Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// 8 // úkol: Ztratit se v Začarovaném lese 4

S tím souhlasil a tak nebylo divu, že přitakal: "To je." A určitě by bylo pěkné mít takových vlků více po svém boku. Zastříhal ušima a zamyslel se. Nikdy nebral, že se o bratra staral, jako nějakou zátěž, nebo že by to pro něj bylo svazující, protože jeho bratr mu dával zase něco jiného, čeho měl on nedostatek. "Mě nevadilo, se o bratra starat. Vlastně jsme se starali o sebe navzájem. Tam kde byl bratr slabší, jsem tu funkci přebíral já, ale i on mi toho dával hodně. Nevím, kde bych byl bez jeho pozitivní energie. Možná by ze mne byla ledová socha." Zkrátka by byl někdo jiný a nebo by možná nebyl. Ne, díky tomu, že by nebyl schopný přežít, nýbrž, že by možná neměl onu chuť a smysl, pro co žít. Bylo tohle svazující?
Les byl záhadnější a zdálo se, jako by byl skutečně začarovaný. Leto vůbec netušil, jdou-li rovně, nebo kličkují. Ve většině případů se nechával unášet hlasem Electry a nebo se ponořil do úvah a odpovídání na otázky, že tak nějak ani nestačil sledovat, jakým směrem se pohybují. Ale něco na tom pohybu bylo krásné a uklidňující. Nechat tlapy jít a nestarat se, kam jdou. Bylo to fajn. Jen si nesměl připustit, že vlastně neví, kde je a kam by se měl odebrat potom, až co? Skončí s procházkou? A chtěl vůbec, aby tahle jejich krásná procházka skončila?
"Neomezujeme se. Každý můžeme dělat, co chceme. Jen je příjemné, vidět se a moci si promluvit." A takové ty další věci, co spolu bratři dělají, třeba dovádět jako malí kluci nebo spolu lovit a hřát se, když je ráno chladno.
Leto se pousmál a tichounce se uchechtl. Jejich jména v mnohých vyvolávaly otázky a domněnky o tom, jak se jmenují jejich sestry. Pohlédl na Electru. Tak elegantní byl její pohyb, který ho dokázal zaujmout natolik, že pár drahocenných vteřin jen sledoval, jak se jí vlní boky, než odpověděl. "Jmenuje se Yaro." A nyní čekal, jestli i ona se připojí k těm, co si začnou dělat legraci, či?
Na ochránce smečky neřekl nic. Neměl na to co říci. Neznal je a neměl právo je soudit. Proto jenom zastříhal ušima a byl rád, že i Electra změnila téma. "To ano. Doslova vzplanul zlostí. Vypadal jako ohnivý fénix." Ta vzpomínka byla děsivá, ale podání znělo jistě úsměvně.
"Ano, tuhle magii jsem získal právě u onoho obchodníka. Moje vrozená magie je vítr." Vysvětlil jí.
"Inu ano, to bylo chladno, ale teď by to už bylo osvěžující." Nevadilo by mu smočit si kožich. Vlastně by to mohla být docela příjemná a zábavná chvíle. Zadovádět si v jezírku. "Plavete ráda?" někteří vlci plavání příliš neholdovali. Jiní zase byli jako vydry. "Uvidíme," potvrdil.
"Budu se moc těšit." Vždyť o nic nešlo. Nemusel to být žádný závazek. Prostě jenom možnost, kterou rád Leto vyplní, dostane-li k tomu příležitost. Když mluvila o Wuovi, přikývl.
A pokud měl se ještě vracet k onomu záhadnému zážitku, ještě pár slov k tomu dodal: "Ta jeskyně vypadala, jako místo pro romantické setkání, ale stěna halila toho na druhé straně. Mohli jsme mluvit o čemkoliv, jenom ne o tom, jak se jmenujeme. A po několika hodinách se objevil vír a vcucl mě, abych se objevil na dalším místě. Vypadalo stejně. jen s tím rozdílem, že všude na zemi byly okvětní lístky. Celá podlaha byla jimi pokrytá. A ten na druhé straně, byl někdo jiný. A pak se to stalo zase. Vždycky se něco změnilo a změnil se vlk, co byl za tou stěnou. Dokud to celé neskončilo" Víc, co k tomu asi nebylo dodat, jen že: "Byl to prostě divný zážitek." Ona zřejmě nic podobného nezažila, ale kdo ví, co se může přihodit jí.
Nadechl se a nasál do nosu její vůni. Netušil, proč dělá, co dělá, ale nechával se tím, zkrátka unést. Když už byl ztracen ve svém vědomí toho kým je, dokonce i ztracen v lese, proč nebýt ztracen i v jejím okouzlení? Když to bylo tak příjemné. Sledoval ji, její odraz, odraz jí a svůj vedle ní, potom se jejich oči setkaly a on zatajil dech. Jako by se čas zastavil. Zastavil se snad i vzduch kolem nich obou. Červeň ve tvářích, pochopitelně zachytit nedovedl, ale nepatrný záchvěv jejích oušek, který si možná ani neuvědomila, ano. Jemně se usmál, než odpověděl na její otázku: "Možná ano, ale možná proto, že sníh mám rád. Pocházím z místa, kde je sníh po většinu roku. Není to přímo polární oblast, ale i tak je to místo, kde je sníh stejně tak přirozený, jako písek v poušti." A pak mu došlo, že mu začala tykat. Jeho úsměv se ještě rozšířil a lehce zavrtěl ocasem, že se jím dotkl jejího.
"Kdyby sis mohla zvolit další magii, kterou by sis vybrala ty?" Zeptal se se zájmem. Zajímal ho její názor. Co by bylo to, co by ona mohla ovládat nově na těchto ostrovech.

// 7 // úkol: Ztratit se v Začarovaném lese 3

Zdálo se, že jeho slova něco ve vlčici vyvolala. Nějaké vzpomínky, ale příliš toho nedokázal vyčíst, ani když byl dobrým pozorovatelem. Třeba mu sama později prozradí svůj příběh. Nechtěl na ni naléhat, když si mohli užívat této krásné procházky, ačkoliv netušil, kam vlastně jdou ani jestli už touhle cestou nekráčeli před pár minutami.
Na to se jenom tiše uchechtl. Nevěděl, zda byl nebo nebyl. Ale byl rád, že mohl zůstat s bratrem. "Jsem vděčný, že mohu být bratru po boku. Je to jediná má rodina, která mi zůstala." A miloval ho. Měli spolu silné pouto. Skutečné bratrství.
Poslouchal, co říkala o smečkách. Věřil, že smečky mohou být různé. Některé přísné, jiné volnější. "Bratr v ní je šťastný, věřím, že by si nevybral smečku v níž by byl brán jako otrok. Tady jde spíš o to, že neznalostí přivedl mě do srdce smečky, aniž by o tom informoval výše postavené vlky. Ani on ani já jsme nevěděli, že se to nemá." Vysvětlil tedy. Představě, že by vyzvali Alfu na souboje se musel pousmát. "Ne, to bychom zde nebyli. Byly by z nás totiž škvarky a ani můj led by nás neochránil." Zavrtěl hlavou.
Pohlédl na ni. Byla strašně moc roztomilá, když mluvila o květinách a louce. Leto chápal, že je to něco, co má vlčice, opravdu ráda."Teď musí být opravdu nádherná. A také je na ní jezero. Docela příjemné." Možná u něj také byla. "Poušť je, myslím, bohatá na vše, co by správná poušť mmít měla. Až se všechno uklidní, myslím, že zákaz vzdalovat se od smečky, zcela určitě pomine a pak bych Vás, Electro, velmi rád provedl pouští, pokud by jste však chtěla, abych byl Vašim průvodcem." Z nějakého důvodu toužil být s ní mnohem déle. Cítil, že je mu s ní příjemně. Ten pocit neznal a chtěl jej prozkoumat víc a hlouběji.
Zastříhal ušima, "ta mlha. Ano, ta mlha tam je hustá, že se ani nedivím, že jste to vlče, když bylo bílé, ztratila. Zbývá tedy doufat, že se z mlhy dostalo také, nebo, že ho někdo našel, nebo že snad má rodinu blízko." Ani ho nenapadla představa, že by si ostrovy uloupily takhle malé mládě.
Bylo to divné, ale zároveň prosté. Posluchač by možná očekával, že východ tam byl, jenom nebyl vidět na první pohled, ba ani na druhý či třetí, nebo, že se musel objevit, když vlci vyřešili záhadu, ale ne. Tato reálná iluze se prostě rozpadla. "Kouzlo pominulo. Vypršel jeho čas, byl vyčerpán zdroj energie, nebo se neviditelná moc rozhodla propustit nás všechny zpět. Ani netuším, zda jsem byl pořád tady na ostrovech či někde mimo realitu prostor a čas. Jen jedním si jsem jistý, nebo si to alespoň myslím a věřím tomu a to, že to nebyl sen. Co za mocný sen by to musel být, aby se Vám snil za bílého dne při chůzi? Sny nebývají tak jasné a hmotné. Možná to byla magie ostrovů, slyšel jsem od bratra, že ostrovy jsou magií naplněny. A též jsem se setkal s obchodníkem, který nabízel ledacos. Včetně této magie," Leto nechal před Electrou zamrznout zem a vytvořil tak malé zrcadlo, do nějž se mohla podívat a vidět tak jejich odraz.

// 6 // úkol: Ztratit se v Začarovaném lese 2

"Ano, i tohle je možné. Takovým se říká dítě štěstěny." Kdo ví, možná byl částečně i on takovým dítětem štěstěny. Avšak tak či tak, stejně pozoroval svět a to jak funguje a díky tomu se z něj stal docela úspěšný lovec. Příchodem na ostrovy sice hodně zeslábl, ale už byl na tom poměrně lépe, než když zde procitl.
Ráno v tomto lese bylo naprosto dokonalé. Všechny ty barvy, ať už listy nebo květy na jarních stromech, tak drobné či větší květiny pod jejich korunami. Byla zde i místa, kam se slunci podařilo prodrat skrze koruny stromů a právě na takových byla hojnost květů v trávě větší.
Ani se nemusel příliš zamýšlet nad odpovědí, ohledně Alfy. "Vlastně ano. Myslím si, že přísný je. Možná i děsivý. Inu ano, umí být děsivý, ale zároveň v něm bude velký kus spravedlnosti." Nadechl se, aby mohl pokračovat. "Hlupák to rozhodně nebude. Je přísný, ale když přijal mého bratra, a pak i mě, musí v něm být i soucit." Olízl si tlamu. Nevěděl, jak by měl svého Alfu popsat. Zase tak dobře ho nemohl ještě poznat. "Já ani bratr jsme předtím nikdy v žádné smečce nebyli, kromě té, v níž jsme se narodili. A i součástí rodné smečky jsme byli sotva půl rok, než jsme se při sněhové bouři, která nás zasáhla při přesunu na letní loviště, ztratili. Od té doby jsme byli jen spolu. Takže příliš o fungování smečky nevíme. Díky této neznalosti, jsme způsobili tak trochu rozruch." Pořád si nebyl jistý, jestli by měl říci úplně všechno, ale i tohle muselo vlčici dát pohled na to, proč Leto hledá sám sebe.
"Ano, vlastně není daleko. Nachází se v horském pásu," no, v tento okamžik nějak nedokázal určit, kterým směrem ono pohoří je, protože se jednoduše ztratili v tomto úchvatném lese. A i když tomu tak bylo, nepřipouštěli si to. Nebo alespoň on si nepřipouštěl, že se ztratil. Netajil to, ale ani na to nepoukazoval. Vždyť, jednou z lesa vyjít musí, no ne? Leda, že by chodili v kruzích, ale to snad ještě nedělali. Nebo ano? "Pod tím pohořím je moc pěkná louka plná různých květin a nedaleko je i, hádám, že právě ona, poušť v níž sídlí ta další smečka." Uvažoval nahlas. V té poušti byl a měl za to, že tam byly i pachy svědčící o výskytu nějaké smečky.
Naslouchal se zaujetím, jak hovořila o bílém malém vlku, z čehož pochopil, že šlo o malé vlče. "Myslíte, že tam bylo samo, nebo že někde poblíž mělo rodiče?" Zajímal se. On už ze své podstaty by nejspíš vlčeti pomohl, snažil by se najít jeho rodinu. Ale nesoudil vlčici za to, jestli to neudělala. Konec konců, ani neřekla, že tam bylo samo.
Pak vyprávěl zase on a po její pobídce pokračoval: "Ano i hrůzostrašně to může znít. Ale nebylo to jenom hrůzostrašné. Vlastně zpočátku to bylo pouze zvláštní a divné. Představte si, Electro, že když se rozhlížíte po té jeskyni, doupěti, chcete-li, zjišťujete, že se nacházíte někde, kde zřejmě, za normálních okolností, by jste nebyla. A že nikde nevidíte východ. Jenom stěny, strop, podlahu a jednu zvláštní stěnu, která vypadá jako závoj. Jako vodopád, jako clona. Láká Vás to, jít k té stěně. Zastavíte se před ní a najednou spatříte onu přítomnost druhého, kterou cítíte. Jenomže vidíte skrze tu stěnu pouze obrys. Jako přes nějaký závoj. Obrys se hýbe a zřejmě i on zkoumá tu záhadnou stěnu, za kterou jste Vy. Promluvíte a vlk na druhé straně odpoví. Zjistíte, že ani on nepatří do této nory. Můžete si povídat, ale nepodaří se vám ani jednomu prozradit své jméno. A ani jeden z vás nezná cestu z této jeskyně."

// 5 // úkol: Ztratit se v Začarovaném lese 1

Jemně zamrkal, ale vlastně Letovi potvrdila jeho domněnku, že možná by ani nemusel přemýšlet nad tím, kým je, ale, jak si tak říkal, prostě být. Být a žít a neřešit pohledy ostatních vlků. Chtěl však působit dobře, alespoň v tom směru, že dokáže být spolehlivým a užitečným členem smečky. A možná jenom potřeboval někoho, kdo by ho přesvědčil, že se má trochu odvázat a být tím vlčetem, kterým se nestal, protože musel dospět mnohem dřív, aby vůbec přežil a ještě udržel při životě bratra. "Něco na tom, zřejmě bude, možná bych to mohl, pro jednou zkusit." Možná to teď vyznělo, že není sebejistý tvor, a že jen přemýšlí, co si o něm druzí myslí, ale ono to bylo trochu jinak. Moc těch druhých nepotkal a nepohyboval se mezi nimi, až do chvíle, kdy se ocitl na ostrovech Mois Grisu. A teď je ve smečce a netuší, co a jak by měl dělat. "Třeba mi to ukážete, Electro." mírně se na ni usmál. Nebyl zase tak plachý, spíše zvídavý.
"Galantní filozof? Hm, že by? Možná jsem jenom strávil mnoho času pozorováním přírody a jejich zákonitostí. Ale to vše jen ve snaze přežít." A nebo byl opravdu filozof?
Všiml si, že když pravila tu druhou část věty, ačkoliv se tvářila tak vážně, nejspíš to tak úplně vážně nebrala. V Letovi hrklo přimhouřil oči a zaměřil na ni ledový pohled: "Možná, máte pravdu. Třeba jsem chladnokrevný vrah." Snažil se to říci tak vážně, že mu pod tlapami zmrzla zem.
Ups, měl bych si na to soustředění dávat více pozor. Pousmál se, ale jenom tak mírně a neparně, že jen zkušené oko mohlo onen letmý úsměv zaznamenat. Konec konců, to byl běžný úsměv, který Leto vysílal k cizincům. Nikdy neukazoval neznámým vlkům své emoce. Ale Electra byla něco jiného. Nakonec se tenhle nepatrný úsměv rozšířil a Leto povolil ústa. Copak by něco tak plyšového mohlo být chladný vrah? Maximálně tak zajíců.
Zastříhal ušima a všiml si, jak les s ránem nabíral na ostrosti a barvy se rozzářily. Musel stromy na chvíli obdivovat. Nakonec ale pozornost opět vrátil vlčici, neboť její hlas se mu výborně poslouchal. Byla to změna a dokázala v něm zahnat všechny ty pochyby o něm. "To by bylo, báječné. Velice rád bych ono místo navštívil s Vámi. Jenom Vám asi nemohu slíbit kdy, totiž," Trochu posmutněl, nebo tak by se to dalo nazvat. Uvědomil si, že vlastně tam v tento okamžik nemůže a že už nyní porušuje pravidlo, které mu Beta udělila. Neměl by být ani zde v tomto krásném lese. Neměl, ale...? Snad na to nikdo nepřijde! A jestli ano, tak to snad zamluví sběrem klacků, doufal. "Nedávno jsem se přidal do smečky a..." měl by ji říci celou pravdu? Co když potom s ním nepromluví a uteče? Ona, princezna a on? Omega! "...nesmím se příliš vzdalovat od hranic." dokončil větu. Nesměl, avšak přes to byl zrovna právě tady. Možná, že byl zrovna rebel, možná neúmyslně, ale byl.
Pak ale pozornost zaměřil na její další slova. "Albínský vlk? Myslím, že jsem albínského vlka ještě neviděl. Povídejte," vybídl ji. Tedy pokud bude chtít.
Kráčeli lesem, okouzlen jejími slovy a jejím hlasem, ani netušil, že vlastně už ani neví, kde přesně se nachází a kterým směrem jít, aby se dostal do Tajgy. Jako by se stromy nějak přesouvaly. Bylo to jenom zdání? Bylo to skutečné? Každý směr vypadal po každém ohlédnutí jinak. Ztratili se?
Vyzvala ho k vyprávění: "Nebezpečného, možná jen trochu. Možná jen tím, co to ve mne zanechalo. Ale byl to zvláštní zážitek, Electro. Představte si, že jdete kolem říčky a najednou, najednou jste v jeskyni. Netušíte, jak jste se tam ocitla. Podle toho, co kolem sebe vidíte, jste uvízla v něčím doupěti. Tomu nasvědčuje kožešina jako pelech. Maso a ovoce na místě, které jako by přímo se nabízelo, aby jste se do nich zakousla. A nejste tam sama. Cítíte přítomnost někoho dalšího, ačkoliv ho nevidíte a necítíte jeho pach, jen a pouze přítomnost." Ještě, když to říkal, cítil, jak mu po zádech přeběhl mráz. Že se možná ztratil, což bylo pro něj trochu neobvyklé, však nedal vůbec najevo. Prostě jen šel a řídil se první radou Electry. Neřešit to a být tím, kým právě je.

// 4 //

Zastříhal ušima. Electra mu řekla, že by měl být tím, kým je, což ale vlastně nevěděl. Možná na tom však něco bylo. A třeba by to měl nechat být a prostě existovat. Přirozeně, divoce bez přemýšlení, jak ho vidí druzí? Protože jak ho vidí? a nebo tím, kým chce být. Kým chce být? "Na to se snaží přijít. Třeba mu s tím někdo pomůže?" Pronesl zamyšleně. Snad měl nyní o něco blíže zjistit, kým tedy je.
Přikývl. "Jsou podivné, ale krásné." Některá místa byla, vskutku, úchvatná. Chtěl se zeptat, která se líbila jí, ovšem ptát se nemusel, neboť sama začala povídat o ostrovech. Naslouchal jejímu hlasu a před očima se mu vybavovalo vše, co spatřily právě jeho oči.
Zpozorněl, Och, to zvláštní místo. Kameny, jako by tam byly postaveny úmyslně a ty zvláštní značky na nich, vybavil si onen kruh. "Ano, to místo jsem také navštívil, bylo velmi podivné, to máte pravdu. Možná bych ho i rád viděl znovu." Byl to snad návrh na nějakou pozdější procházku? Třeba i ano. Pohlédl do jejích krásných očí, "Tenhle les je velmi zajímavý, nechtěla by jste se jím projít se mnou?" Proč stát na jednom místě, když mohli zkoumat taje zdejších stromů. "A přihodilo se Vám při tom putování i něco zvláštního? Mě totiž ano. A myslím si, že to na zdejších ostrovech nebude neobvyklý jev."

// 3 //

Nemohl z vlčice spustit své oči. Vlastně, kdyby z ní měl strach, což neměl, nespouštěl by je z ní také, ale tohle bylo jiné. Působila tak elegantně a kožíšek, byl, přesně jako ranní paprsky slunce deroucího se na obzor ze stínů noci. Oproti slunci však byl pohled na ni příjemný. Zatímco slunce dokázalo žhnout a pálit do očí, pohled na vlčici přinášel spíše uspokojení.
Měla příjemný hlas a když pronesla slova, která předtím vyřkl on, musel polknout a přitom přikývl: "Vedly přímo sem k Vám." stvrdil ona slova, jako by to snad bylo potřeba, spíš v tom však byla jakási mystičnost okamžiku, magie místa nebo dokonce kouzlo ostrovů. Zastříhal oušky, když slyšel, že je za kroky, které ho přivedly ráda. Vážně je ráda? A nevzplane? Napadlo jej. Přiblížila se k němu s takovou ladností, že by se i laň mohla jít někam schovat. Téměř se mu zatajil dech. Stejně nebo podobně jako ona i Leto cítil zvláštní pocity, které nemohl popsat. Byl její elegancí zasažen tak, že by klidně mohl říci, že jej zmrazila na místě, protože normálně by, zkrátka ucouvl, ale nyní jen stál jako socha.
Lehce si odkašlal, jako by mu totiž vyschlo v krku, než odpověděl: "No... nad tím, kým vlastně je?" Znělo to zvláštně? Možná to bylo příliš obecné, avšak přesně vystihovalo význam všech těch myšlenek a úvah, které ho dohnaly až sem. "Je a zároveň není to tak dlouho, co jsem se ocitl zde na ostrovech. Co tady dělám? Kdo jsem teď? A co se to stalo před pár dny? Totiž, tyhle ostrovy jsou velice zvláštní a dokáží vlky měnit." Nadechl se. "A Vy, Electro? Jak dlouho jste na ostrovech? Znáte je dobře? Také se Vám přihodilo něco, co by mnozí považovali za abnormální?" Zeptal se na oplátku on. Jak je možné, že se v něm vzalo tolik slov? Doposud byl zvyklý mluvit výhradně s bratrem. A teď? Jako by snad tyhle stromy mohly za to, že dokázal otevřít tlamu.

// 2 //

Jakmile si vlčice příchod Leta uvědomila, postavila se a tak si ji mohl prohlédnout lépe. Někde na východě se možná již škrábalo slunce nad obzor, což dodávalo lesu zvláštní atmosféru. Ptáci již dávno zpívaly a s každou minutou jich přibývalo. Byl to čas, kdy se opeřenci rozezvučí, aby tak přivítali nový den.
Její kožíšek byl docela pěkný. Vlastně ona vlčice takhle v nastávajícím rozbřesku působila jako slunce. Něco se mu na ní líbilo, ale neuměl přesně popsat co. Vlastně se ve svých pocitech a ve své mysli v posledních několika dnech vůbec, ale vůbec nevyznal. A to byl patrně onen důvod, proč byl teď tady. A kdyby měl totiž říci, že je to obyčejná vlčí dívka, lhal by. Byla krásná a rozhodně nebyla obyčejná, alespoň tím, jak vypadala.
Na tuhle otázku mohl odpovědět několika způsoby. Ale chtěl být upřímný a tak pravil čistou pravdu: "Vlastně jsem chtěl být a měl být někde úplně jinde, ale tak moc jsem se zabral do svých myšlenek, že jsem se zastavil až teď a tady." Mnohem dál od místa, kde se měl nacházet.
"Velmi rád Vás poznávám, Electro. Mé jméno je Leto." Nevěděl, jestli takhle se komunikuje správně, ale doufal, že tím nic nepokazí. Konec konců, příliš vlků za svůj život nepotkal.

Tajga →

• Májové poblouznění // 1 //
Myšlenky mu hlavou tekly, jako rozvodněná řeka, naplněná vodou z tajících ledů hor. Vlastně se tak nějak valil i on. A když si uvědomil, kde je, přišly mu ty stromy trochu jiné, než ty, které rostly v Tajze. Zastavil se a pozoroval krásné tmavé listy. V noci byly všechny listy tmavé. Byl klid, tedy relativně. Do uší se mu přeci jenom dostaly nějaké zvuky, především cvrčků a jiného nočního hmyzu. Probouzející se příroda, která byla vlastně nyní už v plném rozkvětu, dokreslovala jaro i nyní. Leto cítil vůni květů, které se otevíraly za noci. Cítil vůni květů stromů a vlastně i jaro jako takové.
Zastříhal ušima, protože v nočním tichu slyšel lépe a dále a to co zaslechl, byl rozhodně další vlk. Tedy podle hlasu spíš vlčice.
Leto si olízl nos, aby si jej zvlhčil, protože chtěl lépe větřit, aby odhalil přesný směr, kam jít. Podle vánku a toho, co slyšel, stanovil směr a tím se vydal. Netrvalo dlouho a mezi stromy zahlédl siluetu světlé vlčice. I on byl světlý a tak musel být stejně dobře vidět.
Opatrně si ji prohlížel, než se odvážil přiblížit.
"Přeji pěknou noc," pronesl, čímž neměl na mysli, pochopitelně, že by ji snad posílal do hajan, ale noc zkrátka byla, že jo. A říkat večer by nebylo přesné.

Úkryt Alatey →

Noc byla nádherná. A Leto měl rád noc. Ostré slunce mu nesvítilo do očí a tak ho nebolely. Pohodlně mohl kráčet horami dolů do lesa Tajgy. Hlavou se mu honilo mnoho neposedných myšlenek, přičemž některé probíral s bratrem a nad některými hlouběji přemýšlel. Opravdu budu mít mnoho příležitostí se naučit komunikovat s ostatními vlky ze smečky? Je to možné, když jsem Omega? Budou se mnou vůbec chtít mluvit? Jak to v téhle smečce chodí? Jak to vůbec chodí ve smečkách? Do čeho jsem se to pustil? Bráška je sice teď také Omegou, ale jeho alespoň znají. Já jsem pro ně cizinec. Neznámý otazník. Tohle všechno mu přicházelo na mysl. Nemyslel si, že se rozhodl nesprávně. Pro něj bylo logické, být po boku jedinému vlku, kterého znal tak, jako sebe. Nepochyboval o svém rozhodnutí, ale měl strach z neznámého.
A tak ani nepostřehl, že Tajgou prochází už tak dlouho, že vlastně už není v Tajze, nýbrž v lese začarovaném.

→ Začarovaný les

Alatey →

S hromádkou dřeva zamířil do Avaru a po té sestoupal k místu, kde se ukrýval vstup do smečkového úkrytu. Cestou míjel nějaké vlky, kterým kývl hlavou plnou klestí a pokračoval dál. Před vstupem do jeskynního komplexu se na pár vteřin zastavil. Sevřel se mu žaludek a musel zavřít oči a zhluboka se nadechnout, až se mu hrudník zvětšil do úctyhodných rozměrů. Pak vstoupil do útrob úkrytu. Sestupoval a cestou vyhlížel, kam má dřevo uložit. Když našel prostor, kde už nějaké kousky dřeva byly, uložil k nim i svou otýpku.
Vydal se na plac, kde se chtěl podívat na to, co měli společně s bratrem uklízet. Peří. Zdálo se, že nějaká pera zde byla, ale bylo viditelně znát, že jich, poměrně hodně, zmizelo. Leto se pustil do práce a začal hledat a sbírat opuštěná Einarova pírka.
Takto strávil nějaký čas sbíráním peří a ty pak odnášel na jedno místo, kde, když byl hotov, hromádku zatížil kamenem. Nějaké pírka si nechal pro sebe, ale po tom se otočil a vydal se do Tajgy.

→ Tajga (přes Alatey)

//Prozatím se trhám na • Májové poblouznění.

Zamžoural očima, aby přivykl změně, jež jej zasáhla. Rozkoukal se kolem sebe a odhalil tak, že kolem něj se rozprostřela noc. To se tak dlouho zamyslel? Chvíli byl z toho překvapený, chvíli přemýšlel, zda mu bráška odpověděl. Tak či tak, odpověď mu byla neznámou. Ale když spolu hovořili, byl den a nyní byla noc. Musel se propadnout do snění natolik, že možná, usnul? V sedě? Možná. Chtěl znát odpověďi, moc po nich toužil, ale bráška byl nyní, zřejmě také ponořen do hlubokého zamyšlení, možná. Leto jenom tiše promluvil, aby bratra nevylekal: "Zanesu tohle dřevo do úkrytu a půjdu se podívat ještě po dalším dřevě." Nevěděl, jestli ho Yaro slyší a nechtěl ho vyděsit tím, že ho prudce probudí.
Posbíral svou hromádku, srovnal klacky do úhledného svazečku a znovu ji zmrazil ledem. Takto mohl celou hromádku přenést naráz do úkrytu smečky.

→ Úkryt

Jméno vlka: Leto
Pohlaví partnera: nezáleží
Věkové rozmezí: nezáleží (protože se vztah může vyvíjet dlouhodobě)
Preferovaná povaha: Přátelská, romantická, klidná nebo divoká je jedno, jen ne zlá nebo lstivá povaha.
Čísla: 10, 15 a 25

Zastříhal ušima a uvědomil si, že by to měl bráškovi vyjasnit trochu víc, než jenom tak začít plácat myšlenky, které se mu honily hlavou. A když to tak trochu souviselo s tím, co se ho Yaro ptal, "stalo se to to, když jsi usnul na té louce, co byla plná květin. Myslím, že jsem šel a najednou jsem byl v tom doupěti." Pomalu si začal vybavovat, co a jak bylo. "Ten druhý vlk, co tam byl se mnou, ale nemohli jsme se vidět, ani cítit, se tam také ocitl nečekaně, tak jako já. Nebylo to jeho doupě a všechno tam bylo zvláštní. Skoro, jako by to bylo připraveno k nějaké hostině. Jako by ten úkryt nás zval k..." Zarazil se a chvíli hledal správná slova: "seznámení? A pak se onen vlk vystřídal s jiným a prostředí se změnilo, trochu. A pak znovu. Bylo to divné, to ti povím, bráško. Jak říkáš, jestli se na ostrovech děje spousta divných věcí, tak tohle musela být jedna z nich." Možná jen blouznil. Možná snil, to nedokázal posoudit, jen to, že mu to přišlo reálné. Skutečné jako byl teď a tady. Ale na toho jednoho vlka nemohl přestat myslet a netušil proč.
Pomalu i on začal rovnat hromádku, který se mu rosyzpala z tlamy před pár minutami. "Takže se zde dějí takové zvláštní věci? A ty jsi zažil něco takhle podivného?" Pohlédl na brášku zvědavě. Zajímalo ho to. Byl na to zvědavý. "Asi máš pravdu. My se známe dobře a já bych ti nikdy nedokázal ublížit." Spíš naopak. Měl co dělat, aby se nepokusil ublížit alfovi. Přeci jenom strach o bratrův život byl větší než strach o ten jeho vlastní.
"A ty, bráško, ty bys rodinu chtěl? Tedy jako vlastní rodinu. Partnerku a vlčata?" I Leta zajímal názor jeho bratra. Pochopil by, kdyby na to ještě nebyl připravený, vždyť ani Leto o rodině nepřemýšlel v takto širokem kontextu.

Tajga →

Měl vůbec šanci, aby po něm někdo, kdokoli, pokukoval? Nikdy o tom nepřemýšlel. Nikdy, až do teď! Do okamžiku, kdy se na něj upíralo nespočet očí jeho nové smečky, aniž by si toliko pozornosti žádal. Ovšem, být viděn a být pozorován či spíše sledován, bylo zkrátka jiné. A přeci, když se pohyboval poblíž bety, ani si ho nevšimla. Nebo to nedala najevo. Možná jí dával mnohem více prostoru, než by ku komunikaci bylo vhodné - byl příliš daleko, aby nezasahoval do rozhovoru vlčic. Jak to měl vědět? Jak mohl znát, komunikační postupy a metody jak navázat kontakt, když povětšinu života komunikoval jen se svým bratrem? Jaká byla ideální vzdálenost mezi vlky, kteří spolu chtějí mluvit? Jak taktně naznačit, že máte zájem promluvit? A když jste k tomu Omega o čemž víte jen to, že je to postavení nejníže a nejblíže k zemi. A tyhle myšlenky se mu honily hlavou, zatímco jen automaticky kladl jednu tlapu před druhou když zdolával vrchol hory. Do toho se mu vkrádala ještě jedna myšlenka, nebo vzpomínka, nebo, co to vlastně bylo? Kdo byl ten mladík v tajemné jeskyni za oponou? Kdyby ho slyšel promluvit, možná by ho poznal.
V ten moment, co se chvíli nimral Leto ve svých zbředlých myšlenkám, jej vytrhl Yarův hlas. Pohlédl na něj: "Víš, já vlastně ani nevím, stalo se to, když jsem tady pobíhal po ostrově. Ehm... um... Byl to sen, nebo se to opravdu stalo?" Začal a možná se chystal bráškovi něco poodhalit, o čem však sám netušil, jestli to byla skutečnost nebo jenom pouhý sen, když spal někde v Tajze. "Bylo to tak živé. Prostě jsem měl pocit, že jsem se nějak záhadně dostal do jeskyně. Vypadala jako něčí doupě. Ale nebyl jsem tam sám. Byl tam někdo další, jenomže jsme se nemohli vidět. Vidět, ani cítit. A ani si říci svá jména." A tady nevěděl, jak by měl pokračovat dál. Možná to byl opravdu jenom sen.
Inu, jak se dalo čekat. Když dorazili na území smečky, akorát se ocitli v Avaru, otýpka se rozpadla. Jak by také ne. Led povolil a klacky vlastní váhou nebo zemskou přitažlivosti, Letovi z tlamy popadaly. Tedy ty, co držel zuby, mu v tlamě zůstaly, ale jelikož jich nesl více, než-li by bylo za normálních okolností možné, přebytek se prostě rozpadl a sesypal na zem. Pustil tedy zbývající klacek.
"Já... asi... ano, ale nikdy jsem o tom ještě nepřemýšlel. Nevím, jak mluvit s vlky. Co dělat pro to, aby ten druhý vlk nezačal hořet?" Polkl na sucho. Nakonec se posadil před svou hromádkou.

(Březen)
Jméno vlka: Leto
Počet postů: 25
Postavení: Omega
Povýšení: přijetí do smečky
Funkce: xxx
Aktivita pro smečku: Přinesl dva králíky. Přidal se do smečky. Zkoumal zemetřas v Hraničním pohoří a zkoumal pachy vlků v Tajze. Po té sbíral dřevo s Yarem.
Krátké shrnutí (i rychlohry): Ulovil a přinesl dva králíky. Aktivně se účastnil Fireshow v úkrytu Alatey, vstoupil do smečky na pozici Omegy - zábava musí být, každý miluje Fireshow. Po schůzi smečky zkoumal zemetřas v Hraničním pohoří a šel s bratrem zpětně po stopách skupiny, co do hraničního pohoří šla z Tajgy. Zkoumali pachy vlků, které zůstaly v Tajze po tábořišti. Zjistili, přítomnost několika Alateyčanů, ale Yaro nedokázal určit o koho se jedná. Po té sbíral dřevo s Yarem, aby ho mohli odnést do úkrytu.
Smečková minihra: Ano