Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jenže sourozenci se k ničemu jaksi neměli. Přešlapovala jsem a posedávala, už mě vážně nebavilo tu trčet, ale oni byli prostě jako přimrzlí. Sváděla jsem pořád ještě vnitřní boj, jestli se máme skutečně vydávat pryč, ale už jsem byla celkem odhodlaná. Jenže co Podběl a Konvalinka? "Jdem teda, nebo ne?" popíchla jsem je ještě jednou a povzdechla si: "Nebo víte co? Já půjdu napřed. Kdyžtak mě doženete, ne? Nebo se přinejhorším sejdeme doma," mávla jsem ocasem a doufala, že se ke mně vážně připojí alespoň jeden z nich. Úplně jsem si totiž nebyla jistá směrem, kterým se vydat domů. Nemohlo to ale být zase tak těžké. Přece jsem nebyla hloupá. Jak půjdu, určitě se mi to všechno vybaví. Naposled jsem kývla bratrovi se sestrou, naposled jsem se na ně ohlédla přes rameno, jestli se přece jen neodhodlají, a pak jsem vyrazila z lesa pryč. Přece táta nemůže chtít, abychom tu strávili mládí, potřásla jsem hlavou a přidala do kroku. Pořád jsem si nebyla jistá, jestli z tohohle může být průšvih, nebo ne, ale to se asi brzy zjistí. Teď byl ale čas na dobrodružnou výpravu!

//Furijské hory

Podbělův podivný stav mi začínal trochu dělat starosti, ale netrvalo příliš dlouho a probral se zase k životu. Zkrátka nás začal zase vnímat. Lehce jsem se na něj pousmála a máchla ocasem, než jsem se vrátila k plánům, které jsme spřádaly s Konvalinkou."Jo, přesně tak!" odkývala jsem. Táta už přece byl někde poblíž, cítila jsem ho, tak proč si nás prostě nevyzvedne od toho jezera? Začínala jsem to vidět tak, že když vezmeme do zaječích, snad už to ani nebude úplně naše vina, ne? Z tak očividného vzpírání se pravidlům se mi žaludek tak trochu stahoval do uzlu, ale zároveň už mě vážně nebavilo tu trčet a taky jsem nechtěla před sourozenci vypadat jako nějaká třasořitka. A možná začínala vystrkovat růžky také moje trochu rozjívenější stránka.
Konvalinka potvrdila, že si cestu domů pamatuje. "Huh, no... já taky. Tedy, tak nějak. Ne úplně," přešlápla jsem předníma a znovu se rozhlédla, jako bych snad čekala, že mi stromy kolem začnou cestu ukazovat samy od sebe. "Ale když si ji pamatuješ ty, tak to přece stačí, ne?" zazubila jsem se a pak se zamyslela. Napůl se mi chtělo utéct jen tak, napůl jsem z toho měla nahnáno. "Když se ohlásíme, tak je taky možné, že potom už nepůjdeme nikam a budeme tu trčet dál. Takže... bych prostě šla," zamumlala jsem nakonec a stejně jako Konvalinka se otočila na Podběla. "Pojď taky! Uděláme si vlastní dobrodružství."

I Konvalinka si povšimla podivného rozpoložení, ve kterém se nacházel Podběl. Nikdy nebyl zrovna mluvka, ale aby se úplně takhle... vypnul? To jsem u něj ještě neviděla. Pokrčila jsem rameny. "To upřímně nevím. Takhle vypadá celkem v pořádku," přejela jsem bráchu pohledem a pro jistotu ho ještě obešla kolem dokola, avšak neměl na sobě žádná zranění, dokonce ani žádnou bouli, že by se třeba někde praštil do hlavy, prostě nic. "Nejspíš se jen zasnil. To se může stát celkem snadno," usoudila jsem nakonec, že se určitě nejedná o nic vážného.
"Jo, to mě taky," zasmála jsem se spolu se sestrou. "Takže jsem si šla oběhnout tohle jezero, ale ani tak jsem nic moc zajímavého nenašla." Moc už mě to tu nebavilo. Konvalinka mínila, že mámě určitě chybět budeme, ale jak dlouho to potrvá, než si v tom množství dětí vůbec všimne, že jsme v tahu? Obzvlášť, když musela vědět, že jsme odešli s tátou? Do té doby z nás klidně tady u jezera mohli být kostlivci. "Já bych rozhodně něco podnikla! Vím tedy, že máme sedět tady na zadku a poslušně čekat," zavrtěla jsem se, nechtělo se mi úplně vzpírat pravidlům, "ale... přece nemůžem čekat tak dlouho, dokud nezapustíme kořen? Už to trvá věky," povzdechla jsem si. Ale co bychom mohly provádět? Konvalinka měla docela dobrý nápad. Zamířit na cestu domů. To mohlo být zajímavé už samo o sobě! "Tak jo! To zní jako fajn plán. A mohlo by to být pořádné dobrodružství!" zamávala jsem zvesela ocasem a rozhlédla se kolem. "Akorát... noo, ty si tu cestu pamatuješ?"

Podběl mlčel, což jsem pochopitelně tak nějak předem předpokládala. Zdálo se však, že mě popravdě vůbec nevnímá. Možná spal? S otevřenýma očima? naklonila jsem zvědavě hlavu na bok. Zamávala jsem mu tlapou před čenichem, ale to už se za mnou ozval známý hlas. Obrátila jsem se za ním a mávající tlapou zamávala na pozdrav i Konvalince, která se probudila ze své dřímoty a dorazila za námi. "Ahoj!" přivítala jsem ji s oháňkou podobně mávající, jako ta její. Tak jsme se tady sešli nakonec v docela hojném počtu, třebaže Podběl možná ani nebyl duchem přítomen. "Už tě taky nebavilo trčet v tom křoví?" tázala jsem se a střihla ušima. "Mě teda vůbec." Povzdechla jsem si a pohlédla na své tlapky, které byly momentálně oplácané bahnem ze břehu jezera až hrůza. "Myslíš, že se pro nás ještě někdo někdy vrátí, nebo na nás dočista zapomněli?" Přišlo mi, že už čekáme tak nejmíň sto let.

Motala jsem se kolem jezera, ale nic příliš zajímavého jsem nenacházela. Nakonec jsem se tedy s povzdechem zastavila, napila se chladné vody a plácla tlapou na hladinu. Sledovala jsem vlnky, jak se po ní v kruzích rozbíhají. "Achjooo," zahučela jsem. Nebavilo mě to tu. Sourozenci chrápali jako zabití nebo se už někam rozprchli, ale já zase nechtěla úplně porušovat daný slib, že počkám tady u jezera. Chvíli jsem se pachtila na břehu, plácala se v blátě, až jsem si bílé tlapy dočista zamatlala a přece jen jsem se na chvíli zabavila, když mi padl pohled kousek do strany, kde se objevil Podběl. Nechrápal! Vypadal docela probuzený! S vlající oháňkou jsem se rozběhla za ním. "Ahoj," doklusala jsem k němu a přejela ho pohledem. Po cestě sem vypadal... docela špatně. Aby taky ne. Cítil se už líp? "Všechno v pohodě?"

Spala jsem a spala, jako když mě do vody hodí. Už jsem nějaký pořádný odpočinek vážně potřebovala. Za poslední dny toho bylo na mou mladou hlavu vážně hodně, už vůbec nemluvě o té dlouhé cestě! Takhle daleko jsem se ještě nikdy nevypravila a i když se mi cestování líbilo, lenošné pospávání pod keřem mělo také něco do sebe. Párkrát mě cosi probudilo, ale mě se ještě nechtělo vstávat, tudíž jsem se pokaždé jen přemístila do pohodlnější polohy a spala dál.
Nakonec už to ale nešlo a já otevřela modrá očka. Protáhla jsem se, široce zívla, zamlaskala... a zjistila, že se vůbec nic nezměnilo. Hvozdík a Konvalinka chrápali někde poblíž, dospělí byli pořád pryč. Hmh. Chvíli jsem tam jen tak ležela s hlavou položenou na tlapách, ale brzy mě to začalo nudit. Věděla jsem, že se nemáme vzdalovat od jezera, ale určitě jsme nemuseli trčet jen v tomhle jednom křoví, ne? Vstala jsem a s čenichem u země a oháňkou vlající jako vítěznou vlajkou se vydala po břehu, jestli náhodou nenajdu něco zajímavého.

Konvalinka, Zinek, Lissandra

Kolem lovu byl stále pořádný povyk. Celkem ráda bych se na něj šla dívat, ale klížily se mi oči a lehce jsem usínala v sedě. Táta mě posílal, ať si jdu lehnout a já jen přikývla. Za chvilku půjdu. Snažila jsem se ale ještě poslouchat všechno dění kolem lovu, zajímalo mě to... přesto jsem se brzy v záplavě cizích vlků a pod rouškou únavy v celém dění dost zamotala.
"Taky tu zůstanu," připojila jsem se ke Konvalince, když prohlásila, že se na lov nevydá. Akorát bych tam někde po cestě usnula. Lissandra nás pak upozornila, že protože nejsme členy smečky, neměli bychom se vzdalovat od jezera. Navíc s námi ještě nechala červeného ptáčka, ke kterému se připojil tátův modrý. "Nebudeme se tu nikde toulat," slíbila jsem a široce zívla. Vlci se pomalu odebírali na lov a já už sotva udržela očka otevřená. "Půjdu si asi chvíli lehnout," obrátila jsem se ke Konvalince, která se držela poblíž, a pousmála se na ni. "To cestování je strašně náročná věc!" Znovu jsem zívala, div mi tlama nevypadla z pantů a schoulila jsem se poblíž jednoho z keříků. Hlava mi klesla a usnula jsem skoro hned.

//Furijské hory

Takže jsme se konečně dokodrcali ke zdárnému cíli. Tohle byl tedy ten Daén - další smečka. Tátova smečka. Poslouchala jsem, co nám o ní říká a snažila jsem se zapamatovat alespoň ty nejpodstatnější informace, zatímco jsem pohledem bloudila po okolí. Brzy jsme se ale začali blížit ke skupině zcela neznámých vlků. Trochu mi sklaplo a tak nějak jsem se snažila co možná nejvíc vmíchat mezi ostatní sourozence, protože jsem nejdřív chtěla prozkoumat situaci, aniž by si mě někdo víc všímal. "Dobrý den," pípla jsem jen polohlasně tak nějak do prostoru.
Třezalka se do toho zkoumání pustila s mohem větší vervou, hned se ometala kolem té rezavé vlčice s rudou šálou, kterou táta oslovil jako Lissandru. Už se o ní zmiňoval dřív. Zkoumala jsem pohledem i ostatní přítomné, ale zůstávala jsem zticha, poslouchala jsem o další rostlině lumině, o lovu který se chystal a nakonec mi to vlastně začínalo jít všechno jedním uchem tam a druhým ven, protože se mi už v sedě klížily oči a brada mi co chvíli padala.

//Severní hory

Trmáceli jsme se dál a dál a Konvalinka nás naštěstí nakonec dohnala. Chtěla vědět, co zmeškala. "No... jenom to, že bohové prý žijí někde na nejvyšší hoře. Teda někteří. A někteří zase žijí někde docela jinde. Takže..." pokrčila jsem bezradně rameny místo dokončení věty. Pořád jsem v tom neměla moc jasno. "A taky nám táta ukazoval další kytku. Jmenovala se... šóba?" Aha, už to bylo tady, začínala jsem zapomínat, jak se všechno pořádně jmenuje. "Ale to už jsi byla s námi, ne?" ujišťovala jsem se, abych jí to náhodou neříkala celé podruhé.
Táta mezitím dál vykládal o magiích, o krabech a o všem možném, snažila jsem se poslouchat, ale už mě celkem bolely nohy a začínala jsem mít problém se pořád soustředit. Když jsme ale dorazili k prazvláštnímu vlku, přece jen jsem zbystřila. Měl hroznou spoustu věcí! Zvědavě jsem si je prohlížela, Podběl i táta si něco vybírali, Hvozdík zrovna tak, div že Wuovi nevymluvil díru do hlavy a já nechtěla zůstat pozadu. Nakonec jsem odcházela se zvláštní šupinkou a zdálo se, že naše cesta se prozatím chýlí ke konci.

nákup:
Šupina snů - zdarma

Zapsáno

//Daén

//Les u Mostu

Bylo na čase jít dál. Jak ten Daén byl ještě daleko? Ohlédla jsem se přes rameno, přišlo mi, že od hor už jsme museli ujít pořádný kus cesty. Tak nějak jsem poslouchala všechno, co se kolem dělo, ale sama jsem zůstávala potichu. Všechny otázky, které mě napadaly, tak nějak padaly z tlam ostatních sourozenců - a i spousta takových, které by mě ani nenapadly. Jako ta o slimácích a šnecích, například. Snažila jsem se držet poblíž Konvalinky, ale ona nakonec i tak zůstala pozadu. Táta jí jen popsal cestu, kterou se má vydat, aby nás potom našla. Trochu jsem si povzdechla, ale zůstala jsem s ostatními.
Když přišla řeč na bohy, našpicovala jsem uši pozorněji. Zavrtěla jsem hlavou. "To jsou taky bohové, ti Nero a Iris?" Vlastně jsem ani pořádně netušila, jak si nějaké "bohy" představovat. Jistě, že to jsou mocné bytosti, mnohem mocnější, než my, to jsem věděla. Ale mohl se s nimi jeden třeba i setkat?
Navíc to vypadalo, že na nás čeká nějaká zvláštní rostlina na každém kroku cesty. Plazivec, paloučnatka, sioba, opakovala jsem si a zírala na tu cibulku, co táta vytáhl ze země, abych si ji vtiskla hluboko do paměti. Nechtěla jsem, aby se mi to v hlavě domotalo, které z těch rostlin jsou dobré a které ne, ale trochu jsem se obávala, že přesně to se stane. Tohle byla teprve třetí rostlina a už jsem v tom začínala mít trochu zmatek.

//Furijské hory

//Temný les
reakce hlavně na Zinka a na konci na Konvalinku

Otázky lítaly vzduchem jedna za druhou. Tátovi z toho musela jít hlava kolem. Hvozdík a Třezalka toho namluvili nejvíc, taky Šalvěj měla otázky, takže se tím asi vyvažovala zamlklost nás ostatních. I když já nakonec taky s jedním dotazem přišla. Radši budu myslet na jedovaté rostliny, než na to, jak se z Heřmánka stává nějaký šnek bez ulity či co vlastně. Ta představa se mi nelíbila. Stejně, jako se mi nelíbilo, že se Konvalinka vleče za námi jako vtělení smutku, nebo že Podbělem viditelně zmítal strach... nervózně jsem si olízla čenich. Kdyby to tak šlo nějak napravit. To celé.
Táta mě ujistil, že rostlina je jedovatá, jen když ji jeden sežere. "Neolizovat, nejíst, jasně," zopakovala jsem si a přikývla, aby bylo jasné, že nic takového dělat nemíním. Ani požírat žádné pestrobarevné houby nebo co. Možná by bylo vůbec nejlepší se necpat náhodnými rostlinami.
Naše kroky nás donesly až k ohromné průrvě, přes kterou vedla... věc. Velice vratce vyhlížející věc. Táta se přes ní pustil zcela neohroženě, ale já na kraji velice pevně zaryla tlapy do země a jen opatrně nahlédla přes okraj do té hrozné hloubky, ze které se mi zvedal žaludek. "Fuj," couvla jsem od kraje. Fuj. Fuj. Fuj. Jenže táta šel, sourozenci půjdou určitě taky a abych zůstala sama na druhé straně? No to se mi taky třikrát nechtělo, takže jsem nakonec vyrazila vpřed. Hleděla jsem jen na cestu před sebou, neodvažovala jsem se pohlédnout znovu do propasti. S každým krokem jsem čekala, že se mi ta hloupost pod nohama zlomí nebo se rovnou celá zřítí. To bych hned věděla, co se teď asi děje s tou Heřmánkovou duší, napadlo mě, naštěstí až ve chvíli, kdy jsem stála na druhé straně.
Tam bylo všechno hned veselejší. Les vypadal trochu živěji, než ten, co jsme opustili. Dokonce tu byla další rostlina, která tentokrát nebyla tak zákeřná, ale právě naopak. A taky borůvky. Nějaké jsem si natrhala, byly sladké a v borůvčí se mi povedlo vyrobit si na bílých tlapách krásné fialové šmouhy, ale po chvilce jsem se přimotala ke Konvalince, která z tohohle všeho vypadala asi nejvíc zdrchaně ze všech. A u Podběla se už držel táta. Jenže já jaksi nevěděla, co jí mám říct. Přála bych si být chytřejší, abych dokázala něco moudrého vymyslet, ale takhle jsem si k ní akorát přisedla blíž a lehce se o ni otřela tváří. Asi jsem začínala chápat, jak se musí cítit Podběl, když nemůže říct ani slovo. Navíc netrvalo dlouho a byl čas jít dál.

//Severní hory

//Alatey
víceméně jen úvahy, na konci reakce na Zinka

Hlavou mi vířila asi tak stovka otázek a myšlenek, ale po té první otázce, kterou jsem položila, jsem už zůstávala ticho. Nikdy jsem nepomyslela na to, že to, co my děláme zajícům, myším a dalším zvířatům, by někdo jiný mohl také udělat nám. Táta nám začal popisovat některé z těch tvorů, kteří by mohli být nebezpeční. Zdálo se, že jich je docela dost. Medvědi, kočky, hadi... kosatky, které ulovily Heřmánka. Možná proto, že jsem valnou většinu života strávila v bezpečí na území smečky mě vůbec nenapadlo, jaká nebezpečí můžou číhat venku. Tohle byl docela brutální způsob, jakým být uvedena do reality. Možná si to neuvědomoval ani Heřmánek. Možná proto ho ta záhadná vodní zvířata, která jsem si neuměla představit, dostala.
Poslouchala jsem, co táta vykládá o duši, o tom, že je to něco, co nás dělá námi. A taky, že nic nemůže žít navěky. Nic. Nikdo z nás. Rozhlédla jsem se po sourozencích s knedlíkem v krku. Takže my všichni jednou zmizíme. A... potom co?
Ovšem z mých úvah mě vytrhl fakt, že jsme náhle zastavili. Táta totiž poukazoval na jakousi rostlinu, která dle jeho vlastních slov byla jedovatá. Takže nejen zvířata, dokonce i rostliny mohly být nebezpečné. Kdo se v tomhle měl vyznat? Skoro mi začínalo připadat, jako že absolutně nemáme šanci. "Jak se pozná, které rostliny jsou jedovaté?" promluvila jsem konečně po celkem dlouhé odmlce. Nějak to jít muselo, jak jinak by se na každém rohu někdo nepřiotrávil? Pořád jsem z toho všeho měla těžké srdce a teď mi vším tím dumáním těžkla i hlava. Tátova slova o tom, jak staré musí ustoupit novému přece jen zněla jistou útěchou, byť nevelkou. "Akorát, že Heřmánek vůbec nebyl starý," špitla jsem si spíš jen tak pro sebe, než jsme se zase vydali dál na cestu.

//Les u Mostu

Poslouchala jsem, co táta říká, a hrdlo se mi stahovalo. Ono to asi opravdu znamenalo, že Heřmánek už vůbec není. Nejen, že nebyl tady. "Heřmánka něco ulovilo?" pípla jsem a cosi uvnitř mě se začalo bolestivě svírat. Už se nevrátí? Vůbec už se nevrátí? Jak mohl být prostě... pryč? Napořád? Zamrkala jsem, abych rozehnala slzy, které mi zamlžily pohled, ale moc to nepomáhalo. Myšlenka, že se Heřmánek stal součástí velkého koloběhu, že v našich vzpomínkách zůstane a že čas, který jsme s ním měli, byl jedinečný, byla možná trochu uklidňující, ovšem převážně jsem z toho byla prostě v šoku. Nic takového jsem nečekala, když jsem vylézala z jeskyně. Nenápadně jsem si tlapou otřela slzy, které mi vytryskly, popotáhla jsem nudli. Nechtěla jsem brečet přede všemi, ale těžko se s tím bojovalo.
Nadcházel ale čas té výpravy, kterou nám Zinek už prve slíbil. Ne, že bych v tuhle chvíli měla nějakou extra náladu někam chodit, ale zase jsem o to dobrodružství nechtěla úplně přijít. Znovu jsem si otřela oči a mlčky se vydala na cestu s ostatními. Doufala jsem, že mě přivede na jiné myšlenky než na ty, které se točily kolem brášky, který zmizel ve velkém koloběhu života. Náš čas není nekonečný, zopakovala jsem si tátova slova. Mohlo se to stát tedy všem...

//Temný les

//úkryt

Vyběhla jsem z jeskyně, aby se mi táta a sestra neztratili z dohledu, ovšem ve své rozespalosti jsem se spíš tak malátně šourala a tak nejen, že jsem je hned neviděla, Podbělovi se navíc podařilo mě po cestě předběhnout. "Počkej," zavolala jsem na něj polohlasně, ale kdepak, jako bych mluvila do dubu. Pf, odfrkla jsem si a nasupeně si to kráčela dál, dokud jsem nespatřila skupinku vlků - svou rodinu, i když máma se zrovna kamsi vzdalovala.
Poslední úsek cesty jsem doklusala, ale bylo jasné, že mi něco podstatného uteklo. Nezdálo se, že by bylo všechno v pořádku, ale co se mohlo stát? Přišla jsem akorát tak včas, abych zaslechla otázku Šalvěje. "Cože? Jak, není?" Rozhlédla jsem se kolem. Heřmánek tu opravdu nebyl. Ale Šalvěj neřekla, že tu není, jen že prostě už není. Ale to snad byl nesmysl. Někde přece být musí.

Spala jsem tvrdě, jako když mě do vody hodí. Však toho poslední dobou bylo vážně hodně, co jsem musela ve své mladé hlavě zpracovat! Stala jsem se Vidarovým učedníkem, potkala jsem tátu, ten nám zase vysvětlil spoustu věcí... no zkrátka, rozhodně jsem neměla problém usnout, protože mě to všechno dokonale unavilo.
Cosi mě ale náhle vzbudilo a já si uvědomila, že je něco jinak. To, co mě probudilo, byl odchod Šalvěje, ale ona nebyla jediná, kdo chyběl. Zmizel i tátův šedivý kožich. Že ono se zase vyráželo za něčím zajímavým beze mě? Ten divný světelný záblesk jsem ještě překousla, ale tohle tedy ne. Začala jsem se hrabat na nohy, možná jsem přitom neopatrně nakopla některého z bratrů, ale příliš jsem na to nehleděla. Nemohla jsem dopustit, aby mi táta se sestrou zmizeli. Přidala jsem trochu do poklusu, abych o nic nepřišla.

//území