Příspěvky uživatele

< návrat zpět

× Prokonzultuj s jiným vlkem povodňová zranění

Ležela jsem s bolavým bokem a nohou a vyčkávala, až mi vlčice pomůžou. Ráda bych jim sama práci ulehčila, ale neměla jsem moc jak. Vydechla jsem a přivřela oči. Bolelo to. Cyra mě nadzvedla, aby Astra mě mohla chytit za srst a vytáhnout mě. Obě mě upozornily, že to může bolet. A taky že jo. Zatnula jsme zuby. Byla jsem přeci silná a dospělá, ne?
Měla jsem celou dobu zavřené oči, dokud jsem necítila uvolnění a já byla venku. Otevřela jsem zdravé oko a na obě vlčice se vděčně podívala. "Děkuju vám, jsme nešika," zastyděla jsem se. Bok mě bolelo, ale ten dle mého byl nejspíše naražený, přeci jen mě zbrzdil šutr, tak aby mě to nebolelo. Jen s tou nohou jsem si nebyla moc jistá. Pokusila jsem se vstát, ale nešlo to, nemohla jsem na ni došlápnout. "Nevím, jestli jí mám naraženou nebo něco zlomeného, ale teď na ni nemůžu došlápnout," oznámila jsem oběma.
Zvedla jsem oči k obloze, která byla najednou jasnější a barevnější. Duha před námi mě potěšila, alespoň něco pozitivního teď.

Snažila jsem se najít nějaký bezpečný úkryt, kde bychom v případě potřeby mohli jako smečka zůstat přes ty příšerné potopy. Jenže jsem neodhadla situace, pod nohami mi podklouzl kámen a já se řítila dolů, až k vodě. Zaskučela jsem a chvíli nehnutě ležela na zemi. Cítila jsem bolest na boku a také v tlapce. To nebylo dobré. To bylo to první, co mě napadlo, ale doufala jsem v opak.
Cyra i Astra za mnou přišly a snažily se mi pomoct. "Celá jsem, ale nevím co ty zlomeniny," vydechla jsem k Cyře a bezmocně na ni pohlédla. Astra po mně chtěla, abych se zvedla, aby mě vlčice mohly vytáhnout. Pokusila jsem se vstát, ale noha mě bolela a moc mi to nešlo.

× Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí

Pousmála jsem se na Cyru, když se mnou souhlasila. Astra asi byla zvyklá na něco jiného nebo byla prostě taková. Ovšem já jsem Lissandru trochu znala a Cyra určitě taky tak a ani jedna jsme neměly pocit, že by nám za tohle vyhubovala.
Mírně jsem se zpozdila cestou a Astra s Cyrou mezitím stihly prohodit pár slov s vlčicí, kterou Cyra představila jako Azuma. Povídaly si o kytkách. Zaujatě jsem si to vyslechla. "No to asi jo, ještě by ji někdo omylem sežral a otrávil se!" zajíkala jsem se trochu. Snad nikde blízko není. Nerada bych viděla někoho ze smečky otráveného!
Na další její slova jsem s úsměvem přikývla a černou vlčici jsem následovala. Brzy si Astra všimla nějaké jeskyně. "To vypadá dobře, omrkneme ji," zhodnotila jsem situaci, moje slova rozhodně nebyla mířená jako rozkaz a ani by to tak nemělo vyznít. Rozcupitala jsem se tedy níže do hor, kde šedá jeskyni zahlédla. "To je fakt děsné počasí. Kdy myslíte, že to skončí? Mi to přijde, jako nekonečné!" Já vážně doufala, že to skončí co nejdříve, však takhle vlk nikam nemůže.
Možná jsem měla být opatrnější. Sjela mi tlapka a já s pár šutříky sjela ještě níže, než byla samotná jeskyně. Auuuu! Vypískla jsem v hlavě a nestíhala ani vnímat, kam se vlastně sunu. Když jsem se zarazila o kámen, zjistila jsem, že jsem již na zatopené části hor. "Ajaj," vyřkla jsem. Zavrtěla jsem hlavou a pohla se. Bolel mě bok, který jsem si musela narazit a také i zadní tlapa. Ale nee. To se rozhodně nehodilo.

« daén

× Zamiř do bezpečí

Vyrazily jsme tedy do hor. Cupitala jsem vedle mých společnic a rozjímala nad vším možným. Cyra navrhla záložní úkryt, kdyby se voda vlila moc na území, nedej bože dostala se do úkrytu. Přišlo mi to jako rozumný nápad. Avšak Astra navrhovala získat od Lissandry nejdříve povolení. "Ano. Ale tak najít jeskyni, kde se složí případně celá smečka, obhlédnout ji, není podle mě problém a Lissandra za to bude ráda," zazubila jsem se na šedou vlčici. Mít to připravené nebylo rozhodně od věci, a kdyby bylo nejhůře, máme tuhle možnost připravenou, no ne? Říct to Alfě byla vlastně jen maličkost z mého pohledu.
Dostaly jsme se do míst, kde se mísilo hodně pachů. Zastříhala jsem ouškama a před námi viděla vlka, co něco říkal, ale z té dálky jsem mu nerozuměla. Ovšem Cyra s Astrou byly blíže. "Co se tam dělo?" zeptala jsem se vlčic, když se ke mně zas přiblížily. Takový divný sraz vlků, kteří nebyli součástí smečky. Nešlo mi to do hlavy. Že by se všichni rozhodli hledat místo, kde se ochrání před velkou vodou? Možná.
Pousmála jsem se na Cyru a Astru. "Ano, pojďme," mávla jsem ocasem. "Půjdeme omrknout nějaké ty jeskyně tedy?" optala jsem se ještě. "Můžeme nějakou najít a pak ohlédnout další místa, jak na tom jsou," doplnila jsem ještě.

Otočila jsem se na moment ještě na Lissandru, abychom rozsekly co s mou funkcí vlastně bude. Její návrh mě potěšila a byla jsem za něj ráda. "Jo, to zní dobře. Děkuji, pokusím se odvést tu nejlepší práci," zazubila jsem se vesele na Alfu a mávla spokojeně oháňkou.
Následně jsem pohled vrátila k mým společnicím, Cyře a Astře, se kterými jsem měla jít zkontrolovat a obhlédnout okolí Daénu. Situace byla vážná a museli jsme vědět, jak na tom jsme. Na Cyru jsem se pousmála, ráda jsem ji zas viděla a že to byla doba! "Jo, s tím souhlasím," přikývla jsem hlavou. "Jedny jsou hned vedle lesa," odvětila jsem Astře, ač otázka byla mířená na Cyru. Doufala jsem, že se Cyra nebude zlobit.
Rozcupitala jsem se za černou vlčicí vzhůru do hor a k hledání úkrytu. "Snad by tam mohla být jeskyně dostatečně velká pro celou smečku, kdyby bylo nejhůře," řekla jsem do pléna a kráčela promočenou půdou až jsem brzy měla šedé nohy tmavé. Tedy ne že by to bylo něco, co by mě nějak rozhodilo.

» furijské hory

Na všechny, kteří se představili, nebo pozdravili, jsem přátelsky pokývala hlavou a usmála se. Následně jsem se otočila na Zinka a jeho skupinku, kde byl ještě Hvozdík a Josie. Měla jsem velkou radost, že vidím brášku, kterého jsem vááážně dlouho neviděla a i Josie, se kterou jsem se naopak viděla chvíli před srazem. Jenže táta byl nepříjemný a v podstatě mě vyhnal. Jen jsem na něj zaskočeně koukala a mírně sklopila ouška. Mrzelo mě to. "Dobře," řekla jsem sklesle a odcupitala kousek dál od nich. S tátou jsem neměla kdoví jak dobrý vztah, protože jsme se často míjeli a pak mě takhle vyhnal. Asi jsem se mu vážně motala do práce, ale já byla tak ráda, že Hvozdíka vidím!
Chvíli jsem ještě seděla sklesle a dívala se pak převážně na Lissandru, která k nám měla co říct. Táta dokázal být očividně nepříjemný, a to byl i na Riccu a Solari ohledně jejich mámy, která dle slov vlčic byla mrtvá. Ale ne! Bylo mi jich líto a táta tomu jistě moc nepomohl. Povzdechla jsem si. Vyslechla jsem si slova alfy. Několik vlků bylo povýšeno, včetně Zinka, jen jsem mu tiše přikývla jako gratulaci. Zaujatě jsem poslouchala, až jsem sebou trhla ve chvíli, kdy jsem zaslechla mé jméno. "No... Přemýšlela a chtěla bych zkusit léčitelství? Možná chůvu? Pomůžu s čímkoliv," pousmála jsem se na Lissandru a mávla párkrát koncem ocasu.
Počasí. Velké téma srazu. Pršelo vážně hodně a obavy byly asi na místě. Lissandra na to konto rozdala úkoly. Měla jsem s Cyrou a Astrou jít na průzkum okolí, jak to vlastně vypadá. Tedy mohla jsem. Jen jsem mlčky přikývla. Očima jsem Cyru vyhledala a popošla k ní. Tam už stála Astra. "Zdravím," uculila jsem se na obě vlčice. "Jsem připravená vyrazit," dodala jsem odhodlaně a vyčkávala.

Jakmile jsem viděla dění okolo, na nic jsem nečekala a nabídla pomoc spolu s hnědým vlkem (Lycan). Ovšem u Excelsiora bylo pomocníků dost. Šla jsem se tedy posadit opodál a sledovala dění kolem. Bylo mi Excela líto, ještě když ho napadla vlčice a on konflikt nechtěl. A taky nechtěl té vlčici ublížit. A chudák skončil takhle. Zavrtěla jsem nad tím pohoršeně hlavou a povzdechla si. Nelíbilo se mi to, ale nic s tím asi neudělám no.
Hvozdík
Mezitím jsem přicházeli další a další vlci a většinu takoví, které jsem neznala. Ovšem zaujal mě mladý vlk, který Zinka nazval tátou. Očkem jsem zaostřila. Bráška? Zvesela jsem zamávala ocasem. Však o Hvozdíkovi a jeho příchodu Josie mluvila. S nadšeným výrazem jsem vyběhla přímo k němu a 'objala' ho. "Hvozdíkuu! Ahoj! Meduňka, tvá sestra, kdybys mě nepoznal. Josie mi o tobě povídala," zazubila jsem se na něj a přitom celou dobu mávala nadšeně ocasem.
Josie
Josie přišla brzy taky. "Josie!" křikla jsem směrem k ní a též se na ni culila jako sluníčko. Moc ráda jsem ji zas viděla. Tedy ne že bychom se neviděly skoro před chvílí. Ovšem Josie a Hvozdík šli pomoct tátovi a já tak nějak vycítila, že bych jim tam měla zavazet, ještě když Lissandra mou pomoc nepotřebovala. Ucouvla jsem a kecla si kousek od nich.
Nováčci
Následně jsem si vyslechla, co Lissandra říkala. Uváděla nováčky a že jich bylo - Astra, Sachi, Ořešák, Solari. Na tváři se mi rozlil další veselý úsměv a oháňka se mi rozkmitala do všech stran. "Moc vás všechny zdravím," zahulákala jsem na ně, ale pak se omluvně podívala na Lissandru, kdyby na mě náhodou koukala, jako co to jako teď dělám. Také jsem doufala, že Hvozdík tady doopravdy zůstane a bude tu s námi.

Zinek
Pousmála jsem se. "Jo, já tebe taky neviděla dlouho," odvětila jsem. Nevěděla jsem, jestli se mám zlobit, nebo být vážně ráda, že jej konečně vidím. Byla jsem z toho zmatená, ještě potom, co jsem řešila s Josie. Zavrtěla jsem hlavou. Však já se tu taky potulovala a míjela se s ním, no ne? Měla bych mu to vyčítat? To by mohl pak oprávněně vyčítat i mně.
Zastříhala jsem ušima, když jsem zaslechla hlahol z lesa, na který Zinek reagoval stejně. "Vino?" To byl Josie táta, kterého jsem také jednou potkala. Zamířila jsem za tátou k jezeru, kde měl být sraz. "Kde jsi vzal toho ptáčka?" zeptala jsem se a pohlédla na něj, jak se tátovi schovává v srsti před deštěm. Nedivila jsem se moc, ale naštěstí mezi stromy to ještě šlo.
"Já no... Než jsem narazila na tebe, tak jsem byla s Joseline, předtím jsem byla ještě s Lissandrou a Excelsiorem, také přišel nějaký vlk a znal mámu a mé sourozence, asi z té Alatey a předtím! Předtím jsem potkala super vlčice, Lada se jmenuje, ale bohužel jsem ji ztratila," řekla jsem mírně smutně.

Excel popisem situace, Lissandra
Šla jsem se Zinkem k jezeru, kde jsme se měli sejít. Ovšem cítila jsem krev, a to mě mírně znervóznilo. Jak jsme se blížili, Lissandra jej hned poslala za zraněným. Viděla jsem Excelsiora, se kterým jsem předtím byla. Kde k tomu přišel? Vyděšeně jsem ho sledovala. Nejspíše přišel s tou Riccou a Solari, kterých se Lissandra ptala na události. Vešla jsem pod přístřešek a hned jsem byla suchá. Rozhodně mě to potěšilo.
"Lissandro, mám nějak pomoci?" zeptala jsem se alfy a dívala se na zraněného šedého vlka. Kdy to stihl, vždyť skoro před chvílí jsem s ním obcházela hranice. Chtěla jsem mu pomoci, ale nechtěla jsem se tu motat zbytečně, tak jsem spíše vyčkávala na její odpověď.

« Les Alf

Zapsání rychlohry s Joseline
Po výletě a prozkoumávání okolí jsem se přesunula do lesa. Brzy měl být sraz, ale chtěla jsem si na chviličku odpočinout a nabrat na něj síly. Ulehla jsem a odpočívala, načež mi na tlapku stoupla hnědá vlčice - Joseline. S Josie jsme si povídaly o smečce, našich sourozencích, rodičích a funkcích ve smečce. Zjistila jsem, že je dcerou Lissandry a že zná mého brášku Hvozdíka, který má mířit do Daénu. Pobavily jsme se i o výletě, který bychom mohly podniknout spolu a třeba najdeme ostatní mé sourozence. Také jsme řešily funkce, jakou bych vlastně mohla mít. Ovšem to jsem si chtěla nakonec nechat projít hlavou a vymyslet ji.
Konec rychlohry s Joseline

Ještě než jsem se vydala k jezeru, tak jsem se šla krátce projít a vymyslet, jakou tu funkci ve smečce bych mohla vykonávat. To léčení nebylo vůbec špatné, ještě když byl někdo, kdo mě mohl doučit. Nebo bych mohla obcházet hranice a hlídat je? Ale nevěděla jsem, jestli s jedním zdravým okem bych to zvládla. Povzdechla jsem se. Přišlo mi, že se ke mně nic nehodí. Nebo? Nebo bych snad mohla být chůva a hlídat jiná vlčata? Ovšem na to jsem si přišla zas moc mladá asi. Zavrtěla jsem hlavou. To léčitelství se mi líbilo asi nejvíc. Můžu ti říct Lissandře a uvidíme.
Nakonec jsem se vydala k jezeru, kam mě předtím poslala Lissandra. Brzy bude sraz, na kterém bych neměla chybět. Zastříhala jsem ušima, když jsem zaslechla hlas, který mi byl znám. Tati?! Pousmála jsem se a bez váhání se vydala za ním. Brzy jsem jej viděla i s čímsi nad hlavou. "Zinku!" houkla jsem na něj. Zdálo se, že míří k úkrytu. "Tati, ahoj, ráda tě vidím," zazubila jsem se na něj. Ráda jsem ho viděla. Přeci jen jsme se zase dlouho neviděli. Nějak jsme se stále míjeli a já ho ještě pořádně nepoznala. "U jezera bude co nevidět sraz," informovala jsem ho.

Se zájmem jsem poslouchala Lissandru, která toho věděla opravdu hodně. "Tyjoo, to zní zajímavě! Určitě ho někdy navštívím," zazubila jsem se na ni a mávla ocasem. Určitě bych chtěla svůj element vylepšit a více ho potrénovat. "Dobře, tak děkuju," dodala jsem ještě a usmála se.
Hmyzu bylo asi hodně, ale jak řekla, lepší by bylo je ukázat, než je vyjmenovávat, stejně by mi ty názvy nic moc neřekly. "Jo, tak jo! Já jako jich pár znám, ale ne jménem, spíše jak vypadají no," pokrčila jsem rameny a očkama sklouzla opět k zemi, zda nějakého neuvidím, ale nebylo tomu tak.
"Rostliny asi jo," řekla jsem mírně zadumaně. Přikyvovala jsem na další její slova. "Jo, ráda se přiučím a zároveň poznám i ostatní, nějak se mi nedaří na někoho pořádně narazit," zavrtěla jsem hlavou. A to mi přišlo, že se tu docela zdržuji. Také mě zaujal červený ptáček, který jak Lissandra řekla, byl její společník. Překvapeně jsem se na něj podívala. "Tak to jsem ještě neviděla!" Mohla jsem mít také nějakého společníka? Ale jak ho získat?
Zelenkavým zdravým očkem jsem sjela k houbě, na kterou mě zrzavá vlčice upozornila. "Hlucina. No, tak to je také velice zajímavá houba... halucinace. Hm, jak říkáš, až mě někdo naštve..." zazubila jsem se pobaveně a houbu si ještě prohlédla, abych věděla, jak vypadá.
Ucítila jsem mnoho neznámých pachů, které se tu v lese začaly objevovat. A rozhodně si jich všimla i alfa. Ta mě následně poslala k jezeru, kde bude brzy sraz. "Dobře," houkla jsem a na nic nečekala.

» Daén

Iluze mě překvapila, ale také se mi líbila. "Kolik ovládáš magií? A dají se někde sehnat?" vyzvídala jsem od alfy a rozhlédla se kolem sebe. Možná by se mi i líbilo, kdybych já mohla vytvářet takové iluze.
Dle slov Lissandry tu tihle brouci nežili. Přikývla jsem. Asi by je to jehličí píchalo do tělíček. Listy jsou přeci jen asi přívětivější. "Ahaa. To asi chápu. A co tu vlastně teda všechno žije?" zeptala jsem se se zamýšleným výrazem a očkem těkala po zemi, sem tam jsem viděla nějakého mravence, nebo nějakého jiného broučka.
Zajímala jsem se o Niyari, kterou jsem dlouho neviděla. Mrzelo mě to, ale chápala jsem, že chtěla prozkoumávat. "Joo... To chápu, i když já nejsem zrovna největší cestovatel, ale ostrovy bych někdy chtěla prozkoumat celé," zazubila jsem se. Určitě nebylo od věci znát prostředí, ve kterém jsem se narodila a budu žít celý život.
Zavrtěla jsem hlavou. "Neznám, ale ráda je poznám," zašvitořila jsem zvesela a zamávala oháňkou. "A kdy ten sraz bude?" Na žádném takovém srazu jsem ještě nebyla, ale těšila jsem se. "Hm, asi je to dobrý nápad. Musíme mít zásoby, ale lovu jsem se nikdy neúčastnila a ani ho moc netrénovala popravdě," zastyděla jsem se mírně.
Očima, tedy zdravým okem, jsem pohlédla na červeného ptáčka, co měla Lissandra na zádech. "On se tě nebojí?" zeptala jsem se překvapeně.

Xander mi na má slova k němu již neodpověděl a cosi řešil s Lissandrou. Jejich konverzaci jsem neposlouchala, neměla jsem tudíž ponětí, co vlastně řeší. Já si lehla na zem a sledovala broučky, co cestovali v trávě a jehličí. Nebyli tak dobře vidět, jaká byla tma, ale přeci jen jsem jich několik viděla. Kam asi cestují? Měli tu domečky, do kterých se vraceli? Měli taky rodiny? Těžko říct, zeptat jsem se jich mohla, ale měla jsem takový dojem, že odpovědí se mi moc nedostane.
Zaslechla jsem kroky. Zdálo se, že Xander již odešel a ke mně kráčela Liss. Zvedla jsem hlavu a usmála se na ni. "Roháče jsem tedy neviděla... Jak vlastně vyp-," nestihla jsem doříct větu, jelikož mi ryšavá vlčice pomocí magie brouka ukázala. Byl vážně zajímavý a ty jeho rohy taky. "Páni. To je jiný brouk než ti, co cestují mezi jehličím," uculila jsem se. "Žije v tomhle lese?" zeptala jsem se zvědavě.
Alfa se mě ptala, jestli mi nic nechybí a našla si kamarády. Líbilo se mi, že se zajímá. Víc než táta. "No... pár vlků jsem potkala. Třeba takovou Laduš, které jsem o smečce říkala, ale chtěla nejdříve prozkoumat ostrovy a pak by se možná přidala, ale cestou se mi ztratila. A pak mi chybí Niyari," odvětila jsem sklesle. Tu jsem neviděla dlouho a měla jsem jí ráda.

Se zájmem jsem naslouchala Excelsiorovým slovům. Značení hranic tedy nebyla sranda, vlk musel dávat pozor na to, jak smečka hranice značí a čím. Drápance jsem poznala a následně je i zopakovala, abych je obnovila a nepřišel jsem nevítaný host. S tou močí jsem si předtím taky poradila, ač jsem se cítila trapně to dělat před někým cizím. Ovšem nejspíše neviděl, aspoň tak jsem to pochopila z jeho slov. Takže aspoň něco. "Dobře, děkuji," uculila jsem se na něj, když svůj výklad o značení hranic dokončil.
Ucítila jsem neznámý pach poblíž. Hned jsme se tam vydali. Před námi byl hnědý vlk s hřívou, který se dožadoval Lissandry. "Těší mě, Xandere, naše alfa tu jistě brzy bude," odvětila jsem. Další část jeho věty mě zarazila. Povytáhla jsem obočí. "Ty znáš moje sourozence a rodiče?" uculila jsem se na něj. "Jsem Meduňka," představila jsem se na oplátku.
Do toho se vložil Excelsior, který nebyl zas tak přívětivý jako já. Pohlédla jsem na něj. Měla bych být taky víc odměřená vůči cizincům? Já taková ale neuměla být, měla jsem vlky ráda a ráda jsem poznávala nové. Ovšem hloupá jsem taky nebyla. Ale z Xandera jsem neměla pocit, že by měl být nějaký zloun, který nám chce škodit.
Než jsem se do toho stihla vložit, dorazila Lissandra. Loupla jsem po ní pohledem. "Zdravím," broukla jsem s jemný úsměvem a popošla kousek dál. Excelsior se rozhodl odejít a já nevěděla, co mám dělat. Nechtěla jsem tu překážet, ale zároveň se nezdálo, že šedý měl nadále zájem o mou společnost. Udělala jsem několik kroků dál od dvojice a usadila se na zem a očima, alespoň tím, kterým jsem viděla, jsem zkoumala zem a co v ní všechno je. Několik brouků a jiných havětí jsem si všimla a dívala se, jak cestují. Tedy... ne že bych toho v té tmě viděla tolik.

Moc jsem nevěděla, jak takové označování hranic funguje. Nikdy jsem u toho nebyla a nikdo mi to ještě nevysvětloval. Až teď Excelsior. "Hm... Dobře," přikývla jsem mu. Pořád jsem si tím nebyla jistá co a jak, ale tak to jistě vykoumám na místě, kde ta značka má být, ne?
Zavrtěla jsem hlavou. "Přesně ty místa ne... Ale jak říkáš, poznáme to, no ne?" zazubila jsem se na něj a mávla hlavou. Vydala jsem se po jeho boku směrem, kde jsou nejspíše hranice. Čmuchala jsem kolem, abych ono místo našla. "Asi mám jedno" zvolala jsem vesele a pohlédla ke stromu, který byl podrápaný. "Drápy stačí?" zeptala jsem se a na nic moc nečekala a začala drápat strom, jako kdybych byla kočka a drápala do škrabadla. "Určitě blízko bude další!" zahlásila jsem a cupitala kupředu. Jakmile jsem došla k dalšímu stromu, tentokrát tu nebyly drápy. Očichala jsem místo a udělala to, co nejspíše udělal někdo před ním. Označila jsem. Bylo mi trochu trapně, ale musela jsem t udělat, ne? Očkem jsem koukla na Excela. "Kolik těch míst je?" zeptala jsem se.
Zastříhala jsem ušima, když jsem slyšela vytí, které jsem neznala. "Asi bychom to měli zkontrolovat," nadhodila jsem a opatrně se blížila k původci vytí. Stál tam hnědý vlk s hřívou? Naklonila jsem hlavu na stranu. "Mhm... Zdravím. Nacházíš se u hranic Daénské smečky. Co bys rád?" řekla jsem a usmívala se na něj jak sluníčko. Jinak jsem to moc neuměla.

Uculila jsem se. Potěšilo mě, že to vzal s humorem. Mávla jsem párkrát oháňkou a ještě jednou si vlka prohlédla. Bylo fajn si tváře pamatovat a případně i jména. Jeden nikdy nevěděl, kdy se to bude hodit.
Následně jsem se stříbrnému představila, načež se představil i on sám. Byl z Daénu stejně jako já, ale jméno ani jeho vzhled mi nebyl povědomí. "Opravdu? Tak to mě moc těší," zazubila jsem se.
Sdělil mi informaci od Lissandry. Sraz. Zastříhala jsem ouškama. Rozhodně to je dobrý nápad, aspoň zjistím, s kým vlastně tu smečku obývám. "Dobře, děkuju za informaci," přikývla jsem hlavou a opět vesele zamávala ocasem.
Obnovovat hranice? Rozhodně to nebyl špatný nápad, přeci jen takhle můžu přiložit tlapku k dílu a podílet se nějakým způsobem na chodu smečky a aspoň budu perfektně ty hranice znát. "Jo, tak jo! Ale ještě jsem to nikdy nedělala," začala jsem vesele a následně přešla k zamyšlení. To prostě dojdu ke stromu a co?