Příspěvky uživatele

< návrat zpět

31

Z hlubokého poklidného spánku mě vytrhl zvláštní pocit a žízeň. Nejistě se podívám na Draca, který vedle mě klidně spal. V noci jsme se museli nějak přetočit. Jemně se na něj usměji a pak pomalu vstanu, abych ho nevzbudil.
Nejistě si olíznu čenich. Měl jsem žízeň... ale... bál jsem se, že když tu nechám Draca, začne opět vyvádět. Nejistě se oklepu... kdyby nebylo té žízně, asi bych tu zůstal. "Nebj... já se ti vrátím" šeptnu a chvíli ho sleduji, než vyklouznu do nového dne.
Bylo teplo... slunce sice moc neprosvítalo skrze větve stromů, ale i tak bylo tepleji, než předtím.. Spokojeně se protáhnu a nejistě se podívám na noru... chvíli ji sleduji a pak mizím mezi stromy... hnala mě žízeň... a tak nějak i touha vše prozkoumat... ani jsem nevěděl proč...

→ Rest (přes Furijské Hory)

30

Spokojeně jsem ho sledoval. Jeho reakce mě trochu překvapil... Nečekal jsem, že si na mě položí hlavu. I tak se mi na hliněné podlaze této jeskyňky leželo dobře... Opíral jsem se lehce o Draca, takže ležet na zádech nedělalo problém. Spokojeně položím hlavu na zem a sleduji východ, který jsem viděl vzhůru nohama. Bylo mi skutečně krásně.
'Spíš Loki?' zeptám se v hlavě své druhé polovičky a jedinou odpovědí mi bylo jeho zabručení v mé hlavě... odpočíval. Jen se usměji a chvíli sleduji dál východ. Mé oči se pomalu začínají klížit a já spokojeně usínám.
Bylo mi krásně... možná jsem si to v hlavě opakoval už pomocté, ale... byla to pravda a já se toho skvělého pocitu nemohl zbavit. Jak to tak vypadalo, tak každá hádka mezi námi s Dracem dopadne nejspíše dobře... byl jsem za to rád... nevěděl jsem proč, ale v hlavě mi proběhl sen o Dracovi a mně i o "Lokim" a vlčatech... trochu to ve mně vyvolá úzkost... dobře jsem věděl,že s Dracem vlčata mít nemůžeme... nedovedl jsem si sebe upřímně už asi představit po boku vlčice... ale i tak mě to mrzelo.
Čím více jsem nad tím přemýšlel, došlo mi, že já vlastně nikdy nebyl na nic... nikdy jsem se nezajímal ani o vlčice ani o vlky... narozdíl od Draca jsem nebyl "vysazený" na nic... možná proto mě tak nějak zabolela představa, že vlčata mít nemůžeme... ale... v hlavě jsem měl jasno v tom, že jsem si nedovedl ani představit život s někým jiným než s Dracem. S tou myšlenkou také usnu.

29

Konečně si ke mně lehnul. Jeho poznámku o zvláštní konverzaci jsem ignoroval. Spokojeně se natáhnu tak, abych byl na Draca co nejvíce přitisklý a cítil teplo jeho těla. Blaženě zavřu očka. Bylo mi báječně.
Skutečně po dlouhé době mi přišlo, že je všechno jak má být, Nehádali jsme se, byl klid... a já u něho mohl spokojeně ležet. Uznával jsem, že tohle bylo možná po té debatě trochu zvláštní, ale... miloval jsem ho. Každý měl své potřeby a i když jsme z toho byli oba nejistí... kdo ví co přinese čas? Ale... teď jsem to nechtěl řešit... až to přijde, tak to přijde...
Spokojeně se převalím na záda lehce přitisknu nohy k tělu. Dívám se na Draca zespodu. Pak se k němu jemně natáhnu a olíznu ho. Byl ze mě opět ten hravý vlček, který byl naprosto spokojený tím, že tu mají chvilku klidu a soukromí.
Uvnitř jsem tak nějak cítil, jako by tu se mnou byla v těle i má druhá polovička... Podle hřejivého pocitu v hrudi jsem poznal, že i "Loki" je tak nějak špatný a spokojený spolu se mnou. "Miluji tě." šeptnu tiše a jemně Dracovi znovu olíznu čumák a sleduji ho.

28

"Neboj... že bys toužil jen... po tom... jsem si ani nemyslel." ušklíbnu se lehce... trochu jsem nabýval zpátky klidu. Jeho další slova mě znejistila... akorát jsme se do toho víc zamotávali. Nejistě k němu zvednu hlavu a lehce zavrtím ocasem.
Upřímně... tenhle rozhovor... byl divný... byl divný i na "Lokiho", který dokázal plácnout spoustu věcí... teď se tomu jen smál, protože se ho to teoreticky netýkalo.. jen teoreticky. Nejistě si olíznu čumák. "I kdybys měl... asi by mi to nevadilo... jo... žárlil bych... ale... teď tě mám já." zazubím se a je to snad poprvé, co má grimasa vypadala podobně, jako "Lokiho". Když si to uvědomím, rychle zatřepu hlavou.
"Už nad tím zase moc přemýšlíš... co takhle kdyby sis lehnul.. sem ke mně?" usměji se... nedošlo mi, jak dementně to v tuhle chvíli díky rozhovoru mohlo vyznít... jediné, co jsem chtěl bylo, abych ho cítil vedle sebe a mohl usnout... Tohle se mohlo vyřešit až k tomu někdy dojde... upřímně... nebyl jsem si ničím jistý... netušil jsem, co bych dělal... V hlavě se mi objevilo pár obrázek z představivosti, které jsem ze sebe rychle oklepal a nejistě se zadívám jinam a olíznu si čumák... jak jsem teď byl rád za to, že mám na těle srst... teď bych byl výjimečně rudý jako rajče já.

27

Při jeho otázce mi dojde, jak se šklebím. Rychle se oklepu. "Nic...nic... zlobím Lokiho." ušklíbnu se pobaveně a vlezu za ním pomalu dovnitř, kde nejistě začichám a pak si konečně najdu místo, kde bych si mohl lehnout. Párkrát se otočím dokolečka na místě a pak si blaženě lehnu a spokojeně zavrtím ocasem. Šťastně pomalu zavřu oči, když se Draco opět ozve. Jeho otázka mě dostala...
Prudce zvednu hlavu a podívám se na něj s naklopenou hlavou na stranu. 'To si s Lokim čtete myšlenky, nebo co?' pomyslím si zoufale a v mysli mi samozřejmě odpoví protivný smích mé laskavé druhé polovičky.
Hledím na Draca skoro jako bych se zasekl. Po chvíli se vzpamatuji a pomalu sklopím uši a nejistě si olíznu čumák. "Uuuhhhh." bylo to jediné, co ze mě vylezlo. Nebyl jsem naštvaný.. ale... absolutně jsem netušil... bál jsem se cokoliv navrhnout.. nechtěl jsem na to ani myslet a navíc mě vysíral "Loki", který ve mně doslova chcípal smíchy. Normálně tu byl sprostý on, ale... nemohl jsem si tentokrát pocoi a použil jsem v hlavě sám pro sebe slovo "vvysírat"... jinak se totiž tomu, co "Loki" prováděl, říkat prostě nedalo.
Jen nejistě položím hlavu zpět na zem a oči si zakreju tlapkama.
Párskrát se nadechnu, jako bych chtěl něco říct a místo toho ze mě vyjde buď jen výdech, nebo nějaké divné citoslovce.
"Nemám... nemám nejmenší ponětí." vyleze ze mě konečně po chvilce mlčení, abych si srovnal vše v hlavě a dám si packy z čumáku a sleduji ho svýma dvoubarevnýma očima, které lehce odrážely světlo hvězd a měsíce prosvítajícího skrze východ z jeskyně. Světla nebylo tolik, ale stále se přeci jen skrze větve dostalo až na zem.

26

"Já vím že nespíš... ale... také by sis měl trochu odpočinout." šeptnu a jemně mu olíznu čumák a pak jdu s ním. Také jsem se najedl dost. I tak jsem měl pocit, že by se mi toho do žaludku vešlo víc a on by taky jistě potřeboval.
Při chůzi se mi povede docela hlasitě zívnout. Zastavím se na místě a oklepu se. Z mé ospalosti mě vytrhl hlas mého přítele, který hlásal, že našel úkryt. V žilách se mi rozproudí zbytky sil a zaženou na chvíli únavu. Radostně k němu pohlédnu a podívám se na jeskyňku a pak na něj. "Pokud tam tentokrát půjdeš taky a lehneš si alespoň na chvilku ke mně." usměji se a zvesela zamávám ocasem. Usmíval jsem se.
'Hej Loki... dovedeš si představit, kdybyste dělali...' ozval se mi v hlavě hrubý výsměšný hlas... naštěstí jsem ho nenechal to doříct. 'Buď ticho... je to i tvé tělo.' přeruším ho svým hlasem v mysli a ušklíbnu se. Doslova jsem viděl jeho překvapený výraz, že jsem mu něco oplatil a co víc, že jsem měl pravdu... Viděl jsem jeho znechucený úšklebek a skoro jako by se ke mně obrátil zády. ¨To máš za toho obchodníka' šklebím se dál a v mysli na svou druhou polovičku vypláznu jazyk. Co jsem si však neuvědomil bylo, že můj pobavený úšklebek v mysli jen nebyl...

25

Ve chvíli, kdy vyslovil tu děkovnou větu, se na chvíli opět objevil "Loki". Šlo to poznat podle zablýsknutí v zlatavém oku a pak to příšerné až šílené zazubení a jeho drsný hlas "Nemáš zač." Pak jsem byl zase v těle já a oklepu se.
"Je drzejší a drzejší." zamumlám si pro sebe... ale... pokud se to Dracovi skutečně líbilo. Povzdychnu si. "No dobrá, tak já si to nechám." zahuhlám spíše pro sebe a pak pohlédnu na zajíce a usměji se. Vezmu zajíce a donesu mu ho.
"Jistě, že si smíš vzít." usměji se konečně a z tváře mi tak definitivně zmizí zloba. Pomalu se zakousnu do mrtvého těla tak, aby Draco mohl ke své půlce. Chtěl jsem se rozdělit spravedlivě. Mohli jsme si pak přeci ráno ulovit něco dalšího.
Spokojeně jím a pak na Draca pohlédnu. "Možná bychom si tu mohli najít útulné místečko na přespání... jsem trochu unavený z toho, jak mi má polovička leze do těla." usměji se a na mém úsměvu byla skutečně znát únava. Spokojeně si olíznu čumák a čekám, co na to Draco... nechtěl jsem ho brzdit v jeho zkoumání, kdyby řekl, že ještě nechce jít spát, byl jsem odhodlaný jít za ním.

24

Z mého naježení a vrčení mě vytrhl Draco. Jen nejistě sklopím uši a sleduji ho. Jeho reakce mě trochu překvapila... Jemu se to líbilo! Jen si s úšklebkem sednu na zadek a nevěřícně ho sleduji.
"No... jsem v pořádku až na to, co mi Loki provedl... byl tam takový... zajímavý vlk se stánkem... možná tam ještě je... a... no prostě... měl tam kupu věcí... nechtěl jsem si nic koupit, ale... náhle se objevil Loki a udělal tuhle celou spoušť..." řeknu a lehce se mračím... věděl jsem dobře, co všechno "Loki" koupil.
Nakonec si povzdechnu a mou mizernou náladu zpraví jeho další zpráva. Při zmínce o večeři mi zakručí v břiše. Radostně vstanu a popoběhnu ke králíkovi, tam se ale zarazím. "Co budeš jíst ty?" šeptnu nejistě a podívám se na svého přítele. Když jsem se na něj tak koukal, přemýšlel jsem, jak asi divný musí být na mě pohled s těmi zlatými znaky, ale... Dracovi se evidentně vážně líbily... a když jsem si vzpomněl na ten odraz v zrcáku... nebylo to tak špatná... jen to byl nezvyk.
Nejistě vezmu zajíce do tlamy a donesu ho blíž k Dracovi. Měl jsem doopravdy hlad... navíc... i ta chvilka výměny za "Lokiho" mé tělo trochu unavila. Nejistě se oklepu a pohlédnu na Draca, čekajíc na odpověď, co hodlá jíst on, nebo jestli jedl či zda-li mu mám něco ulovit...

Zůstatek: 7 kšm
Lokoušek asi překročil počet znaků XD

SCHVÁLENO

23
← Ostříží zrak

Doběhl jsem ho až těsně u lesa, kde mě zarazilo kolik pachů se mi opřelo do čenichu. Jeden z nich mi dokonce přišel povědomý, ale byl již slabý, takže tu ten vlk nejspíše už nebyl... ani jsem si už nepamatoval, komu by vlastně měl patřit.
Ano, byl tu docela klid, až na to, že soudě podle pachů to tu byla poslední dobou asi vlčí dálnice. Dlouho jsem tolik vlčích pachů necítil, nepočítali-li se ty divné katakomby v té hoře. Nejistě se podívám na Draca a s úsměvem mu olíznu čenich, když si všimnu něčeho... zvláštního...
Pomalu sklopím hlavu a bez toho, aniž bych Dracovi cokoliv vysvětlil, se pomalu vydám... ke stánku? A u něj byl vlk?
Pomalu se oklepu... co to bylo? "Loki" jako by mě tam ze své zvědavosti tahal...
"Eh... dobrý den"[/b0]řeknu k vlkovi a se zájmem se zahledím na vystavené vlkovy věci. Vlk mi odpoví a představí se jako Wu... 'Wu?' zeptám se sám sebe v mysli a z nějakého důvodu jsem nejistý tím, jak "Loki" mým zlatavým okem sleduje všechny ty předměty jako kdyby všechny akutně mohl mít. To už se pan Wu díky mé zvědavosti rozpovídá o cenách a o předmětech... Už jen když jsem slyšel něco jako magie a magické předměty, nejistě jsem se vzdálil. "Aha... aha pane Wu... já... já jsem Loki a omlouvám se, ale nemám zá..." nestihl jsem to do říct, lehce jsem poskočil a... Náhle jsem se díval na "Lokiho v mém těle.
"Ah... omluvte mě, ale... zájem bych přeci jen měl." zazubím se skoro jako šílený a pomalu přijdu zpět k obchůdku... Můj hlas byl jako vždy hlubší a drsnější, než hlas Lokiho... Málem to celé zvoral a přesto... teď jsem tu byl já a měl jsem v plánu velkolepé věci. "Zdravím pane Wu... těší mě... přeci jen bych si rád prohlédl vaše věci." zubím se stále s naprostým nadšením, kolik toho asi mohu získat. Dobře jsem poslouchal ceny jeho věcí. 'Hej... Loki... co to děláš... tohle jsme si nedo...' snažil jsem mě vyrušovat z mého nadšení Loki, kterého jsem tak najednou vykopnul z těla. 'Ticho... zachránil jsem ti tolikrát tu tvou chlupatou prdel, že si to zasloužím.' pomyslím si a lehce se ušklíbnu. Na tváři pana Wu se na chvíli objeví zmatený výraz, ale pak pochopí, že je to pro něj šance něco prodat a očka mu zablýskají štěstím.
"Tlapky do magie? To jako že budu mít silnější magii?" zeptám se s úlisně radostným hlasem a když Wu přikývne, tak se opět docela děsivě až šíleně zazubím. "Výborně... rád bych jednu do toho proklatého elementu... vzduchu." ušklíbnu se a pak sleduji radostného Wu, kterému předám požadovanou částku, jak vše radostně převezme a pak něco uvaří... když mi to přinese zpět, nejistě to vypiji podle jeho instrukcí a oklepu se... moc dobré to nebylo, ale... pokud to pomůže být silnější...
Pak si všimnu ještě něčeho... nějakého prášku. "Co je tohle?" zeptám se se zvědavostí. Podle slov prodejce mi to může změnit barvu srsti. "Wau! To chci!" řeknu nadšeně a radostně poskočím, čímž si u pana Wu vysloužím další divný pohled, který však zmizí, když si uvědomí, že mu to přinese další peníze. Když řekne částku, zjistím, že na to sice nemám, ale když jsem mu ukázal rubín, ´hned mi oznámil, že se dá směnit a pak je to částka, kterou chtěl. "Paráda" zazubím se a přivřu očka...
'Hej... Loki... co to děláš?!' zaúpí mi v hlavě hlas mé drahé bojácné polovičky a já se jen zazubím ještě víc. A v klidu hlásek ignoruji. Normálně jsem se takhle ztřeštěně nechoval... ale... miloval jsem věci... miloval jsem směňování... a hlavně dělání naschválů Lokimu... Ten se bude divit, co mu s tělem provedu. V tom už mi pan Wu foukne prášek na tělo. Trochu mi ho vlétne i do nosu, což mě donutí kýchnout... ale... měl jsem co jsem chtěl... znaky... Zlatavé znaky... z nosu se mi až na čelo táhl zlatavý znak Yggdrasilu a má delší srst byla na koncích na krku také obarvená na zlatavo. Nejistě se podívám do zrcátka. 'No Loki... jsi fešák... jen nevím, jak to vysvětlíš Dracovi.' uchechtnu se sám pro sebe a slyším v hlavě zlostně zavrčení Lokiho a zároveň jeho zoufalé zaúpění.
Narozdíl od Lokiho jsem se o bohy tak nějak zajímal... nesnášel jsem je tak nějak stejně jako Stray... věřil jsem hlavně na Smrt... ale... u lidí jsem slyšel o vikingských bozích... a jeden se jmenoval stejně jako já... dokonce ten, kterého jsem měl z těch příběhů nejradši... takový proradný... Jen se ušklíbnu a lehce se nakrucuji před zrcadlem. "Děkuji mistře Wu... třeba se zas někdy uvidíme." zazubím se a rozloučím se tím s ním. Ten na mě sice divně hledí, ale... očka mu září štěstím z uzavřeného obchodu. Jen v klidu odejdu opodál, kde si v klidu lehnu a olíznu si tlapku... pak pustím k moci zpět Lokiho...
Konečně... konečně mě pustil do těla... v ten moment si okamžitě stoupnu a má srst se mi lehce naježí.. "Ty... ty...!" mluvím nahlas směrem k "Lokimu", který se mezitím uvnitř mé hlavy směje 'Mluvíš nahlas, zlatíčko...' zasměje se mi v mysli a pak zmizí...

NÁKUP
Stav účtu: 87 kšm a 1 rubín
Objednávka:
2. tlapka do elementu vzduchu - 50 kšm
→ zůstatek 37kšm 1 rubín
Směna: 1 rubín → 10 kšm = 47 kšm
Znaky (po domluvě s Barn <3) - 40 kšm
Zůstatek:

22

Konečně byl tady a byl to zpátky můj milovaný vlček. Nejistě zavrtím ocasem a když do mě strčí čumákem, na oplátku mu ho olíznu. Nezlobil jsem se na něj. Chápal jsem to... mně se tam prostě jen nelíbilo. "Já se omlouvám... ty chodby ve stěnách... prostě se mi to tam nelíbilo... měl jsem to ale překousnout, pokud se ti to tam líbilo a chtěl jsi to prozkoumat." řeknu nejistě a při jeho zmínce o noci zvednu hlavu a zadívám se na hvězdy. "Máš pravdu." sám jsem byl dost unavený a tak se pomalu zvednu na své vychrtlé nožky a pohlédnu opět na hvězdy. Obloha byla nádherně čistá a... po dlouhé době mé myšlenky zamíří zpět k mým sourozencům. Cítím, jak si vítr lehce pohrává s mou srstí... a srstí "Lokiho"... opět jsem měl pocit, jako bych tu stál a vedle mě stál "Loki"... vedle mě a zároveň... uvnitř mě. Hrozně špatně se to vysvětlovalo mně samému, natož abych to musel vysvětlovat někomu jinému.
'Je to nádhera, Loki... snad tu oblohu vidí i mí sourozenci... tak strašně rád bych jim ukázal Draca... a... tebe.. a... to, jak moc jsem se změnil.' řeknu v myšlenkách ke své druhé polovičce.
'Snad... Jsem docela rád, že nás Draco a to vše dalo dohromady.' ozve se mi v hlavě hlas mé druhé polovičky... hrubý hlubší hlas, než jsem měl já. Nejistě se usměji. Bylo to poprvé, co mi tohle řekl. S těmi slovy také zmizel a tím mě vnesl zpět do reality. Nejistě se otočím a vidím, že Draco už je v polovině cesty k tomu lesu. Jen se rychle otočím a pak peláším za ním...

→ Les Alf

21

← Rokle

Když jsem byl konečně pryč od těch veškerých skalních chodeb, oddychl jsem si a lehce jsem se oklepal. Nejistě se ohlédnu a když zjistím, že tam Draco není, nejistě si lehnu do trávy a čekám až přijde. Doufal jsem, že se ke mně vrátí. Věděl jsem, že jsem asi spěchal, ale... ta rokle se mi nelíbila... příliš jsem se bál že z některých těch chodeb vyběhne někdo z těch divných vlků z hory... Ano... tehdy jsme vylezli úplně někde jinde, ale kdo ví? Byla ve všem magie. Jen bohové vědí, kde se objeví příště a koho si odnesou.
Když se po nějaké chvíli objeví drako, zvednu hlavu a lehce zavrtím s úsměvem ocasem. Byl jsem narozdíl od něj unavený, nebo... on unaveně moc nevypadal... bolela mě packa z přechodu přes horu a rokli. Už to nebylo tak hrozné, ale odpočinout jsem si potřeboval. Tahle planina se mi moc nelíbila... byla rovná, plochá... kdokoliv nás mohl vidět, ale... výjimečně jsem tu necítil nebezpečí... líbilo se mi tu mnohem více než mezi skalními chodbami plné všeho možného.

20

← Nejvyšší hora

Pokračoval jsem dál po skalnatém terénu, až mě zastavil kraj Rokle. Nejistě se rozhlédnu. V nedalekém křoví uslyším nespokojené syčení hada, kterého jsem nejspíše vyrušil ze svého vyhřívání. Nejistě se podívám na Draca, který se ke mně pomalu připojil. "Mám pocit, že tu nebudou žít úplně přívětiví tvorové." řeknu nejistě a oklep se. Tohle místo se mi líbilo snad ještě méně než ta hora. Nejistě pohlédnu na zapadající slunce a pohlídnu na cestu táhnoucí se roklí a pár skalních skrýší, které byly lehce vidět. Nejistě pohlédnu zpět na Draca. "Měli bychom odtud zmizet, než bude tma." řeknu nejistě a pomalu se vydám po pěšině dolů do rokle. Byla kostrbatá a nebezpečná jako rokle samotná. Dobře jsem si všiml, že nás občas sleduje pár očí menších jedovatých tvorů. Alespoň vypadali dost nebezpečně a jejich jedovatost jsem odmítl zkoumat.
Jdu pomalu pomalu po cestičce a každou chvíli kontroluji Draca, že je za mnou. Už byla skoro tma, když jme byli konečně na druhé straně rokle... pryč od toho divného místa ze kterého se mi ježila srst. Nenáviděl jsem jedovaté tvory.

→ Ostříží zrak

19
← Červená louka

Byl jsem rád, že jde Draco za mnou. Jemně mu olíznu čenich. Na jeho slova jsem nereagoval. Nepřepral bych ho, ale... minimálně bych mu asi zdrhnul nebo ho nějak obelstil svou rychlostí a obratností... i když obratný byl Draco dost. Myšlenka na opuštění... to, že bych ho mohl opustit mě napadlo jen jednou a to u toho jezera po tom hrozném zážitku a jeho výlevu. I tak jsem se ale rozhodl s ním zůstat. Miloval jsem ho. "Třeba jednou budu chránit já tebe." zasměji se tiše a po chvíli si uvědomím, že stoupáme na tu divnou hor. Nejistě se podívám na vrchol a bylo mi jasné, že tam nemáme šanci vylézt. Navíc z chůze po kamení mě opět rozbolela bolavá tlapka. Nejistě sejdu na nižší stezku a vydám se pomalu níž na druhou stranu téhle hory. Už od pohledu byla daleko vyšší, než hory, kterými jsme se tím divným vzduchem dostali na louku. Nejistě se podívám na Draca. "Nemyslím si, že bychom tu měli déle zůstávat... já... hor jsme si užili dost... a tahle je dost... zvláštní..." upřímně mi tu nebylo dobře. Věděl jsem, že kdybychom vystoupili výš, asi by tam už byl i řidší vzduch a měli bychom rozhled, ale... tentokrát mě to nijak nelákalo už kvůli tlapce. Navíc jsem ml zvláštní pocit, že na téhle hoře přišlo o život mnoho zvířat. Nejistě sleduji chvíli svého přítele a pak se pomalu vydám dál, opatrně po stezce níž a níž, na druhou část hory a dál, kam nás jen tlapky zanesou.

→ Rokle

18

"Já vím, že bys mě neopustil Draco... ale.... já už taky nejsem ten slabý vlček, když jsme se potkali." řeknu tiše své myšlenky. Nad tímhle jsem dlouho přemýšlel. Možná jsem nebyl silný jako Draco, ale... ve spoustě věcech jsem ho jinak dohnala a v rychlosti i předehnal. Netušil jsem, jak je to možné. Asi jsem sílil. Od té doby, co jsem přijal sám sebe v té hoře... asi kvůli Stray a kvůli tomu, co se tam stalo... To, jak jsem přijal "Lokiho"... Asi to posílilo celé mé tělo... a hlavně... sebevědomí.
Už jsem nebyl ustrašený malý pohublý vlček nad kterým "Loki" protáčel očima. Bylo to, jako by se část mé druhé polovičky vrátila zpět do mě.
Nejistě pohlédnu na horu a pak na tlapku. Trochu s ní zatřesu a pak kývnu. "Už skoro nebolí." usměji se lehce a pomalu se vydám kupředu lehkým krokem a ohlédnu se na Draca, jestli mě následuje. Na tváři jsem měl něžný, láskyplný, ale zároveň sebevědomý výraz... tenhle výraz na mně snad ještě nikdo neviděl, krom teď Draca...

→ Nejvyšší hora