Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byl to jeho vlastně první pořádný lov. Předtím si ulovil akorát pár myší a hrabošů na louce, jinak už by byl asi mrtvý hlady. Ale nejspíš nebyl tak marný, jak se zdálo v první chvíli, kdy udělal tu zásadní chybu. V hlavě mu to šrotovalo, když začínal adrenalin opadat a on tak opět vnímal vše, nejen zajíce před ním. Zvedl hlavu k tátovi a usmál se nadšeně nad tou pochvalou. Přesně tohle potřeboval! Pomalu pustil zajíce, který už se nehýbal a zadíval se na tátu. "Stát se lovcem? Musím říct, že mě to bavilo, a asi to chce získat hodně zkušeností a hodně se naučit, abych se ti vyrovnal. A možná to bude náročnější lovit pro smečku.." zauvažoval nahlas ohledě pro a proti. "Když jsme u toho.. Jaké další funkce jsou v nabídce?" usmál se naprosto nevinně a zakousl se do zajíce, aby si utrhl pořádný kus masa. Už měl vážně hlad. Ale to neznamenalo, že by nevnímal jeho rady a iniciativu vedenou na jeho proběhlý lov. Žvýkal a soustředil se na ty všechny nové informace. Až když polknul, postrčil zajíce k tátovi. "Dej si taky" pobídl ho s úsměvem. "Děkuju tati. Vážně si vezmu ty rady k srdci a budu se snažit být co nejlepší" zamával oháňkou a nadšeně se na něj zadíval. Pochvaly byly opravdu příjemné, alespoň měl pocit, že jeho snaha k něčemu byla. Tak trochu uvažoval nad možností stát se lovcem, kterou mu táta nabídl, ale možná mu jen připadalo příliš brzy na rozhodování. A přeci měl na přemýšlení ještě celou cestu domů.

Pokýval hlavou nad tátovými slovy. Takže nejlíp nikomu nevěřit, koho neznal a koho potkal poprvé. Teď už věděl, že musí být opatrný, aby neohrozil smečku a rodinu. Nebo sám sebe. Ale to bylo až to poslední, co by jej nějak víc trápilo. Rodina a smečka byli hlavní. "Dobře. Budu si to pamatovat" ujistil tátu. Rozhodně nechtěl nikoho z rodiny zklamat. Spíš naopak. Chtěl, aby na něj byli pyšní.
Proto se teď také tak vrhnul do stopování zajíce. Ačkoliv mu vůbec nedošlo, že přímá a jednoduchá cesta, kterou hned viděl, nemusela být nutně správná. Když zajíc vyskočil z trávy a dal se na úprk, neměl čas se zastavovat nad tím, jakou chybu udělal. Tělem se mu rozlil adrenalin a on se hned rozběhl za ním. Nevnímal tátu, který se rozběhl za ním, ale soustředil se na zajíce, který běžel pryč. A když na něj začal dotahovat, zajíc udělal úskok stranou a utekl tak z jeho spárů. Své tělo o něco snížil, aby získal větší rychlost a byl obratnější. Skoro jako kdyby se v ten moment snažil napodobit menšího zajíce. Postupně, jak se za zajícem hnal, mu docházely určité vzorce v jeho chování. Většinou uskočil na jednu nebo na druhou stranu, udělal kličku nebo jen prudce zahnul, když po něm vystartoval. Chtělo to myslet rychle, a tak ho napadlo se pokusit zajíce zblbnout. Ale jak to udělat zůstávalo stále trochu otázkou. Musel zkoušet, nebo se za chvíli unaví natolik, že zajíc zmizí kdesi v dálce. Olízl si tlamu, až si skoro přikousl jazyk a v jednom kroku se zadníma tlapama odrazil. Byl poněkud překvapený sílou toho skoku a měl pocit, jako kdyby chvíli letěl, ale dopadl přesně tam, kam chtěl. Téměř před zajíce, kterého ten dopad jeho tlap překvapil natolik, že jak Lycan očekával, zahnul vpravo. V ten moment mu mladý vlk zastoupil cestu tlapou, kterou ho přimáčkl k zemi. Chňapnul po něm a zakousl ho.
Až když adrenalin trochu opadl, všiml si otce, který ho celou dobu očividně následoval. Pyšně se na něj zadíval a zamával ocasem. Po chvilce pustil už mrtvé tělo zajíce. "To byla zábava" usmál se, ale do výrazu se mu promítla trochu obava. "Proč vlastně ten zajíc poznal, že tam jsem? Směr vzduchu?" napadlo ho jako první.

← Poušť

Měl radost z toho, když se táta usmíval, ale byl si také dobře vědom faktu, že svět nebyl vždy jen růžový a veselý. Pokud však mohli překonávat věci společně.. Víc vlků, víc zvládne. Nebo ne? To samé jako víc hlav, víc ví. Dávalo by to smysl. Pohlédl na tátu a usmál se na něj na oplátku. "Snad mámu potkáme doma" ujistil sám sebe, protože mu máma taky chyběla. Však jí prakticky neznal! Bylo na čase to změnit. Rodina by spolu měla vycházet, nebo ne? Od čeho by to jinak byla rodina.
Přechod pouště nebyl úplně příjemný, ale asi lepší tudy procházet v tuhle denní dobu než třeba v pravé poledne. To by se nejspíš oba upekli. To ho tak napadlo, že ten čas zase nějak poskočil. Bylo to opravdu zvláštní, nebo byli na cestě tak dlouho a ani jim to skrz konverzaci nepřišlo? Ale brzy už se povrch pod tlapama změnil a Lycan si poměrně vydechl, když ucítil na polštářcích trávu a pevný povrch a ne ten zrádný písek. Na chvíli se zastavil, už jen aby si odpočinul a poslouchal tátu, jak mluví o smečkách. Pohledem směřoval k horám, vypadalo to jako dost rozsáhlé pohoří. "Jak vlastně poznám, že někdo patří do toho Společenstva?" zeptal se na zásadní otázku, protože pokud byli nebezpeční, čím dříve pozná, že jsou odtut, tím dříve bude moct něco dělat nebo se jim vyhnout, když to bude nutné. Opět pohlédl na otce, než mu do čumáku udeřil pach nějakého zvířete. Našpicoval uši a rozhlédl se kolem, ale nic v té trávě neviděl. "Něco cítím. Možná zajíc?" upozornil tátu, ale ten o tom už přeci musel vědět jako zkušený lovec smečky. Nejspíš už to věděl dřív, než ten pach zmerčil on sám. Ale upřímně řečeno mu zakručelo v břiše, takže by si nějakou potravu dal. Olízl si čenich a přiložil ho k zemi, aby nasál všechny pachy. Cítil stopy, nejspíš byly právě onoho zajíce, který se skrýval kdesi v trávě. Bylo to na něm kořist vystopovat a on se toho nadšeně chytil. Sice neměl moc zkušeností, takže jen hádal, ale trochu se přikrčil a šel pomaličku, potichu po stopách, až kam stopu zvládl následovat. Ani si neuvědomil, jak blízko je, ale když zafoukal vítr, nejspíš k zajícovi přivanul jeho pach a ten se najednou vyřítil z trávy. Lycan chňapnul do prázdna, ale neotálel dlouho a rozběhl se za ním.

← Palmová pláž

Vnímal mimiku v jeho tváři. Zdálo se, že ani jeho otec neznal všechno na světě. Nebo to jednoduše bylo způsobeno tím, že příroda kolem se neustále vyvíjela? Vyvíjeli se i vlci, kteří žili na těhle ostrovech? Určitě se přizpůsobovali okolí, čím déle tu žili. Přikývl na jeho odpověď, že chápe a pousmál se. "Myslím, že prostě není možné vědět všechno" odvětil k němu a věnoval mu dlouhý pohled jako kdyby tím chtěl tátu podpořit, aby si snad nemyslel, že nevědomost je špatná. Naopak! Určitě to bylo dobré, protože se jeden mohl dozvědět něco nového a užitečného, když chtěl. Sice to bylo děsivé, že by čas třeba přestal existovat, ale určitě všechno mělo nějaké řešení. Navíc pokud ostrovům vládla magie.. Musel existovat důvod, proč se to děje. Pohodil ocasem. "Určitě! Třeba přijdeme na to, proč se to děje a jak to zlomit" souhlasil vesele.
Následoval otce z té příjemné pláže zpátky do pouště. Tlapky se mu bořily do písku, ale přesto se snažil napodobit chůzi otce, když ho měl přímo před sebou. Rozhodně věřil, že tak zkušený vlk už se tu někdy pohyboval a ví, jak poušť překonat, aby neskončil někde pod ním jako mumie. Usmál se na něj, jeho smích se mu líbil a dobíjel ho zvláštní energií. "Ano ano, slíbil jsem přeci, že budu opatrný" připomenul mu s úsměvem. Ale jednou třeba na druhou stranu skutečně přeplave. A pak na něj bude otec pyšný!
Přivřel oči, jelikož chtěl vědět, jaké to je procházet portálem. Mohlo to být lepší, ale i horší. Našpicoval uši při odpovědi a upřel na tátu svůj pohled. "I přechod mostu nebyl příjemný. Ale myslím, že to zvládnu" usmál se na něj. Jestli se snažil ujistit sám sebe nebo otce, to byla otázka, na kterou si nechtěl odpovídat. Alespoň však věděl na co se připravit. Avšak zmínka o smečce v poušti jej opět zaujala a přivedla naštěstí na jiné myšlenky. "Jsou na ostrovech ještě další smečky?" zeptal se hned následně. Jeho radu si vzal k srdci, i když třeba se něco změnilo a alfa se změnil? Bylo to vůbec možné? Nechtěl však pro teď pokoušet své štěstí a navíc měli jiný cíl než návštěvu smečky.

→ Kvetoucí louka

Cítil jakési teplo na srdci, když se na něj táta tak díval a nemohl zastavit svůj ocas, který se houpal ze strany na stranu. Možná mohl udělat za tu dobu, co se neviděli, víc, aby na něj byl táta pyšný. Ale to bylo jen pouhé kdyby.. Teď byl prostě jen rád, že se na něj táta za nic nezlobí a bylo mu příjemně v jeho přítomnosti. "Určitě" přikývnul k němu na souhlas. Věděl, že se měl hodně, co učit. Zamrhal hodně času tím, že se tak trochu ztratil v čase.. Ale teď hodlal chňapnout po každé příležitosti se naučit nebo zjistit něco nového. Všechny nové informace rozhodně musí být užitečné. Věřil v to.
Odtrhl pohled od protějšího břehu a pohlédl na otce. Ví, jak se cítím? střihnul uchem a pozorně poslouchal. "Jakto?" vypadlo z něj a v hlase mu zazněla menší obava. "Je to nějaké temné prokletí ostrovů nebo tak?" napadlo ho. Pokud s časem neměl problém jen on, vysvětlovalo by to situaci. A nebo prostě v tom bylo něco jiného. Koneckonců nebylo zrovna příjemné nad tím přemýšlet, protože měl pocit, že to nevěstí nic dobrého. Jakoby to byla předzvěst něčeho špatného, co může ovlivnit životy vlků na ostrovech, jeho rodiny, smečky.. Pohodil si trochu hlavou, aby se vytrhl z pochmurných myšlenek. Ty by ho doběhly spíše, kdyby byl momentálně sám a neměl u sebe tátu. A tak pozornost upřel na portál a druhý břeh. "Třeba to jednou zvládnu! Až pořádně zesílím" mrsknul ocasem odhodlaně a naposledy věnoval pohled moři a druhé straně, než se otočil za otcem. "Jaké je projít skrz portál?" napadlo ho hned, když se vydal za ním. Přejít most bylo dost nepříjemné, jelikož vypadal, že se každou chvíli propadne někam do propasti. Ale nedokázal si představit, jaké musí být projít portálem. Věděl, že to brzy pozná, ale pokud bylo něco, na co se mohl předem připravit, moc rád by to udělal spíš, než se nechat překvapit.

→ Poušť

Připadalo mu zbytečné malovat čerta na zeď a přemýšlet nad tím nejhorším, co se mohlo stát. Chtěl věřit v dobro. Vidět ho všude, kam se podívá, ačkoliv nějaký ten realismus taky neuškodil. Nemohlo být vše vždycky růžové. Ale neztrácel naději, že sourozence někdy ještě uvidí. Věnoval tátovi úsměv a přikývl. Možné mu to připadalo. Rozhodně tu možnost nechtěl zavrhovat jen tak, protože je nikdo dlouho neviděl. Třeba se skutečně lenoši váleli doma v bezpečí smečky.
Chtěl se naučit mnoho různých věcí, aby našel svůj talent. Upřímně by byl nejraději dost dobrý v úplně všem, ale to asi bylo trochu nemožné. Kdo ví. Zavrtěl ocasem a nadšeně pokýval hlavou. Lov byl obživa, nebo ne? Pokud se nenaučí lovit, nikdy se nebude schopen sám uživit. A třeba jej to chytne. Překvapilo ho, co následně řekl táta. Takže on byl lovec smečky? Kolik věcí toho ještě o svých rodičích a své rodině nebo smečce nevěděl! Nejspíš mnoho. Bylo na čase to zjistit. Už chtěl něco nadšeně vyhrknout, když mun do hlavy doputovalo zbytek slov. Našpicoval uši a zastřihal jimi, protože to slyšel. "Jsem rád, že jsem přišel za tím správným tati" usmál se na něj a uvažoval, jestli ta zbylá slova přejít, nebo na to něco dodat. Byla pravda, že mámu neviděl, ani nepamatoval. Ale to ani tátu, a teď když se setkali, bylo to příjemné shledání. Možná by jí poznal stejně jako poznal tátu. Po čichu, jakýmsi instinktem, který v sobě nejspíš každé mládě mělo a díky nemuž poznalo rodiče. Nadechl se k odpovědi, ale pak jen zavrtěl hlavou. "Mámu jsem taky dlouho neviděl" namítl. Nejspíš si neměli, co vyčítat. "Osobně mi připadá, jakobych se někde zasekl v čase.. Je to zvláštní" svěřil se mu a střihnul uchem do strany, ale pak na něj upřel pohled, když pokračoval dál. "Rozhodně!" potvrdil mu nadšeně.
Lycan byl mladý bystrý vlk, který hned pochopil, co má na druhé straně vidět. A tak nebylo s podivem, že jej napadlo následně to, kam ten portál asi vede. V jeho hlavě byla ale i jiná myšlenka, která si nedala pokoj. "Dalo by se na druhou stranu přeplavat?" vypadlo z něj zaujatě. Zdálo se, že druhý břeh byl poměrně blízko, a tak by to nebylo až tak nemožné. Ale on neměl zkušenosti, netušil, jestli třeba proudy v moři nejsou příliš silné na to, aby se do nich kdokoliv vrhnul bez úhony. Po chvilce otočil hlavu směrem, kudy se díval otec. Takže druhý vchod nebo východ byl někde tam na té straně v horách. "Fascinující" přikývl s úsměvem a pohlédl na otce. "Most už jsem překonal. Chtěl bych zkusit cestu portálem" rozhodl se prakticky bez myšlení. Znělo to jako pěkný dobrodružství. Jen s tím rozdílem, že tentokrát se na něj nevydával sám, ale byl tu s tátou.

← Duny

Ačkoliv tátu moc neznal, přesto byl nadšený z tohohle setkání a dával to patřičně najevo. A nikdy přeci nebylo pozdě na to se s tátou i mámou, i sourozenci více sblížit! A přesně o tom to bylo. Některé věci vyžadovaly svůj čas, tak to Lycan viděl. Byl trpělivý, ale nestál na místě, aby mu všechny příležitosti utekly přímo před nosem. Nad jeho slovy přikývl. "Možná jsou doma. A nebo v okolí domova" zauvažoval nahlas. "Třeba je potkáme cestou" snažil se tátu podpořit, ale nebylo na škodu přemýšlet i trochu nad horší variantou. Mohlo se jim něco stát nebo se rozutekli po ostrovech tak daleko, že nemohli najít cestu zpátky. On se ze svých chyb rozhodně poučí! Nebylo to moudré, to věděl, ale teď už si byl také jistý tím, co by měl dělat a jak svou chybu neopakovat. Opět se na tátu usmál a zavrtěl ocasem. "Díky tati. Budu opatrnější" ujistil ho zatímco ho následoval dunami. Terén se příliš nezměnil, ačkoliv prostředí přeci jen ano, když se zastavili na pláži. Měl čas si promyslet odpověď na svou otázku, protože tušil, že odpověď "všechno" by nebyla moc chytrá. "Chtěl bych naučit třeba pořádně lovit, stopovat kořist.. Správně načasovat útok" odpověděl konečně, pohledem zkoumal pláž, na které se ocitli, ale to už táta měl otázku na něj, která ho vážně zaujala. Došel až ke kraji vody a zahleděl se dlouze na druhou stranu. Přivřel oči proti slanému vzduchu z moře a zaostřil do dálky. Něco tam bylo.. Něco ne tak úplně přirozeného. Vypadalo to jako.. díra ve vzduchu? "To je nějaký portál? Kam vede?" zeptal se ho zaujatě a stočil k němu pohled.

Možná mu to neměl celé takhle vyklopit, možná si měl nějaké věci nechat pro sebe. Ale chtěl získávat nové zkušenosti a jak jinak, než nejdříve uznat svoje slabiny, aby věděl, co má zlepšit. Doufal, že by mu mohl táta trochu pomoci se naučit nové věci, když už se tak náhodně potkali. "Taky tě rád vidím" odpověděl mu na oplátku a nadšeně zamrskal ocasem, protože se těšil na jejich společnou cestu. Nebyl proti, aby cestu vedl táta, protože přeci jen to tu znal více než on sám. A měl pravdu.. Neměl by se vrhat do neznáma takhle po hlavě, aniž by znal zatím pořádně okolí svého domova. Ale nesouhlasil tak úplně s tím, že Ivory byla neznámá vlčice. Přeci se trochu znali, nebo ne? Ale nad otázkou ohledě dalších sourozenců jen zastřihal ušima a upřímně pohled stočil na tátu. "Neviděl" přitakal k němu. "Jen Joseline" zopakoval opět, že viděl Joseline. Kde se toulali ostatní? I kdyžbyla pravda, že on se taky nějak zasekl v čase a prostoru.. Dalo by se říct. Moc si toho nevybavoval ze svého štěněčího období.
Pomalu se zvedl a zamířil za tátou, když se někam rozešel. Písek mezi prsty nebyl úplně příjemný a terén nebyl stabilní, což bylo poněkud otravné. Ale pokud se nenaučí v tomhle prostředí pohybovat, už nikdy se sem nebude moct podívat, aby ho více prozkoumal. "Máš pravdu.. Nejspíš jsem byl trochu naivní a zvědavý, co je na druhé straně, že jsem nepřemýšlel nad tím, jak to může být i nebezpečné" povzdechl si tiše. Žádné pochvaly se mu nedostalo, a to po ní tak toužil. Ale lepší konstruktivní kritika, než aby mu někdo vyčetl, že byl třeba neschopný nebo slabý. To rozhodně nebyl a hodlal to dokázat. "Tati, naučíš mě něco?" zastřihal ušima a pár rychlými neohrabanými skoky s ním srovnal krok.

→ Palmová pláž

Bylo zvláštní se setkat s tátou zrovna tady a za takové situace. Vůbec si nepamatoval, kdy naposledy se s ním viděl. Muselo to být dávno, ale měl v nitru jakousi radost, že se setkali. Chvíli měl jistou obavu, aby stihl ubrzdit a nesejmul ho cestou. Trochu písku, které hrnul před sebou při dobrždění, mu vlétlo do obličeje. Moc příjemná sprška to nebyla, dokonce musel zavřít oči a zafrkat. Byl to podobný pocit, jako když na pláži strčil do písku zvědavě svůj čumák, ale toho písku, který mu přistál ve tváři naštěstí teď nebylo tolik. Trochu se ošil a opět otevřel oči, když měl jistotu, že mu žádný písek nevletí do očí. Místo pozdravu na něj táta vybalil ty otázky. Jen otevřel tlamu, protože nechápal, proč zněl tak.. vyděšeně? Ale pak mu došlo, že z vrchu duny to nejspíš muselo vypadat poměrně děsivě, když si lehl do písku a jen bezvládně ležel. "Nic mi není" ujistil ho hned. "Jen jsem si potřeboval odpočinout.. Moc mi nešlo se vyškrábat nahoru, a tak jsem vymýšlel, jak bych se měl v písku pohybovat, a tak" vybalil na něj hnedka na vysvětlenou, aby mu nedělal starosti. To bylo to poslední, co by chtěl! Konečně se mu ale dostalo i odpovědi na jeho otázku, nad čímž se musel opět usmát a zavrtět ocasem. Nejspíš byl táta na nějaké výpravě, o které se mu nechtělo mluvit. Rozhodl se v tom nešťourat. "Mohl bych se připojit?" zeptal se ho hned. Rozhodně ale odmítal přiznat, že se nejspíš stejně ztratil. A pak přišla otázka mířená přímo na něj. Trochu sklopil pohled a zadíval se na své a tátovi tlapky. "Hledal jsem jednu vlčici, kterou jsem dřív potkal a se kterou se mi dobře povídalo. Pak jsem viděl Joseline u jezera, vydal se do hor.. Šel roklinou, ocitl se v lese, a pak přešel most.. Byl jsem v dalším lese, a pak se ocitl tady.." odmlčel se a podíval na něj, když střihnul ušima do strany provinile. "Vlastně vůbec nevím, co tu dělám" pokrčil jemně rameny, jak jen mu to jeho vlčí tělo dovolilo.

Bylo opravdu těžký se pohybovat v takovým terénu. Tak patří obdiv všem, kteří se v poušti pohybují jako nic. Žilo tu vůbec něco? Žádné rostliny neviděl, a živočichy už vůbec ne, takže těžko říct. Možná to tu byla jen pustá písčitá nekonečná planina, která neměla konce. A bylo tu pěkné horko. Brzy to zmohlo i mladého vlčka, který ulehl do písku, natáhl se a jen přivřel oči proti slunci. Vnímal, jak mu sluneční paprsky propalují kožich a čím déle tu ležel, nebylo to až tak nepříjemné.. Kdyby v tom kožichu nebylo takové horko. Ale upřímně ta sluneční masáž nebyla nakonec tak špatná. A nebo jen už byl tak vyhřátý, že byl líný se zvednout. Oči zavřel, aby nemusel tak namáhavě mžourat do písku a jen plul ve svých myšlenkách. Rozhodně by nebylo špatné si na takovém terénu trochu potrénovat obratnost a výdrž. Ale nikam nespěchal, jen odpočíval a přemýšlel, co by se v takovém písku mohlo skrývat. Možná nic a možná něco, co nevěděl. Třeba nějaký nebezpečný mrňavý živočich, který byl tak malinký, aby ho každý přehlédl. Myšlenky mu najednou přerušil výkřik z dálky. Bylo to jeho jméno? Někdo znal jeho jméno! Zastřihal ušima a otevřel oči, aby následně zvedl hlavu a zamžoural proti slunci na vysokou dunu před ním. Jak zaostřoval, viděl někoho, kdo se hnal dolů. Zmateně zamrkal a nastražil uši, aby se zaposlouchal, zda ten vlk neřekne ještě něco, ale jak se blížil, vzduch k němu přivál jeho pach. Byl mu.. povědomý? Měl pocit, že ho někde cítil, že ho znal, ale v první chvíli si ho nedokázal zařadit. A tak využil čas k tomu, aby se alespoň zvedl do sedu a protáhl si nožky, zatímco se vlk přibližoval a upřímně řečeno lákavý byl jeho stín, který s sebou přinášel. A pak se to v jeho hlavičce všechno poskládalo dohromady. Vykulil oči a zvedl pohled k .. "Tati?" vypadlo z něj. "Co ty tady děláš?" pozvedl koutky tlamy do úsměvu a zamrskal ocasem. Ačkoliv on by si nejspíš zasloužil stejnou otázku a možná ještě pár výčitek, že se pohyboval někde, kde to bylo nebezpečné. Ale Lycan jen vztyčil hlavu a doufal, že tátu moc nevyděsil svým malým odpočinkem.

← Temný les

Přeci jen se na konci toho děsivého temného lesa objevilo světlo a mladý vlk mířil přímo za ním. Moc si ale nepomohl, když se pod jeho tlapkami začal měnit terén a co víc.. Zmateně zamrkal, když se ocitl někde v poušti. Stál a rozhlížel se na všechny strany, protože takové prostředí viděl poprvé. Teda ne tak úplně, protože ten písek byl podobný tomu, který zažil na té zajímavé a příjemné pláži. Proč jsem taky nemohl zůstat tam? plácnul by se do čela, kdyby to bylo fyzicky možné, ale bohužel. Zvědavost byla silnější a nedalo se jí vzdorovat. A touha po chvále.. Bylo to tak naivní chtít něco takového? Nebo to bylo přirozené? Zavrtěl si hlavou a vykročil vpřed. Nejspíš tohle bylo pro teď lepší, než ten temný les. Slunce svítilo a opíralo se mu do kožichu svou plnou silou. A čím déle kráčel, tím unavenější si připadal. Ostatně skoro se cítil jako uškvařený ve vlastní kůži. Otevřená tlama a pokus chladit se jazykem vyjadřovala mnoho o tom, jak se mladý vlk cítil. Brzy měl pocit, že mu ten písek snad spolyká tlapky a uvědomoval si, jak se v takovém prostředí neuměl vůbec pohybovat. Ačkoliv se snažil vyškrábal se někam nahoru na dunu, aby se eventuálně mohl rozhlédnout kolem, nožky si nakonec samy řekly o odpočinek a jeho tělo se svalilo do písku. "Jenom 5 minut.. Je tu horko" vydechl si pro sebe a přivřel oči proti slunci se neschopný pro teď zvednout. Možná si neměl stěžovat na les, možná měl prostě ocenit jeho stín a chládek, který tam byl.

← Most

Když se konečně ocitl na druhé straně toho nestabilního a nebezpečného mostu, ocitl se opět v lese. Chvíli měl pocit jistého zmatení, že se snad nějak magicky dostal zase zpátky tam odkud přišel. Skoro měl pocit jakoby si s ním most pohrával. Ale čert to vem.. Teď se musel pořádně rozhlédnout, aby viděl, jaký rozdíl v tomhle lese byl oproti tomu minulému. Bylo to poněkud méně světla. Zdálo se to tu temnější a mrtvější, ale.. Možná to byl jen pocit. Každopádně most byl za ním a teď vykročil vpřed. Čím hlouběji v lese byl, tím více v něm byla jen maličká dušička. Tohle místo se mu přestávalo líbit a bylo znát, že kráčel opravdu pomaleji, než s jakou vervou vykročil do lesa na začátku. Temno, ticho.. Hučení nějaké vody v dálce znělo děsivě a ještě děsivěji znělo šustění keřů a korun stromů! Brr.. Pryč odtud.. zachvěl se po celém těle a zrychlil. Měl pocit, že se lesem ozývají jeho kroky a každý v něm musí slyšet jeho hluboký dech, jak za chvíli upaloval, co mu nohy stačily. Svou hlavu se snažil přesvědčit, že je to určitě jen iluze a nic děsivého ho třeba nesleduje, ale bylo tak těžké se pohybovat sám někde na takovém místě, když neznal skoro nic jiné než okolí svého domova, které vypadalo narozdíl od tohohle místa ta malebně a klidně. Sice se po chvilce zdálo, že se les svažuje do kopce, ale mladý vlk zahnul a vzal to kolem. Možná kdyby se rozhodl jít do hor, mohl by se podívat, kam se dostal, ale prioritou teď bylo se co nejrychleji dostat odtud. Přemýšlet mohl potom, až se z lesa dostane.

→ Duny

← Les u mostu

Zastavil se na kraji toho, co vypadalo jako most. Ať se snažil hledět doprava i doleva kam nejdál dohlédl, tak neviděl žádnou jinou možnost, jak by se ona díra v zemi dala překonat. Hleděl před sebe a dlouho váhal, zda se spíš nemá otočit a jít zpátky, ale něco ho táhlo na druhou stranu. Vábilo ho to, možná jen touha po nějakém obdivu. Třeba budou na něj doma pyšní až jim bude vyprávět, kam se podíval a kudy prošel! A tak nakonec vykročil. S hlubokým výdechem udělal první opatrný krok vpřed. Moc pevně to tedy nevypadalo, spíš naopak. Povzdechl si a už na začátku trochu zalitoval, kam to vlezl, ale nevzdal se a pokračoval dál. Vůbec netušil, kolik mu cesta přes most zabrala, protože se plazil pomalu a dával si pozor na každý krok. Dokonce jednou dřívko prasklo přímo pod jeho tlapou a on musel rychle reagovat a odskočit, aby nespadl dolů! Udržet rovnováhu a v ten moment doufat, že další dřívko nepraskne též.. Byl to hrozný risk. Ale dostal se až na druhou stranu.. Už byl skoro na pevnině, stačilo pár posledních kroků a byl na pevné zemi. A byl zase v lese.

→ Temný les

← Dračí průsmyk (přes Luka)

Roklina, kterou procházel, naštěstí nebyla nekonečná, ač se tak ze začátku zdála. Brzy byl konečně venku a ocitl se na louce, kde už jednou byl. Nejspíš to bylo dávno, protože si nepamatoval, zda to bylo před delší dobou nebo nedávno, ale na tom teď nezáleželo. Alespoň se ocitl na místě, kde to už přeci jen znal. Jenže slunce bylo vysoko a pálilo silně, takže les, který viděl v dálce, vypadal jako nejlepší úkryt. A tak brzy dorazil mezi stromy, jejichž koruny poskytovaly příjemný stín v teplém letním dni. Zpomalil svůj krok a užíval si hlasy ptáčků, kteří zpívali v korunách stromů. Občas uši nastražil jistým směrem, kde se v dálce něco mihlo v křoví nebo lesním podrostu. Zdálo se, že tu bylo hodně zvěře, ale teď neměl hlad, takže neměl ani v úmyslu se namáhat lovem. I když by mohl, jenže teď se chtěl jen věnovat jakému rozjímání nad přírodou kolem sebe. Nasál pachy do čenichu a hluboce vydechl, zatímco vstřebával vjemy, které pachy nesly. Někde tu v lese byli další vlci, ale netoužil momentálně příliš po společnosti, jako spíš že se jen tiše chtěl zaobírat svými myšlenkami. A to jej dovedlo až na kraj lesa, na sráz dolů, kde jediný, jak ho mohl překonat byl.. starý nestabilně vypadající most?

→ Most

← Irisin ráj

Z té zvláštní pláže mířil k nějaké roklině. Na chvíli se zastavil před tím, než vkročil dovnitř a díval se dopředu, do stran i vzhůru jakoby kalkuloval, zda je vůbec bezpečné tudy projít. Nezdálo se, že by tu procházela zvěř, nebyly tu stopy.. Za to sem tam nějakou vlčí zahlédl. Takže pokud neumřeli v půlce díky tomu, že na ně spadl kámen, tak se dostali na druhou stranu. Hluboce se nadechl a vykročil. Možná, když půjde pomalu a bude dělat co nejmenší hluk, kameny se tak často uvolňovat nebudou a cesta bude bezpečnější. Nebo taky ne. Ale za zkoušku to stálo. Při nejhorším snad uteče.. Možná to byl až moc velký risk pro takový mladý život, ale čert to vem. Pokud nějaký existoval. Když se mu tak honily hlavou různé myšlenky, dával si zároveň pozor na to, kam šlape. Na některých místech byla roklina široká, ale na některých velmi úzká. A pak tu byl taky poměrně příjemný stín, tedy dokud nezvedl hlavu a nespatřil jaký tvar má na jedné straně rokliny. V ten moment se zastavil a sledoval to, co vypadalo jako hlava nějakého velkého hada nebo draka? Srdce mu tlouklo o sto šest. Rozhlédl se kolem, a jakmile viděl, kde ten stín vznikl, oddechl si. Nebylo to živé, vypadalo to jako divná zkamenělina nebo něco. To snad ostrovy dříve osidlovali draci? Znělo to skoro nemožně, ale možná získá někdy příležitost se na to někoho zeptat. Otočil hlavu vpřed a s hlubokým výdechem zase vyrazil, aby byl co nejrychleji venku z téhle divné rokle.

→ Les u mostu (přes Luka)