Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Z počátku jsem byla mírně vyvedená z míry, když se mi v hlavě ozval cizí hlas, který mi nebyl ani povědomí. Nakonec se ukázalo, že se jedná o Podbělův hlas. Získal schopnost komunikovat. Sice ne jako my ostatní, ale i tohle bylo super. „Vážně? No tak to je ale skvělé!“ byla jsem z toho vážně nadšená.
Otočila jsem se na Mátu. „Jsem. Jsem ráda, že jsem vlastně našla domov tam, ač jsem se narodila tady, ale jak říkám, tohle prostředí není asi úplně pro mě,“ pokrčila jsem s úsměvem rameny. „Tak až té práce budeš mít méně, tak se určitě stav a ráda ti zas ukážu můj domov,“ zazubila jsem se. „A ty taky, bráško,“ uculila jsem se na něj a mávla ocasem. „Taky mi chybíte,“ odvětila jsem k Podbělovi, který byl spokojený v horách. „Tak to je super. Hlavně, že jste tu šťastní,“ vydechla jsem spokojeně.
Přikývla jsem. „Jo. Šílené byly. Zrovna nás největší voda chytla naštěstí v horách, kde jsem byla se dvěma vlčicemi ze smečky, jenže když jsme šly zpět na území a všechno bylo mokré, sjela mi noha a zlomila jsem si ji. Ale je v pořádku,“ sdělila jsem svým sourozencům můj zážitek z potop.
Máta byla taktéž tady šťastná, za což jsem byl ráda. Mimo to mi řekla, jak se daří i ostatním sourozencům. „Páni. Každý máte svou funkci ve smečce, to je skvělé. Já jsem teď pomocník, jelikož nevím, co bych chtěla konkrétně dělat,“
pokrčila jsem rameny. „A co Konvalinka? Tymián? Heřmánek? Ti už nejsou ve smečce?“ ptala jsem se na další sourozence, které Máta nezmínila. Možná odešli také jinam. „Hvozdík se vydal po stopách táty a je léčitelem u nás ve smečce,“ sdělila jsem na oplátku informace o Hvozdíkovi.

S oběma sourozenci jsem se přivítala, a že to bylo pořádné přivítání. Ještě aby ne, když jsme se neviděli tak moc dlouho. Chyběli mi a já byla ráda, že vidím alespoň dva z nich. Přeci jen Hvozdíka mám teď ve smečce, ač mě mrzí, že jsme se nestihli pobavit více. Tak snad potom.
Zastříhala jsem ušima a cukla sebou, když se mi v hlavě ozval hlásek, který rozhodně nebyl můj a určitě to nebyla Máta a Podběl nemluvil. Nebo že by...? Nechápavě a zmateně jsem se na něj podívala a čekala na nějaké vysvětlení. No nakonec mi to nedalo: „To jsi byl ty?“
S Mátou jsem se také horlivě přivítala. „Tak to je ale šťastná náhoda! Já zrovna neměla co dělat, tedy ne že by se nic nenašlo, ale chtěla jsem protáhnout nožky a vidět vás, tak mi přišlo jako dobrý nápad to spojit a zajít za vámi,“ zazubila jsem se na ni. „Mám se dobře. Jsem v Daénské smečce spokojená, alfa je skvělá a i ostatní jsou fajn. Mámu jsem ale tedy nepotkala, nejspíše jsme se minuly,“ pokrčila jsem rameny, ovšem byla jsem ráda, že byla k nám na cestě. Snad ji ale zastihnu. „Hvozdík se k nám přidal, ale nestihli jsme si moc popovídat, protože pak přišly ty potopy,“ sklopila jsem mírně očka. „No a jak se máte vy?“ zazubila jsem se na oba sourozence. „Jak se vám tady v horách líbí?“ Mně se více líbil les než hory, ale nejspíše byli spokojení, když tu stále žili?

Trpělivě jsem vyčkávala na hranicích smečky. Rozhlížela jsem se kolem, zda někoho neuvidím, přeci jen mohl sem přijít kdokoliv a nemusel mít zrovna pěkné úmysly. Možná mě někdo mohl brát jako hrozbu, kterou jsem ale doopravdy nebyla. Slušně jsem se ohlásila a čekala, dokud někdo ze smečky nepřijde, kdo by mě mohl zavést za matkou a sourozenci.
Nasála jsem čumáčkem pachy a přeci jen někdo se blížil! Zbystřila jsem a dívala se směrem, odkud jsem pachy cítila. Následně se vynořily i dvě siluety, které jsem hned nepoznala. Přeci jen viděla jsem jen na jedno oko a někdy bylo těžké pořádně zaostřit a rozpoznat vlky a předměty přede mnou. Ovšem jak se postavy přiblížily, ihned jsem je poznala. Podběl! Máta! Zamávala jsem ocasem na přivítanou.
Než jsem stihla cokoliv říct, už se ke mě valila Máta. „Máto! Taky tě moc ráda vidím!“ opětovala jsem jí přivítání a otřela se o její tvář. Tak dlouho jsem ji neviděla. „Podběle! Tebe taky moc ráda vidím,“ řekla jsem k němu a též ho objala. „Šla jsem za vámi všemi, ale nečekala jsem, že zrovna přijdete vy. Ale jsem moc ráda, aspoň nemusím vlkům ze smečky vysvětlovat, že jdu za vámi na návštěvu,“ zazubila jsem se na ně zvesela.

« Most přes Temný les

Naštěstí se mi podařilo přejít most bez větších potíží. Jenže to jsem se ocitla ve fakt ošklivém lese. Ohrnula jsem čumáček a rozhlédla se kolem sebe. Fakt se mi tu nelíbilo. Běhal mi z toho mráz po zádech, což bylo vidět. Na zátylku mi stála srst. Rozhodně jsem tu nechtěla být déle než bylo nutné. Raději jsem přidala do kroku.
Stromy postupně ustupovaly a přede mnou se rýsovaly hory. Zastříhala jsem ouškama. Tady jsem se přece narodila! Pousmála jsem se. Mohla bych navštívit sourozence a mamku.
Začala jsem tedy stoupat výš do hor. Do třetích hor za cestu! Zafuněla jsem a kráčela dál. Začínala jsem cítit hranice. Zastavila jsem se. Značky byly čerstvé. Nevěděla jsem, jestli tam můžu, když tam mám rodinu. Ovšem raději jsem to nepokoušela a raději hlasitě zavyla, abych dala vědět, že tu jsem a že přicházím v míru. No a nezbývalo mi nic jiného než čekat, zda se tu někdo objeví.

« Dračí průsmyk přes Luka a Les u Mostu

Z průsmyku jsem se dostala na louku, která se zdála být docela rozlehlá. Jak jsem si tak štrádovala, nemohla jsem si nevšimnout jezera, které tu také bylo a za ním vodopády. Páni, co asi tak za nimi je? Proběhlo mi hlavou, kde se mi už rojilo několik nápadů, avšak nešla jsem si je ověřit, to třeba při cestě zpátky za dne bych tam mohla mrknout. Aspoň mám další plán co pak dělat!
Brzy jsem se dostala do lesa, který jsem jen krátce prošla, rozhlédla se, ale nic zajímavého k prozkoumání jsem neviděla. Nožky mě ale zavedly k dřevěnému mostu, který vypadal, že se rozpadne. Zastavila jsem se a dívala se, zda neuvidím nějakou jinou cestu, ale nejspíše tohle byla ta jediná. Z hluboka jsem se nadechla a rychle jej přešla.

» Hraniční pohoří přes Temný les

« Furijské hory přes Němé údolí a Severní hory

Sešla jsem z hor do údolí, kde jsem se na chvíli zastavila a došla k jezeru, co se tu nacházelo. Přistoupila jsem k němu a několika krátkými doušky jsem se napila. Na hladině jezera se odrážela noční obloha. Zamrkala jsem a vzhlédla k obloze. Na ní se nacházelo několik třpytivých hvězdiček. Pousmála jsem se a zamávala krátce ocáskem. Chvíli jsem na ně ještě hleděla než jsem se dala do pohybu.
Z údolí jsem se zas vydala do hor, tedy na jejich kraj, kde cesta nebyla tak náročná, proklouzla jsem mezi několika většími skálami a dostala se do průsmyku, který byl vážně zajímavý. Prohlížela jsem si ho a pokračovala přitom v cestě dál. Ještě jsem tak nějak tušila, kde vlastně jsem, ale pokud jsem se pamatovala dobře, dál jsem to už asi neznala nebo si to nepamatovala.

» Most přes Luka a Les u Mostu

« úkryt přes území a les

Vyšla jsem z úkrytu a rozhlédla se kolem. Bylo poměrně teplo, zdálo se, že zima byla na odchodu, ač sem tam byl zbylý tající sníh a mokrá půda. Ovšem oproti mokré půdě při potopách se ti nedá srovnávat. Mlaskla jsem a rozešla se napříč celým územím.
Cestou jsem nepotkala nikoho ze smečky, ač jsem některé cítila, šla jsem si po svých. Konečně bylo lepší počasí a chtěla jsem se provětrat někam dál než jen v okolí smečky. Prošla jsem tedy přes hranice do lesa, který mi byl dobře znám a následně jsem se vydala do hor, kde se mi ona zlomenina přihodila. Našlapovala jsem opravdu pomalu, abych si zas něco neudělala, ale předtím to bylo způsobené spíše kluzkým povrchem, než že bych byla nešika. Šla jsem po vyšlapaných cestičkách od zvěře a pomalu se zas dostávala do údolí.

» Dračí průsmyk přes Němé údolí a Severní hory

Spala jsem jak špalek. Musela jsem být vážně vyřízená a taky jsem spánek opravdu už potřebovala. Rozlepila jsem očka a dlouze zazívala. Pohlédla jsem na nožku, která se zdála, že už mě vůbec nebolí. Pousmála jsem se a pohlédla na Cyru, která se chystala ven. „Děkuju krásně!“ zašvitořila jsem na černou vlčici, která se dala k odchodu.
No a co teď? Chtěli to na průzkum! Zvedla jsem se na nohy, ještě zkontrolovala předtím zlomenou nohu, ovšem zdálo se, že je to v pořádku. Pořádně jsem se protáhla a vydala se k východu. Natáhla jsem hlavu a nasála pachy. Byla tma, ale to mi nevadilo. Konec konců bych stejně neusnula, abych se mohla vydat ven až ráno, tak proč to oddalovat. Vykročila jsem tedy vstříc ostrovům.

» Furijské hory přes území a les

Na Cyrina slova jsem se uculila. Byla skvělá! To na druhou stranu Astra byla taková... Hodně chladná, na což jsem u ostatních nebyla zvyklá. Také jsem jí jistě byla moc vděčná za pomoc, to bez debat. Jen byla taková... Nevím, kdybych nebyla ze smečky, tak by mě tam asi nechala. Minimálně jsem z ní měla takový pocit. Tiše jsem si povzdechla a podívala se na Cyru, která vypadala unaveně a snažila se usnout a já jí moc prostoru nedávala. Konec konců venku byla tma, nejspíše byla tedy noc a já bych se také měla prospat konečně a nabrat nové síly, ještě když jsem měla zlomenou nohu.
Jakmile Cyra zavřela oči, nic jsem neříkala a také jsem je zavřela. Poklidně jsem oddechovala a nechala jsem se pomaloučku odnášet do říše snů. Usnula jsem poměrně rychle, nejspíše mé tělo spánek už vyžadovalo. Do toho se mi zdál se, že kdy padám z hor do velké vody a nikdo mě nezachraňuje a já se topím pořád dokola... Musela jsem sebou ze spánku dost cukat a sem tam zakňourat.

Jakmile mojí zraněnou nohu vyléčil Lissandřin fénix, nechala ho shořet. Nebo shořel sám. Alfa následně chtěla jít hledat tátu, který by se mi na tu nohu podíval a případně ještě nějak doléčil. Jen jsem přikývla a usmála se na ni. Doufala jsem, že ho sežene. Ještě jsem s ním stále neměla tolik času, abychom si mohli pořádně popovídat. Mrzelo mě to, přišlo mi, že na mě nemá prostě čas. Tiše jsem si povzdechla. Mámu jsem taky neviděla jak je rok dlouhý. Ráda bych ji taky viděla.
Elvean se rozhodla jít hledat potravu pro smečku. Mile jsem pokývala hlavou a chvíli hleděla na mizející rezavou vlčici.
"Asi nic. Děkuju Lissandrou," zazubila jsem se. Pohodlně jsem se uvelebila, což následně udělala i Cyra, která se zřejmě nikam nechystala."Cyro, ještě jednou děkuju," uculila jsem se na černou vlčici a vděčně na ni koukala.

Zinek tu nebyl a samotná Lissandra ho od srazu neviděla. Nevadí, co se dá dělat, nějak jsem byla zvyklá na to, že tu moc nebyl. Ovšem na další slova zrzavé alfy jsem se pousmála. Naštěstí to brala vlastně v pořádku, že jsem zraněná. Měla pravdu, že takové věci se stávají a vlastně to dopadlo ještě dobře. Mohla jsem skončit mezi šutry mrtvá. Nad tím jsem nechtěla přemýšlet, tak jsem jen zavrtěla hlavou. Pohlédla jsem i na Cyru, která to také brala dobře a věnovala jí úsměv.
S úžasem jsem sledovala ohnivého fénixe, kterého Lissandra vyvolala. Vypadl vážně zajímavě. Se zájmem jsem jej sledovala, dokud Liss nepřišla s kožešinou, na kterou jsem si opatrně lehla. Pode mnou také vyčarovala mech, abych to měla měkčí, než zase budu moci chodit. Odpočinek se mi rozhodně bude hodit. Ohnivý fénix přistoupil ke mně a z jeho očí stékaly slzy. Nejprve jsem to moc nechápala, ale jakmile se mi slzy dostávaly do srsti, cítila jsem, jak se tlapa dává snad dohromady! "Dobře. Děkuju moc, Lissandro," usmála jsem se a pokývala hlavou. Rozhodně tlapa byla skoro jako zdravá! Jenže odpočívat chvíli budu muset a také to chce onu mast.
Mladá vlčice se jmenovala Elvean. Neznala jsem ji, jen jsem byla u jejího narození, respektive chvíli po něm. To si ale pamatovat nemohla. "Ahoj Elvean, já jsem Meduňka," zazubila jsem se na ni přátelsky.

« Daén

Cyra povolila a já mohla dojít alespoň ten kus cesty do úkryt po svých třech zdravých nohách. Nechtěla jsem ji zatěžovat až sem. Přeci jen pro obě vlčice to nebylo nic jednoduchého mě dostat z hor až sem domů. "Cyro, Astro... Obě moc děkuju, že jste mi pomohly a zároveň se omlouvám, že jsem vám byla přítěží," řekla jsem k oběma vlčicím a mírně stáhla uši dozadu. Mrzelo mě to, že se mnou měly takovou obtíž místo toho, abychom si v poklidu prošly hory, zjistily další užitečné věci a pak se v pořádku dostaly zpět sem. Ovšem ne vždy to jde dle představ.
Pohlédla jsem na Cyru a přikývla, Lissandra by to asi měla vědět. To Astra na nic nečekala a za Lissandrou rovnou šla. Já jsem ťapala po třech nohách za ní. "Je tu táta?" zeptala jsem se Lissandry a pohledem sklouzla ke své zraněné noze. Ten by jistě věděl, co s ní mám a jak to vyřešit. Po očku jsem pohlédla po ryšavé mladé vlčici, Lissandřině dceři, kterou jsem naposledy viděla jako mrňavé a slepé vlčice. Lehce jsem se na ni pousmála.

« Furijské hory

Nesla jsem se na Cyřiných zádech a už viděla konečně známý les, který značil domov. Moc jsem se těšila, až si lehnu a budu si moci odpočinout a snad na území bude někdo z léčitelů, kteří by se mi na tu nohu mohli podívat. Povzdechla jsem si, takhle jsem si to rozhodně nepředstavovala.
Popravdě jsem ani moc nevnímala rozhovor mezi Astrou a Cyrou, spíše jsem se soustředila na nohu a okolí. Snažila jsem se ale na zraněnou nohu přeci jen moc nemyslet, stejně s tím nejsem schopná v tuhle chvíli něco udělat.
Již jsme došly na samotné území Daénu. "Já už tam dopajdám, nechci vás strhat," pousmála jsem se, a pokud mi Cyra dala tu možnost, šla jsem po třech nohách za vlčicemi do úkrytu. Pokud mi tu možnost nedala, nechala jsem se nadále nést na zádech černé.

Mlčky jsem se nesla na zádech Astry a moc si přála, abych jí mohla nějak ulehčit, ale nevěděla jsem jak, vzhledem k tomu, že v horách bych po svých moc daleko nejspíše nedošla. Vydechla jsem páru a rozhlédla se, ale tak, abych se moc na zádech nekroutila. Zdálo se, že zima byla tu a co nevidět se z šedavých oblaků snesou první sněhové vločky. V rámci možností jsem se mírně pousmála.
Vlčice si mě chtěly prohodit. Nedivila jsem se, přeci jen jsem něco vážila a ještě k tomu putovat v horách, to nebyl rozhodně žádný med. Jakmile Astra lehla k zemi, pokusila jsem se alespoň na chvíli postavit na svoje tři funkční nohy a pak se ocitla na zádech Cyry. Nevěděla jsem moc co říkat, už jsem si přála být doma a zjistit, co s tou nohou mám. Doufala jsem, že někdo z léčitelů bude dostupný. Naštěstí se zdálo, že brzy již budeme v lese, kde to přeci jen bude lepší terén a mohla bych dojít snad i po svých.

» Daén

Moc jsem se soustředila na to, abych vlčicím alespoň trochu ulehčila a nemusely podpírat celou mojí váhu. Byla jsem polámaná a těšila jsem se, až dorazíme na území, kde si lehnu a bude všechno dobré. Bude, že jo? S bokem jsem si hlavu nelámala, tam jsem si byla skoro jistá, že se jedná o naraženinu a bude to zas dobré, ovšem u nohy jsem si nebyla jistá. Byla zlomená nebo také naražená? Netušila jsem. Ovšem zlomenina na zimu nebylo to nejlepší, co se mi mohlo přihodit. A nejen mě.
Pohlédla jsem na Cyru. "Bohužel ne," vydechla jsem. Se zlomeninami jsem se nesetkala a tedy nevěděla, jak se o ně postarat. Určitě by to chtělo tu nohu nějak zafixovat, ale to bylo tak vše, co mě napadlo a ani jsem moc netušila, jak něco takového provést.
Astra přišla s nápadem, že si mě vlčice budou střídat na zádech. Bývala bych zaprotestovala, nechtěla jsem je takhle obtěžovat, ale jistě to bude rychlejší, než když půjdu po svých, ne? Tudíž jsem uposlechla Astru a nějakým způsobem se jí dostala na záda. Určitě ani jedna nemohla přehlédnout můj zklamaný a omluvný výraz. Bylo mi z toho smutno.