Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Šalvěj to hezky vymyslela, jak bych jí mohla pomoct s jejím úkolem, aniž bych jí s ním vlastně pomáhala. "Geniální nápad," zazubila jsem se. "Bylo by blbé, kdybys někde po cestě padla hladem, na to asi žádná bylinka není," zasmála jsem se, i když na vyhladovění k smrti asi nic tak moc směšného nebylo.
Ale však on mě ten smích zase přešel, a to když jsem si uvědomila, že bych se měla asi na ten lov nějak soustředit už teď. Nejen pro sestru, ale pro všechny. "Asi jo, nejspíš jsem za ní měla běžet hned po srazu, ale chtěla jsem vědět co Hvozdík a- nó, taky mi to trochu vypadlo z hlavy," podrbala jsem se rozpačitě za uchem zadní tlapou. Ještě, že jsem si vzpomněla docela rychle. Rozhlédla jsem se po úkrytu, ale i když byla Hanka docela malá, určitě ne natolik, aby jen zmizela v nějaké skulince, tudíž fakt, že jsem ji neviděla, mohl znamenat jen to, že je fuč. "S nohou? Co má s nohou?" vyděsila jsem se trochu, protože jsem vůbec nezpozorovala, že by snad mělo být něco v nepořádku. "No, ale jestli nemá být daleko, tak daleko určitě nebude. Takže jdeme ulovit Hanku," rozhodla jsem se chytit Šalvěje nápadu a zamířila jsem k východu z úkrytu. Snad vážně vlčice nebude někde v háji! To by bylo... taky v háji.

//Alatey

Bratr nevěděl, jestli se táta ukáže, načež jsem jen pokývala hlavou. "No, buď přijde nebo ne, že," zamrmlala jsem si spíš pod vousy pro sebe. Nejvíc mě asi zajímalo, proč že vlastně odchází. Nejspíš nebylo úplně snadné to vysvětlit, takže jsem mu nechala čas, ať to nějak zformuluje. Mně se sníh a zima docela líbily, ale to podle všeho nebyl ten nejhlavnější důvod. Nejhlavnější byl Einar. Mrkla jsem po úkrytu, jestli náhodou opeřený alfa nestojí někde poblíž, aby nám taky neuštědřil zkoušku ohněm: "Jo tak. Einar jednoho dokáže pořádně vyvést z míry, co?" Asi jsem to chápala. Trochu. Rezavý alfa uměl být strašidelný, ale taky mi připadalo, že je hrozně... Hustej. Bráška to asi vnímal jinak... Mrzelo mě, že až tolik, aby smečku opustil, ale slibovala jsem, že mu to nebudu vymlouvat.

To už se tu zjevila Šalvěj. Hvozdík nám zkoušel vyhrožovat, co by nám provedl, kdybychom na něj zapomněly, ale copak něco takového bylo vůbec možné? Šalvěj to rychle uvedla na pravou míru. "Jo," souhlasila jsem s ní už s trochu větším nadšením a zašvihala ocasem. "A jestli na nás zapomeneš, my si tě najdem," slíbila jsem slavnostně bratrovi, který byl už jednou tlapou na odchodu za mámou. "Já taky!" zahulákala jsem za ním spolu se Šalvějí a pak... pak byl fuč. Povzdechla jsem si. No, snad se před definitivním odchodem ještě objeví.
Trochu zamyšleně jsem koukala k východu, kde zmizela špička bratrova ocásku, ale sestry hlas mě vyrušil ze zadumání. "Ó? To zní jako plán," zamávala jsem oháňkou. "Ráda ti s tím pomůžu! Teda - nepomůžu! Moc ráda ti s tím nepomůžu," opravila jsem se, když mi došlo, že to je Šalvěje úkol, ne můj, a že já stejně poznám tak maximálně kopřivu. "Asi by to bylo nejlepší po tom lovu, který... no já vlastně ani nevím, kdy má být?" zhrozila jsem se trochu. A jéje, už to bylo tady. Povinnosti! Jak že se plní? "Eeehm, ale mělo by to být někdy brzy, určitě. Bylo by blbý, kdybych to propásla," zazubila jsem se trochu nervózně.

Hvozdík nadskočil, když jsem se k němu přiblížila, takže jsem sebou samozřejmě cukla taky. Lekla jsem se toho jeho leknutí. Naštěstí nás z toho ani jednoho netrefil šlak a mohla jsem si tedy vyslechnout bratrovu odpověď. "Jasně," pokývala jsem hlavou a trochu ji potom naklopila na stranu: "Táta má přijít?" Asi bylo hloupé se na to ptát, vypadalo to, že Hvozdík to sám úplně přesně neví, ale... když už čekání na tátu zmínil? Musel vědět něco, co já ne!
Pak na mě ale koukl a zeptal se, jako by mi četl myšlenky. Muselo být jasné, co mě zajímá. Olízla jsem si nervózně čenich. "No... ano. Jen tomu chci rozumět. Nebudu ti to vymlouvat," usmála jsem se na něj, i když to byl poněkud smutný úsměv.
Netrvalo to ale vůbec dlouho a do našeho hovoru mezi čtyřma očima vpadla ještě i Šalvěj. Zamávala jsem ocasem a jen tak tak zachytila tu lavinu slov, kterou ze sebe vychrlila. "Neskutečný," přitakala jsem jí přes knedlík v krku, i když jsem do toho zrovna moc nadšení vložit nedovedla. Věděla jsem, že si Šalvěj dělá legraci, ale mně to úplně nešlo. Měla ovšem i docela zajímavý poznatek. "Huh, portál? Fakt? To zní dobře! Šetřili bychom si tlapy. Žejo?" mrkla jsem na Hvozdíka hned o poznání veseleji. Jestli nějaká taková zkratka existovala, aspoň to k sobě budeme mít blíž.

Ze všech těch změn se mi lehce točila hlava. Lovkyně, pomocná učitelka, později možná delta? Vážně se to dělo? Nemohla jsem tomu uvěřit. Trošku jsem se teď začínala obávat, jak to asi všechno zvládnu, jak a kdy vůbec odvedu ten svůj první lov? Nojo... Však jsem sotva chytla první kozu, jak mám asi vést ostatní? střihla jsem zadumaně ušima, zatímco jsem se trošku stáhla na stranu, abych nepřekážela konci srazu, který se beztak chýlil ke konci. Ale nedovedla jsem si dělat příliš velké starosti, měla jsem momentálně moc velkou radost, než abych si ji nechala pokazit. Hanka mi určitě poradí, až bude mít čas! Spolu to zvládnem a pak... pak to bude prostě boží.
Sraz se chýlil ke konci, zaznamenala jsem ještě, že Einar povolil Hvozdíkovi s mamkou, aby nás navštěvovali, až budou pryč. Tím se mi opět připomnělo, že vlastně chtějí odcházet, a trochu se mi stáhlo hrdlo. Když byl sraz u konce, určitě to bude už brzy... Mamka kamsi mizela, za nějakou květinou, ale bratrův strakatý kožíšek jsem ve vyprazdňujícím se úkrytu ještě zahlédla. Rychle jsem se za ním rozběhla, než se taky někam ztratí. "Hvozdíku!" vyhrkla jsem a už jsem byla zase vedle něj. "Uf," vydechla jsem si konečně a pak na bratra pohlédl trochu úzkostně. "Odcházíte už hned teď? Nebo... nebo ještě chvíli pobudete?" spustila jsem nakonec, protože jsem pořádně nevěděla, jak začít. Proč že vlastně odcházeli? Ale tuhle otázku jsem si radši ještě podržela.

Cipher, Hvozdík

"Zbabělí nejsme!" bránila jsem sebe i Hvozdíka před takovým obviněním, které vůbec nebylo pravda. Vůbec, vůbec, vůbec. "Být zbabělý a nechtít ze sebe udělat uhlí jsou dvě různé věci. Co kdyby ten plamen nějak poskočil a pak-" máchla jsem tlapou, až jsem bratrovi málem vrazila facku, "-puf?" Ne, díky. O to jsem vážně zájem neměla. Stejně jako o sledování té šílené scény před námi. K Einarovi jsem zamířila ještě pořád slušně rozklepaná.

sourozenci, Einar, Hanka, Vidar

Postupně jsme všichni dostali své role. Bylo mezi námi snad od každého trochu, ochránce, hraničář, léčitelky... a pak taky já jako lovec! Měla jsem z toho radost, snažila jsem se sice před alfou tvářit velice důstojně, ale mávající ocásek mě prozrazoval. Vzpamatovala jsem se z předchozího dramatu docela rychle, jakmile bylo po všem. Mrkla jsem na Hanku, která se trochu pousmála, i když vypadala nějak sklesle. Teď budeme lovci spolu. Sláva!
Doufala jsem, že se mi to s Vidarem podařilo zakecat, ale kdepak, Einar byl moc chytrý. Hned řekl, že ho světlejší vlk zklamal, stejně jako zklamali nějací další učitelé. Smůla. Ale snažila jsem se to zamluvit, povzdechla jsem si pro sebe a věnovala Vidarovi náznak úsměvu doplněný omluvným pokrčením ramen, jakmile jsem ho pohledem našla. Tak to nevyšlo, no.
Dostali jsme všichni hned i zadaný úkol. Můj se samozřejmě týkal lovu, který jsme měly s Hankou uspořádat po schůzi. Uf, hned další lov? No, dalo se to čekat. Aspoň si to procvičím.

Einar, Vittani, Cipher, Enigma, Hanka

Další vlčata si pak vybírala své role, takže jsem se šoupla stranou, ale zvědavá ušiska jsem dál natahovala k nim. Bylo mezi nimi hodně těch, kteří se chtěli stát lovci. Tyjo. To budeme lovit o sto šest, pomyslela jsem si, křenila se na ty tři, kteří byli přidělení k Hance, a znovu věnovala pohled betě, která se teď z těch učedníků asi zblázní. Ale co to říkal Einar? Měla jsem taky pomáhat učit? Najednou jsem stála v pozoru. "Já?" vyjekla jsem překvapeně, ale zároveň taky potěšeně. Neříkal, že je učení mladých největší čest a nejdůležitější věc nebo tak něco? To muselo znamenat, že se mi povedlo zapůsobit nějak hrozně hustě, když se rozhodl mi udělit takovou čest. Sice jen jako pomocníkovi, ale co! "S radostí se toho zhostím," prohlásila jsem a vůbec v tu chvíli nemyslela na to, že sama umím kulový, než abych ještě někoho něco učila. Později na to určitě myslet budu a budu si přát, abych to byla bývala nikdy nepřijala, ale teď? Teď ne. Svítila jsem jako vánoční stromeček a na chvíli jsem zapomněla na veškeré starosti.

Einar

Snad i díky tomuhle náhlému povzbuzení se mi v hlavě vyloupl nápad, když se Einar ptal, zda by se našli nějací vlci toužící po povýšení. Nebylo to moc troufalé? Mohla jsem o to prosit? Ale cítila jsem se teď... odvážně. Udělala jsem krůček zase trochu dopředu. "Já... já bych chtěla poprosit o pozici delty," prohlásila jsem a trochu jsem se nakonec svých vlastních slov přece jen lekla. "Jestli by to šlo," dodala jsem tedy a zašvihala špičkou ocásku. Byla jsem hodna i tohoto?

Hvozdík
Vůbec to nebylo hezké překvapení. Ale... bylo to Hvozdíkovo a mámino rozhodnutí. Moc jsem to nechápala, ale snažila jsem se to vidět z jejich strany, bez ohledu na to, že mi to moc nešlo. "Já... ti to nemám za zlé," špitla jsem a to byla pravda. Nemohla jsem se přece na bratra zlobit. Podařilo se mi trochu pousmát. Však i Hvozdík vypadal, že je to pro něj těžké. Prostě... to tak už bylo. I když to rozhodně nebylo napořád, stejně se naše cesty svým způsobem rozcházely. Možná to patřilo k vyrůstání? Jen jsem se tiše, přiškrceně zasmála bratrově pokusu o vtípek a přikývla jsem. To si piš.
Jenže pak se začly dít... věci a já jsem radši zavřela oči. Nemyslela jsem si, že by Einar někdy někoho vážně upálil, však to muselo být strašné (a jak by to smrdělo!), ale teď to vypadalo jako reálná možnost! Pevně jsem tiskla víčka k sobě.

Cipher, Hvozdík
Ale to byla asi chyba, protože zezadu se mezitím něco připlížilo. "Íííí!" vypískla jsem jako podsvinče, mnohem hlasitěji než bratr. Prudce jsem se otočila a tam stálo jedno z těch rezavých vlčat. Styděla jsem se za to, jak děsně jsem se lekla, ale tohle byla přece strašná zákeřnost! "Běž si nachytat jiskry, jestli chceš, ale... mně se líbí tady. Mám tady vysezený svůj důlek," vymyslela jsem si tu nejprůhlednější lež na světě. Oči mi zabloudily zpátky k Einarovi a div že mi nevypadly z důlků (po kolikáté už to dneska bylo?). "Einarmákřídla," oddrmolila jsem šokovaně. Hvozdík chytal do tlamy peří a strkal mi ho do kožichu, čemuž jsem se nebránila. Oba dva provinilí vlci byli pořád naživu. Einar nikoho nespálil. Mohla jsem se uklidnit... kdyby to šlo.
K pokusu o nějakou relaxaci jsem stejně nedostala možnost. Rezavý alfa si nás předvolával. "Oh. Tak... tak já asi jdu," vyskočila jsem na nohy s bušícím srdcem. "Uvidíme se pak," drcla jsem naposled do brášky a zamířila dopředu k okřídlenému vlku.

Einar, trošku sourozenci
Někdy v mezičase se stačila objevit i Třezalka. Se zamáváním ocasu jsem se na ni usmála, ale pak už jsem se soustředila na alfu. Nebylo to nejsnazší, protože jsem nedokázala odtrhnout zrak od jeho krásných, majestátních křídel.
Jako první svou roli rozhodl Podběl, můj mlčenlivý bráška, který se měl stát obráncem. Zhluboka jsem se nadechla, nervy jsem měla pořád ještě na pochodu, ale dařilo se mi celkem ovládnout. "Já bych chtěla být lovcem. Hanka mi ukázala, jak na to, chytily jsme spolu kozu," začala jsem vychvalovat svou učitelku, která... vlastně nebyla má učitelka. Ups. Neměla jsem být učednicí Vidara? O ne, o ne, jak to teď zakecat? Nechtěla jsem svému učiteli uškodit, i když jsme se popravdě pořádně ani neviděli. Dost dobře jsem ale nedokázala před velikým alfou ani lhát. "Uhm... s Vidarem jsme se nějak míjeli, ale to byla asi spíš moje vina. Ale. No. Nakonec to dobře dopadlo," zazubila jsem se a přála si, aby mě v tu chvíli země spolkla. "Takže, každopádně, jak jsem říkala. Chtěla bych být lovcem."

Shine, Hvozdík, Šalvěj, Konvalinka

K naší rodinné skupince se přitočila i Šalvěj a zvesela se s námi přivítala. "To tedy ne," zasmála jsem se tiše, ale rychle mi ten úsměv zmizel. Doufala jsem, že to je třeba jen nějaký omyl? Že třeba mamka s Hvozdíkem nikam neodchází. Nebylo mi ale dopřáno si to nalhávat moc dlouho, protože máma přikývla, když jsem na ni vykulila překvapeně oči. "Ale-" kuňkla jsem a opětovala zkroušený pohled i Hvozdíkovi, který z nějakého důvodu vypadal taky trochu zmateně, i když o tom, že odchází, určitě musel vědět. Ne? Jenže odcházet určitě nemohlo být snadné. Nebo alespoň já si nedokázala představit, že bych odešla...
A pak byla Šalvěj s mamkou pryč, na cestě za povinnostmi, zatímco já tam zůstala sedět vedle bratra jako tvrdé Y. "Budeme se dál vídat. Nemysli, že unikneš," zašeptala jsem Hvozdíkovi a mělo to znít jako veselé popíchnutí, ale v krku jsem měla knedlík, takže to vyznělo spíš trochu smutně. Krátký příchod Konvalinky mě ale přece jen trochu povzbudil. Otřela jsem se o ni na oplátku tváří a ulevilo se mi, když řekla, že ona nikam nejde.

Hvozdík
Ovšem... zatímco já se snažila vyrovnat s tím, že část mojí rodiny se stěhuje a že je ještě ke všemu nějaké vlče po smrti (ať to není nikdo od nás, prosím, prosím, prosím), věci se dál děly. Když Einar najednou zavrčel, nadskočila jsem, jako by mě píchla vosa. Všichni najednou dostali úkoly a já se mimoděk přitiskla k bratrovi, když alfa začal hulákat na dva vlky a přitom... hořet? Nezmohla jsem se na slovo, jen jsem na to zírala. Už na ty srazy nebudu chodit, je mi jedno, jestli budu mít průšvih, tohle za to nestojí... "Já to nechci vidět," zašeptala jsem nakonec a pevně zavřela oči, protože jsem si byla jistá, že Einar ty dva zapálí přesně tak, jak vyhrožoval.

//Tajga přes Alatey

zápis rychlohry
Poté, co jsem se vrátila do hor, jsem narazila na Hanku. A jaké to bylo štěstí! Kdybych na ni nenarazila, určitě bych si nemohla odškrtnout svůj první úspěšný lov horské kozy. Bylo to fakt vzrušující a ani ten jeden trkanec, který jsem utrpěla, mi nemohl smáznout triumfální úsměv z tváře a vytřást ze mě ten pocit hrdosti sama na sebe.
Když jsme měly doloveno a kořist uklizenou, ještě jsem se toulala po horách a užívala si ten krásný pocit, když se ozvalo Einarovo zavytí. "A jé," vyjekla jsem a spěchala k úkrytu, jak jen to šlo - ale popravdě, byla jsem docela vyšťavená, takže mi to tak rychle zase nešlo. Určitě přijdu pozdě. To byla teda ostuda!

Shine, Hvozdík
Vklouzla jsem do úkrytu, kde už se to vlky jen hemžilo. Až na to, že hemžení bylo dost utlumené, všichni už seděli v pozoru a určitě si všimli, že jsem přišla pozdě. Tvářila jsem se, jako že jsem tady od začátku a co možná nejnenápadněji jsem se usadila k mámě s Hvozdíkem. "Ahoj!" pozdravila jsem je nadšeným šepotem, který se nejspíš trochu moc rozléhal. Zjistila jsem, že tu kolem jsou i Konvalinka, Šalvěj a Podběl. Zubila jsem se na celé kolo, ale nebyla moc šance se pořádně přivítat. Einar totiž už mluvil...
Ale co to říkal? Vykulila jsem oči a sklapla tlamu. Vytřeštěně jsem se podívala na Hvozdíka a mamku. Nic jsem neříkala, ale určitě jsem to měla vepsané ve tváři. Jak jako rozloučí? Odcházeli ze smečky? Ale...? Dostali jsme možnost předstoupit, ale já zůstala pevně sedět na zadku. Nechtěla jsem nikam jít. Tady jsem byla doma. V hlavě mi to ale rychle šrotovalo. Kam půjdou? Budou daleko? Půjdou i ostatní? Těkala jsem očima po zbytku sourozenců.
To už Einar přecházel k dalšímu bodu. Nemyslela jsem si, že dokážu oči vykulit ještě víc, ale podle všeho to bylo ve vlčích možnostech. Další mrtvé vlče? Stáhla jsem tlamu do tenké linky a začínaly mě štípat oči. Měla bych na tyhle blbé srazy přestat chodit! Co dobrého jsem se na nich kdy dozvěděla?

Vlk se choval vážně divně. Nejdřív jsem si myslela, že se mě jen snažil úskočně zmást, ale on na sníh vážně poulil kukadla, jako by ho snad... nikdy neviděl? To přece není možné. Jak by mohl nikdy nevidět sníh? Určitě to byla součást hry. Jen nějaký další vtípek.
Jenže jak jsem vzápětí zjistila, tenhle rezavec vážně smysl pro humor neměl. Mé vržené kouli se mrštně vyhnul, ale palbu vůbec neopětoval. Místo toho vzal nohy na ramena. "Hej! Počkej!" Rozběhla jsem se za ním, co mi nohy stačily, ale on prchal, jako by mu snad šlo o život. Přitom chňapal po vločkách ve snaze je zneškodnit. Asi. Nebo možná proto, že byl praštěný. Proto jsem nakonec zastavila a zklamaně sledovala, jak se jeho rezavý kožich vzdaluje mezi stromy. "Tak si běž," máchla jsem tlapou a zklamaně kopla do sněhu. Pěkná otrava, tohle. Taky jsem po jedné vločce chňapla, pak po další a po další, ale ne proto, abych je zneškodnila, ale prostě protože mě to bavilo. Přitom jsem se pomalu blížila zpátky k horám. Co tady? Nikdo tu nebyl, aspoň nikdo normální.

//Alatey

Mrskala jsem sebou ve sněhu a kopala ho všude kolem sebe. Pořádně jsem neviděla, kam mířím, ale vyhrabala jsem vloček tolik, že nějaké rezavce zasáhnout prostě musely. Na mě si nepřijde! Tuhle sněhovou bitvu jsem mínila vyhrát! Vyskočila jsem na nohy a triumfálně poskočila, protáhla jsem se do hravé pozice a ňafla do vzduchu s ocasem vlajícím jako praporem. "Snad se ještě nevzdáváš?" zubila jsem se. Začínalo sněžit, to znamenalo další čerstvá munice na pořádnou koulovačku, ale vlk najednou udělal něco vážně divného.
Vletěl pod strom a vztekle koukal na oblohu. "Kde?" mrkla jsem vyjeveně nahoru, ale hned jsem pohled přesunula zpátky na něj. No jasně. Málem jsem se nachytala na ten nejstarší trik na světě. Chtěl, abych koukla na nebe a mezitím mě napálí koulí mezi oči. Zazubila jsem se. "Ha, dobrý pokus, ale na tohle se nenachytám. Na to jsem vyrostla s až moc sourozenci," poučila jsem ho o své inteligenci a začala tlapou plácat další kouli. Jenže... rezavec nevypadal, že by si hrál. Koukal nenávistně na nebe a div, že na ten strom, pod kterým stál, nešplhal jako veverka. Přestala jsem se svou činností a hlava mi padla tázavě ke straně. "Je všechno v pohodě?"

Stála jsem za stromem, špička ocásku se mi váhavě pocukávala, jako bych se nemohla rozhodnout, jestli jím chci vrtět nebo ne. Jedna moje půlka chtěla a měla radost z toho krásného zásahu, který se mi na nazrzlém vlkoušovi podařil, což potvrzovalo to uspokojivé zavřísknutí. Ta druhá se ale bála, že přidupe přímo sem a vypráší mi kožich.
Vykoukla jsem zpoza stromu, ale vlka už jsem neviděla. "Jejej, kam zmizel?" zamumlala jsem si pod vousy. Ani jsem ho neslyšela, jen podivné kvílivé zvuky, které mě přiměly se trochu přikrčit k zemi. Znělo to vážně hrozně, až mi z toho běhal trošku mráz po zádech a ježila se mi srst. Ale byla to jen meluzína, žádná lesní monstra, tohle už jsem znala. Víc mě zajímalo, kam zmizel Zrzek. Že by utekl? Už to tak vypadalo. Škoda. Doufala jsem v parťáka na nějaké zimní dobrodružství. Na druhou stranu - zahnala jsem někoho na útěk. Já, malá Máta! Zas tak malá už ne, pomyslela jsem si a hrdě vypjala hruď...
BUM! Rána přišla úplně nečekaně z druhé strany. Otevřela jsem tlamu, že vyjeknu, ale místo toho jsem si ji nabrala plnou sněhu. Hlava mi totiž zajela do bílé peřiny. Silná tlapa vlka, kterého jsem zkoulovala, mi ji tam srazila. Aha! Takže přece jen chtěl dovádět ve sněhu? Nedělal to zrovna moc jemně, ale no dobrá. Než bych bojovala s jeho tlapou, svalila jsem se do sněhu celá a zakroutila se jako had, abych unikla. Moc jsem toho neviděla, ale kopala jsem předníma tlapama kolem sebe, až sníh lítal na všechny strany a nepochybně nějaká sprška musela zasáhnout i zrzka. Tiše jsem se smála, to se ještě uvidí, kdo bude víc obalenej sněhem!

//Alatey

Slézala jsem s hor bez větších problémů. Však jsem ty stezky už měla v tlapkách. Sněhu teď bylo o poznání víc a také byla o poznání větší zima, ale dělalo mi to jen malé problémy. Jen jednou jsem zahučela do závěje, kde byl sníh mnohem hlubší, než jsem čekala. "Ííí," vypískla jsem, protože mi pár vlezlých vloček spadlo i do ucha. Horlivě jsem se hrabala kupředu, dokud jsem se nedostala na trochu pevnější zem. To už jsem ale byla obalená sněhem od ocásku po čenich. Důkladně jsem se otřepala a trochu se tomu zasmála. Sníh byl fajn. Škoda, že jsem neměla nikoho, s kým bych si zimní radovánky mohla pořádně užít. Na divoké radovánky mě nikdy moc neužilo, ale po dlouhé době, co jsem jen trčela v horách a mohla si povídat nanejvýš s kameny se mnou šili všichni čerti. Potřebovala jsem se nějak zbavit přebytečné energie.
Klusala jsem lesem a pořádně natahovala tlapky. Líbilo se mi, jak mi sníh pod nimi křupe a jak mi chladný vzduch sviští kolem uší. A pak jsem to uviděla. Nebo spíš "jeho". Rezavý kožich mezi stromy přímo svítil... a já jsem tak nějak moc nepřemýšlela. Než se stačil ozvat jakýkoliv hlas rozvážnosti, už jsem tlapou uplácala šišatou kouli a odpálila jsem ji přímo po neznámém vlkovi. Až když letěla vzduchem mě napadlo, že to možná byla hloupost, ale už bylo pozdě. Mohla jsem jen doufat, že ten cizinec, který pravděpodobně schytal přímý zásah, to bude brát s humorem. Schovala jsem se za nejbližší strom a s očekáváním vykukovala, co bude. Snad to bude nějaký normální vlk! Hrozně jsem s někým chtěla dělat vylomeniny ve sněhu.

Co jsem tak zajímavého poslední dobou dělala? Zcela upřímně - nic moc. Trochu jsem se poflakovala a pak se trochu potulovala po horách a pak jsem se zase poflakovala a... a asi bylo na čase se nějak trochu pohnout. Momentálně jsem se válela v úkrytu a rozespale mžourala. Jo. Je čas vytáhnout zase jednou paty z hor, rozhodla jsem se. Pohodově prožitý čas mi nevadil, ale už mě to začínalo trošku nudit. Chtěla jsem změnit scenérii a pořádně si protáhnout tlapy. Vidět zase jednou něco jiného, než jenom hory a zase samé hory. Ne, že by bylo na horách něco špatného, ale chápete. Má duše volala po změně. Znamenalo to jediné - výlet!
Vyskočila jsem na nohy a pořádně se protáhla. Navzdory mému mládí mi zakřupalo všude možně. Jen další důkaz toho, že je třeba nečinnost ukončit a nahradit ji nějakou akcí. Venku byla pěkná kosa, ale já měla huňatý kožíšek a nějaká zima mě odradit nemohla. Však jsem byla horská vlčice. Vyběhla jsem ven a zamířila si to stezkami skrze hory někam dál, do nižších poloh.

//Tajga přes Alatey

borůvky

Potápění znělo jako děsivá možnost, ale jiná asi neexistovala. Pokud jsme tady v té jeskyni nechtěli zůstat uvěznění na věky, museli jsme holt plavat. A protože nebylo na výběr, vzala jsem do tlamy luminu, zhluboka se nadechla a pustila se do studené vody. Snažila jsem se příliš nepřemýšlet nad hloubkou pod sebou, nad svíravou hladinou nad sebou a nad Heřmánkem, který... Ne. Jen plav. Plav, plav, plav. Kdybych nechala svoje myšlenky moc rozběhnout, určitě bych zpanikařila a potom už by se mohlo stát úplně cokoliv. Sledovala jsem světlo své luminy i těch ostatních kolem sebe. Plíce mě začínaly tlačit, ale postupovali jsme vpřed. Plav, plav. Jak daleko to ještě mohlo být? Zdálo se to nekonečné. Zdálo se, že už se nikdy znovu nenadechnu. Je to moc daleko. Měla jsem pravdu, prstíčky paniky se kolem mě začaly ovíjet právě v tu chvíli, kdy mi hlava protrhla hladinu a já se mohla zase nadechnout.
Lapala jsem po dechu s naprostou úlevou, která se ale rychle změnila v pocit mnohem tíživější, když mi došlo, že ještě nejsme na konci, jen v jakési vzduchové bublině. Už jsem nechtěla pokračovat. Už znovu ne. Jenže jestli jeskyně bylo špatné místo, kde zůstat, tohle bylo ještě horší. Nic jsem tedy neříkala, jen jsem zoufale stiskla luminu v tlamě pevněji a prostě si přála, aby už byl konec. Znovu jsem se potopila a doufala, že Razerova slova o "posledním nadechnutí" nebudou doslovnější, než je asi zamýšlel.
Bylo naprosté ticho. Čekala jsem na tu vlnu, kterou Razer slíbil. V posledním mžiku, než do mě narazila, jsem cosi spatřila. "Heř-" zavolala jsem na bratra, ale z tlamy se mi pochopitelně vznesly jen bublinky a pak už do mě plnou silou praštil proud vody, který mi vyrazil luminu z tlamu a skoro všechen kyslík z plic. Letěli jsme kupředu unášeni vlnou. Až se mi z toho zvedal žaludek. Když proudění ustalo, zůstala jsem zcela zmatená. Kudy nahoru? Kudy dolů? Už mi docházel dech a musela jsem se rozhodnout. Kdesi - asi nahoře - zářila světýlka. Dvě vlčí siluety k nim mířili a já také vypjala své úsilí tím směrem. Zdálo se, že trvá hodiny, než jsem dosáhla hladiny a konečně se opět nadechla. Trvalo dost dlouho, než jsem se vydýchala. A co ten divný stín, co jsem viděla? Je Heřmánek pořád s námi? Nějak? Zahleděla jsem se do vody, ale nespatřila jsem už nic. Pomalu jsem pádlovala a následovala Razera a ostatní, zatímco má pozornost se pomalu stočila na světla nad našimi hlavami. "Co jsou zač?" Nevypadala jako luminy... a bylo příjemnější přemýšlet nad tímhle, než nad možnou smrtí v jeskyni nebo nad duchem bratra, který je možná odsouzen brázdit místní vody na věky věků.

borůvky

Byla jsem z toho všeho pořád jaksi zaražená. Jen pomalu mému zpomalenému mozku docházelo, že ten vodní vlk je ve skutečnosti Razer, ne nějaký tajemný vodní zachránce, který se objevil z ničeho nic. Než jsem rozluštila tuhle záhadu, Razer už měl vymyšlený plán. Moc se mi nelíbil. Nechtěla jsem zpátky do studené vody, ale když do mě Rainer strčil čenichem, automaticky jsem se vydala pro luminu, protože jsem netušila, co jiného dělat a byla jsem moc zpitomělá, než abych se hádala. "Ale... co když to bude moc daleko?" řekla jsem nakonec, když jsem tak hleděla do tunelu. Jestli začneme plavat a tunel bude moc dlouhý, možná se už nezvládneme vrátit. Nedokázala jsem se ubránit myšlenkám na Heřmánka. Ale asi nebylo na výběr. Veškerou silou vůle, kterou jsem měla, jsem se donutila utrhnout luminu. Křečovitě jsem ji svírala v tlamě, když jsem mířila k ústí temného tunelu. Prosím, prosím, nenech mě utopit se, žebronila jsem v duchu a ani nevěděla, u koho. U bohů? U Heřmánka?