Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlk jenž se k ní blížil a skoro by řekla, že dokonale splýval s tmou působil nebezpečně. Kara se naježila v zádech a nespouštěla z něj oči. On ji však pohledem pozdravil. Oplatila mu tento pozdrav a sama se cítila velice nesvá. Měla v sobě momentálně vnitřní boj jestli promluvit nebo ne. Jestli se mu zmínit a nebo ne. A nakonec tak přeci jen udělala. Nadechla se a sebrala veškerou odvahu, kterou v sobě měla. "Hej, cizinče, potřebovala bych pomoc s lovem kořisti. Objevila jsem se tu nedávno a tak nějak si nemyslím, že mám své schopnosti zpět. A ty vypadáš docela schopně. Tak prosím. Mohl bys pomoci dámě v nesnázích? Nebo jí necháš pojít hlady?" Promluvila k němu nakonec způsobem, jakým uměla jen Kara. Přesto na tom neviděla nic špatného. Dokonce jej i pochválila a pohladila jeho křehké samčí ego! To by byl tedy trouba, kdyby jí odmítl pomoci. 

<- Rozbitý sever
Jak kráčela, tak se jí dostalo do hlavy, co vlastně její rodina a zima? Měly se její děti dobře? Zvládaly to? Ovlivnilo je to nějak? Měly dost potravy? Nikdy pro ně zima nebyla tak krušným obdobím. Učila je vždy, že je nutné si utvořit zásoby předtím, než samotná zima začne. Učila je, jak je to důležité. Jak se musí chovat v případě, kdyby se jim něco stalo. Ale co teď, když tam nebyla? Pamatovaly na to? Vzpomínaly na její učení? Vždy to tam u nich vypadalo jako ve zdejších horách, které viděla tyčit se do výšky kousek od ní. Jeden musel být velice opatrný na to kam šlape. Modlila se, aby se bez ní o sebe dokázaly postarat. Ulver jí byl momentálně ukraden. Pokud by on nezvládal zimu, pokud by ho až moc ovlivňovala, tak by jí ho ani nebylo líto. Nebylo by jí ho absolutně líto. I když si nemyslela, že by jej zima ovlivňovala. Uměl zacházet s nedostatkem potravy. Zbytek rodiny to bude mít s tím těžší. Ale jistě doufala, že by nenechal jejich potomky zemřít. Nenechal by je. Nedovolil by to. Zbytek rodiny si nepamatovala jak na tom byl. Zemřeli zimy předtím? Uklouzlo jim to díky zimě na skále? Nebo snad ještě žili někde jinde? Stejně jako ona teď? Ovlivnila je zima natolik, že nebyli schopni ulovit potravu a zemřeli hlady? Nebo snad byli sežráni jinou divou zvěří, která počas zimy měla hlad? Takový Einar byl horká hlava a ona by se nedivila, kdyby ho dostala do problémů. Třeba, že by díky tomu svému teplu spustil lavinu. Ne, že by mu to přála, ale znala ho až moc dobře, aby věděla že to bylo možné. Pokud se naštval tak šel hlavou proti zdi. A nebo taková Jaina. Ta jistě nemusela mít obavy o to, že by zimu nepřežila. O tak silnou samici by se mohli samci strhat jen aby ji ochránili. Zbytek rodiny, hlavně tedy její sourozenci, si taky zajísté poradil. A pokud ne, tak jich asi v tomto ani nebyla škoda. Přežijí jen silní. Jen ti, co mají schopnosti k tomu. Možná v tomto byla krutá. Ale uvažovat takto nad rodinou jak moc je ovlivnila zima a jestli ji vůbec dokázali přejít bylo něco, co k ní patřilo. Realita nebyla tak přátelská. Zajisté ale měli díky zimě dosti silný kožíšek. Stejně jako ona měli podsady, které jim umožňovaly tolik zimu nevnímat. Celkově i chlad tolik nevnímat. Bylo to podivné. Proč byla najednou tolik sentimentální?
A co ona? Zima zde jí tolik připomínala domov. Ovlivňovala jí leda v tom, že neviděla v okolí žádné stopy kořisti. Byla zde vůbec nějaká potrava? Poštěstí se jí, aby ji nalezla? Nebo bude umírat dále hlady? Ne! Musí přežít. Zima zde se zdála podobnou jako doma. Její srst se přizpůsobila chladu dávno. Nedokázala by přežít extrémní vedra. Měla by jazyk až na vestě a trpěla by. Tato zima pro ní sice taky nebyla dokonalá, hlavně tím že se tu sakra nenacházela žádná potrava, ale ona si s tímto zrovna uměla poradit. Při nejhorším se bude živit jako podřadná bytost kořínky, které by vyhrabala ze zmrzlé půdy. Šla by do úsporného režimu, ale pak by s jarem nedokázala zabřeznout. Kara si to moc dobře uvědomovala. Jak moc by jí v tomto zima ovlivnila, pokud by se dobře nevyživovala. A ona chtěla potomky. Cítila jak jí mateřské pudy v hlavě vyšilují. Jenže pokud bude pokračovat tato zima společně se sněžnými bouřemi, tak co bude pak? Najde dostatek potravy příští zimu, aby uživila sebe a vlčata? Najde dostatek potravy, aby se nemusela případně na někoho spoléhat? Najde dostatek všeho? Bála se, dost se bála toho, aby se to všechno zvládlo. Podívala se na své packy. Byly dost devastované zimou. Bolely z toho kolik toho nachodila. Jak velký byl u ní pokles té svalové hmoty? Měla by si snad díky tomu na příští zimu zajistit smečku? Měla by si snad na příští zimu nalovit zásoby do svého úkrytu? Co tu všechno vlastně bylo za smečky? Měla by o nějaké uvažovat? Aby ji zima tolik neovlivňovala? Stárneš, holka. Stáváš se víc a víc měkkou. Kde je ta odhodlaná vlčice, co dokázala celou zimu prochodit spousty území a učit vlčata tomu, jak prežít v zimě? Kam všechna ta vědomost zmizela? Byla někdy vůbec tam nebo to všechno bylo jen hloupé papouškování? Začínala o sobě pochybovat. Tato zima jí ovlivňovala hlavně psychicky. Zjišťovala o sobě toho spousty, co se jí ani nelíbilo. Spousty věcí, které by nejraději změnila. Věci, které by tuze ráda překopala. Přetvarovala. Možná by se skutečně měla podívat po nějaké smečce a zvažovat přidání se. Jenže ke které? Byla tu nějaká, která by ji přijala? Byla tu nějaká, která by se dokázala nezbortit poté, co by se přidala jedna další členka nebo v tomto měla smůlu? Netušila. Bála se toho, že se tu nacházela samá sluníčková smečka, kde by se cítila jako temný mrak. 
Co vlastně Atray? Oproti němu skutečně působila jako temný mrak. Byl takto vždy neskutečně pozitivní? Byla tu nějaká smečka, která chránila takto sluníčkové vlky v zimě před tím, aby neumrzli? Netušila a docela se o jeho blaho bála. Zima se zdála mu vůbec netvořila vrásky na čele. Takže buď byl psychopatem, co se nestrachoval o dostatek potravy a nebo to byl skrytý mistr lovu, co si bez problému a bez ohledu na podmínky okolo sebe dokázal vždy ulovit kus žvance. I když Atray se nezdál ani, že by měl silnou srst. Vypadalo to, že to byl běžný vlk, který na zimu přelínal v hustší kožíšek a pak na jaře zase vylínal. Ale proč ho zima teda neovlivňovala více? Proč vypadal tak bezstarostně? Měl snad nějaké skryté tajemství, které ji nechtěl sdělit? Co se za tímto vším skrývalo? Co se jí tajilo? Co se jí nezdělovalo? Nevěděla, co si o tom všem myslet. Co si myslet o něm. Byl to její jediný kamarád zde, její možná i adoptivní syn. Leč to bylo ještě bláhové si myslet. Ale pokud na něj ještě před koncem zimi narazí, tak mu velice ráda pomůže. Jen ji to bude muset nechat udělat. Nechat si pomoci. Ale to bylo všechno na něm. Jak to bude brát. Podívala se znovu na nebe. Ani si neuvědomila, že během rozjímání došla na toto území.

2) Popiš, jak tebe, tvou smečku, rodinu a nebo přátele zima ovlivňuje - alespoň na tisíc slov.

<- Dvojčata
A tak se Kara dostala k místu, které viděla z dálky. Místu, které jí lákalo už jen díky tomu jak nebezpečně to vypadalo. Byla v tomto šílená? Dost možná. Sama se označovala za blázna. Naprostého šílence, který neměl občas pudu sebezáchovy. A tak přešla ke kraji a skočila na první ledovou kru. Cítila jak se s ní zakymácela. Kara se ovšem nedala. Nechtěla se nechat dát. Hrdinně proto přešla ke kraji kry a skočila na další. Ta se nahnula, ale rychlím poskočením dál se s ní naštěstí nepřevrátila. Oddechla si a podívala se zpět ke břehu. Vypadalo to, že se tu více cizinců pokoušelo ukázat svou statečnost. Ona se usadila na kru, na které se momentálně nacházela a chvilku se potřebovala vydýchat. Tohle byl adrenalinový zážitek, který bude chtít stoprocentně zopakovat. Postavila se nakonec a jala se skočit zpět k břehu. Kra na kterou doskočila zakřupala a už už se jí chtěla rozpadnout pod nohama. Odrazila se od ní a dopadla na břeh bokem. Oddechla si. Tak tohle tedy nakonec skutečně přežila. Mohla oslavovat svou statečnost.
-> Tundra

4) Prokaž svou odvahu skokem na nebezpečné kry! (rozbitý sever)

<- Ledovcové jezero
A tak dorazila ke dvěma zcela identickým horám. Na chvilku se musela zarazit a několikrát zamrkat, aby se ujistila, že nevidí dvojmo, ale jsou tam dvě skutečně stejné hory. Na jednu vedla vyšlapaná cestička a tak se po ní vydala. Co by se přece jen mohlo zvrtnout, ne? Ta ji zavedla až na římsu, kde měla ostrovy jako na dlani.
Tak tohle byl ten Mois, který jí Atray natolik propagoval. Nechtěla mu věřit, že by zde mohla vidět i něco pěkného. Spíše byla ohledně toho skeptickou, ale to na čem jí teď spočinul pohled bylo jiné. Před ní ozářené svitem hvězd, měsíce a dokonce i polární záře byly nekonečné sněžné pláně. Za noci působyly jako spící vodní hladina, jenž neměla žádného odlesku. Jezero na kterém před chivlkou měla tu čest kontrolovat pevnost ledu nebylo od zbytku lehce rozeznatelné. Prozradil ho jen lehký odraz, který byl téměř nevnímatelný. Skoro by ani neřekla, že zde byla nějaká změna oproti jiným částem. Směrem k oceánu začínaly kry praskat a vytvářeli tak nebezpečné místo, kde by jeden mohl dokazovat svou odvahu. Každá působila v tom tmavém, až skoro inkoustovém moři, jako ostrůvek. Některé vypadaly již takto z dálky a výšky jako kdyby nebylo vůbec vhodno na ně skočit, jiné vypadaly dost pevně takto na dálku. A Kara by možná i přísahala, že kdesi v dálce, ještě dál za místem, kde byla poslední kra se nacházelo jakési lehké fialové mihotavé světýlko. Něco jako ten portál na sněžných tesásích. Působilo to nebezpečně. Rozhodně by se tam nevrhla po hlavě. Něco, co se samo distancovalo od jiných nemohlo být zcela bezpečné. Ne, takto to nemohlo být. Pohledem přejížděla po zasněžených krajinách a hledala aspoň něco, co by jí připomínalo domova. A hle, tam v dálce! Skaliska jenž se táhla a tvořila pomyslné hranice od zbytku ostrovů. Dělila je na více částí snad? Vypadalo to tak takto z dálky. To jí připomínalo domova. Ještě s jejich zasněženýma špičkama. Rozhodně by se nedivila, kdyby se tam nějaká smečka usadila. Bylo to dle ní přímo ideální místo. Ale chtěla by ona do nějaké smečky v horách? Netušila. Nebyla si ničím jistá. Možná, skutečně možná kdyby tam byl někdo z její rodiny, tak by se k nim přidala znovu. Ale neměla dobré vzpomínky na to. Hory ovšem působily aspoň takto z dálky útulně. Bylo jich více než by zvládla napočítat. Výčnělek vedle výčnělku. Občas se tam táhlo nějaké dlouhé sedlo hory a pak další špičička. Vedle pohoří ležel onen lesík, který prošla, aby se dostala sem. A pak jen planiny. Nic, co by skutečně dokýzala odlišit od zbytku. Jedno tuctové místo za druhým. To tento ostrov neuměl nabídnout více než stále se opakující místa? Dokonce si všimla i toho podivně fialového lesa, který neměla tu čest projít a nejspíše ji jeho barva odrazovala natolik, že se k tomu ani v nejměnším případě nechystala. Fialové stromy nebyly dobrým znamením. A v té největší dálce, na kterou se Kara musela ještě více zaměřit se nacházela ona. Hora, jenž vyčuhovala z druhého ostrova jako vyčuhovala kost z otevřené zlomeniny, dokonce to bylo i stejně bolestivé na pohled. Hora, která byla nejvyšší si jen tak seděla ke konci druhého ostrova. Zbytek byl z této dálky nerozluštitelný. Spíše se více podobali na podivné šmouhy tmavých barev než na něco specifického, co by ji něco říkalo. Kara rozhodně nebyla tak znalou ostrovů, aby se orientovala takto za tmy. Proto toho rozhodla nechat. 
Vyrazila zase jinam. Na ty kry, které jí dokázaly tak zaujmout.
-> Rozbitý sever

7) Vyšplhej na rozhlednu na Dvojčatech a popiš výhled formou líčení na 500 slov

<- Ledové pláně
A tak se dostala sem. Na jezero, které rozhodně nebylo jako to, kde předtím byla. Tohle působilo, jako kdyby snad po celý rok ani nerozmrzalo. Proto se rozhodla svou teorii otestovat. Rozhodla se, že se tedy vypraví směrem k onomu jezeru a prokáže tak, že nebyla jen tak nějaká tuctová vlčice. 
Opatrně na něj vstoupila a překvapeně zastřihala uchem. Nevypadalo to, jako kdyby se led měl pod ní každou vteřinu propadnout. Měla mu věřit? Udělala krok dál a začaly se jí rozjíždět packy od sebe, ale ustála to. Zaryla drápy do ledu až to zabolelo. Nevypadalo to, že by to ledu nějak uškodilo. Vůbec to neprošlo do hloubky. Zdálo se, že led byl ještě pod jejím poškrábáním ještě několik metrů hluboký. Dobře, tohle bylo tedy děsivé. Přecházela tedy jezero opatrně a nejistě. Dávala si pozor na to, aby se jí packy nerozjely více než by chtěla a ona si tak nerozbila čenich. Na cestu po zamrzlém jezeře jí svítila pouze polární záře. 
Přesto jej zdolala, aby se mohla vydat dál. Vstříc dalším územím severu. 
-> Dvojčata (Přes ledové pláně)

3) Vyprav se k nějakému z vodních toků a porovnej, jestli je jeho led stejně pevný jako ten na ledovcovém jezeře (nutno odehrát na dvou oblastech) - 2/2

<- Tajga
Po úspěšném uměleckém dílu, které měla možnost utvořit díky větru, se vydala hlouběji do zimy. Nevnímala ji tolik díky její srsti. Nebylo to tak příšerné jako by to bylo pro vlka, který měl srst menší podsady. Pro ní nebyl problém si lehnout venku a nechat se zapadat sněhem. Leč musela uznat, že by jí tu byla taky po delší době kosa. Hlavně kdyby začalo foukat. To by už tak statečná nebyla.
Ale teď následovalo to, proč se sem původně přišla podívat. Zvedla hlavu a podívala se na nebe. Na tlamě se jí ihned začal tvořit úsměv. Tohle bylo něco, co jí neskutečně chybělo. Tohle je to, po čem její srdce prahlo. Zase barvy na noční obloze, které tančily v uklidňujícím rytmu. V tempu, které by mohlo určovat romanci mezi dvěma vlky. Měla ráda polární záři už od doby, co byla malé vlče. Dívala se na ni pokaždé zasněně a střádala ve své hlavě sny. Ulver v tom neviděl žádný terno. Nazýval to jako dětinskost. A ona to s ním nikdy nedělala. Ale tohle by s novým partnerem nejraději prožívala stále. Jaký to krásný nápad na rande, které by jí vyrazilo dech.
Ovšem teď nebylo času dívat se na nebe a camrat se v minulosti. Ne, to mohla dělat kdykoliv jindy. Ale teď momentálně chtěla prozkoumat severská území. Ještě předtím ale udělá něco, co taky nedělala od útlého věku. Začala před sebou pomaličku hrnout sníh. Občas měla pocit jako kdyby se v tom sněhu měla čumákem vyválet jak to bylo velice nepraktické. Ale přesto se jí podařilo nasbírat dostatečnou kopičku, aby jí mohla začít packami ještě tvarovat. Uhlazovat a tvarovat na ní různé další menší výstupky. A tak se zrodil sněhuláček, který byl spíše menší než větší. Možná by se díky své podobě s vlkem měl nazývat spíše vlčím mužem než sněžným mužem. Zasmála se tomu a ještě naposledy se na něj podívala, než se vydala dál. 
->Ledovcové jezero

6) Vyber si jedno ze severních území a během herního večera/noci sledujte polární záři
6) Postav sněhovou sochu, sněhuláka, nebo něco jiného - samozřejmě ze sněhu

<- Poušť
Tajga bylo zase něco zcela jiného, než běžné lesy zde. Tento les byl jen a pouze tvořen jehličnany. Navíc zde bylo pocitově chladněji než na louce skrz kterou procházela. Podívala se na nebe. Vyjasňovalo se. Takže to znamenalo, že více sněhu zde již nepřipadne. Ne do dalšího dne aspoň.
Udělala pár kroků více na Sever. Než se zarazila a pohled jí padl k menším kamínkům a větvičkám u kterých bylo o bahno. Dlouho neovládala svoji magii. Dlouho se o nic nesnažila a tak by tedy mohla pokusit zase ji ovládnout, něco procvičit. Udělat zde něco originálního či aspoň trochu zapojit svou kreativitu. Zamyslela se. Co by tak mohlo být kreativní s tímto? Soustředěně se dívala na nazelené přírodniny než se jí je podařilo zvednout maličkou hrudku bahna do vzduchu. Nechávala jej rozstříknout do okolí pomocí větru a tvořila jim blátené obrazce. Smála se u toho jak malé vlče a vůbec ji nevadilo, že si tím trochu zacákala svůj šedý kožíšek. Bavilo jí být takto kreativní a za pomocí vetru udělat v jejím okolí abstraktní expresionalistický obraz. 
-> Ledové pláně

5) Vytvoř za pomoci magie něco kreativního

<- Temný les
A tak se dostala do pouště. Do něčeho, co v životě neměla tu čest a vlastně ani možnost poznat. Cítila jak se písek dostává mezi její polštářky. Jak se dostával do její srsti a ona se nakonec musela oklepat. Cítila jak musela kýchat, protože se jí dostal prach do čenichu. Rychle si dala tlamu k čenichu. Jenže to asi neměla dělat. Bylo to velice... bolestivé. Jak se jí ty zrnka zaryla do čenichu. Dobře, tohle se velice rychle dostávalo k jejím méně oblíbeným místům. A že jich teda jako nebylo moc. Aspoň že přestalo sněžit. Ale sněžilo tady vůbec? Nevypadalo to. Absolutně to nevypadalo. A že měla tu čest toho vidět docela dost. Spíše to vypadalo, že tady bylo neustále nad nulou. Troufla by si tvrdit, že to tu bylo i nad deset stupňů, ale teploměr v hlavě neměla. Proto mohla jen odhadovat. Zima to tu neměla prostě šanci ovlivnit. Ale to by musela poznat v létě více. Jestli tu bude extrémní vedro, když teď tu oproti zbytku bylo teplo.
-> Tajga (Přes Kvetoucí louku)

10) Prozkoumej, jak zima ovlivňuje pouštní oblasti

<- Most
A tak se ocitla na druhé straně mostu v lese temném, že by mu jeho auru mohl závidět jakýkoliv depresivní mladistvý. Ne, špatné přirovnání a velice nevkusné. Les byl i přes napadaný bělostný sníh velice temný. Kochala se okolím, až se jí to vymstilo. Velice vymstilo. Podjela jí packa a tak se natáhla jak široká tak dlouhá. Natáhla se a bolestivě zakňučela. Zvedání se bylo také něco. Nedalo se to. Cítila jak se jí naražená nožka vyklala, když na ni dala váhu. Bolelo to. Příšerně to bolelo. Dokonce si i narazila kostrč. Teda páteř v oblasti začátku ocasu. Když udělala pár prvních kroků, tak to bolelo. Bolelo to tak moc, že se nechtěla už dál pohnout. Pevně stiskla čelisti k sobě. Pár metrů, pár metrů dál. Pokračovala dál. Musela. 
Zastavila se v moment, co viděla rampouch. Jak si tam tak ležárně visel. Jak ji lákal. Byl jako zakázaná zmrzlina pro děti. A to co bylo zakázané bylo to nejvíce lákavé, tak to bohužel bylo a bude. Dívala se ještě chvilku na tu zmrzlou vodu a nakonec neodolala. Odhodlala se k tomu, aby vyplázla jazyk a olízla ho. Bylo to velice podivné. Jak jí potom hezky brněl jazyk. A nakonec tedy musela opakovat onu činnost znovu. Až jí k němu přimrzl jazyk. Cítila jak jí přimrzl jazyk k němu. A sakra. Tohle bylo bolestivé. Jak se jazyk stával necitelným. Nevyšilovala a necukala hlavou. Musela ukousnout kus rampouchu, aby se osvobodila. Raději o tom nikomu říkat nebude. Rychle se snažila vyklidit vzduch. 
-> Poušť (přes Duny)

1) Zahraj, jak se tvému vlku zachytil jazyk o ledový rampouch. Jak ho asi dostaneš dolů?
8) Popiš, jak se tvůj vlk zotavil z uklouznutí na ledu

<- Křištálové jezero
A tak se Kara dostala až k tomuto vratkému most. Udělalo se jí zle jakmile na něj vstoupila. Dívala se pouze před sebe. Snažila se, aby neprovokovala svůj velice vratký žaludek tím, že by se dívala pod sebe. A tak tedy šla. Rovně se dívala s ocasem staženým mezi nohama. Chtěla se cítit mnohem líp. Ale nešlo to. Ne s tímto mostem. Ne s tím po čem zde musela kráčet a co musela snášet. A nakonec se zhruba v půlce mostu rozeběhla. Nehodlala to snášet. Ne. Takový psychopat nebyla. A jistě se tu opakuji, protože tenhle most je na psaní příspěvků příšerný. No a tak Kara běžela. Běžela a snažila se to prodýchat řádně aby jí pak nedrblo hned co to bude hotovo. A tak dorazila na druhý konec mostu a konečně byla nadšená.
-> Temný les

<- Úkryt Hjem
Atray byl hrozně zlatý vlček. Vyrovnal se dokonce i jejím vlastním vlčatům. Vlčatům, která měla tak ráda. Proč je tam nechala. Co když jim Ulver škodil?! Ale ne. Nechala mu je na krku a netušila jak to tam dál doma probíhá. Jestli je všechno zcela v pořádku. Jestli si nejdou po krku. Bobíkové její maličcí. Co to bylo za matku? Krkavčí matka to byla! Žádné děti jí do pacek nedávejte. Akorát je rozbije. Opustí je, i když vůbec nebude chtít. Ne, vtípky stranou. Za tohle Kara nemohla. Ona se pro ně trápila v partnerství bez lásky. Ale teď? Neměla tu nikoho z nich. Byla sama s Atrayem.
Jezero ke kterému se blížila si získalo její pozornost. Překvapeně se na něj dívala. Bylo totiž zcela zamrzlé. A to si myslela, že to snad ani nešlo. Že tu na to nebyla dostatečná zima a ono... Zamyšleně se posadila na břehu. Než zvedla a udělala krok na hladinu jeho. Les nepříjemně zakřupal, ale zdálo se, že jí zatím drží, aspoň tady u břehu. Díky vodopádu to nebylo dvakrát pevné místo. Ale co mohla taková Kara vědět. Čím více se blížila středu tím více začínal led pod její vahou křupat. Až se nakonec otočila a rozeběhla se směrem zpět. Rozeběhla se pryč z jezera. Max to zkusí někde, kde bude víc zima. Ale tohle už znovu neudělá jen tak.
-> Most (Přes Luku a Les u mostu)

3) Vyprav se k nějakému z vodních toků a porovnej, jestli je jeho led stejně pevný jako ten na ledovcovém jezeře (nutno odehrát na dvou oblastech) - 1/2

Podívala se na něj a usmála se na něj s milým mateřským citem. Poděkoval ji skutečně jako pravý gentleman. Ten jednou nebude mít nouzi o to oslovit nějakou vlčí dámu, jen musela přijít ta správná, která by propadla jeho kouzlu a donutila ho žasnout nad tím, jak milý někdo mohl být. Stejně jako předtím žasnula ona. Vskutku být mladší, tak by do něj šla. Ale tohle momentálně bylo velmi velké tabu. Jejej! To by jim ostatní dali za uši! Nemohli spolu být! Brala ho navíc jako synka.
Dokonce pak i dodal něco, co ji donutilo nastražit ouška. Nabízel, že by se již mohli rozdělit. Volba byla jasná. Byl dostatečně připravený na to čelit tomu, co bylo třeba. "Atrayi, budu doufat, že se znovu setkáme, ale ty máš před sebou momentálně většího úkonu. Potřebuješ najít členy své rodiny dokud jsi takto odhodlaný a já potřebuju zjistit, jestli tu je někdo z té moji. Tak ti přeji dostatečné štěstí. Doufám, že se naše cesty zase jednoho dne srazí v jednu." Usmála se na něj mile. "A snad mě v té době už představíš nějaké vlčí dámě." Mrkla na něj ještě než se vydala ke vchodu. Cítila se dostatečně ohřátá na to, aby mohla pokračovat dál. Ve zdolávání jejich pomyslného cíle. U východu se na něj ještě jednou usmála než se vydala dál. A liány ukrývající vchod ji znemožnily jej vidět.
-> Křišťálové jezero

9) Ohřej se v libovolném úkrytu

Místy měla pocit také jako kdyby jim docházela témata, ale nejspíše to kvůli tomu, že se cítila smutně. Zase opět ztrácela veškerou naději. Nevěděla jestli to bylo tím, že si uvědomovala mnohem víc to, že odtud není návratu. Byla na těchto ostrovech navždy. Cítila prázdnotu ve svém srdci. Cítila se nechtěná. Proč? Proč ji to zasáhlo teď? Protože vlastně se v téhle době potkala s Ulverem. Vydechla tiše. Objevil se jí u úst obláček. Ona se tomu uchechtla. V jeskyni bylo příjemně chladno. Atray to zhodnotil jako moc hezké místo pro nový začátek.
Podívala se na něj s úsměvem na rtech. Nějakým menším a drobným. „To máš tedy pravdu, chlapče. Jestli chceš, můžeš tu se mnou být. Pro mne samotnou je to až moc velké. Spíš bych se tu trápila." Zasmála se tomu tiše. Bylo to na něm, jestli její nabídku přijme.
Jala se dal zkoumat jeskyni a jemu pokynula, aby ji následoval. Aby prozkoumali, co jim jeskyně mohla nabídnout. Byla zde o trochu chladnější menší místnost, kde se dalo skladovat maso. Zakručelo ji v břiše. Uvědomovala si, že se ještě pořádně nenajedla. „Až se dostatečně ohřejeme, tak bych šla najít něco k snědku."** Nadhodila tento nápad a čekala jak se chytne.

(-- Severní hory

Když odcházel z území, tak pár sourozenců tam bylo. Jo, tohle bylo velice nespecifické. Ale nejspíše myslel ty, kteří s tím žili v tom... Zlatém lese? Bavili se o tom vlastně, když se setkali daleko na tom prvním ostrově. Nebo to byl druhý? Neuměla si to vysvětlit. Neznala to tu.
Nová šance na život. Opakoval to už podruhé a tak na tom trochu pravdy být muselo. "Kéž by to bylo jak myslíš, chlapče." Povzdechla si Kara jen co vcházela do jeskyně. Liány ji hezky polechtaly na čumáku jak vcházela. Naskytl se jí pohled na nádhernou scenérii. Zalesklo se jí v očích jak si té nádhery všímala. Toto bylo neskutečné, slovy nepopsatelné. Podívala se na Atraye, jestli ji následoval. I kdyby ne, tak to bylo v pořádku. I samota se hodila. Mohla aspoň přemýšlet nad tím, jak bídný její život byl.

Lekce pokračovala. Jako kdyby někdy skončila. Život byl jednou velkou lekcí. Dost možná se nad nimi někdo bavil jako kdyby sledoval telenovelu. Nejspíše to tak bylo. A nebo? To ovšem jejich hlavičky nemohli vědět. Atrayova věta ji donutila, aby naklonila hlavu na stranu. Promluví si s nimi. "Můžeme je zkusit najít u vás v tom Zlatém lese. Rozhodně tam někdo bude, ne? Nemohli přece jen zmizet všichni tvoji sourozenci." Povzdechla si Kara a zavrtěla hlavou. Nemohli zde zmizet všichni jen tak do éteru a nic mu neříct. Ale jak znala slušnost některých, tak to bylo přesně to co jim šlo nejlépe. Zmizet aniž by pípnuli půl slova. Pak se vrátit a mít rodinu ještě někde jinde. Ale to byla už jen její vnitřní žluč.
Atray byl neuvěřitelně podporující. Třeba proto se objevila zde. Podívala se na něj a slabě se usmála. Třeba to byl skutečně ten důvod. "Myslíš abych si našla lepšího chlapa? Jo to by mohl být dobrý důvod. No ale... furt to nevysvětluje proč zrovna teď. Po tolika letech." Povzdechla ti tiše a zavrtěla hlavou.
Konečně se zase rozešla. Nebylo čas ztrácet čas. Pomalým krokem, ladným. Krok za krokem. A pak? Všimla si lián. Rozhodla se jimi prostoupit. To co našla za nimi jí vyrazilo dech.
-) Úkryt Hjem