Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Že nechce vlče čekat. To čekal. Ale co? Co měl odpovědět? Udělal krok k vlčeti a sehnul se k němu, aby mu mohl věnovat slova, která prozatím uzavřou věc nevyřešenou. "Vím, že čekání je věc strašná, ty dlouhé minuty, hodiny, dny! Ale víš co? Na některé věci si musíme v životě počkat, aby stály za to." Dále už na vlče nereaguje, jen starostlivě ho provází hvězdným zrakem svým na cestě přes sněžnou pláň, na jejíž konci byly jeho úlovky.
A možná se dalo čekat, že úlovky budou zmrzlé, ale Lucio posmutněl. Lasička tu byla chvíli, ale zima mu nepřála nakrmit své blízké zřejmě. Pro vlče s ostrými zoubky asi ne moc dobré. Povzdechl si. "Počkej chvíli. Něco zkusím." Přikrčil se k mrtvole lasičky a nosem se jemně dotýkal jejího masa. Voda... Je všude... Voda... Pomůže. Okolo lasičky se zaleskla průhledná voda. Malá vrstva, kterou získal rozehřátím sněhu svým tělem, ale alespoň něco. Ona voda levitující ve vzduchu se rozlila na zajíce a vsákla se do jeho masa, kde zmizela. Lucian se mírně zamračil soustředěností. Tohle jestě nedělal. Voda se začala pomalu ohřívat, až se rozehřála natolik, že sníh a led z boku lasičky, který byl blíž k Echovi, začal mizet. Kam? Vypařil se. Pak šedý otevřel oči a jako pravý kuchař si uždíbl kinuaturní kousíček masa, aby se ujistil, že je maso v pořádku. "Dobré, dušené. Víc nezvládnu, jez zatím jen tady. Potřebuji oheň..." Drápkem ukázal na bok lasičky. Maso sice nebylo propečené, ale led a sníh se vypařil. Dokonce bylo mírně teplé. No nic luxus, ale k jídlu to je.
Vstal a rozhlédl se kolem. Měl také hlad, ale další složitou ohřívací procedůru s vodou už provést nedokázal. Kývl na slova Stray a zaměřil se na vlka ve sněhu. Vlčice! Jo, byla to ona a on se jí vydal naproti. Nechtěl se však vzdalovat daleko od Echa. " Solfataro! Tady jsi. Měl jsem o tebe strach. Jsi v pořádku?" Vychrlil na ni několik slov a věnoval jí milý úsměv. Když se vrátil zpět, významně se podíval na svého svěřence i na milou hnědavou vlčici, která chtěla být matkou. "Stray, Echo, tohle je má sestra, Solfatara," kývl na oba hlavou, "Solfataro, tohle je Echo. Je to syn mých dobrých přátel, kteří skonali, můj svěřenec." Rodinné vztahy. Jak skvělé zase mít rodinu! Pohlédl na Stray. Chtěl, aby se také představila, jak uzná za vhodné. Nechtěl říct něco, co by se jí nelíbilo. Urazit vlčí dámu? To se nesluší.

Debatu o jeho ocasu už šedý nehodlal dál rozebírat. Řekl všechno, co potřebovali jeho společníci vědět, řekl, aby byli opatrní a varoval je. A jestli si to nevezmou k srdci? To už je jejich věc. Třeba i oni budou mít někdy šanci okusit tu zlatou zář a dají mu za pravdu. Echa jenom krátce pokáral pohledem, aby už přestal hovořit o jeho schopnostech a zrádnosti té záře. Jenže... Ani debata o tom, že by měl být rodičem s někým, koho vůbec nezná, se mu nelíbila. Jenže z toho také nemohl vinit vlče, že to neví. A bylo vidět, že ho toho musí ještě naučit dost. Vlastně... proč nepřijmout partnerku třeba na zkoušku? Možná Stray nezná, ale zatím se jeví jako příjemná mladá a sympatická vlčice, která neskrývá své pravé já pod nenápadnou maskou. "Rozhodnutí přijde, ale ne teď. Musíš se naučit být trpělivý. Prozatím to nechme ležet, ano?" Pokusil se nenápadně vybruslit z nepríjemné situace. Nebo to bylo přeci jen moc nápadné? No, hodlal tím i tuto debatu uzavřít. Musel přiznat, že slova vlčete ho překvapila a přemýšlel nad tím, jestli je opravdu pěkný, velký a silný vlk. Velký byl, o tom žádná. Měl to v rodině, po otci. Silný? Možná něco přidávala váha... Ale pěkný? Byl někdy pěkný? Nedělalo to jenom přirozené zbarvení a okouzlující oči? Možná.
Byl rád, že se se konverzace otočila jiným směrem. S úsměvem se podíval na Stray, které se před chvílí pohledem vyhýbal, snad aby neviděla to, že je maličkato v rozpacích. "Mám něco blíže. Není toho nejvíc, ale snad postačí," pohlédl na Echa, mávl ocasem a vydal se přes louku, která byla pokryta vrstvou sněhu.
Sice byla pravda, že si chtěl úlovky schovat na později, ale sám by se přiznal, že má hlad jak velký vlk. Však... takovým taky byl. Když došli na místo, kde zpod sněhu vystupovala malá skála, začal hrabat. Brzy na to vytáhl ze sněhu zasnéženou lasičku, a o chvíli později ještě krásného promrzlého zajíce. Kromě toho, že byly úlobky krapet ledové, byly však zcela čerstvé. Mráz se o to postaral. "Tady," podal mrtvou lasičku vlčeti a očistil ji čumákem od sněhu. Bylo to chladné... Rozhlédl se kolem. "Kde je má sestra? Chtělo by to trochu ohřát," smutně sklopil uši a pohlédl na Stray. Co ty? Nemáš magii ohně? Soudím podle očí, že ne, ale... prosím!

Že bude pro někoho hrdina? Tím lépe. Hlavní však je, jestli to znamená, že bude z něho mít Echo respekt a bude ochotný ho poslouchat. Šedý mu věnoval úsměv. Možná to byla předčasná radost z toho, že i on má konečně někoho, o koho se může starat, ale byl za to rád. Tak dlouhá doba to byla, co zmizela jeho bývalá partnerka pravděpodobně i s jeho vlčaty, a doteď byl osamělý a vzpomínky na lásku ho bolely. Ale na tomhle ostrově měl zkrátka kromě brutálních bojů a dobrodružných akcí štěstí, protože potkal svou sestru a teď i synka jeho dobré známé. Když vlče zareagovalo na jeho slova o ocasu, mírně se pousmál. Bylo to zajímavé, se dívat na tu nebojácnou naivnost, kterou i on sám někdy před pěti lety nosil jako znak jeho povahy. Teď byl však jiný, než ve vlčecích letech. Změnil se k nepoznání... Jen kožich zůstal stejný. "I to, co se tváří mile a krásně, může být ve skutečnosti podlé a lstivé, může to být skrytá zbraň, která se dá využít různými směry. Nikdy nedokážeš předvídat kroky záludných schopností, víš?" Vysvětlí mu klidně. Divil se, kolik má to vlče energie. A taky se divil, že Stray o něho tolik stála, nebo se tak alespoň tvářila. "Matka je vlčice, která žije spolu s tvým otcem. Ti tě vychovávají. A nevím, jestli by chtěla tady máma Stray žít s někým, jako jsem já, víš?" Vysvětlí mu krátce. Trochu vykolejeným pohledem se koukne na Stray. Jestli chce být matkou... Pro něj by to znamenalo žít s vlčicí, kterou nezná. Je však ochoten podstoupit to riziko, pokud budou oba dva souhlasit. "Osud je budoucnost, o které my nevíme, ale je nevyhnutelná. A ano, právě tvá rozhodnutí ohýbají koleje osudu, ale ty řídí i okolnosti, které můžou být různé. Právě teď je tu okolnost ta, že chceš, abychom pro tebe já a Stray byli maminka a tatínek, i když se my dva vidíme poprvé v životě. Musíš brát v potaz i své okolí, než se rozhodneš k něčemu, co okolí ovlivní," odpoví mu na jeho otázky klidným tónem. Byl z tohohle docela vykolejený, bylo tak trochu trapné o tom mluvit teď, když se jeho maličkost malý Echo nevědomky snažil spárovat s cizí vlčicí. A partnerství je přece o lásce a přátelství, schopnosti si pomáhat a doplňovat se, ne? Věnuje vlčici mírný úsměv a vyzývavý pohled jako nevyslovenou odpověď na její slova. Je mi jasné, že o něj také stojíš. Ale dokaž to, že máš na to, ho chránit a být jeho matkou. "Máte hlad?" Zeptá se, aby trochu odlehčil vážnost situace. I on sám měl hlad a myšlenky se mu vracely k jeho dvoum úlovkům na druhé straně louky...

Velký se sehnul a olízl svého svěřence na hlavičce. Ano, taková slova chtěl slyšet. Chtěl vědět, že vlče o jeho pozornost stojí a využije ji tím správným směrem, že se nechá vést jeho kroky a bude se pídit o zkušenosti, které mu může dát. Může ho hodně naučit. A pak... Už bude jen na něm, kolik si toho nechá říct, protože strejda Lucian umí být ukecaný, když chce. "Hrdinou budu, až budu bojovat pro dobrou věc, ze které vzejde dobrý výsledek. Zatím nejsem o nic větším hrdinou než ty, když si tě bohové vybrali a dovolili ti vstoupit na ostrovy," prozradí mu s úsměvem. Skromná slova. Jako vždycky. Nikdy by sám sebe nevychvaloval před vlčetem, i když ví, že by pak v jeho očích vypadal lépe. Jenže... Ani on sám nevěděl, jestli se může nazývat hrdinou. Možná pomohl hlavního nepřítele v Yaloru porazit a zasloužil se o to, aby byli jejich vládci opět dobrými vládci, jenže portál ho vcucl dříve, než se o tom, že všechno dopadlo dobře, stihl ujistit. "Možná je krásný, ale ta záře není jen tak, víš? Je to zbraň proti zvědavosti, protože ti poplete myšlenky a může tě omámit tak, že nebudeš umět pořádně vyslovit svoje jméno!" Upozorní ho klidným tónem, no část o uspávání stejně raději vynechá. A i přes to všechno... Vlastně neví, jestli ta hvězdná záře má ještě jiný význam, nebo ne. Ví jen to, co se dozvěděl v Yaloru.
Když se vlčice představila, i z Lucia opadla většina napětí. Poznal mnoho vlků, kteří se uměli bravůrně přetvařovat, ale byl si docela jistý tím, že tahle bojácná vlčice vlčeti nic neudělá. Navíc o něj spíše jevila zájem jako matka o vlastní dítě, což jí nemohl mít za zlé. Na šedákově tváři se objevil úsměv, když se vlče samo zvedlo a vydalo se prozkoumat tu novou osobu, ale o to víc byl ostražitý, i když to nebylo na první pohled znát. Stále seděl na místě a klidně sledoval svého svěřence, dokud ten prcek nepoložil trochu... trapnou otázku. Hodil omluvný pohled k vlčici, která u něj nenápadně hledala pomoc. V té chvíli se šedý zvedl a popošel k vlčeti, rozhodnut objasnit mu, proč se jeho přání nemůže teď hned vyplnit. "Promiň mi to, Echo, moc dobře vím, jak ztráta blízkých bolí, ale rozhodne osud, jestli ti náhradní matku věnuje, ano? Do té doby ti budu muset stačit já." Strčí do něj něžně čumákem. Doufá, že to bylo dost šetrné k vlčeti a že to malý pochopil, protože pro tohle moc... nenalézal slova.

Anoo, Blue prosím nechat ještě v uschovaných ^^

Šedý bohužel nevěděl, že zklouzl do citlivého téma. Stáhl uši k hlavě, když zjistil, že tomu drobkovi nezůstal nikdo z blízkých příbuzných. Dralo mu to srdce. Jak to, že už nikdy neuvidí své přátele - Echovy rodiče, tak i fakt, že se sem maličký musel dostat úplně sám. V jeho výrazu se objevil smutek. Věděl, že ztráta blízkých se nevstřebá hned. Sám toho zažil víc, než dost. "Už bude dobře. Jsem tu s tebou. Neopustím tě." Snažil se vlče utěšit konejšivými slovy a olízl ho na hlavičce. Možná byl velký, ale nežný být uměl také. Chtěl odvést pozornost od smutného téma, ale i jeho ta náhlá novina bolela a nebyl schopný slova. Chlad jakoby zesílil. Až další slova jeho malého přítele ho probudila z chmurných myšlenek. Povzdechl si. Ne, nebude se trápit znovu, nemůže se trápit tím, že někdo zemřel. Smrt patří k životu. "Nebudeš, to ti slibuji. Můžeš tu být se mnou, já tu pro tebe budu vždy, jestliže osud nerozhodne jinak. Nemusíš se bát," usmál se a nepřímo tím Echovi nabídl to, že bude jeho novým chůvákem, který je ochotný se s ním podělit o veškeré své zkušenosti a poznatky ze života. "Děkuji! Je to památka, kterou jsem si odnesl ze podivného světa jménem Yalor. Zní to neuvěřitelně, ale mám světky, kdesi na tomto ostrově. Byli tam se mnou totiž i jiní vlci, se kterými jsem pomáhal tomu světu, který postihly kruté časy. Dávej na ten ocas pozor," s tím ocas oddálil od vlčete, protože si vzpomněl na jednu jeho vlastnost, která byla momentálně nežádoucí. "Tato hvězdná záře je zrádná, jako ten svět. Dokáže vlkovi zamotat hlavu, víš?" Pověděl mu příběh. Mladi přece rádi příběhy, nebo ne? A on nebyl špatný vypravěč. To, že dokáže hvězdná záře na jeho ocasu uspávat, už nezmínil. Co kdyby to bylo někdy potřeba? Je to výhodná schopnost, i když s tím není zrovna nenápadný a musí být opatrný. Oči mu žádné omezení nezpůsobovaly, nebo si toho alespoň zatím nevšiml.
Hnědá cizinka se zdála býti vystrašená a nerozhodná, rozhodně nevypadala, že by zaútočila. Proč by na něj taky útočila? Sebrat jeho svěřence? Teď, když řekl, že stačí jednou mávnout ocasem a bude po boji? Na odpověď od vlčice pomalu kývl a postavil se, dával však pozor, aby Echa stále chránil před větrem svým tělem, alespoň trochu. Stál klidně, uvolněně, spoléhal na to, že s tímhle jeho zdvořilým přístupem cizinka nezaútočí ani nezdrhne, jak vypovídala její řeč těla. "V pořádku, nevadí," pousmál se, když vyklopila důvod, proč přišla až tak blízko. Nevadila mu její přítomnost, stejně však byl maličko napjatý kvůli vlčeti. "Lucio Zil Shidard, říkejte mi Lucian, těší mne. Není, čeho se bát, máte pravdu. Možná jen mrazu, který se šíří krajem." Posadil se na znak toho, že není nepřítel. Byl by ocas opět stáhl k Echovi, ale včas se zastavil. Na tuhle schopnost si bude ještě muset zvykat...

Ach ano, byl to on! Jeho ztracený mladý kamarád, potomek jeho známé. Na jeho chladné tváři se objevil potěšený výraz a úsměv. To byl už druhá známá osoba, kterou tady potkal. Bude to pokračovat? Najde tu ještě bratry, nebo někoho z jeho bývalých smeček? Nevěděl. Teď se však chtěl soustředit jen a jen na to, že našel Echa. "Lucian, můj drahý příteli. Kde jsi nechal zbytek?" Doufal, že brzy se objeví i jeho rodiče, ale ať už se rozhlížel, jak mohl, nikoho dalšího neviděl. Jen z dálky k němu vítr přivál pach cizí vlčice. To ho neuklidnilo. Kde byla jeho sestřička? Čekal, že mu ten malý hnědý špunt řekne víc, rozmluví se a třeba mu i vynadá, že odešel z jejich bývalé smečky, ale nedočkal se. Zatím. Viděl však možnou příčinu. Vlče se třáslo zimou, a tak si okamžitě lehl vedle něj, aby ho svým velkým tělem ochránil před větrem. Z jeho těla zároveň sálalo teplo, které chtěl vlčeti poskytnout. Chránit ho. To je to, co slíbil. Sobě a jemu, i když jen v duchu. "Jsme na souostroví jménem Mois Gris. Je to domov vlků, který stvořili bohové ostrovů. A právě ti rozhodli, že se k tomuto velkému společenstvu připojíš i ty," vysvětlil mu klidně. Mírný větřík mu na skvrnitá záda vál jemný poprašek sněhu, ale on to nevnímal. Ocásek svítil, hvězdičky v jeho okolí poskakovaly a sníh kolem díky tomuto jasnému světlu nabíral žlutých odstínů. I jeho oči byly jiné, než si je vlče pamatovalo, pravda. Byly taktéž plné hvězd snad ze samotného vesmíru, a zároveň se v nich zrcadlila moudrost. V tu chvíli si šedý vlk všiml kroků. Blízko. Celou dobu měl za tím zvukem natočené uši, ale až když se přiblížil více, natočil k němu hlavu, s ostražitě vztyčenýma ušima. Vlčice. Nevypadala nebezpečně. "Zdravím Vás," dal vědět o tom, že o ní ví zdvořilým způsobem, tak, jak má ve zvyku. Nevěděl, co má čekat, a tak byl připravený kdykoli vystartovat. A hlavně měl starosti o vlče, které teď hlídal. "Hledáte něco?" Zeptal se a natočil hlavu na stranu. Nechtěl, aby se vlčeti cokoli stalo, a tím, že ocas ochranářsky stáhl blíže k jeho malému tělu, to řádně naznačoval. Kdyby se však ta chlupatá koule rozhodla vydat se od něj a vystavit se tak opět větší zimě, bránit mu nebude.

Když zjistil, že sestřičku nemůže nikde najít, zpanikařil. Kde byla? Zahrabala se do sněhu? Musí ji najít! Ale první kusí donést tu lasici, co ulovil, zpět k místu úlovků. Hluboký sníh ku znemožnoval běh, a tak se snažil alespoň udržovat tempo. Díky jeho váze bylo ale těžké se brodit takovou hromadou sněhu. Kde se tu tolik sněhu vzalo? Sakra! Naštvaně švihl zářícím ocasem. Rozednívalo se, alespoň to mu hrálo do karet. Když konečně našel místo, kde si zahrabal svůj první úlovek, povzdechl si. Jak dlouho mu sakra bude trvat, než svého zajíce vyhrabe? Ne, na to není čas. "Faerio! Konec lovu, pojď sem!" Zavolal do vzduchu. Toto počasí naprosto znemožňovalo lov, a tak by se divil, kdyby teď sestřička něco ulovila. I on sám vzdal vyhrabávání zajíce - takhle alespoň zůstane jeho první úlovek déle čerstvý, a až ho bude doopravdy potřebovat, vrátí se pro něj.
Během chvíle, co se rozhlížel po bílo-šedém kožichu sestřičky, ucítil další společnost. Ten pach mu byl opravdu známý, jenže sestry nebyl... Že by jeden z bratrů? Ne, tohle nebyl pach jeho rodiny. Ale znal ho, tím si byl jistý. Opatrně se za ním vydal, tiše našlapujíc, jak to ve sněhu jen s kouzelnými tlapkami šlo. Když se konečné přiblížil k místu, odkud ten pach pach vycházel, začal napínat zrak a rozhlížet se, aby co nejdřív viděl toho, kdo mu byl tak povědomý. A opravdu, nalezl malou bytůstku, která ležela ve sněhu. Teď už věděl, o koho jde. Tak dlouho ho hledal! Hned dvě šťastné věci za sebou ho potkaly a jeho srdíčko poskočilo radostí. Stejně se však choval opatrně a vážně, s chladnou tváří, jak má zvykem. "Echo? Jsi to ty?" Zašeptal a sklonil se k němu. Nechtěl ho budit ostře.

"Co chci, to si vydupu, toho se bát nemusíš!" Kdoví, jestli to mylel vážně, nebo ze srandy, každopádně ta slova doprovázel hravý úsměv a vrtění zářivé oháňky. Šedý se vydal na hon za potravou a sledoval, jak se mění počasí a obloha - doslova jako mávnutím proutku se klidná noc s polární září měnila v den, začal foukat studený vítr a z nebe se pomalu snášely první sněhové vločky, ohlašující příchod zimy. Tiše cválal krajinou, hvězdičky na jeho ocase poskakovaly a dělaly ve vzduchu žlutou čáru, která pomalu mizela. To byla pro velkého nevýhoda, ale on už byl zvyklý na různá omezení, a tak si vybíral cestu ke kořisti přes vysokou trávu, kde byl jeho ocas i on sám skryt cizím očím.
Kráčel po stopě nějakou chvíli, než poznal, že kořist je blízko. V tu chvíli se zastavil a sledoval blízké okolí, než všemi smysly přesně určil polohu hlodavce, který zrovna hopsal přes louku, nejspíš směrem ke svému domovu. Šedý se přikrčil a číhal, dokud neviděl hnědou srst hlodavce jen kousíček od něj. Svaly se napnuly a silné zadní nohy vystřelily Lucia do vzduchu - a pak následoval krátký sprint i s kličkováním, dokud Lucio nebyl dostatečně blízko, aby chňapl ostrým chrupem po krku utíkajícího zajíce a neukončil tak rychle jeho život. Čerstvá mrtvolka mu visela z tlamy, a on se nezastavil a rázoval si to k blízkému kameni, pod který složil svůj úlovek, aby zůstal čestvý a skrytý. Vyzvedne ho tu později. Nadechl se čerstvého vzduchu a olízl krev z pysků, než se vydal na další průzkum. Cestou se rozhlížel po sestřičcey doufajíc, že ona nepřijde s prázdnou. Měl čumák u země, větřil. Trvalo nějakou dobu, než ucítil čerstvý pach, po kterém se vydal. Lasice.

Hleděl na černého vlka a přemítal, co se mu odehrává v hlavě. Nepůsobil na něj zrovna jako veselý vlk, byl... tichý a zahořklý, jako kdyby byl ponořený v myšlenkách. Sledoval, jak odchází. Nechtěl ho vyhnat, ale on asi otázku nevzal tak, jak byla myšlena. Ale vyčítat mu to nebude - přeci jen, to už je jeho věc a on se do toho plést nebude. "Vážím si jich, Elricu. Ani nevíš, jak. A tobě přeju, abys také našel někoho, kdo ti bude blízký. Rád jsem tě poznal," kývne na černého. Slova zcela upřímná, zdvořilá a opatrná, přesně tak, jak má ve zvyku.
Ještě chvíli sleduje odcházejícího poutníka, než se jeho pozornost opět stočí k jeho sestřičce. "Opustit tě? Teď? Ne! Přece bych od tebe teď neodešel, když jsem tě zrovna našel. Ani nevíš, jak jsi mi chyběla! To ty teď rozhodneš, kdy budeš mít mých slov dost, a kdy zase nastane čas se rozdělit a jít za povinostmi," odpoví trochu zaskočeně, ale s humorem v hlase. Ano, opravdu byl ochotný všechny své problémy teď hodit za hlavu, aby mohl vyhovět sestřičce ve všem, co si jen bude přát. Zamrkal na ni a rozhlédl se kolem, větřil. "Já už ani nevím, kdy naposledy jsem jedl. A víš co? Uděláme si lovecký závod. Kdo přinese víc, vyhrává. A asi nechme vysokou na pokoji, blíží se zima a zranění nejsou vhodná. Tahle louka je hojná, už jsem tudy jednou procházel, takže bych se o hojnost nebál. Úlovky pak nanosíme sem a odneseme si je někam, kde bude klid. Chápeš? Tak jo, tři dva jedna teď!" S tím se rozběhne za pachem zajíce, který ho od poloviny jeho slov šmral v nose. Měl takovou radost z znovusetkání se sestrou, že měl chuť na hry a zábavu, měl chuť vzpomínat na ty časy, kdy byli všichni spolu a soutěžili.

"A řekneš mi všechno, protože to chci vědět, Solfataro!" Zazubí se na její 'možná'. Po vyprávění zastaví pohledem na Elricovi, který se nezdál být zrovna veselý. Nevěřil, a Lucio to cítil. Ta slova říkal jen z toho důvodu, že nechtěl zůstat jen tiše sedět. Touhle větou však na sebe spíše ještě víc upozornil a šedák se zamračil. Nehodlal se však zabývat chováním ostatních teď, když tu měl svou milovanou sestřičku, kterou před mnoha lety ztratil. A ona se mu vrátila jako dar z nebe. To bylo to nejlepší, co si mohl přát! Ještě by to chtělo nalézt zbytek rodiny. Oba bratry a jeho bývalou partnerku, která tam venku možná taky někde byla. "A já doufám, že ten klid ještě nějakou dobu přetrvá. Aspoň do konce zimy, která už zapouští kořeny. Potřebuji čas, abych našel tu smečku, které jsem slíbil, že se tam jednou podívám. Potřebuji čas, abych našel ty, kteří se mnou byli v Yaloru. A potřebuji čas, abych si popovídal s tebou. Ach, tolik věcí na práci, a ještě s hladovým břichem! Nechcete si něco ulovit?" Navrhne nakonec. Jeho hlad potvrzuje fakt, že i jeho prázdný žaludek se ozval. V téhle tmě s lampióny toho ale se svítícím ocasem moc chytit nezvládne. Nebo jo? Bude ta zář lákat kořist blíž kvůli jejich zvědavosti? Lucio nahl hlavu na stranu, když se setra dotkla slovy Elrica. Asi něco naznačovala, a on zvedl hlavu a přísným pohledem se dožadoval odpovědi.

Zasmál se. Měl chuť od ní vyzvídat, každé slovo sestřičky si vrýval do paměti pod kapitolou znovusetkání se sestrou. Ze své úctyhodné výšky hleděl do jejích rudých očí, než si uvědomil, že červené oči na jejím šedém těle ještě neviděl - měl za to, že naposledy byly žluté, jako ty jeho. "Tomu se nevyhneš, stejně mi o tom budeš muset vyprávět," mrkne na ni vesele. "Zajímalo by mě, jestli si toho zažila tolik, jako já. Jsme hrozně daleko od rodného světa, ani nevím jak moc, nedokážu si představit délku té pouti, kterou jsem podstoupil já." A těch pár let zanechalo jizvy na jeho těle, duši i srdci. Stejně tu však stál, hrdý a vznešený, jako kdyby byl král sám, přesto však měl v očích určitou chápavost a přátelství. Když pomineme krev, dlouhé stříbrné prameny srsti se leskly ve svitu měsíce a jeho oči a ocas snad zářily také, posety hvězdami. Když se začal soustředit na černého vlka, všiml si u něj určitého zájmu. "Lucio Zil Shidard, Elricu, též mě těší," kývne a posadí se. Je rád, že se opět dostal do normální společnosti, kde nebyli ani lotři snažící se ho zabít, ani ty super-schopnosti samy. Už totiž necítil únavu. Při otázce o jeho náhlém vpádu sem se otočil za sebe a pak zvědavě pohlédl na svůj zářící ocas, než se otočil k svým posluchačům s odpovědí. Netušil, proč se ta schopnost zářit cestou vortexem zase neztratila. On přece nechtěl být světlem noci! To je moc nápadné! "Možná to bude znít neuvěřitelně, ale povídám vám pravdu. Vlci z jiného světa - z Yaloru - měli problémy a mě a další vlky z ostrova si vzala trhlina mezi světy, takový portál, zvaný Vortex, který nás k nim dopravil. Řešili jsme spory dvou bratrů o vládu nad tím světem, ale přitom jsme zjistili, že za prohnilostí toho světa stojí něco zdaleka jiného. Temnota v podobě jejich starší sestry, která se dala na cestu pomsty a pomocí své magie bratry proti sobě před nějakou dobou poštvala. Před tím, než nás opět vzal Vortex zpět, jsme s ní svedli boj slov i těl. Prohrála. Nejsem si však jist, že je mrtvá a vím, že má tu moc proniknout sem. O tom však jindy. A netuším, proč mě trhlina vyhodila sem. To asi osud uznal za vhodné, že je čas dozvědět se, že po světě se stále toulá naše krev," poslední slova míří hlavně na sestřičku. Zavře tu svou ukecanou tlamu, ze které proudí jeho myšlenky samy, pak si ale vzpomene, že neřekl úplně to, co chtěla Faeria slyšet. "A proč mi svítí ocas a jsem samá rána? Rány jsou z oné závěrečné bitvy. A ta zář je něco, co jsem si odtamtud odnesl a Vortex mi to úmyslně nevzal, předpokládám. Měl jsem tam schopnosti, o kterých se ti ani nesnilo. Jako kdyby mi někdo náhle propůjčil moc, která sice může být ovládáním podobná těm, které známe, ale má zcela jiný ráz. Docela zajímavé, musím říct, ale ještě nevím, nakolik se ty schopnosti zachovaly," pokrčí rameny zamyšleně a podívá se do dáli za vlky, kde vidí vysoké vrcholy hor, ze kterých svítí podivná oranžová světélka. Zase bude muset chvíli nechat mluvit někoho jiného, protože ta tlama by ho mohla zase bolet, ještě před chvílí na druhé straně Vortexu měl nakřuplou čelist. Když si na to teď vzpomněl a přejel jazykem po ostrých zubech, cítil, že zub je opět celý. Tak zranění mi zahojí a záři nechají? Zajímavé... Pohodí ocasem. Na tohle si bude muset ještě zvyknout.

Vidět svou mladší sestřičku bylo něco, co v šedém rozproudilo novou dávku naděje. Už mu byly ukradené zlé události z Yaloru. Všechny jeho starosti se přesunuly do pozadí, jen na černého vlka dával pozor. Předpokládal však, že černý vlk nebude nebezpečím, když s ním jeho sestra přišla. Hledala ho? Kdoví. On hledání svých blízkých už dávno vzdal, odevzdal svůj život do tlap osudu. A osud teď rozhodl, aby se znovu setkali. Byl šťastný. Byl rád za to, že byl tady, tady na Mois Grisu a sestřička tu byla s ním. "Jsi taková, jakou si tě pamatuju... Jen jsi vyrostla a trochu se prala, co? Usměje se mile a zase od vlčice ustoupí, vrtíc zářícím ocasem. "Musíš mi povědět, co se s tebou stalo. Myslel jsem si, že ty a Fearless jste mrtví..." Stáhne uši smutně. Pak se ale podívá na černého a zpět na sestřičku. "Měla bys nás seznámit," poví.

Opět stál na mírové planině v Yaloru. Sám. Nebyl tu nikdo z jeho přátel, nikdo blízký... Jen červená silueta velké vlčice stála jako stín nad jeho tělem. Pohlédl té věci do očí a hned mu bylo jasné, kdo to byl. Risa! Možná by se i s trhnutím probudil, ale únava ho vzala natolik, že se ze sna jen zachvěl a stočil se do klubíčka. Z jeho ran už krev netekla, ale jeho dlouhá zdravá srst byla potříštěná krví, a nejen tou jeho. I pod jeho bezmocným tělem byla tráva zbarvená rudě. A ačkoli spal a byla klidná noc, stále cítil bolest. Ještě jednou se otřásl. Stále byl u hrobu rodičů Thorina, Giaela a Risy, ale jakmile mrkl, velká silueta zmizela. Zmocnil se ho strach. Náhle uslyšel jakýsi hlas: "Jsi sám... Málokterý má rodinu... tady..." Ten hlas zněl z dálky a příliš reálně. Lucio neměl prvních pár minut klidný spánek, ale po chvíli už ho traumata nechala na pokoji a on příjemně podřimoval, nikým nerušen, stočen v klubíčku zády k vlkům, nechraněn nebezpečí kolem. Až po chvíli, když uslyšel kroky a šustění trávy, jeho ucho se natočilo směrem ke zdroji těch zvuků. Nechtěl být rušen, když spal, ale to nemohlo být vlkům jasné. "Nebuď... mě... mám půlnoc," zamumlá ze spaní a pomlaskne si . Když však zaznamená, že bytosti, co jsou tu s ním, nejsou snové postavy, nýbrž vlci, zavětří. Vlci! Jeden z těch pachů mu byl povědomý, stále byl však natolik ospalý, že nechtěl vstávat. Teprve když uslyšel náznak jména, které hrdě nosil, otočil tím směrem obě uši a v mysli se mu začaly skládat věci dohromady. Otevřel oči a zvedl hlavu, a tu natočil k vlkům. Kouzelný pohled plný hvězd mu první padl na černého vlka s rudýma očima a několikrát zamrkal, když mu pohled padl na vlčici. Tu znáš... Ano, znal ten pach, ale byl hodně jiný, než si na něj vzpomínal. Vždyť naposledy členy své rodiny viděl ještě předtím, než plně dospěl! I jeho pach se lišil, ale měl s bílo-šedou vlčicí přeci jen něco málo společného, ačkoli to nebylo jasně patrné. "Tebe znám... Ale už je to dávno..." Pomalu vstal přičemž hvězdná zář na jeho ocásku zaplápolala štěstím. Podíval se do očí šedo-bílé vlčice. Poznával ji. "Pane bože.... Solfataro! Sestříčko! Jsi to ty?" Usmál se a vrhnul se vlčici kolem krku. Náhle jakoby všechny obavy zmizely pod koberec a do jeho srdce se vlilo štěstí. Byla to ona.

<< Yalor (skrz vortex)

Zraněného vlka opět vtáhl portál a putoval časem, dimenzemi i vesmírem samým. Krev přestala proudit, rány se začaly hojit, stejně ale i na konci cesty zůstaly krvavé. Sleepy zavřel oči a nechal se nést tou silou. Už žádné šípy! Možná si z této zkušenosti něco odnesl. Nejen zářící ocas s hvězdami, krásné oči a krvácivé rány na jeho zjizveném těle, ale i trauma z šípů a rodinných svárů. Teď byl ale rád, že se vrací na místo, které zrovna přezdíval domovem.
Trhlina se ovjevila na prostorné louce a on byl nemilosrdně odhozen do vysoke trávy. S hlasitým "uh!" dopadl na záda, až se kolem rozletělo pár kapek krve. Nejhůř na tom byl asi jeho krk, který stále krvácel. Když se přetočil na břicho a podíval se na svůj levý bok, viděl, že rány na stehně a na zádech už se zacelily. Měl bych se umýt. Vypadám jako kdybych se koupal v krvavé louži... A že od toho ještě před pár chvílemi nebyl daleko! Uviděl i ocas, který stále zářil. Co to je? Jsem snad stále v Yaloru?! Ne, tady to vonělo jinak. Už tudy šel. Zvedl šedou hlavu na úroveň trávy a zadíval se k horám. Ano, byl doma, zpět na Mois Grisu. Teď se ještě potřeboval zorientovat a najít cestu ke smečce, které slíbil svou osobu. Nejdřív si ale potřeboval odpočinout a nechat rány zhojit. Drala se na něj hrozná únava... asi následek jeho schopnosti z toho cizího světa. Byl natolik otupělý, že slabé pachy dvou vlků z druhého konce louky sice zaznamenal, ale nic mu neříkaly. Kdyby jen tušil, že je tu s ním teď někdo jemu velmi blízký, choval by se úplně jinak. No, možná. Tak jako tak se potřeboval vyspat, a tak bez dalších otázek položil hlavu na přední tlapy a jako kouzlem hned usnul.