Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jednoduché:
• Promluv si s jiným členem alespoň na 8 postů (tedy 4 na každého) - Yaro - Alatey, Tajga

Obyčejné:
• Dones úlovek do úkrytu Alatey - dva králíci, které položil ke koutku léčitelů

Složité:
• Přidej se nově do smečky

"Ani já nečekal, že tvé šedé oči budou jednoho dne jiné. Avšak je to příjemná změna a myslím si, že teď po tobě bude pokukovat nejedna vlčice," řekl a mrkl na brášku, přičemž do něj hravě drcl čumákem.
Koutky tlamy jemně natáhl dozadu v jakémsi úsměvu. "Myslíš? Já ti ani nevím. Ale po tom přijetí po mě asi bude jen málo která, z místních slečen, byť jen koukat ze zvědavosti." Tiše se uchechtl. Nevěřil, že by s Omegou chtěla některá dívka promluvit. Pokud to nedostane příkazem od výše postaveného vlka. Pohodil hlavou, ale co.
"Hm, tak jo. Za pokus to stojí," usoudil. A pak se pustil do práce. Hromádky se snažil srovnat co nejúhledněji, aby byly klacíky co nejvíc u sebe. Když byl s rovnáním hotov, použil magii, aby každou hromádku uprostřed zmrazil. Tedy vytvořil něco, co vypadalo jako prstenec. Jako když hodíte otýpku do kýblu s vodou a necháte ji zmrazit. Něco takového. "To by šlo," Otřepal se a pak pohlédl na brášku, načež se usmál a pak chňapl svou otýpku se slovy: "Kdo bude první nahoře!?"

→ Alatey

Zamyšleně si brášku prohlížel. Změna jeho očí byla sice na jednu stranu malá, ale na druhou to bylo přeci jenom něco, čeho si musel každý, kdo ho znal, všimnout, prakticky hned, co pohlédl Yarovi do tváře. A bylo to fascinující. "Musím přiznat, že ti ta fialová i docela sluší, Yaro." Byl to trochu nezvyk, pro Leta, který vlastně brášku vídával den co den po mnoho měsíců a roků a najednou byl jiný, ale byla to změna lahodící oku. Usmál se na Yara se slovy: "Ano, měl tam, vskutku, spoustu zajímavých věcí, je to tak." Dalo by se tam toho koupit víc, kdyby na to jeden měl. No, byla to výzva na někdy příště.
Po té se pustili do hledání větví a klacků, které se zlomily při vichřici, možná dokonce i té, která zde nedávno zavládla. Oba vlci snášeli klacky na hromádku a po nějakém čase měli docela slušnou hromadu, že by se za ní nestyděl ani bobr.
"Jo, Einar, to si zapamatuji." Teď už ano. A nemusel se nyní stydět, že mu tato informace unikla. No, kdo by se mu mohl divit, že? Jenomže otázka, jak přepravit dřevo byla momentálně o něco víc aktuální. "To, nevím." Přemýšlel, jak by mohl využít magii k transportu hromady dřeva. Jo, tady by se asi hodila teleportační magie nebo alespoň kouzlo. Haha. Pohlédl na Yara se slovy: "Napadlo mě, ty klacky k sobě spojit ledem. Pak by z toho byl jeden větší kus, tedy dva, jeden pro každého. A mohli bychom je tak přenést kousek víc na území. Ale hádám, že tohle nevydrží dlouho a led v tomhle teple roztaje za pár minut. Ale kdyby nám to usnadnilo transport alespoň tak, že bychom to dotáhli nahoru, potom už bude hračka to odnosit postupně do úkrytu." Ještě tu byl jeden návrh, ale ten nebyl tak efektivní. "Nebo se můžu pokusit donutit vítr, aby tu hromadu vyhodil nahoru. Jenomže, abych byl upřímný, nemyslím, si, že bych to dokázal. Ten led nám dá, alespoň pár minut navíc." Všechno tak nějak logicky zvážil a teď čekal, co na to řekne jeho bráška.

Bráška chtěl vidět jak jeho nově zbarvené oči vypadají. Měli dvě možnosti. Najít nějakou vodní plochu a nebo si ji vytvořit. Leto zavrtěl ocasem a potom pronesl: "To by se asi dalo zařídit. Jestli se mi to podaří." zatím jen zmrazil zajíce a nevědomky vytvořil led pod svými tlapkami v úkryt smečky. Ale nyní to mohl zkusit. Vlastně i jemu samotnému se změnily oči. Jen jeho změna nebyla tak zřejmá, jako ta Yarova. Zatímco Yarovi se oči změnily že šedé na fialovou, Letovi jen více zbělely.
Chvíli se soustředil na to, co by chtěl s magií ledu udělat a po té se jeho představa zrealizovala před Yarem. Vytvořila se tam malá ledová plocha. Tak akorát, aby se v ní mohl Yaro dobře vidět. "Tam nahoře ses ptal, jakou vlastně mám magii. Myslím, že teď už to není jenom vzduch. Můj milovaný vítr. Nedávno jsem potkal takového zvláštního vlka, který po mě chtěl nějaké kamínky. A na oplátku mi dal dar magie ledu."
Sledoval počínání bratra, jak se snažil rozpoznat mezi tou směsicí pachů konkrétní stopy. Leto naklonil hlavu mírně na stranu, když se ukázalo, že jednoho vlka dokázal identifikovat bezpečně. "Skvělé." avšak neprozradil o něm nebo o ní víc. Leto to zatím nechal být a pak začali hledat dřevo. "Ano, to je pravda. Ale máme alespoň něco, co můžeme alfovi říci. Yaro? Ehm, jak se vlastně jmenuje?" myslel tím Alfu. V tom šoku si nebyl jistý, jestli jméno zachytil.

"Předtím jsi je měl šedé, ale teď jsou jasně fialové. Takové purpurové, řekl bych. Je to opravdu zajímavé." odpověděl bráškovi. A co se týkalo té magie. "Země? Nebo nějaká jiná mocnější, nevím. S takovou silou jsem se ještě nesetkal." když tedy pomineme Einarův oheň.
Letovo pátrání bylo vlastně téměř u konce. Bylo tady tolik stop, že pro něj bylo těžké určit po kterých se vydat. Pohlédl na brášku se slovy: "Na tomhle místě se všichni vlci sešli. Tedy všichni ti, po jejichž stopě jsme šli z hor. Ale těch vlků tady bylo víc. Nechceš si to tady taky očichat? Třeba odhališ některého, koho znáš a mohli bychom se ho pak na tohle zeptat. Co tady dělali. Podle toho, co cítím se mi zdá, že se rozdělili do tří skupin. Jedna šla do hor, kde se odehrála ta bitva druhá skupina mířila do lesa a třetí támhle." inu, mohlo tohle zkoumání a pátrání být užitečné.
Yaro jim připomněl, proč jsou ale tady. "Jestli žádný pach neznáš, tak pojďme hledat dřevo."
Zaměřil se hlavně na zem. "Nejjednodušší bude, hledat nějaké spadené větve." a po těch se také díval.

Alatey přes Hraniční pohoří >>>

Po pěšině kráčel Leto poměrně chvatně. Když se přehoupli přes okraj údolí, pohlédl na brášku. "Stojíš tady a žiješ, takže jsi to zvládl, ne?" mrkl na brášku a lehce do něj drcl ramenem. Pak si toho všiml. "Yaro! Ty máš jiné oči!" poodstoupil, aby si mohl Yara pořádně prohlédnout. Vážně byly jeho duhovky zcela odlišné. Vždycky je měl šedé, jako tající sníh. Ale teď byly Yarovy oči fialové. Díval se mu do nich, jako by si nemohl zvyknout. Jako by je viděl poprvé a vlastně taky, že jo.
Potom se rozešel dál. Brzy se ocitli na místě. "Ano, taky jsem to viděl i cítil. Šel jsem to prozkoumat, ale nechtěl jsem jít do Tajgy sám." kývl hlavou dolů. "vidíš ty pukliny v zemi? To způsobila něčí magie. Taky tam jsou stopy krve. Takže se tu bojovalo." řekl k Yarovi a potom ho ještě varoval: "Tady si dávej pozor. Může se to ještě sesunout." ale museli tudy jít, pokud chtěl Leto jít po stopách skupiny Lokiho.
Sledovat stopy zpětně jim šlo až na místo, kde se sdružovaly s dalšími stopami několika dalších vlků. Léto chvíli pobíhal křížem krážem po místě, kde stál stan, ale nyní zde nebylo nic než mnoho stop všelijak přes sebe. Leto pohlédl na bratra, jakmile přestal číst stopy a čekal, jestli se jeho bráška vyjádří k tomu, co tady našli.

Sledoval jak se vlčice baví, ale nevnímal co říkají. Byl jako by byl neviditelný. Jako by se vůbec nic nestalo a on jako by už nebyl hrozbou pro smečku. Ale ani jako by nebyl hoden poznání. Zavrtěl nad tím hlavou. Měl totálně smíšené pocity a vůbec nevěděl jak se s nimi vypořádat.
Pomyslil si, že nejlépe by se s tím srovnal kdyby někam zmizel. Ale nyní nemohl.
V tom si všiml opět motýla. Zvedl pohled ze země a vyhledal béžový kožich ve chvíli, kdy sebou opět plácl na zem. Vyskočil na tlapy, však strhnul na místě, když se ozvala bratrova slova, že se s tím musí naučit zacházet. Tu pochopil, že to Yaro znovu zkoušel. Pomalým krokem došel k němu. "To zvládneš. Stejně jako jsi zvládl všechno." zastavil se u Yara a potom k němu sklonil hlavu. "Tak vstávej bráško. Musíme zajít pro to dřevo. Vezmeme to přes hory. To zemětřesení nebylo jen obyčejné zemětřesení. V horách proběhla nějaká bitka." zvedl hlavu, aby se podíval na vlčice poblíž. Potom pokračoval k bratrovi: "Chci se podívat na místo odkud přišli do hor. Vím, že přišli ze směru kam stejně jdeme, takže to vezmeme při jednom." Leto se otočil a jednoduše vykročil zase k místu, kde našel zasypanou pěšinu vedoucí do Tajgy

>>> Tajga přes Hraniční pohoří

Hraniční pohoří >>>

Vracel se domů. Tedy, mohl tohle místo začít vnímat jako domov? Nebylo ještě brzy, pohlížet na území jako na něco blízkého? Nevěděl. Pořád byl z toho zmatený a stále to všechno bylo pro Leta nové. Ani si už nedokázal vybavit, jak to vnímal, když byl maličký. Nemohl to však vnímat stejně. Tehdy byl zaměřený na rodiče a sourozence a všechno, co se týkalo smečky a chodu kolem nebyl ještě schopný vstřebat a pochopit. Dokonce ani neměl ponětí, jestli v té době jejich rodná smečka měla nějaké omegy. Už si ani příliš nepamatoval, zda byla velká nebo malá. Ale vlků, tedy dospělých, tak bylo víc. Pamatoval si, že tam byli černí i bílí a šedí vlci. Ashley! Drobnější šedivá vlčice s rezavou tváří, často na vlčata dohlížela, když byla smečka na lovu.
Ani nevěděl jak, ale ocitl se na území. Na hranici se na chvíli zastavil, aby tam zanechal značku a potom pokračoval dolů do údolí. Poblíž vchodu do úkrytu si povšiml Bety a jedné z šedých nových Kapp. Přišel blíž, ale ne tak blízko, aby snad vlčice měly pocit, že narušuje jejich prostor. To vůbec ne. Rozhlédl se kolem, ale bratra zatím neviděl.

Snažil se zjistit co možná nejvíce informací, které by byly dobré, aby věděl a mohl je předat. Sice byl omegou, ale to neznamená to, že nemohl být užitečný.
Když si místo prohlédl a prozkoumal, bylo na čase se vrátit. Možná ho bratr už hledal. A nebo se vrátí Leto dřív, než by si jeho průzkumné mise kdokoli všiml.
Ještě jednou nasál pachy z okolí, očichal některá místa a potom zamířil zpátky na území smečky. Samozřejmě ještě před samotným návratem i prozkoumal místo, kudy sem přišla skupinka vlků. Tam, kde se půda sesunula. Bylo znát, že sesuv zavalil nějakou pěšinu a vlci pak byli nuceni se rozdělit. A také identifikoval, že někteří přišli ze směru kde byla Tajga.
Chtěl to později ještě projít. Ale nejdříve se musel vrátit.

>>> Alatey

Alatey >>>

Poměrně dobře rozpoznával, že z místa, odkud se blesky, světlo a zemětřesení šířily, vanou pachy několika vlků a ne jenom vlčí pachy. To by však nebylo neobvyklé. Byl přeci v horách, kde nežili jenom vlci.
Snažil se ze vzduchu vyčíst co nejvíce potřebných informací, které by mu odhalily, co se tam jenom mohlo přihodit. Blížil se však, poměrně rychle. Samozřejmě počítal i s tím, že než tam dorazí, bude už pozdě.
Vzduch mu do čenichu přivanul i poměrně silný pach jeho alfy. To znamenalo, že i on si všiml, že se v pohoří něco stalo.
Leto se zastavil a přemýšlel. Měl by za ním jít? Na jednu stranu by to udělal. Šel by mu krýt záda. Na stranu druhou, byl si vědom toho, že tenhle vlk nepotřebuje krýt záda oproti jedné vlčici.
Ale pořád nebyl na místě, kde se vše odehrálo. Chtěl to blíže prozkoumat. Už jenom proto, že kvůli tomu tady šel.
Kráčel pohořím a už si dokonce i myslel, že by měl být tomu místu blízko. Tu si povšiml sněženek. Oh, ano, bílé drobné květinky, deroucí se že zbytků sněhu na povrch. Sněženky, jako by ohlašovaly příchod jara. To mu připomnělo, že u Yaro si sněženek povšiml. Ano. Leto na to nestačil ani zareagovat, ale nyní měl čas a tak si sněženek všiml.
Konečně dorazil k místu. Nikdo tam už nebyl, ale vypadalo to tady na docela velkou bitvu. Praskliny v zemi, spálená hlína a cítil, že se nad tím místem vznáší i pach krve. Leto se tady rozhodl poohlédnout důkladněji a tak mohl nasát pachy několika různých vlků. Zdálo se, že se rozešli do různých směrů. A také z různých směrů sem předtím přišli. Musel si dávat pozor, aby se mu někde nesmekla noha a on nespadl do některé z trhlin v zemi.

Jak bylo zmíněno, mohl čekat nebo... A v tom se začaly dít podivné věci. Leto ucítil otřesy. Zastříhal ušima a rozhlédl se. Tady kde byl, však nic nebylo k vidění, kromě oblohy, která se kdesi na východě pohoří podivně zatáhla. Leto se dal do pohybu a zamířil po pěšině k hranicím ve směru odkud se ozval hrom, který naznačoval, že někde udeřil blesk. A ten nebyl sám. Jednoduše se něco dělo v pohoří. A dost možná to nebylo nic obvyklého.
Leto usoudil, že by nebylo od věci to jít prozkoumat. Možná smečce hrozí nebezpečí a potom by bylo vhodné ji varovat. Světelná show byla v plném proudu a dokonce se objevilo i oslnivé světlo. Leto byl nucen zavřít oči, jak bylo ostré a pronikavé, dokonce se musel i na chvíli zastavit.
Pak pokračoval dál.

>>> Hraniční pohoří

Yaro se konečně probral. Přemýšleli o tom motýlovi. Na hmyz bylo ještě brzy, s tím se tak nějak shodli. Ale potom Yaro řekl, že cítil, jako by s tím motýlem byl propojený. "To je zajímavé." Usoudil, že by mohlo jít o nějakou magii. "Myslíš, že jsi ho nějak přivolal? Jak? Pomyslel sis na něj?" Docela ho to zajímalo. Podle všeho to tak mohlo být a třeba se u Yara opravdu magie vyvinula. Potom se jeho bráška zeptal na magii Leta. Leto v tuto chvíli nevěděl, jestli mu to už neříkal. Spíš si myslel, že ano. O vzduchu mu řekl. ale o nové magii, kterou získal, o té ještě neměli čas hovořit.
Tu ale Leto zaznamenal příchod té bíločerné vlčice. Věděl, že se blíží. protože mu to řekl vzduch. Stejně tak věděl, že alfa se vzdálil. Cítil, jak jeho pach odchází někam jinam.
Než odpověděl na magii, stála vlčice u nich. Leto stáhl uši k hlavě a teprve, když promluvila, narovnal je a napřímil k ní. "Jo, jen běž, bráško." Nechal ho jít, aby si mohli ti dva promluvit. K ní kývl hlavou, že souhlasí.
Potom ti dva se vzdálili. Leto mohl čekat, nebo jít napřed.

Skutečně bylo jeho bráškovi zle. Dosvědčila to i Yarova nevolnost. "To bude dobrý, uvidíš." Chlácholil ho Leto. Pomalu se začal vzpamatovávat. Jak z toho všeho, tak i z té nepěkné nálady. Čerstvý vzduch byl zkrátka ten nejlepší lékař. Ale nemohli ještě vyrazit za dřevem, dokud se Yarovi neudělá lépe. Leto věřil, že se jeho bráška vzpamatuje také rychle. Přijal Letovu hruď a Leto mohl cítit, jak ho Yarův čumáček šimrá v srsti.
"To je dobře. Asi to byla nevolnost z toho šoku. To přejde rychle." Usoudil. Yaro však mluvil dál o tom motýlkovi. "Jo, všiml jsem si ho. I když si myslím, že na ně ještě není čas." Ještě nevylézali ze svých kukel. nebo nevylétávali z jeskyní, kde některé druhy motýlů spí. Ovšem když Yaro řekl, že toho motýla asi vyvolal on, Leto na něj upřel oči. U Yara nikdy nenaznamenal, že by se u něj projevila nějaká magie. Ale co byl tady, proč ne? Třeba k tomu jen potřeboval vhodné podmínky. "Vážně? Jsi si jistý? To by bylo skvělé." Zabouchal ocasem o zem. Leto se na brášku usmál: "To já chci pro tebe taky. Pro nás. Tohle může být nový začátek pro nás oba. Třeba to tak mělo být. Hm..."
Yaro se postavil na tlapy a když si zabořil hlavu do Letova kožichu, Leto zastříhal ušima, protože zaslechl zvláštní zvuk. Bráška usnul ve stoje?! Vypadalo to tak a tak Leto přivolal vítr, aby spícího Yara, který si hrál momentálně na vypnutou hračku, podepřel a pomalu ho odlevitoval k zemi. nebylo to tak moc těžké. Přeci jen šlo jenom o podporu, aby se Yaro nezřítil k zemi čistou gravitací, že jo.
Sám byl fascinován, jak čím dál lépe s magií zachází. Ten obchodník asi opravdu nelhal. To mu na tvář vykouzlilo drobounký úsměv. Nikdo by si ho ani nevšiml. Letův úsměv bylo něco, jako lehoučký závan letního vánku.

Úkryt Alatey >>>

Yaro, okrajově Stina, Einar
Když jeho bráška vykročil směrem ven z úkrytu, Leto jej jednoduše následoval. Uši mu létaly všude možné, neb zvuky z úkrytu se odrážely od stěn a jemu pořád připadalo, jako by těch vlků zde bylo nespočet. I když se spočítat dali.
Zastavil se kousek za Yarem. Ne, vyloženě za ním, ale jen tak o krok dál. Všiml si jejich alfy a té bíločerné. Na krátko na ni upřel pohled. Nemohl si nepovšimnout podobnosti ve zbarvení s jejich alfou, i když základní barvy byly rozdílné jako měsíční noc a západ slunce.
Alfa promluvil a to přimělo Leta, aby pohled od vlčice odtrhl. Přikývl na jeho radu. I jemu to přišlo, jako dobré místo. Kromě dřeva tam byli i králíci. než ti dva zmizeli do soukromé zóny, Leto si sedl vedle bratra a přemýšlel o tom všem. Mlčel, dokud se opět neozval bráška. "Ale zdá se to tak být." A pak, spatřil motýla? Na hmyz bylo ještě brzy, ne? Motýl upoutal jeho pozornost natolik, že teprve až se Yarovi udělalo nevolno, probralo to Leta z fascinace motýlího úkazu.
"Jsi v pořádku?" Zdál se mu, no, jako by byl bledý, to by asi řekli lidé, ale v jejich světě najednou Yaro působil malátně, proto mu poskytl svou plec, aby znovu nepolíbil zem.

Yaro
Yaro se Letovi omlouval. Leto do bratra šťouchl čumákem: "Nic se neděje, žijeme ne?" To byl přeci úspěch. No, ano, Yaro sice slítl ze své pozice ve smečce na úplné dno, ale zase z toho vlastně vyšel dobře. Nebyl upečený škvarek a za to mohl být vděčný. Ale byl smutný. To Leto chápal. On sám cítil, ne smutek, ne zklamání, spíše byl zmatený a jen si to potřeboval v hlavě.
"Kazíš? Ne. Vždyť jsi toho dokázal tolik. Jen já to kazím tobě." Zabručel Leto. Podle něj by se Yaro neměl cítit tak mizerně. Vždyť tomu bylo spíše naopak, než tvrdil. Když tady Leto nebyl, stačil se přidat do smečky a získat více sebedůvěry a teď? Jen co se Leto objevil, tak bum. To Leto by měl spíše cítit, že něco kazí. Něco nebo někoho. Vyfoukl těžce vzduch z tlamy. "Taky potřebuji vzduch." A aniž by si to uvědomil, náhle kolem jejich hlav se prohnal jemný vítr, co jim pročechral srst na hlavě, mezi ušima a polechtal je na čumáku. Leto přivřel slastně oči. Vzduch.
"Tak jo. Ale,... neměli bychom teď... ehm... chodit s někým" Fakt nevěděl. Jedno ale bylo jisté: Někdo by jim to měl vysvětlit.

>>> Alatey před úkrytem