Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zinek, sourozenci

Asi nás to překotné vysvětlování trochu mátlo všechny, což pro mě byla docela úleva. Zinek - teda vlastně táta - se nám to tedy rozhodl všechno ještě dovysvětlit. Očka mi jen zářila. Byla jsem vážně ráda, že táta má s námi trpělivost a neodbývá nás nějakými jednoslovnými odpověďmi. Já se chtěla dozvědět co nejvíc.
Ukázalo se, že ten partner může být vlk, ale i vlčice, což byla rozhodně výhoda. Aspoň je tak větší výběr. S těmi vlčaty to ale znělo už o dost hůř. Jen jsem lehce pokyvovala hlavou, že kluci to tam dole mají jaksi divně uspořádané a musí při čůrání zvedat nožku, to už jsem si všimla. Že by se ale měly spojovat nějaké orgány? A pak bych měla být tlustá, rodit, krmit vlčata a všechno, zatímco vlci s tím svým orgánem si můžou vesele pískat a nic neřešit? Zamračila jsem se. "To teda nezní zrovna moc spravedlivě," podotkla jsem. "Spíš, jako že to holky všechno odnesou." A vlastně - když mohly být partnerky i vlčice, jak to pak fungovalo? Však by nebylo co spojovat... Tuhle otázku jsem si ale radši schovala na později.
To ta adopce už zněla líp, najít si prostě vlče, které už je hotové, aniž by mi někdo musel něco někam spojovat a všechny ty ostatní hrůzy. "Ach tak! Už tomu asi rozumím," zamávala jsem spokojeně ocasem, konečně to všechno dávalo trochu smysl. Také jsme se dozvěděli víc o tom, proč s námi táta nežije tady a zároveň nám bylo slíbeno, že se do jeho smečky budeme moct jít podívat, až se vrátí i ostatní.
To byly do budoucna tedy celkem pěkné vyhlídky. Pro tuto chvíli jsem ukojila i svou zvědavost a tak když nás táta vyzval, ať si jdeme alespoň chvíli lehnout, nikterak jsem neprotestovala. Oči se mi klížily už samy od sebe a v blízkosti rodiny jsem usnula raz dva. Že do úkrytu vešel alfa se špatnými zprávami, ani že táta kamsi odběhl, to jsem už vůbec nezaznamenala.

Zinek, sourozenci

Jak jsem tak koukala po sourozencích, nikdo z nás se netvářil na výraz "partner" příliš chápavě. Celkem se mi tedy ulevilo, nebyla to nějaká mezera ve vzdělání, kterou bych měla jenom já. Zinek se nám to jal vysvětlovat - nejspíš byl teda někým, koho měla máma ráda. To mi prozatím stačilo, ovšem nad otázkou, co padla, jsem musela zavrtět hlavou. "Ne. Jak se rodí?" zajímala jsem se, když už to tak hezky nakousl a jevil se jako někdo, kdo byl ochoten věci vysvětlovat. Toho se muselo využít!
Když nám pak sdělil, že je vlastně naším tátou, opět jsem se rozhlédla kolem a opět jsem se ujistila, že zmatená reakce je nejspíše adekvátní. V duchu jsem si spokojeně přikývla, jde mi to skvěle. Ale v tom dalším vysvětlování jsem se už dočista ztratila, bez ohledu na to, jak moc jsem se snažila následovat tok otcových myšlenek, zamotala jsem se v tom takřka okamžitě. "Já to asi nechápu," pokrčila jsem nakonec rameny. Jediné, co dávalo smysl, bylo to, že jsme měli podobné kožichy a očka, což jsem brala jako důkaz, že si to Zinek nevycucal z drápku a že jsme vážně rodina. Jen to tak trochu bylo těžké brát, když jsem ho doteď vůbec neznala - ale všechno se přeci mohlo změnit, že?
Když se u nás objevil vysoký vlk s huňatým krkem, nijak jsem se do toho nepletla, jen jsem naslouchala tomu, co si říkal s tátou a co sděloval Podbělovi, stejně jako jsem se jen mlčky zubila, když se Tymián jal nás všechny představovat. To byl dobrý nápad. Táta by snad měl vědět, kdo jsme, ne? Zvesela jsem zavrtěla oháňkou. "Já bych tu smečku ráda viděla. Je daleko?" zajímala jsem se. Znělo to jako něco, co by mohlo být vskutku zajímavé. Avšak... "Ale proč vlastně nebydlíš ve smečce s námi, když se máš rád s mámou a jsi náš táta?"

Zinek, sourozenci

Zatímco jsem se trucovitě uložila do kouta a mínila být naštvaná, protože jsem nemohla jít prozkoumat tu extrémně zajímavou věc, objevil se tu náhle další vlk a sdělil nám, že nás má hlídat. Moje snaha tvářit se uraženě mi příliš dlouho nevydržela. Netrvalo dlouho a zamíchala jsem se zpět mezi svoje sourozence, protože jsem nechtěla, aby mi něco uniklo.
Šalvěj měla dobrou poznámku - vážně jí byl tenhle Zinek celkem podobný, dokonce měl úplně stejně černou nohu. "Ale na bráchu je trochu moc starej," zkroutila jsem čelo do zamyšleného výrazu, když promluvil i Tymián, a zahleděla se na dospělého vlka. Sice nás sourozenců bylo hodně, ale tenhleten byl přece o hodně větší. Zinek sám vzápětí potvrdil, že žádným naším bráchou není, ale že je partner naší mámy. Naklonila jsem hlavu ke straně a rychle střelila kolem sebe pohledem po sourozencích, jestli oni jako chápou, co tím myslí.
Přebírala jsem si to v hlavě, zatímco hulákal na tu vlčici, která předtím dostala takovou čočku, ale nic moc jsem nevymyslela. To slovu "otec" už jsem porozuměla lépe... ale zadumaná vráska na čele se mi akorát tak prohloubila. "Opravdu?" vypadlo ze mě, protože jsem si nebyla jistá, jak bych na tuhle informaci měla reagovat. Měla bych se radovat? Asi měla, že? Ale popravdě jsem se víc než cokoliv jiného cítila hluboce zmatená. Znovu jsem přejela pohledem sourozence, jestli mi jejich chování líp nenapoví, co dělat. Jestli je náš táta, proč ho vůbec neznáme?

Jméno vlka: Rýdie
Počet postů: 3
Postavení: kappa
Funkce: -
Aktivita pro smečku: -
Shrnutí: Po delší nepřítomnosti spolu s Ahvou přivedli domů vlčata a vrátili se na území smečky.

Jméno vlka: Máta
Počet postů: 4
Postavení: Sigma
Povýšení: -
Funkce: Učedník
Aktivita pro smečku: účast na smečkovém srazu
Shrnutí: Po potulkách na území se vrátila zpátky do úkrytu, kde se zúčastnila smečkové sešlosti a stala se Vidarovou učednicí.
Minihra:
-přidala se do smečky... a to je asi vše :D

Vidar usoudil, že ulovení malé myšky byly alespoň začátkem, načež jsem jen potěšeně zamávala oháňkou sem tam. Beztak ve mně dřímal skrytý velký lovec! Jenže než jsem stačila mít další otázky, náhle se k nám přihnala Hanka a vložila se do našeho rozhovoru. Našpicovala jsem ušiska, třebaže to, co říkala, patřilo hlavně Vidarovi. "Modré světlo?" rozšířila se mi očka úžasem, který nicméně pohasl ve chvíli, kdy mě vlk se zlatavou srstí poslal spát. "Ale-" začala jsem protestovat, nicméně jeho tón byl pevný a nekompromisní. Svěsila jsem uši. "No dobře," zamrmlala jsem a schválně se odšourala do koutku jako zpráskaný pes, aby bylo jasné, že tedy poslechnu, ale nebudu z toho mít vůbec, ale vůbec žádnou radost. A jak vůbec mohl Vidar očekávat, že se mi podaří po tomhle usnout? Plácla jsem sebou na první příhodné místo na zemi, ale oči jsem ani nezavřela - poslouchala jsem Hanku, div jsem si z toho nevytahala uši. Dělo se něco podivného a moc zajímavého, ale já u toho nemohla být. To nebylo ani trochu fér. S podrážděným zafrkáním jsem si zabořila čenich mezi přední tlapy. A vůbec. Kam se vytratila máma? Jde si taky za dobrodružstvím a nás tady nechá? Ztěžka jsem si povzdechla - to byl život!

Vidar

O tom, co čekat při výuce a vlastně ani při lovu, jsem neměla nejmenší povědomí a tak jsem špicovala uši, aby mi neuniklo žádné Vidarovo slovo. Vlk začal tím, že lovec je pozicí pro smečku důležitou. Přikývla jsem, jako že rozumím, a dychtivě cupitala za ním, když vyrazil pro dřevo. Jasně. Stará se o potravu a ta je hrozně důležitá. Bez ní by přece všichni vyhladověli... Ach. No ano. Nebyla to nakonec přece jen příliš veliká zodpovědnost? To zvládnu. Přece se ještě všechno musím nejdřív naučit, přesvědčovala jsem se v duchu a usadila se naproti táboráku, ke kterému Vidar právě přihodil další dřevo. Jiskry vylétly vzhůru a já je pohledem následovala, než jsem se zase zastavila u tváře svého nového učitele. "Ach. Tedy, zní to jako že lovec toho musí znát hroznou spoustu," pronesla jsem zadumaně. "Ale určitě se to dá naučit, že jo? Ty ses to taky musel naučit?" ujišťovala jsem se a rozhodla se ještě podělit o svůj zásadní lovecký úspěch: "Já už to trénovala na myši tam venku a myslím, že mi to celkem šlo." To přece musel být dobrý začátek! I když to byla vlastně spolupráce s bratrem a hlodavec přišel o život prakticky jen náhodou...

Vidar
Sebrala jsem odvahu jít požádat onoho vlka, jehož jméno mi uniklo, o to, aby mě učil. Otázkou bylo, jestli on bude chtít? Netušila jsem, jestli mám nějaké nadání. Co když jsem úplné kopyto? Třeba je to na mně vidět. Dá se to nějak poznat na první pohled...? A taky jsem byla zrovna z tohohle vlka drobátko nervózní. Ovšem moje pochyby se poněkud rozptýlily, když na mě shlédl s úsměvem a odsouhlasil, že mě rád zaučí. To se úsměv objevil i na mé tlamě a ocas se mi párkrát zhoupl ze strany na stranu. Zároveň se mi celkem ulevilo. Obava, že budu jediná ze sourozenců, koho nikdo nebude chtít učit, byla sice naprosto iracionální, ale stejně se mi v hlavě kdoví proč vynořila. "Vidar," zopakovala jsem si tiše, aby mi to nevypadlo z paměti. "Těší mě. A... že mě zaučíš mě taky těší!" vybreptla jsem poněkud nesouvisle a nervózně se zasmála. Snažila jsem se budit dobrý dojem, ale skoro mi připadalo, že čím víc se snažím, tím je to horší. Vydechla jsem, abych se přiměla trochu uvolnit. "Hm... ale co to vlastně všechno obnáší?" uvědomila jsem si, že ani nevím, co mě čeká.

2. odstavec - Vidar, Einar, okrajově sourozenci, jinak jen sledování situace

Dělo se toho kolem opravdu hodně. Ani jsem nestíhala sledovat všechny tváře vlků kolem, které mi byly převážně neznámé. Necítila jsem se ale mezi všemi těmi cizinci v nebezpečí. Byla to přece moje smečka. Jména, která létala vzduchem, se mi ale v hlavě pletla jedno přes druhé a nejspíš neexistovala nejmenší naděje, že bych je napoprvé dokázala správně přiřadit ke správným vlkům. Zůstávala jsem tiše, zamíchaná mezi ostatní sourozence, a nevystrkovala příliš tykadla - jen jsem zvědavě sledovala, co se kolem děje a naslouchala velkému rezavému vlku, alfě Einarovi.
Byli jsme přivítáni ve smečce, ostatním vlkům se poté rozdělovaly funkce. Poslouchala jsem to celé se zájmem, i když mi z toho všeho šla hlava kolem - obzvlášť, když se pak tmavá vlčice dopustila čehosi, co bylo podle všeho velice nepřístojné. Jeden z vlků po Einarově boku, ten zlatavý, náhle vzkřikl, až jsem sebou škubla... a pak alfa doslova vzplanul. Zírala jsem na to se směsicí úžasu a téměř posvátné hrůzy a napůl čekala, že ta tmavá vlčice každou chvíli chytne a shoří... avšak nic takového se nestalo. Nakonec jí nebylo ublíženo. Alespoň ne fyzicky. Ovšem svého trestu se i tak dočkala. Sklopila jsem zrak a naslouchala splašenému bití svého srdce. Co jsem to právě viděla?

Nebylo příliš času nad tím dumat, protože nás alfa vyzval, abychom předstoupili. Jen letmo jsem vrhla pohledy nalevo napravo po svých sourozencích, než jsem s pořád ještě rozbušeným srdcem vykročila kupředu. Hleděla jsem teď na vysokého vlka se zcela novým respektem. Vyzval nás, abychom si vybrali některého z vlků, který nás bude učit. A také, abychom si zkusili rozmyslet, co bychom chtěli v budoucnu dělat. Ale to já přece vůbec nevím, zpanikařila jsem na okamžik, i když Einar říkal, že své rozhodnutí můžeme změnit. Pak jsem si vzpomněla na myšku, co jsme ulovili s Podbělem. Mohl by ze mně jednou být lovec? Nedokázala jsem si představit, že bych měla chránit hranice a třeba s někým bojovala. Mezitím, co já váhala, někteří ze sourozenců už se vyslovili. Hvozdík chtěl být obranářem, Třezalka zase hraničář... už se i rozbíhali k jednotlivým vlkům. "Možná bych chtěla být lovcem," vyslovila jsem se konečně a vzhlédla k Einarově tváři.
Pak už jsem se začala rozhlížet, ke komu bych se mohla připojit. Jedinou mně více známou tváří zde byla Hanka, ovšem ta vzápětí zmizela kamsi ven a Einar ji následoval. Přešlápla jsem. Jak jsem měla tušit, kdo je lovec a kdo je ochránce a kdo je tohle nebo tamto? Snažila jsem se dávat pozor, ale bylo toho tolik, že jsem z toho měla v hlavě leda tak naprostý guláš. Nakonec jsem si to namířila k tomu vlku s nazlátlým kožichem. K tomu, co předtím křičel. Žádný z mých sourozenců se za ním ještě nevydal. Já s tím taky trochu váhala. Měla jsem pocit, že kdyby ten hlas použil na mě, asi bych se rozpadla v prach. Jenže já přece nic neprovedla, ne? A navíc během shromáždění seděl tak blízko alfy. Jistě byl důležitým vlkem. Jistě mě toho mohl naučit hodně. Přicupitala jsem tedy blíž. "Ahoj," pozdravila jsem ho a posadila se naproti němu. "Jsem Máta - myslíš, že bych mohla být tvou učednicí?" otázala jsem se a trochu naklonila hlavu ke straně v očekávání, jaké odpovědi se mi dostane.

//Alatey

Vracela jsem se zpět k úkrytu a už po cestě mi k uším dolehlo čísi zavytí. Lehce jsem nakrčila čenich a zastavila se. Čí to byl hlas? Nebyl mi nijak povědomý. Jistě nikdo z rodiny. Ovšem povědomé pachy sourozenců jsem cítila a sílily s každým krokem, který jsem učinila do kopce k úkrytu. Cítila jsem i Podběla. Přece nebyl hloupý, poradil si sám a cestu zpátky našel. Volání neznámého hlasu ale momentálně mělo větší část mé pozornosti. Kdo to byl, kdo nás to sháněl?
Vešla jsem do úkrytu a pokračovala dál chodbami. Tiše, obezřetně, k místu, odkud vycházelo nejvíce pachů. A také, jak jsem záhy zjistila, tam bylo nejvíce vlků. Spousta neznámých vlků. A také... mí sourozenci. Zdálo se, že se cosi probírá. Že jsem možná přišla i pozdě? Co možná nejtišeji a nejnenápadněji jsem se prosmýkla k Šalvěji a Podbělovi. "Zmeškala jsem něco?" špitla jsem jim, ale pohled jsem upírala na zrzavého vlka vpředu. Znala jsem ho? Neznala? Hm...

Musela jsem asi usnout. Když jsem totiž znovu otevřela oči, bratr byl kdoví kde a slunce se chýlilo k západu. "Podběle?" houkla jsem zkusmo. "Brácho?" Nic. Ticho. Až vzápětí mi došlo, že i kdyby Podběl byl někde poblíž, nejspíš by se neozval. On totiž nebyl zrovna výřečným typem. Zavětřila jsem a rozhlédla se, ale nezaznamenala jsem nejmenší stopu po jeho přítomnosti. Byl fuč a asi jsem se mu stěží mohla divit. Proč by se tady taky zdržoval s vychrápávající sestrou? Nemohla jsem být ani trochu zábavným společníkem.
Vyskočila jsem na nohy a protáhla se. Z dlouhého spánku jsem byla ztuhlá a poněkud zmatená. Zívla jsem, pohlédla na večerní nebe, vrhla pohled všude kolem, ale nenacházela jsem nic, co by upoutalo moji pozornost. Byla jsem prostě sama v horách, které byly mým domovem. Asi mi nezbývalo nic jiného, než se vydat směrem zpět k úkrytu a doufat, že narazím na někoho z rodiny. Ach, jak dlouho jsem je vůbec neviděla? Natáhla jsem krok.

//Úkryt

Podběl byl celý, nic se mu neulomilo, tím to tedy bylo uzavřené a vyřešené, nebylo z mého pohledu třeba dělat kvůli tomu další haló. Raději jsem svou pozornost upnula jinam - ke zkoumání živého světa kolem. Bylo přece tolik věcí k vidění! Jako třeba ten podivný tvor, ve kterém jsem ještě nebyla schopná poznat myš. Nutkání se toho zvířátka zmocnit jsem ale poznala naprosto bezpečně. Hop, skok a už jsem ho držela, ale co si počít dál, tím už jsem si jistá nebyla.
Zvířátko se mi málem vyškublo, v tom malém tělíčku bylo překvapivě hodně boje, když mu šlo o život, ale to už tu byl bratr, chopil se malého tvora, vzal ho do tlamy, cosi křuplo a... a nic. Pištění i cukání ustalo. Bylo po zvířeti. "Oh," dloubla jsem do hlodavce nejistě tlapou, ale on zpět k životu nevyskočil. "Je po něm?" špitla jsem zaraženě. Bylo mi to trochu líto. Ale pak jsem si něco uvědomila a oči se mi rozšířily údivem: "My něco ulovili, Podběle! A úplně sami!" To bylo přece určitě hrozně důležité, nebo ne? Ne? Ocas se mi váhavě rozhoupal.

Podběl byl sice vzhůru nohama, ale naštěstí to vypadalo, že se žádným zásadním způsobem nerozbil. Nohy měl pořád všechny, ocásek taky, hlavu si nerozlouskl o kámen a když jsem k němu přiskočila a párkrát do něj dloubla, překulil se zase tou správnou stranou nahoru, tak, jak to má být. "Fůů, lekla jsem se, že se ti něco stalo," vydechla jsem a zamávala ocasem, když jsem viděla, že je naživu a vcelku. "To byl pořádný karambol. Ptáci jsou tedy pěkně zákeřní!" Vida, kolik jsme se toho učili o světě. Ani jsme k tomu nepotřebovali Hanku. Poradíme si sami, sami dva dobrodruzi a průzkumníci hor!
Bratr začal čuchat cosi na zemi a tak se i já rozhodla si procvičit čenich, když vtom mezi kameny cosi vyběhlo. Malé zvířátko, chlupaté, se špičatým čumákem a dlouhým holým ocáskem... a zase mi ten hlásek uvnitř začal napovídat. Kořist, říkal. Podběl chtěl chytit ptáka, teď byla řada na mě! Tvor se na nás nedíval, možná si nás vůbec nevšiml. "Sleduj," sykla jsem, přikrčila se k zemi, opatrně se došourala o kousíček blíž a hop, vrhla jsem se po zvířátku. K mému údivu jsem jeho tělíčko opravdu ucítila pod tlapami. Mrskalo se a svíjelo ve snaze uniknout. "Mám ho! Mám ho! Co teď?" křičela jsem napůl v triumfu, napůl v panice, protože jsem nečekala, že uspěju a teď jsem si jaksi nebyla jistá, jak pokračovat.

Vydala jsem se svažující se stezičkou dolů, Podběla v patách jako mlčenlivý stín, ale daleko jsme nedošli, než mě zarazil nový objev v podobě malého ptáčka. Zvědavě jsem si ho zpovzdálí prohlížela, ale v hlavě se mi pomalu rodila nějaká ta lumpačina... V Podbělově hlavě se ta myšlenka ale zformovala dřív, než v té mojí. Fíí, proletěl kolem mě jako neřízená střela a přímo na drobného ptáčka! Nemínila jsem se nechat zahanbit, takže jakmile jsem se vzpamatovala, vyskočila jsem a vyrazila za ním.
Jenže pták byl v trapu, než se kterýkoliv z nás vůbec dokázal přiblížit, odsvištěl si to do bezpečí a chvíli to vypadalo, že bratr snad odletí s ním, než si ho zem přitáhla zpátky k sobě a on se začal kutálet pryč. "Podběle!" vyhrkla jsem, protože ty kreace, co předváděl, vypadaly fakt celkem nebezpečně! Běžela jsem za ním, sama klopýtala a poslední kus cesty jsem sjela po zadku, než jsem zabrzdila vedle bratra, který zůstal ležet s tlapami trčícími k obloze. "Brácho, žiješ?" dloubala jsem do něj naléhavě čenichem a doufala, že je celý.

Vrchol světa. Klidně to tak mohlo být. Dole pod námi jsem neviděla nic, co by se vypínalo do takové výše, jako vrcholky těch hor, ve kterých jsme stáli. A když i Podběl přikývl, ještě jsem se v tom utvrdila. "To je úžasné!" zavrtěla jsem ocáskem a zvedla hlavu k nebi. Ano, to vlastně bylo o dost výše než my. Stejně jako velký pták, který na něm pomalu kroužil. Chvíli jsem pohledem sledovala oblouk, který opisoval, pak jsem si povzdechla. "Musí být skvělé umět takhle plachtit vzduchem," zamumlala jsem si spíš pro sebe a nastavila tvář větru, představovala jsem si, jaké to musí být moci roztáhnout křídla a prostě se vznést. Dlouho jsem na té představě ale nelpěla. Vydala jsem se po cestičce níže a ani jsem se neohlédla, jestli jde Podběl se mnou, zkrátka jsem předpokládala, že samozřejmě ano.
Byla to celkem obyčejná kamenitá stezka, ale mým mladým očkám připadala jako dobrodružná cesta, na jejímž cíli mohlo být cokoliv. Šmejdila jsem s čenichem u země, vnímala všechny ty neznámé pachy a ohon mi přitom vlál jako vlajka. Kameny, tráva, mech, nic z toho mě příliš nezaráželo, ale když na kamení vpředu přistál malý ptáček, zabrzdila jsem tak prudce, že jestli Podběl pořádně nekoukal, dost dobře do mě mohl narazit. "Hele!" špitla jsem a sledovala opeřence, který poskakoval po kamení a cosi ozobával na zemi. Byl o dost menší než ten, kterého jsem předtím viděla kroužit po obloze. A byl tak blízko, blizoučko jako snad ještě nikdy. Sledovala jsem ho zatím s neškodnou zvědavostí, ale jakýsi nezbedný hlásek v hlavě mi našeptával, že bych ho snad měla zkusit chytit.