Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Borůvky

Padali jsme. Kdosi mě držel, ale v té panice jsem ani nezaznamenala, kdo. Netušila jsem, kdo kde je, kde jsem já ani kam se řítíme. Cítila jsem jen pád. Nekonečný pád. Příšerný, děsivý, hrozný pád prázdnotou. Z hlavy mi vylétly všechny souvislé myšlenky, zůstal jen řev paniky, i když moje tlama zůstávala pevně stisknutá a nevyšel z ní ani hlásek. Jediné, co jsem cítila, byl strach, který pohlcoval vše... a pak chlad.
Dopadli jsme do vody, která byla tak ledová, že mi okamžitě zmrazila celé tělo. Chtěla jsem kopat nohama, vyplavat k hladině, ale nešlo to, svaly sevřené křečí se mnou odmítaly spolupracovat. To byl konec. Umřu. Jako bratr. Ve vodě...Otevřela jsem oči a v modravé temnotě spatřila, jak se ke mně kdosi blíží. Byl to on, nebo ne? Moje myšlenky ho přivolaly? "Heřmánku!" zavolala jsem na něj, ale z tlamy mi vyšly jen bublinky. Slyšel mne? Neslyšel...?
Heřmánek mě rafnul a začal mě táhnout vzhůru. Chabě jsem se snažila mu pomáhat, ale tlapy mě moc neposlouchaly a jak mi docházel vzduch, bylo všechno ještě mnohem těžší. Náhle ale moje hlava dosáhla hladiny a já se konečně nadechla. Rozplácla jsem se na břehu a lapala po dechu. "Heřm-" Jenže to byla hloupost. Heřmánek už nebyl. Prudce jsem se ohlédla, abych viděla, kdo mě zachránil, ale spatřila jsem už jen vlny v místě, kde něčí tělo zajelo pod hladinu. "Co to?" Rozhlédla jsem se. Byla to další jeskyně, kam jsme dopadli. Jenže jak byla hluboko? A jak se dostaneme ven? Pomalu jsem se posbírala do sedu a otřepala se od ledové vody. Rainer i Doubravka se snad také nějak na břeh vydrápali. V tu chvíli mi padl pohled na vlka, který musel být tím, co mě vytáhl. Na něco se ptal, ale já ani nebyla schopná tu otázku zaznamenat. "Ty jsi vodový," vydechla jsem chabě. Ne, už mi muselo přeskakovat. Zamrkala jsem a přejela si tlapou po čele. Muselo se mi to zdát. Byla jsem vyčerpaná z té vody a z toho na mě šly vidiny. Nikdo přece nemohl být tvořený... vodou, nebo ano? Když ten nahoře byl z kamení...?

Borůvky

Doubravka se sochy zvědavě vyptávala, co je zač, ale já už raději mlčela. Vypadalo to, že se situace uklidňuje, to ano, ovšem cosi mi tady pořád nehrálo. Chlupy v zátylku se mi ježily úplně samy od sebe. Obzvlášť, když socha začala mluvit. Neměla by mluvit. Byla přece kamenná a kameny nemluví... jenže tyhle kameny měly tlamu a nejspíš někde uvnitř nich sídlila i... duše? Mysl? Něco takového?
Moc dlouho mi nebylo dopřáno nad tím spekulovat. Upírala jsem pohled na sochu, ale v jednu chvíli jsem se rozhlédla kolem a spatřila vodu, jak se pomalu zdvihá do vysoké vlny. Jako by byla zpomalená. Stáhla jsem oháňku až k břichu, ve kterém jako by se mi náhle udělal ledový balvan. "Já chci domů," ujelo mi tentokrát už nahlas, avšak mohla jsem žadonit, jak jsem chtěla. Nebylo to k ničemu. Vlna se vrhla proti nám a mocnou silou nás srazila. Možná jsem křičela, ale v hukotu vody jsem to ani neslyšela. Pak se mi voda přelila přes hlavu. Zadržela jsem dech a zuřivě kopala v hrůze nohama, ale voda si se mnou dělala, co chtěla. To je konec konec konec konec nechci umřít nechci nechci-

Rainer, Doubravka

Stála jsem za Rainerem a Razerem vedle Doubravky a naslouchala tíživému tichu, ve kterém bylo slyšet úplně všechno. Oči jsem upírala na sochu. Razer zavelel, že odcházíme, proti čemuž jsem žádné námitky neměla, ovšem než jsme to stačili, socha se opět dala do pohybu. Otevřela tlamu se zapraskáním, ze kterého mě zamrazilo až do morku kostí. Ne, to už stačí, tohle už je fakt dost strašidelný, stáhla jsem oháňku mezi zadní nohy a milimetr po milimetru se sunula blíž k Doubravce...
A pak socha promluvila. A začala se osvobozovat ze svého podstavce."My nic nežádáme," pípla jsem tenoučkým hláskem. "Že ne?" rozhlédla jsem se po všech ostatních přítomných a bokem jsem se konečně dotkla Doubravky, což mě v první chvíli vyděsilo málem k smrti. Zdusila jsem výkřik, který se mi rodil v hrdle, když jsem si uvědomila, že se mě nedotklo žádné monstrum, ale jen bok vlčice vedle mě. Podruhé už jsem ale vyjekla doopravdy, když socha vyrvala z kamene i druhou tlapu. Už mi to dobrodružství stačilo, už jsme viděli dost, ne, už můžem jít? Rainer se domníval, že si s námi někdo hraje, ale mě to jako hra moc nepřišlo. Nejradši bych už prostě šla. Tohle bylo... divné, moc moc divné a já začínala litovat, že jsem se do toho vůbec kdy namočila.

Rainer, Doubravka

Prohlížela jsem si sochu, na jejímž podstavci byly jakési symboly. Jestli měly něco znamenat, pak já to tedy nechápala. Přišlo mi to jako samé nesmysly, kolečka a půlkolečka a klikatí hadi. Nebo žížaly? Odpověď... jsou žížaly? přimhouřila jsem oči, ale upřímně mi to znělo jako naprostá pitomost. Možná řešení záhad nebylo mou nejsilnější stránkou. To už se ale ozval Rainer, který ležel na okraji propasti a tvrdil, že se tam dole cosi leskne. "Vážně? Co to je?" natahovala jsem zvědavě krk, div jsem si ho nevykloubila, ale odmítala jsem udělat k té děsivé díře byť i jediný další krok. Představa nekonečného pádu se mi nezamlouvala.
Náhle se však ozval hlasitý zvuk, který se mi zařízl až do hlubin mozku. Tlumeně jsem vyjekla a uskočila, až jsem vrazila do Doubravky, což mě přimělo vyjeknout podruhé. "Co to bylo? Málem jsem si ucvrkla," sdělila jsem možná až příliš informací a rozrušeně jsem se rozhlížela po zdroji toho zvuku,. Plačící vlk už neplakal a díval se teď úplně jinam, což by nemělo být možné, protože byl kamenný. A kameny se nehýbou... jenže tenhle ano. Srdce mi bušilo zdánlivě hlasitěji a hlasitěji, slyšela jsem náhle i svůj zrychlený dech a začínalo mě to docela znervózňovat. Vše se nořilo do tíživého, hrozivého ticha. Naprostého ticha. Ticha, ve kterém... "Voda," pípla jsem tiše, protože cokoliv hlasitějšího by mi asi znělo jako ohlušující řev. "Přestala téct?" Nasucho jsem polkla. "Tohle je fakt strašidelný." Docela bych šla zpátky, dodala jsem pouze v duchu, protože jsem nechtěla být za úplného strašpytla. A jít zpátky sama těmi děsivými tunely, po tomhle, co jsem tu teď viděla? Ne, díky. Budu ráda, když ještě někdy zvládnu jít spát, uf.

Možná jsem měla raději mlčet, protože se zdálo, že jsem některé z našich společnic trochu rozhodila. Myšlenka, že by tu mohl někdo schovaný čekat, byla ale znepokojivá i pro mě. "Nojo," začala jsem, ale radši jsem další úvahy spolkla, když jsem slyšela, jak se do poplašené Kafky Razer opřel. Nechtěla jsem se odtud nechat vykázat, to tedy rozhodně ne! I když jsem taky cítila, že mi tady dole tluče srdce o něco rychleji a pociťovala jsem nutkání se ohlížet přes rameno a po každém divném stínu, co se kolem mihnul. Byla jsem nervózní, ale příliš zvědavá, než abych se vracela zpátky. Navíc už jsem nebyla žádné malé vlče, ne? Střelila jsem omluvně neviňátkovským pohledem po Razerovi a pokračovala dál kupředu.
Naše cesta nás dovedla k dalšímu prazvláštnímu místu. Sochy vlků mne hned upoutaly. Vypadalo to ale, že naše cesta se tu bude muset rozdělit. Trochu teskně jsem pohlédla na sestry, od kterých jsem byla oddělována a beze slova jsem k nim pokrčila rameny. Co se dá dělat. Zvědavě jsem si to pak namířila k plačící soše, ovšem stejně jako Doubravka jsem si držela odstup od té hluboké, děsivé propasti. "Páni, tam tak spadnout... kdoví, jestli bychom vůbec dopadli na dno," vybreptla jsem opět, podle všeho nepoučitelná o tom, že bych si svoje znepokojivé myšlenky mohla nechat pro sebe. Radši jsem se vydala blíže k soše, která vypadala vážně žalostně.

první půlka Šalvěj a Třezalka, pak celá skupinka

Šalvěj se také plánovala vydat do tunelů, což mě rozhodně potěšilo. Konečně s ní taky strávím nějaký čas! A také s Třezalkou, která se k nám přihnala záhy a když byla ujištěna, že mamka je v pořádku, taky se rozhodla připojit k výpravě. Byla jsem ráda, že obě jdou také. Temné tunely tak rozhodně budou méně strašidelné. Vyvalila jsem oči, když Třezalka rozžehla světlo. "Teda! To je paráda," vyhrkla jsem a otočila se po Šalvěji, která se tvářila stejně překvapeně jako já. Z jejího překvapeného výrazu a té otázky, kterou mi položila, jsem odhadovala, že se se svou magií takhle daleko asi nedostala. "No, řekněme... neslavně?" pokrčila jsem rameny a lehce si povzdechla. Další věc k dohánění.

Sestupovali jsme hlouběji a hlouběji, třepotající světlo ohně osvětlovalo stěny a natahovalo na nich stíny. Bylo to poněkud strašidelné, ale taková asi dobrodružství být musela, ne? Navíc se ještě vůbec nic neděje. To už nás ale Razer zastavil. Našpicovala jsem uši. "Voda," pokývala jsem hlavou a rozhlédla se kolem. Byly tu sloupy, oblouk, nevypadalo to tak rozdílně od prostor nahoře. Rainer poznamenal, že si tady už dávno někdo s magií zahrával. "Myslíte, že tu ještě někdo je?"

Šalvěj, Třezalka, Razer

Tak nějak jsem se potloukala kolem a "nenápadně" očumovala Razera, aby někam nezmizel, třebaže ve skutečnosti bych méně nenápadná mohla být asi tak jedině se zářivě růžovým kožichem. Jenže já o to nechtěla přijít. Ovšem co když to ještě nebylo ono? V tom případě bych ze sebe asi udělala pěkné tele a to jsem taky nechtěla. Takže... nenápadné potloukání muselo zatím postačit. Brzy se tu ale objevil další vlk, který musel být určitě Rainer. Razer a Rainer, bylo to lehce matoucí, ale než jsem stihla vůbec říct třeba aspoň "ahoj", zjevil se tu někdo mnohem důležitější.
"Šalvěj!" vyhrkla jsem, když jsem spatřila sestřičku. "Je všechno-" Ale sestra nejspíš tušila, na co se chystám zeptat a hned mě uklidnila, že mámě už je líp a probrala se. Vydechla jsem, spadl mi tím vážně obří kámen ze srdce. "To je skvělá zpráva," zamávala jsem ocasem. Bude v pořádku! Hned vše vypadalo veseleji. "Tady se toho zase tak moc nedělo," informovala jsem sestru. "Ale asi se bude vyrážet na průzkumnou cestu do tunelů pod úkrytem," dodala jsem ještě, už jsem si tím byla dost jistá, protože kolem se srocovali další vlci. "Půjdeš taky, žejo?"
A ještě další člen naší rodiny se tu objevil. Třezalka se přihnala a hned se vytasila s otázkami na Šalvěj, které jsem nechala na ní, protože toho přece jen věděla víc než já. Rainer ale už zahajoval výpravu. "Ať to nezmeškáme," špitla jsem, pohledem se ujistila, že obě mé sestry jdou taky a vyrazila jsem za ostatními. Zvědavost, metla vlčstva! Kdoví, co za hrůzy mohlo být tam dole, ale já to prostě musela vědět, protože kdybych nešla, asi bych si to neodpustila. I když mě trochu jímal úzkostný pocit už od začátku, jakmile světlo kolem nás začalo trochu ubývat.

Razer

Usnula jsem po boku Hanky a spala vážně jako dřevo. Pořádně dlouho a pořádně hlubokým spánkem. Všechno to pobíhání kolem, smečkové shromáždění a všechen ten strach a stres mě zmohl víc, než jsem původně myslela. Jestli se mi něco zdálo, pak jsem o tom nevěděla. Nakonec jsem však procitla, protáhla si tlapy a... a zjistila, že Hanka je už asi dávno pryč. Široce jsem zívla a zamžourala kolem sebe, jestli její hnědý kožíšek nezahlédnu, ale kdepak. Vlčice byla ta tam. Doufám, že jsem nezaspala ten slíbený lov...? Jestli ano, už na to bylo asi pozdě. Ale přece by mě Hanka snad vzbudila, nebo ne?
Chvíli jsem se ještě jen tak povalovala, ale nakonec už bylo na čase vstát a tak jsem se převalila na nohy a šla zjistit, co bych mohla dělat. Netroufala jsem si vlézt do vedlejší místnůstky, kde leželi nemocní. Co kdyby mě zase někdo vyháněl? Mou pozornost ale upoutal vlk kousek od východu. Jak že se to jmenoval? Rainer byl ten druhý, tohleto je... Razer? Neříkal Einar, že se půjdou prozkoumávat podzemní chodby? S tím bych určitě mohla pomoct! Ale nikoho dalšího jsem kolem zatím neviděla, takže jsem se jen tak nenápadně ochomýtala kolem a vyhlížela, jestli se ještě někdo objeví, zatímco jsem Razera po očku sledovala, aby náhodou nezmizel do podzemí sám.

Hanka během naší řeči začala zívat na celé kolo, což se ukázalo jako nakažlivé. I mě se tlama doširoka otevřela, jako bych se ji snažila napodobovat. Trochu jsem se tomu usmála, ale dál jsem poslouchala, jaké názory vlčice vysype ohledně faktu, že se tu objevovalo víc a víc nových vlků. "Možná máš pravdu," nakrčila jsem lehce čelo. Zatím to vypadalo, že je v horách místa dost pro všechny, ale co když to nikdy neskončí a budou se objevovat další a další a další vlci? Abychom si tu nakonec nešlapali po hlavách. Dosud mě to nenapadlo, ale když to Hanka zmínila, zdálo se to jako dosti reálná možnost.
Ovšem možnost, že by se ten problém mohl vyřešit sám, se mi vůbec nezamlouvala. "Byla bych radši, kdyby žádná další vlčata umírat nemusela," svěsila jsem uši. Copak Heřmánek nestačil? Věděla jsem, že se takovéhle věci mohou stát, že se dějí, ale... nechtěla jsem to. To radši ať se tu mačkáme. "I když to, že se někteří z naší rodiny vydají do světa je asi dost pravděpodobné," připustila jsem. Neznala jsem plány svých sourozenců, ale někteří z nich se už i teď toulali kdoví kde a neviděla jsem je celé věky. Asi je nebavilo dřepět pořád v horách. To já se nikam stěhovat nechystala. Líbilo se mi tu.
S magií to všechno bylo jinak, než jsem si malovala. Já na její přítomnost byla zvyklá, nacházela se všude kolem i v nás. Jenže náš domov byl asi spíše výjimkou. "Páni, jiné světy, říkáš?" Zahleděla jsem se do Hančiných zelených očí. Věděla jsem, že ve mně také dřímá magie vody, ovšem moje očka byla modrá. "Takže... teď už ji ovládat nedokážeš? Přišla jsi o ni, když jsi se sem dostala?" To bylo... zvláštní. Podle všeho, co Hanka vykládala, bych čekala, že vlci magie spíše získají, když sem dorazí. A také jsem zjistila, že spousta věcí, nad kterými jsem se ani nepozastavila, byla pro někoho, kdo se tu nenarodil, zcela zvláštní a nezvyklá. "Nikdy mě nenapadlo, že by tohle všechno mohlo být nějak... divné," vrtěla jsem hlavou a udiveně kulila kukadla. Rozhodně toho teď budu mít dost k přemýšlení.
Byla bych se vyptávala i dál, ovšem zdálo se, že moje nová učitelka toho začíná mít docela dost. Tedy, ne mého vyptávání, ale tak nějak obecně všeho. Vypadala unaveně a vzápětí to i potvrdila svými slovy. "To nevadí," pousmála jsem se. "Můžeme to klidně nechat na zítřek." Chystala jsem se, že si tedy také zalezu do nějakého koutku, možná se pokusím nenápadně nahlédnout do té boční místnůsky, až mě Hanka spustí z očí, ovšem její nabídka mě zarazila. "No..." Bylo to trochu zvláštní a hned jsem nevěděla, co říct. Nebyla jsem úplně kontaktní přílepka, ale zase jsem nechtěla Hanku nějak odbýt. A třeba měla pravdu. Třeba to vážně pomáhá. "Ale jen jestli ti nevadí, že tě ze spaní asi budu dloubat tlapama," zasmála jsem se nakonec a zamávala ocasem.

Hanka mínila, že losi asi nebudou zase tak agresivní, ale otázkou bylo, jestli stojí za to to riskovat? "Plést pod nohy bych se jim vážně nechtěla," přitakala jsem. "Ani pod parohy." Nejspíš ale nebylo úplně vyloučené, abychom se na losy šly někdy podívat, ačkoliv to určitě nebude hned. Podle Hančiných slov to spíš vypadalo, že si na to ještě nějakou chvilku počkám. I tak jsem ale spokojeně mávla ocasem. "Platí! I když by mamka asi spíš vytahala za ušiska mě, když to byl můj nápad," zasmála jsem se a pak upřela úzkostlivý pohled opět k té boční místnůstce. Teď bych snad byla i ráda, kdyby mě přišla vykrákat za uši, i když jsem neprovedla nic, čím bych si to zasloužila. Tiše jsem si povzdechla. Nebyla tam uvnitř až tak dlouho, ale připadalo mi to jako věčnost.
Musela jsem s Hankou souhlasit ohledně chaosu, který zde panoval. Nebo... možná ne ani tak chaosu, jako spíš velkého přívalu nových vlků, ve kterých bylo dosti těžké se vyznat. "To také netuším. Zdá se, že hory jsou hodně populární," pokrčila jsem rameny. Mně hory připadaly samozřejmě krásné a ve smečce se žilo dobře, asi nebylo divu, že to sem vábilo tolik nových tváří. Ale skutečně chodilo po světě tolik milovníků drsného podnebí? "Dvojče?" vytrhla jsem se překvapeně ze zamyšlení. "Vážně úplně stejné? Páni, tak to je skutečně zvláštní." Ani mezi námi žádná dvojčata nebyla, a to nás bylo tolik. Jak je asi od sebe rodiče poznávají? A... co to Hanka říkala? "Jak to myslíš, že magie nabourává naše těla?" zeptala jsem se zmateně. "S magií v těle se rodí každý, nebo ne?"

Hanka se vyptávala, kam nás táta vzal. "Šli jsme na návštěvu do... té druhé smečky," nakrčila jsem na chvíli čelo, protože mi v tu chvíli vypadlo její jméno. "Daénské? Jo, do Daénské smečky," rozvzpomněla jsem se vzápětí a spokojeně si pro sebe přikývla. Nebyla jsem přece hloupá, jistě, že si to pamatuji. Škoda, že jsme si to tam neprohlídli víc. Však jsme viděli více méně jenom to jezero a to bylo celé.
Na lov už jsem se celkem těšila, ale zaujali mě ti velikáni, o kterých Hanka mluvila. "Tak losi," zopakovala jsem a vykulila oči, když mi je popsala. Už jsem samozřejmě viděla velké kopytníky, ale tihle zněli jako něco hodně, hodně extra. V mých představách byli rázem vysocí jako stromy a když udělali krok, země se pod jejich kopyty třásla a duněla. "To bych chtěla vidět," vydechla jsem. "I když... radši asi z dálky." Pro takového tvora by určitě nebyl problém proměnit mě v mastný flek. Ostatně i dále zmíněný sob mohl být nebezpečný, co teprve takový jeho mamutí příbuzný?
Snažila jsem se přijít na to, která z mých sester mohla být učednicí Arryna. Hance se na tváři objevil lehce zvláštní výraz, když na vlka přišla řeč. Vyhlížela snad trochu zasněně. Pousmála jsem se tomu a pak si tipla, kdo z nás by k němu asi mohl patřit. "Trochu podobné to asi je," pokrčila jsem rameny, i když já podobnost mezi Třezalkou a Petrželkou příliš neslyšela. "Ale uznávám, že je to zmatek! Tedy, ve svojí rodině se samozřejmě vyznám, ale jména ostatních vlků... no, mám pocit, že jich spoustu zapomenu hned potom, co mi je někdo řekne." Bylo tu mnoho vlků a já se ve všech neorientovala, i když jsem se snažila. "Cinder a Cipher, Astrid a Ada... no... alespoň se pozná, že patří k sobě, ne?"

Hanka

Naštěstí to nevypadalo, že by mě Hanka považovala za ztracený případ. "To starali," přisvědčila jsem, "ale je nás prostě hodně, takže... prostě nejsou všemohoucí," pokrčila jsem ramenem s lehkým úsměvem, měla jsem potřebu se našich trochu zastat, protože jsem nechtěla ani aby to vypadalo, že se je snad snažím z něčeho vinit! To vůbec ne. Vždycky se o nás dobře postarali.
Hanka mi slíbila, že mi brzy ukáže stopy a také že se vydáme na loveckou výpravu do tajgy. "To zní dobře," přikývla jsem a zavlnila ocasem. "Budu se těšit!" Ano, už jsem doopravdy byla docela natěšená, až se do toho pustím a konečně taky dokážu, že zvládnu být dobrým učedníkem. I když jsem si nebyla jistá, komu to vlastně potřebuji dokazovat. Snad jen sama sobě. "Jakých třeba velikánů?" zaujalo mě další, co Hanka vyřkla.
Rozhlédla jsem se kolem, ale byla jsem si celkem jistá, že tu všichni nejsme. "Několik nás chybí," nakrčila jsem lehce čelo. "Konvalinka, Meduňka... hm. Jinak tu asi všichni jsou?" Nebyla jsem si úplně jistá, někteří sourozenci už nebyli v dohledu a trochu se mi to tak pletlo. "Ale žádnou Petrželku mezi sebou nemáme," zasmála jsem se. S takovým jménem by mezi nás jistě zapadla. Zkusila jsem si vzpomenout, kdo by to mohl být. "Arryn je ten hnědý vlk? Uh. Myslím, že jeho učednice měla být... Šaaalvě- ne. To ne. Ta je přece s Astrid," připomněla jsem si, za kým byla sestra Einarem poslána. "Tak možná Třezalka? Já nevím, nejsem si jistá, jak se všichni rozdělili."

Hanka

Hančina slova přinášela jistou útěchu. "Doufám, že ano," povzdechla jsem si a očima zalétla k vedlejší místnůsce, kam všichni zmizeli. Nikdo se neobjevil se zprávami o tom, jak mamce je. Určitě měli všichni plné tlapky práce a nemohla jsem se tam plést, přesto byla touha tam aspoň nakouknout skoro neodolatelná. Nedopadne jako Heřmánek. Bude v pořádku, ujišťovala jsem sama sebe.
Když se řeč stočila k lovu, byla jsem vlastně docela ráda. Přemýšlet nad něčím jiným pomáhalo. Dokonce jsem se i krátce zasmála představě Hanky, jak se mění v ledovou kostku. "Na rybaření to teď venku asi moc nebude, pravda," musela jsem souhlasit. Vzápětí mi došlo, že jsem se možná o svých schopnostech vyjádřila trochu zavádějícím způsobem, když vlčice začala vyzvídat, kde jsem se to naučila. "Tedy... já si spíš jen myslím, že bych to zvládla," přiznala jsem se. "Neměla jsem moc šanci zkusit lovit něco jiného, než myši a tak podobně." Jak jsem tohle mohla vůbec zmeškat? Bylo to přece tolik důležité! Ale nějak se mi povedlo celou tu dobu být s lovem úplně mimo. "Ale zvládla bych to, určitě ano. Nenechám si dát facku do čumáku," ujišťovala jsem Hanku, aby jí bylo jasné, že i když jsem toho třeba hodně zmeškala, míním to napravit a dohnat. Nechtěla jsem zůstat pozadu.

Hanka

Samozřejmě. Samozřejmě, že máma byla silná vlčice, že se nenechá jen tak přemoct nemocí. Ale vidět ji tak zesláblou, hroutící se k zemi... to na mě bylo vážně hodně. Nechtěla jsem začít brečet, takže přesně to se samozřejmě stalo a jak to jednou začalo, zastavit se dalo jen těžko. Jakmile se mě dotkla, zabořila jsem obličej do Hančiny srsti, protože jsem nevěděla, co jiného dělat. "Promiň," zahuhlala jsem kamsi do jejího kožichu. "Já... já vím, že se o ni postarají, ale... ale stejně..." Asi nemělo cenu se snažit cokoliv vysvětlovat. Zmlkla jsem tedy a po nějaké chvíli největší nápor pláče ustoupil. Naštěstí. Připadala jsem si kvůli tomu hloupě, ale taky se mi ulevilo.
"To je... asi dobrý nápad," popotáhla jsem a trochu se od Hanky odtáhla, abych jí uslzenýma očima viděla do tváře. "Mohly bychom se aspoň pokusit." Vlčice měla hned i nějaké nápady, co bychom mohly dělat. Upravit mamčin pelech, zkusit něco ulovit, to všechno znělo dobře. "Jako k jídlu? No..." Zamyslela jsem se. Neměla jsem moc velké tušení. Však jsem si ani nebyla pořádně jistá, co mám nejradši já. "Vlastně pořádně nevím," přiznala jsem se. "Ale ryby jsou fajn," otřela jsem si oči tlapou a konečně zvedla koutky do čehosi jako úsměvu. "Rybu bych snad i zvládla ulovit. Nebo nějakého... zajíce nebo tak. Jinak to zatím moc kloudně neumím," učinila jsem další přiznání, ale jestli měla být Hanka mou učitelkou, asi by to měla vědět hned od začátku.

Hanka, Einar

Seděla jsem vedle bratra a tiše polykala slzy. Nechtěla jsem bulet tady přede všemi, ale měla jsem pocit, že se mi všechno valí na hlavu. Snažila jsem se dávat pozor, co se děje kolem, abych nějak udržela myšlenky a emoce na uzdě. Objevil se tu i Hvozdík, který rázem také získal post kappy. Pak Einarův pohled padl opět na mě s oznámením, že pro tuto chvíli budu učněm Hanky a ne Vidara. Mlčky jsem přikývla a pohledem vyhledala hnědou vlčici, která byla jedním z prvních vlků, co jsem ve smečce poznala. Kam se vůbec poděl Vidar? zauvažovala jsem, protože ho tu vážně nebylo nikde vidět. Toho učňovství jsem si zatím vážně moc neužila. Ne, že bych na to teď měla dvakrát velké pomyšlení. Oči mi neustále zalétaly k té vedlejší místnůstce, kam zalezla mimo jiné Šalvěj a později i Třezalka. Ale já nemůžu.
Zamrkala jsem, abych rozehnala slzy, ale přátelské drcnutí do ramene mě přimělo zvednout hlavu. Byla to Hanka a přicházela se slovy útěchy. Ujistila mě, že všechno bude fajn. Doubravka i Astrid že se vyznají, že máma bude mít radost, až se probudí... Dosud se mi dařilo držet výraz tváře tak nějak neutrální, ale jakmile na mě promluvil někdo jiný, což narušilo moje soustředění, zavlnila se mi tlama a celý obličej se mi zkřivil. "Ale co když nebude fit? Však ani pořádně nevím, co se s ní děje," zahuhlala jsem. Slzám se konečně podařilo vyhrknout mi na tváře. Nejen, že jsem se bála o maminku, ale navíc jsem se teď ještě cítila velmi pitomě. Hanka se mi přece jen snažila pomoct... nemohla jsem se prostě uklidnit? Ale už bylo pozdě, stavidlo se protrhlo a uvzlykané vodopády se vyvalily ven.