Příspěvky uživatele

< návrat zpět

2

když vidím, jak se Drac na chvíli zarazil u ryb, zpomalím a skoro až zastavím a sleduji ho s nastraženýma ušima. Já na ryby už jazyk dávno vypláznul a dál si jich nevšímal. Rozčilovaly mě a já se rozhodl, že budu rozčilovat je mou ignorací. I když... ani jsem nevěděl, jestli to ty tupé výrazy štve nebo ne. Každopádně jsem stále cítil, jak mě sledují... nás s Dracem oba... Byly asi dost zmatené, když náhle nevěděly na koho z nás dvou se mají koukat.
při té myšlence se opět ušklíbnu a dál už jen sleduji Draca. Mé tělo se lehce chvělo napětím a bylo vidět, že je připravené vystartovat zase pryč. Věděl jsem, že jsem rychlejší a tak, když se černý vlk rozběhl, rozběhnu se také, ale nedávám tomu všechno. Díky tomu mě i lehce dožene. Jen se na něj podívám s lehce vyplazeným jazykem a otevřenou tlamou aby se mi lépe dýchalo. Něco mě na jeho běhu trochu zarazilo. Viděl jsem lehký třes jeho nohou a lehkou nejistotu v nich. Věděl jsem, co to znamenalo. Únava.
V tu chvíli smykem prudce zarazím a stojím tak čelem k němu a s otevřenou tlamou a lehce vyplazeným jazykem vydýchávám. Byl jsem docela zadýchaný. Po chvíli si nejistě olíznu čenich a čekám, až ke mně Draco doběhne. Nechtěl jsem, aby se takto vysiloval. Bylo mi jasné, že ten divný výlet k divným vlkům ho dost vyčerpal... a pak to, jak se nervově zhroutil... jak mě pak nesl... Lehce se oklepu... vánek byl stále krásně příjemný a mně opět vyhnal špatné myšlenky z hlavy a naplnil mě vším, co jsem k Dracovi cítil... nesmírnou láskou a něhou.

Začátek postované

Trochu mě iritovaly ryby, které nás neustále sledovaly. "To nemaj nic jiného na práci, než na nás čumět? Vždyť je takhle uloví nějaký dravec... ale... za to zírání by si to zasloužily.' ušklíbnu se při té myšlence a ještě více zrychlím. Mé vychrtlé menší tělo mělo jednu obrovskou výhodu... Byl jsem rychlý a obratný... uměl jsem skvěle zdrhat před nebezpečím. Momentálně jsem svou rychlost využíval k tomu, abych doháněl Draca.
Běžím rychle za ním a užívám si té svobody a té energie, která se mi spolu s vánkem a pocitem uvolněnosti a radosti vlila do těla. Když Draco přeskočil řeku neváhal jsem a silně se odrazil od břehu a skočil za ním. Zastavil se... jeho chyba...
Mé tělo narazilo do toho Dracova a i když byl větší a těžší, setrvačnost ze skoku udělala své. Slítnul jsem i s ním na zem, olízl mu čenich a pak se rychle zvedl a pelášil jsem dál s veselým zavoláním. "Teď máš babu ty!"

Když už chci znovu použít magii, která mě k mému překvapení docela vysílila, ale ne zas moc, aby mě to vrátilo do mého vysíleného stavu, popostrčil ke mně Draco poslední rybu. Jen si olíznu nejistě čumák a pak se bez dalšího otálení do ryby pustím a při jejím pořádání zahuhlám lehce na Draca. "Děkuju... příště máš víc jídla ty." spokojeně pojídám rybu, když vidím, jak se Draco otočil k jezeru. Nejistě napřímím uši a pomalu vyhlédnu, abych měl výhled na jezero. Ve chvíli, kdy spatřím rybí hlavy, jak na nás... zírají, čumí... bůh ví co dělaly, naklopím hlavu tázavě na stranu.
To už se mi ale srstí prohnal... příjemný vánek.. . možná až moc příjemný... Cítil jsem, jak se mi do těla vlévá pocit klidu, příjemný hřejivý pocit... taková zvláštní volnost a lehkost jakoby proudila mým tělem. 'Zas nějaká magie jako tenkrát?' ozve se mi nesouhlasný hlas "Lokiho" v hlavě. 'Pšššt... tohle je příjemný... to by nemuselo být nic zlého... je to takové.. hřejivé... takové uvolňující jako... tehdy to tulení.' odpovím mu tiše a kdyby měl tělo, věděl jsem přesně, že by si znechuceně odfrknul.
Z mé debaty s mou drahou druhou polovičkou mě vytrhl Dracův dotek packou. Jen se oklepu a sleduji, jak Draco zdrhá. 'Tss.. prej máš babu... no počkej!' pomyslím si s hravostí, kterou podněcoval i ten vánek přinášející ty skvělé pocity. Během chvíle vyskočím na nohy a rozběhnu se za ním. Už jen podle toho, jak jsem se přibližoval, bylo vidět, že jsem rychlejší než Draco. Ale... něco bylo i přes ten příjemný pocit divně... Prudce se zastavím a rozhlédnu se. Všimnu si, že ryby na mě stále čumí... zírají... se otevřenýma hubama. Naklopím hlavu na stranu a pak mě nenapadne nic jiného, než že na ně vypláznu jazyk a pak peláším dál okolo jezera za Dracem.... následován pohledem divných koukajících ryb.

Jen jsem v klidu spal, dokud mě neprobudil pach ryb. Jen otevřu očka a zvednu hlavu. Když vidím Draca, jak pojídá svou rybu a přede mnou jsou další 4 ryby, zvesela zavrtím ocasem a olíznu si čumák. "Koukám, že s vodou jste už skoro kamarádi." zasměji se tiše a pak se natáhnu po jedné rybě, kterou začnu pomalu jíst.
Měl jsem veliký hlad a i přes mou snahu jíst rybu co nejpomaleji, mi během chvíle skončila v žaludku a já se nejistě natáhnu po další. Ryby jsem normálně moc nemusel, ale teď... zdálo se mi to jako nejlepší jídlo, které jsem za poslední dobu jedl. Možná za to mohl právě hlad, možná to, že ryby ulovil Draco.
Druhou rybu jím už skutečně pomalu, aby můj žaludek měl co největší pocit nasycení. Přeci jen, Draco byl větší a zasloužil si ty ryby 3. Vždyť je sám ulovil.
Pomalu tedy vychutnávám chuť ryby a přitom se olizuji. Mé dvoubarevné oči těkají z ryby na Draca. Když spořádám i svou druhou rybu, zvesela zavrtím ocasem a láskyplně Draca sleduji. Byl jsem na něj hrdý... za vodu i za ryby. Usmívám se a cítím, jak se ve mně pohne "Loki". Bylo zvláštní ho v sobě cítit a mít ho celkem rád. Bylo zvláštní vůbec cítit jeho přítomnost aniž by se pokusil mi převzít tělo.
opět jsem se přesunul do myšlenek na to, jaké by to bylo, kdyby mi nebral takovou energii, nebo kdyby si tu svou alespoň zachoval.... Díky němu jsem začínal i přemýšlet o magii... Jak už mě napadlo dříve, možná mé tělo nebylo tak silné, ale... i když jsem magii nenáviděl, stejně jako "Loki", musel jsem uznat, že má druhá polovička má v něčem pravdu. Díky magii bych mohl být silnější... díky magii bych svým způsobem mohl být třeba jednou silnější i než Draco.
Nejistě a zamyšleně lehce zavrtím ocasem a pohlédnu na kostičky z ryby, které zůstaly v trávě. Položím si hlavu na přední packy a kostičky upřeně sleduji a soustředím se... mé oči se lehce přivřou... Po chvíli k mé radosti se lehce pohnou lístky trávy a kostičky se zvednou do vzduchu. Jen prudce zvednu hlavu, zastříhám ušima a vesele zavrtím ocasem. Má radost ale zmizí ve chvíli, kdy kostičky zas spadnou do trávy, protože jsem se z radosti přestal soustředit. Nespokojeně zamručím a podívám se nevinně na Draca.

"Pozdě... postav se do řady, já byl starostlivý první." usměji se na něj nevinně jako andílek a párkrát plesknu radostně ocasem o zem. Když mi olízne čumák, jemně k němu natáhnu hlavu a oplatím mu to. Byl jsem tak šťastný že je zase se mnou... že jsme relativně v bezpečí... žádní vlci vysávající magii... Magie... pravda... málem jsem na ní zapomněl.
Při slově 'magie' v mé hlavě se trochu ošiji, ale cítím, jak se přitom ve mně pohnul "Loki". To co viděl tam dole... zaujalo ho to. Asi nikdy by nebral sílu ostatním, ale... přišel na to, že i slabé tělo se dá s magií využít. Že s magií může být i slabý vlk silný. Vždycky chtěl být silný, ale... mé tělo to prostě nedovolovalo.
Když jsem tak přemýšlel o své druhé polovičce, uvědomil jsem si, že se "Loki" po tom zážitku hodně uklidnil. Nebyl už tak nepřátelský spíše naopak... tiše dřímal v hloubi mé mysli a čekal, až ho budu potřebovat. Nesnažil se prodrat ven jako obvykle... čekal.
Trochu se při tom zjištění oklepu. Bylo to hrozně zvláštní, jak ho jedna jediná situace dokázala takhle změnit... vlastně nás oba. Ta spolupráce tehdy tam dole u toho šedivého... jak se se mnou "Loki" vyměnil, aby mě šedý nemohl vysát a pak to, jak jsme se opět vyměnili, abych mohl zachránit Stray a chytnout ten amulet. Kdyby ta energie, která vždy s "Lokim" zmizela se mohla při jeho objevení zase vrátit... Nejistě si olíznu čenich a pak ze sebe sklepu myšlenky. Možná nám to jednou s "Lokim" bude klapat dostatečně na to, aby to vyšlo.
Můj pohled, který byl opět unavený, se upřel na Draca, který lovil ryby. Sledoval jsem ho trochu pobaveně. Byl jsem rád, že se konečně naučil plavat... nemít z vody takový strach... cítil jsem hrdost jakou vždy cítí vlčice ke svým vlčatům. Jen s úsměvem a spokojeně zavřu oči a po chvíli se ponořím opět do říše snů... potřeboval jsem ještě trochu spánku, abych byl více fit.

← Mlžné pláně

Ze spánku mě vytrhla slova Draca. "I tak by sis měl také odpočinout." šeptnu tiše a pohlédnu lehce na něj... Byl jsem celkem rád, že se to pokoušel odlehčit... ale... kdyby to viděl na vlastní oči... Vlci tam umírali v bolestech... byly jen schránky plné síly pro někoho jiného a když jim síla byla vysáta, s neuvěřitelnou bolestí zemřeli. Pamatoval jsem si bolest Stray i toho vlka...
Jen zavřu očka a otevřu je až u dalšího jezera. Draco se skrčil pod jedním stromem a já z něj pomalu slezl. Bylo vidět, že mi bylo už o něco lépe. I tak jsem se skrčil ve stínu a stočil jsem se do klubíčka. Přeci jen... potřeboval jsem ještě chvilku odpočinku, abych vydržel cestu dál. Přemýšlel jsem, jestli amulet přenesl i zbytek té partičky, ale... vzhledem k tomu, že ten amulet měli oni... museli tu někde být... třeba na ně skutečně někde narazíme.
Když se Draco zmíní o snídani, zakručí mi v břiše. "Hlavně ulov prosím něco k snídani i sobě." usměji se něžně. "To kručení tvého žaludku se nedalo přeslechnout.. také musíš jíst." šeptnu starostlivě. "Až mi bude líp, ulovím něco pro tebe já." řeknu zvesela a lehce zavrtím ocasem. Myslel jsem to vážně... byl jsem vděčný, že se mnou Draco zůstal... Protože pravda byla i taková, že kdyby mě opustil, asi bych tam zemřel... na vyčerpání, žal.. možná i na hlad, na žízeň... nebo by mě prostě zabilo něco silnějšího, což v mém případě bylo skoro cokoliv.

← Long

Mé tělo se volně houpalo na Dracových zádech. Byl jsem šíleně šťastný, že se Draco uklidnil, že se omluvil.. a hlavně... že zůstal. Za to jsem byl úplně nejradši. Navíc... konečně jsem na chvíli mohl zavřít oči a na chvíli si zdřímnout.
Ze spánku mě však vzbudila okolní vlhkost a já unaveně a vyčerpaně otevřřu oči. Všude byla mlha. Lehce sklopím uši a podívám se na Draca... byl si docela jistý tím, co dělá... možná to tu znal, možná ne, ale... věřil jsem mu. Natáhnu hlavu k němu a jemně mu olíznu srst u ucha. Pak se zas uvolním. Stále jsem byl příliš unavený, ale... už mi bylo o něco lépe. "Pojďme najít prosím co nejdříve místo na odpočinek... musíš být také už unavený." šeptnu tiše a opět na chvíli usnu a nechám se unášet Dracem dál...

→ Wolf Lake

Když se mi otřel o bok a postavil se mi po mém boku, lehce jsem se zachvěl. Udělalo mi to dobře... ten hřejivý pocit jakoby léčil rány na mé duši. Každý se přeci občas pohádá... a podle toho, co jsem pochytil, Dracovi přecvaklo, protože byl zoufalý. Nemohl jsem tušit, co se v tom světe stalo asi jemu. Soudě podle toho, jak se tam chtěl lísat, si možná už myslel, že jsem byl mrtvý...
Ne... už jsem mu skutečně nic nezazlíval... chtěl jsem s ním už jen najít ty vlky a teď... teď se hlavně napít.
Za jeho pomoci dojdu až k vodě a hltavě začnu pít. Měl jsem šílenou žízeň... za celou tu dobu, co jsme byli v té skále jsem neměl šanci se pořádně napít... byl jsem dehydratovaný. Voda mi trochu přidala na síle i na jistotě. Jen dál hltavě piji. Pak se podívám zpět na Draca a olíznu mu něžně čumák. "Já vím" šeptnu tiše a pak trochu nejistě vlezu na Dracova záda a nechám se nést... přišlo mi blbé se takhle nechat nosit... ale... Draco chtěl jít dál, měl pravdu, že tu nemůžeme zůstat. A já byl zesláblý a chtěl jsem jenom už spát... spát a odpočívat.

→ Mlžné pláně

Jen na něj pohlédnu se slzami v očích... Tohle už byl zpátky můj Draco. Párkrát plácnu ocasem radostně o zem... Rána na srdci od něm mi asi navěky zůstane... ale... neodešel a zůstal, takže jsem neměl důvod, proč mu to neodpustit. Byl jsem rád, že zůstal. Srdíčko mě asi bude bolet ještě dlouho... ale... já ho miloval.
A když se skrčil... dojalo mě to... já už skutečně nebyl schopný udělat ani krok... měl jsem co dělat abych vůbec zůstal vzhůru. "Já... já... asi zvládnu.. ale... mám hroznou žízeň." šeptnu a ohlédnu se zoufale na vodu... pomalu se mi podaří se zvednou a já si zoufale olíznu čumák... Potřeboval jsem se dostat k vodě. V podstatě by mi bohatě stačilo, aby mě Draco trochu podepřel.
Bylo zvláštní, jak rychle jsem mu dokázal odpustit, ale... jak jsem již řekl, miloval jsem ho... chtěl jsem, aby zůstal po mém boku... aby mi pomohl najít přátele, které jsem si získal během cesty... aby pochopil... sice jsem je neznal moc dlouho, neznal jsem jejich jména, ale jejich ochota a záchrana... byli trochu zvláštní parta... ale mohla Dracovi trochu pomoci se uvolnit. A Draco by tak mohl pochopit, proč jsem je tak zoufale chtěl zachránit.
Byl jsem bohům poprvé v životě vděčný za to, že jsem to zažil já a ne Draco... Já své rozdvojení znal... znal jsem svého "démona" a tahle cesta mi ho pomohla trochu k sobě přiblížit... to, jak jsme se vystřídali u Stray... a pak jsme zmizeli s amuletem... Lehce se při těch vzpomínkách pousměji. Celá ta věc mi ukázla, že mít v sobě dva vlky není zas tak k zahození. 'Díky Loki, žes chtěl převzít mou bolest... ale... něco musím snést také já...' pomyslím si a ucítím v sobě spokojené zamručení. Mohl za to i on, kdo nás s "Lokim" udobřil... to on byl pojítko na kterém nám oběma záleželo...
Pohlédnu na Draca s prosbou v očích a tím se dočista zbavím svých myšlenek.

Měl jsem hlavu sklopenou a třásl jsem se. Čekal jsem, že odejde, ale... neodešel. Matně jsem vnímal to, že mi odpověděl. Byl jsem zahleděný na bolest uvvnitř sebe... věděl jsem, že by prostě stačilo, kdybych tělo přenechal "Lokimu" a bolest by zmizela... ale... já Draca miloval... a prostě... hrozně jsem si přál, aby tu bolest ukončil on.
Lehce zvednu hlavu, když slyším, jak se blíží jeho kroky. Mé dvoubarevné oči plné bolesti, žalu a slz se na něj podívají a sledují ho. Třásl jsem se... byl jsem vyčerpaný a tohle všechno mi moc neprospělo. Miloval jsem ho, nechtěl jsem o něj přijít... nechápal jsem, co na tom nechápe on. Nechápal jsem, proč najednou začal tak vyšilovat... na jednu stranu mi to bylo jasné, na druhou jsem to prostě nechápal... Poslouchal jsem jeho slova skoro až z dálky. Jen jsem na něj upíral nešťastně zrak. Skrze slzy jsem ho skoro ani řádně neviděl.
Sedl si tak blízko mě a zároveň tak daleko... chtěl jsem se k němu přivinout... chtěl jsem, aby tohle všechno skončilo a já mohl u něj usnout... nic víc... jen si lehnout a usnout u něj...
Jeho slova se do mě dál zahryzávala jako nůž...bolelo to daleko víc, než kdyby mě prostě zahryznul... Jen na něj zoufale hledím. "Chápeš prosím to, jak moc mi na tobě záleží, jak moc tě miluji a jak moc chci s tebou zůstat?" šeptnu nešťastně a pak se pokusím k němu natáhnout... Přitom zkusím udělat krok, abych se k němu mohl přitulit a prostě... aby to mohlo být v pořádku... ale tělo mě neuposlechne a nohy se mi opět podlomí. Už jsem chápal, proč "Loki" to tělo nenávidí... já ho teď nenáviděl taky... do očí mi vhrknou další slzy... bál jsem se, že kvůli tomu odejde... že si bude myslet, že jsem to udělal schválně a že se ho nechci dotknout... já jen... chtěl jsem být s ním... nic víc... ale... byl jsem příliš vyčerpaný.

Polekaně sklopím uši a mé oči se vyděšeně otevřou. Pomalu se převelím zpět na všechny čtyři. Bylo vidět, že jsem vyčerpaný a tohle všechno... vyčerpávalo mě to daleko, daleko víc. "Tam byl druhý Loki... a... neignoroval jsem tě Draco... nikdy jsem tě neignoroval ani "Loki" ne." šeptl jsem a pohlédl na něj. "Jsem vyčerpaný... chtěli ze mě vysát sílu a život... a pak ten blbý amulet... sebral mi sílu, abych se mohl já a Stray dostat do bezpečí... abych se dostal k tobě!"jeho slova mě bolela a zarývala se do srdce. Tentokrát vyšlo tiché, spíše zoufalé, než naštvané zavrčení. Ze mě... ne z "Lokiho", ze mě. Byl jsem naštvaný za to, jak se Draco teď sobecky choval. Byl jsem pro něj ochotný umřít... udělal jsem všechno proto, abych se k němu dostal... na jednu stranu jsem ho chápal, na druhou mi přišlo, že mi hrozně křivdil.
"Bylo potřeba zachránit zbytek Draco... nechtěl jsem, aby skončili tak, jak ten vlk, který nám se Stray zemřel přímo před nosem... v hrozných bolestech... a tomu šedivému vlkovi stačilo jen pohodit čumákem... podívat se na vlka a byl konec..." řeknu a pomalu si opět stoupnu na nohy.. bylo vidět, že se na nohou sotva držím... mé tělo se třáslo a nohy ještě víc... zůstal jsem stát na místě, protože další krok bych letěl opět k zemi. "Mluvil jsem k tobě... lísal jsem se k tobě... ale byl tam hrozný hluk, hrozný zmatek... všichni přes sebe křičeli a se Stray jsme se vzájemně podpírali, abychom vůbec došli ven... potřeboval jsem ven... "Loki" taky trpí klaustrofobií... nemít tebe... zůstal jsem tam někde mrtvý nebo šílený z toho, že jsem pod obrovským množstvím šutrů a nevím kudy ven..." řeknu a vyčítavě ho sleduji... jeho slova mě bolela... bylo to jiné než fyzická bolest na kterou si mé tělo zvyklo... tohle bolelo daleko víc. "Chtěl jsem tě u sebe... oba s Lokim jsme tě chtěli u sebe, ale... bylo potřeba je zachránit... protože oni se snažili zachránit mě... proto jsem tě poslal pryč.. proto jsem zmizel k východu... potřeboval jsem na vzduch... potřeboval jsem do bezpečí... potřeboval jsem pomoci k východu Stray, která mi také zachránila život..."
olíznu si čenich... potřeboval jsem se napít... měl jsem vyschlo v krku, ale věděl jsem, že nezvládnu udělat už snad ani krok dál... i jen mluvení mě vysilovalo. "Vím, žes mi chtěl ublížit... vzbudilo mě to... cítil jsem to a stejně jsem pro tebe do té vody skočil Draco... I když jsem měl problém sem vůbec dojít... A proč? Protože tě miluji." šeptnu a do očí mi vhrknou slzy... bylo to ze mě venku... sleduji, jak chce Draco odejít a já se nemůžu ani hnout, protože vím, že by mě nohy neunesly. Jen svěsím hlavu. 'Proč to muselo takhle skončit?' zeptám se tiše sám sebe a poprvé v životě jsem cítil náklonnost své druhé poloviny. 'Mám tu bolest opět převzít?' ozval se v hlavě chraplavější, ale něžný hlas... bylo to poprvé, co jsem byl takhle... zraněný... zoufalý... a bylo to poprvé, co něco takhle bolelo. Fyzická bolest oproti tomu byla skoro jako pohlazení. "Ne... ještě chvíli mi tu bolest prosím nech..." špitnu téměř neslyšně... slova patřila "Lokimu", ale nějak jsem je prostě řekl nahlas.

Ta slova se zabodávala do srdce jako nůž... Nebýt jeho, tak jsem v té hoře někde zařval, protože bych neměl tak silnou motivaci se vrátit sem... domů... "Nejsi nebezpečný... ne pro mě... nikam neuteču... ani teď nemůžu... a hlavně.. nechci." šeptnu s tichým zakňučením... Nechápal jsem, co to s ním je... tohle bylo jiné, než kdyby měl v sobě dalšího vlka... ne... on si momentálně protiřečil a mluvil on, ale... něco se muselo stát...
Jen se pomalu vyčerpaně posunu blíž k němu. Chtělo se mi hrozně spát... byl jsem vyčerpaný... promrzlý od ledové vody... Konečně se mi podařilo vstát a rozklepaně popojít až k němu, kde se mi podlomily třesoucí se nohy a já klesl těsně před ním... nejistě mu zoufale olíznu čenich. "Slíbils... slíbils, že mě ochráníš... že tu budeš pro mě... sliby se maj držet Draco... já od tebe nechci... rozumíš... i kdyby to mělo znamenat mou smrt.... ve tvé blízkosti jsem po dlouhé době... šťastný... a odmítám tě opustit... slyšíš?" šeptnu tiše a vyčerpaně... očka se mi klížila tak, že jsem je skoro nedokázal udržet otevřené... navíc se z nich stále koulely slzy.
Tohle přece nemohl udělat... věděl jsem, že kdyby mě opustil... už bych asi neexistoval... zůstal by jen "Loki" s určitou vzpomínkou na mě, na Draca a na všechno... věděl jsem, že by to asi nedopadlo dobře... Nechtěl jsem ho opustit... chtěl jsem být s ním a chtěl jsem, aby věděl, že od něj neodejdu. Bylo mi jedno, jak moc nebezpečný byl v minulosti... teďkon mě ochraňoval... snažil se... MILOVAL MĚ. "Já... já... já v té hoře přežil jen díky tomu, že já i "Loki" jsme měli potřebu se k tobě vrátit Draco... chtěli jsme být zase u tebe." šeptnu nešťastně a tentokrát dám důraz na to, že to skutečně chtěly obě mé polovičky.

Cítil jsem, jak mi ochabuje tělo a dochází mi dech... Tělo mě pomalu přestávalo poslouchat, když se konečně Draco probral a pak už jen cítím, jak mě táhne nahoru a vytáhne mě na břeh... Měl jsem radost, že se naučil plavat a že je... v pořádku... že žije.
Na břehu lehce zrychleně oddechuji a zakašlu... Už jsem chtěl říct něco Dracovi, ale ten skoro zešílel. Sklopím uši a nešťastně sleduji pochodujícího Draca. Jeho slova mě tížila a zahryzávala se mi hluboko do srdce. Jen si zoufale olíznu čenich a pokusím se vstát, abych za ním došel a mohl ho obejmout, přitulit se k němu, cookoliv... COKOLIV... ale mé tělo mě neposlouchalo... Jen se lehce oklepu. "Draco.. vždyť já tu jsem... jsem živý... jsem tu pro tebe... jsem tvůvj... nikoho jiného nechci." řeknu zoufale a z mých dvoubarevných očí začnou stékat slzy a já nejistě a zoufale zakňučím. "Loki" z toho byl tak v šoku a byl tak vyčerpaný, že se ani neobjevil... možná to bylo dobře... odskákal si celou tu příšernou skutečnou noční můru... díky němu jsme byli zase zpět...
Zoufale si líznu čumák a pokusím se znovu postavit, což nakonec dopadne tak, že se téměř postavím, ale pak se mi podlomí nohy a já spadnu o kus blíž k Dracovi. Ten si teďkon hlavu zakrýval tlapami. "Slyšíš Draco? Já přeci nikoho jiného nechci..." řeknu s tichým nešťastným zakňučením. Jeho slova bolela... a tentokrát tu nebyl "Loki", aby snesl bolest za mě... a ani nemohl... tahle bolest byla jenom má... Z očí mi stékají slzy a z hrdla mi vychází vyčerpané zoufalé a nešťastné kňučení. Uši mám sklopené jak jen to jde a mé dvoubarevné oči plné slz sleduji Draca...

Ze spánku mě vytrhl divný pocit. Slyšel jsem vzdálené vrčení a pak náhle šplouchnutí. Polekaně zvednu hlavu. Byl jsem stále šíleně vyčerpaný. "Draco... Draco?!" zoufale zastříhám ušima a pohlédnu směrem, kde měl ležet... nebyl tam... cítil jsem jeho pach mířící k vodě. "Draco!" zavolám znovu zoufale a donutím se zvednout na zesláblé třesoucí se nohy.
Mých prvních pár kroků bylo nejistých. Chtěl jsem tak šíleně moc spát! Ale... měl jsem strach o Draca... cítil jsem, že je něco špatně, že bylo něco špatně... to vrčení, které mě vzbudilo, bylo jeho... a pak to šplouchnutí... ten pocit nebezpečí, který mě vzbudil... Zamířím nejistými, ale rychlými kroky po stopě Draca. Dojdu až k hlubokému jezeru, na jehož hladinu vyplave pár bublinek... Dracova stopa mířila tam. "Draco!" zavolám se sklopenýma ušima a i přes to, že jsem věděl, že nemám skoro sílu sám plavat, natož abych mu pomohl, skočím a ponořím se do hloubky. Strach o Draca mi dodával alespoň trochu síly k tomu abych plaval za ním a pokusil se do něj šťouchnout... cokoliv... jen aby věděl, že tu jsem, aby se probral... aby vyplaval... Cítil jsem, jak mě samotnému dochází dech a hlavně síly.

Spal jsem už v klidu až do druhého dne. Ráno mě však vzbudí opět chlad. Noc byla i po dešti vcelku teplá, ale opět se ochladilo. Pomalu vstanu a protáhnu se tak, abych neprobudil Draca. Na čumák mi skápne kapka. 'Už zas prší.' pomyslím si zachmuřeně a pomalu vyjdu blíž k vodě a pohlédnu na nebe. bylo zatažené a padaly z něj kapky deště... už zas...
Otočím se, abych se vydal zpět se schovat za Dracem, ale náhle uvidím záblesk a objevil jsem se... v té proklaté divné jeskyni...
Celé to bylo jako sen... až na to, že všechno bylo skutečné a i to vyčerpání... pachy... sice byl v mém těle hlavně "Loki", ale na tohle mi vzpomínky nechat musel... Ani jsem nevěděl, že jsem se dostal zpět... poslední věc, co jsem si pamatoval, bylo, jak jsem si ze Stray udělal polštář před vchodem... Byl jsem šíleně vyčerpaný.
Mé vyčerpané spící pohublé tělo se objevilo v trávě tam, odkud jsem zmizel. Přenos jsem ani tolik nezaregistroval... Jen ležím bezvládně v mokré trávě a vyčerpaně spím. Neprobudilo mě ani to, že mi zpod hlavy zmizel hebký polštářek - Stray. K vědomí mě trochu přivedl pach... pach známého místa a pach Draca... cítíl jsem ho... museli jsme být doma.. a když tu byl i pach Draca... byli jsme tu oba... Jen si z polospánku olíznu čumák a pak spím vyšťavený dál.