Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Lycan
Známost 15 vlků - Joseline, Ivory, Deiron, Vino, Lissandra, Zinek, Ricca, Meduňka, Enzou, Sachi, Excelsior, Solari, Ořešák, Astra, Cyra, Hvozdík (je jich 16)
Smečka - 2 tlapky do země

Yaro
Silák?

Arne
Známost 15 vlků - Einar, Stina, Solveig, Sindri, Rannei, Espen, Yaro, Taiclara, Jaina, Vidar, Astrid, Vločka, Leto, Sierra, Tiara

Zapsáno
2 tlapky nezapsány, je nutné mít i odznáček povýšení

Jen Liss a Vino pohledy, pozdrav na zbytek

Zinek, léčitel.. Udělal si důležitou poznámku v hlavě. Určitě byl dost schopný, když se hned vrhl do své práce kolem zraněného vlka. Na mámu se jen usmál, byl rád, že jí vidí a chtěl jí pozdravit, rovněž ale chápal, že teď má na starost důležitější věci a on se jí nechtěl motat pod tlapy. A potom určitě bude mít čas si s ní popovídat. Na její slova jen přikývl a dál nevyrušoval. Zdálo se, že tu nebylo nic, s čím by mohl pomoct, ačkoliv Joseline se vrhla do pomoci léčitelům. Jak tak ale poslouchal matčin proslov, dělal si v hlavě poznámky o vlcích, které neznal. Takže.. Sachi, Astra.. Solari, Ricca, Excelsior.. Ořešák. A pak ještě zaslechl jména Meduňka a Hvozdík. Zdálo se, že vlků tu bylo dost a také nejspíš lovců bylo ve smečce dost. Ale co naplat, nejspíš to měl v genech. Usedl tedy poblíž otce a podíval se krátce na něj, než se zahleděl do deště. Byl vytrvalý a vypadal nekonečně.. Vůbec neustával a ačkoliv nechtěl prve pod přístřešek, nakonec se přeci jen alespoň na kraj schoval, aby úplně nepromokl, když tu budou kdo ví jak dlouho. Jeho máma zatím nevyzvala a nemluvil s ní o tom, co by chtěl ve smečce dělat za roli, ale určitě na to také přijde. Přeci jen se doteď neviděli, tak neměli možnost to probrat předtím, než začal sraz. Lehce se usmál na Sachi a Meduňku, které zdravili ostatní a kývl k nim, také tu byl ještě další vlk Enzou. "Také zdravím. Jsem Lycan" představil se jen tak do prostoru, protože mu nepřipadalo úplně slušné jen mlčet a zírat na ně. Takhle alespoň budou znát všichni jeho jméno, kdyby ho někdo potřeboval.

Vino, Lissandra, Zinek pohled

Nejspíš nikdy necítil tolik pachů různých vlků na jednom místě. Zdálo se, že když jako mladší vylezl z nory (z úkrytu), tolik vlků na území nebylo. Potkal tenkrát jen Joseline, která šla nejspíš někde za nima podle pachu. A taky poznal mámu, nejspíš prostě vlče dokáže svého rodiče po pachu poznat, stejně jako rodiče svá vlčata. Přesně tak poznal i tátu v poušti. Prostě ho cítil, ten pach mu byl známý, v mžiku věděl, kdo to je. Ale nikoho dalšího z rodiny necítil.
Rozhodně se nedalo popřít, že byl bystrý a docházelo mu velmi rychle, která bije. Takže máma svolávala sraz a očividně by se měli dostavit na nějaké určené místo. Ani nečekal, že se nejen ze řevu vlka kdesi před nimi brzy dozví, kam se mají dostavit. Táta to ale věděl ještě dřív. "Takže Zinek" zopakoval si pro sebe vlkovo jméno a ačkoliv ho neviděl, přeci jen už věděl, jak je cítit. Určitě ho pak nějak pozná. Jenom zatím pohlédl na otce a usmál se na něj. "Pokud je to důležité znát všechny členy, určitě se budu snažit je všechny poznat" přikývl k němu a ještě chvíli ho sledoval. Cestou k jezeru se zaposlouchal do deště, který byl dost silný, ale pod stromy to ještě šlo. V hlavě se mu vyrojilo několik vlezlých myšlenek, ale teď se nechtěl ptát na další otázky, protože se zdálo, že důležitější věci byly přímo před nosem.
A tak dorazil k jezeru, kde už několik vlků bylo. Sledoval je, protože nikoho z nich vlastně osobně nepotkal. A pak pohled stočil k hnědé vlčici s úsměvem. Máma, byla tady a vypadala dobře. A usmála se na něj. Pohledem sjel na šedého vlka, který byl zraněný a potom na druhého šediváka, který byl ten jmenovitý Zinek. Mezitím sledoval s fascinací mámu, která se rozhodla vytvořit přístřešek, aby na všechny přítomné nepršelo. Na chvíli zavřel oči a opravdu se zasnažil, aby přiložil tlapku k dílu, jenže jeho magie se zdála tak hrozně slabá, což ho uvnitř opravdu rozhořčilo. Věděl, co přesně udělá potom.. Musí zesílit. Potřeboval se více naučit své magii a zlepšit své fyzické schopnosti, aby byl k něčemu. Pro sebe si cosi zabručel, než opět otevřel oči a díval se chvíli na ten magický výtvor, než pohled stočil na mámu. Hodlala snad zůstat venku? Vešla by se dovnitř přeci taky. "Ahoj, mami" pozdravil jí slovy, když k ní kousek popošel. "Moc rád tě vidím" zamáchal zlehka ocasem. Ale nechtěl jí vyrušovat v proslovu, a tak chvíli počkal, načež se zadíval dovnitř do přístřešku, kde prováděl Zinek léčení. "Mohl bych nějak pomoct?" otázal se po chvilce, aby neskákal do řeči. Bylinky mu nic neříkaly, za to kdyby ho někdo požádal, aby došel něco ulovit na rychlé občerstvení, vrhnul by se do úkolu s nadšením.

← Les alf

Na tátu se zazubil. Měl pravdu, zase. "Pokud chodí po ostrovech, tak se s ním určitě jednou setkám a určitě ho poznám" zamrskal ocasem. Našpicoval uši a zadíval se na tátu. "Lepší rozvíjet fyzické i magické schopnosti a nespoléhat se jen na jednu věc" vydedukoval si sám. Ale to už se vydali na území, kdy cestu tentokrát vedl Lycan. Chtěl tátovi ukázat, že cestu zná a máma nebyla tak daleko. Navíc počas cesty ho do nosu praštil pach Joseline.. a ještě někoho dalšího, koho neznal. A dalšího, koho neznal.. A pak se ozval křik a pak vytí.. Na chvíli se zastavil v pohybu a zvedl hlavu uši našpicované a poslouchal, zda se neozve nějaký další zvuk. To vytí bylo mámy? A kdo tak křičel? Bylo to slyšet skoro přes celý les. Po chvilce se uvolnil a pohlédl na tátu. "Cítíš Joseline?" otázal se ho. "Říkal jsem ti, že je v pořádku" usmál se na něj a zamával ocasem ze strany na stranu, než mu tvář opět trochu ztvrdla v zamyšleném výrazu. "To vyla máma?" další otázka. "Svolává nás" napadlo ho hned vzápětí a litoval, že se na tu otázku vůbec ptal. Mohl teď působit jako hlupák, ale věřil, že táta to nikomu neřekne. Ale pak otočil pohled hlouběji do lesa. Slyšel ještě jeden hlas, který neznal. Byl tu pach, který neznal a docela blízko. "Znáš vlastně všechny členy smečky? Poznám je taky?" po očku kouknul po tátovi a vydal se dál po pachu vlka (Zinek), který tudy před chvilinkou prošel. A který očividně tak křičel. Jako kdyby se snad ztratil.. Nebo byl překvapený, že tu nikdo není? Brzy tu budou i ostatní, určitě.

<- Ostříží zrak

Byl mladý, to ano, ale i tak mu dělalo radost, že už teď je na něj táta pyšný. A co teprve až uvidí, co z něj vyroste a co se všechno hodlal naučit. Možná to bral moc vážně, ale alespoň mu to zaměstnávalo hlavu a trochu zvedalo dobrý pocit sám ze sebe. "Děkuju, tati" usmál se na něj, nic dále na to neřekl. Možná na sebe byl moc tvrdý, ale chtěl umět co nejvíce, aby měl co nejvíce možných cest, kterými se mohl vydat. Mohl mít tak víc možností před sebou, kdyby se ocitl v rohu. Mohl mít víc únikových cest. A to nebylo nutně špatně, ne? Ale o tom mluvit nehodlal, protože chtěl jen vypadat jako silný cílevědomý vlk, i když to tak ve skutečnosti v jeho hlavě úplně nebylo pravdou.
Ocitli se v lese, kde věděl, že už velmi blízko je domov. Cítil několik pachů, ale byla to zatím taková směsice, že je příliš nedokázal rozpoznat. Zvěř, vlci.. Máma? Našpicoval uši, a pak pohlédl na tátu. "Jako něco, co nikdo jiný nemá.. Třeba něco, co jakoby na první pohled na ostrovy nepatří?" napadlo ho k obchodníkovi, o kterém vedli řeč. Ale nějak nedokázal vymyslet věc, která by to mohla být. Přeci jen.. viděl to, co je kolem. To, co nebylo kolem přeci zatím nemohl znát. A přeci věděl, že toho vlka nepřehlédne.
Opět na tátu docela dlouze pohlédl, když se rozpovídal na jeho otázky. Takže to tu pro něj bylo jako nový začátek? Pousmál se a přikývl, že chápe. "Nejspíš.. Co neznáme, to nám nechybí. Připadá nám to normální. Ale věřím, že i když máme magii, určitě není na škodu rozvíjet i ostatní vlastnosti" zamáchal ocasem a usmál se na něj. "Myslím, že jsem cítil mámu. A ukážu ti, že znám cestu domů" hodil na něj významný pohled a pro teď převzal vedení cesty on.

-> Území Daénské smečky

<- Rokle

Zadíval se na tátu a usmál se nad jeho slovy. Nejspíš každý rodič byl pyšný na své dítě, když vyloženě nedělalo blbosti, ale to neznamenalo, že by nemohl být ještě lepší. "Děkuju, ale mám se pořád hodně, co učit" zazubil se na něj, pohodil ocasem a pokračoval roklí dál. Ocitli se na pláni, kde už předtím také byl. Tady to znal, takže spíš věnoval pozornost tátovi, než aby zkoumal okolí jako ještě před chvílí, kdy se snažil zapamatovat si cestu a místo, kterým procházeli. "To je hodně věcí, které se jeden může naučit ovládat" zamyslel se nad tím. Možná by mohl časem umět všechny? Nebo skoro všechny? Určitě si chtěl najít to, co mu bude užitečné. Zatím ani plně neovládl svůj element, takže o dalším mohl sotva přemýšlet. Třeba by to na něj dokonce mohlo být moc věcí najednou a on by pak nebyl vůbec silný, ale naopak. A to by nebylo dobré. Všechno mělo svůj čas. "Takže chceš říct, že ten obchodník je nepřehlédnutelný?" zeptal se ho zkoumavě. Jak jinak by ho poznal? Přeci ani nevěděl, jak vypadá nebo co je zač, žádný popis nedostal. Ale ta slova na druhou stranu zněla, že ho rozhodně přehlédnout nemůže, že ho určitě pozná i bez těch informací, které mu chyběly. Což mu připadalo trochu zvláštní, ale třeba bude mít to štěstí se s ním někdy setkat a zjistit více o magiích. I tak si ale myslel, že nebylo na škodu sílit a učit se fyzickým dovednostem.
Myšlenky mu ale velmi rychle upoutalo tátovo vyprávění o tom, že vlastně pochází z jiného světa. Nebo spíš mimo ostrovy. Takže byl svět opravdu daleko větší, než jen tyhle ostrovy. "A existuje cesta zpátky tam, odkud jsi přišel? Nebo jsi se už nechtěl vrátit?" zeptal seho zvědavě a prohlížel si chvíli jeho tvář, než opět pohlédl před sebe. "Jaké to bylo žít bez magie?" měl tolik otázek, a přesto mu připadalo, že se snad ani na všechny nedokáže zeptat. Všechny ty informace byly nové a zajímavé, ale jeho osobně nenapadlo, že by opustil rodinu jen pro nějaký výlet do neznáma. A navíc se blížili domů, les už měli prakticky před čumákem.

-> Les alf

← Nejvyšší hora

Neměl proč pochybovat o zkušenosti, kterou měl táta. Přeci sám řekl, že to ani pro něj nebylo zprvu příjemné. Možná si časem zvykne. Ale rozhodně se nehodlal vzdát myšlenky na to, že by jednou přeplaval z louky na pláž. Nadšeně střihnul ušima. "Moc rád!" zazubil se na něj vesele. Ale přechod přes horu nebyl zrovna jednoduchý, takže se snažil hlavně soustředit na to, aby špatně nešlápl. Opět se na tátu podíval a zasmál se. "Já jen říkám, jak to cítím" drcnul do něj jemně na oplátku. "Děkuju tati, budu se snažit tě nezklamat. Chci, abys na mě byl jednou moc pyšný" řekl hrdě a vypjal hruď. Ale mohl na něj být pyšný přeci i kdykoliv, když se mu něco podaří, nebo ne? Přeci jen byl jeho táta. Ale to neznamenalo, že by chtěl předbíhat sourozence s soutěži o rodičovskou lásku. To vůbec. Teď si jen přál, aby i oni byli v pořádku.
Sestup z hor byl snad ještě složitější než výstup, ale to nevadilo. Mohl si tak natrénovat koordinaci těla a mohl zesílit. Chtělo to prostě jen tréning a překonávat překážky. "Jaké jsou další?" zeptal se ho a zamyslel se nad tím, co by ještě mohlo být magií. Když se rozhlížel kolem sebe, napadaly ho akorát základní věci, které viděl kolem. "Vzduch? Voda?" navrhl svoje možnosti a usmál se. Konečně však ten nejhorší terén byl za nimi, nebo si to alespoň myslel. V rokli už přeci byl a pokud se nemýlil, už byli dost blízko domova. Stačilo ještě chvíli kráčet dál. "Ty jsi se narodil taky tady? Nebo.. existují i místa mimo ostrovy?" napadla ho další otázka. Určitě to nekončilo jen tady, něco přeci muselo být za tím mořem a oceánem, kterým byly ostrovy obehnané jako hradba. Někde možná existují jiné světy, než byl ten jejich. Ne že by toužil se tam vydat, ale zvědavost byla prostě neumlčitelná.

→ Ostříží zrak

← Červená louka

Prve netušil, čemu se táta směje, ale nakonec pochopil, že to nebyl škodolibý smích, ale naopak. Přeci ani tátovi se nelíbil první průchod portálem. Prostě geny nezapře, ale ani nechtěl. Zamrskal ocasem a zazubil se na něj, protože ano měl pravdu. "Jsme si v tomhle podobní. Věřím, že se to časem zlepší, protože ty nevypadáš, že by ti průchod teď nějak uškodil. Ale samozřejmě chci zesílit a jednou na tu pláž přeplavu" řekl pořádně nahlas, i když to sliboval hlavně sám sobě. Jednou určitě přijde moment, kdy na tu pláž přeplave. A čím dřív se začne učit plavat a začne sílit, tím dříve to bude. Byla to velká motivace, ale nejen to.. Bylo toho více, proč chtěl být silný. "Mám mocnou mámu a skvělýho tátu. Co víc si můžu přát?" hodil po něm vážně nadšený a hrdý pohled. Úplně chápal tu hrdost vůči mámě, byla snad jeho družkou ne?
Stoupání vzhůru bylo náročné, ale on se opravdu snažil vypadat v očích otce jako ten silný vlk, který se nevzdává. Nehodlal vypadat před ním slabě, přeci chtěl, aby na něj byl táta taky pyšný. Ale dávalo mu to zabrat, to ano. Neměl energii odpovědět, a tak na upozornění jen kývnul, zatímco si dával pozor, kam šlape, aby neuklouzl na kluzkém horském povrchu. A když byli velmi vysoko, na chvíli se zastavil, aby nabral dech, ale také se chtěl zadívat do dálky. "Velmi se těším domů" potvrdil mu a usmál se pro sebe. A pak se rozešel dál, protože je čekala cesta dolů. S tím ho ale napadaly další otázky, na které by se mohl zeptat, než dojdou na území smečky. "Tati" pohlédl na něj vážně. "Když je na ostrovech magie všude kolem, je taky uvnitř každého z nás?" zeptal se ho zvědavě, protože si vážně nevzpomínal, že by mu o magii někdo vyprávěl. A to byla přeci důležitá součást jeho života.

→ Rokle

Jméno: Lycan
Počet příspěvků: 22
Postavení: Sigma (kappu jsme neodehráli) ?
Povýšení: xx
Funkce: chce se stát lovcem
Aktivita pro smečku: Narazil náhodně na tátu a společně se vrací na území smečky
Shrnutí: Vydal se na průzkum ostrovů, sám na vlastní pěst. Trochu se zatoulal v poušti, kde na něj narazil táta. Společně se vydali na cestu zpátky na území smečky. Cestou stihli prodiskutovat spoustu věcí, Vino svému synovi předal spoustu mouder a Lycan si vyzkoušel dokonce lovit, což jej nadchlo natolik, že se této funkci chce věnovat více.
Questy: xx

Netrvalo to dlouho a vážně se za chvíli vynořil z portálu jeho otec. Věnoval mu dlouhý pohled, zatímco sám už konečně věděl, kde má všechny své nohy a hlava se mu nemotala jako kolotoč. "Moc jsem si ten let portálem neužil" přiznal mu nakonec, ačkoliv mohl hrát silného, prostě zvolil pro teď upřímnost. Asi to skutečně pro všechny nebylo úplně příjemné projít portálem. Ale časem se to třeba zlepší, nebo bude volit radši jinou cestu. Kdo ví! Nevzdávat se bylo hlavní. Trochu vykulil oči, když promluvil táta o mámě a její schopnosti. "Vážně? To musí být.." chvíli hledal to vhodné slovo, jak by to označil, než na něj konečně přišel. "Musí být vážně mocná" usmál se a zamrskal ocasem. Ale byl čas jít, vrátit se domů. I když mu hlavou proudily myšlenky na mámu. Bude na něj pyšná? Pozná jí? Mohl by, když i poznal svého otce. Ale smutné bylo, že si jí vůbec nepamatoval. Bylo na čase to změnit, jen doufal, že neskončí s vyprášeným kožichem. A taky snad budou s tátou držet spolu, přeci se celou dobu neflákal! Od té doby, co potkal tátu, se dozvěděl tolik nových věcí. Zkusil si lov. Měl trochu lepší představu o tom, co by chtěl zkusit dělat. Ale měl ještě před sebou spoustu času na rozvíjení sebe a svých schopností. Trochu mu úsměv uhasl, ale velmi rychle tátu doběhl a opět mu úsměv věnoval. Rozhodně v tom celém nebyl sám, nebo jo? Měl rodinu, cítil, že se na tátu může spolehnout. A už byli opravdu jen kousek od domova. Tu horu znal a předtím měl menší problém jí překonat. Ale teď se cítil silnější! Ohlédl se naposledy po portálu a vlcích, kteří se zrovna na louce objevili, než věnoval plnou pozornost cestě vzhůru.

→ Nejvyšší hora

← Sněžné tesáky (přes portál)

Mladý vlk zmizel v portálu, který ho vyplivl na druhé straně. Byl to zvláštní pocit, jako kdyby letěl nějakou červí dírou, která ho vyplivla na druhé straně vesmíru. Ačkoliv tedy věděl, kde skončí, protože druhý konec portálu už přeci viděl, i tak se cítil prve dezorientovaný. Žaludek se mu houpal sem a tam a měl pocit, že z končetin má želé. Až po chvilce, co se zmateně koukal kolem, si uvědomil, že seděl před portálem, kde vlastně byl a měl co dělat, aby se srovnal s těmi všemi vjemy, které měl v sobě. Hluboce se nadechl a zatřepal hlavou. Až po chvilce se donutil zvednout a rozhodně bylo patrné, že si let moc neužil. Zprvu vrávoravá chůze mluvila za sebe, motal se jako kdyby si dal nějaké houbičky nebo něco podobného, a nebo kdyby právě vylezl z kolotoče. Však to byl podobný dojem. Po chvilce to ale začínalo odeznívat a půda pod nohama se stávala opět pevnější, končetiny zase začínal cítit jako své a žaludek se také uklidnil. Ohlédl se k portálu, protože táta by měl být někde za ním. Pokud se nemýlil, každou chvíli by se měl z portálu vynořit a mohl jen doufat, že se mezitím úplně srovná s tím letem portálem. Možná už tuhle cestu nebude chtít dlouho absolvovat a nebo naopak čím častěji do portálu vstoupí, tím rychleji si na to zvykne. Každopádně teď už stál pevně na nohou a pozoroval soustředěně portál.

← Mlžné pláně

Možná nebyl zrovna vhodný nápad chtít takovou věc po tátovi. Ale to si uvědomil až, když to vyslovil. Nejspíš toho měl táta přeci jen hodně, když byl hlavní lovec smečky, ale na lov by ho přeci občas vzít mohl. Usmál se na něj a věnoval mu dlouhý pohled. "Tak jo. A kdybyste neměli čas, tak si najdu nějakého učitele, když budu vědět, kdo co ve smečce nejlíp umí" zamával ocasem ze strany na stranu. Rozhodně se nedalo popřít, že byl nadšený do učení se nových věcí. A přesto, když se ocitli na pláni, rázem jakoby se jeho energie změnila. Byl opatrnější a vnímavější. V mlze se mohlo skrývat cokoliv, když nad tím tak přemýšlel. Bylo to tu zvláštní, neviděl ani pár metrů před sebe. Na chvíli upřel pohled na tátu a zazubil se nad jeho slovy, než přikývl. "Ano tati. Jednou prozkoumám celé ostrovy jako ty" trochu vypnul hruď a zvedl hlavu, aby mu dal najevo, že to hodlá dodržet. Ale teď bylo třeba se soustředit na procházení skrz mlhu. A když se dostali z ní do hor, Lycan se na chvíli otočil, aby se zadíval na pláň pod nimi, která byla zahalená mlhou. "Vypadá to zvláštně" zhodnotil pro sebe po jeho slovech, a pak už pokračoval až za ním do hor, kde se po chvilce ocitli před tou věcí, kterou viděl z pláže. Chvíli se na to nedůvěřivě díval, než se ohlédl po tátovi. Bude mu špatně, až tím projde? Nebo naopak tím proletí jako nic? To nejspíš brzo zjistí, ale asi se u toho umřít nedalo. Pomalu vykročil k portálu a čím víc se přibližoval, tím více byl nervózní. Ale nakonec do něj vkročil.

→ Červená louka (skrz portál)

← Začarovaný les

Spojil si jedna a jedna dohromady velmi rychle. Že Lissandra je máma nebylo nějak zvláštní. Přeci jen všichni měli svá jména, jen pro svá vlčata byli rodiči. Usmál se a střihnul ušima. "Určitě. A budeš mě učit lovit?" zamával ocasem. Přeci jen se táta tituloval jako hlavní lovec smečky, tak by ho mohl učit. A tím by spolu mohli ještě nějaký ten čas trávit. Ne že by se mu chtěl věšet na krk, ale společně strávené chvíle byly příjemné.
Následoval otcův pohled zpátky do korun stromů a následně zase pohled natočil k němu. Takže tohle bylo jediné místo, kde byly stromy takhle zvláštně zbarvené? Zajímavé. "Magie dělá zvláštní věci" poznamenal po jeho slovech. Když tu byl tenhle les a ejště nějaký další, který měl zlaté listy, rozhodně v tom musela mít prsty magie. Nejspíš se to vědecky vysvětlit nedalo. "Už jsi byl všude na ostrovech?" zajímalo jej, když se z lesa ocitli na nějaké pláni. Všude tu byla hrozná mlha, možná tu byli prostě jen ve špatném počasí, a nebo ne? Zastřihal ušima. "Co je zvláštního na mlze? Nedrží se občas všude?" zaujalo jej to, že tohle místo také označil jako zvláštní. Kývl nad jeho varováním a srovnal s ním krok. Celou cestu se držel u něj, mlha tu byla opravdu hustější než možná bylo normální, ale to netušil. Mlhu na ostrovech ještě nezažil, až teď.

→ Sněžné tesáky

← Kvetoucí louka

Nebylo lehké se rozhodnout takhle hned, navíc když doteď nad tím vůbec nepřemýšlel. Ale asi by to byla cesta jako každá jiná. Následoval tátu a pohlédl na něj při jeho slovech. Takže to nemusel dělat celý život? Mohl to zkusit a prostě se uvidí. To znělo daleko lépe než si vybrat něco, co se nedalo změnit. "Chtěl bych to zkusit" zamáchal ocasem a do výrazu se mu promítlo nadšení. V jednu chvíli si i poskočil, jak se mu ulevilo, že to není závazek na celý život. Ale pak ho zaujalo místo, kam vkročili. Bylo tu spoustu stromů, a koruny nesly zvláštní barvu. V hlavě se mu začínaly rodit tuny otázek. Kolik míst tady ještě nezná a jsou tak zvláštní? Ale zároveň zde cítil jakýsi divný pocit. Jako kdyby tohle místo bylo začarované, jako kdyby tu byla nějaká divná magická aura nebo co. Ale nezastavil se, jen následoval tátu a rozhlížel se kolem. A taky koukal, kam šlape. "Jsou na ostrovech ještě nějaké takové divně zbarvené stromy, nebo jen tady?" zeptal se najednou. "Tohle místo je zvláštní" usmál se. Měl z něj smíšené pocity. Takové necítil zatím na žádném místě, kterým doteď prošel. Teda asi kromě katakomb, ale to byl jiný pocit než tady. Tam vyloženě cítil, že je tam něco hnusného. Ale tady z toho místa měl smíšené pocity. Na jednu stranu ho to fascinovalo, a na druhou cítil zvláštní .. asi strach? Nedokázal to úplně popsat.

→ Mlžné pláně

Tátovo nadšení bylo nadšením i jeho syna. Ale přeci jen v jeho slovech cítil, že to není úplně správná cesta chtít se mu vyrovnat. Takhle by se mohl snažit celý život vyrovnat všem. Jenže on chtěl, aby na něj byli všichni pyšní. Chtěl být silný a nejlíp co nejvíce perfektní. Možná to bylo naivní, ale vnímal to jako smysl, jako něco, díky čemuž se mohl posouvat dál. Přikývl tedy v odpověď a zatvářil se nevinně. Ostatně lov s tátou byla hezká představa, protože i společně strávený čas putováním, byl příjemný. Jak tak ale poslouchal o dalších funkcích, které vyjmenoval, začínal přicházet pomaličku na to, že lov ho asi lákal nejvíc. Možná byl vážně v tomhle po tátovi. Zamrskal ocasem a nadšeně se uculil. "Nejspíš mě ten lov láká nejvíc z toho, co jsi vyjmenoval. Ale přijde mi ještě brzy na to se rozhodnout" zasmál se tiše. Byl nadšený, že si táta ukousl z úlovku, který ulovil. A tak si společně rozdělili zajíce. Mladý vlk alespoň zaplnil prázdný žaludek a necítil se už tak hladový. Pořádně si očistil čumák od krve a pohlédl na tátu. "Určitě. Děkuju. Bude čest s tebou lovit" usmál se na něj upřímně. Ale byl čas vyrazit dál. A tak se konečně zvedl a vyrazil za ním.

→ Začarovaný les