Příspěvky uživatele

< návrat zpět

8. Zinek, Scar + malá interakce k Belialovi a Alduinovi s Morphem

Sledoval jsem šedého a poslouchal jeho slova. Mou pozornost však náhle upoutala plazící se mlha a pak stín... Stín měl pach... ten pach jsem znal, patřil "Milosti", jak se ten alfa představil. Než jsem však stačil nějak varovat šedivého vlka, kterého jsem zpod té Hory sice nemusel, ale byl jediný koho jsem znal a nasadil krk za nás za všechny, výhled mi zakryl pás mlhy.
Naježí se mi srst na hřbetě a já prudce vstanu a tiše zavrčím. Neměl jsem rád mlhu... vše kryla... pachy se v ní také skoro ztrácely... nebylo vidět.
Navíc... má mysl se pomalu vzdalovala od krystalků, které mě předtím tak zaujaly a prázdnou mysl zahalila temnota. Bolest se vracela... a s ní i ta divná prázdnota.
Mlha jakoby mě oddělila od zbytku vlků... bylo slyšet jen vrčení a šustění trávy... výhled na šedého vlka jsem ztratil úplně a jen díky své magii jsem cítil, jak se jeho pach slil s pachem alfy... To, že se na louce objevil další vlk, který byl nejspíš z té druhé smečky, jsem nějak ignoroval...
Rozběhl jsem se směrem, kudy jsem věděl, že by měl být známý šedý vlk, ale díky mlze jsem měl pocit, že pach jde nyní odjinud a tak se vydám trochu jiným směrem, přičemž se málem přerazím o zápasící vlky, kteří si v tom bahně evidentně náramně užívali... Jen tak tak se jim vyhnu a tentokrát Zinka zaměřím díky magii... Nechtěl jsem ji moc užívat, vyčerpávalo mě to... ale... přeci jen jsem Milosti chtěl naznačit, že ten šedý vlk by se v budoucnu mohl hodit kvůli těm cizákům... byl tam s námi a možná toho věděl víc, než mi se Stray... Stray... zase to jméno, které přidávalo k té zvláštní vnitřní bolesti... Ona za to nemohla... ale i tak to bolet tolik nemuselo... Proklatí bohové! Hlasitě zavrčím a vrhnu se do mlhy směrem, kde by už určitě měl být ten šedý provokatér.

7. Zinek a zbytek tam tak nějak

Seděl jsem tam jako pařez a sledoval ten chaos kolem mě... Ani mě nenapadlo pomoci někomu v souboji, protože... Znal jsem jenom toho šedoivého, co mi říkal Sněhová vločka... už mi to ani nevadilo... asi mi nic nevadilo... Opět se totiž dostavila bolest a pak náhle... prázdnota... Nechápal jsem to... Bylo to ještě horší než ta bolest a radši bych byl za ní, než za tohle divné nic... bylo to, jak kdyby někdo vytrhnul mou duši a zahodil jí.
Oklepu se a tiše zavrčím... opět se mě zmocňovala jistá nenávist vůči světu... Nejdřív bolest a teď proklatá prázdnota... 'Já tu jsem...' ozval se Loki v mé hlavě, ale... to nebylo ono...
Pak mě ale upoutala slova, která vyšla z úst šedého... a i přes mou mizernou náladu jsem se rozesmál chraplavým hlasem. Byl to furt stejný pošuk, jako v té hoře... alespoň někoho humor neopustil. "Tak já se tu budu dívat... a nevím... většinou buď mlčí, nebo slepě šlapou za alfama, které evidentně neumí poslouchat ani slova svých členů... výše postavených členů... šel jsem tam jen kvůli...." hlas se mi zadrhl a já polkl, než jsem byl schopen doříct "Kvůli Stray."
Zatím tu nebyl pro mě bojovník... ano, měl jsem chuť někomu prokousnout hrdlo, cítit fyzickou bolest, aby zaplašila tu pustotu uvnitř mě, ale... ta napůlšutr byla divná... ten divnobarevný vlk se rval s někým dalším, co se tam objevil a byli v dosti zajímavém klubíčku chlupů, zubů, tlap a ocasů a moc se mi tam motat nechtělo... a pak tu byl jediný "rozumný" tvor... ten drzý šedý vlk, kterého jsem znal z podzemí z té hory... a abych pravdu řekl, byl jediný, komu bych podal pac a tak jen naklopím hlavu na stranu a zadní packou se poškrábu za uchem.

6. Zinek, Zipp, Alduin

Sledoval jsem Zinka. Byl ulítlý a praštěný jako byl i předtím... na můj vkus až příliš Hrrr. "Nechci vidět tvou magii... s tebou bojovat nebudu... prošel sis peklem stejným jako já... a jsem rád, že tě vidím..." začnu pomalu a totálně ignoruji toho divnýho chaosáka s nepřirozenou červenou barvou na těle. Už jen podle vyjadřování byl zvláštní. 'Ty jsi ale také zvláštní.' zaznělo mi v mysli a já se zamračím.
Pak ale vyšlo z úst Zinka to jméno... Stray... bylo vidět, jak sebou škubnu a zavrčím... Na očích se mi zračilo zoufalství a nenávist... nenávist vůči celému světu za to, že mi ji vzal... nechtělo jsem ublížit té Hoře... ani po ní vystartovat... Stray si to nezasloužila... ona ne... ale Hora měl zůstat MRTVÝ!
Když už jsem chtěl něco odpovědět šedivému, začaly se tu sbíhat další chaosáci... odfrknu si... na můj vkus tu bylo moc vlků. Byl tu i jeden z té jiné smečky... podle slov divně pobarveného vlka to byla Daénská smečka. Zadívám se na šedivého vlka... Nechtěl bojovat a bylo vidět, že já proti němu také bojovat nebudu...
Co mě však zaujalo, byla zase ta bílá vlčice s krystalky na těle... nebo v těle? Můj pohled se jak magnet zahleděl na krystalky a naklopím hlavu na stranu a nejistě si olíznu čenich. "Nepřekážej ti ty krystalky? Máš je v těle, nebo rostou z kůže... když je vyškubnu, poteče krev?" zeptám se nahlas svým chraplavějším hlasem. Nebyl to útok ani soudě podle mého postoje... byla to čirá fascinace... nikdy jsem neviděl vlka, co byl v podstatě napůl šutr.

stále jakoby 5. Reakce na Zinka

Z přemýšlení o vnitřní bolesti mě vymanil známý pach... a pak hlas... To byl ten otravný šedý vlk, co bránil tu velkou vlčici... a nazýval mě... Sněhová vločko nebo tak nějak.
Jen pozvednu hlavu a podívám se směrem k němu. Všechny mé pocity, co jsem cítil, se zračily v šílenosti v mých očí... Bolest, jisté zlomení a nenávist... I když ta, protože nebyla mířená proti němu, se trochu uklidnila a prozatím se schovala... ale byla stále tam. I když měl ten vlk tam dole blbé kecy, byl jeden z těch, co to s námi schytali... bylo docela... příjemné?... že žije.
Posadím se a ušklíbnu se. I když vlk jasně mohl vidět, že posměšný úšklebek je falešný. Měl jsem problém sám se sebou... Uvnitř mě bolelo srdce a já netušil, co s tím mám dělat... ať se Loki snažil jakkoliv chtěl... měl jsem jistou touhu v tomhle boji umřít. Ale musel jsem si najít jiného protivníka... Šedému vlkovi jsem ublížit nechtěl...
"Taky ses mohl poučit, že magie je mocná a že je fajn ji používat!" zavolal jsem na něho. Bylo to malé rozptýlení po tom, co se stalo. Jeho další slova jsem zaslechl díky větru vanoucím směrem ke mně... Vypadalo to, že se mu do boje nechce...

5. protivník Belial, čeká na něj

Klopýtl jsem a už jsem byl jinde. Oklepu se a naježí se mi srst. Nesnášel jsem portály... Magii jsem se naučil překousnout, ale tohle? Oklepu se. Byl jsem trochu zmatený a tak jsem zavětřil... ale po Strayině pachu ani stopy a co víc... v hloubi duše se opět ozvala bolest, kterou se má světlá polovička tak zoufale snažila krotit a mírnit... i tak jsem se zachvěl. Měla jiného... objevil se tu zas... žil... patřil k ní...
Zavrčím a v očích se mi zajiskří bolest hluboko v duši... bolest a nenávist. Bohové si ze mě zase vystřelili... nejdřív mi dovolí se nechat stvořit do neustálého trýznění a bolesti... ještě ke všemu do těla, které sdílí s někým dalším... a teď tahle bolest. Nezlobil se na Stray ani na tu Horu i když ho už teď nenáviděl za to, že se vrátil... zlost byla obrácena na vše živé, co tuhle bolest neznalo... a i na všechno ostatní... nenáviděl bohy... když už si myslel, že má vše být jak má... stane se tohle...
Z hrdla se vydere ještě silnější zavrčení a mé pološílené oči plné bolesti a nenávisti se rozhlédnou po místě, kde jsem se ocitl. Tohle jezero jsem znal... tady jsem Lokimu vyfouknul tělo, když se šel napít... Tady jsem ho oddělil od Draca... Nějak jsem tušil, že něco podobného zažíval v tom momentě on... a přesto mi to teď nedával najevo a ještě se mě snažil tišit... nesnášel jsem ho v tu chvíli za to... měl mi uštědřit pořádnou ránu... ale on takový nebyl... byl plný lásky, radosti ze života... a pak jsem tu byl já... plný nenávisti, touhy po moci, plný bolesti a krutosti...
Toužil jsem potkat někoho z té smečky... potrhat ho na cáry, nebo se alespoň nechat rozsápat... protože fyzická bolest byla stále míň než to, co mi teď svíralo srdce... Byl to divný pocit... bylo to jak mít díru do hrudi a koukat se, jak někdo postupně drtí vaše srdce... na prach...

4. Stray, Bal

Do hovoru se přidala i ta hora chlupů, co předtím na Stray tak koukala... Byl to vlk. Podle Lokiho to byl vlk. Nechápal jsem, proč na ni tak hledí... a hlavně proč pak Stray k němu udělala pár kroků... znali se. Oslovila ho předtím jako "Bal"...
K mému překvapení Loki dál mlčel... ale ne normálně... SOUCITNĚ. V hloubi mysli zavrčím. Netušil jsem, co se tu dělo. Nechápal jsem vztahy mezi vlky a jak bych taky mohl. Jediné, co jsem znal, byla Lokiho láska k jeho sourozencům a cit k Dracovi... a ani jedno z toho nebyl MŮJ cit... byl něčí jiný... byl mé polovičky, ne můj.
Sám jsem se v sobě nevyznal, ale když ta hora chlupů, evidentně se jménem Bal, se otřela o Stray, naježily se mi chlupy a už už se dralo na povrch mé zavrčení, ale přerušila mě slova Stray. Alfa mě v tu chvíli nezajímala... proskočila portálem a dál jí asi bylo vše ukradené.. cizáky stále nebrala jako hlavní hrozbu. Nu dobrá... pak si to s nimi vyřídíme taky... po té bitvě se smečkou. Ani jsem netušil, proti komu vlastně jdeme... To nám jaksi také opomněla říct, když jsem nad tím tak přemýšlel.
Co mě ale skutečně přivedlo od zavrčení, byla slova Stray... hleděl jsem na ní v podstatě skoro nevěřícně, když mluvila o té hoře... Nelíbilo se mi být oproti vlkovi tak malý. Zas jsem pro jednou nenáviděl tohle tělo... Nejvíc mě zasáhla její slova... partner... partner... netušil jsem, jestli se na to tehdy ptal Loki, nebo skutečně já... slovo partner jsem znal jen... okrajově... Použil jsem taková slova skutečně já? Možná, netušil jsem... ale... pamatoval jsem si, že mi něco takového říkala... Jen se zahledím nahoru na tu Horu... odmítal jsem si ho pro sebe připouštět se jménem... nic mi sice neudělal... ale... ta jistá bolest, co se rozlívala celým tělem... neznal jsem ji. Znal jsem fyzickou bolest, hlad... ale ne tohle. Cítil jsem, jak se Loki schoulil do hloubky mé mysli... a přesto jsem cítil, jak si část té bolesti přebírá na sebe... nechápal jsem to... On tohle někdy zažil? Mohl tohle tehdy cítit kvůli Dracovi?
Polknu. Hledím na Horu a až pak ze sebe dostanu slova. "Těší mě." i když můj pohled to rozhodně nenaznačoval... část mě chtěla křičet "Měl jsi zůstat mrtvý!" a část se jen křivě šklebila, jako by říkala "Já ti to říkal... mění tě... a dívej jak to dopadlo... na chvíli sis myslel, že jsi normální vlk... že jsi rovnocenný.. že s ní bude vše v pořádku... neposlouchals..."
'To se tak stává... Loki...' ozvala se náhle má světlejší polovička... Byl jsem z toho překvapený... nikdy... nikdy se mě nezastal... až tak nějak teď. Utišil trochu bolest, nebo se odvážil ji přenést na sebe? Netušil jsem... jediné, co jsem vědě bylo, že tahle bolest byla daleko horší než jakou jsem znal. Sleduji, jak Stray proskočí portálem. "Sbohem." byla jediná slova, co jsem ze sebe dostal... netušil jsem, proč jsem to řekl... zaprvé to v sobě mělo slovo "bůh" a bohu jsem nenáviděl a na druhou stranu to většinou někdo říkal, když se s někým loučil... Hoře jsem nevěnoval pozornost... V hrudi jsem měl divné prázdno a bolest, která se šířila tělem se pomalu měnila v nenávist... nenávist jakou jsem dobře znal... vůči celému světu... A s tím vstoupím do portálu.

→ Rest

3. reakce na Stray, As, Scara a Allavanté

Dál jsem si vlků moc nevšímal a čekal jsem. Pak ale náhle promluvila Stray a při zmínce o cizácích se mi zježila srst. Dobře jsem si pamatoval na ty odporné uličky, na tu klec... na ty vlky... na ty divné krystalky, kterými požíraly magii. Vzpomněl jsem si, jak ten vlk málem zabil Stray... nebýt mého chycení přemísťovacího kamínku, byli jsme oba mrtví.
Můj úšklebek se změnil na naštvané vycenění zubů. Možná jsem byl šílený, ale natolik, abych pokládal cizáky jako malou hrozbu. Ani jedna alfa evidentně s nimi neměla tu zkušenost... nikdo z nich je evidentně neviděl... ale já jo.
Vycítil jsem na sobě pohled Stray. Hledala oporu.
Pomalu se nejistě postavím po jejím boku a pohlédnu na ty dva namyšlence, co nepřikládali Strayiným slovům skoro žádný význam. "Neříkám, že není potřeba porazit i tu smečku, o které tak básníte, ale ty cizáky bych nebral na lehkou váhu. Půjdou po nás stejně jako po všech ostatních... magie je vůči nim úplně k ničemu... vysajou jí do divných kamínků a pak jí využívají... A že se to chaosu netýká... málem Stray zabili... a ta je členem chaosu ne?" naklopím hlavu tázavě na stranu a s lehce přimhouřenýma očima sleduji ty dva... ty dvě namyšlené alfy. Možná jsem si na nováčka vyskakoval příliš, ale... Chtěl jsem dát Stray za pravdu. Rozhodně se mi nechtělo o ni přijít jenom proto, že přijde další cizák a řekne si "Hmm... pojďme jí dovysát zbytek síly, kterou jsme ji nestihli vzít..."
Ne, takovou smrt bych nepřál nikomu... Ano, dokonce ani já ne...
V průběhu řeči jsem navíc zaregistroval na sobě pohled a koutkem oka jsem sledoval Asairu, která na mně spočinula pohledem delším, než jsem čekal... Po své řeči se na ní podívám a lehce se ušklíbnu.
I přes svá slova však pozvednu lehce tlapku, abych teda propůjčil svou magii. Přitom však pohlédnu na Stray. "Když chtěj válku, tak ať je co nejrychleji za námi... třeba nás zbude dostatek na to, abychom se pak vydali na ty cizáky." šeptnu.
Jako obvykle, bylo díky Stray vidět, jak jsem se uklidnil a byl jsem... jiný než normálně... méně provokativní, méně nenávistný vůči všemu kolem... moc jsem to sám nechápal, ale má světlá polovička měla pravdu, asi mi na ní záleželo víc, než jsem chtěl... Přeci jen, byla první, která znala převážně mě a brala mě... uznávala... nebyl jsem ten divný, kterého chce každý sežrat... jako třeba Meron, ta by mě nejradši zadusila aniž by mě poznala líp.

2. Reakce na Stray, Bala, As, Allavanté a Scara + malá reakce na povýšení Azzip
"Já vím, ale sama jsi se ptala, o co tu jde, tak jsem ti odpověděl."ušklíbnu se a rozhlédnu se. Pak ale náhle zaregistruji pohled Stray a cítím, jak se mi naježí se mi srst a to jméno, které vyjde z úst šedé vlčice se mi zaryje do hloubky mysli a paměti. A ten jeho pohled, kterým hleděl na ni... 'Bal...' zavrčím v mysli a můj pohled se do něj vražedně zabodne. Přeci jen měla Stray evidentně partnera... který soudě jejího překvapení žil i když měl být mrtvý? Netušil jsem, ale měl jsem chuť ho poslat ke všem čertům. Nevěděl jsem, odkud se ve mně tyto pocity vzaly, ale... byly tam.
'Žárlíš... chceš ji pro sebe...' ozval se tiše Loki jako v odpověď na mé úvahy.
Z hrdla mi vyjde tiché zavrčení... odpověď jak na pocity, tak na Lokiho. Můj pohled však pak upoutá pohyb a můj citlivý čenich zachytí pach té Nezajímavé. Našpicuji uši a zahlédnu ji, jak mizí na druhou stranu, co nejdál ode mne. Zamračím se a nespokojeně mrsknu ocasem. 'Takže Nezajímavá je přeci jen trochu zajímavá...A co víc... ignoruje mě...' zavrčím znovu v mysli a už už cítím, jak chce Loki něco odpovědět, když v tom promluvili ti dva, kteří mlčeli. Ta vlčice se mi líbila. Její pohlaví jsem tušil jenom tak nějak díky Lokimu, jinak jsem to nevnímal... přišla mi i tak zajímavější než vlk vedle ní. Její slova se do mě zabodla a na tváři se mi objevil můj šílený úsměv s vyceněnými zubisky. Mluvila moc pěkně. Ten druhý mě moc nezajímal... jednalo se o nějaké povýšení... ale díky němu jsem se dozvěděl další jméno... ti dva byli Usměvavá a Milost, jistě jen přezdívky, ale povýšená vlčice byla Azzip. Pohlédl jsem na ní a zaujaly mě její krystalky... na chvíli jsem přemýšlel, jaké by to bylo jí je vytrhat...
Při posledních slovech Milosti jsem v klidu ležel... neměl jsem v plánu ustupovat, bát se, či lekat... byl jsem rád, že jsem se dostal do smečky, jako byla tahle...

Chvíli sleduji vlky a pak sebou klidně plácnu do trávy na bok. Možná jsem v tu chvíli vypadal dost nepozorný a uvolněný, přesto jsem věděl o každém pohybu kolem sebe a byl jsem připravený buď uhnout útoku, nebo případně zdrhnout. Nic takového ale nepřicházelo a já byl o něco klidnější.
Čekal jsem. Všichni zde jsme tu čekali z nějakého důvodu... na něco. Netušil jsem na co.
Z myšlenek mě vytrhly dva známé pachy. Napřímím uši a pak celkově zvednu hlavu. První se objevil v mém zorném poli hnědý vlk. Znal jsem ho dobře, tehdy nás spolu s Hraninem a tím malým našli v té hoře a pomohli nám dostat se k východu... tedy Hranin, tenhle s tím malým se vydali hledat zbytek, aby je zachránili. Lehce zavrtím ocasem, ale vlk si mě evidentně nevšímá a neřekne ani ahoj. Odfrknu si a rozhlédnu se.
Druhý pach totiž patřil Stray... Napřímým uši a otočím hlavu za jejím pachem. Brzy se také vynoří s čímsi chlupatým v tlamě... K mému znechucení to bylo vlče. Ušklíbnu se a oklepu se. Lehnu si zpět na břicho, abych viděl lépe a sleduji šedou vlčici, jak tu kouli chlupů položila na zem. K mému překvapení pak zamířila rovnou ke mně.
Na tváři se mi objeví úšklebek, evidentně jsem byl důležitější. Ani jsem si nenalhával, že mě to skutečně těšilo. Můj vítězný úšklebek mluvil za své.
Po jejích slovech se oklepu. "Ahojky... dlouho jsme se neviděli." prohlásím se stálým úšklebkem. Pokud tu byla Stray znamenalo to, že jsem tu skutečně správně. Vlci o mě sice nejevili nejmenší zájem, ale pokud tu byla Stray... pokud taky přišla na zavolání... tohle skutečně bude chaos...
"Nevím, co se tu děje... slyšel jsem vytí... a nějak jsem si vzpomněl na tvá slova... že až přijde svolávání, poznám to... nějak jsem měl potřebu sem jít, tak jsem tady... i když stále nevím proč a ti vlci mě ignorují." po posledních slovech jsem si odfrknul. Bylo u mě známo, že společnost jsem nemusel, ale když už kolem mne bylo hodně vlků, měl jsem rád pozornost... narozdíl od mé světlé polovičky.

← Luka
1.

Konečně jsem zahlédl dva vlky, kteří vyli... kolem nich seděli další dva vlci... Zarazím se u kraje jezera zatím v bezpečné vzdálenosti. Pach té prozatím nezajímavé vlčice jsem někde ztratil... ale o ten mi stejně nešlo. Důležité bylo to vytí.
Prohlížím si tiše přítomné vlky a mrsknu ocasem ze strany na stranu. Podle vzhledů to celkově vypadalo na členy Chaosu, možná jsem to skutečně odhadl správně... něco mi říkalo, že jsem se nemýlil, ale... opatrnosti není nikdy dost.
Zrychleně jsem oddechoval po běhu a tak jsem se v klidu přiblížil nejprve k vodě a začal jsem hltat vodu. Uši jsem však měl našpicované a dával jsem pozor na jakýkoliv pohyb vlků přede mnou.
Voda byla krásně čistá a nebýt poměrně chladno a deště, rozhodně by stálo za to se v ní smočit. Lehce se oklepu, tohle byly vzpomínky a přání hlavně Lokiho... Voda mu připomněla Draca a jeho strach na vodu... To jeho vzpomínání mi lezlo na nervy, ale já měl se Stray co říkat a tak jsem ho nechal být... on byl skutečně zamilovaný... a momentálně i zlomený. A já hodlal jeho smutek a bolest převést do nenávisti vůči světu kolem, jaká ve mě byla už od mého zrodu skrze bolest.
Když konečně uhasím žízeň, pomalu zvednu hlavu a olíznu si čumák. Rozhodně jsem nebyl žádný zbabělec a už vůbec jsem se nechtěl ptát, zda-li jsem tu správně... zaprvé jsem netušil jak, aby to nevyznělo trapně a zadruhé kdyby to nebyli oni, mohli by mě roztrhat jakožto člena jiné smečky... Lepší bude, když něco navrhnou sami... Kdyžtak zmizím, jako vždycky.
Pomalu se vydám směrem k vlkům a nasadím svůj obvyklý proradný úšklebek. V klidu dojdu až k nim a lehnu si do mokré trávy. Udržoval jsem si jistý odstup, kdyby náhodou se po mě jeden z nich ohnal, ale zároveň jsem byl dostatečně blízko, aby bylo vidět, že jsem šel evidentně za voláním dvojice vlků.
Přidrzle se olíznu a v klidu si vleže prohlížím přítomné vlky. Pak zvednu zrak k obloze a přimhouřím oči. Sledoval jsem zatažené podmračené nebe. Bylo skutečně zvláštní jak jsem uhodl již tehdy v té džungli i když jsem ho ještě neviděl... Vnitřní pocit a instinkt mě nabádal, že i počasí sděluje světu "POZOR! BLÍŽÍ SE NĚCO DĚSIVÉHO!"... Na tváři se mi při té myšlence objeví ještě zlejší úšklebek a pročísnutí oblohy bleskem a zahřmění hromu si pro sebe přeložím jako souhlas... souhlas samotného nebe...

← Mlžná džungle (přes les u Mostu)

O správném směru mě utvrdilo i neustálé přibližování vytí. Možná, že jsem to vytí slyšel jen díky magii, ale... táhlo mě to dál. Nemělo smysl hnát se v plném trysku někam do neznáma, když by po chvíli došly síly. Běžel jsem poklusem. Bylo to dostatečně rychlé a zároveň dostatečně obezřetné a šetřilo to výdrž, kdyby se něco semlelo.
Z Mlžné džungle jsem se dostal zpět na obrovskou louku. Během cesty za voláním jsem přemýšlel nad tím, kolikrát asi ještě narazím na tohle místo a jestli je to volání skutečně volání Chaosu... 'Třeba tam bude i Stray... a nebo radši ne... kdyby se jednalo o něco vážného, nechci, aby byla v nebezpečí...' po těchto myšlenkách se oklepu a chraplavě zavrčím. Už jen kvůli tomu, že se na mě Loki v mysli proradně ušklíbl a usmál, jako by říkal 'Dívej... měl jsem pravdu.'
Po chvíli mě do nosu uhodí starší pach té vlčice, která byla s náma na téhle louce... se mnou a s Artrim, co má v sobě tu Nevychovanou. Když jsem nad tím tak přemýšlel, netušil jsem, jestli jsem vlastně znal její jméno nebo ne... nezajímalo mě to... jedna vlčice byla nezdvořilá a druhá, ta, co nás pak pozorovala, byla... nezajímavá... alespoň do teďka. Podle směru totiž směřovala na místo, odkud znělo vytí. 'Možná také patří k nám...' pomyslím si a nová zvědavost mě popožene dál.

→ Křišťálové jezero

Pomalé bloudění džunglí mě přestávalo bavit. Potulovat se tu sám bylo rozhodně jiné než se Stray. Byl jsem rozladěný a nabručený... veselost ze setkání s šedou vlčicí mě náhle už nijak netěšila... nebo, byl jsem za to rád, ale opět se nade mnou stáhla mračna a mé já bylo opět takové, jaké by mělo být... a zároveň možná nemělo. Oklepu se a zavrčím svým drsným chraplavým hlasem. "Seber se Loki..."
Pomalu jsem se klidnil, ale to se ve mně probudil mlčenlivý Loki.
Máš ji rád... proto tě to takhle mění.' řekl mi v mysli. Jeho slova mě naštvala a já svým dalším zavrčením vyplašil menší stvoření, které zdrhlo mezi porost. Klid Lokiho mě však vykolejil. Má světlá polovička to kupodivu nemyslela proto, aby mě naštval... myslel to smrtelně vážně a mně došlo, že on to má takhle s Dracem. Polknu a uklidním se.
'Promiň, asi máš pravdu...' odvětím své světlé polovičce a pohlédnu nahoru. Výhled na nebe zakrývaly stromy, ale... i tak bylo příliš temno... a navíc do listí začínaly narážet kapky deště. Měl jsem nejistý pocit, že tohle nebylo jen tak... něco se semele. I tak jsem si chtěl uspořádat myšlenky. 'Jestli chceš, pustím tě zpět do tě...' nedokončil jsem větu, protože jsem z dálky zaslechl vytí... Bylo to vytí, které mi z nějakého důvodu zježilo srst na hřbetu. V mysli mi zazněla slova Stray 'Až se bude svolávat, poznáš to...'
Oklepu se a na tváři se mi opět rozlije úšklebek. Konečně se něco začínalo dít a já cítil, jak mi nová energie proudí z končetin do celého těla.
'Promiň brácha... řekl bych, že tohle se ti stejně nebude líbit' prohlásím k Lokimu a ten k mému lehkému údivu v koutku mé mysli přikývne a souhlasí. Bylo to zvláštní s ním takto vycházet... čím dál tím víc jsme byli dva rozdílní vlci a přesto jsme si byli stále blíž a blíž... i oslovení "brácha", které mi ujelo, jakoby signalizovalo vzniklý vztah mezi námi.
Oklepu se a zavrčím... teď bylo třeba splnit svou povinnost, kterou jsem přijetím do smečky převzal... vyslechnout svolávání...
Našpicuji uši a za ujištění díky magie jasně určím směr, odkud zvuk jde a rozběhnu se tím směrem.

→ Luka (přes les u Mostu)

RYCHLOHRA

← Svatyně

Konečně byli zas venku a Stray si lehla na divnou plazivou větev. "Loki" si k ní automaticky vlezl a sdělil jí své rozhodnutí... on i Loki chtěli do Chaosu. Čekal, že to bude trochu složitější, ale evidentně i Stray v tom měla trochu bordel, nebo jí to bylo všechno jedno. Ta druhá možnost byla taková pravděpodobnější.
A tak byl "Loki" i Loki podle všeho PŘIJAT DO CHAOSU.
Povídali si pak ještě o pár dalších záležitostech... "Loki" díky tomu zjistil něco o pár členů Chaosu... hlavně o jednom, co prý uměl číst myšlenky a zjistil, že pod tou vyhlídkou by se někde měla skrývat "vila", jak to nazvala šedá vlčice, většiny členů chaosu. Alespoň něco. Docela ho také zajímalo, jak je na tom svolávání a podle všeho to pozná... zatím se to neřešilo, ale rozhodně ho pozná, až bude. Byl na to zvědavý.
Stray mezitím ale zaujaly kytky... nic jiného u ní ani nečekal a tak se šel také podívat. Když na nich neviděl nic zajímavého, pohlédl na Stray a rozloučil se s ní způsobem na který byl a zároveň i nebyl pyšný... vnesl jisté zmatení do jeho a evidentně i Strayiných myšlenek... A pak zmizel v hustém porostu džungle...

KONEC RYCHLOHRY

RYCHLOHRA

← Mlžná džungle

Když spolu ti dva vstoupili do vchodu, hned je zaujaly malby na stěnách... Stray z nich byla nadšená a "Lokimu" se taky docela líbily i když tyhle věci obvykle moc nemusel. Byl navíc ostražitý, i když tyto chodby měly jiný, daleko klidnější ráz, než ty v té hoře, ale vzpomínky byly pro něj příliš čerstvé.
Chodba je zavedla až do síně, kde byl kamenný vlk... tedy, evidentně nebyl tak kamenný, jak se zdálo, ani mrtvý, protože se pohnul a začal s nimi komunikovat.
"Lokiho" sice zaujala nabídka na zlepšení dovedností, ale Stray o to nejevila zájem a tak to radši nechal být, chtěl teď trávit čas s ní, sem se třeba někdy dostane... navíc se nejednalo o magii, ale o tělesné dovednosti... to k "Lokimu" skutečně moc nešlo. Šedou vlčici pak ale zajímaly malby a když se vlka zeptala, moc jim k tomu neřekl, jedno však oběma bylo jasné... jednalop se o starou komunitu vlků a nedopadli dobře... Stray o to poté ztratila zájem a vydala se dál. Konečně... konečně ji "Loki" může říct své rozhodnutí. Vydá se za ní opět ven.

→ Mlžná džungle

RYCHLOHRA

← Luka (přes kraj Lesa u Mostu)

Konečně se s vlčicí přiblížili k tomu podivnému lesu. "Lokimu" se moc nelíbil, ne že by byl zbabělec, ale nikdy tolik stromů, rostlin a všeho možného pohromadě neviděl. Navíc, les vypadal dost nebezpečně. Stray to ale evidentně nevadilo, spíš naopak. Na "Lokiho" tváři se objevil úšklebek. Přesně tohle měl na ní rád, do všeho šla po čumáku. Možná chvíli váhal, ale pak se vydal rychle a hbitě za svou průvodkyní.
Stray byla z lesa neskutečně nadšená a "Loki" si zde jisté zalíbení také našel. Miloval to nebezpečí... úlisné, tiché a nenápadné, skoro jako on sám. Alespoň tak se považoval.
Pomalu postupovali hlouběji, až narazili na shromáždění kamenů. Nebylo náhodné. Vypadalo to, jako by kameny někdo takhle úmyslně vytvaroval a poskládal. Bylo to vskutku hodně zajímavé, ale to, co "Lokiho" potěšilo nejvíce, bylo rozhodnutí jeho drahé polovičky. Vzdal to a chtěl se přidat taky.
"Loki" tuto radostnou novinu chtěl Stray sdělit, chtěl už tedy patřit do stejné smečky jako byla ona, ale šedá vlčice byla zabraná do kamenů a něco hledala.
"Loki" si to tedy zatím nechal pro sebe a rozhlédl se. Zahlédl otvor mezi kameny, který pokládal za vchod a po oznámení svého objevu vlčici se do toho vchodu vydali.

→ pokračování rychlohry do Svatyně