Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Snažila jsem se vylákat vlčici zpoza kamene, který si zjevně vybrala za svou dokonalou skrýš. Jenže jsem z ní už nezahlédla ani chlup. "Notak, já tě neukousnu," pobízela jsem ji, každou chvílí zvědavější. Copak se vážně tolik bála? Mě? Určitě jsem nemohla vypadat tak strašidelně. Že by se jí něco stalo, kvůli čemu byla tolik vyplašená?
Vtom se nad námi náhle prohnal stín. Instinktivně jsem se přikrčila, co to mělo být, nálet nějakého šíleného orla? Ale kdepak - byl to Einar, prohnal se nad námi na křídlech větru. A taky na křídlech peří, no. "Zdravím, Einare! Jsem na cestě domů! Neděláme tady nic nelegálního!" zahulákala jsem k obloze podstatné informace, ale kdoví, jestli mě slyšel. Zdálo se, že už plachtí pryč.
"Hele, to byl můj alfa. Už bych asi měla jít. Ale... možná by sis měla najít šutr někde jinde. Tady odtud by tě mohla smečka vyštípat," doporučila jsem neviditelné vlčici. "Tak se měj," mrkla jsem směrem ke skále a rozklusala se horskou stezkou dál.
Jenže než jsem dorazila do pravého srdce hor, ještě mě cosi upoutalo. Aaah, tak jo, poslední zdržení, přísahám, zakoulela jsem očima, ale tohle jsem si nemohla nechat ujít.

//Tundra

Mířila jsem pomalu směrem k území smečky, ale ještě mi zbývala pěkná procházka horami. Možná bych celou tu dobu strávila v dalším myšlenkovém rozhovoru s bohy, a kdoví, jak moc bych si zavařila, až bych se do toho nevyhnutelně zamotala, avšak tenhle myšlenkový proud se přerušil, když jsem si uvědomila, že tady nejsem sama. Toho druhého vlka jsem zahlédla jen zběžně. Sotva jsem se vynořila mezi skalami, zmizela bílo-hnědá hlava z dohledu, jako by tady nikdy ani nebyla. Zastavila jsem se a tázavě naklonila hlavu ke straně.
"Haló?" broukla jsem. Zdálo se mi to? O tom jsem pochybovala. Někdo tady byl. Někdo... se přede mnou schovával? Zběžně jsem se na sebe ohlédla a zhodnotila, jak vypadám. Nezdálo se, že by mi narostly děsivé drápy, šupiny, trčící tesáky nebo druhá hlava. Že by to byl nějaký špeh? Špeh co nás přišel špehovat? A jen hrdinná Máta ho může zastavit! "Haló, ty... tam za tím šutrem. Polez ven," pobídla jsem cizince a přišla o pár kroků blíž. Na to, že jsem byla hrdinná Máta, strážkyně zákona, zněl můj hlas dosti přátelsky a zrádná oháňka se mi za zády pohupovala a prozrazovala, že zas takový drsňák nejsem. Momentálně jsem byla hlavně zvědavá, kdo že si to se mnou mezi šutry hraje na schovku.

Hlásím Waleana

//Začarovaný les přes Tajgu

I barevné stromy nakonec skončily. Nahradilo je známé prostředí jehličnanů a skal, které značilo, že už jsem skoro doma. Porozhlédla jsem se po tajze, jestli nenarazím na nějakou tu lovnou zvěř. Pár zbloudilých sobů se mi opravdu podařilo mezi stromy objevit. Teď jen kdybych tady byla s ostatními lovci! Ach! Už jsem chtěla svůj úkol splnit, musela jsem na to pořád myslet, ale to prostě nebylo jen tak. Kde jsem měla sebrat ostatní lovce? Všichni pořád lítali někde v háji... No, asi včetně mě, když jsem se sotva vracela, že ano. Až se vrátím domů, budu to muset nějak zaonačit. Nemůžu dopustit, aby si Einar myslel, že jsem třeba neschopná či tak něco.
Škubla jsem nespokojeně ocasem, zatímco jsem už začínala šplhat do hor. Ani náhodou. Já jsem byla schopná. Už jsem to i dokázala na lovu s Hankou. Jediné, co jsem musela udělat, bylo to zopakovat. Přede všemi. Na ostro. Když na tom záleželo mé budoucí postavení. Haha. V pohodě. Hračka. Achjo. Bohové, ukončete moje trápení, znovu jsem se nervózně zasmála a neklidně se rozhlédla, jestli si tu troufalou myšlenku náhodou nevezmou k srdci. Naštěstí mě okamžitě nezasypala lavina kamení či něco podobného, tudíž jsem se asi nemusela obávat. Ať to bylo jakkoliv, na umření jsem se vážně ještě necítila. Ale nemyslela jsem to vážně, jo, poslala jsem radši směrem k božstvům další myšlenku. Pro jistotu.

//Sněžné tesáky přes Mlžné pláně

Slezla jsem z hor a ponořila se do husté mlhy, přes kterou jsem si nedohlédla pomalu ani na špičku čumáku. Copak tohle tady bylo pořád? Snad pokaždé, když jsem náhodou vytáhla paty z hor tímhle směrem, tady byla taková mlha, až to pěkné nebylo. "Já se tady jednou ztratim tak, že už mě nikdo nikdy nenajde," řekla jsem nahlas a zasmála se, ale poněkud nervózně. Nebyla to zrovna příjemná představa. Motala jsem se v mlze jako zmatená jarní včela, ale štěstí se na mě usmálo. Nakonec bílá tma ustoupila barevným stromům. Tohle bylo taky dost zvláštní místo. Podobné stromy jsem zatím nikde jinde růst neviděla. Šlo o vzácné druhy, kterým se dařilo jen na tomto místě, nebo v tom měla tlapky kouzla? Tlapkala jsem přes les, hlavu otočenou ke kouzelně barevným korunám, ale vytrvale jsem se blížila směrem k domovu.

//Hraniční pohoří přes Tajgu

Nejdřív to byl nápad, co vyvolal jen další smích. Haha, Vánoce dvakrát do roka? To jistě! Samozřejmě to byla pro mladé vlky lákavá představa, jenže taková, která se nikdy nesplní. Prostě jen další z Ančiných praštěných nápadů, kterých měla vlčice vždy plnou hlavu. Ale bylo to vážně tak hloupé? Bylo? Rufusovi se ten nápad, který jeho sestra vyslovila, vážně hodně zalíbil. Něco na tom bylo. Něco, co ho velmi lákalo. Čekat na Vlčíška vždycky celý rok, to bylo přece příšerně dlouhé a nudné a otravné. Kdyby ho tak dovedli přesvědčit, aby se ukázal už dříve! Jenže jak to udělat? Netrvalo to dlouho a mladí vlci se přestali chichotat a pošťuchovat. Dokonce i blátuláci zůstali opuštěně stát a vypékali se pod nemilosrdnými paprsky letního slunce – do večera ztvrdli jako kámen a když se jejich otec potmě vracel do lesa, málem ho z tmavých siluet stojících mezi stromy trefil šlak! To je ovšem vedlejší. Hlavní bylo, že vlci se semkli do těsného kroužku, hlavy těsně u sebe jako nějací konspirátoři, a začali si mezi sebou šuškat a vyměňovat nápady, jak by asi mohli Vlčíška přesvědčit, aby se k nim vypravil a navalil dárky, třebaže do prvního sněhu zbývalo ještě kdoví kolik měsíců.

//Červená louka

Projít portálem byl trochu zvláštní pocit, ale nebylo to úplně nepříjemné. Jen jsem se lehce otřepala, když jsem přistála na druhé straně a rudé vlčí máky vystřídaly hory. Ovšem ne ty, ve kterých jsem žila. Škoda, škubla jsem uchem. Budu muset po svých. Jó, to by asi jinak bylo moc jednoduché. Přestala jsem si tedy stěžovat a radši jsem vykročila.
Otočila jsem se přes rameno, jestli se Enigma nakonec nerozhodl jít také, ale kdepak. Neviděla jsem ho. I když mi přišlo, že ho možná cítím někde poblíž... nebo se mi to jen zdálo? Trošku jsem se usmála. V kožichu jsem měla stále zapletenou rudou květinku. Líbila se mi moc. Líbil se mi... i Enigma? Lehce jsem se pod srstí na tvářích zarděla. Jo. Jo, líbí. Naposledy jsem mrkla přes rameno, ale tmavohnědý kožíšek nebyl v dohledu. Však se určitě potkáme doma.

//Začarovaný les přes Mlžné pláně

S Enigmou to tu bylo příjemné. Čas ovšem neúprosně plynul. Snažila jsem se to ignorovat, ale nakonec už to zkrátka nešlo. "Myslím, že bychom se měli vydat nazpět. Aspoň já bych určitě měla," střihla jsem pomalu ušima. Byly věci, které jsem naslibovala a kterým bych se měla věnovat. Zkoumavě jsem na vlka koukala, jestli se vydá se mnou nebo ještě chvíli zůstane tady, ale nějak jsem to nemohla poznat. "Ještě se klidně zdrž, jestli chceš. Bylo to... bylo to s tebou fajn," zakoktala jsem se lehce a ucítila, že se pod srstí mírně červenám. Hu, co se to se mnou dělo? Trošku jsem se otřásla, jen tak opatrně, abych si nevyklepala z kožichu červený kvítek. Z kožichu, který Enigma označil za speciální. Přešlápla jsem na místě. "Tak se zatím měj," rozloučila jsem se s ním trochu neobratně a raději už vyrazila na cestu zpátky k domovu.
Uhm, teď ještě si vzpomenout, jak jsme sem vlastně došli? To, co jsem viděla před sebou, nedávalo moc smysl. Ve směru, ze kterého jsme se přiblížili, čímž jsem si byla jistá kvůli obrysu vysokánské hory za sebou, nebylo vidět nic než moře. Ale po vodě jsme určitě nešli. To bych si pamatovala! Když jsem trošku zamžourala, odpověď se objevila. Snad. Kruh rozvlněného vzduchu se vznášel přímo přede mnou. Ha! To musí být ten portál, o kterém mluvil Hvozdík! Nebo to byla Šalvěj? No, to je fuk, ale musí to být ono! Bez zaváhání jsem se vrhla kupředu do průchodu.

//Sněžné tesáky

Hlásím Mátu, Mercera a Waleana!

Pořadí Máta: 3
Pořadí Mercer: 19
Pořadí: 20

Máta
Počet lehkých úkolů splněných: 2
Počet těžkých úkolů splněných: 1

11% do síly (bude mít 13%), tlapku do vody, 10 kšm

Mokoš
Počet lehkých úkolů splněných: 2
Počet těžkých úkolů splněných: 1

11% do vytrvalosti (bude mít 14%), tlapku do země, 10 kšm

Děkuju c:

Enigma se z Alatey nikam nechystal, což byla docela úleva. Vážně jsem nechtěla, aby se vlci, které jsem znala, rozprchávali po světě. Byla to pochopitelně jejich věc, avšak trochu mě to děsilo. Co kdybych je pak už nikdy nenašla? Lehce jsem se otřásla a radši věnovala Enigmovi krátký úsměv: "To jsem ráda. Já jsem tam taky doma, neumím si představit žít někde úplně jinde."
Vlk zadoufal, že ho rodiče vážně nemohou donutit k tomu mít vlčata, ale jak by ho vůbec k něčemu takovému dostrkali? Nešlo mi to úplně na rozum, ale věděla jsem, že dospělí mají kolikrát takové páky, co jsem si ani nedovedla představit. Trochu jsem se zasmála tomu, že nám svět leží u nohou. "Asi jo. Ale to by nám pak dávalo hroznou moc!" střihla jsem ušisky.
Enigma mi do kožichu přidal ještě jeden kvítek a řekl, že mi to také sluší. Srdce se mi rozbušilo silněji. Vážně jsem mu připadala speciální? "Ah, děkuju... Vždycky jsem si myslela, že vypadám spíš, jako bych spadla po hlavě do závěje," uchechtla jsem se nervózně. "Nenapadlo mě, že by můj kožich mohl být... speciální."

"To je pravda! Tak ne, že někam utečeš," zazubila jsem se na vlka. Doteď jsem se s ním příliš nebavila, ale zjišťovala jsem, že je Enigma fajn vlk. Snažili jsme se jeden druhého povzbuzovat, až jsem se vlastně vůbec nedovedla dál cítit sklesle - bylo to takové... pěkné.
Co se týkalo vlčat, měl Enigma s očekáváním okolí úplně jiné zkušenosti. Já se s tím zatím nesetkala, i když nebylo vyloučené, že mě to ještě čeká. "Ah... To nezní zrovna příjemně. Ale konec konců, donutit tě k tomu nemůžou, že ne?" zakroutila jsem hlavou. Moc jsem nerozuměla tomu, proč by to mělo být pro Enigmovy rodiče tak důležité. Nechtěli by radši, aby jeho syn byl šťastný? Snad máma s tátou taky napjatě neočekávají zase naše vlčata... Trochu jsem se otřásla. Na něco takového jsem se necítila připravená.
"Myslím, že bude spousta času na to přijít a vlastně není kam spěchat," pronesla jsem a věřila jsem tomu. Stejně se to asi uspěchat nedalo. Enigma mi vzápětí oplatil gesto s květinou. Teď jeden rudý kvítek zářil i v mém kožichu. Ucítila jsem, že se opět červenám, ještě, že to pod srstí nebylo vidět. Musela jsem být stejně rudá, jako vlčí máky! "Sluší ti," zagestikulovala jsem tlapou k tomu kvítku v jeho srsti. "Hodí se ti k- k tomu tvému pěknému kožíšku," ujelo mi nervózní uchechtnutí, měla jsem chuť se plácnout přes tlamu, že jsem radši nebyla ticho! Jenže ono mu to vážně slušelo, no. A ještě na mě tak zvláštně koukal a dělal na mě "vau". Tak co jsem měla dělat?

//portálem ze Sněžných tesáků

Koukat na někoho, kdo vypadá přesně jako vy, musí být vážně dost zvláštní pocit. Neuměla jsem si to moc představit, muselo mi stačit Enigmovo slovo. "Dávalo by to smysl, že mají velkou spojitost nejen vaše kožichy, ale i všecko ostatní," střihla jsem ušima. Já tohle nikdy nezažiju, ale nepřipadala jsem si zase o něco ochuzená nebo tak. Měla jsem skvělé sourozence, které bych neměnila za nic na světě.
"Jo, já vím, nebudou ani někde na konci světa, jen je to dost nezvyklý pocit, vědět, že se přestěhují někam pryč a já zůstanu," objasnila jsem a trochu se na vlka pousmála, když do mě bokem drcnul. "Díky. To by bylo určitě pěkné," máchla jsem ocasem nad jeho nabídkou doprovodu. "To jo. Doufám, že to bude brzo," pronesla jsem s nadějí. Enigma mi potom potvrdil, že jeho otcem je vážně ten vlk, kterého myslím. Tedy... snad. Můj popis nebyl zrovna detailní, ale zase tak moc podobných vlků snad v Alatey nebylo.
Potom jsme se dostali k tématu, které už bylo o dost složitější. Zdálo se ale, že je pro Enigmu důležité to probrat, takže jsem pozorně poslouchala, i když jsem se octla v sevření nezvyklých rozpaků. "Hmm, mladé má spousta vlků, to je pravda, ale nemyslím, že by to měla být rovnou povinnost? Aspoň mi to tak nikdo nikdy nepodal," řekla jsem trochu nejistě. "Však je zase spousta vlků, co vlčata nemají." Tím jsem si byla dost jistá.
Ani Enigma ještě nedostal ani první pusu, snad ani nevěděl, od koho by ji dostat chtěl. Vysypal na mě v tomhle směru tolik otázek, na které jsem mu nemohla dát žádné uspokojivé odpovědi, protože... no, protože v tomhle jsem ještě sama také neměla pořádek. "Já- Já vlastně nevím, jak se to pozná. Sama úplně necítím rozdíl v tom, jak se mi líbí vlci a vlčice?" Chvíli jsem nad tím hloubala se zamračeně zamyšlenou vráskou na čele, na okamžik ztracená ve vlastních myšlenkách a pocitech. "Ale možná... možná to nemusíme vědět teď hned," rozjasnila se mi vzápětí tvář úsměvem. Ani jsem si nevšimla, jak jsme sem vlastně došli, ale octli jsme se na louce plné zářivě červených květin. "Možná to zkrátka poznáme časem, až budeme poznávat víc vlků. Třeba narazíš na vlčici, která se ti bude vážně moc líbit - nebo třeba ne a postupně se ti v hlavě udělá pořádek v tom, že se ti líbí jen vlci." Pokrčila jsem mírně rameny. "Aspoň doufám, že tyhle věci časem začnou dávat větší smysl. Když nad tím moc dlouho přemýšlím, někdy nakonec ani pomalu nevím, čí jsem," zasmála jsem se nervózně a sklopila zrak stranou, k rudým květům. "Ale... myslím, že nakonec budeme v pohodě. Ať už se o sobě nakonec dozvíme cokoliv," řekla jsem zamyšleně a jeden kvítek jsem utrhla, v náhlém popudu a snaze zlepšit Enigmovi náladu jsem mu ho zastrčila do kožichu, kde v kontrastu s jeho tmavě ryšavou srstí přímo ohnivě zářil.

//Začarovaný les přes Mlžné pláně

"Jo? Mají mezi sebou dvojčata výraznější spojení, než ostatní sourozenci?" nastražila jsem zvědavě uši. "Já žádné dvojče nemám a kupodivu se mezi námi nevyskytla ani žádná jiná, takže vlastně vůbec netuším, jestli je to v něčem jiné." Třeba si uměli číst myšlenky, cítili bolest toho druhého nebo tak. To by bylo hodně hustý!
Popsala jsem Enigmovi svoje rodiče. O mamce něco málo věděl, načež jsem mohla jen přikývnout: "Je to jedna z léčitelek, dá se na území zastihnout celkem často. Dala," opravila jsem se, tyhle časy už končily a nebylo by dobré na to zapomínat, bez ohledu na to, jak moc ráda bych předstírala, že se to vůbec neděje. "Jo, máme možnost se vídat, jen se to zase tak často nepovede," upustila jsem další povzdech. Enigma prohlásil, že jeho otec se o něj vlastně vůbec nezajímal. "Ach. To... mě mrzí," řekla jsem trošku váhavě, nějak jsem nevěděla, co v takové chvíli povídat. Znělo to, že jeho rodina měla nejrůznější problémy. Asi jako každá rodina. "Tvůj táta je takový ten velký huňatý vlk, že?" zamluvila jsem to trochu a zároveň jsem se chtěla ujistit, že si to myslím správně.
Ovšem otázku, jakou na mě Enigma vypálil vzápětí, jsem vůbec nečekala. Div, že jsem se nezalkla! Až jsem si skoro ani nevšimla, že znovu stoupáme do kopce. Pod srstí mi zahořely tváře. "C-co? Jakou potřebu?" vyhrkla jsem. "Myslíš... jestli chci mít vlčata? Nad tím jsem ještě vůbec nepřemýšlela. Ani jsem nepocítila žádnou... no, potřebu. Však- však jsem ani nedostala ještě ani první pusu," zasmála jsem se dosti nervózně, protože mě tohle téma nějak rozhodilo z míry - ne úplně nepříjemně, ale najednou jsem měla pocit, že bych se měla dívat úplně všude kolem, jen ne na Enigmu. "Ty snad jo?" koukla jsem na něj nakonec koutkem očka, navzdory všemu velice zvědavá. Říkal, že má spoustu myšlenek, o kterých chce mluvit, tak jsem napínala uši, abych poslouchala, i když jsem pořád cítila, jak mě tváře pálí. Tohle byla teda novinka.

//portálem na Červenou louku

//Hraniční pohoří přes Tajgu

Pokývala jsem hlavou. "Jasně, však je to tvoje sestra! Nenecháme to jenom tak," snažila jsem se znít velice sebejistě, i když jsem netušila, jak a jestli vůbec Cipher najdeme. Zase tak sebevědomě jsem se popravdě necítila, ale chtěla jsem Enigmovi pomoct. Ztratit sourozence... To nebylo nic hezkého. Krátká bolest u srdce byla jako bodnutí ostrého kamínku mezi prsty na tlapce. Na moment jsem svěsila uši, jinak jsem se ale snažila tvářit, jako že nic. "No, kdyby šlo všechno jednoduše, asi by to byla nuda," uznala jsem. "Na druhou stranu, nemuselo by se vždycky komplikovat úplně všechno," zasmála jsem se, ač to možná úplně k smíchu nebylo.
Slézali jsme z hor a pomalu nás obklopil les. Enigma se zajímal o moji rodinu. Zakroutila jsem hlavou, že mi jeho otázky nevadí, a spustila jsem: "Ta černá vlčice, co jsi viděl, byla vážně naše máma. Jmenuje se Shine. Ale bude smečku opouštět, aby se vydala žít s tátou," objasnila jsem a uši mi zase mírně poklesly. Nějakou chvíli jsem nemyslela na to, že máma s Hvozdíkem se stěhují, ale teď už to bylo zase tady. "Táta... se v horách nezdržuje," povzdechla jsem si trochu. "Žije v jiné smečce, na jižní části ostrovů, takže ho moc nevídám. Je to takový šedivý vlk, jmenuje se Zinek." Zadoufala jsem, že se nás třeba brzo vydá navštívit nebo vyrazím já za ním a při té představě se mi oháňka trochu rozhoupala sem tam. Cesta nám ubíhala dál, po Cipher zatím ani stopa. Aspoň co jsem já viděla.

//Sněžné tesáky přes Mlžné pláně