Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Šalvěj, Einar, Cinder, Hanka

Sraz šel dál a vlastně bylo možná dobře, že jsem seděla, aniž bych s někým mluvila, protože i tak bylo náročné sledovat všechno dění a vstřebat veškeré informace. Příliš jsem nekoukala, kde co lítá, poslouchala jsem především Einara. Neopomněla jsem však věnovat široký úsměv Šalvěji, která byla posléze také povýšena na deltu. Zamávala jsem oháňkou a špitla k ní gratulaci, pokud se tedy naskytla šance, kdy by se mihla dost blízko, aby mě mohla slyšet.
Trochu mne překvapilo, že s námi Einar chce po srazu mluvit. Trochu jsem se i zalekla. Určitě jsem ještě nestačila nic provést... že ne? Určitě o nic nepůjde, jen nějaké další informace, hah? "Budu s tím počítat," pokývala jsem hlavou a nervózně přešlápla předníma nohama. Jo, trošku jsem se obávala, co z toho vyleze.
Einar mluvil dál a dál, byli zde další uchazeči o pozice delt a rovněž ve smečce vzniklo i úplně nové postavení. To byla velká změna! Ale znělo to fajn. Určitě se najdou vlci, kteří to ocení. Vtom se však cosi stalo. Do jeskyně vtrhla vlčice, kterou jsem nejdřív málem nepoznala. Byla to máma Cipher a Enigmy - ale vypadala hrozně! Vyskočila jsem na nohy, ale přiměla jsem se zarazit, protože jsem si pamatovala, jaký sprduňk jsem dostala posledně, když jsem se léčitelkám pletla pod tlapy. Teď už jsem přešlapovala jako pominutá a srst na krku se mi zježila. Srdce mi mlátilo až v krku. Nejraději bych se zakopala někam do díry, schovala se a nechala dospělé, ať to vyřeší, ale... No, já už byla taky vlastně dospělá, že? A delta. Delta. Zoufale jsem pohledem automaticky našla Hanku, u které jsem vždycky našla oporu. I když jsem tak nějak tušila, že asi nebude mít zrovna čas na mě poulit oči. Já už na ty schůze chodit nebudu, polkla jsem slzy. Vždycky se něco podělá.

Einar, Vidar, Hanka, zmínky sourozenců v posledním odstavci

Einar
Alfa na nás koukal poněkud nevěřícně, když jsme kořist dotáhli až tam. Kolem panoval hrozný mumraj, a co to bylo - běhal tady snad králík? Lehounce jsem zatoužila propadnout se do země, ale to už bylo pozdě. Nakonec jsme se však ještě dočkali i pochvaly! "Bylo to bohužel trošku narychlo," vybreptla jsem v omluvu naší skupiny, která Einarovi nepřišla dost velká. Já byla popravdě ráda, že nás tam nebylo víc. Napoprvé mi přišli čtyři vlci až až... Zvládla bych jich ukočírovat třeba deset? Asi budu muset.

Sama - kouká kolem, poslouchá Einara
Nakonec jsem si prostě kecla na zadek někde sama - Einar už totiž začal mluvit a já nechtěla šramotit po úkrytu a plést se mu tím do řeči. Se zájmem jsem naslouchala historii Alatey, kterou jsem vlastně doteď vůbec neznala. Hledala jsem pohledem všechny zmíněné, ač tu všichni nebyli. Jeden z nich už asi definitivně. Když jsem následovala Einarův pohled, uviděla jsem i toho rezavého vlka... Poněkud ve mně hrklo. Co se mu stalo? A Hanka... je v pořádku? Říkala, že nemáme nic říkat, ale-
Ale nic. Einar pokračoval a tohle se týkalo i mně. Musela jsem dávat pozor. Stopaři, naháněči, kati... Dobře, dobře. To dává smysl. Asi to pak bude i jednodušší, až se takhle rozdělíme.

Einar, Vidar, Hanka
To už nás však Einar vyzval, abychom předstoupili. Zařadila jsem se vedle Vidara a věnovala mu letmý úsměv. Měli bychom se taky líp poznat. Když jsme oba lovci. Samozřejmě se vlci nejdřív do rolí museli rozdělit a samozřejmě jsem byla ochotná se toho účastnit. "Do toho se ráda zapojím," kývla jsem a oháňka mi zakmitala sem tam, když mi Einar gratuloval. "Děkuji," usmála jsem se. "Vynasnažím se být smečce co nejvíc prospěšná," zopakovala jsem prakticky to, co už jsem řekla Hance, a další úsměv jsem věnovala právě jí. Byla jsem jí moc vděčná. Delta. Já a delta, prakticky jsem se tetelila blahem. Škoda, že to neviděli naši!

S tím jsem se opět vzdálila a kecla jsem si na zadek. Dál jsem poslouchala a sledovala dění. Napůl se mi chtělo zamířit za Šalvějí, ale ta vypadala tak přísně, že by mě snad kousla do ucha! Byli tu i Podběl s Třezalkou, seděli s Vittani. Taky jsem zatoužila se k někomu vecpat, ale moc jsem nevěděla ke komu. Vlastně i jen pozorovat dění mělo své kouzlo.

//Ledové pláně

Lovci, zmínka Vidar, Taiclara
Táhly jsme a táhly, až bych si snad i vynadala, že jsem nevybrala nějakou zakrpacenou a vychrtlou sobici místo téhle mamutky. Ale už bylo pozdě - a aspoň se z ní nají víc vlků, no ne? Naštěstí už jsme se blížily vrcholu. Právě včas, protože se kolem rozléhalo Einarovo vytí. Stihly jsme to snad na další sraz?
Jenže Hanka najednou prohlásila, že jí je jaksi divně. I cestou jaksi popotahovala a funěla- Nepouštěla jsem sobici, ale modrá kukadla jsem na ni starostlivě valila přes její tělo. Ještě aby tak z toho lovu ochořela! To snad ne. Ne? Určitě ne. Určitě to bude v pohodě.
Úkryt už byl naštěstí nadosah. Vtáhly jsme sobici dovnitř a už jsem myslela, že bude po všem, jenže ne. Sotva jsem zaznamenala, že Vidar s Taiclarou taky něco dotáhli, už Cipher zase sobicí lomcovala a táhla ji dál. "Ale-" Odpor byl zřejmě marný. "Naše je stejně větší, to přece každý uvidí i tak," hlesla jsem ještě a chopila se tedy opět sobice. Vypadalo to, že Cipher by byla schopná si radši udělat kýlu, než to nechat jen tak.
Pak jsem se ale už sobice pustila a radši se mezi ty dvě nepletla. Netušila jsem, co mezi sebou mají? Tak nějak nenápadně jsem se pokoušela vytratit do pozadí a hledala jsem pohledem, ke komu bych se vrtla.

Lov se blížil ke konci. Musel! Měla jsem pocit, že každou chvíli vypustím duši a taky jsem měla pořád ještě dost nahnáno, že se něco pokazí. Stačilo se podívat na Vittani, kterou sobice málem nabrala kopytem. Nebo se možná i trefila! Ale běželo se dál. Mně se naštěstí povedlo vyváznout bez zásahu, nestíhala jsem sledovat, jak přesně jsou na tom všichni kolem, ale protože nikdo neječel ani neodpadl, snad to bylo nějak v pohodě. Snad.
Ani jsem nevěděla, jak se to vlastně stalo, ale nakonec se sobice pod naším nepřetržitým náporem svalila k zemi. Společnými silami jsme ji udolaly. Zmítala se na zemi a já ani nepřemýšlela, prostě jsem se vrhla ke krku a dokonala pár kousanci a škubnutími dílo zkázy, než jsem se skutálela na studenou zem vedle. Funěla jsem a popadala dech, ale zářila jsem jako sluníčko. "Máme to! Povedlo se to!" radovala jsem se zadýchaně, smála se a zároveň jako bych měla trochu na krajíčku... Dobře, byla jsem možná malinko hysterická. Neuvědomila jsem si, kolik napětí jsem v sobě měla, dokud nebylo po všem. Z očí mi naštěstí vyklouzly jen dvě tři slzičky, které jsem snadno smázla tlapou, jako by nikdy ani nebyly.
Otočila jsem se po udýchané Hance a úsměv na tváři se mi ještě rozšířil. "Jo, jo, všechny jste byly hrozně super," křenila jsem se i na Cipher a Vittani, a samozřejmě i na Hanku! Která rázem začala vyslovovat ta kouzelná slůvka. Pozorně jsem našpicovala ušiska. Bylo to velice... vznešené, jak to přednášela. Až jsem se aspoň posadila, abych se přitom neválela po zemi jako nějaký křupan. "Děkuju, děkuju mockrát. Udělám všechno pro to, abych nezklamala," pokusila jsem se pronést stejně formálním tónem jako Hanka, ale prostě mi to nešlo - příliš mnoho emocí se mnou zmítalo.
Musela jsem nakonec vyskočit a drobnou betu obejmout. "Ale bez tebe bych to nikdy nezvládla, však jsi mě všechno naučila," špitla jsem jí polohlasně do kožíšku. "A bez vás by to taky nešlo," zamávala jsem oháňkou k Cipher a Vittani, když jsem se vrátila tlapkami na zem. Byla jsem všem moc vděčná, zároveň hrozně šťastná a zkrátka jsem byla celá... no, úplně rozvrkočená! Snad bylo dobře, že zbýval ještě další úkol. "Tak jdem na to," povzdechla jsem si, zahryzla se do sobice a vyrazily jsme vzhůru.

//úkryt

Pousmála jsem se na Vittani navzdory svému divoce bušícímu srdci. "Věřím, že to zvládneme." Radši jsem jí neříkala, že to stejně tak dobře můžu být já, kdo zklame a celé to pokazí. Teď už bylo na podobné myšlenky stejně pozdě. Muselo to nějak jít. "Tak jdeme," vydechla jsem, když Vittani odsouhlasila, že je připravená, a vyběhly jsme.
Zůstávala jsem na pravém boku sobice, která vypadala, že má síly a elánu až až. Rozháněla se kopyty i parohy a jen tak tak se mi dařilo držet z jejich dosahu. Měla jsem vybrat nějakou přichcíplejší, ale na to už taky bylo pozdě. Chňapala jsem zuby po nohou a bocích zvířete, které se sice pralo, ale naštěstí drželo celkem ideální směr a brzy se k nám připojily Cipher s Hankou.
Bylo by krásné, kdyby se jim hned povedlo zvíře stáhnout k zemi, ale takhle snadné to bohužel nebylo. Přesto sobice zpomalila, když se do ní pustily. "Vittani, teď se taky přidáme do útoku, najdi si nějaké místečko a-" Sklonila jsem se před kopytem, kterým po mě sobice vykopla a svou větu jsem tak nedokončila, ale snad to Vittani chápala i tak. Já zatím zuby vyrazila po břiše zvířete a potom po jedné z nohou, snažila jsem se přitom neplést nikomu do cesty. Sobice zatím neutrpěla vážnější zranění, ale krev už jí tekla a místy se zdálo, že začíná zaostávat. A já začínala věřit, že ji udoláme.

Jméno vlka: Máta
Počet postů: 26
Postavení: Kappa
Povýšení: -
Funkce: Lovec
Aktivita pro smečku: První vedení lovu!
Krátké shrnutí (i rychlohry): Seznámila se se Stinou, se kterou si chvíli povídala a dozvěděla se od ní informace o tom, jaké to je být průzkumníkem. Potom se vydala na cesty s Enigmou poohlédnout se po Cipher. Když se navrátila domů, bylo na čase vydat se splnit úkol k povýšení - naštěstí na Ledových pláních narazila na Hanku, Cipher a Vittani a mohla se tak do toho pustit. Poprvé si vyzkoušela, jaké to je vést lov na vysokou zvěř.
Smečková minihra:

Jméno vlka: Mercer
Počet postů: 25
Postavení: Kappa
Povýšení: -
Funkce: Ochránce
Aktivita pro smečku: Poučil Taiclaru o stopování, lovil se Sierrou králíky pro vlčata
Krátké shrnutí (i rychlohry): Ukázal Taiclaře něco málo ohledně stopování zvěře. Když se rozešli, vydal se hledat Sierru, kterou také objevil v úkrytu ve společnosti Šalvěje. Vydali se společně na malý výlet, kde se domluvili, že by rádi založili rodinu. Šli proto požádat o povolení Einara - ten jim ho udělil a také jim zadal úkol s lovem králíků, který se tedy vypravili splnit a během tohoto dalšího výletu také počali vlčata.
Smečková minihra:

Nikdo naštěstí proti mým nápadům neprotestoval. Hanka je dokonce označila za dobré, takže se mi krapet ulevilo. Tak to asi nemelu úplné kraviny. No, na soudy bylo ještě drobet brzo. Zatím jsme soba neměly. Rozdělily jsme se tedy do dvojiček a Hanka ještě neopomněla před lovem připomenout pár opravdu důležitých věcí. Usmála jsem se na ni a pokývla na znamení souhlasu a porozumění.
Vykročili jsme po sobích stopách. Následovat je nebylo naštěstí příliš těžké a brzy už jsme mohly stádo i spatřit. Na pláni nebylo mnoho míst, kde by se mohlo skrýt. Pozorně jsem si vyposlechla všechny Hanky poznatky, které by se ještě mohly hodit, ale pak už bylo na čase se do toho pustit. Tušila jsem, že to je zase na mě. Cestou jsem se snažila v hlavě sesnovat plán, ale to, s čím jsem přišla, bylo nakonec poměrně prostinké. "Ještě počkej," otočila jsem se na Cipher, která se asi už už chystala vyběhnout po sobech. Olízla jsem si nervózně čenich. "Nejdřív... půjdeme já a Vittani, zkusíme jednoho oddělit od stáda," pokračovala jsem tiše. "Ty a Hanka budete číhat opodál a zaútočíte na něj, a pak... uhm, když ho dost zpomalíte, budeme ho moct dohnat i my a dorazíme ho společně?" V mé hlavě to dávalo smysl. Nebyla tu skalní stěna, ke které bychom zvíře nahnaly, ale Cipher s Hankou mohly být taková stěna... Stěna, která kouše. Což bylo nepochybně lepší.
Počkala jsem, jestli ještě nebudeme něco řešit, načež jsem se už pomalu vydala přikrčeně směrem ke stádu. "Hodně štěstí," hlesla jsem k druhé dvojičce a kývla na Vittani, aby šla se mnou. Brala jsem to obloukem, nechtěla jsem ještě stádo vyděsit. "Myslím, že tamhleta by šla?" špitla jsem a čenichem pokývla k samici na okraji stáda. "Tu by nemuselo být tak těžké odříznout od ostatních. Půjdeš zleva, já zprava? Hlavní je správně ji nasměrovat k Hance s Cipher, bude nejlepší, když ji udržíme mezi námi. Nějakým tím chňapancem se nám ji snad podaří usměrnit tam, kam potřebujeme. A držet se z dosahu kopyt a paroží, aby se něco nestalo." Bylo celkem nefér, že oproti ostatním zvířatům u sobů nosily parohy i holky. Vůbec nám to neusnadňovalo náš úděl. Když jsme obešly dostatečně široký oblouk a octly se na správné straně, otočila jsem se na Vittani i pohledem. "Připravená?" Pokud ona byla, pak já také.

Děkuji za akci c:
Pro Mátu prosím za 23 bodů tlapku do vody, 1 minci a 6 kšm

Zapsáno

Volání tedy bylo skutečně určené mě. Nebyl to hejkal a nezdálo se mi to - byla to Cipher. Musela jsem se trošku zasmát. "Máš tedy pořádně silný hlas," střihla jsem k vlčici ušima. Hanka ani nestačila dokončit větu a už se k nám přivalila i Vittani. Což bylo příhodné, protože právě nastávala ta vhodná chvíle k lovu. "Ahoj," pozdravila jsem ji někde mezi jejími vyplašenými slovy. Hanka ji rázem uklidnila, Cipher celou situaci stručně vysvětlila a já si mezitím začínala lámat hlavu, jak ten lov provést, protože to tentokrát už bude určitě na mě.
Rázem se všechny oči upíraly směrem k mojí osobě. "Takže," řekla jsem pomalu a snažila se vypadat ponořená v moudrém zahloubání a ne jako bych se právě topila v oceánu bezradnosti. Mysli, Máto. To zvládneš! "Mohly bychom se podělit do dvojic," pokračovala jsem po odmlce a automaticky jsem se chtěla připojit k Hance, než mi došlo, že tenhle plán má fatální chybu. Asi těžko jsem mohla nechat dvě učednice ve dvojičce spolu! I když jsem se pořád také cítila trochu jako učedník, chtě nechtě bylo na čase vyrůst. "Hanka s Cipher a Vittani se mnou?" přejela jsem ostatní vlčice pohledem, jestli jim to vyhovuje.
Měla jsem pocit, že každou chvíli hodím šavli, ale doufala jsem, že na mě nervozita není až tak vidět. Ale asi byla, protože jsem se poněkud křečovitě křenila. "Až najdeme stádo... uumm, já a Vittani bychom mohly nahánět. Oddělily bychom jednu směrem k vám, abyste měly šanci zaútočit a... no, společně bychom ji skolily." Znělo to velice krásně a jednoduše. Škoda, že nebylo tak snadné to i provést. Na rozlehlých pláních se bohužel nenacházel žádný příhodný převis, pod který bychom soba mohli zahnat, jako jsme to tehdy s Hankou udělaly té koze. K Hance jsem se i otočila pro ujištění. "Šlo by to tak?" Snad se počítalo splnění úkolu, i když mi bude Hanka napovídat... Nebyla jsem si v tom až tak jistá. "Myslím, že soby cítím někde odtamtud," dodala jsem ještě s mávnutím čenichem směrem na pláně a pokud nebylo námitek, už jsem tam i pomalu vyrazila.

//Alatey

Nejdřív jsem se z kopečka jen tak šourala, ale když jsem se trochu víc probudila, přešla jsem do poklusu. Samozřejmě opatrného, abych si nerozbila čumák, obzvlášť, když jsem si pořád ještě nebyla jistá, že jsem něco doopravdy slyšela. Slyšela! Určitě jo. Ale taky to mohla být meluzína nebo něco. Nebo nějaký horský hejkal. Poslední zbytky ospalosti ze mě pomalu opadly a i ztuhlé tělo se mi podařilo slušně rozhýbat. Hejkala jsem neviděla, ale ucítila jsem známé pachy. Oháňka se mi rozhoupala sem tam. Paráda, Hanka je tady! A ještě někdo... Cipher? To by bylo ideální na ten lov. Přidala jsem do kroku, takže riziko, že spadnu na čenich, se náhle značně zvýšilo.
Naštěstí jen na chvíli, protože brzy se země pod tlapami narovnala a ke dvěma hnědým kožichům už jsem tlapala skoro po rovince. Oháňka se mi spokojeně pohupovala. Už jsem Cipher docela zapomněla, že mě na posledním srazu tak vylekala, že jsem si málem cvrkla. "Ahoj," zavolala jsem na ně, když už jsem byla dost blízko, abych nemusela úplně řvát. "Neslyšely jste tady hejka- teda, neslyšely jste, jak mě někdo volá?" Sotva jsem to vyřkla, došlo mi, že existuje mnohem jednodušší vysvětlení. Odolala jsem pokušení se praštit do čela. "Nebo jste to byly vy? Zdálo se mi, že někde odtud to muselo přicházet," mrkla jsem kolem, ale nebylo tu jiné živé duše, než nás tří.

Jen šlofík... no jasně. Vážně jsem byla tak naivní, abych takhle lhala sama sobě? Vytuhla jsem úplně jako špalek a probudila jsem se až kdoví za jak dlouhou dobu, když už jsem z ležení na skalce byla rozlámaná asi tak na padesáti místech. "Ugh," zafuněla jsem, když jsem procitla a cítila se o deset let starší, než když jsem usínala. "Bleeeh," prohlásila jsem o chviličku později, když jsem seskakovala z kamene a ještě pořád rozespale mžourala kolem sebe. A nakonec: "Jau!" To když jsem si protahovala záda a pěkně mi v nich křuplo. Potom už jsem se ovšem cítila o kus líp. Teda až na ty přeludy. Nebo to nebyly přeludy? Našpicovala jsem uši. Zdálo se mi, jako by větříček někde z údolí volal moje jméno. Mátooo... "Co? Co je?" zablekotala jsem k nikomu určitému, moc potichu, než aby mě mohl slyšet kdokoliv tam dole. Nebyla jsem si popravdě jistá, jestli jsem vůbec něco slyšela. Dost možná to byla ještě součást snu, pořád jsem se cítila jako napůl spící, ale... tohle se ozvalo, když už jsem byla vzhůru. Rozhlédla jsem se kolem, zavětřila, ale Hanku jsem pořád necítila. Takže se nic nestane, když to rychle omrknu. Procházka mě snad aspoň probere, zadoufala jsem a vyrazila z kopce dolů, za přeludem a nebo možná taky ne.

//Ledové pláně

//Tundra přes hory

Potulný prodavač i s jeho stánkem zůstal za mnou, či možná spíš někde v údolí pode mnou. Tentokrát mě po cestě už nic nerozptýlilo. Žádná vlčice za šutrem. Škoda, že nevylezla. Vážně se chudák tolik bála? Neměla bych jí donést aspoň vodu nebo něco? Co když tam za pár týdnů někdo najde její kostru? Lehce jsem se otřásla, ale tyhle myšlenky jsem zaplašila. Nemohla jsem se už vracet. Nikdy bych do smečky nedošla, a... jakkoliv nezvyklé, prapodivné a zároveň vzrušující to bylo, měla jsem určité povinnosti. Musela jsem doufat, že šutrová vlčice bude v pořádku a zvládne se o sebe postarat.
V srdci hor jsem cítila spoustu pachů. Jen ne ten, který jsem potřebovala ze všech nejvíc. "Hanko?" houkla jsem tak nějak neurčitě do prázdna, ale nedělala jsem si valné naděje. Kdepak, naše beta tu ještě nebyla. Nejspíš toho měla moc. Vyskočila jsem si na jednu ze skal a chvíli dala odpočinout tlapám, které toho za poslední dny naběhaly až až. Být beta musí být pěkně náročná práce, uvažovala jsem mírně ospale, jak mě večerní vánek hladil po tváři. Neměla jsem v úmyslu tu vychrápávat... ale trošku jsem podřimovala. Třeba by se jí taky hodila křídla, jako má Einar. Fí, to musí být naprosto boží, prohánět se vzduchem. Rozhodně z toho nebudou tak bolet tlapy! Ale křídla možná jo... jak se vůbec ovládají? Pomalu jsem si položila hlavu a snažila se představit si, jaké to musí být, když vám najednou naroste další pár končetin, které se musíte naučit používat.

"The truth is, of course, that there is no journey. We are arriving and departing all at the same time."

Waleanovi prosím 20 kšm za 10 bodů

//Hraniční pohoří

To, co jsem z hor zahlédla, skutečně bylo tím, v co jsem doufala. Ten potrhlý vlk s vozíčkem plným zajímavých věcí. Dobře, možná nebyl potrhlý... Zdál se mi být vlastně celkem normální. Ale všechny ty úžasné předměty, které měl. Dokonce i zvířecí kamarády, na které jsem však mohla jen toužebně koukat. S lehkým povzdechem jsem si to namířila k Wuově vozíčku. "Zdravím," pozdravila jsem zdvořile, zamávala ocasem a koukala, co bych si pro sebe mohla jiného pěkného vybrat.
A nakonec jsem si vážně vybrala. Odcházela jsem o pěkných pár kamínků lehčí, ale snad o pořádný kus silnější. Budu to muset co nejdřív vyzkoušet, usmívala jsem se pod vousy. Teď už ale skutečně bylo na čase se vydat hezky pěkně domů a pokud možno co nejdřív odchytnout Hanku, abychom mohly vyrazit na lov. Ještě abych tak úkol nesplnila. To by mi Einar dal!

//Alatey

Nákup:
5.-10. tlapka elementu vody (80+90+100+110+120+130) = 630 KŠM

Schváleno