Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<--- Červená louka (Přes Sněžné tesáky)
Ufff, kupodivu se pod ní plošina neurvala a ani urvaná z dřívějška nebyla urvaná. Ale v horách bylo podobně dusno jako všude jinde. Blbé počasí. A to byl už večer. Neváhala proto ani vteřinu a vydala se k nějakému zdroji vody. Čenich jí vedl snad automaticky. Jako kdyby nemusela nic hledat.
A pak... slyšela hlas. Překvapivě zněl jako kdyby ho něco trápilo. Zamrkala a přidala na tempu. Stál tam leč vyšší, tak docela mladě vypadající vlk. Netypovala by mu víc jak tři roky. A že na tohle měla čuch. A trápila ho otázka ohledně náplně života. Odkašlala si, aby na sebe upozornila. "Pokud by tě to bavilo, tak nehledej důvody proč ne, ale spíše se zaměř na to proč jo. Jsi docela čahoun, ale to ti krk nezachrání, ovšem nohy máš dlouhé a hubené. Dokázal bys za jejich pomoci třeba dobře uskakovat a tím nepřítele unavit načež bys mu mohl zasadit smrtící ránu." Pustila se ihned do své mateřské debaty s vlkem, co viděla poprvé. Došla do vody a následně se tam rozvalila. "Máš kožich chundelatý, proč nejdeš také do vody? Ochladit se v teplý večer. Navíc chladná mysl více vymyslí." Pobídla ho s menším úsměvem. Skutečně dělala rádce dalšímu mladému vlkovi? Asi to bylo jejím úkolem.

<--- Rokle (Přes Nejvyšší horu)
Tady snad nikdy nebyla nebo tu nebyla ve chvíli, kdy tu bylo snad tisícero vlčích máků. Kvůli tomu se tak toto místo jmenovalo, ne? Nebo tipovala, že to tak bylo. Jeden na tomto území nikdy nevěděl pořádně dokud mu to někdo neřekl. Byla ostuda. Takovou dobu zde byla a přesto si nepamatovala vše. Povzdechla si a zavrtěla mírně hlavou. Proč to tak bylo? Netušila ani ona. Ale byla vytrvalá v tom všem. Nevzdávala se tak lehce. Její tvrdohlavost za to všechno mohla. Ale vinit jí nemohla. Seveřani byli tvrdé palice. Teda ne všichni, ale říkalo se to tak. Horké hlavy a tvrdé palice. Uchechtla se tomu a následně se podívala na tu mihotavou věc před ní. Už jednou jí procházela společně s Atrayem. Věděla že to vedlo do hor. A proto skočila. Skočila do neznáma. Co když se pod ním urvala plošina na druhé straně? Bylo natolik dusno, že jí to ale bylo jedno. Prostě se vydala dál.
--> Vlčí jezero (Přes Sněžné tesáky)

<-- Němé údolí (Přes Ostříží zrak)
Měla chuť volat jeho jméno, ale věděla že by jí to přesto bylo k ničemu. Její partner by jí stejně neslyšel, protože tu nebyl. Nebyl tu a ona nebyla nikdy jeho skutečně. Jak přece naznačoval každý v té smečce, ne? Kdy ho skutečně milovala? Kdy se to stalo? Zavrtěla hlavou jako kdyby se snažila utřídit si myšlenky. Kdo by to byl kdy řekl. Že se bude chovat takto iracionálně. Kdyby mohla, dala by si facku sama sobě! Proč o tom tak moc musela přemýšlet? Nenáviděla oficiálně svůj mozek. Nutil jí neustále si to celé přehrávat. A jediný kdo za to mohl byla jen ona sama. Ale občas se v životě musí jeden ztratit, ne? Aby zase nalezl svou správnou cestu. K cíli vedlo vícero cest vždy. Musela se odvázat chvílemi, aby jí v hlavě totálně nepřepnulo.
--> Červená louka (přes Nejvyšší horu)

<-- Luka (Přes Severní hory)
Krok za krokem. Cítila jako kdyby její packy vážily snad tunu. Nedokázala myslet na nic jiného než to, co se stalo se sestrou. Však sourozence měla ráda. Proč říkala tahle slova? Ale možná z ní mluvila ta matka. Ta matka která sledovala i zároveň, jak severní smečky ničí její děti. Jak ona k nim kvůli tomu není taková zprvu jaká by chtěla být. Jak v nich potlačovala emoce a pak... ne. Nemohla. To se v ní zlomilo. Ona sama je neuměla vyjádřit a užírala se tím stejně jako teď. Až moc o tom přemýšlela a přitom to bylo něco, co nemohla ovlivnit ani kdyby chtěla. Ani kdyby se tak moc snažila, tak to nemohla ovlivnit. Bylo to zapsáno a spředeno ve vláknech osudu. A svá slova nemohla vzít zpět. Ulver... kde byl? Potřebovala si s ním promluvit. Tak moc si s ním potřebovala promluvit až jí svrběl jazyk.
<-- Rokle (Přes Ostříží zrak)

Uvědomovala si, že s vlčicí to moc daleko nevedlo. Spíše vůbec nikam. Chtěla si popovídat a pak tam stála jen jako nějaká leklá ryba. Žaludek se jí nepříjemně stáhl. Neměla po tom rozhovoru s Astrou dobrý pocit. Ta zapšklá vlčice by jí mohla ještě ze života udělat peklo jak se zdálo! Astra žila v kolejích, které Kara opustila tím, že se spíše izolovala se svým partnerem. A k čemu záleželo vlastně na rodu? Milovala své sourozence, rodina pro ní byla důležitá, ale trápit své děti ledovými slovy? Dívat se na ně povýšeně, jen protože něco neudělají? To ona nemohla. Povzdechla si a zvedla se nakonec. "Děkuji za debatu, ale mám ještě věci, které bych si měla vyřídit." Odpověděla vlčici nakonec a vydala se dál. Cítila tu pachuť nejistoty ve svých ústech. Měla si dávat větší pozor na jazyk. Pro své děti si zjemnila, Karo. Mateřství ti vymylo mozek a to není dobré. Cožpak přesně tohle vlky nevede do hrobu? Snaž se, holka! Projelo jí hlavou a ona mírně zamrkala. Ne. Tohle musela vyřešit jen ona. Musela se postarat o to, aby se více nestala jemnou. Aby prostě... dokázala svou mysl udržet.
S tím se vydala dál. Dávala pozor na to, kam našlapovala. Aby se nestalo ještě něco horšího.
--> Němé údolí (Přes Severní hory)

Zhluboka se nadechla a stáhla uši k hlavě. Kde byl Ulver vlastně? Stále doma? Mohla ho tam nějaká vlčice ulovit pro sebe? Sakra, ještě z tohohle by Astra dělala problémy, že ho skutečně milovala. Jako kdyby sestru nepopudila už dost tím, že se odtáhla od rodinných vazeb. Posadila se a podívala se na nebe. Léto. Nenáviděla léto do morku kostí. Na vteřinu jí projelo hlavou, že co kdyby vlastně Astra řekla o tom, co ona povídala, dál? Co kdyby se to dostalo až k Einarovi? Byl by z toho problém? Ne... prvně bude řešit problémy postupně. Prvně Ulver, který by se tu taky mohl objevit a pak další. Co by dělala kdyby jí řekl, že miluje jinou partnerku, co mu pak doma přiřadili? O kousek blíže byla k tomu, aby nenáviděla dál smečku z celého srdce. Do Daénu teď ale nemohla. Astra by jí sežrala, Alatey by jí teda sežrala. Do pouště neměla kožich. Co ta Zlatá? Cítila by se tam jako doma?
Otočila se na vlčici a naklonila mírně hlavu. Nejspíše to řekla nahlas. Odkašlala si mírně, aby srovnala svůj až moc emotivní hlas. "Zdravím... nemyslím si, že ten koho hledám se nachází na ostrovech." Odpověděla jí. Proč to bylo tak složité. "Ovšem děkuji za nabídku pomoci. Jsem Kara Geir. Smrdíte cizím... takže typuji že jste na ostrovech nová... spíš zdali vám nějak mohu pomoci já?" Zeptala se jí s milým úsměvem, který se ovšem nedostal až k jejím očím.

<-- Severní hory
Jeden by i řekl, že jej tohle místo neumělo překvapit, ale to předtím nesměl potkat svojí sestru, která vyloženě byla dosti... nepříjemná. Která se zdála jako kdyby nezapomněla na to všechno zlo, které jim to právě způsobilo. Zavrčela a podívala se na nebe. Proč... to bylo to jediné na co se ptala. Na co se měla tu sílu zeptat. Přesto jen tiše kráčela dál. Na tu podivnou louku, kde předtím jen procházela. Třeba právě na ní byla část Daénu, ale jak se zdálo, tak ne. Ona Astra uvidí, jaký přírůstek bude do smečky! Ještě jí setře úsměv z tváře!
Když na ní došla, nebylo zde více vlků než jen dva kdesi daleko vzdálení, aspoň dle slabého pachu, který jí zalechtal v nose. Ona byla sama. Stejně jako vždy byla sama. "Ach, Ulvere, kde jen jsi? Nezdržel jsi se snad někde?" Ptala se zoufalým hlasem větru. Chyběl jí.

Kara se dívala za sestrou ještě dlouho. V ústech cítila tu hořkost toho všeho. Tu hořkost toho, že jí vlastně řekla, že byla líná? Vnímala to dobře? Tohle bolelo. Přesto k tomu nic neřekla. Mlčela a spíše se zevnitř požírala pocitem, že možná její rodina už nikdy nebude... pro ni. Že její rodina vždy už bude jen vzpomínka na minulost, která jí nechtěla ani pustit. Držela se jí snad více než žvýkačka v kožichu.
Počkala do momentu, než jí sestra popřála hezký život. "Ty taky, sestro." Popřála jí i přes veškerou bolest, kterou jí Astra způsobila Kara. Šíleně to bolelo a ona s tím nemohla nic dělat. Trhaně se nadechla a zavrtěla hlavou. Ne. Proč by se měla zabývat tím, co si myslela jedna z těch, které předtím měla tak ráda? Ona jednoho dne procitne a uvědomí si, že život nebyl jen o Severských smečkách. Ale i o tom, že se život měl žít. Ne jen přetrpět.
Vydala se proto i ona dál. Tak aby mohla být zas s jiným novým vlkem.
-> Luka

Fajn, možná to skutečně nebylo něco, co by neočekávala. Její sestra byla vždy chladná, vždy nepřístupná vůči tomu, aby někomu dala informace. Spíše by se divila mnohem více, kdyby měla kamarády a něco jí o Daénu řekla. 'Fajn, tohle je až moc trapné, spíš je to... sakra, jak se tomu říká? Fiasko? Jo... tohle je rodinné fiasko. Už chápu proč... jsem se s nimi nechtěla bavit' Projelo jí hlavou a ona na nepatrný okamžik stáhla uši k hlavě. "Popravdě, plánovala jsem se k nějaké smečce přidat. Nechci žít jako tulák nadosmrti. Navíc kus odsud mám svůj vlastní úkryt, takže se... Daén zdá jako dobrá volba. Ovšem, když o něm nevím moc informací, je pak těžké se někam přidávat. Ale z logického položení se to zdá jako dobré místo." Určitě byl někde kousek odsud. Navíc ze sestry cítila les. Les byl dobré místo pro smečku. Ptala se jí co bude dělat. Fajn, zase se snažíš obrátit debatu, sestro? "Naleznu Ulvera aspoň. Myslím si, že ten tu někde bude... musí tu být..." Přece se nemohl jen tak vypařit, ne? "Někam se přidám, budu dělat to co bude mým úkolem." Nic lehčího nebylo. Přesto co ona jí na to mohla říct? Poznala, že nejspíše to nepůjde tak lehce se se sestrou bavit.

No tak to byl možná důvod, proč toho Kara nečekala více od svých sourozenců. Proč nešla nadšená zpět za svou rodinou, aby se jim pochlubila, kolik toho dokázala. Protože ona od nich to co chtěla v tomto životě mít necítila. Spíše od nich cítila něco jiného. Jakousi touhu manipulovat ji. Jakousi závist toho, že se ona nenechala tím vším ovládnout. Že už byla zcela... byla jiná než její rodina. A dříve by se taky viděla za špatnou. Takže to sestře nemohla mít za zlé. Jeden se nemůže změnit během chvíle... ale možná jednoho dne? Bylo by to rozhodně krásné. Projelo jí hlavou a povzdechla si tiše. Nemohla na Astru být nechutná. Nemohla být na ní zlá. Proto se jen slabě usmála a nechala to být. Nechala ať to odvane vítr kamsi do dálky. Ať... no těch ať tu bylo až moc.
Řekla jí jméno oné smečky a Kara pokyvovala hlavou. Jistě, jistě. Zajímavá to smečka, která se zdá být férová. Ale nebyla jejich férovost falešná? Kara se ušklíbla. "Jistě, chápu. Férovost se v dnešní době cenní. A co ty? Našla jsi si tam nějaké kamarády? Máš se tam dobře?" Ptala se Kara jako kdyby byla matkou a Astra jejím dítkem. Ptala se a zajímala se. Doufala, že jí sestra o tom něco více poví.

To ticho bylo svazující. To ticho bylo jako kdyby jí někdo do žil lil olovo a čekal, jak vlčice bude reagovat. Hledala jakýkoliv náznak pochopení v jejích očích, ale nedokázala ho tam vydolovat ani kdyby chtěla. Protože jak si vždy myslela a jak sestru znala, tak Astra neměla pochopení. Neměla žádné pochopení pro to, že někdo už nechtěl jen skákat jak druhý píská. Ale že taky chtěl mít vlastní názory. A leč měla Kara stále zakořeněný respekt k ohni a brala ho jako ten "lepší" element, tak se naučila mít ráda i ten svůj element. Sledovala ji a stále čekala slova podpory, ale byla bláhová. Věděla, že je nedostane. Že se bude muset smířit se statusem černé ovce rodiny a dál se od nich distancovat, tak jako doposud.
Ne, nemohla čekat nic jiného. Nemohla čekat že se sestra najednou změní. I jí to trvalo do momentu, než vyjela po svých dětech, že nejsou dostatečně silné, aby si uvědomila, že takovou masáž si už od dětství nezaslouží.
Kara se nadechla. "Nečekala jsem, že bys pochopila. Já svůj názor změnila v moment, co jsem poprvé byla krutá na vlastní potomky. Co jsem poprvé po nich chtěla vyjet a zacvakat jim u ucha." Každý měl ovšem ten bod zlomu někde jinde. A to že její sestra v to dál věřila, nebylo špatné. Každý měl nějaké názory. To se naučila.
Proto byla ráda, že změnila sestra téma. Pokyvovala hlavou na informace o smečce. "Alfa je samice?" Dodala překvapeně Kara. Nečekala to. Většinou žila v tom, že samice se do vedení nepouštěli. Tohle v ní bylo zakořeněné také. Ne. Samice byly dobré velitelky smeček! Teda až na některé. "Jak se jmenuje tvá smečka?" Zeptala se když ani ona sama zjistila, že by k tomu neměla moc co říct hezkého. Spoustu věcí se ještě do smrti bude muset naučit jinak.

Ticho, které tam nastalo by se dalo krájet. Uvědomovala si, že to co se podařilo jí poté, co se spíše distancovala od rodiny a netrávila s nimi tolika času se zástěrkou, že má teď vlastní rodinu, které musí věnovat dostatek času bylo jako léčení její duše.
Astra nejspíše stále spočívala v kolejích toho, co je doma učili. Kara byla možná až moc odvážná, když se roky toxicity a manipulace se sílou rodu, předáváním znaků snažila bojovat. Kdyby to jen zjistil jejich otec, tak by jí nejspíše prokousl hrdlo na místě. Nestačila by se ani bránit. Zavrtěla mírně hlavou a podívala se na nebe. Jako kdyby sbírala jakousi sílu k tomu, aby promluvila. "Moji potomci mne nemusí poslouchat na slovo. Nikdy jsem je nevedla v soukromí k tomu, aby se podvolovali stejným okovům, jakými nás svázala naše rodina. Dávala jsem jim rady, životní lekce a ne ultimáta." Drápy zaryla nevidomky do země. Zavrtěla hlavou nad jejími slovy. "UIver nebyl nikdy... jako on. Nikdy nerozséval mimo náš vztah. Přesto že jsem na něj byla zprvu naštvaná, že jsme spolu skončili." Dokázali si to ale dobře vyřešit mezi sebou. To co pak ale přišlo jí zastavilo na pár úderů srdce v hrudníku. Einar měl smečku v horách. Jako kdyby to byl špatný sen to jen slyšet. "Promiň... já... nemohu... nemohu být znovu svázána neviditelnými okovy toxického jednání. Ne když jsem konečně... volná. Byla ironie to snad nazývat svobodou? I když svou rodinu milovala, tak neschvalovala jejich metody. Neschvalovala to ovládání a zbavování vlastního hlasu. Takový na to měla názor ona.

To bolestivé připomenutí toho, jak dlouho byla mimo svůj původní domov. Jak dlouho už neviděla vlastně svého partnera a jak moc se to celé změnilo. Stáhla uši k hlavě a zadívala se na chvilku do strany, mimo bělostnou vlčici. "Nikdy mi nedošlo, jak čas utíká. Už dva roky jsem neviděla... svého druha a svou rodinu, neviděla jsem vá..." Hlas se jí zlomil. Nedokázala maskovat více své emoce. Ta, co měla být vlastně chladnou a nepřístupnou vůči emocím se tu teď v tento moment chovala před sestrou jako vlče. Jako malé nestabilní vlče. Zavrtěla nenápadně hlavou a snažila se posbírat. Snažila se nebýt tak nestabilní. Ale očividně emoce měli momentálně jiné plány.
A pak se sestra ptala na to, jestli měla zázemí na zimu. Došlo jí, co tím nejspíše myslí a proto zavrtěla hlavou. "Ne, bohužel. Nemám zázemí na zimu. Nemám žádnou smečku. Držela jsem se tulákem, kdyby přišli moje děti, abych se případně mohla rozhodnout s nimi... jo, je to bláhové, vím... ale nechtěla jsem, aby se mi tato rodina rozpadla jako ta naše..." A přesto se tak stalo. Stalo se toho hodně. Hodně co nemohla nikterak ovlivnit.

Jeden by si snad i říkal, že se na obzoru začalo dělat hezky a tento den nebude tak k ničemu, přesto se pak musela zarazit v pohybu. Cítila ten pach, který moc dobře znala. Geir. Tento pach bylo něco, jako kdyby přičichla sama k sobě a pak se to snažila stopovat. Takže tu byl někdo z její rodiny. Nechtěla tomu věřit a musela znovu několikrát nasát tu vůni. Ne, ne, ne... to se jí muselo zdát.
Přesto jí pak v tom utvrdil hlas, který slyšela. Otočila své šedé tělo směrem k ní a ve světle modrých očích se zalesklo. "Astro." Ani od ní to nebylo kdo ví jak milé přivítání, spíše jí odpověděla stejně ledovým hlasem. Nakonec si ale odkašlala. Jeden nikdy neuteče od rodiny, i když se bude snažit jakkoliv. "Nečekala jsem, že by tohle území pojmulo více z nás." Mírně natočila hlavu na stranu. Přesto nakonec znovu hlavu narovnala. "Jsem ráda, že tě vidím. Jak dlouho to je?" Zeptala se sestry s hraným úsměvem, který jí zamrzl na rtech. Jako vždy předtím.

<--- Luka
Jako kdyby tomu ani ona sama nechtěla věřit. Zamručela nespokojeně, když se jí zdálo, že byla až moc unavená na to, aby vystoupala na tyto hory. Z Louky to nebylo zrovna příjemné stoupání. Zastavila se u úpatí hory. Povzdechla si ještě jednou a stáhla uši k hlavě. Sakra, tohle jí byl čert dlužný. Hodně jí byl dlužný. A nebo snad její milovaný jí byl dlužný? Hmm, co by se na to dalo říct. Nemohla tomu věřit, že tu ještě nebyl. Nebyl tu a jí hrozně chyběl. Kde byl? Kde jen sakra byl? Stáhla uši k hlavě. Až se mi jen dostane do pacek, tak ho přetrhnu jako hada... takto dlouho mě nechávat čekat... takto dlouho jsem doufala, až se ke mne znovu dostaví a ono nic. Zanadávala si Kara ve své hlavě. Ale neztrácela naději.
A tak si toho ani nevšimla, ale ocitla se až na jedné z mnoha vyhlídek, kde se dalo zastavit. Protáhla se a podívala se na menší jeskyni, která tam byla. Dalo by se tam schovat, ale nemohla by říct něco jiného k tomu.