Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Kdyby se tak Netopýrek uměl smát, definitivně by nenechal ani jednoho z dvojice ve sladkém nevědomí toho, že na ně někdo zírá - nedaleko pod ním se odehrávala telenovela, co zasluhovala dokonce směšně falešného zvuku tleskajícího publika. Tenhle den už nemůže být horší, bědovala si Joseline, ne - tenhle den je totiž ten nejhorší, který jsem kdy měla! Teď už se ve smečce nemůžu ukázat alespoň půlrok, abych na sobě neměla pach tohoto- „Ó, ano, já-“ hrklo v ní, jen co si uvědomila svou chybu a už-už se snažila vyškrábat na tlapky. Neúspěšně.
Co nejhorší den, celičký měsíc, rok, život-
Tisknout zuby k sobě, ouška jí klesla v salvě dalších omluv, které se ne a ne dostat přes její sevřené hrdlo. Taková obrovská hanba, jakých hříchů se tu dopouštěla! Musil mít nějakou otevřenou ránu - vypadal úplně na umření, aby uznala hrst fakt a skutečností, a Joseline se cítila dvakrát tak hůř. (Stále to však všecko ledva sahalo po kotníčky toho, co musel prožívat chudák Ořešák). „To- to všechno bylo omylem, přísahám,“ ujala se znovu a opět slova, neboť vlk se jí nezdál příliš použitelný ke konverzaci, „kdybych vám mohla jakkoliv pomoct-! Víte, v tom prachu si vlastně ještě víc zhoršíte výzor srsti a možná by vám pomohlo se dostat na vlastní... tlapky...?“ A už-už se k němu přiblížila, že mu pomůže na nohy. Dívajíc se na něj takhle z vrchu, samozřejmě jí neušlo netradičního zbarvení, do nějž byla jeho srst zabalena. Potkal už sám pana Wua? To by nemohl vonět... novotou. Cizinou.

Adrenalin pulsoval celičkým jejím tělem a poháněl jej dál, jakoby právě dnes měla odhalit svá křidélka a konečně vzlétnout k výšinám. Musil to být jenom nějaký odlomek skalisek, zkoušela si racionálně vysvětlit, že se není čeho bát, byť - je to bájná pra-ještěrka, která mě nebude muset ani rozkousat předtím, než mě sežere. ...Ach to bujaré mládí a její divoká představivost!
...Nebo na tom celou dobu byl kus pravdy?...
Co si však očividně nepředstavovala byla cizí přítomnost - převelice anonymní a dosud skrytá, nebýt rezavě rozžhnutých uhlíků, jejichž žár Joseline na moment pocítila až na své dušičce, sahajíc nekonečně hluboko. Jakoby si ji dokázal dokonce i potěžkat!. Byla by se vyděsila nanovo a konečně si uvědomila, že jí tlapky mylně svedly na scestí (jémináčku, to je snad nějaký vlk-?!): mnohé však nestihla, neboť už-už byla vlkovi takřka v náruči. „UÍK!“ podařilo se jí vydrat z hrdla staženého čirým strachem, „ÚUF-!“, než-li došlo k nevyhnutelnému.
Bolest nepřišla ihned - snad šokem a doznívajícím adrenalinem, nebo čirým zmatením, do nějž Josie oba dva hrozitánsky namočila. Taková ostuda - jedna po druhé, sypajíc se naň jako domeček z karet! Málo si dnes večer užila: pyká nanovo! Ó, jaký umí být osud šprýmař, jak zle se mnou umí zatočit! Hlava se jí motala ještě ve chvíli, co ze sebe snažila vydrkotat chabé omluvy a nejisté fráze: „Dobrý večer vinčuji- totižto, pardon- propánajána, já se moc omlouvám- Nevěděla jsem, že tu se mnou byl-!“ ...vlk? Na ostrovech, které jsou notoricky známé těžkostí uzurpnout si pro sebe ždibec soukromí?
Mladá vlčice si zdánlivě ani neuvědomila, že na vlkovi byla rozpláclá - to přišlo až krátkou odmlku nato, začínaje celičký zpanikařený monológ poset novými omluvami. Když se Joseline zvedala, stále omotána pavučinkou méně či více prchavých dojmů, omylem u toho cizinci stoupla na-?!, cítíce tepající horkost stoupat výše po jejích tvářích. „Jezuskotky, pardon, pardon, já-!!“

Každičké smítko prachu, co dopadlo na písčitou půdu, v Joseline probouzelo čirý neklid a nutkání utéci, jak nejdál to bude možné. Rovně přímo za nosem, ale kdybych to nestihla, mohla bych se skrýt do nějaké skuliny. Je jich tu dost? Našla by se pro mě nějaká? Bylo nanejvýš zřejmé, že se občas mohl jen pohnout kus kamene ve větříku (...magickém větříku, na to jsou kamínky moc těžké!) - snad i ta šelest osamělých, pustých boroviček nakonec mohla zapříčinit prazvláštní, negativně pulsující energii tohoto místa. Musila dozajista přicházet na jakési nevýhody své novodobé magie, či se z ní stával empat: ani jedno v tuhle chvíli nicméně nefungovalo v její prospěch.
Krůčky mířené pryč z kolosální soustavy žeber místních skal pomalu měnily své tempo, až nakonec ustaly úplně. Nebylo to snad pocitem, že by mohla být sledována - aby pravdu řekla, dělala vše proto, aby se tak necítila -, nýbrž nepěkně vyhlížejícími zvuky, co se ozvaly ledva hrstku metrů od ní. „To tvá křidélka být nemohla,“ uznala potichounku, v hlase tíseň dámy v nesnázích, „ale abych v dáli viděla nějakou zvěř-?“ to by se zprvu jistě dopídila také jeho aury! Nebo to funguje jenom tehdy, když jsem jim všem nablízku? A nefunguje to jenom u vlků? Ách, proč tohle všechno muselo být tak komplikované! Měla by zajít za maminkou a jednoduše se zeptat - vždyť ta byla všude okolo mistrem všech mistrů v magii i jejím šetrném používání!
Bude jednou Lissandřina protegé?
Po zdlouhavém postávání na místě Joseline přešlápla, obemknuta tmou a přikována strachem, co jí kus po kousku požíval zaživa. Netopýrek se jal vzlétnout od jejího zátylku a sám se vydal situaci prozkoumat - třeba vlka v dáli zaznamenal, či nikoliv (jak by se mnou vůbec mohl komunikovat? Vždyť je to jen mazlíček, né duchovní strážce!). „Ať jsi, kdo jsi, vyl-“ ŠKRNC, ozvalo se z padajícího kamení vysoko nad ní, až téměř vyležela z kůže. Její tělo se hnulo automaticky - vyskočilo k úprku, jako tehdy udělala také s Raeverovou skupinkou.
Šíleně se ale překalkulovala - místo aby běžela od zvířete či cizince kdesi v jejím okolí, omylem se rozeběhla čelně právě k jeho úkrytu, jakoby tam sama mohla najít kus klidu. Jéminkote!

<< Severní hory

Kráčet křížem-krážem se zdalo osvědčit jako ta nejlepší metoda, když se jeden chtěl dočista ztratit sám sobě. Ještě před chviličkou si byla vědoma toho, kde se nachází a jak by si mohla najít cestu domů - jenže pak udělala jakýsi špatně kalkulovaný krok a ocitla se na místě zdánlivě cizím, neprobádaném. Neprocházely jsme tudy s Cyrou. když jsme šly před pár dny domů? Nebo to bylo... bylo to přes most? Je tu někde rozviklaný most? Temný les?? Ať se rozhlížela, jak chtěla, v jejím nejbližším okolí žel žádných takových věcí nebylo. To ale určitě nic neznamenalo, vždyť se mohla jenom špatně dívat-! ...Že?
Z ouzka jí však brzičko zachránil její věrný společník, sedajíc na její zátylek jako na svůj trůn - „ó, Netopýrku, tak tady jsi! Už jsem se o tebe bála!“ -, s nímž se takřka ihned poté cítila o cosi uvolněnější, připravenější prozkoumat to veškerenstvo neznáma, co před ní stálo. Průsmyk hrál v zapadajícím sluníčku všemi barvami a přestože v okolí klesala teplota, místní skaliska se zdála si hezky udržovat jakousi stálost. Kdyby tak byla ještěrka, určitě by se tu hned zabydlela! „Myslíš, že tu nějaké žijí?“ optala se zvířete, které tu a tam zatahalo za chomáč chlupů na jejím krku, „ještěrky, myslím. Mohly by mít moc krásných barev, ale-“ div se nezajíkla, jen co uslyšela divný zvuk něčeho, „-ale vlastně by tu vůbec nemusely být, viď!“ Kdoví, jak takové stvoření vůbec vypadalo? Josie o nich slyšela jen úkosem - v jejich popisech tak viděla bájné draky, co by jí mohli připravit o život během hrstky sekund.

<< Němé údolí

A tak se mladá slečna znovu ocitla na toulkách, nad nimiž se zapřísáhla, že je již nebude vyhledávat. Možná, že v ní přece jen utkvěl tenhle otcův celoživotní pud - ať už to mělo znamenat utíkání od těžkostí života, nebo jenom obyčejné nadšení a eufórii, které právě putování mnohdy v jednom vzbouzelo. Kam vlastně zamířil tatínek poté, co jsme se odloučili? Vydal se hledat Vex? Třeba, že jim bude stačit si to pořádně vyříkat, a pak ji uvidím ve smečce, až se zase vrátím - nebo spíš až se vrátí tatínek. Snad nebude cestovat dlouho! Už kdysi si prošla tím, že od něj byla odloučena: aby to tak udělala znovu, to se jí dvakrát tak nechtělo! Nikdy mu to neměla za zlé stejně-tak, jako doufala, že to nedával za vinu jí. Ale...? Co když...?
Sluníčko se pomalu koulilo za horizónt a horký den tak pomalu utichal, na rozdíl od její ztrápené hlavičky. Tížilo ji, že udělala při přivítání Northii v nové etapě jejího života tak... Tak bezmyšlenkovitě, jakoby úplně pozapomněla na to, co jí Vino říkat o těžkosti prvního příchodu na ostrovy - jak privilegována byla, že se tu narodila, jak zle to však používala-!! Ó, kéž by naše ostrovy nekradly vlkům jejich původní životy. Je takový...! zlý, chtěla si pomyslit, ale nakonec od toho musila odpustit. Vždyť byly tak bohaté a nádherné, nemohla jim to dávat za zlé! Třeba se jenom chtěly dělit o všecku tu exotickou krásu, o všechno, co jí bylo milé?
Tváříc se zhola ustaraně, tlapky se jí pletly jedna do druhé a ona si nebyla úplně jistá, jestli se jí domů vlastně chce. Co by byla dělala, kdyby tam potkala tatínka? Určitě z ní jde cítit, že ho zklamala! A co teprve cizí, na pohled slepou vlčici? Kdyby se přidala do Daénu, nikdy by se tam nedokázala vrátit bez toho, aby se necítila jako zloun.

>> Dračí průsmyk

Vlčice si nadále vyměňovaly takřka až přátelské formality a Joseline se mezitím snažila co nejvíce odklonit od tématu, nad nímž se obě ještě před chviličkou popálily - totižto skutečnosti, že se Northia ocitla (zřejmě) navěky-věků odloučená od všeho, co ve svém původním životě mohla znát. Chybička, kterou se jí podařilo udělat v rámci pár sekund jejich prvního poznání dočista muselo zkazit první dojem její společnice na celičký tenhle svět, ne-li i ji a byť se to Josie snažila všemi deseti potlačovat a vytěsnit, nešlo to.
Jejich konverzace se tedy postupem času změnila z milého střetnutí na nekomfortní, palčivou přítomnost - to ostatně musela vycítit i vlčice, neboť z jindy dychtivé nadšenkyně do kreativity a představ změnila Joseline své chování na takřka zakřiklé vlče, které hledalo cestu úniku. Hlodalo v ní, že z tak zásadní věci udělala prakticky banalitu: stěží jí mohla pohlédnout do očí a necítit v břiše nepříjemné bodnutí provinilosti.
A tak došla k vlastnímu závěru.
Ticho, které mezi nimi na zdánlivě krátkou chvíli nastalo, bubnovalo mladé vlčici v uších jako poplašné zařízení. Dívajíc se nejistě a svou společnici, řka: „Děkuji vám za příjemnou konverzaci,“ usmála se nakonec, už-už se zvedaje - kéž by tu tak teď měla svou dečku, kterou si odložila u jakésiho stromu u sebe doma -, „ale tuším, že se budu muset vydat na cesty. Má maminka se doma musí obávat, kam jsem to odběhla a tuším, že jí dlužím mnohé vysvětlování.“ S tím se na vlčici naposledy omluvně usmála a ještě jí zamávala, než-li zamířila, kam ji tlapky zrovna zavály.

>> Severní hory

Ouška jí klesla, jen co se z úst vlčice začaly hrnout smutné skutečnosti - dosud mladé Joseline nedocházelo, že s takovými odchody přichází i značné ztráty. Příležitost k novému způsobu žití nemusela býti vždy pozitivní, očividně právě tehdá, když už vlk svůj život vlastně postavený měl. Co by dělala ona, kdyby zničehonic...? Není to kruté, že osud tak drze dere vlky z tlapek cizích míst? Proč to vůbec naše ostrovy ostatním dělají, když je to tak špatné?
Koutky úst se jí pozvedly jen minimálně, ačkoliv za chvíli své společnici nadšeně přikyvovala. „Je to ten nejúžasnější táta pod sluncem,“ zazubila se a už-už skočila po příležitosti Northii povědět všechno, co si o něm už od dětství idealizuje: „Je moc dobrou betou a pomáhá mamince se smečkou tak, jak by to nedokázal žádný jiný. Ale taky moc, moc rád cestuje - vlastně jsem ho na jedné úplně náhodně našla!“ rozpovídala se (kdyby tu tak teď byl! A co maminka? Jéminkote, musím pospíchat domů, ať se nezlobí, že jsem zase odběhla!), „prošel světa-kraj, ne-li celičké ostrovy. Kdybyste chtěla, mohla bych vám ho představit a určitě by vám rád ukázal, kudy kam!“ Věděl Vino také o možné cestě z ostrovů - přemýšlel někdy o tom, že by ji sám zvolil? Ále, to by jim neudělal! A když tu teď měl svou... sestru...
„Óch, převelice se omlouvám - jmenuji se Joseline z Daénské smečky. Úplně jsem zapomněla, že se neznáme!“ představila se s lehkým, zvonivým smíchem, špicujíc ouška, aby zaslechla jméno své společnice.

Květen + Červen + ČervenecJméno vlka: Joseline
Počet postů: 13 / 2 / 4
Postavení: Sigma (neodehraná Kappa)
Povýšení: ///
Funkce: /// Aspirující léčitel
Aktivita pro smečku: Stmelování vztahů se členy?? :D
Krátké shrnutí: Nakonec ji od Vina vzala domů Cyra, aby měl taťka chvíli pro sebe. Spolu procestovaly kus kraje domů, něco málo si ulovily (Josie je stále mizerný lovec, mimochodem) a dostaly se na území Daénu. Chvíli vyčkávala na to, až mamka nebude tak zaneprázdněná, a nakonec si rozhodla udělat malou vycházku pryč z území, aby nepřekážela pod tlapkami ostatních (i když každého druhého převyšuje, ojojoj).
Smečková minihra: ///

Do čumáčku jí při jejím probouzení se udeřil pach bratra, nad kterým okamžitě zpozorněla - jeho slůvka se k ní větrem žel nedostala, ale podvědomě vycítila, že jej brzičko najde doma ve smečce. Proto mu s rozzářeným úsměvem zamávala, ráda, že jej opět zřela: byl z něj urostlý, pohledný vlk, kterého stálo za to pozdravit. Máme tolika, co si říci! Ó, kéž budeš doma, Lycane, kéž budeš doma! Maminka z něj bude mít radost, o tom byla přesvědčená.
„Jistě, vždyť - vy také nejste doma,“ obeznámila vlčici s žalostně tragickými novinkami, na pyscích bezradný úsměv toho, který takovouto situací nikdy v životě neprojde, „nacházíte se na našich ostrovech. Máme tu všecičko, na co by vaše srdéčko mohlo pomyslet!, byť-... Byť to znamená, že váš předešlý život bude museti padnout v zapomnění,“ hmkla. Hlas nesla velmi soucitně a mohlo být slyšitelným, že jí takhle skutečnost mrzí - ve tváři se jí však mihlo lehké tápání, snad nevědouc, jak správně svá slova formulovat. Je to poprvé, co vidím takového vlka o samotě. Musím na to opatrně. „Já se- já se omlouvám, pokud jsem vás nějak urazila, ale tohle je poprvé, co tu sebou na cestách nemám tatínka,“ osvětlila vlčici. Snad si Northia nepomyslí, že je hnědavá vlčice sirota...?

Vlčice zamžikala očima, jen co jí z jejích přenádherně načechraných snů probudila rána - a ne ledajaká! Sotva se Joseline stihla rozkoukat (kde to vůbec jsem? Vždyť jsem byla u maminky, s Cyrou, a čekali jsme na...?, podivné!), už-už naslouchala neznámé, cize vonící vlčici, co se znenadání zjevila na půl kroku daleko. Och? Ve stále rozespalém stavu rozuměla jen útržkům, jako bylo "omlouvám se", "nechtěla" a... "nová"?
Dospívající slečně ještě chvíli trvalo, než se vzpamatovala - mezi vlčice se napnulo ticho jako struna, zatímco na bělavou (slepou?) dvojičku zírala jako ráno po nějakém pořádném mejdanu. Stačil by sebemenší ševel větříku, aby ji rozezněl! „To je,“ zívla, „to je v pořádku. Asi jsem musila usnouti...?“ Hlas zastřený, oči stejně tak - že se nestydí, takhle reprezentovat svou vlastní smečku! S tichým kuňknutím si protřela zprvu jednoho, pak druhé, uzurpujíc si pro sebe dost času, než-li se už s poloúsměvným výrazem podívala zpátky po Northii: „Dobrý den. Vy jste se k nám na ostrovy dostala přes to jezero? Říkala jsem si, že by mohlo být portálem, ale jistá jsem si nebyla.“ O těchto vlcích jí už tatínek vyprávěl! Prý tu ne vždycky byli dobrovolně - a tak jen co se Josie pořádně probudí, musí ji přivítat jaksepatří se vším všudy.
Čekaje na odpověď své novodobé společnosti, omladina si ještě jednou zívla a pořádně se protáhla, načež si sedla, aby si byly z očí do očí. Tak-tak, když už neuděláš první dojem, musíš zvládnout ten druhý!

<< Furijské hory

Dospívající vlčice se z jednoho kopce přesunula na jiný, mnohem rozličnější. Hory, kde naslouchala zvukům důvěrně známým, milým jako vzpomínky na dětství, zjevně ukradly byť obyčejné příjemné cvrlikání cvrčků za příjemné letní noci. Jezero se zdálo naprosto němé - ne však se štiplavým, mrtvolným pachem, nýbrž s absolutním klidem a uvolněním. Joseline zapomněla na důvod, proč zde cestovala: takřka zapomněla i na to dýchat, jen co se jí naskytl pohled na vodní hladinu odrážejíc milióny a milióny hvězdiček. Bylo to jako by ležela na svých zádech a zkoumala všecka ta přenádherná souhvězdí, přestože tlapkami pevně stála na zemi a hlavu měla skloněnou. „Jéminkote,“ vyjelo jí nevědomky z úst, „ty jsi to nejhezčí, co jsem v životě viděla.“
Romantičku jako Joseline jste nemuseli dlouho přemlouvat k tomu, aby u jezera ulehla a očima neustále projížděla nekonečnou hladinu, hledajíce byť jen maličkou skulinku, která by ji přesvědčila o tom, že se nedívá do jiného vesmíru. Netušila, že tak na dotyk tlapky se skrývá taková krása - musí ji ukázat všem! Cyře, tatínkovi - ale hlavně svým dvěma nejlepším kamarádům, Hvozdíkovi a Cipher.
Přikrytá dekou, kterou 'dostala' od Noramských obyvatel - vlastně její drahé kamarádky, která ji možná ukradla a možná ne -, dospívající slečna začala klimbat, až se její dech nakonec zpomalil a ona padla do říše snů.

<< Území Daénu

Tak, a kudy kam teďka? Joseline se z hlubin lesů vynořila na místech, které jí byly pramálo povědomé. Z hor šel slyšet vzdálený šum mořských vln a šelest listí, ale to zjevně bylo vše - žádný smích jednoho z jejích bratrů, žádný přátelský povyk, vůči kterému by se mohla s radostí ve tváři rozběhnout. Třeba se taky vydali na cestování po ostrovech a nebudou někde na našem ostrově? Maminka ale nevypadala vystresovaně - možná, že o jejich toulkách sama dobře ví. A věděla vůbec o té mé s tatínkem? Vždyť nemohla tušit, že jsme se potkali. No jo, ale stresovala by někdy Lissandra o tom, kde se její rodina nachází? Co tak pochytila, Vino samotný málokdy na území dlouho ohřál kožich, a tak to zjevně očekávala i u všech svých dětí. Kolik jich vlastně dohromady je? Niyari, Elvean... dva bratři... Nebo tři? Ó, kéž bych někdy měla také nějaké mladší sourozence! Jak ráda by se o ně starala a ukázala jim celičký svět! Nechtěla by, aby dopadli jako její teta Vex - ta v životě na pohled strádala až-až.
Zadumaně pokračovala ve svém výšlapu do hor, zkoumajíce nebe poseté hvězdami. Kdyby se v nich tak mohla pořádně vyznat! A nebyla třeba tamta zářivá jiskřička Velkou Kožešinou, o které se jí zmínila její smečková kamarádka? Ne, ta nehrála všemi barvami. Ale ta mlhovina okolo vlků... Byly právě to duše zemřelých, které své nástupníky ochraňovali? ...

>> Němé údolí

Joseline si pomaličku začala uvědomoval, tolik životních zkušeností a jaké hluboké příběhy v sobě jednotlivé individua nosí. Samozřejmě nebyla zahleděná do sebe a viděla, že každý vlk mohl vést život nepředstavitelně vzdálený tomu jejímu, ale... Slyšet to tady a teď na vlastní ouška jí konečně pořádně otevřela oči. Vzhůru podobným zážitkům!
Konverzace však mají vždycky svůj konec, a tak se i tato dvojice ponořila do nepatrně nepříjemného ticha, zatímco vyčkávali na její maminku. Co tam s tou neznámou vlčicí asi tak probírají? No, je dost hnědá na to, aby s mamkou byly příbuzné... Ale už tak se podobají s tím tmavým vlkem! Možná to jsou sourozenci, co se spolu rozhodli přidat do smečky? Nebo šlo dokonce o jejího strýčka a tetu ze strany maminky? Ó, zaúpěla si, jen to ne! Dost už bylo tet! Mimoděk se hryzla do pysku, myslící na tatínka. Vrátil se za Vex, šel ji najít a pořádně si to s ní vyříkat? Rodina vždycky držela při sobě - ačkoliv Joseline jeho sestru neměla dvakrát tak ráda, usoudila, že by na jeho místě udělala úplně to samé. Kdyby se tak jednalo o Niyari, nebo Elvean (na všech jí nakonec záleželo stejně!), těžko by je mohla nechat odejít bez toho, aby se s nimi usmířila.
Čím déle nad svými vrstevníky přemýšlela, tím více se také rozhlížela - kde vůbec byli? „Měla bych se jít porozhlédnout po svých bratrech a sestře,“ šeptla směrem k Cyře, aby nenarušila rozhovor mezi Lissandrou a neznámými vlky, „kdyby se maminka vyptávala, budu někde poblíž smečky.“ S tím se na černavou kolegyňku naposledy usmála a přátelsky jí čumákem drcla do ramene, vstávaje ze svého dosavadního místa, „brzo na-viděnou!“

>> Furijské hory

<< Ostříží zrak (přes Les Alf)

Brzičko si uvědomila, že se musí jednat o nějaký magický úkaz - takových barev by v přírodě asi totiž jen těžko hledala. S určitou provinilostí, byť usměvavá, směrem k černavé vlčici jen zavrtěla hlavou, „ach, asi to bude jedna z magií!“ a více o tom nepromluvila. Tak, a teď jenom zjistit, co všechno v sobě odstíny skrývají a jaký je vůbec jejich význam!
Nastražila ouška a bedlivě naslouchala tomu, co jí Cyra takřka živelně popisovala. Joseline si to vlastně uměla docela dobře představit, ačkoliv to vůbec nemuselo být správné - tohle učení bylo postaveno na víru v posmrtný život, který se zjevně odehrává ve Velké kožešině. „A to má každý nějakého ducha, který nad ním bdí? Nebo se o to ti duchové dělí?“ Přestože nad tím zprvu dosti dumala, postupně společnici odkyvovala skoro každé slovíčko a dychtila nad tím, co dalšího se dozví, protože jí právě tahle tématika nesmírně zaujala. A může se vlk k takovému vyznání přidat jen tím, že to ze dne na den začne vyznávat? Musí být navštíven nějakým duchem? Obnáší to nějaký iniciativní rituál? Než by se přidala, stejně by se asi musela zeptat alespoň jednoho z rodičů, zda-li jí to svolí. Úchvatné, nesmírně fascinující! „Spící stromy,“ zmínila jen, když tápala ve významu, „to je, když stromy dělají co?“
Jen co se dostali domů, už-už jí svrběly tlapky: „Jsme tu, jsme tu!“ Ačkoliv s sebou nesla vcelku vzácný, tajný náklad - Netopýrka -, Josie neustále pobíhala sem a tam a občas se v lese otřela o kdejaký stromek, který tím chtěla přivítat. Div i zem nezačala obohacovat na polibcích, jak ráda byla doma! Ach to blaho, ach ten úžasný pocit toho, že vlk zapadl jako dílek skládačky na své místo! Myšlenky jí začaly pobíhat všude kolem, jen co mezi neznámými, byť čímsi povědomými pachy zaznamenala i ten Lissandřin. „Maminko!“ vyhrkla směrem k vlčici, jen co si jí povšimla - až později si uvědomila, že u ní stojí dva docela si podobní vlci. Že by sourozenci? Noví členové?
No, trojici byli ještě dosti vzdálení, a tak na ně všechny jenom zdvořile zamávala namísto hulákání, obraceje se zpátky k Cyře: „Povíš mi víc o té Velké kožešině?“ Ačkoliv mamku viděla po věru dlouhé době, byla by opravdu nerada, kdyby zrovinka vyrušila třeba takové přátelské jednání se Zlatou smečkou!

<< Dračí průsmyk (přes Severní hory)

Jejich konverzace se pomaloučku stočila k něčemu, co mladou slečnu neskutečně fascinovalo. Markantní rozdíly mezi životy místních obyvatel už objevila onehdá s tatínkem, který jí nastínil kus své minulosti - že ale bude mít štěstí na víc takových vlků, o tom se jí ani nesnilo.
Zmateně zamrkala: „Neexistovala?“ v hlase stopa překvapení, co jistě čekalo každého, kdo se na ostrovech narodil. Josie to chtě-nechtě nešlo do hlavy, ať se snažila, jak chtěla! „No, maminka je na to úplný expert. Myslím, že kdysi říkala, že se to pozná podle barvy očí, ale- no, ale co která barva znamená, to vůbec netuším! Stejně jako ta barevná mlhovina, co kolem tebe tak hezky pluje,“ podotkla. Ach, ano - ta zvláštní aura! Šla vidět jenom u její společnice, anebo ji odhalí i u někoho jiného? A jak se v tom všem má vůbec vyznat?
Ocásek se jí každým slůvkem i krůčkem méně a méně houpal, až se vlčice nakonec přistihla, jak jí plandá mezi tlapkami. To si vybírala ale šťavnaté témata, že černavou vlčici neustále vrhala do rozpaků a nejistot! Kéž by tak byla v oblasti přátelství více vzdělanou, aby se okolo ní ostatní cítili pohodlně. „To by bylo dost cool!“ usmála se hned, jenom aby jí její veselí ihned nato spadlo z tváře. Podvodník? Ale v čem? „Já jsem myslela, že nám život dávají maminky a tatínkové-?“
Výstup do hor se nesl ve velmi tichém a pozvolném tempu, obojí věci, které mladé vlčici plné života neúplně sedly. Nejraději by se s Cyrou bavila dál, až by zašly do krajů, které by ani jedné nebyly povědomé - protože však okolo černavé vlčice neviděla dvakrát tak barevně sytou auru, rozhodla se ji nechat napospas svým myšlenkám.
Sluníčko se zrovinka líně drásalo k vrcholku tak, jako ony, když ji do čumáčku udeřil důvěrně známý pach. Zasvrběly ji tlapky (ač by se to jistě dalo přišít na triko jejich znavení po zdlouhavém cestování napříč ostrovy), ocásek se celý rozdováděl - už jsme skoro tam, skoro! „Podívej, už už budeme doma!“ řka, nezvládaje svou reakci držet na uzdě, „maminka nás už určitě bude vyhlížet! Třeba se jí zrovna budeš moct zeptat na ty magie. Ráda ti pomůže,“ navrhla, přestože si nebyla tak úplně jistá, že to Cyru láká.
Joseline náhle nabylo trošku smutno z toho, že je její cestování u konce - tatínek měl nakonec pravdu. Stejně tak ji měla ale černavá vlčice: kdyby si tímhle vším měla projít ještě jednou, dozajista by to bolelo dvakrát tak. Takže, hurá domů za rodinou!

>> Daénská smečka (přes Les Alf)