Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Šedý Marcosovi odpustil za to, čeho se v minulosti dopustil. Měl zažito, že moment volby bývá těžký a jeden je při něm pěkně ve stresu, že dokáže dělat zbrklá rozhodnutí. Potkal i také, kteří se chvástali svou mocí. A měl čest i s těmi, kteří se za své činy ještě chválili. Opovrhoval takovými. Ale vlk, který teď stál proti němu, k těmhle nepatřil. "Stres nás rád staví do obtížných situací. Ale ne každý dokáže couvnout. Přiznal jsi svou chybu a poučil jsi se z ní. To je mou odměnou." Lucio mluvil pomalu a klidně. Nezlobil se, i když si to Marcos možná stále myslel. Jak řekl, odpustil mu. Ale v hloubi duše k tomu vlkovi byl stále ostražitý a připravený na podlou zradu. Zkušenosti bývají nepříjemné. Vlastně... Kdyby se Arrow v Yaloru nepřidal k Rise, on by dost možná neměl pod srstí na krku tu ošklivou jizvu z boje. Lucian měl srdce schopné porozumění, ale nebyl hlupák, aby varování bral na lehkou váhu. Ostražitost byla výtvorem instinktu, který říkal: měj se na pozoru. Svými slovy pouze přátelsky odmítl jeho nabídku. Pak by to pro něj nemělo ten morální smysl, na kterém si tak zakládal. Byl toho názoru, že Marcos by se neměl snižovat pod nadávkami z minulosti - měl by se snažit věci minulé napravit, ale neztratit při tom čest a snažit se být lepším vlkem.
Šedý se otočil k Ellie, když odešla. Byl z ní teď docela nadšený, chtěl se jí věnovat. Rozmluva se starým známým však také nebyla k zahození. Vlk se mu představil. Uvědomil si, že jeho slečna mu říkala jakousi zkomonělinou či zkráceninou a usmál se. Nebyl agresivní, čehož se původně obával. "Pro tento svět," zopakoval šedý zasněně a podíval se ke svým tlapkám. Myslel si, že to Marcos pochopí, ale nevadilo mu vysvětlovat. "Cesta života nás může zavést různými směry. Někteří se vydají na cestu ohně, jiní se vydají ke hvězdám," Lucio při těch slovech tlapkou přejel po trávě a místo ní se objevil oblak hvězd. Vlnil se, a zjev se postupně pohyboval a letěl od hvězdokupy pryč, k jiným seskupením. "A právě ten život nás táhne těmi nejrůznějšími a nejvýjimečnějšími světy jen pro to, aby nás něco naučil. Aniž bychom si to uvědomovali. A v těchto světech nás mnohdy bytosti, které v něm žijí, rády nazývají různými jmény. V Yaloru jsem byl Sleepy. Když jsem býval kluk, byl jsem znám pod zcela jiným jménem. A nyní jsem Lucio. Každý si všechny jeho skutky spojí s jeho nynějším jménem, ačkoli mnohá dobrodružství on na svědomí nemá." Co tím chtěl říct? Snad jen to, že někdy je risk nutný, aby byl očekáván další vývoj. A že mnohá jména s sebou něco nesou.
Když Ellie donesla jeho úlovek, věnoval jí úsměv a popošel k ní. Trochu se styděl, že to neudělal sám. "Dámy mají přednost," olízl jí ucho a posadil se vedle.

Krásné chvíle s Ellie byly pro šedého nezapomenutelné. Užíval si je, byl v sedmém nebi a mít okolo sebe něco, co mu připomínalo jeho oči a krásu všech radostí, byl další krásný zážitek. Mračna hvězd a hluboký vesmír... Jak rád by se tam někdy vydal znova. Když tehdy letěl vortexem, bylo to jako ukolébavka. A proto mu hvězdy byly uklidňující i teď.
Rozešel se za Marcosem a pozdravil ho. Než-li se však chlapci stihli dát do rozmluvy, ozvala se Ellie. Lucianovi přišlo nezdvořilé, že se jí najednou přestal věnovat a chtěl se věnoval oběma, ale vlčí dáma to k jeho úlevě pochopila. Pochopila, do jaké situace ho Marcosova přítomnost stavila. Přístup, kterým však vlka hnědá oslovila, se Lucianovi nelíbil. Sloužila mu? Nechtěl, aby byla odstrkována, zatímco chlapi kecaj. Vždyť lov je práce mužů. To vlčice si zaslouží být opečovávány. "Slečno Ellie," oslovil ji ještě než stihla odejít, "vemte můj úlovek. Rád se podělím," kývl na ni. Ta koza by jim mohla stačit. Sice by ji šedý zvládl spořádat sám a že měl hlad, ale pro zájmy společnosti byl ochotný jít na lov ještě jednou a později.
Všiml si, že Arrow - nebo Marco, jak jej Ellie oslovila, je trochu nesvůj. A edý chápal jeho obavy. Asi by se také na jeho místě bál pomsty. Ale tím, že byl teď šťastný ze shledání s Ellie, byl jeho duch klidný a otevřený konverzaci. "Občas jednomu nesvědčí zabývat se minulostí. Co se stalo, stalo se. Není v našem zájmu činit zle pro to, aby byl dluh splacen. A ačkoli někteří to díky neklidnému prostředí mohou vzít doslovně a toužit po pomstě, jako Navin, já rád zůstanu u prosté komunikace. Již jsem Vám odpustil a netřeba soubojů. Nic by nevyřešily," řekl Lucio naprosto klidně, snad i spokojeně. Bylo poznat, že v tomhle světě je snad i šlechtic. A vlastně... Hvězdné oči a zář na ocasu mu i slušela. "Lucio Zil Shidard, jméno mé. Lucian. Pro tento svět," představil se vlkovi zdvořile a čekal na odpověď.

I vlčí muž je někdy rád za přítomnost samice. Protože kdo jiný mu může dát tolik něhy, tolik laskavosti a pozornosti? Jiný samec jistě ne. Věděl, že samci dokáží být pěkní ignoranti. I on sám takovým býval. Avšak naučil se, že ve vztahu je nejdůležitější porozumění a vzájemné naslouchání, čemuž se Lucio dokázal v průběhu jeho dlouhého života naučit. Sice neviděl do ženského mozku a občas nedokázal pochopit to, co Ellie provádí, ale měl pro to toleranci. "Pak je to v pořádku. Ale poznám Vám na očích, když se něco děje, na to nezapomínejte," řekl vlčici, když se před něj rozvalila. Stále byl vážný, ale usmíval se. Snad by jeden řekl, že gentleman nebo vážný je pro Lucia dalším jménem. "A jsem tu proto, abych Vám pomohl," naznačil své záměry. Pamatoval si ten výraz, který Ellie měla, když o něm nevěděla. A pamatoval si, jak byla najednou veselá, že jej vidí.
I on sám na tuto hru přistoupil a pobíhal v hvězdné mlhovině společně s ní, až záře z jeho ocasu vlála ve větru. Uvědomil si, že není třeba slov. Vyfoukl teplý vzduch do jejího kožíšku a nepřestával vrtět ocasem. Vyjádřit slovy své štěstí... by ho stálo hodiny mluvení.
Přiblížil se však povědomý pach, který poznával. Neměl ho spojený s ničím dobrým, to rozpoznal hned, navíc nebyl rád, že něco narušovalo jejich krásnou idylku. Avšak nezlobil se. Byl zvědavý, o koho se jedná. Naklonil hlavu na stranu, protože přes mračna hvězd chvíli nic neviděl, ale když se vydal za pachem, magie zmizela a on se vrátil do reality. Chvíli hledal majitele pachu. Když vlk promluvil, už mu všechno docvaklo. "Arrowe! Rád Tě vidím," řekl šedý poněkud překvapeně, ale vůbec ne naštvaně. Byl klidný, jako vždy. Sice by Marcose nenazýval starým přítelem, ale jeho dávné skutky už mu odpustil. Neměl důvod být neklidný. Černo-bílý vlk však trochu nérvózně vypadal.

Luciana překvapovalo, že Ellie je z jeho přítomnosti tak nadšená. Jeho... mužský mozek to nepobíral. Jeho srdce však vědělo, co se děje, a proč se tak vlčice chová. Muselo se jí stýskat... Jak dlouho jsem spal? Opět ho přepadly výčitky svědomí. Ale hnědá vypadala spokojeně. Vypadala, že je ráda za jeho přítomnost a že si jí užívá. A tak se jen spokojeně usmíval, něžně česal její srst jako dobrý přítel a zaposlouchal se do víru jejích slov. Každý ten zvuk... Byl pro něj jako pohlazení po duši.
"Vždycky může být lépe. Ale pravděpodobnost, že jeden dostane dobrou šanci a vydá se správnou cestou, je malá." Lucio sice nepochopil její slova úplně, ale chtěl jí dát vědět, že on je tady a rád ji povede tou správnou cestou. Nelekl se, když se okolí změnilo v samotný vesmír, pouze se posadil, aby byl připraven k rozmluvě. Takhle vypadal vortex... Střihl ušima a rozhlédl se kolem. Krása... To jediné mu šlo vyčíst z očí kromě spokojenosti a klidu. Když mrkl a přesměroval svůj zrak na Ellie, i jeho magie dopomohla efektu a jeho oči splynuly s hvězdným pozadím."Slečno Ellie, mně můžete říct, co se stalo," pohlédl na ni stále si udržujíc ten vnitřní klid. "Jelikož minulost může se stát přítomností, když na ni nebudeme připraveni." Aby šedý opětoval důvěru, které mu Ellie tolik dávala, popošel k ní a svou tlapku položil na její. Z jejího chování poznával, že to neměla lehké. "Ta hvězda je zde pro Vás. Poslouchá, směje se s Vámi a svítí pro Vaši velkolepost," doplnil Ellie a s těmi slovy položil svou hlavu na její rameno.

Hnědá Ellie, která byla Lucianovi tak známá a blízká, si ho všimla. On se bál její reakce, bál se, jestli si ho vůbec pamatuje. Ale pamatovala. A byla ráda, že ho vidí! On její pocity opětoval. Vrtěl ocasem a vydal se jí naproti, nechávajíc hlad hladem. Mrtvé kůzle zůstalo ležet za ním a on běžel za tou veselou vlčicí, která vypadala, že jí jeho přítomnost překvapila a uklidnila. Lucio zpomalil z běhu a zastavil se. Překvapilo ho, že jeho maličkost vidí tak ráda... Že kvůli tomu nechala být kořist, na kterou měla spadeno. I jeho srdce poskočilo radostí, když znovu vidělo její tvář, když znovu ucítilo její objetí. Vrtěl ocasem ze strany na stranu a jen klidně stál a nechal vlčici, aby si jej opět přivlastnila. Svým čumákem se přesunul k jejímu krku a užíval si její dokonalou srst. Pak ji svým jazykem několikrát učesal srst na hlavě, aby dal najevo, že si její přítomnosti také váží. "Slečno Ellie," zopakoval zdvořile a věnoval jí úsměv. "Rád Vás opět vidím. Chyběla jste mi." Položil svou medvědí tlapku na její hruď a svýma hvězdnýma očima se podíval do jejích smaragdových. Jako tehdy v jeskyni. "Je něco v nepořádku? Mohu Vám pomoci? Máte hlad? Pokud ano, nabídněte si," pokynul hlavou ke svému čerstvému úlovku, ale nespouštěl oči z její maličkosti.

Šedý velikán si všiml, že jeho kamarádka není sama. A všiml si i toho, o co se snaží. Nebo nesnaží? Všiml si její nejistoty u lovení. Nebyl sice blízko, ale odvodil si, že kdyby chtěla lovit, už by se na ten pár vrhla. Měla hlad? Možná. Ale očividně se jí nechtělo a očividně by byla radši, kdyby lovit nemusela.
Muselo se něco stát. To není ona.
Šedý šlechtic se rozhodl nechat ji si vybrat. Soustředil se na svou kořist, kterou tiše sledoval už z hor. Bylo to mladé zatoulané kůzle. Odhadem maximálně roční. Lucian ho sledoval a snažil se přiblížit co nejblíže, ale kůzle bylo hyperaktivní a vesele se pohybovalo vpřed. Lucian si hlídal, jestli neuvidí matku. Neobjevila se doteď, předpokládal, že se neobjeví vůbec. A tak vyrazil. Kůzle se hned dalo na útěk. Vlk sice nebyl rychlý jako blesk, ale jeho výhodou byl moment překvapení. Hladově skočil po kořisti, svou vahou ji uzemnil a usmrtil silným stiskem čelistí.
Pak zvedl hlavu. Pár, na který měla spadeno jeho kamarádka, se díval jeho směrem. Nevěnoval mu však víc pozornosti a dále se věnoval vlastní romantice. Když si byl Lucio jistý, že její kořist ji naprosto ignoruje, dal jí o sobě vědět. "Slečno Ellie!" Ucítil na louce i nový pach. A byl mu známý...

<< Iceworld přes Pytias

Přechod hor Luciovi zabral nějakou dobu. Byl unaven z toho, že před pár hodinami se probral, byl hladový a kupředu ho hnal jen dobrý pocit, že uvidí svou přítelkyni. Začínalo ho bolet svědomí, že ji nechal tak dlouho samotnou. Co když se jí něco stalo? Výčitky svědomí. Sám sebe však přesvědčoval, že je naprosto v pořádku. Aby se uklidnil, přesměroval své myšlenky jiným směrem. Zastavil se u pramene v horách, aby ze sebe smyl špínu, odpočinul si v jeskyni. Pár hodin spal a nevnímal okolí. Když se probudil, už mu bylo líp. Bolest hlavy byla ta tam a srst měl zase čistou a úhlednou, jak na ni byl zvyklý.
Cesta pokračovala a on si byl téměř jistý, kde Ellie je. Když se však zastavil, zaznamenal, že se pohybuje. Musím si pospíšit. Zapomněl na to, že má hlad a pustil se do běhu. Zpomalil až ve chvíli, kdy povrch začal klesat. Nechtěl spěchat a něco si udělat, i když to nebylo hlavním důvodem. Důvod byl jasný - ucítil pach kořisti a vydal se za ní. Kupodivu měla stejnou trasu.
A tak dorazil na louku. Nebyl tu sám.

<< Mělká pláž

Přechod byl klidný. Do kožichu šedého se sice opřel mráz, ale on ho čekal, a tak se ho nezalekl. Pomyslná šipka, která udávala směr jeho cestě, se rázem přesměrovala. Ano, měl pravdu. Ellie zde byla. Nejspíše ne tady v této mrazivé pláni, ale někde dál jistě. Šedý vlk zvedl čumák a zavětřil. Ne, zde nikdo nebyl. Ani ona. A tak mu nezbývalo nic jiného než jít dál. Později se budu muset zastavit na další lov... Pomyslel si. Bylo mu jasné, že jeden zajíc mu nestačí. Komu by stačil? Ještě někomu tak velkému jako on? Ne. Povzdychl si a kráčel dál.
Všiml si, že sněhu není moc. Blížila se zima, to zaznamenal, ale léto také nebylo daleko. Mračna zastiňovala Slunce, a tak Lucian přidal do kroku, aby se vyhnul případnému dešti či sněhu. Věděl, kam míří, a tak byly jeho kroky jisté.

>> Kvetoucí louka přes Pytias

<< Ostříží zrak (přes Baštu)

Plné břicho bylo na cestu lepším společníkem než břicho prázdné. A směr cesty byl udávaný také lépe, když Lucian věděl, kde se jeho přítelkyně nachází. Chtěl ji vidět. Bál se o ni. A teď si uvědomoval, jak moc ji vlastně má rád. Co když se jí něco stalo? Bylo to něco drobného, co potřeboval ochraňovat. Bral vlčice jako stvoření, které je křehké, a musí se o něj pečovat. Avšak život ho také naučil, že i ženy můžou být průbojné a rozhodně nemají rády, když si tohle o nich někdo myslí. Ale to, co si myslí, zůstane v jeho hlavě. Nikdo nemá právo mu to brát.
A tak měl Lucian jasný směr cesty. Náušnice mu spolehlivě říkala, kudy jít, a protože měl tento vlk velmi dobrý orientační smysl, který si v průběhu dlouhých let svého života vypěstoval, odvodil si, že když ukazuje přes moře, Ellie bude na ostrově na severu. Neváhal a doklusal na konec pláže, kde směle vstoupil do portálu.

>> Ice world

60 kšm a 7 rubínů na Rhaaxe, prosím! Joo a ještě 2 mince
Opět myslím, že jsem se posunula dál, ale příště se už radši budu držet kreslení na pc :D Děkuju
A hlas... dávám Sarovi

ZAPSÁNO

Šedý vlk se probudil z dlouhého spánku. Hlava se mu točila, zrak mlžil a on byl zmatený tím časem, který zaspal.
Zřejmě na něj dosedl účinek jeho magie, když se po tom pirátském dobrodružství rozloučil se svými společníky a lehl si do stínu blízkých stromů. Zřejmě si hlavu položil k vlastnímu ocasu... Nebo to bylo celé sen? Pomalu svedl svou medvědí hlavu a zamrkal. Za tu dobu na něj napadalo dost nepořádku, a teď byl málem pod vším tím prachem a listím, které s příchodem podzimu začalo padat, pohřbený. Vstal a oklepal se. A zjistil, že to sen nebyl, protože u svých tlap našel bohatství, které piráti přivezli a které on dostal jako podíl z pokladu. Co ho hned bouchlo, byl hlad. A tak neváhal a vydal se na lov.
Věděl, že toto místo je proslavené svou bujností. Netrvalo mu proto dlouho, než našel pach potencionální kořistí, za kterou se vydal. Chvíli klusal, aby si víc přivykl svému probuzení, a pak zpomalil, aby se později mohl pustit do běhu a být plný sil. Brzy se dostal blíže k vyhlídnuté kořisti. Přikrčil se do trávy a tiše našlapoval, což mu díky tlapkám z Yaloru šlo. Výsledně nepotřeboval dlouhou dobu k tomu, aby zajíce lapil.
Donesl si svůj úlovek k jezírku. Odpočíval, jedl a pil. Užíval si paprsků Slunce. To však zastínily mraky a tak se zvedl s tím, že půjde hledat úkryt. Pomyslel přitom na vlčici Ellie. Kde asi je? Rozhodl se ji jít hledat.

>> Mělká pláž přes Baštu

// Akce byla mooc fajn, jsem ráda, že jsem se mohla s Lůcou účastnit, i ten samotný nápad byl super! Piráti tu ještě nebyli a všechny ty propracované postavy byly skvělé :)
Za odměny moc děkuji, penízky prosím přičíst, 5% do vytrvalosti, 3% do síly a 2% do rychlosti, 2 tlapy tedy do iluze

ZAPSÁNO

Chaos pokračoval, kdosi však udělal čáru přes rozpočet. Černý vlk, první důstojník, se na lodi objevil a místo bílého se zmocnil šance šedého porazit. Lucian byl trošku překvapený, ale to neubralo na jeho plánu. Rvát se uměl a ačkoli i černý byl zřejmě také posetý zkušenostmi, Lucio měl ještě další schopnost, která ho zvýhodňovala. Když po něm černý vlk skočil, chytl jeho tlapu do tlamy a svůj ocas nasměroval k nepřítelovu obličeji právě v moment, kdy se na lodi objevilo nové stvoření. Pokud černého uspal nebo ten na chvíli přestal dávat pozor, složil ho na zem a držel svou silnou tlamou - očima přitom hledal prsten, aby ho mohl vyhodit do bezpečné vzdálenosti, případně ho 'odcizit'. Také vzhlédl k drakovi, který svou silou ohrožoval posádku, a poznal v něm vlčici. V tu chvíli přerušil držení všech vodních siluet a iluzí. Když vystoupila Samantha ke kormidlu, i moře se uklidnilo a pomalu loď pohánělo zpět ke břehu. Zjistil, že kapitán je mrtvý. Takže to zvládla. Asi musela být dobrý bojovník. Nechal ji mluvit a když se paluba rozhořela, pustil důstojníka a vyskočil na blízkou bednu, aby si nepopálil tlapky. "Podmínky jsou jasné! Buď nám dáte svůj - nebo náš poklad a ke zdejším vlkům se budete chovat dobře, nebo všichni i se svou lodí půjdete ke dnu. Hned!" Zavrčel varovně, aby potvrdil svá slova. Pokud se hned vzdali, jedinou pomalou vlnou opět oheň uhasil a palubu tak zachránil.

Jeho plán bílý vlk sice prokoukl, ostatní mu však příliš nevěřili, což bylo jeho štěstí. Lucio se na bílého díval, snad aby poukázal na barvu svých očí, která nebyla modrá. Tvářil se děsně zhrozeně a vyděšeně z údajného trestu od bohů, aby svá slova ještě podtrhl. Svým trikem pomohl i vlčici, která si zřejmě také pomohla magií. Rána, kterou nepochybně musel způsobit někdo další z jejich skupinky, akorát podpořila paniku. Lucio se snažil využít příležitosti a osvobodit se, když v tu provazy praskly a on byl volný. "Díky," kývl hlavou a hledal další prostředek, který by k pomatení posádky mohl pomoct. "Udělám, co budu moct, abych těm parchantům vytřepal kožich," odpověděl jí s naštvaným vrčením. Kývl na ni a vydal se do práce. "Jo a drž se," dodal ve spěchu a sám se schoval před zraky vlků za jednu z beden a vzal sebou i zbytky provazů, které hodil do vody. U stěžně nezbylo nic a nikdo.
Lucian se soustředil. Viděl panikařící vlky a uvědomil si, že loď se z místa ještě nehla, a to díky kotvě. Hodlal to napravit, aby se první důstojník nemohl vrátit. Kotvu oddělil proudem od provazu, až se loď zakymácela ze strany na stranu a nebezpečně se nahla na bok. Jedna z obrovských vln vynesla toto těžítko nahoru, a to přímo před panikařící vlky, přistála na jedné z beden a roztřískala ji, načež spadla na palubu a zpoza ní vylezlo několik hadích siluet, které zdánlivě vydávaly jakési syčivé zvuky. "Budete potressstáni za sssvou chybu!" Zvuk nebyl dokonalý a někteří ho slyšeli mlhavě nebo chlaplavě, to však mohlo jen podtrhovat jejich kouzlo a děsivost. Potom se jeden had pustil mezi vlky, druhý se pustil k pokladu, třetí a čtvrtí zalezli zpět do moře a poslední se vydal ke dveřím do podpalubí. Bylo slyšet, jak moře běsnilo, a když had vyslovil své varování, pro podtržení situace jedna z větších vln prudce narazila do lodi.
Zatímco Lucio ovládal loutky a přesouval se na novou pozici, snažil se i přilákat bílého vlka k sobě. Tušil, že když jeho posádka nespolupracuje, pokusí se narušitele vyřídit sám. Jestli se bílý tímto směrem otočil, uviděl, jak se Lucio právě schovává za jednu z krabic. Z dálky neměl téměř šanci pojmout podezření, že by i tohle byla jen iluze. Pokud se sem bílý vlk vydal, šedý na něj číhal za rohem - a protože sil mu ubylo, tak se rozhodl zaútočit svým kouzelným ocasem, a to přímo do čumáku, než použije zuby a drápy.

Kousek po kousku ho počínání pirátů začínalo dopalovat. Postupovali tak na pohled hloupě, ignorantsky, sobecky a s nezájmem, že takovouhle morálku ještě Lucio neviděl, a to už za sebou měl pěkných pár let života plného cestování. Když ho hodili na palubu a přivázali ke stěžni, byla to poslední kapka. Při přivazování se bránil. Cvakal svými zuby u uší nepřátel ve snaze je varovat. Také přitom máchal svítícím ocasem, takže věděl, že není svázaný pevně. Zatím se však o útěk nesnažil. Jen občas tlapku srovnal tak, aby tahle příšerná poloha nebyla tak nepříjemná. Když přišel červený vlk, poznal v něm vůdce. Nebyl zrovna sympatický. Zatímco mluvil a on zůstával nespatřen, hromadil si energii pro další zákrok. Chtěl se rvát. A ta vlčice zřejmě taky. "Myslíte si, že můžete přijít do našeho světa, chovat se k nám jako k čoklům, jen tak si jít pro poklad a zůstat nepotrestaní?! Myslíte si to? H? Tak to se šeredně mýlíte. Naši bohové na nás dávají pozor, a už teď se na vás zlobí!" Tato slova Lucio řekl jakmile kapitán zmizel. Vlci mohli vidět, jak je loď čím dál tím více nadnášená mořskými vlnami, které se mnohonásobně zvětšily a prudce narážely do stěn lodi. Tato loď vlastně už za chvíli nemusí stát u břehu, nebo naopak mohla za chvíli skončit uprostřed pláně. Tento trik s magií však Lucio svedl na bohy, aby piráty vylekal tím, co dost možná neznají. Promiňte mi, mocní Iris a Nero! Pomyslel si a dál se soustředil.
Náhle se jedna vlna vynořila z vody vysoko nad ostatní a z paluby jako smetí smetla dvě krabice plné cetek vedle té, do které přišla kytka vlčice. "Zlobí se! Jste prokletí!" Pokračoval v divadle a zatímco vlci by se nejspíš měli starat o to, aby do hlubin nespadlo i víc z jejich majetku, on se pokoušel se dostat z provazů pryč. Jestli se nikdo nedíval, popadl provazy do tlamy a snažil se z nich osvobodit vší silou, kterou měl.