Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Einar, Podběl

Snažila jsem se dostat k mámě, uvidět, jestli je v pořádku, ale Einar mě i Šalvěj, která se objevila vzápětí, okamžitě okřikl a usadil. Zarazila jsem se na místě se slzami v očích, ale dál už jsem se kupředu necpala. "Omlouvám se," špitla jsem, ale očima jsem pořád visela na mamince, kterou vlekli pryč do vedlejší místnosti, nehybnou jako... Ne. Astrid nás krátce ujistila, že všechno bude v pořádku, ale zatímco Šalvěj byla poslána za ní, mě Einar poslal zpátky k sourozencům. Nechtělo se mi. Chtěla jsem za mámou, teď hned, a ujistit se, že doopravdy bude v pořádku. Ale neměla jsem v sobě dost vzpurnosti, abych se dohadovala se samotným alfou, obzvlášť, když té logicky uvažující části mého mozku bylo jasné, že má pravdu. Stočila jsem svůj uslzený pohled na něj a krátce přikývla, než jsem se obrátila a odšourala se zpátky na své místo vedle Podběla. Neříkala jsem nic a zrak úzkostlivě upínala k vedlejší místnosti, kam všichni zmizeli. Buď v pořádku. Prosím, buď v pořádku.
Einar se záhy vrátil na své vyvýšené stanoviště a já se přiměla věnovat mu pozornost. Dozvěděla jsem se tak nejen, že nemoc se klidně může rozšířit, což mě moc nepotěšilo, ale i to, že jsem se octla mezi povýšenými vlky společně se svými sourozenci. Zvedla jsem hlavu, zaujatá, ovšem nestačila jsem ani nic pořádného říct kromě prostého: "Děkuji," které mohlo dost dobře zaniknout v okolním šumu. Potom už šli na řadu další povýšení a noví členové a moje oči se opět nenápadně stočily k tomu průchodu ve zdi. Měla jsem strach. Opravdu strach.

Podběl, Shine a vlci v jejím okolí

Na alfovu výzvu se k němu vydala máma, které bych si ve všem tom shonu kolem skoro ani nevšimla. Stejně tak i Šalvěj a Třezalku jsem zaznamenala až teď, ovšem do popředí momentálně vystoupil mámin černý kožíšek. V tlamě nesla rostlinu, kterou už nám táta ukazoval po cestě. Jak že se to jmenovala? Šóba horní? No, zase tak daleko jsem nebyla - máma je nazvala "siobami", což bylo těsně vedle. Měly být na nemoc, která se kolem šířila. Překvapeně jsem zamrkala. O tom jsem nic netušila, nějak mě to minulo. A vůbec... nevypadala máma nějak zvláštně? Přimhouřila jsem oči a vrhla pohledem po Podbělovi, jestli si toho taky náhodou nevšiml. I když on mlčel jako vždy. Rostliny se v jeskyni moc dlouho neohřály, neznámý vlk se jich chopil a odnesl je na určené místo, kam se měly skladovat nejen byliny, ale i nemocní. Trochu mi z toho šla hlava kolem - tahle nemoc zněla jako něco vážného... A asi abych to měla stoprocentně potvrzené, spatřila jsem najednou, jak se máma skládá k zemi. Vyvalila jsem oči a v mžiku jsem byla na nohou. "Mami! Mami, co ti je?" vyjekla jsem a už jsem se cpala k ní, nejspíš jsem tedy každému překážela. Jenže ona tam ležela jako... jako kdyby... Uslzenýma očima jsem hledala odpovědi u kohokoliv z vlků, kteří byli nejblíž. "Co je jí?" Hrdlo se mi stahovalo. Nedopadne jako Heřmánek. Ne, ne, ne.

//území
(reakce Podběl, trošku Hanka)

Ještě štěstí, že jsem na ty zasněžené siluety a Einara, který sám se sebou zacházel jako s dřívím na podpal, narazila. Kdybych je nesledovala, kdoví, jestli bych se vůbec dostala do úkrytu? Takhle jsem ale vklouzla dovnitř chvilku po nich a důkladně si oklepala sněhový nános z hustého kožichu. "Fujtajbl," ulevila jsem si a ještě jednou se otřásla, když mě trochu zbloudilého sněhu zastudila až na kůži.
V úkrytu bylo živo - aby ne, komu by se chtělo v takovém nečase trčet venku? Doufala jsem, že i Havran se strakou si najdou nějaké suché místečko, kam se schovají. Krom toho, že tady ale byla spousta vlků, povyku a pokašlávání se zdálo, že se chystá další sešlost. Málem bych to prošvihla, zděsila jsem se lehce a tiše jsem si začala hledat cestu mezi vlky známými i neznámými k místu, kde jsem viděla tvář bratra. "Podběle! Tak jsi u toho jezera přece nezapustil kořen," řekla jsem polohlasně s úsměvem a lehce ho přátelsky drcla do ramene. Pak už ale Einar začal mluvit a tak jsem zmlkla a začala dávat pozor.
Jména nových vlků jsem se pokusila si zapamatovat, ale víceméně mi prolítla jen tak jedním uchem tam a druhým ven. Překvapilo mě ale, že zatímco jsem trajdala po světě, podle všeho se narodily další dva vrhy vlčat. I informace o lovu pro mě byla zajímavá - třeba bych se konečně něco mohla přiučit! Zabloudila jsem toužebným pohledem k Hance, která měla rozdělovat úkoly, které se lovu týkaly. Kéž by našla nějaký i pro mě! Vidara jsem tady nikde neviděla, takže k němu jsem se se svými učednickými tužbami nacpat nemohla. Havranova udivená reakce na to, že ještě ve svém věku neumím pořádně lovit, se mě jaksi dotkla. Chtěla jsem to napravit.

//Slané jezero přes Hraniční pohoří

Pachtila a plácala jsem se do kopce a pořádně jsem ani neviděla, kam vlastně jdu. Chundelaté vločky se z nebe sypaly v zástupech a počasí se netvářilo, jako že má v plánu se umoudřit. Už abych byla doma. Jen jestli dorazili domů i moji sourozenci! Snad se nezasekli někde venku v tomhle nečase? Možná, že pořád sedí a čučí u toho jezera v cizím lese. Nechápala jsem, co je na tom tak bavilo, ale asi si na tom našli něco, co já ne.
Najít si cestu nebylo úplně snadné. Alespoň, že hustý kožich mě chránil před nejhorším mrazem, ale sněhové vločky mi pěkně mátly orientaci. Šla jsem pomalu, protože jsem si nijak zvlášť nepřála se zřítit někde ze srázu. A jak se v tomhle nepořádku dopletu do úkrytu? Usmálo se na mě však takříkajíc štěstí v neštěstí, protože jsem kdesi vpředu zahlédla záblesk světla. Přimhouřila jsem oči a po dalších několika desítkách metrů jsem rozeznala několik vlků a chodící planoucí pochodeň, která musela být Einarem. Alespoň jsem neznala nikoho jiného, kdo by tohle dovedl. Natáhla jsem krok, aby mi vlčí skupinka nezmizela z dohledu, a pomalu jsem se tak přibližovala jak k nim, tak k úkrytu.

//úkryt

"Tak trochu," pokrčila jsem poněkud nerozhodně rameny. "Některé z nich už také poznám a rozhodně mě zajímají, ale ještě jsem se úplně nerozhodla, čemu se chci věnovat nejvíc." Měla jsem být loveckým učedníkem, ale zatím jsem se k žádnému učení nedostala, snad už to cestování by mi bylo bližší, ale těžko říct - měla jsem pocit, že domů mě dovedlo spíš štěstí, než nějaký dokonalý orientační smysl. "Asi na to budu muset ještě přijít."
Vlk se představil jako Havran. Trochu mě to pobavilo. "Havran a straka, to jste si asi byli souzení," střihla jsem ušima a střelila pohledem po černobílém opeřenci. Ovšem vlk měl pravdu. Počasí se kazilo, sněžilo víc a víc a ochlazovalo se. "Ano, měla bych jít. Než nebude vidět na krok," přikývla jsem souhlasně. V horách to bude asi ještě horší. "Už druhá. Ale z té první si toho vlastně moc nepamatuju, byli jsme ještě mrňata," ušklíbla jsem se a v duchu se zarazila nad tím, jak ten čas děsně letěl. S tím se ale nedalo nic dělat. "No... tak já půjdu. Než tu zachumelíme nadobro. Ráda jsem tě poznala," zamávala jsem ocasem a pokývla Havranovi na rozloučenou: "Tak se měj." A pak už jsem si to mířila cestou do kopce, kde čekal můj domov.

//Alatey

Trochu mě zklamalo, že s ptačím společníkem se mluvit nedalo, alespoň ne tak, jak jsme si my povídali mezi sebou, což ale vůbec neznamenalo, že bych po něm přestala toužit. "To by byla zajímavá magie," snažila jsem se představit si to, ale hned mi došlo, že by asi taky měla spoustu nevýhod. "I když rozumět zvířatům by nemuselo být úplně ideální. Asi bych nechtěla lovit něco, co na mě celou dobu ječí, ať ho ušetřím," otřásla jsem se při té představě a rozhodla se, že bude lepší se cizí jazyky zatím neučit.
Už jsem se viděla, jak se se mnou moje spřátelená sova dělí o žvanec, ale černému se to zas tak nezdálo. "Nooo... trochu," protáhla jsem. Neměla jsem zatím moc šancí si to pořádně vyzkoušet. Vidar mě přece měl učit, vzpomněla jsem si, že jsem vlastně měla být lovcem - učedníkem a zatím jsem se naučila... nic. Nenaučila jsem se nic. To je průšvih. Střelila jsem pohledem k horám, které se tyčily nad jezerem. Brzy se budu muset vrátit.
"Trochu ano," zasmála jsem se taky, ačkoliv to ze mě vyšlo poněkud přiškrceně. Myslet na bratra bolelo. Povzdechla jsem si ve snaze shodit tíživý pocit, který se mi vytvořil v hrudi. Zaujalo mě ale, že černý znal i Konvalinku, i když na tom asi nebylo nic tak zvláštního. "Asi to je znát, co?" uchechtla jsem se, když poznamenal, že naši mají asi blízko k rostlinám. "Myslím, že když dají hlavy dohromady, poznají úplně každý plevel, co kde roste." Jeho tipy na moje možné jméno byly celkem zábavné, ale netrefil se ani do jména žádného z mých sourozenců. "Skoro. Jsem Máta," představila jsem se, což jsem asi měla udělat už dávno. Co se dá dělat.
Zdálo se, že v minulosti černého vlka byla spousta smutku. Svěsila jsem uši. "To mě mrzí. Vážně," pípla jsem. Jaká rodina mohla opustit svoje vlče? A jací přátelé? Jisté bylo, že černý o tom asi leccos věděl... mohl tedy mít pravdu, když říkal, že se to může stát každému? Pořád jsem tomu nechtěla uvěřit. V naší rodině se to určitě nestane. "Určitě to nebyla tvoje chyba," dodala jsem ještě. Bylo mi líto, že se mu tohle stalo. To si jistě nezasloužil nikdo.

"Dobrá otázka," zamyslela jsem se a pohupovala špičkou ocasu. Nervozita mě opustila rychle, jakmile se řeč stočila ke zvířecím společníkům. "A taky složitá. Ale asi bych raději ptáka, mohl by všechno sledovat seshora a pak mi o tom povědět! I když-" trochu jsem se zarazila a naklonila hlavu ke straně: "Může s tebou vlastně nějak mluvit? Ale to je vlastně fuk. I tak bych radši ptáka. Možná sovu. Mohla by se se mnou dělit o myši," zasnila jsem se krátce.
"Nojo, to asi ano," ohlédla jsem se nenápadně po svých bocích, abych zhodnotila stav svého kožichu, ale samotné se mi to špatně odhadovalo. Věděla jsem jen, že mi zima není a to bylo nejdůležitější. Stejně na tom určitě byli i sourozenci, o které se černý zajímal dále. "Vážně hodně," přikývla jsem bez váhání. "Je nás celkem devět," pronesla jsem automaticky a zcela zapomněla odečíst chudáka Heřmánka, než mi to v další vteřině s bolestivým bodnutím došlo. Rychle jsem se opravila a úsměv na mé tváři poněkud pohasl: "Tedy osm."
Ovšem má zvědavost byla rázem znovu probuzena, když se černý zmínil o jakési neznámé květinové vlčici. "No, pak to asi musela být nějaká z mých sester, všichni totiž máme taková jména. Jestli byla černá, tak tedy nejspíš Konvalinka," rozvažovala jsem - kdo jiný by to byl? Pokud tu tedy neběhala další odrostlá vlčata s bylinkovými jmény. Jestli ano, asi bych je měla najít. To by byla alespoň zajímavá náhoda!
Téma zrady od rodiny se mi ale moc nelíbilo. Nechtěla jsem na nic takového vůbec myslet, ale když už s tím vlk jednou začal, hlodalo mi to v hlavě. "Vážně by se to mohlo stát? Máme se všichni rádi a vycházíme spolu. Tedy... myslím..." zamumlala jsem zachvácena náhlými pochybnostmi. Ale důvěra v mou rodinu byla silnější. "Jak tě to vůbec napadlo?" zamračila jsem se lehce na černého, ani ne tak naštvaně, jako spíš ve snaze pochopit to.

"Jen jsi mě vylekal," ohradila jsem se trošku, protože jsem se rozhodně v první chvíli nevyděsila, že mě vlk přišel sežrat. Vůbec ne. Přesto jsem ho poslechla, nádech, výdech, nikdo tě žrát nebude a za ten smrad taky nemůžeš ty, všechno je v pohodě. Hned to bylo lepší a vlkův opeřený společník mě rozptýlil ještě víc. "Huh," sledovala jsem straku pohledem. "Myslíš u pana Wu? Achjo, a já u něj žádné ptáky neviděla," posteskla jsem si spíš pro sebe. Taky bych chtěla takového parťáka! Pak bych nezůstávala sama, když se se mnou sourozenci nebavili. Teda, Podbělovi jsem to asi nemohla vyčítat, ale že radši trčel u jezera jako kůl v plotě, než by šel se mnou... to jsem mu trochu vyčítat mohla, ne? Vlkova slova však skýtala naději. "Páni, to by bylo bezva! Nějakého takového společníka bych brala hned." Už jsem si to představovala a těšila se, až se to stane i mě. Říkal přece, že je to pravděpodobné.
"Ano, s rodinou," přitakala jsem ochotně, vůbec se nepozastavujíc nad myšlenkou, že bych třeba nemusela každému náhodnému cizinci vykládat, kde bydlím. Už jsem si byla celkem jistá, že mě tenhle sežrat nechce. "No, chladno tam je, ale mě to vlastně ani tak nepřijde," pokrčila jsem rameny. Hustý kožich mě chránil dostatečně a byla jsem na klima hor zvyklá od malička.
Má další poznámka, ledabyle prohozená do větru, vyvolala reakci, kterou jsem nečekala. Vyvalila jsem nad vlkovými slovy oči. "Cože? Zrada? Od nejbližších... to jako i od rodiny?" To teda ne. "Ne, to určitě ne. To by mi nikdy neudělali," pronesla jsem rozhodně. Byla to zcela nová myšlenka, na kterou jsem nikdy předtím nepomyslela, a existence takové možnosti mnou otřásla.

Vlk mě poněkud poděsil, ale nezačal mne žrát, takže jsem se asi zase tolik lekat nemusela. "Ne," vyhrkla jsem, protože o žádné mlze jsem přece nemluvila. Ovšem vzápětí mi došlo, že se mi vůbec nechce vysvětlovat, co jsem skutečně měla na mysli. Pokud si toho on nevšiml, pak to asi nemělo smysl zmiňovat? "Tedy ano. Ale... ne. Nemůžu. Máš pravdu. Teda mám pravdu. Teda-" Plácla jsem se tlapou do čela a sklapla, než do toho zabřednu ještě víc. Cítila jsem, jak se mi do tváří valí horkost. To jsem to vymňoukla! První dojem za všechny peníze, opravdu. Možná bude lepší prostě vůbec nemluvit. Jenže to by nejspíš bylo ještě trapnější.
Na zádech mi mezitím přestál strakatý opeřenec a nejspíš si mě prohlížel víc zblízka. Otočila jsem po něm zvědavě hlavu a aspoň trochu pozapomněla na své ponižující blábolení. "Ochočil sis ho? Vůbec se nebojí," poznamenala jsem a lehce se zavrtěla, protože ptačí pařátky trochu škrábaly. Zvědavost trochu utlačila do pozadí i všechnu tu nervozitu. Vlka ale hlavně zajímalo, co tady dělám. Pokrčila jsem rameny. "Vlastně jsem se tady nechtěla úplně zdržovat, víš? Jsem na cestě domů. Vlastně jsem už skoro tam. To už se nic zlého nemůže stát, ne?" projevila se má nedospělácká naivita. Co asi špatného by se mi mohlo přihodit takřka na domácím prahu?

Hm. Musí smrdět něco v okolí, usoudila jsem, protože mi nepřišlo, že by to vycházelo z mého kožichu. Ale proč jsem to tedy cítila všude? I když teď už to vlastně necítím. Přešlápla jsem a zavrtěla hlavou. Asi bude nejlepší to prostě nechat plavat. Už už jsem se otáčela, že si mlhavou nocí najdu cestu domů a zapomenu na divné záhady, když vtom se z okolní tmy vynořil vysoký stín a než jsem vůbec stihla jakkoliv zareagovat, už byl až u mě, ba co víc, vrazil do mne. Úlekem jsem hlasitě vypískla, jako když mě na nože berou, div že jsem si samým šokem nekecla na zadek.
Hned jsem ale tlamu zase sklapla, když jsem si uvědomila, že se mi vlastně nic neděje. Vysoký vlk stál přede mnou mlčky, shůry na mě shlížel modrýma očima a na hlavě se mu usadil černobílý pták, který jako by mne také zkoumal. Nasucho jsem polkla, pořád ještě pěkně polekaná a pár chvil jsem mu pohled jen mlčky oplácela, než mi došlo, že bych asi měla něco říct. "Zdra-vím?" zkusila jsem začít pozdravem, neb se to jevilo jako nejlogičtější volba. Tohohle vlka jsem určitě neznala a upřímně vypadal dost... strašidelně, i když to možná bylo hlavně tím, jak se nenadále vynořil z mlhy a málem mě převálcoval. A proč na mě tak zíral? Že já přece jen smrdím? zhrozila jsem se a nenápadně o pár kroků zacouvala. "Já za to nemůžu," hájila jsem se přitom, radši předem, než měl šanci mě vůbec z něčeho obvinit.

//Temný les přes Nížinu hojnosti

Lesem plným stínů a děsů jsem prošla tak rychle, jak jen to šlo, aniž bych vyloženě prchala. Měla jsem sice pořádně nahnáno, ale snažila jsem se samu sebe přesvědčit, že tomu tak není. To bylo asi takové hlavní téma dnešního dne - lhaní sama sobě. Co všechno už jsem si dnes nakecala? Že všechno zvládnu sama, že se cítím dospělá, že nemám strach z nejstrašidelnějšího místa, které jsem kdy navštívila? Pravda byla taková, že jsem plně nevěřila ani jednomu z toho, ale muselo to nějak fungovat, protože teď jsem byla tu, živá a zdravá a hory se přede mnou rýsovaly zcela jasně. Neztratila jsem se. Možná jsem nešla úplně tou samou cestou, ale byla jsem tu.
Na pláni jsem opět zachytila trochu toho smradu do čenichu. Jako by mě pronásledoval. Co když to smrdím já? zhrozila jsem se. Ale jak by se to stalo? Přece jsem se neválela v žádné zdechlině. Jenže jak jinak si vysvětlit, že to cítím, kamkoliv vkročím? Zastavila jsem se na kraji jezera a zavětřila. Tady mi ten hnilobný pach nepřipadal tak silný, ale pořád se mi zdálo, že ho trochu cítím. Střelila jsem pohledem nalevo napravo, ale když se zdálo, že nikdo není v bezprostřední blízkosti, stočila jsem hlavu a snažila se očichat sama sebe. To by bylo, abych to byla já, co takhle smrdí na sto honů! Tak bych se domů vrátit nemohla.

//Les u mostu přes Most

Na chvíli jsem zauvažovala, jestli náhodou nemířím špatným směrem, ale když mě tlapky donesly k vratkému přechodu přes zrádnou propast, bylo mi jasné, že jdu správně. Tohle jsem si pamatovala. Přechod nebyl napodruhé o nic příjemnější, ale nějak jsem to zvládla, i když jsem tentokrát byla sama. Fuj, fuj, fuj, opakovala jsem si celou cestu a vynakládala veškerou sílu vůle, abych se nepodívala dolů. Kdoví, co by se stalo pak. Možná by se mi jen zamotala hlava, ale taky jsem se mohla klidně pozvracet nebo se zřítit do těch hrůzných hlubin dole. Nic z toho se ale nestalo a nakonec jsem stanula na pevné zemi. Popravdě se mi dost ulevilo. Tohle rozhodně nebylo něco, co bych si toužila pravidelně zopakovat. "Fuj," odfrkla jsem si ještě jednou pro dobrou míru a raději se od ní vzdalovala svižným krokem. Teď už jsem se příliš nebála, že zabloudím. Hory byly takřka na dohled.

//Slané jezero přes Nížinu hojnosti

//Severní hory přes Luka

Krajina se vyrovnala, hory skončily. Alespoň prozatím. Bylo mi pochopitelně jasné, že až se začnu zase blížit k domovu, krajina opět zdrsní, ale prozatím jsem si docela užívala relativně rovnou půdu pod nohama. Lození do kopce a z kopce mi vyloženě nevadilo, ostatně jsem se přece narodila v horách, ale i tak jsem si od toho ráda alespoň na moment odpočala. Chvílemi se mi zdálo, že se mi o čenich opírá podivný pach. Zatuchlina, možná hniloba? Nebylo to nic vábného, co bych toužila prozkoumávat. Nějaká zdechlina v křoví nebyla nic pro mě. Zase tak zoufalá jsem se necítila. Jako bych si něco kloudného dokázala ulovit, kdyby na to přišlo, bodla mě lehká obava u srdce a raději jsem natáhla krok, abych už byla doma. Kdoví, z čeho ten smrad vlastně pocházel. Ještě tak, abych to sama zjišťovala... možná jsem byla zvědavá, ale o tohle jsem vážně zájem neměla.

//Temný les přes Most

//Furijské hory přes Němé údolí

Kráčela jsem dál a držela se stále hor. Trochu jsem se loudala, neboť jsem si v hloubi (a ne ani tak moc hluboké) duše přála, aby mě sourozenci dohnali a mohli jsme se k domovu vypravit společně. Jenže ať už jsem se šourala sebevíc, ať už jsem se ohlédla přes rameno, kolikrát jsem chtěla, nic to nezměnilo. Byla jsem sama. Konvalinka ani Podběl mě nenásledovali. Trochu jsem si kvůli tomu stýskala, ale co jsem mohla dělat? Měla jsem pocit, že pokud zůstanu pořád trčet u toho jezera, vypučí mi kořeny, zarostou do země a zadrží mne tam navždy. Nic takového jsem nechtěla. Mohla jsem jen doufat, že mne sestra s bratrem někde doženou nebo se potkáme doma, a že já se po cestě nikde neztratím. Zatím jsem si cestu celkem vybavovala, což jsem se rozhodla považovat za dobré znamení.

//Les u mostu přes Luka

//Daén

Vyrazila jsem směrem, který jsem si jakž takž vybavovala. "Hory," mrmlala jsem si pod vousy. "Přišli jsme přes hory? Jo, jasně!" Byla jsem si tím celkem jistá. Ha. Říkala jsem, že si cestu vybavím. Nejsem natvrdlá. Ta poslední dvě slova a jejich různé varianty jsem si musela zopakovat už tolikrát, až by se mohlo skoro zdát, že se o tom snažím přesvědčit sama sebe. Což byla vlastně pravda. Nebyla jsem úplně stoprocentně přesvědčená o své inteligenci ani o tom, že tu cestu domů vážně najdu. Vlastně ve mě hlodala dost silně nejistota. Snažila jsem se neohlížet každou chvíli přes rameno, jestli se tam někde nevynoří Podběl nebo Konvalinka, případně táta plně odhodlaný mi vynadat, že jsem nečekala... ale přece jsme se načekali už dlouho! A vůbec, nejsme už malý, pokývla jsem rozhodně hlavou, avšak opět to byla spíš jen póza, touha utvrdit sebe samu v tom, že to tak skutečně je. Necítila jsem se zrovna moc dospěle, třebaže se mi nohy už pořádně vytáhly. Ale při představě, že bych se měla vrátit zpátky k jezeru a trčet tam dál a dál mi naskakovala husí kůže, takže jsem pokračovala vpřed, do kopce a z kopce, snad směrem k domovu.

//Severní hory