Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ještě nějakou chvíli jsem si užívala klid a ticho. Přivřela jsem oči a nasála pachy. Ovšem tentokrát se mi do čumáčku dostal pach, který jsem znala a patřil členovi Daénu. Zastříhala jsem ušima a pohlédla směrem, odkud přicházely kroky. Brzy se přede mnou objevil mladý hnědý vlček. „Ano, říkáš, ahoj,“ zazubila jsem se na něj vesele a vstala na nohy, ať se mnou nemusí mluvit takhle. „Ty jsi Lycan, viď?“ ujišťovala jsem se, ale byla jsem si téměř jistá, že si jeho jméno pamatuji dobře. Viděla jsem ho jako malé vlče a pak jsem ho zahlédla na srazu, jinak jsme se spolu ani pořádně neseznámili. Ovšem stihla jsem mu skočit do řeči, když se sám začal představovat. „Promiň,“ pípla jsem a omluvně se pousmála. „Jojo, ale jen tak krátce,“ odpověděla jsem. „Vlastně jsme ještě neměli pořádně příležitost se poznat víc, a to jsme členové stejné smečky,“ zasmála jsem se a prohlédla jsem si ho. Vypadal pěkně. Teda co? Taková myšlenka mě na krátko vyděsila. Však jsem nikdy předtím takhle nepřemýšlela?!

« Němé údolí

Brzy jsem se dostala do známých končin. Byla jsem vlastně skoro doma, stačilo projít přes les a byla jsem tam. Jen jsem ještě asi nebyla připravená. Věděla jsem, že jakmile potkám tátu nebo Hvozdíka, budu jim muset říct o Tymiánovi a Heřmánkovi. A to jsem nechtěla, chtěla jsem tuhle chvíli ještě odložit. Konec konců se může stát, že tam přijdu a oni tam nebudou, nebo tuhle informací již mají. Tak či onak jsem se chtěla ještě chvíli zdržet, než se tam vydám.
Nechala jsem trávu mě jemně šimrat nohy a když jsem našla vhodné místečko, lehla jsem si do trávy s hlavou vztyčenou. Pozorovala jsem mlčky své okolí. Sem tam jsem zaslechla zvuky ptáků nebo šustění v trávě, pravděpodobně od myší a hrabošů.

« Irisin ráj

Přešla jsem mírné kopce, které patrně patřily k dalším horám, ale to bylo v pohodě a nemusela jsem lézt přes velká skaliska a šutry.
Od jednoho krásného místa jsem se dostala do dalšího. Ani jsem netušila, jak jsou ostrovy krásné a že mám pěkný domov. Pousmála jsem se a došla k jezeru, které se na louce rozkládalo. Přistoupila jsem k němu a několika doušky se napila. Olízla jsem si tlamu a hlavu zvedla do výšin. Na nebi svítilo pár hvězd. Možná některé z nich byly mý bratři, kteří na mě dávali pozor? To bylo něco, co mi alespoň dodávalo klid na duši, pokud to tak bylo a já tomu vlastně věřila. „Jste tu pořád se mnou...“ špitla jsem a nechala stéct slzu po šedivé srsti. Krátce jsem ještě rozjímala a následně se opět dala do pohybu.

» Ostříž

« Jižní hory

Z hor jsem úspěšně sešla zas do nížin, aniž bych si něco udělala. V duchu jsem si oddechla a pohlédla za sebe. Jednou se v těch horách naučím chodit, aniž by mi to dělalo větší problémy. Sice jsem v nich nežila, ale měla jsem je kousek od domova a rozhodně nebylo na škodu v nich umět, no ne?
Očima jsem spočinula na pláži, začínalo být docela dusno, ale tady to bylo snesitelné. Byla jsem u moře, vlny krásně narážely na břeh a já se divila na třpytivou vodní hladinu. Nad hlavou mi přístřešek dělaly palmové listy, které byly taky nádherné. Ticho bylo taky moc příjemné. Spokojeně jsem zamručela a na chvíli si lehla do písku. Přivřela jsem oči a užívala si jen ten naprostý klid, který tu vládl. Ach.
Ležela jsem několik desítek minut, nechtělo se mi odcházet, něco ne tu drželo, ale musela jsem jít. Zvedla jsem se tedy ze země a spokojeně se vydala dál.

» Němé údolí

« Ovocný lesík

Z lesíka jsem pomalu kráčela výš, a to do hor. Všechny hory mi připadaly dost podobné. Kameny, šutry a cestičky vyšlapané od ostatních vlků a zvěře. Nic, co bych neznala. Přeci jen se ale lišily a já pokaždé, když jsem jimi procházela, tak jsem nevěděla, kam přesně vlastně jdu. Snažila jsem se být vážně opatrná, přeci jen jsem se poučila z mé zlomené nohy a nerada bych to opakovala, ještě když jsem tu sama a nemusel by být někdo poblíž, kdo by mi pomohl.
A tak jsem kráčela po cestičce, která nebyla tak prudká a užívala si chvíli volnosti, klidu a samoty. Společnost jsem měla vážně ráda, ale čas od času strávit chvíli sama nebylo od věci. Ještě když jsem měla plnou mysl smutku po bratrech.

» Irisin ráj

« Svatyně přes džungli

Vyšla jsem z...jak to nazvat. Tréninkového místa? A vzala to přes džungli kdo ví kam. Cítila jsem se unaveně, jen co byla pravda, na druhou stranu jsem cítila, jak jsem zesílila. Trénink asi účinkoval víc, než bych si mohla myslet. Ale konec konců mi to nevadilo ba naopak. Mohla jsem teď být zas pro smečku užitečnější a hlavně to bylo důležité i pro mě samotnou. Dokázal jsem možná lépe lovit a více se ubránit. Aspoň takhle jsem si účinky představovala já, tak snad to bude i pravda.
Vymotala jsem se z džungle do lesíka, který náramně voněl. Olízla jsem si čumáček a přiběhla k prvnímu letošnímu ovoci, jahodám, a začala je baštit. Byly sladké a chutné. Snědla jsem dobrou hrst. Olízla jsem si ještě jednou, teď už načervenalou tlamu, a vydala se zas kupředu.

» Jižní hory

« Mlžná džungle

16 mincí = 128 %
Síla 15 %/60 % ---> + 25 % ---> 40 %/60 %
Vytrvalost 13 %/65 % ---> + 25 % ---> 38 %/65 %
Rychlost 15 %/70 % ---> + 25 % ---> 40 %/70 %
Obratnost 17 %/70 % ---> + 28 % ---> 45 %/70 %
Schopnost lovu 15 %/55 % ---> + 25 % ---> 40 %/55 %

Kráčela jsem si dál džunglí a proplétala se mezi liány, až jsem došla k ještě zajímavějšímu místo. Přede mnou se tyčila divná stavba. Naklonila jsem hlavu na hlavu a nasála pachy. Několik se jich tu mísilo, ale smečka to nebyla. Zvláštní. Opatrně jsem se vydala do jejích útrob.
Uvnitř to bylo také zajímavé. Prohlížela jsem si všechno kolem, až mé oči stanuli na vlkovi, který tu seděl. Čišila z něj zvláštní energie a respekt. Sklonila jsem před ním hlavu. On jako kdyby věděl, co bych potřebovala. Následovala jsem ho.

Síla
Najednou jsem se objevili v dřevěném ringu. Chvíli jsem se zmateně rozhlížela, ale nakonec jsem pochopila, co se po mně vlastně chce. Přikývla jsem a neobratně se po Mistrovi vrhla. S bojem jsem zkušenosti neměla, proto možná byla dobře, že jsem ho teď trénovala. Několikrát jsem na Mistra zaútočila, ale vždycky jsem minula a musela se uhýbat jeho ranám. Nebyla jsem zas tak špatná, ale výborné to nebylo. Ještě nějakou dobu jsme bojovali, než jsem odtud zmizela.

Vytrvalost
To jsem se objevila před děsně vysokou horou. Hloupá jsem nebyla a bylo mi naprosto jasné, co mám dělat. Na nic jsem nečekala a vydala se na pochod do strmého kopce. Bylo to děsné. Nohy mi klouzaly, musela jsem pořádně zabrat, ale tu a tam mi to podklouzlo a já se svezla o pár desítek centimetrů níž. Nenechala jsem to ale jen tak a drápala se zuby, drápy nahoru. Po šíleně dlouhé době jsem se ocitla na vrcholu.

Rychlost
Vžum. Opět jsme byli jinde. Tentokrát jsem neměla moc času na přemýšlení. Mistr se rozeběhl a já musela rychle vyběhnout za ním. Závod. Další trénink byl závod. Dala jsem do toho všechno, abych se alespoň držela za jeho ocasem. Víc mi to nešlo. Za celou dobu jsem ho ani jednou nepředehnala, ale zdálo se, že na mě byl pyšný.

Obratnost
Šup a byla jsem za jinde. Tentokrát jsem před sebou měla překážkovou dráhu. Klády, liány a prudké zatáčky. Vyběhla jsem a první kládu elegantně přeskočila, ovšem nestihla jsem vybrat zatáčku a rozmázla se. Rychle jsem se zvedla na nohy, oklepala se a běžela dál. Musela jsem podlézt několik padlých kmenů a vymotat se z lián. Na ty jsem si pak dala pozor a docela mi to šlo. Naštěstí se blížil konec.

Schopnost lovu
Myslela jsem, že bude konec a on nebyl. Lov. To byl snad poslední úkol. Začmuchala jsem a do čenichu se mi dostal známý pach zajíce. Lov nebyl moje silná stránku už z toho důvodu, že mé slepé oko mě v tom docela omezovalo. Přikrčila jsem se a plížila se k zajícovi, který se pásl na trávě. Měla jsem štěstí a vítr foukal mým směrem, tudíž mě zajíc nemohl dostatečně brzy zachytit. To se mu stalo osudným, aspoň to tak mohlo vypadat. Vyběhla jsem za ním a jakmile jsem byla dostatečně blízko, chňapla jsem ho. Nevychytala jsem to a blbě jsem se podívala a zajíce čapla za nohy. Mrskal sebou a já jej neudržela a vyškubl se mi. Naštěstí to ale nebylo nic, na čem bych nemohla v budoucnu zapracovat.

Objevili jsme se v té stavbě. Na Mistra jsem se pousmála a pokynula hlavou a vydala se odtud. Byla jsem zesláblá, ale přeci jen silnější.

» Ovocný lesík

« Les u Mostu

Moc jsem doufala, že se Máta a Podběl... Ostatně i zbylé sestry objeví třeba u Daénu a popovídáme si, co je nového. Myslím, že i Hvozdík by rád zbytek viděl. Aspoň v to jsem doufala. Mrzelo mě, že jsme ještě neměli příležitost si popovídat pořádně. Posledně to nebyla vhodná situace na rodinný pokec. Snad bude doma až se vrátím.
Zavrtěla jsem hlavou a rozhlédla se po místě, na kterém jsem se to ocitla. Páni. Džungli jsem nikdy neviděla, ale přišla mi zajímavá. Nejspíše nic pro mě na žití, ale i tak nebylo od věci ji aspoň trošku znát. Prolézala jsem tedy pod a nad kmeny, vymotávala se z lián a vše si se zaujetím prohlížela. Ještě že jsem se na ten průzkum dala a mohla se tak zas něco nového o ostrovech naučit.

» Svatyně

« Temný les

Most byl všelijaký. Hýbal se, praskal, ale naštěstí se mi ho podařilo přejít bez úhony. Vydechla jsem se a rozhlédla se po lese. Ten jsem také znala a od domova jsem nebyla zas tak daleko. Jenže jsem si chtěla srovnat myšlenky ohledně mých bratrů, proto jsem se rozhodla jít domů oklikou, poznat nová místa a především si pročistit hlavu. Na nic jsem tedy nečekala a v lese jsem uhnula k místům, které jsem zas tak dobře neznala.
Celou cestu jsme teď přemýšlela nad Heřmánkem a Tymiánem. Moc mě mrzelo, že jsem se s nimi nemohla rozloučit a že jsem se to dozvěděla až teď. Mrzelo mě, že naše rodina nefungovala tak, jak bych si představovala. Naštěstí ale jsme se sourozenci měli pevné pouto a ač jsme se delší dobu neviděli, bylo to pěkné.

» Mlžná džungle

« Duny

Cítila jsem se jinak, možná asi silněji. Pousmála jsem se. Nebyl to vůbec špatný nápad si takhle posílit magii, se kterou tolik tedy neumím, ale alespoň se mám kam posouvat a další magie se mi třeba taky bude hodit. Moc jsem od obchodníčka nepochopila, co že to přesně dělá, ale na to asi přijdu sama časem.
Věděla jsem kudy domů, ale nemohla jsem asi nakonec jinak, než jít tím ošklivým lesem. Povzdechla jsem si a z písku přešla zpátky do lesa. Šla jsem svižně, nechtěla jsem se tu zdržovat, ač jsem cestou ucítila pachy vlků a moc jsem nechápala, proč se tu vlastně zdržovali. Zakroutila jsem nad tím jen hlavu a šla k místu, kde jsem věděla, že se dostanu na druhý ostrov. Na most jsem po chvíli skutečně narazila a přešla přes něj.

» Les u Mostu

« Hraniční pohoří přes Temný les

Opatrně jsem sešla z hor do ne moc příjemného lesa. Proto jsem se raději držela podél skal, přišlo mi to bezpečnější než se pohybovat v tak temném lese, který nevěstil nic dobrého. Otřásla jsem se.
Naštěstí jsem nemusela jít tak dlouho a přede mnou se rozkládaly kopce písku. Chvíli jsem na to unešeně koukala, s pískem jsem se nesetkala, tak to byl pro mě zážitek. Nečekala jsem tedy na nic a zabořila tlapky do teplého písku. „Páni,“ vydechla jsem a kráčela mezi dunami.
Pak jsem ho spatřila. Šedého vlka, který měl před sebou cosi a na tom měl všelijaké předměty. Zaujalo mě to a zašla jsem přímo k němu. Hned se mi představil a začal mi vnucovat předměty a vylepšení a nevím co všechno. Ovšem vylepšit si magii mi nepřišlo zas jako špatný nápad a koupit i tu zajímavou, o které mluvil se taky nezdálo zas tak zlé. Nakonec mi vnutil i nějaký zvláštní boxík. Pak jsem se jen rozloučila a šla pryč.

» Temný les

N Á K U P
Stav před nákupem a převodem: 279|| 19|| 16
Převod: 16 rubínů --> 160 kšm
Stav po převodu: 439|| 3|| 16
Nákup:
- 2., 3., 4. level do země = 180 kšm
- magie snění = 160 kšm + 3 rubíny
- Mystery box = 50 kšm
Celkem zaplatím: 390 kšm a 3 rubíny
Stav po nákupu: 49|| 0|| 16

Opravdu jsem se netěšila na to, až budu informaci o smrti muset předat dál. Povzdechla jsem si a pohlédla na Mátu. „Děkuju,“ pousmála jsem se na ni. Aspoň jsem tu měla podporu od sourozenců a já jim to mohla i oplatit a být tu pro ně.
Od smrti bratrů jsem opustila a snažila se najít jiné vhodné téma. Zajímalo mě tedy, co mají oba v plánu. Máta musela jít plnit své smečkové povinnosti. „Rozumím. Tak budu držet tlapky s lovem,“ zazubila jsem se na ni, ač v očích stále byl smutek. „Taky jsem tě moc ráda viděla, snad se brzy potkáme. Přijď třeba za mnou na oplátku,“ usmála jsem se na sestru. „Ahoj,“ mávla jsem jen, když jsem ji viděla odcházet.
Otočila jsem se k Podbělovi. „Tebe jsem taky moc ráda viděla, bráško,“ řekla jsem a objala ho. „Ale také vyrazím... Budu si muset srovnat myšlenky v hlavu,“ povzdechla jsem si. „Taky se určitě ale stav, moc ráda tě uvidím. Tak ahoj,“ broukla jsem ještě k němu a vydala se dolů do nížin.

» Duny přes Temný les

Z toho nejhoršího jsme se nejspíše dostali, ač jsem stále byla dost smutná z toho všeho, co jsem se dozvěděla. To chvíli potrvá, nejde nad tím mávnout tlapkou jako by nic. „Ano. Budeme tu pro sebe. Navždycky,“ dodala jsem ještě a na oba sourozence jsem se mírně pousmála, co mi to smutek dovolil. Vážně to bylo důležité, tu pro sebe být, jinak jsem si to snad už nedokázala představit.
Otočila jsem se na bráchu. „Táta mi nic neřekl... On mi nic neříká,“ pokrčila jsem rameny. S tátou jsem měla komplikovaný vztah mi přišlo, ač bych byla ráda, kdyby to bylo jinak. Ovšem Heřmánek zemřel když byl ještě malý a já se to dozvěděla až teď? Ach. „Aha,“ utrousila jsem posmutněle. „Tak... tak já až potkám Hvozdíka nebo tátu, tak jim to řeknu. Aby to věděli,“ poznamenala jsem tiše. Nechtěla jsem takovou zprávu vůbec říkat, ale zasloužili si to vědět.
Chtěla jsem přejít k něčemu víc neutrálnímu. „Máte teď něco v plánu?“ zeptala jsem se, abychom nemuseli více pitvat smrt našich sourozenců, která pro nás tři byla bolestivá.

Chvíli jsme všichni tři mlčeli, plakali a tiskli se k sobě. Musel to být vážně smutný pohled. Nebylo divu, celá situace byla dost smutná a já nedokázala všechno vstřebat. To, že jsem přišla o dva brášky, které už nikdy neuvidím. Plakala jsem dál, potřebovala jsem to ze sebe všechno dostat. Přeci jen to bylo mé první setkání se smrtí a rozhodně to nebyl procházka růžovým sadem.
Po chvíli se Máta odtáhla od nás a já se také trochu narovnala. Zavrtěla jsem hlavou, olízla si čenich a snažila se otřít si slzy, které mi ještě chvíli tekly z oček. „Taky... Taky je mi to moc líto...“ vydechla jsem a pohlédla k zemi. Bylo to strašné. Máta se snažila navodit alespoň o trochu pozitivnější náladu. „Ano, taky jsem moc ráda, že vás mám, ač nejsme ve stejné smečce, pořád na vás budu myslet,“ přidala jsem svá slova. Vzhlédla jsem k obloze a doufala, že brášky zahlédnu. „Určitě ano,“ řekla jsem a hlavu opět sklopila k Mátě a Podbělovi. „Ví to ostatní sourozenci? Máma s tátou?“ napadlo mě. Zinek ani Hvozdík se o ničem takovém nezmínili. Kdo ví, jestli to vůbec věděli.

Na Podbělova slova jsem souhlasně přikývla, rozhodně to byla zajímavá magie, která byla i hodně nápomocná - mohla jsem zas chodit a zdálo se, že zlomenina byla v naprostém pořádku a snad bych tedy nemusela kulhat. Jinak mě moc na magie asi neužilo, nikdy jsem tu svou netrénovala, nevím tedy, jak na tom vlastně jsem.
„On táta pořád někde je a nevím... Přijde mi, že si na mě moc času nikdy neudělal,“ pokrčila jsem sklesle rameny. Věděla jsem, že měl práci ve smečce, ale přeci jen v ní jsem dlouho docela a moc času se mnou nestrávil a to já ho hledala několikrát.
I Podběl byl z ducha zaskočený. To asi nevěstilo nic dobrého. Duch přeci není nic dobrého, ne? Tyhle nešťastné zprávy mě dostaly do kolen, rozplakala jsem se a nechala proudy slz téct po mé srsti na tvářích. Máta se rozplakala také a objala mě, alespoň lehkou úlevu jsem cítila, měla jsem ji a Podběla, kteří tu se mnou byli a mohli jsme se podržet vzájemně. Nic jsem dále neříkala, neměla jsem slov, jen jsem nechala emocím volný průchod.