Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlk nemluvil, pouze gestikuloval z čehož netrvalo dlouho, aby pochopila že nejspíše nemohl mluvit. Kara nebyla zase tak blbá a věci domýšlela docela dobře. Ale přesto by se měla zeptat. Nějak... no narovinu, protože jinak to neuměla. "Jsi němý, že? Nemáš schopnost komunikovat." Nechtěla se ho tím nějak dotknout. Pouze to byla otázka, aby si ujasnila, že jí neodpovídal protože chtěl. "Nemusíš se za to stydět. Najdeme možnost jak spolu komunikovat." Slabě se na něj usmála. Bylo spousty způsobů jak se spolu ti dva mohli pobavit. Kara je třeba najde. Ucítila pach zraněné kořisti ve svém čenichu. Byla někde... dál. Někde v těchto horách. Nebo pohoří? Ještě to tu celé neviděla. Pokynula mu a vydala se tedy tím směrem tiše. Rovnou skenovala jejich okolí pohledem zdali tu nebude nějakého úkrytu. Cítila ovšem ještě jeden sakra sakra a ještě jednou sakra slaboučký pach, který ji ale ihned zastavil v kroku. "Einar... je tu Einar nebo tu byl... o další důvod víc se od toho distancovat." Zašeptala a vydala se dál směrem, kterým cítila silnější pach kořisti.

× Ulov si na horší časy - 1/3
× Vydej se hledat bezpečné místo - 1/5

A když se probrala, tak byla už Jaina pryč. Povzdechla si a protáhla se. Její srst byla promočená a docela dost. Překvapeně zamrkala a vydala se tedy směrem k tomu podivnému vlkovi, který prodával věci. Mohli by tam být vlci, které neviděla doposud. A skutečně. Podívala se na mladšího vlčka, co by asi barvami mohl být její dítko. "Ahoj, no... vím že to není nejlepší chvíle, ale tohle počasí tu je často? Takto z vrcholků hor to vypadá, jako kdyby se to tu plnilo vodou snad všude." Promluvila na něj, ale doufala, že nenarazila na někoho, kdo by mohl aspoň jí gestikulací naznačit, že co se to sakra děje. Kara nakonec šlehla ocasem a pokynula hlavou. "Taky bych byla ráda, kdyby mi někdo pomohl ulovit si něco k snědku. Za to ti mohu nabídnout svůj úkryt či pomoc v jeho hledání." Nabídla mu Kara nakonec. Lépe se loví přece ve dvou než v jednom, ne?

× Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí

Nikdo se skutečně nepovažoval ani hlásky vydat. Stejně jako mimo nás příběh, který vypráví Rufus. Medvěd je vedl do nitra jeho obydlí. Skupinka pozorovala s úžasem stěny jeskyně, které byly obsypány krystaly. Svítili a vydávaly světla, která tančila po stropu jeskyně. Líbilo se jim to. Byli tím unesení, zcela fascinovaný. „Nedělal bych to jen tak pro každého, ale když tu mám takovou speciální návštěvu, tak vás přeci jen musím pozvat dovnitř..." Pousmál se na ně medvěd. Rufus mu věnoval úsměv zpět. A dokonce i bázlivý Heřmánek trochu pookřál. Už se tolik neskrýval u ostatních. Nakonec došli do velké místnosti, kterou osvětlovalo hned několik těch podivných krystalů. „Dovolte mi, abych vás přivítal kouskem včera zabitého soba. Či by jsi raději něco více speciálního, pro tvé malé skřítky, Rufusi?" Otázal se chlupáč a hlavu natočil k Rufusovi. „Enem...to só omladiná ze sméčky, šli hledat vlčóška." Snažil se mu vysvětlit. Udělal pár kroků k medvědovi. „Byl by som rád, keď bys tóhle tajémství mezi námi nezmiňovál. Chňápeš?" Šeptal tak, aby to slyšel jen huňatý kolega. Podíval se s vážným pohledem na něj jen co se odtáhl od jeho ucha. Medvěd chvilku vypadal, že přemýšlí než kývl hlavou. „Dobře, jak si přeješ můj příteli."

//My mizíme, jen jsem čapl Jainu za Karu a jdeme pryč
Byla tu už nějaký pátek. Ach, tak to vysvětlovalo pár věcí. Ale nevysvětlovalo to, proč ji ještě nepotkala. I když vzhledem ke stavu v jakém ji nalezla spíše usuzovala, že se chudák Jaina zasekla zde na delší dobu. "Hm, to je na delší povídání. Řeknu ti to cestou. Pojď, potřebuješ se ohřát, napojit a jistě dát něco do žaludku. Mám úkryt na druhém ostrovu. Kousek od vodopádů. Budeš tam moci zůstat, jak dlouho budeš chtít a využít jej kdykoliv." Nabídla své nevlastní sestře. Pořád to byla krev. Pořád vůči ní měla nějaké povinnosti. A leč to ona v životě vyhrála na plné čáře, tak ji pobyt s Atrayem utvrdil v tom, že by nebylo nejlepší držet nějaký vnitřní spor s rodinou. Jainu, pokud skutečně následovala, vedla směrem z hor. "Smečky zde jsou záhadné, ale měla jsem tu čest o nich něco zjistit. Potkat pár jedinců z některých. Vlci se tu zdají milejší než doma, Jaino." Začala mluvit Kara mezitím co scházela z hor. Dávala si pozor na packy. Hlavně díky tomu, co se zde dělo. "Pokud tě zajímá, jak jsem se zde ocitla... šla jsem od Ulvera. Nepohodli jsme se. A ztratila jsem se doma ve sněžné bouři, díky které jsem se objevila zde. Nevím, co se stalo s mými dětmi. Bojím se o ně..." Pořád byla matkou. Leč neměla nejlepší vztahy s jinými, aspoň v jejích očích, tak za děti by dýchala.
-> Temný les

<- Temný les
A tak se konečně domotala na toto místo. Když ji Alduin tak hnusně odkopl! V jejích očích samo sebou. To už samci nestála ani za toto? Aby počkal? Podívala se na nebe. Zdálo se, že dnes bude lépe než včera. O mnohem lépe. Povzdechla si. Chyběl ji Ulver. Nevěřila, že by na to někdy pomyslela. A tak se nakonec zamýšlená a zadumaná v tom všem pohybovala po Hraničním pohoří. Nevnímala ani tak moc kudy šla. Nevěděla kde byla, proč tam byla. Možná trochu lehce riskovala tímto. Lehce by se jí mohla šmíknout noha a hups, už by byla dole mrtvá. Což by byla veliká tragédie! A nebo taky ne. Bůh ví kdo by to věděl.
Což se možná stalo. Zakopla o něco, ne o někoho! Překvapeně se zarazila. Už si chtěla nadávat jak byla blbá, ale pohled na jejího skoro původce pádu ji donutil se uklidnit. „Jaino? Zeptala se překvapeně a několikrát zamrkala. „Och můj... Co tu děláš? Jak dlouho tu jsi? Jsou tu i další?" Vyvalila na vlčici možná až moc zběsile. Poznávala ji i dle pachu! Byla to nefalšovaně její poloviční sestra! Nebo jak se tomu nadávalo. Kara teď netušila a ani si ten pojem nevybavovala.

Pokrčila rameny, jak to jen vlčí tělo dovolilo. Jo, kdyby Kara mohla, tak by si ho jako partnera nezvolila. Tak by dala na to, až by se zamilovala a žila s ním šťastně až navěky, ale tohle nebyla pohádka od Disney, aby tomu tak bylo. "Mám. A docela se těším, jestli je někdy ještě uvidím. Ale třebas se ocitli také zde. Na tomto území. Jeden nikdy neví. Tyto ostrovy jsem zcela ještě nepochopila." Uchechtla se těmto svým slovům a podívala se na nebe. Kde se tu to pozdní dopoledne vzalo? Však před pár minutami svítalo. "Hm, kdo? Třebas ty? Nevypadáš špatně." Chvilku se snažila udržet vážný výraz, ale pak se rozesmála. "Sranda, tak zoufalá ještě nejsem." Zasmála se tomu. Čekala že se taky zasměje. Ale to už Alduin mizel z jejího dohledu. Kara na něj tak smutně koukala. Sic jí nabídl, že může jít s ním, ale nemyslela si, že to skutečně chtěl. Minimálně ne v Kary očích. Smutný to život.
A tak ještě chvilku seděla, jak kdyby jí ulétly včely a nakonec se vydala dál. Směrem kterým přišla.
-> Hraniční pohoří

Bylo příjemné zde potkávat někoho nového. Někoho, kdo nebyl zas o tolik mladší. S Alduinem aspoň mohla řešit trápení dospělých. Trápení, které jim způsobovala dítka nebo snad i samotní partneři, kteří se třeba staly nezvěstnými či se nechovali zcela ukázkově. Bylo toho tolik, kam se v debatě dospělých dalo zabloudit. Ne, že by Atray byl nějak špatný, ale prostě... pořád sotva dospěl a neměl žádné své děti. Dal ji za pravdu a ona se uchechtla. To bylo... příjemné slyšet. Ulver se byl schopný hádat a ona mu dávala za pravdu, i když ji tak zcela neměl. Až teď zjišťovala jak neskutečně toxický jedinec to byl. A divila se, že to tak dlouho vydržela. Že se z toho zcela nezbláznila už předtím. Poslouchala jeho slova a během nich se v myšlenkách vracela k dětem. Chyběli ji. Jo, měl v tomto pravdu. "Hm, v tomto máš pravdu zase ty. Jenže je tu jeden zádrhel. On mi skutečně nechybí. Jsem ráda, že jsem zmizela a až zde si začala uvědomovat, jak neskutečně... nechutný jedinec to byl." Dostala ze sebe. Kráčela vedle něj a sledovala jak začínalo svítat. Jak uklidňující to bylo. Neskutečně.

Kara se jeho slovům tiše zasmála. Nebral to tak? Jako kdyby ji nevěřil. Jako kdyby si to celé bral na lehkou váhu. A tak se tím nehodlala nějak stresovat. Však on na to přijde, že to každý jedinec potřebuje. Tohle upuštění páry. To mít možnost vypnout a neřešit. "Nesmíš na svých bedrech táhnout celý svět a neodpočinout si. To by ses pak z toho mohl posrat a nic už by ti nedělalo radost. Byl bys jen vystresovaný uzlíček, který by stále řešil co kdyby, co by stále dbal na to jak pro ostatní působí a co si budeme. Nikomu na tom druhém nezáleží dokud se nestanou přáteli. Většina první dojem zapomene a ty budeš rád, když si při dalším setkání vzpomenou na tvé jméno. Ale tím nechci ovšem nic naznačovat." Odkašlala si nakonec Kara jako kdyby se tím snažila zamaskovat jakési podivné pocity uvnitř ní. Nikomu na tom druhém nezáleželo. Všem byl každý ukradený pokud to nebylo něco, co by se jich týkalo. Ona to tak měla. Stejně pokud si více nesednou, tak už se dále neuvidí a ona bude moci s klidem ulehávat a nestresovat se, že si nějaký Alduin o ní myslel, že je šílená a naopak.
A pak řekl něco, co Karu donutilo se zasmát. Nesmála se jemu, že to takto bral, ale spíše těm slovům. Žal. "To, co líčíš je pouze pokud někdo zemře. Já věřím, že i když jsme třeba na tisíce kilometrů vzdálení, tak si mé děti poradí. Co se týče Ulvera, nechť si třeba zlomí vaz když mu to podklouzne na skále. Prevít jeden." Dostala ze sebe poslední označení, jako kdyby jej vyflusla společně s tím zbytkem vzduchu v jejích plicích. Nemiloval ji a tak se nehodlala nadále zabývat ona jím. "A třeba se sem jednou taky dostanou. Jsou to chytré holky a silní samci." Bude je milovat, i když bude takto daleko.

Zastavil nakonec. Stejně jako vše to muselo skončit. Kara jeho rozhodnutí respektovala a proto se zastavila po dopadu. Až jí packy zabolely a v celém jejím těle to hezky zadunělo. Pokynula hlavou na jeho slova. "Byla to milá hloupost, Alduine. Taková, za kterou se nemusíš omlouvat. Jeden nikdy nemůže být zcela vážným pořád. Jednou za čas je toto upuštění od všech starostí dobré." Osvětlila mu zase ona. Vlk se zdál být v jejím věku nebo aspoň jí byl blíže než Atray. To bylo jasné. Nebylo důvodu proč se před cizincem tedy ježit či se jinak krčit. Dosti se stihli poznat, pokud jeden vzal v potaz chvilku, kterou spolu trávili. Pokud by chtěl, zcela jistě by měla prokouslé hrdlo díky němu.
Udělala přes to od něj kroky stranou. Nemusela stát na něm natisklá, aby cítili navzájem teplo toho druhého. Hlavně kdyby se zde čirou náhodou objevil někdo z bývalé smečky a viděl by ji takto blízko samce, který by nebyl Ulver, tak ten by ji dal. Jenže měl na to vůbec právo? Chtěla konečně právo na lásku. Mít někoho s kým by se cítila dobře a on by ji projevoval tu náklonost. "Severské smečky. Přišla jsem sem díky magii. Nejspíše." Odpověděla mu a šlehla ocasem. Zvažovala svá další slova. "Nechala jsem tam své děti a... ne, nebude jej zmiňovat. Nebyl zde. Neměl být dál součástí jejího života. Takto si to osud přál.

Nehodlala to vzdát. On se za ní rozeběhl. Ona běžela jako s větrem o závod. Snažila se mu uniknout. Snažila se celý tento závod vyhrát. Snažila se mu uniknout prostě jako malé vlče. Hihňala se během toho jako malá. 
Netrvalo mu to, aby ji dohnal. Netrvalo mu to a skutečně už byl u ní a povalil ji do sněhu. Ona se toho lekla. Byl to přeci jen silný samec a tohle se dělo u ne dobrých věcí. Nechávala se jim válet. Nechala se a doufala, že se to někam nezvrhne. Doufala to tak moc. A pak se rozběhl. Měla babu ona. No tak to ne Alduine. Tohle si za klobouk nestrčíš. Tohle si tam nedáš. A tak se tedy rozběhla za ním. 

Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty (nelze během nich plnit jiné úkoly) 2/4

Stáhla uši k hlavě v moment, co na sebe nechala dopadnout sněhové koule. Bylo to od něj tak bláhové. Co kdyby mu přeci jen lhala a byla ve skutečnosti silná? Ale což. Čert to vem. Bude si s ním hrát. Přijala jeho výzvu. Napodobila jeho gesto a vrtěla během toho ocasem. Následně se k němu rozběhla a dala mu pomyslnou babu. Jala se pak skákat sněhem jako liška. Užívala si to. Během toho se smála. Jako malá vlčice. Jako neskutečně malá. Tak jako kdyby byla zase vlčetem. Kdo ví zdali ji bude Alduin následovat? Bude po ní snad zase házet ty podivné věci? On měl oproti ní výhodu. Co ona s tím mohla dělat? Nic! Ale nehodlala to vzdát. Ne teď, když to bylo hned nadosah.

Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty (nelze během nich plnit jiné úkoly) 1/4

<- Nížina hojnosti

Snažil se ji snad podpořit? Co to s vlky zde bylo? Proč byl každý vůči cizincům tak neskutečně milý? Však se jim to někdy muselo vymstít, ne? "Doufejme, že máš tedy pravdu." Podotkla nakonec.
A tak je pronásledovali. Kara si dávala pozor na to, aby maskovala rovněž své emoce. Ovšem u některých věcí neskrývala své znechucení. Něco bylo prostě naprosto nechutné a raději nechtěla ani smýšlet o tom, co se na těch místech dělo. Šla s nosem blíže k zemi. Vnímala tak lépe pachy ušáků. Na některých místech by i přísahala, že vnímala jak se zde dvojice zdržela více. Stopy vedly hlouběji do lesa. K lesíku. On měl plán jak lovit. Kara se proto jala jej následovat. Přesně jeho instrukcí. Vydala se tedy na svoji stranu a když se vyrušeny ušák rozhodl běžet kulhavě k ní, tak neváhala a skočila. Zahryzla se mu do krku. A neopouštěla. Alduin se nechtěl dělit a ona také ne. Jala se nakrmit a až pak se věnovat cizinci, co tu s ní byl. "Co teď?" zeptala se ho zvídavě.

Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist 4/4

Kráčeli vedle sebe jako dva cizinci. Prakticky se o ničem neměli bavit. Co by si tak mezi sebou mohli říct? On jí poradil to samé co Atray. "Slyšela jsem. Neboj. Mám v plánu pak navštívit mistra." Pousmála se na cizince tak jak to uměla jen ona.
Sledovala stopy, které se draly dál a dál. Vnímala jak se dvojice čas od času k sobě přiblížila natolik, aby si mohli pocuchat srst. Na místě, kde tomu tak bylo se nacházeli chomáčky srsti. Raději nechtěla myslet na to, co by se tam ještě mohlo nacházet. Dle silného pachu hormonů vnímala, že zající byli stoprocentně připravení na to skočit v dalším okamžiku. A o to více se jevilo jejich sledování snadným. O to více se to lehčí. A jak se tak pohybovali směrem k lesu, tak se na sebe dvojice více lísala. Jako kdyby už nemohli vydržet. Stopovat nadrženou dvojici zajíců bylo to nejvíce bizardní, co se jí mohlo přihodit. Ani Alduin z toho nevypadal nadšený. A ona se mu nedivila. Kdyby neměla takový hlad, asi by šla raději lovit ryby či cokoliv jiného. Přičichla si ke stopám, které se zdály podezřelé a raději rychle začala couvat, když se její čenich dotkl něčeho, co rozhodně nebyl sníh, ale bylo to bílé.
Poznamenal, že se blíží jaro. "Jo, sledování nadržené zaječí dvojice je vyloženě jarní aktivita. I když bych sama chtěla další vrh, tak bych se nedokázala chovat jako ona jen díky tomu, že se blížilo jaro." Protočila očima, ale nakonec se pobaveně zasmála.
-> Temný les

2) Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist - 3/4

<- Tundra
Ach, takže měla jen smůlu v tom, že první vlk na kterého narazila byl vlk narozený zde. Alduin se zdál byl také příchozí na ostrovy. A jak se zdálo, tak o tom něco věděl. Věděl o tom dosti na to, aby se s ní podělil.
A tak se dostali na planinu, která se zdála jen o chlup teplejší než byl zbytek ostrovů, které v poslední chvíli navštívila. Narazil na nějaké stopy a Kara se k němu přidala. Podívala se na ně a zhodnotila je. Uznale pokývala hlavou a přeměřila si ten kousek srsti, co se tam nacházel. Očichala jej stejně jako on a nakonec se zaměřila na to, kudy stopy vedly. Zdálo se, že to bylo hloubeji do středu louky. Velice brzy si povšimla i druhé o trochu méně hluboké stopy. Byly dva. Samec a samice? Pár? Nejspíše se chystal tento mladý pár na to, aby přivedli své první potomky. Skvělé, budou tedy myslet na něco jiného než dvojice vlků, co je vyruší. 
A pak se konečně zase rozpovídal. "Jasně, jak jsem si myslela. Je to příšerné... být zase slabá." Odkašlala si a podívala se na něj. Následoval stopy stejně jako tomu dělala ona. Představil se. Pokynula hlavou. "Kara Geir." Představila se ona. "Jak dlouho jsi na ostrovech, Alduine?" Zeptala se ho nakonec a odkašlala si ještě jednou.

Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist 2/4

Ach, poděkoval ji za ta milá slova. Už si myslela, že to byl nějaký neřád, který by jen tak odešel bez toho aniž by poděkoval. Ale vypadalo to, že měl v sobě aspoň nějaký doušek slušnosti. Zdálo se dokonce, že jen poděkuje a půjde dál. Ale že tak pěkně prosí, tak jí pomůže. Oddechla si. Zavrtěla nepatrně ocasem. Byla tak ráda, že tu měla čest narazit na milé vlky. A tak se vydala za ním. "Děkuji ti moc. Být zpět na svém levelu, tak bych tě nežádala, ale jsem velice zesláblá, ani nevím proč." Postěžovala si ještě Kara, aby věděl, že jinak není nýmand. Jala se čenichat ve stejnou chvíli jako začal on. Jestli něco mohla cítit tak nesjpíše rýma vzala její schopnost toho. Ale snažila se. Skutečně se snažila. Hledala dokonce po zemi i stopy. A něco skutečně viděla čím více se nacházeli dál od tundry. Možná že by se na ně usmálo štěstí?
-> Nížina hojnosti

Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist 1/4