Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nešla jsem tedy sama a byla jsem tomu celkem ráda, protože bylo dost možné, že kdyby vedle mě nestál bratr, šok z rozlehlosti všeho kolem by mě dost dobře mohl obrátit zase zpět. Už pořádně dlouho jsem nebyla venku, nikdy bez mámy a tohle... tohle bylo vážně něco. Chvíli jsem jen beze slova čučela, než se mi ocásek zvolna rozhoupal. Přikročila jsem blíž k okraji skály, na které jsme stáli, a shlédla dolů. Až by se mi z toho zatočila hlava! Ale tam dole, úplně dole, se rozléhaly neznámé kraje a lesy a louky... a my byli tady nahoře, nad tím vším. "Páni, myslíš, že jsme na vrcholu světa?" vydechla jsem a kopla dolů oblázek, který se mi povaloval u tlapy. Klink, klink, cinkl o větší skály po cestě a odskákal někam do neznáma. Nenapadlo mě, že by stejně dobře mohlo dolů sletět moje vlastní tělo, stačil jediný špatný krok. Přesto jsem z té hloubky dole měla jistý respekt, takže jsem zase o kus couvla. V očích mi hořely plamínky, když jsem se obracela na Podběla. "Měli bychom se tu rozhlédnout, pořádně to prozkoumat!" přikývla jsem rozhodně na potvrzení vlastních slov a už jsem se s čenichem u země vydala hledat nějakou stezku, která by nás svedla trochu níž... nebo možná výš? Prostě jinam. Bylo mi celkem jedno, kterým směrem to bude směřovat.

//úkryt

Nemusela jsem snad mít Hanku za zadkem, když jsem se chtěla jít podívat ven, nebo snad ano? Mohla jsem jít klidně sama. Vystačím si sama, přesvědčovala jsem se, ale nějak jsem tomu nedokázala úplně věřit. Srdce mi bušilo, když jsem se blížila víc a víc k východu, ze kterého se dovnitř linulo světlo. Mohla bych se otočit a vrátit se zpátky, ale zvědavost byla nakonec silnější, než strach. Ne, nemohla jsem se bát, nemohla jsem se jen tak otočit nazpět. A pak jsem to ucítila, lehké šťouchnutí. Ohlédla jsem se a spatřila Podběla. Oháňka se mi hned uvolněně zhoupla sem a tam. "Jdeš se mnou? Paráda!" usmála jsem se. "Co tam asi může být?" přemítala jsem, ale nemělo moc smysl nad tím jen tak fantazírovat. Zhluboka jsem vydechla a vykročila do denního světla.
Před očima se mi okamžitě otevřel obrovský výhled. Už jsem samozřejmě byla venku, někde v koutě paměti jsem měla louky květin, kde jsme se proháněli všichni, ovšem to byly v tuto chvíli spíše zamlžené vzpomínky. Tohle mi popravdě vyrazilo dech. Kopce a skály a kameny a zbytky sněhu, stejně jako místy trčící trsy zeleně. Chvíli jsem oněměla úplně stejně, jako Podběl a netušila jsem, co říct, jen jsem dýchala chladný vzduch svého domova a hleděla na nesmírnost a majestátnost hor před sebou.

//přehodím se do první osoby, don't mind me

Chtěla jsem už jít ven, těšila jsem se na ten vítr, co mi asi poví a pošeptá, jenže Hanka najednou zmlkla a zdálo se, že mě vůbec nevnímá. Trochu uraženě jsem nafoukla tváře, protože náhle jsem tu byla se dvěma zamlklými. Ovšem hnědá vlčice mluvit uměla, to už mi předvedla, a navíc slíbila, že půjdeme za větrem a teď to vypadalo, že z toho nic nebude. A aby toho nebylo málo, Podběl se plížil rovněž kamsi pryč, nechával mě tady samotnou. Nebyla jsem zrovna urážlivá, ale píchlo mě to u srdíčka. Proč bych ale vlastně měla smutnit? Nebyla jsem hloupá a už ani tak malá. Poradím si přece. "Tak já půjdu sama," prohlásila jsem a vykročila. Najít východ nemohlo být tak těžké, nebo ano? Ohlédla jsem se - několikrát - jestli se mnou jde bratr nebo Hanka. Doufala jsem, že aspoň Podběl by mohl. Přece jen mě velký neznámý svět trochu děsil. Zvědavost ale byla silnější a brzy jsem podle světla a trošku i podle závanů čerstvého vzduchu došla k díře, která vedla ven, za neznámými dobrodružstvími.

//Alatey

"Vážně?" Z Hančina popisu to vyznívalo, jako že jsou brouci vážně prospěšní a užiteční. Měla by je tedy jíst? Netahala ji náhodou vlčice za čenich? Chvíli o tom mlčky přemítala. "A proč nemůžou být dobří, když jsou tedy tak zdraví?" zeptala se nakonec. Přece to nedávalo smysl, neměly by věci, co pro ni byly dobré, také chutnat dobře, aby je chtěla jíst? Brouk ji ale k dalším ochutnávkám příliš nenamotivoval.
Dožadovala se vysvětlení o těch bozích, hodně ji to totiž zaujalo - aby také ne, však se jí to osobně týkalo. Fascinovaně naslouchala Hančiným slovům, ale i když to všechno bylo velice zajímavé, měla pocit, že tomu stále pořádně nerozumí. Nedokázala si ani pořádně představit nikoho mocného a tajemného, natožpak aby věděla, co by od ní a jejích sourozenců mohl někdo takový chtít. "Ach," vydechla jen a čenich se jí nakrčil soustředěním, jak si z toho chtěla vyvodit nějaký smysl. "Takže... Hmmm. Určitě to znamená samé dobré věci," rozhodla se na to nahlížet optimisticky. "Ten někdo mocný na nás asi bude dohlížet, když jsme jeho oblíbenci, že?" zamávala chvostíkem a ohlédla se na Podběla, který si o tom asi myslel kdoví co. Nebo spíš kdoví, jestli si vůbec něco myslel. Jen potřásla hlavou, jakkoliv měla bratra ráda, musela uznat, že dnes není zrovna zábavným společníkem.
Soustředila se radši na vlčici, která navrhla, že by se mohly za větrem vydat společně. Rozsvítila se jí očka - to znělo skvěle! Zajímalo ji, co se skrývá venku, za zdmi jeskyně. "To bych moc ráda," přikývla radostně. "Chtěla bych to tu poznat, když už jsme se tu... objevili."
Jen se zasmála, když hnědá poukázala na to, že i jejich kožíšky je jednoznačně pojí k sobě. "Nojo, to taky," střihla ušima. "Možná," zopakovala, nikdy ji nenapadlo, že by Podběl třeba nevěděl, jak vůbec začít mluvit. Vždycky tak nějak předpokládala, že prostě... nechce. Moc nad tím ale nedumala, už se totiž viděla na průzkumné výpravě někde venku - ať už tam venku bylo cokoliv. Byl to les, louka? Něco úplně jiného a neznámého? Nedočkavě přešlápla a s očekáváním v očích zvedla pohled k Hance, zdali tu svou nabídku myslela vážně, nebo mluvila jen tak... inu, do větru.

"Zdraví?" přemítala o tom, zatímco jí nepříjemná chuť brouka stále držela na jazyku. "Možná, ale dobží - dobří - rozhodně ne." Rychle se opravila, když se přistihla při šišlání, nechtěla nic takového, chtěla už mluvit jako dospělí. Její bratr volil zase úplně jinou strategii a nemluvil pro změnu vůbec. No... i tak se dalo předejít chybám.
Ona ale mluvit chtěla a rozhodně chtěla mluvit s tou neznámou vlčicí. Strach už ji opustil a místo toho zvědavě špicovala ouška, když spatřila takový údiv na její tváři. Zajímalo ji, co za tím stojí. Určitě věděla, odkud se tu vzali! "Ne, nebudeme si myslet nic špatného, řekni nám to, prosííím," žadonila a ohlédla se na bratra, jestli ji míní taky podpořit. Ale on se tvářil tak nějak... nijak, a že by se vyjádřil, to ho taky nenapadlo. Co už, poradí si sama. A vlčice jim to naštěstí vzápětí opravdu řekla. Máta vykulila oči. "Vyvolení bohy? Co to znamená?" Znělo to důležitě, ale nerozuměla tomu. "A pošeptal ti to vítr? On s tebou mluví?" Zaposlouchala se, ale v jeskyni vítr pochopitelně nebyl. Vlčice, která se představila jako Hanka, jí předkládala spoustu věcí, o kterých se dalo přemýšlet. "Nojo, všichni se jmenujeme po bylinkách," usmála se a zamávala ocasem. "Tak se hned pozná, že patříme k sobě." Když Hanka vyzvala Podběla, aby něco řekl, Máta se na bratra krátce zahleděla a pak pokrčila rameny. "On toho brácha zrovna moc nenamluví," vysvětlila.

Chtěla se zapojit do bratrova lovu na kořen, ale ukázalo se, že to vlastně vůbec nebylo jeho plánem, jak jí naznačil zavrtěním hlavy. "Hm. Tak se můžeme poohlédnout po něčem jiném," navrhla a hned vzápětí jejich pozornost upoutal velký brouk lezoucí po stěně. Byl to Podbělův objev a Máta mu ho nechtěla krást přímo před nosem, ale nezdálo se, že by se vlček nějak měl k jeho sežrání. Neměl se nijak zvlášť ani k řeči, ale Mátě to zatím zas tak divné nepřišlo. Jaksi byla zvyklá na bratrovu zamlklou náturu a možná to bylo lepší, než kdyby jen bez ustání žvanil a žvanil, ne? Ještě by jí upadly uši, a co by si počala potom?
Než ale stačila šestinohou potvoru ochutnat, objevil se tu kdosi cizí. Vlčice, kterou nikdy neviděla. Lehce couvla a sklapla tlamu, ze které jí doteď jazyk plandal ven. "Ahoj," pozdravila opatrně a udělala nenápadný úkrok směrem k bráškovi. Byla ta vlčice v pořádku, nebyla nebezpečná? Ale... vypadala docela přátelsky a jakmile se zmínila o královské hostině, Máty ocásek se váhavě rozhoupal sem tam. "Vážně jsou dobří? Vidíš, já to říkala," střihla ušima k Podbělovi, ač nic takového neříkala, a pak konečně tlustého brouka slízla ze stěny a pořádně rozkousala. Křuplo to, ale chuť, co jí naplnila tlamu, nebyla něčím, co by označila za "královské". Ne, že by se to nedalo zvládnout, ale... podruhé by si nejspíš už nedala. Poněkud zaraženě brouka požvýkala, spolkla ho a přemítala o tom, co to právě zažila - dlouho jí to ale nevydrželo, její pozornost se vrátila k hnědé vlčici. "My se tu totiž zjevili nedávno," vysvětlila. "Ani nevím, jak...?" protáhla do otázky v naději, že by třeba vlčice mohla mít nějaký nápad, jak se vlci prostě můžou zjevit na úplně novém místě. "Já jsem Máta, mimochodem, a tohle je můj bráška Podběl," představila i svého sourozence, neb neočekávala, že on to udělá sám. "A kdo jsi ty?"

Podběl v odpověď neřekl ani fň. Vyškrábal se sice na nohy a ukázal tlapou na nějaký kořen na zemi, ale jinak mlčel jako hrob a když se nad tím Máta zamyslela... zaslechla od něj vůbec někdy jediné slovo? Bylo dost těžké se v tom orientovat, když jich bylo tolik, ale nedokázala z paměti vyšťourat žádnou vzpomínku na bratrův hlas, ať už si hlavičku namáhala jakkoliv. A co jí chtěl sdělit tím kořenem? Zmateně zamrkala. "Lovíš kořeny?" navrhla jako možnou odpověď. "Dobrý plán. Kořeny totiž jen tak neutečou!" Sama po kořenu skočila a stiskla ho v zubech, ale... neviděla v tom nějaký hlubší význam a že by to byla velká zábava, to se taky říct nedalo. Radši to tu chtěla trochu poznat a tak byla ráda, když bráška přikývl, jako že to tady taky chce prozkoumat. "No bezva," rozvrtěl se jí vesele ocásek, "tak to můžem jít spolu. Vypadá to tu vážně rozlehle," rozhlédla se, zatímco Podběl zkoumal cosi na stěně. "Ale... je tu tolik cizích pachů a vlků... kde si vlastně myslíš, že jsme?" Také se zahleděla na šestinohé stvoření na stěně a očichala ho. Nijak zvlášť nevonělo. Dalo se třeba jíst? Vyplázla jazyk, že to zkusí, ale nakonec to byl vlastně bratrův objev. Tázavě se na něj s jazykem stále venku ohlédla. "Ech hho?" pronesla poněkud nesrozumitelně, jestli to stvoření Podběl jako chce, nebo si ho může ochutnat sama.

Chvíli se rozhlížela kolem, modrá očka těkala po kamení a skalách a všemožných jiných útvarech, zatímco kolem ní bylo víc a víc živo. Sourozenci se jeden po druhém probouzeli a zkoumali to divné místo, kde se octli. Ale kde to jsme? Jisté bylo, že nemohla zůstat jen tak pozadu. Chtěla to tu taky prozkoumat. Ale opatrně.
Rozhlédla se kolem a spatřila zrovna špičku Podbělova ocasu, jak jí mizí za kamenem. Roztlapala se tím směrem, drápky klepaly o tvrdou podlahu. Ať už tohle místo bylo cokoliv, vypadalo to jako velké rozlehlé bludiště, minimálně pro takové malé stvoření, jakým ona byla. Nerada by se tu ztratila a už vůbec ne sama, takže zrychlila do klusu, aby bratra dohnala a on jí nezmizel z dohledu. Nemusela se ale vůbec obávat, protože na Podběla rázem málem šlápla, vzhledem k tomu, že se rozvaloval jako placka na zemi. "Brácho, co tady blbneš?" zajímala se a sklonila k němu čenich, aby zjistila, jestli je celý. "Chceš to tady taky prozkoumat?

Máta spokojeně spala, pravidelně oddechovala, občas cukla uchem nebo tlapkou, jak se ve snech proháněla za kde čím a vůbec netušila, že se cosi změnilo. Byla by nejspíš chrápala jako zabitá ještě celé hodiny - však byla obklopena bezpečím, teplem a rodinou. Jenže to by jí nesměla na nepozorně vystrčeném ocásku přistát něčí neopatrná tlapa. "Jau!" vykvíkla vlčice a vymrštila se skokem z hromady sourozenců. Než se z leknutí vzpamatovala a rozkoukala, Heřmánek, který to měl na svědomí, už se vzdaloval z dosahu, ale modrooká mladá slečna na nějaký přišláplý ocas rázem zapomněla. Zaprvé to moc nebolelo, zadruhé... Co to je? Očka se jí rozšířila úžasem. Kde to jsme? Ohlédla se na svou rodinu a rychle je všechny přejela pohledem. Byli tu všichni, krom Heřmánka, kterého viděla odcházet, a Šalvěje, kterou cítila poblíž. Trochu si oddechla, ale napětí zůstalo. Nepoznávala tohle místo. Tuhle jeskyni. Pachy, které se tu vznášely. Nasála je do čenichu a pak zavětřila u země. Obezřetně poodešla o kousek dál, pak ještě o krůček, očima rejdila sem tam, čenich se jí nepřestával chvět a uši měla našpicované přímo kupředu. Tohle bylo něco zcela nového! Ale kde to vlastně byli a jak se tu octli, to jí bylo poněkud záhadou, která si říkala o rozluštění.

Zdalipak není zrození ten největší zázrak pod sluncem? Když se zažehne nový život, nová duše? Plíce poprvé vtáhnou doušek sladkého vzduchu a rázem je tu nový tvor, zcela nepopsaný list, jehož budoucnost může skrývat naprosto cokoliv. Jisté je jen jedno - černobílá hrouda, která momentálně víc připomínala krtka, než vlčici, nad tímhle rozhodně nepřemýšlela. Nepřemýšlela vlastně nad ničím. Neměla totiž proč. Její svět byl prozatím totiž velice jednoduchý a nenabízel příliš mnoho důvodů ke složitým úvahám. Všechno to bylo velmi prosté. Kolem ní bylo příjemné teplo a naprostá tma, která byla ale taky příjemná. Když dostala hlad, stačilo dostatečně zkoordinovat tlapy, prozatím dost nešikovné, a doplazit se k hlavnímu zdroji onoho tepla. Tlamička jako by si pak už sama našla cestu k jídlu. Snad jediné, co jí bylo poněkud na obtíž, byl fakt, že tu nebyla sama. Do cesty se jí pletli nějací další. Nevěděla, proč to dělají a co z toho asi tak mají, ale to jí nezabránilo kníknout pokaždé, když do ní někdo z nich vrazil - nebo ona do někoho. Celé to vlastně bylo dost únavné, plazit se sem nebo naopak tam, snažit se najít místo u mléka a každou chvíli se s někým pošťuchovat... dost ji to zmáhalo. A tak taky hodně spala. Bylo snadné vklouznout do snu. Nemusela ani zavírat oči.