Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Přikývl. Pravděpodobně to byla magie a i on na ni mrkl se slovy: "Jo, asi si také už začínám zvykat." Ono také jim ani nic jiného vlastně nezbývalo. Kdyby si zvyknout nechtěli, tak by museli být naštvaní nebo pořád překvapení, ale to by stejně ve výsledku vedlo k hněvu, patrně.
A že ten její úsměv byl velice krásný. "Hm, zřejmě ano." Vlastně ve většině případů. To jenom když stopy zmizí. Ale oni měli výhodu v tom, že pokud ona bude chtít, on ji najde, protože se přiblíží k jeho domovu. A on byl se svým vzduchem docela spjat, takže už mu nedělalo takový problém zachytit i ten nejslabší závan její vůně v docela širokém okolí. A stejné to bude mít i ona, pokud se se svojí magií spřátelí.
Inu, to zase potěšilo Leta a tak zavrtěl ocasem a něžně ji olízl na tvář. "Nic bych nechtěl slyšet raději, než tato slova." Tedy alespoň prozatím. Příslib na obou stranách tedy byl v tento okamžik právě tak dostačujícím, jako kdyby si vyznali lásku. Nebo ne? Tak či tak, byl to skvělý začátek pro to, aby se znovu setkali a mohli se poznávat a prohlubovat vztahy.
Zastříhal ušima při jejím zvonivém smíchu. Vážně ji pobavil, a tak se i on usmíval. Nijak ho neurazilo, že se smála. Však on netušil, co si vlčice představila. Kdyby to mohl sdílet a vidět, nejspíš by se smál stejně tak bujaře, jako Electra. Následující slova však zarecitovala tak krásně, až Leto žasl nad její kreativitou. No, nebyli snad skvělý tým? A tak ji poslouchal, stříhal ušima a souhlasně přikyvoval. "To zní báječně. Nenecháme se odradit a překonáme všechny překážky." Byla to roztomilá představa. Podaří se jim jejich slovům dostát?
Vykulil hraně oči: "Zabít? Jako vlky?" Zastříhal ušima a otevřel tlamku dokořán. Pak se ale usmál, protože tohle nemohla přeci myslet doopravdy. Tedy tak si to vyložil, že to je jen taková hra na jako.
"Přísahám na svůj chlupatý ocas a ty přísahej na své krásné oči." zareagoval Leto.

Electra si myslela, že to mohla být nějaká kletba. "Kletba, říkáš? Možná." A možná to byl onen důvod, proč se nepotkali už dřív. Kdo ví. Zcela určitě, kdyby se probudil dřív, by něco s bráškou podnikli. To dávalo rozum. Ale takhle strávil dlouhou dobu ponořen do záhadného, magického spánku či nemoci, nebo jak si to jenom vysvětlit?
"To je pravda. Nestalo se nám vlastně vůbec nic špatného. Prostě jen jsme se probudili, jako by jsme spali normálně." Jen tu byl ten časový posun. To bylo celé. Slastně přivřel oči, když i on dostal olíznutí. Její heboučký jazyk mu pročísl chlupy na tváři a on spokojeně mlaskl.
Na slova, že se nevidí naposled, přikývl a zavrtěl ocasem. "Budu tě hledat." Pronesl, jako by to snad byl slib. Ale už teď věděl, že by ho velmi těšilo, kdyby se znovu setkali. Jistě, ona mohla mít jiné plány a představy. A on vlastně ani netušil, co se stalo. Jen cítil, že je mu dobře a že nechce, aby ten pocit jen tak zmizel, jako nějaká iluze. Pak se usmál, byla roztomilá, když pronášela větu o znamení, které by si měli vymyslet.
Zamyslel se však a první, co ho napadlo bylo: "Světluška a Sněhulák?" Pohlédl na ni, co na to ona. Byl to zkrátka jen první nápad. Pojal to jako heslo. "Ale vítr nám prozradí, kdo je na druhé straně i ve tmě." Zazubil se na ni.

Tiskl se k ní a vychutnával si každý záchvěv, který sám rozpoutal vlnobití v jeho kůži, srsti od špičky nosu až po špičku ocasu. Byl to neskutečný a krásný pocit, který byl jako blažené opojení. Každou vteřinu vnímal úplně všechno. Když promluvila, natočil k ní ucho. "Hm, no, je pravda, že já jsem se trochu vydal na průzkum až v posledním čase. Do té doby jsem byl s bratrem a pak..." Povzdechl si, "...tady byla jakási zvláštní nemoc, nebo jen posun času. Vůbec tomu nerozumím, ale prostě jsme usnuli a když jsme se probudili, jako by přešlo jaro, léto i podzim, naprosto bez nás." Možná to byla nějaká magie, konec konců, možné bylo všechno, obzvláště zde. "Ale nakonec jsme se přeci jenom potkali. A jsem za to nesmírně rád." I kdyby to měl být jenom pouhý okamžik, který by vynahradil tu ztrátu času, byl za to vděčný.
Byla tak sladká a roztomilá, když zívala, působila jako něžné štěňátko. Jakmile si Electra lehla i Leto učinil totéž, aby si byli blíže, aby ji mohl hřát a sdílet přítomnost svého těla i duše. "Hm, ó ano." Odpověděl jí, "chápu, myslím, že rozumím a je mi jasné, že tě nemohu přemlouvat. Ale neznamená to, že se nemůžeme scházet. Myslím, že jakmile si získám důvěru Alfy, budu moci zase se pohybovat svobodně po ostrovech. " Snažil se utěšit ji i sebe. Nechtěl se s ní rozloučit na trvalo.
"Já taktéž," zamumlal jí do kožíšku a láskyplně jí ho pročísl nosem a teplým vzduchem, který z jeho nosních dírek proudil, jakmile vydechoval. Následně nasál její líbeznou vůni. Voněla po lučním kvítí, no aby ne.

Kvetoucí louka →

Zasmál se, ale víc na to už nic neříkal, neboť si to vyjasnili. On to myslel jako vtip, než jako vážně míněnou věc, což mu vlastně trochu odhalovalo něco, co sám o sobě doposud nevěděl, že dokáže i šprýmovat. Bylo pěkné poznat na sobě něco nového tím, že se dostal do situace v níž dříve nebyl a to být s někým novým, kdo mu nepůjde po krku, že vstoupil na jeho území. Bylo to příjemné, takový pocit neznal a přinášelo mu to jakousi nepopsatelnou lehkost.
Pohlédl na ni a přikývl, "To rozhodně," být živý bylo přece to, očka každému přirozeně šlo - o přežití. "Jo, máš pravdu, kdo ví, co by si mysleli." Nejspíš by je pochopili, pokud by to nebyli neznalci, ale tak proč poukazovat na to, jak zdrháte, že? Jen málo kdo rád poukazuje na své chyby, pokud tohle chyba byla. Leto věřil, že bylo správné utéct. A stejně neměl komu by to řekl. Maximálně tak bráškovi.
Šli u sebe tak blízko, že Leto cítil, jak z ní sálá příjemné teplo jejího těla. Líbil se mu tenhle kontakt, kdy se občas o sebe otřeli a tak když už byli blíže lesu, přitiskl se k ní více na těsno.
Měl by jí říkat důležité informace? Zamyslel se. Asi by neměl, na druhou stranu tohle byla informace, kterou by si mohla stejně tak zjistit sama, kdyby chtěla. Nebylo to nic co by smečku ohrožovalo, takže jí odpověděl: "Částečně se rozkládá tady v Tajze, částečně přechází až na Ledové pláně támhle tím směrem a jinak je v horách." Ale samozřejmě nezabírá celé pohoří. "Nemusíme jít až k hranicím. Stačí, že jsem tady." Usmál se na Electru a přitulil se k ní. Ona se posadila a on se posadil vedle ní, tak aby se jejich těla dotýkala. "Je docela velká. Nevím, kolik členů má normální smečka mít, ale myslím, že jich má hodně." Přinejmenším dost na to, aby se ubránila.

// 19 //

Docela ho pobavilo, že na to skočila. Chvíli ji napínal, ale potom řekl: "Jistě, že ne. Bylo by to divné, líbat se bratrem." Zavrtěl hlavou. Přitulit se v zimě, to bylo něco jiného. Však smečka spávala hlava na hlavě, ale líbat se? Ne.
"Oprvadu? Tak to je skvělé," ani on netušil, že šlo o statickou elektřinu a nikoliv o magii nebo sílu jména. Ale ani jednomu to nevadilo. Náhodou by bylo hezké, kdyby takto poletovaly kolem ní jiskřičky. Leto si předstzavil a usmál se.
Zamrkal. No jo, měla pravdu. "To by byla škoda, to mě ani nenapadlo. Leda, že by květiny měly mezi sebou nějakou tajnou komunikaci o níž my nevíme. Ale já jsem vlastně rád, že jsme vlci. Kdybychom byli zajíci, museli bychom se pořád bát, že nás někdo sežere. Takhle můžem prchat jen před kanci a medvědy." Zazubil se na ni a mrkl. Jo, musel se vrátit k té bachyni. Ale tak co. Teď mu to přišlo vtipné, jak oba utíkali. Na druhou stranu to bylo moudré a jim se nic nestalo, takže to nebyla špatná volba.
Zastříhal ušima a přikývl. Bylo od ní milé, že se rozhodla vydržet únavu než se přesunou do lesa. "Ano, bude stačit, když budu v támhle tom lese." Pomohl ji vstát a potom se oba vydali k lesu. Ještě teď mu z kožichu opadávaly okvětní lístky.

→ Tajga

// 18 // úkol: Přitulení se 2

Bylo legrační, jak se snažila vyhnout jeho lovu na její ouško. Tahle hra se mu ale líbila a tak ji nechtěl jenom tak rychle ukončit a místo toho se pokusil znovu a znovu zaútočit na její ouška, jen, aby ji donutil jimi stříhat.
Zarazil se, ale pak se zeptal: "A kdyby ano?" Samozřejmě, že brášku nelíbal, to by bylo, zřejmě dosti zvláštní a možná i divné. Ale zajímalo ho, jak by se Electra tvářila, kdyby to tak bylo? Vadilo by jí to? Ovšem bylo poznat, že to myslí pouze a čistě z žertu a chtíče po něžném škádlení, protože mu při tom cukaly koutky úst, jak se snažil zabránit úsměvu a tvářit se vážně. Jak vůbec bylo možné, že se snažil bránit úsměvu? Obvykle to bylo spíš naopak. Možná v tom měla tlapky magie ostrovů. Kdo ví. Ať už tak či onak, Leto byl nyní tak šťastný, že nechchtěl myslet na to, kdo za tohle rozpoložení může.
Líbil se mu její úsměv. Když se usmívala, očka ji tak hezky svítila. "Tvé jméno je správné, Electro. Když se směješ, záříš a v očích ti hraje taková pěkná jiskřička. Vážně jsi Electra." pronesl, aniž by odtrhl svůj pohled od jejích očí. Cítil, jak si na něj položila hlavu a i on zavřel oči, aby si mohl vychutnat toto přitulení. "To by bylo krásné. Mohli bychom se stát sousoším téhle louky a ostatní by se na nás chodili dívat a obdivovat nás. Líbilo by se ti to?" Byla to zajímavá představa. "Nebo by se z nás mohly stát květiny." No, kdyby tady doopravdy zůstaly na věky, zcela určitě by je obrostla tráva a mech, takže by se květinami asi doopravdy mohli stát.
On se unavený necítil. "Jen klidně lež a odpočívej. Budu tě hlídat." zašeptal jí do ouška. Nechtěl spát. Ale nevadilo mu, hlídat ji a odpočívat s tímto novým pocitem. Nechat se jím ještě nějakou chvíli opíjet, než se bude muset vrátit.

// 17 // úkol: Přitulení se 1

Chichotal se a snažil se ji líbat na tvář, ale i on dostal jedno krásné olíznutí, po kterém mu proběhl po celém těle příjemně mrazivý pocit. "A teď to mám," zavrněl a hravě ji chňapl po oušku. "Nikoho neznám a nemám, takže leda tak brášku. Jenomže to není to samé." Provokoval. Ale byla to pravda, kromě mladé Vittani, která by se na něj stejně nedívala jako na potencionálního nápadníka, nikoho neznal.
"No jéje! Teď ztratí orientaci kvůli dvoumetrové obletce, ach jo." Zasmál se Leto. Představil si, jak včela, co se vrací z úlu, má v plánu posbírat pyl ze sedmikrásky vedle pampelišky, kde skončila, ale ejhle, ona sedmikráska je fuč a trčí nějakému přerostlému taxíku z kožichu, hehe. Zábavná představa.
Jak pronášela ona slova, připadala Letovi tak křehká, a něžná. Byla velmi roztomilá. Slušelo jí to. Byla princezna i v tuto chvíli a i když se možná styděla, působila natolik důstojně a roztomile zároveň, že nikdo nemohl pochybovat o její kráse a princeznosti, ba možná i nevinnosti samé. Leto zastříhal ušima. "I mě je s tebou moc hezky. Ani já se takhle s nikým necítil." Bylo to pro něj poprvé, kdy byl v blízkosti někoho dalšího a byl takhle otevřený. Při té příležitosti si ji k sobě přitulil ještě více. Ale netlačil ji, nýbrž byl tak něžný a opatrný, jak jenom dokázal. Přitulení jej naplnilo tak dokonalým a blaženým pocitem. Cítil její teplo a dokonce i tep jejího srdce, který ne jen cítil, jako záškuby v hrudníku, ale i ho dokázal zaslechnout. Aby také ne, však měli lepší sluch než kterékoliv jiné zvíře. Jistě, byly i zvířata s mnohem preciznějším sluchem, ale to nebylo podstatné. Podstatné naopak bylo, že její přítomnost a tulení vnímal a cítil mnoha smysly a líbilo se mu to.

// 16 // úkol: Vlk se vyválí v květinách a nějaké mu uvíznou v kožichu 3

Leto se za hlupáka nepovažoval. Možná neznal způsoby, jak správně komunikovat s ostatními vlky. Možná neznal spoustu věcí, jak chodí a nikdo ho neučil, čemu by rozumnět měl. Ale byl dobrý pozorovatel a tak i když nevěděl, jak moc umí být bachyně nebezpečná, dokázal nebezpečí odhadnout z toho, co už sám vypozoroval, ale i z chování jeho společnice Electry a tak ať už se snažila vypadat nanejvýš neohroženě, dokázal si z té reakce vyčíst, že divoká svině nebezpečná zkrátka je. A to mu stačilo k tomu, aby se oba dali na útěk. "Kdepak, hlupáci nejsme. Ale rychlé tlapky máme, to se musí nechat." Souhlasil s druhou částí věty.
Pak, když se mu povedlo ji na sebe strhnout, na oko spolu zápasili, což spíše než opravdový boj vypadalo, jako by na oba vlky někdo hodil síť a oni se z ní prostě jen snažili dostat, jako dvě houžvičky. Při tom všem Leto cítil štěstí, spokojenost a vůni květin a zválené trávy. Aby ne. Občas nějaké to stéblo zlomili, občas něco vykopl zadníma nohama i s hlínoua tak kolem nich poletovalo, co mohlo.
Sledoval ji a když tak začala hudrovat, že má sliny na tváři, leto povytáhl obočí se slovy: "Kde? Tady?" A olízl ji znovu. "Nebo snad tady?" a olízl ji na dalším místě na tváři. Potom se musel zasmát. "No to je, to si dokáži představit." Připojil se. "Ale ne, koho bych pak ožužlával. Snad ne bratra?" Zazubil se na Electru. Vnímal vůni květin, trávy a také bzukot všelijakého hmyzu. Dokonce kolem nich i poletovali motýli. Cítil se, jako ještě nikdy. A vlastně to byla pravda. Nikdy nebyl takhle s žádnou vlčicí. Blbnutí znal jen s bráškou, ale tohle bylo jiné. Cítil její vůni, která se mísila s vůní lučních květů.
El mu chtěla něco říci a tak napřímil uši k ní a čekal. Zdálo se mu to jako věčnost a když vyslechl, co mu nakonec sdělila, nejdříve mu to nedávalo ale pak z něj vypadlo: "Co?" Vypadal asi legračně, jak byl po tom souboji rozcuchaný. Začal se ohlížet, takže některé mu z kožíšku při tom opadávaly. Ale pak se začal smát. "No jo, taková katastrofa. zváleli jsme kus louky." Pak se podíval na ni a něžně se k ní naklonil, aby jí sundal jeden z květů.

// 15 // úkol: Vlk se vyválí v květinách a nějaké mu uvíznou v kožichu 2

Tuhle chvilku si užíval naplno. A proč taky ne? Vždyť utekli jisté smrti ve spárech divé svině, tak co by si nemohli dopřát trochu toho uvolnění v podobě vlčecího hraní, že? "Jak říkáš, je to o té moudrosti. Moudrý ví, kdy má ustoupit. Hlupák skončí s rozpáraným břichem," sladce na ni mrkl, protože jinak, třeba kdyby byl Noir a ne Leto, by se v tuto chvíli nabubřel a už by létaly blesky.
Ale její napodobení jejich zběsilého úprku bylo vážně legrační, takže se musel smát a ještě se k ní přidal. Ale po tom, po tom si začal hrát a ona nezůstala pozadu a hravě na něj zaútočila. Leto hraně kňukl: "ó, nezabíjejte mě ctěná dámo..." ale pak kopl zadníma nohama tak, že zasáhl ty její a podrazil jí je. Musela se na něj svalit a on si ji k sobě přivinul předními tlapami, aby ji hravě olízl na tváři. Po celou dobu se váleli v trávě mezi všemožnými kvítky, ať už to byly běžné květiny luční nebo zvláštní květiny mois grisské. Nějaké se Letovi zachytily v srsti na zátylku.

Začarovaný les →

// 14 // úkol: Vlk se vyválí v květinách a nějaké mu uvíznou v kožichu 1

Sám měl co dělat, aby popadl dech a proto ani neváhal, otevřít tlamu a prostě nechat vítr, aby ho ochladil. Konec konců, byla to přirozená termoregulace po takovém dostihu. Byl rád, že ji vidí a že se zdála být v pořádku, což mu také Electra vzápětí potvrdila odpovědí na Letovu otázku.
"To jsem rád," vydechl mezi rychlými nádechy, aby schladil tělo a dostal do něj kyslík. Po té se svalil vedle ní do trávy. Možná to vypadalo, že ho klepla pepka, ale ne. Leto se usmíval a pak se začal pomaloučku, ale jistě válet v trávě. "Hm, jo, jsem." Odpověděl i jí. Pak se zadíval do jejích očí. Oba leželi na zemi v trávě a nad hlavou měli jenom krásnou oblohu. Žádný stín stromů ani kořeny o které by jeden dokázal zakopnout. Leto byl vděčný, že se mu dařilo se jim vyhnout při tom úprku.
"No..." Roztáhl tlamu do úsměvu, ale v očích se mu zajiskřil rošťácký pohled. Jiskra, která napovídala, že jí jen sotva věří, ale také, že mu to vůbec nevadí, protože to k ní patří. "Líbí se mi tvá sebedůvěra. Ale po tom zakřupání ses netvářila zrovna nad věcí." Musel si do ní lehoučce rýpnout a pak se začal otírat o trávu intenzivněji.
Chňapl po ní a něžně ji chytil přední tlapku. Začal ji jí žužlat a jak se vrtěl, donutil i ji se vrtět v trávě.

// 13 // úkol: Ztratit se v Začarovaném lese 9

Jestli to byl Leto, kdo šlápl na větvičku, nebo to byla Electra, neměl ani čas zkoumat. Lekl se stejně tak, jako ona a jejich pohledy se jen na velmi krátký zlomek vteřiny střetly, než prostě oba dva vystartovali. Tohoto lesa měl už dost. Byl to krásný les, ano a působil tak pohádkově, ale v tuto chvíli byl spíše děsivý, čemuž dodalo na atmosféře i to chrochtání divoké sviňky. Na nic nečekal a prostě, jakmile mohl, vyrazil kupředu ať už to bylo kamkoliv. Jen co ji pobídl, míhal se mezi stromy jako béžovobílý šíp. Snažil se hlavně nezakopnout o kořeny, které by se mu připletly do cesty. Některé prostě přeskočil, jiným se vyhnul kličkou. Jen tak tak vnímal Electru, jak se i ona míhá mezi stromy. Na krátko se oba vlci i rozdělili, ale jakmile se vynořil z lesa, mohl zpomalit a vyhledat ji pomocí magie vzduchu. Lapal po dechu, ale i tak se snažil najít ji. Musel se ubezpečit, že je v pořádku a když ji konečně identifikoval jako piškotový flíček v trávě, okamžitě vyrazil k ní. Po pár dlouhých skocích stanul u ní.
"Tady jsi! V pořádku?" Starostlivě si ji prohlížel. Pak se otočil na les. Zdálo se, že kančí matka je už nepronásleduje. Pravděpodobně jí stačilo, že je prohnala lesem a nakonec se nechtěla příliš vzdalovat od svých ratolestí, což byl asi jediný důvod, proč ji nakonec setřásli.

→ Kvetoucí louka

// 12 // úkol: Ztratit se v Začarovaném lese 8

Nevadilo mu, že Electra tak náhle ztichla. Nechala mluvit pouze jeho, ale to nevadilo. Leto nebyl zvyklý mluvit dlouze. Vlastně většinou to byl Leto, kdo jen poslouchal bratrovu hlasu, který je doprovázel, kamkoliv šli. Ale nyní mluvil on. Nepřišlo mu to těžké. S ní to bylo tak snadné, jako být řečníkem od přírody. Možná byl vážně filozof.
Jenomže to už se dostali do blízkosti divokých prasat. Les byl tak hustý, že se mu jenom těžko zjišťovalo, kde přesně se divoká prasata nacházejí. Chvíli proto museli oba pátrat všemy smysly, které měli k dispozici. Proto také natáčel Leto uši, snažil se zaznamenat jakýkoliv drobný pohyb v oblasti země. V tuto chvíli jej opravdu nezajímali ptáčkové v korunách stromů, ale jen to, aby určili správný směr, kterým by se vzdálili od nebezpečí.
"Och," zareagoval na její upozornění. Moc o divočácích nevěděl, ale když tato informace dokázala vyvést z rovnováhy i Electru, nepochyboval, že to musí znamenat větší nebezpečí, než potkat osamělého kance. A i ten byl nebezpečný víc než dost. Kam se hrabe srnec na takové divoké urputné prasátko.
Nepřestával být napjatý a v pozoru. Když však udělali několik kroků směrem, kterým se snažili vyplížit pryč, zakřupala pod některým z nich větev a z nedalekého křoví to výhružně zachrochtalo. "Utíkej!" vyštěkl Leto a v ten okamžik se dal do pohybu.

// 11 // úkol: Ztratit se v Začarovaném lese 7

Přikývl. Přesně tak to se jmény mělo být, ne? To byl jejich smysl. "Jistě, ať už by se jmenoval Kámen nebo Kopretina," nyní si vybavil, že některá jména členů smečky, do níž patřil nyní i on, nesla názvy po květinách. Jo, to bylo zvláštní.
"Asi ano, je to možné," i zemřít by bylo jeho rozhodnutím i když by to byl osud, kterému by se nedalo vyhnout, pokud by se nestihl regenerovat. Dal hlavu mírně na stranu. Zdála se mu tak roztomilá, když odmítala podřídit se nějaké vyšší moci. "To je dobře. Ani já bych se necítil příjemně, kdyby mi měla něco přikazovat nějaká vyšší moc, kterou ani nejsem schopen vidět." Ale někdy to tak jednoduše vypadalo, že za něco mohl osud. "Asi záleží na tom, jak se na osud díváme. Někdo mu přikládá za vinu všechno, někdo jej vnímá jen jako okamžik náhody." Tak či tak, nebyl zvyklý věřit v něco nebo mít víru v bohy, protože tak nikdy nežil. "Myslím, že je v pořádku, když někdo chce věřit a jiný zase ne. Není důležité mít a žít podle stejných pravidel ale tak, aby jsme byli šťastni."
I on byl za to rád. Velice. Cítil se osvěžen a kdyby musel, vrátil by se s ocasem nahoru. Ale nemusel a nechtěl se vracet nebo vůbec odcházet od ní.
"To ano. Jsem za to rád. Chci, aby se cítil dobře a aby si věřil." O nic víc nešlo. Chtěl, aby byl na sebe jeho bratr hrdý.
Pousmál se nad lichotkou, od ní, která ho potěšila. Inu, kdo by nebyl rád polichocen. "Kdyby dobrá společnost neměla dobrou společnost, nebyla by dobrou společností," odvětil na to Leto.
Na ledové bodlinky se zasmál. Opět tak lehce, jako by to snad dělal odjakživa. "To máš asi pravdu. Asi by to bylo nepraktické." Vločky, nebo jinovatka, oh ano, to se mu líbilo. "To by mohlo." Kdo ví, třeba si takovou ozdobu někdy v budoucnu pořídí. "Děkuji. Já myslím, že ani ty na sobě nemusíš měnit nic. Jsi moc hezká." Líbila se mu a to nemusel být ani okouzlen magickou mocí, ale zkrátka ona byla hezká vlčice sama o sobě.
Když si byla tak jistá, vydal se za ní a spolu kráčeli dál. Ale les neřídl, spíše naopak. Leto se snažil přimět vítr, aby mu přinesl pachy z okolí. Třeba by mu vůňě květin mohla napovědět směr. Ta mu přinesla však pach divokých prasat. Zastavil se: "Musíme si dát pozor. Někde blízko cítím divočáky." Oznámil Electře Leto.

// 10 // úkol: Ztratit se v Začarovaném lese 6

Znovu se na ni zadíval. "Pravda, ale, možná Vaše jméno znamená i nco jiného. Třeba, že jste zářivá, oslňující." A to ona byla. Byla hřejivě zlatá a dokázala Leta oslnit. Ale ani on si nemyslel, že by byl pojmenován podle Léta, protože nebyl letní typ vlka. "Rodiče jistě nemohou s jistotou vědět, jací jejich potomci budou, když je pojmenovávají. Myslím, že pojmenovávání má jiný význam." Možná se někdo nechá unést tím, že bílému vlčeti dá jméno Sněženka a podobně, ale asi to nebude pravidlem. "Myslím, že jména jsou opravdu zvláštní a zkrátka jsou, abychom nebyli jenom vlci."
Jestli věří na osud? "Já nevím. Možná ano, možná osud existuje. A možná závisí od toho, jak se rozhodneme. Nevěřím, že osud mi řekne, abych se zrovna teď najedl. Ale když nebudu jíst, mým osudem bude zemřít hlady." Jo, takhle nějak by osud dokázal brát. "A Vy?" věří ona na osud, a jestli ano, vidí to podobně jako Leto?
Potom se smáli té představě. Nyní se Leto dokázal vážně uvolnit a to bylo něco, co u něj dokázal navodit pouze jeho bratr. A nyní to dokázala Electra. Pohlédl jí do očí. Přistoupil blíže a řekl: "Děkuji, děkuji Electro, jestli Vaše hobby, trefovat se do vlků, přinášelo jen a pouze stinné stránky, tak nyní jste přinesla světlo do mého srdce." Bylo to jako pohlazení, které, očividně potřeboval, protože teď se cítil o mnohem lépe, než když opouštěl území smečky. "Dám si pozor," ubezpečil ji, přičemž měl ještě slzy od smíchu na tvářích.
Po té se bavili o magii. "Já mám vítr rád. Přináší mi mnoho informací. Třeba kde se kdo nachází. Kde se pohybuje kořist a tak. Když je mi horko, ochladí mě. Když se chci osušit, osuší mě." Vítr byl dobrá magie. Ale jak pravila Electra, všechny magie byly užitečné. Stačilo jen se naučit s nimi správně zacházet.
I ona se dostala na ostrovy vodou. Nebylo divu, voda ostrovy obklopovala, nemohlo být zvláštní, že se takto na ostrovy dostane většina vlků. "Možná. Dává to smysl." Magie je přitáhla, protože v nich magie kolovala. Ale co potom Yaro? Možná magii měl vždycky, jenom to nevěděl.
Napřímil uši. "Možná je tak trochu smolař, ale má veliké předpoklady, že se to změní. Nebo se to už dávno změnilo." Už teď, byl Yaro o velký kus dál, než před příchodem na ostrovy. "Vždyť se, prakticky vzato postavil na tlapky sám bez mé pomoci." Zas takový smolař to už nebude.
"Ó, ano. Sníh je dokonalý. Vypadá jako mnoho podob světa. Každá vločka je jiná. Mám rád, chytání vloček. Mám stejně rád drobné vločky, jako ty obrovské." Sníh miloval. Možná se měl jmenovat Zima. Jenomže jak jsme si již řekli, on se nejmenoval Leto podle Léta. Takže se nemohl jmenovat ani Zima podle Zimy.
Zazubil se na ni. "A to ti jde výborně. Jen zař, zař, líbí se mi, jak záříš." I když nesvítila magicky, záře její osobnosti byla přesně to, co Letovi prospívalo, jak se zdálo. "Vylepšení? Myslím, že na to jsem ještě neměl čas, nebo potřebu. Co by můj kožich vylepšilo?" On sám o tom ještě nepřemýšlel. "Třpytivé vločky? Rampouchy trčící jako bodlinky ježka?" Přemýšlel nahlas.
Tak a dost čekání na někdy! Leto měl rostoucí chuť s touto vlčicí se k jezírku podívat právě teď hned. Nadechl se a potom to tedy navrhl: "Co kdybychom se tedy na louku podívali teď?" Jediný problém byl, že nějak netušil, kterým směrem by měli vyrazit, aby se dostali tam, kam chtěli.
Zastavil, rozhlédl se na všechny strany. V tuto chvíli ale ani nevěděl, ze kterého směru vlastně přišel. Bylo to támhle odtud? Nebo to byla tahle cesta? Možná by se měl dívat chvíli na slunce, ale z toho ho bolely oči. On se nerad díval na slunce. Jeho oči byly citlivé a pohled na slunce mu způsoboval nesmírnou bolest.
"Nerad to říkám, ale asi jsme se ztratili?" Byla to otázka nebo konstatovaní? Možná ale Electra věděla, kudy by se měli vydat. Tudy, nebo raději támhle tudy.

// 9 // úkol: Ztratit se v Začarovaném lese 5

Tady se na chvilku zarazil. Proč by ho měl bráška zradit? Ale možná za tím, bylo něco víc, proč si Electra myslela, nebo proč by ji vůbec napadlo, že by ke zradě mohlo dojít. Zamyslel se nad tím. Usoudil, že něco jako zrada muselo v jejím životě nastat. Rozhodně měla nedůvěru ve skupiny ať už to byla smečka nebo rodina. Tak mu to připadalo. "Hm, snad ne. Věřím mu." Vlastně si neuměl představit, jakým způsobem by ho mohl bratr zradit? Co by musel udělat, aby to Leto pociťoval jako vážnou a závažnou zradu?
"Myslím, že rodiče." Znělo to vtipně? Možná, ale kdo jiný by jim je dal. "Museli, neuvědomuji si fakt, že by jsme někdy přemýšleli nad tím, jak na sebe s bratrem volat." Ale už si ani moc nevybavoval, jak se třeba jmenovali jejich rodiče. Pamatoval si to Yaro?
O fénixi se musel rozesmát. Ta představa, jak jejich alfa shoří a pak vyleze z popela jako vlk bez chlupů, byla prostě neuvěřitelná. "Nikdy jsem neviděl plešatého vlka, Vy ano? Musel by to být, vskutku, působivý a nezapomenutelný pohled." Smál se a to bylo co říci, protože Leto se s nikým neznámým nesmál. Nikdy. "Tedy, dokážete jednoho rozesmát, to je pozoruhodné," pomalu svůj smích utišil, ale ta představa mu v mysli asi zůstane napořád.
Měli společnou magii. Leto se na ni usmál: "To je zajímavá náhoda. A máte ji ráda?" On ji rád měl. "Můj bratr třeba do nedávna magii vůbec neovládal, tedy neměl žádnou." Alespoň to tak Yaro tvrdil. Měl sice šedé oči, ale Leto do nedávna nepřisuzoval barvě očí význam. Až do chvíle, než se ocitl tady na ostrovech. Ale ani tak barvě očí nepřikládal takový význam.
řekla, že plavání miluje. Leto neměl na plavání názor, nebo, při posledním nedobrovolném plavání v rozbouřené řece ztratil vědomí a probral se až tady. "Řekl bych, že voda mne sem přinesla. Ovšem tak trochu to nebylo v plánu." Ani neměl ponětí, jak se z řeky dostal do moře. "Jak jste se na ostrovech ocitla Vy?" Zeptal se on. Pak souhlasil s návrhem zastavení se u jezera. "To můžeme."
Zamyslel se. Byla pravda, že by rád zjistil více, kdo byli, ale aby z toho vyvozoval závěr, že jsou natolik zajímaví, že jsou důležití, to nemohl říci. Na to byli krátko ve společné konverzaci. "Musel bych s nimi strávit mnohem více času. Asi to nedokáži takhle posoudit, ale ani nevím, jak bych je mohl najít nebo potkat. Neznám jména, jen útržky hovorů stejně překvapených jedinců, kteří tam byli vtáhnuti tak jako já." Bylo to příliš rychlé, ačkoliv tehdy se to zdálo jako nekonečno.
"To ano. A ve svitu měsíce nebo hvězd je opravdu překrásný." Blyštivý jako diamanty. "Mám rád, když křupe pod tlapami. Tedy, když nejsem na lovu. To je pak problém. Ale při relaxaci je to nádherně uklidňující zvuk." Ponořil se zasněně do představ o sněhu. "Taky mám rád ten heboučký, drobounký, který je skoro jako chmýří, jenom chladný a křehký," dodal.
Naslouchal, jak hovoří o narůstajícím vztahu k přírodě. "Rozumím, příroda je fascinující. Vždycky má něco, čím dokáže zaujmout, okouzlit, potěšit, ale i nebezpečná umí být." Čtení myšlenek, slyšel o tom už. "To, vskutku, musí být užitečné. Nikdo Vás pak neoklame. Zastavit myšlenky je nadmíru těžké." To ano.
Přikývl. "To by mohlo být skutečně nádherné a také užitečné. V noci mít světlo, když nezáří hvězdy ani měsíc, to by bylo moc pěkné. A určitě by ti slušel zářivý kožíšek nebo nos nebo tlapky."