Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Přede mnou stál skutečně Enigma a jeho velice podobná sestra nebyla nikde k nalezení. To neznělo vůbec dobře a mrzelo mě, že mu nemůžu pomoct víc. Moje slova o tom, že bude všechno v pohodě, ho určitě nemohla moc přesvědčit, tím jsem si byla jistá, už když jsem je pronášela. Navíc když poté znovu zdůraznil, že Cipher zmizela ve víru velkých emocí. "To chápu," sklopila jsem trochu zrak. Kdyby někdo z mých sourozenců takhle utekl, chtěla bych je taky samozřejmě najít. Snažila jsem se vymyslet, co by mohlo v hledání pomoci, ale než mě osvítil nějaký geniální nápad, upoutal mou pozornost východ slunce.
I Enigma zaměřil svůj pohled tím směrem. Sledovali jsme tu hru barev a světla několik minut, mlčky, což ani nevadilo. Alespoň jsme si tu chvíli mohli patřičně vychutnat. Až dokud nazrzlý vlk nepromluvil. "Skutečně," pousmála jsem se, byla jsem ráda, že ho ta podívaná snad alespoň trošku potěšila a rozptýlila od trápení. Avšak... jeho sestru jsme pořád museli najít, samozřejmě. "Jestli chceš, můžeme se po Cipher jít podívat kolem," navrhla jsem. "Sice to je těžké, když nevíme, kde ji hledat, ale třeba budeme mít štěstí a bude se potulovat někde poblíž," doplnila jsem ještě své myšlenky a vykročila pomalým tempem stezkou vedoucí dolů z hor - pomalým, abych si nerozbila tlamu na skalách. To by bylo! Bohové věděli, že jsem vážně nepotřebovala další trapasy ve svém životě!

//Začarovaný les přes Tajgu

Jen tak jsem se procházela po horách a už jsem spatřila pěknou kamennou plošinku, kam bych se mohla postavit a vychutnat si alespoň zbytek východu slunce. Než jsem to však stačila udělat, zaslechla jsem něčí hlas. Otočila jsem ušiska tím směrem a nakonec i hlavu, když jsem po hlasu nedokázala identifikovat, kdo to je. Spatřila jsem, že se horami přibližuje jedno z dvojčat, která jsem měla problém od sebe odlišit, i když byl jeden vlk a jedna vlčice. Byli si prostě děsně podobní. Ať už to byl kterýkoliv z nich, blížil se a zdálo se, že něco asi bude chtít, takže jsem se zastavila a nechala ho, ať mě dožene.
Byl to ten samec, jak se ukázalo hned vzápětí. Tápala jsem v hlavě po jeho jméně, zatímco jsem mu odpovídala: "Ahoj. No, viděla jsem ji naposled na smečkovém srazu," řekla jsem omluvně. Bylo mi jasné, že mu příliš nepomůžu, i když bych ráda. Jenže Cipher jsem si vážně naposledy vybavovala, když mně a Hvozdíkovi bafla za zády v alateyském úkrytu. "Vůbec netuším, kam by mohla běžet, ale určitě to nebylo tudy." Přešlápla jsem, připadala jsem si trochu hloupě, že jsem pro něj neměla lepší odpověď. "Ty jsi Enigma, žejo?" ujistila jsem se a trošku zamávala ocasem sem-tam. Byl to jeden z adeptů na lovce, pokud jsem si dobře vzpomínala. "Promiň, že ti asi víc nepomůžu... Určitě se dřív nebo později ukáže a bude to všecko v pohodě," usmála jsem se trochu nejistě. Takové věci bych asi neměla slibovat, nemohla jsem vědět, jestli se vyplní. "Třeba jen chtěla být chvilku sama?" nadhodila jsem potichu.
Oči mi zabloudily k obzoru, nad který začínalo vykukovat slunce a barvilo oblohu do nejrůznějších odstínů zlaté a oranžové. "Páni, podívej," odtrhla ta podívaná moji pozornost částečně od Enigmy, což možná nebylo nejslušnějí, jenže jsem nedokázala odolat. Příchod nového dne byl příliš krásný. Zdálo se, že jsme zastihli východ slunce v té nejkrásnější fázi, kdy slunce vystrkuje paprsky nad obzor a dá se na něj hledět, aniž by příliš řezalo do očí. "Není to krása?"

Máta a Enigma - 3, 7, 28

//Alatey

Rozloučila jsem se se Stinou a rozhodla se, že půjdu okouknout některá z těch míst, o kterých mluvila. Kdo ví? Třeba narazím na ty soby, nebo na něco docela jiného... A popravdě mě také lákala možnost na chvíli vytáhnout paty z území. Ne, že bych se chtěla flákat, ale- no, možná trošku ano. Do konce jara byla přece ještě fůra času a šla mi trošku hlava kolem z toho všeho, co se dělo. Najednou jsem byla lovcem, ucházela se o pozici delty, tohle, tamto, páni, vážně toho nebylo málo a i když jsem z toho byla nadšená, cítila jsem potřebu si trošku odfrknout.
Už jsem delší dobu neopustila území smečky a tak jsem si to teď vychutnávala. Užívala jsem si vlastně i ty chvíle samoty, kdy jsem měla konečně možnost utřídit si vlastní myšlenky. Bylo celkem pěkné ráno, všude panoval relativní poklid, odkudsi ke mně doléhal zvuk ptačího zpěvu. Dokonce i sem do hor už dorazilo jaro. Měla jsem v plánu sestoupit níže a jít se podívat na ta loviště, ale otálela jsem s tím. Spíše jsem se v tu chvíli rozhlížela po nějaké pěkné příhodné vyhlídce, ze které bych si mohla užít výhledu.

Nejspíš jsem si to celé malovala v úplně špatných barvách. Ještě, že Stina byla ochotná mi vysvětlit, co to vlastně ve skutečnosti obnáší být bojovníkem. Musel být poslušný a oddaný, a vůbec to nebylo tak dobrodružné, jak jsem si to představovala. Poslouchala jsem Stinu se zatajeným dechem. Z jejího popisu boje mi hned bylo jasné, že by to nebylo nic pro mě. Bojovat s kořistí byla jedna věc, ale s druhým vlkem? Mírně jsem se otřásla, když dokončila se slovy, že jediná chybička vede k jisté smrti. "No," dostala jsem ze sebe nakonec zaraženě a na chvíli to taky bylo jediné, co jsem dovedla říct, než jsem se trošku vzpamatovala: "Je dobře, že jsou vlci, kteří tohle umějí, aby mohli ochránit smečku. Já bych tohle nedovedla," hleděla jsem na Stinu s novým obdivem. Sice teď vykonávala práci průzkumníka, ale kdyby bylo potřeba, určitě by nás všechny zachránila! Tedy, i s ostatními ochránci a bojovníky. A já bych mohla třeba... nějakému padouchovi podkopnout tlapy. Nebo dělat roztleskávačku.
Nečekala jsem, že se od Stiny něco o lovištích dozvím, ale nakonec mě potěšila. "Sobi na pláních, menší tvorové v tajze... to zní dobře! Určitě to omrknu," zamávala jsem potěšeně ocasem, ale to už se v naší blízkosti vynořil Einar. Připlížil se jako duch, takže jsem lehce nadskočila, když se ozval jeho hlas. Naštěstí jsem nevypískla, to by byl další trapas, který jsem nepotřebovala. "Říkáme jen samé pěkné věci," zasmála jsem se, i když mi leknutím pořád trochu bušilo srdce. A to, co jsem říkala, byla jen čistá pravda. "Už se to rýsuje," přikývla jsem mu, což byla taky pravda, aspoň v mých očích. S Hankou jsme byly domluvené na konec jara, už jsem i věděla, kde bych se měla začít poohlížet. Ještě sehnat nějaké ochotné duše... ale snad se vlci budou chtít podílet na tom, abychom nepomřeli všichni hladem, že?
Neušlo mi, co Einar říkal Stině a tak jsem z toho vyvodila, že je na čase jít. "Nebudu tě zdržovat," střihla jsem ušima k vlčici, když alfa odešel směrem k úkrytu. "Asi půjdu omrknout ta loviště, třeba najdu něco užitečného," zamávala jsem ocasem a už jsem byla na odchodu, jen jsem se s černobílou ještě rozloučila: "Tak se zatím měj hezky. A děkuju, žes mě poučila," zazubila jsem se a pak už jsem si to namířila dál do hor.

//Hraniční pohoří

Stina asi se svou pozicí příliš spokojená nebyla, nebo si aspoň nemyslela, že by pro ni byla ta nejlepší. Trošku mi proto sklaplo. Doufala jsem, že se dozvím spoustu zajímavého o jejích průzkumech a dobrodružstvích, ale černobílá moc nevypadala, že by se o něco takového příliš chtěla podělit. Zkrátka nesdílela moje nadšení.
"Ah, bojovnice?" chytila jsem se tedy jiného stébla. "Je asi pravda, že to je takové víc akčnější, než průzkum okolí, že? A asi i o dost nebezpečnější," usoudila jsem, ale jak jsem tak na Stinu koukala, neviděla jsem na ní žádné veliké ohavné jizvy nebo jiná zranění, jako měli někteří ostatní vlci. Musela být vážně dobrá! "Jaké to je se s někým rvát? Já to ještě nikdy naštěstí dělat nemusela," otřásla jsem se trošku, moc se mi nelíbila ta představa, i když kdybych neměla na výběr, určitě bych kousnout dovedla. Problém byl, že kdyby ten druhý byl zkušenější, asi by mi nakopal zadek a mohl se přitom ještě dloubat drápem v čenichu.
"To jo," souhlasila jsem, že samozřejmě loviště jsou doménou lovců, ale stejně jsem si trochu povzdechla. "Jen by mi pomohlo vědět, kde začít. Ale to nevadí. Někdo ze starších lovců bude určitě vědět víc," usmála jsem se.

Jméno vlka: Máta
Pohlaví partnera: jakékoliv
Věkové rozmezí: 2 - 5 let
Preferovaná povaha: Někdo přátelský a aspoň trochu akční s chutí poznávat nové věci.
Čísla: 7, 3, 26

Stina se trochu zasmála, když jsem Einara popsala jako "hustýho", ale já vážně nevěděla, jak jinak bych to měla říct. Pobaveně jsem se poušklíbla a pokrčila rameny. Ostatně s tím sama musela souhlasit!
Pak mi začala popisovat, co vlastně obnáší funkce průzkumníka, kterou popsala jako nepříliš vzrušující. Přišlo mi, že to je v úplném rozporu s jejími dalšími slovy. Znělo to jako povolání dobrodruha, ale jí to tak asi nepřipadalo. "No já myslím, že to zní dost zajímavě!" střihla jsem ušima. "Takže jsi určitě z ostrovů už prozkoumala dost?" zajímala jsem se. "Já ještě neměla moc příležitost. Někde jsem byla, ale chtěla bych poznat i další zákoutí, až k tomu bude čas," zamávala jsem ocasem. Stina ještě dodala, že na hledání lovišť a stop není až tak dobrá. "Škoda," posteskla jsem si, ale jen tak zlehka. "Dozvědět se o nějakých nových lovištích by se určitě hodilo. Ale co, hladomor nám určitě zatím nehrozí," zasmála jsem se a máchla tlapou, jako že mě to zase tak moc netrápí.

Členů tu bylo vážně dost a byla jsem ráda, že nejsem jediná, kdo má trošku (trooošičku) problém si všechny zapamatovat. "To je. Někdy z něj jde sice trochu strach, ale je-" Zatápala jsem po tom správném slově, ale ve finále jsem svůj názor na Einara dokázala vyjádřit jediným způsobem: "Je hustej." Odjakživa jsem z něj měla respekt a teď, s těmi křídly? Působil skoro nadvlčím dojmem. Trochu jsem se ho asi furt bála. I když jsem věděla, že asi není proč, pokud nezačnu dělat hovadiny jako vodit cizince do úkrytu a tak...
Potřásla jsem hlavou, abych se vrátila do přítomnosti. "To jo, to tedy měla," zasmála jsem se souhlasně a opět jsem nelhala, protože Vidar určitě byl dobrý učitel - jen tak trochu neučil mě, no. A o Hanky kompetenci samozřejmě nemohlo být nejmenších pochyb. "Snad máš pravdu. Udělám, co budu moct," to jsem mohla slíbit.
Dozvěděla jsem se, že Stina je průzkumník. O téhle funkci jsem zase tak moc nevěděla, takže jsem hezky nastražila uši: "Uuu, to může být asi docela vzrušující, ne? Už jsi prozkoumala něco zajímavého?" vyptávala jsem se zvědavě.

"Taky tě ráda poznávám!" máchla jsem zvesela ocasem a taky se posadila, když tak učinila Stina. Dobrý nápad, budeme si šetřit tlapky. "Né, vůbec jsi mě nevyrušila, nedělala jsem nic zvláštního. Vlastně se snažím o to samé. Ráda bych tady znala aspoň většinu vlků, ale přijde mi, že jich je tolik, že to snad ani není možné," zazubila jsem se a pokrčila rameny. Co se dalo dělat? I kdybych se seznámila se všemi, možná by mi nějací vlci začali z hlavy vypadávat a pak jsem mohla začít zase od začátku... Jó, to snad ne.
Stina se zeptala, jestli jsem byla Hančinou učednicí. "No, ehm," přešlápla jsem trochu, zase jsem měla pocit, že Vidara strkám ze srázu, když o tom budu mluvit, ale na druhou stranu jsem nechtěla lhát. Rozhodla jsem se to trochu zaobalit, aby to nevypadalo, že se snažím světlému vlku něco vyčítat: "Vlastně jsem byla učednice Vidara. Ale učila jsem se i od Hanky. No, a brzo snad budu plnohodnotným lovcem," zvedla jsem s úsměvem bradu, protože jsem na sebe byla vážně hrdá, že jsem to dokázala. Tedy skoro dokázala... ale to už bude určitě hračka! "A jakou máš funkci ty?" zajímalo mě.

Zrovna jsem se nevěnovala ničemu zvláštnímu. Když jsem se vzdálila od Hanky, spíš jsem se jen tak potloukala a pokukovala, jestli třeba nezahlédnu ostatní lovce, abych mohla svolat tu loveckou poradu, jak Hanka chtěla, ovšem nezahlédla jsem je. Nojo. Do konce jara bylo ale ještě času naštěstí dost. Určitě to zvládnu!
Jak jsem se tak procházela horami, spatřila jsem náhle vlčici, kterou jsem si pamatovala ze srazu. Stina? Tak se jmenovala, že? zapátrala jsem v paměti a protože si to ke mně mířila, vykročila jsem jí naproti. Zamávala jsem ocasem a tlamu roztáhla do úsměvu. "Zdravím! My se asi ještě pořádně nepotkaly, že? Já jsem Máta," pustila jsem se hned do seznamování. Chtěla jsem se v členech smečky konečně trochu vyznat, ale nebylo to jen tak, když nás tu bylo tolik.

Hanka měla samozřejmě zase skvělý nápad. "No jasně, zkusím je najít, až budou mít chvilku!" odsouhlasila jsem a spokojeně se zazubila. "Pak si v tom určitě uděláme hezky jasno..." Sraz lovců zněl dobře. Teď ještě, jestli jsem byla dost dobrá lovkyně vlků, aby se mi je povedlo všechny sehnat dohromady. Přišlo mi, že má každý pořád hrozně moc práce, tak jak je mám nějak odchytnout? Měla jsem být prostě drzá...? Zatřásla jsem hlavou a pro tu chvíli to z ní vypustila. "Ó, no kdybys na to měla někdy čas, určitě bych byla ráda," zamávala jsem ocasem. Byla jsem vděčná, že se Hanka zajímá o moje lovecké schopnosti a je mi ochotná s nimi pomoci. Konečně jsem měla šanci se něco pořádně naučit a určitě jsem si ji nemínila nechat proklouznout mezi drápky.
Srnky naštěstí v dírách nežily, což bylo pro nás nejspíš štěstí. Hanka pak prohlásila, že lov už vlastně organizuju teď. "Asi jo," došlo mi a očka se mi rozzářila. Aha, dělám to, ani o tom nevím. Určitě to zvládnu levou zadní. Podpora vlčice mi vážně pomáhala zahánět pochyby. Ne, že by se vytratily všechny, ale neutápěla jsem se v žádném zoufalství, že nic nezvládnu nebo tak. "Děkuju," usmála jsem se na ni vděčně. "Za podporu a za pomoc a za všechno. Vynasnažím se být ten nejlepší lovec, co... co dokážu!" Co kdy žil, na to jsem si teda ještě netroufala. Možná jednou! Ale na to bylo času dost.
Zachytila jsem ovšem Hančin pohled směrem ke Stině a došlo mi, že bych měla asi letět, stejně jako Šalvěj, která se vytratila k úkrytu. "Tak tě nebudu zdržovat, asi máš toho hodně," střihla jsem ušima. "Na konci jara ale budu s tím lovem určitě počítat," ujistila jsem ještě Hanku, než jsem se dala na odchod. "Zatím se měj! A ještě jednou dík," zavrtěla jsem ocasem a odklidila se stranou, abych nepřekážela.

Co si šuškaly sestry jsem příliš nepochytila. Možná to bylo dobře, protože kdoví, jestli bych se potom ještě dokázala soustředit na otázky lovu? Ovšem Třezalky rozloučení už ke mně dolehlo. Odcházela s tím modravým vlkem. Jak se to jmenoval... Keiji! "Měj se!" rozloučila jsem se s ní s úsměvem a věnovala opět pozornost Hance.
Jenže odpověď na mou otázku nebyla zas tak snadná. Přece jen nakonec nezáleželo jen na nás dvou. "No jo, určitě bychom se měli domluvit všichni," uvědomila jsem si a pokývala hlavou. To dávalo smysl. Učedníky z toho chtěla Hanka vynechat, což bylo možná rozumné? Sama jsem ještě měla nepochybné mezery, o kterých jsem sice mohla předstírat, že neexistují, ale to je nevymazalo. Bohužel. "Ha, já do toho taky trošičku spadla po hlavě, ale možná by bylo lepší, kdyby oni nemuseli," usoudila jsem s úsměvem, zatímco beta dále přemýšlela. Čvachtavé bláto pod tlapkami nebo v kožichu moji mysl nijak netrápilo, nedocházelo mi, jak moc by mohlo zkomplikovat lov. Věřila jsem ale úsudku starší vlčice. "Konec jara? To zní super! To už určitě bude hezky, zvířata vylezou z děr - teda, ta větší asi z děr zrovna ne, ale... prostě vylezou," zasmála jsem se. Znělo to jako dobrý plán!
"A při tom lovu... budu určitě moct rovnou splnit úkol od Einara, žejo?" měla jsem ještě jednu otázku, kterou jsem Hance nadšeně položila. "Aby ze mě mohla být delta?" Srdce mi plesalo, jen jsem to vyslovila. Mrkla jsem i na Šalvěj, která byla chudák teď trochu stranou a musela tu okounět. Koukla jsem na ni trochu omluvně, ale upřímně jsem nevěděla, jak bych ji do hovoru mohla zatáhnout taky.

Doufala jsem, že Šalvěj opravdu nějakou jabloň - nebo cokoliv - pro Konvalinku najde. Já se v rostlinách zase tak moc neorientovala, ale sestra byla chytrá, určitě na něco přijde! Mně byl zase udělen úkol dávat pozor, aby Hance noha neupadla. Tedy, tak vážné to asi nebylo, ale i tak mi to přišlo dost zásadní. "Jasná věc. Až půjdeme někam spolu, dohlédnu na ni," přikývla jsem rozhodně. To by bylo, aby si Hanka ublížila ještě víc!
Když už o ní mluvíme, nevysoká vlčice se nám zjevila vzápětí před očima v doprovodu Třezalky. Pozdravila jsem se s oběma a naštěstí to nevypadalo, že jim narušujeme něco zásadního. Než jsem dostala šanci se začít ptát, Hanka se pustila do gratulací. "Děkuju!" zasmála jsem se potěšeně a vesele zašvihala oháňkou. "Určitě nám to jako kolegyňkám půjde. Vlastně - kvůli tomu jsem přišla. Chtěla jsem vědět, na kdy je v plánu ten větší lov? Abych to nějak nepropásla, to by bylo pěkně v háji," zopakovala jsem Hance vlastně to, co jsem už předtím povídala Šalvěji, ovšem doufala jsem, že naše beta pro mě bude mít odpověď, po které jsem toužila.

//Úkryt

Uvědomila jsem si, že můj vtípek o rostlinách nebyl tak úplně na místě. Trochu jsem svěsila uši když jsem pomyslela na Konvalinku, která se chudák ani pořádně nenají. "Nojo," špitla jsem taky potichu k Šalvěji. "Třeba nějaká taková teda je? Možná bychom jí tu měly zasadit aspoň nějakou jabloň nebo něco," přemýšlela jsem, jak by se to dalo vyřešit, takže se mi myšlenky zase ubíraly tak přibližně třemi směry najednou.
"Jistě, že je, to já vůbec neříkám, že není," vyhrkla jsem rychle, aby si snad sestra ani na chvíli nemyslela, že je pro mě něco přednější, než rodina. "Jen, nevím, někdy by se hodilo umět být na dvou místech naráz!" zasmála jsem se a hned zase poslouchala, co že se to vlastně Hance stalo. "No tohle," zakroutila jsem hlavou, jako bych si nedokázala živě představit samu sebe, jak dělám úplně to samé. "Snad to ale není nic moc vážného?" zeptala jsem trochu ustaraně. Nerada bych, aby se Hance stalo něco špatného - a nejen proto, že jsem si neuměla představit, jak bych smečkový lov odvedla sama. Prostě jsem si přála, aby byla v pohodě.
"Jasně, jsem přece velká lovkyně, ne?" vypjala jsem hrdě hruď a jala se stopovat naši betu. Nejdřív jsem zamířila ven, rozhlédla se - a na ukázku stopařského umění nedošlo, protože jsem ji spatřila takřka okamžitě. "Aha, vida!" zazubila jsem se spokojeně na sestru, jejíž pacientka nikde neběhala, ale asi se jen šla nadýchat čerstvého vzduchu v doprovodu Třezalky.

Překonala jsem těch posledních pár kroků, co nás od nich dělilo. "Ahoj," zamávala jsem ocasem, "nerušíme vás v něčem? Jen jsem se tě chtěla na něco zeptat," zakotvila jsem pohledem na Hance a přiblblý úsměv na mojí tlamě jenom rostl do šířky, protože jsem si najednou připadala děsně dospělá a důležitá, jak jsem tak řešila lovecké záležitosti. Hehehe.