrch očividně líbily. „Vskutku?“ řka, byť řečnicky, „tak to spolu cobydub napravíme.“ A že nad tím přemýšlela vážně, ne-li smrtelně vážně!
Těžko mohla odhadnout, co se Ořešákovi honilo hlavou - mnohé se však odrazilo v barvách aury, kterou kolem něj viděla. Ach ta prazvláštní magie, a jak moc uměla jednomu napomoci! Až se zase vrátí domů, musí se na tyto věci optat maminky, jež z toho určitě vykouzlí srozumitelnější, polykatelnější sousta. Ale zkusit to tak sama...! Jenže mít radu...! Tu a tam k ní zabloudila očima, aby nebyla přespříliš nápadná, a snažila se z toho poskládat smysluplný obrázek. Povadlá, vybledlá. Nebude třeba nějak nemocný? Není utahaný z cest? Ó, kéž bych si už našla vlastní úkryt, kam bych jej mohla odvést na kus žvance a krátký nocleh! Zvát si cizí hned k sobě do pelechu, to jí tak bylo vlastní!
Jeho okouzlující úsměv bylo vše, co vlčice potřebovala k tomu vlastnímu. Nezdál se jí být Northiou, jejíž křehkost uváděla Josie v absolutní rozpaky - vyhlížel sebejistě (správný samec, nebo archetyp, který si jako dospívající slečna jenom vysnila?), tak, jakou by chtěla být i ona sama. Třeba se od něj ještě mnohému přiučí, aniž by o tom tušila! „Líbil by se vám les, kde sídlí má smečka, nepochybuji o tom!“ zamávala oháňkou, cítíce zvláštní, radostné šimrání po tlapkách. „Jest možné, že se tam jednou vydáme, zda-li byste chtěl...?“ Smečku, chtěla říci, domov, kázalo zase srdéčko.
Fungovala takhle propagace smečky? Byli by na ni rodiče pyšní, že se jejich dcerka snaží být k prospěchu něčeho, čemu velí?
Dušička se div celá nerozzářila, když jí on sám pokývl na nabídku, kterou k němu prvé natáhla. „Pak tedy skvělé, přímo úžasné! Vzhůru na naši výpravu!“ zahlásila s kdejakým střípkem štěstí, že svolil. A zda z ní nabyl dojmu, že sama neví, kam jde - inu, nebyl by zas tak daleko od pravdy. „Nuže, Oříšku!“ začala, ráda vedouc konverzace, „hory a lesy - takový je váš domov mimo ostrovy?“

>> Luka

Ó, tak to si snad nepřivodí nějakou nemoc, až bude objevovat místní kraj! Kdejaký z lesů byl prosáknut magií - nejedna horská bystřina či vyvěrající potůček nesly pachuť znečištění po kouzlech. Napít se z té špatné a pak snášet následky... Třeba nějakého amorka- „Tak to se máte, Oříšku, na co těšit!“
„Mois Gris,“ toť kouzelný název ostrovů, jejichž krásu vlk před ní jednou bude koštovat s chutí, nikoliv trpkostí na jazýčku. Jaké hrdosti se do těch slůvek vlezlo, jakým elánem v její tlamě zahořely! A přec to šlo říci sladčeji, až se jednomu zachtělo ostrovy poznat hned, „můj domov.“ Joseline mezi nimi nechala rozkvést příjemné ticho, jakoby měly tyhle chabé věty markantnějších rozměrů a něco skutečně znamenaly - až pak se na Ořešáka znovu pořádně usmála, v očích veselé jiskřičky. „Jsou tu celkem dva ostrovy,“ protože o třetím neměla žel zdání, „ale dohromady se jmenují Mois Gris. Teď se nacházíte na tom druhém, ten je o poznání menší a má tu převážně hory a lesy. Ten první je mnohem větší a nese velkou diverzitu,“ řka. Dbala na to, aby každičkou větu pronesla s důrazem a kladla značnou pozornost na místa, kde byla potřeba - cizinec si sám jistě takové informace nechce splést, stalo by se-li, že se jejich cesty již dnešním večerem rozejdou.
Ale, pravdu říci - vlčici se nechtělo od jeho hřejivých očí nikam. Byla mladá - on také, první urostlý vlk, co nebyl její bratr a s nímž neutíkala smrti... Je tu, chudák, zhola sám. Kdybych byla v jeho situaci, dávno pláču a prosím o milost, aby mě kdokoliv vzal zpátky domů!
Pokud ji chtěl přesvědčovat - nemusel. Vždyť ona už byla.
Rozmýšleje své další slova s naprostou obezřetností, po pyscích se jí mihl hravý, takřka rebelský úsměv: „Jsem... Daleko od domova,“ začala, brzičko pokračujíc, „a ještě chvíli bych ráda, aby tomu tak zůstalo. Mezitím vám mohu ukázat takhle při měsíčku kus našeho kraje a vy mi na oplátku můžete říci, inu, cokoliv!“ Vždyť se doma nemůžu ukázat po té ostudě, kterou jsem natropila u jezera! Ale měla bych se vrátit co nejdříve, aby mi někdo neukradl dečku... Zkoumavým pohledem projela pustost krajiny před nimi, naslouchající občasnému vrznutí stoletých boroviček - někdy do toho zahvízdal Netopýrek, jindy se průsmykem nesla starodávná meluzína.
Sviť měsíčku sviť, ať opět nezakopnou a nesmotají svá těla do jednoho! Josie trapných momentů tělo na tělo už tak dnes dosti stačilo, ačkoliv...

Ale vždyť já vím, vždyť nejsem maličké, hloupoučké vlčátko, co o světě nic neví! Ajéje, že by se v ní začaly probouzet prvotní záchvěvy pořádné adolescence, na které dosud neměla čas? Kdoví - Joseline na svého společníka však hleděla s jakýmsi výrazem, jež naznačoval, že by k tomu také měla co říct. Slov se pro jednou ale (překvapivě) zdržela. Bohudík!
„Ó, ale já nebyla vůbec sama,“ zvesela se zazubila na svého nového společníka - zprvu to vypadalo, že (opět) nepěkně naráží přímo na něj, ale Netopýrek na sebe nenechal dlouho čekat. Zdálo se, že mu nehrozilo převeliké nebezpečí, a tak se konečně jal zaháknout o její srst, hovíc si na jejím krčku: „Tohle je můj společník, Netopýrek.“ Dále už mu však nikterak nepřerušovala jeho nekonečnou řeč - vždyť toho také měl očividně mnohé na srdéčku, jak se chudák pomalu ani nezastavil na nádech!
Jenže co jeho slůvka přinášela, to by hnědavá vlčice raději za dnešek už vícekrát neslyšela. Takže další nebožtík, který není z těchto ostrovů! Je tohle snad osud? Chce, abych se poučila ze svých chyb a trochu zapracovala na tom, jak cizince přivítám u nás doma? Musel, jinak se to vysvětlit jednoduše nedalo! „...Ach tak,“ začala s posmutnělým tónem, chtěje projevit kus soucitu nad tím, jak hrozné to pro něj muselo být. Snad domovinou nemyslí tenhle ostrov namísto prvního, ale skutečně jiné údolí...! Jak mu ale pomoci - co udělat jinak, než jak provedla u Northii?
Zkusila prvé jeho jméno na svém jazýčku, omílaje jej s jakousi nevyzpytatelnou jemností a zájmem: „Ořešák,“ načež se jí po pyscích rozjel zdvořilý úsměv. Tak, teď už mluvili trochu na úrovni tak, jak byla uvyknuta! „Moc hezké jméno - padne vám ke kožíšku. Nacházíte se na ostrovech, co jsou možná dosti daleko od těch vašich - ale i tak stojí za to poznati, vězte!“ začala své vysvětlování, „jsou velmi magické. A tím tedy myslím, inu-, magie je tu všude a ve všech. Ve všem,“ zobecnila. Občas u toho naznačila nějaké gesto svou tlapkou, jindy se zase dívala všude možně, jen ne na něj: přece jen to bylo trochu divné, když se tu narodila. „Tohle místo je mi povědomé, ale žel ho neznám tak dobře, abych si byla jistá. Ráda bych vám nastínila mapu tohoto ostrovu na ten druhý, nicméně... Tedy, já mířím domů, žel-“ ...nikdy jsem sama nebyla od domova tak daleko, abych ho nemohla najít. Každý eventuálně našel cestičku, jež pro něj byla takřka vyšlapaná a mířila domů (cokoliv to znamenalo) - že se na ní Jo však napoprvé ztratila, to bylo...!
Cítil se takhle zoufale někdy její tatínek, když vandroval? Bál se někdy toho, že se už nikdy nedostane domů, protože zapomene kudy kam?

Z tragédie do tragédie - ale i takový život občas musel být, aby si v něm jeden našel takové dny, co jsou zalité sluncem a v nichž se jeden může vyhřívat lépe, než kdejaká šťastná ještěrka.
Nic vážného? Vždyť vypadá, jak kdybych mu rozdrásala vnitřnosti, aniž bych se jakkoliv dotkla jeho zevnějšku- Více to nicméně nekomentovala - vlk se musel znát dost dobře sám na to, aby se jí případně zeptal, zda-li v okolí nezná nějakého medika. To bylo to! Byla by jej vůbec schopna odnést za někým, kdo tomuto řemeslu rozumí? Kdyby tak neznala jen bylinky, ale skutečně věděla, jak na to-! A v Daénu je...?
Oněměle si posteskla. Ledaže by ona sama...?
Dumajíc nad tím, jak pomoci nalepit na vlka záplatu, která by mu snad mohla pomoci, dramatická reakce jí vzala vítr z plachet. Zajímavý to hoch - a plně v právu, byť-! Ajéje, ani jsem si neuvědomila, že jsem ho takhle...! Kousajíc se do jazyka, Joseline mu ve svém překvapení byla schopna pouze přikývnout, vždyť- „kdybyste měl nějakou ránu,“ zavrkala, už-už krůček pryč od jeho dosud nehnutého těla (ale on to není žádný barbar, já ho opravdu ošklivě urazila!) „tak by se vám mohla vším tím prachem ušpinit a co je špinavé, to je většinou také nemocné. Né, že byste vy-!“ tak a dost, teď už opravdu musí přestat mluvit! Co hůř - vzplane, vrhne se na ni?
Rozhlížejíc se po svých možnostech, hnědavá omladina si uvědomila, že by mu jen tak neunikla. Na útěk očividně nebyla tím nejostřejším grafitem v penále a aby se mu čelem postavila tak, jako třeba Cyra, nebo jakýkoliv bojovník v jejich smečce, no to potěš koštětem!
Div nezačala slzet, jak zoufale si v tuhle chvíli přišla! Kéž by tu měla někoho ze smečky, kdo by jí pomohl tuhle zapeklitou situaci vyřešit - nebo alespoň Cipher, Hvozdík-! Kéž v pořádku dorazí do Daénu a ona jim právě o této příhodě jednou bude moci povědět. Pro teď ze sebe však mohla jen snaživě sypat: „Err, poslyšte, asi jsme nezačali vůbec nejlíp! Já- já umím hodně, hodně žvanit, když jsem nervózní a ještě před chvílí jsem byla přesvědčená o tom, že mi něco ublíží, a-“ chytala svůj dech, „-no zkrátka! Jmenuji se Joseline a ještě jednou - hrozně mě to všechno mrzí.“