Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Přemýšlela jsem nad Laduš. Bylo mi líto, že se mi ztratila, a to jsme měly plány! Ach jo. No a jak jsem nad tím dumala, nevšimla jsem si šedého vlka a vrazila do něj. Hned jsem se mu omluvila, ale zdálo se, že to vzal v pohodě. Usmála jsem se. "Děkuju a jo, to máte pravdu. Takhle je to aspoň do měkkého," zazubila jsem se. Minimálně nebyl tak tvrdý, jako strom, a to bylo jedině dobře. Ještě bych měla bouli na čele.
Vlka jsem si prohlédla. Měl jizvy po těle a podobné oko jako já! Nebo mi to aspoň tak přišlo. Nevidí a něj? Ale věděla jsem, že to není vhodné se na to ptát vlka, kterého jsem teď potkala a ještě do něj omylem vrazila.
"Um jo, jsem Meduňka a jsem z Daénské smečky," uculila jsem se na něj. Jeho pach mi povědomí nebyl, ale Daén jsem z něj asi cítila. Zastříhala jsem ušima. Že by to byl taky člen smečky? Možná. Třeba mi to řekne sám.

« Rokle přes Ostříž

Vyšla jsem z rokle na pláň, kde jsem doufala, že vlčici najdu. Chodila jsem sem a tam. "Laduuuuš!" volala jsem, ale mou kamarádku jsem nemohla najít. Ovšem její pach tu stále byl, ale ona ne. Snad nebyla neviditelná!
Byla jsem z toho smutná, jelikož jsme měly skvělé plány, které se mi moc líbily a těšila jsem se na ně. Jenže jsme se rozdělily a já ji nemohla najít. Nechápala jsem, jak se to vlastně stalo, vždyť jsme byly celou dobu spolu.
Se svěšenou hlavou jsem prošla pláň a dostala se do lesa, kde se nacházel můj domov. Třeba tady na mě bude čekat. V to jsem doufala.
Byla jsem příliš zamýšlená do Laduš a toho, jak mi zmizela skoro před očima, že jsem si nevšimla šedého vlka, který byl také v lese. Plnou silou jsem do něj narazila. Jenže já byla lehká jak smítko a Vlk se zdál, že má o několik čísle víc než já. "Oj, pardon. Moc se omlouvám! Byla jsem myšlenkami vedle, že jsem si vás vůbec nevšimla. Promiňte mi," hned jsem se začala omlouvat a ucouvla o několik kroků vzad.

S údivem jsem si prohlížela tohle místo. Bylo nové, zajímavé. Zamručela jsem a dělala pár krůčků kupředu. "Myslíš, že je to tu staré?" zeptala jsem se Lady. Ticho. Zastříhala jsem ušima a otočila se. Svou milou společnici jsem neviděla. "Laduš? Kde jsi?" zvolala jsem a otáčela se kolem dokola. Nemohla jsem ji najít. Posmutněla jsem. "LADUŠ?" křikla jsem, ale jediné,co jsem slyšela, byla ozvěna mého hlasu. Stáhla jsem ouška a rozešla se směrem odkud jsem přišly. Doufala jsem, že ji najdu.
Došla jsem nakonec rokle a po Laduš ani stopy, ač jsem cítila její pach. Kde jsi? povzdechla jsem si. Ovšem nechtěla jsem to vzdát. Třeba se zalekla a vrátila se zpět. "Jdu tě najít!" rozhodla jsem se a vydala se po stejné cestě nazpět s domněním, že na pocukrovanou vlčici narazím.

» Les Alf přes Ostříž

« Ostříží zrak

Ještě nikdy se mi nestalo, že by mě píchla včela. Tedy jsem neměla ani tušení, jaké to vlastně je, když je to tak malý tvoreček. Ale jak se zdálo, Laduš o tom věděla své. "Tak to rozhodně není nic příjemného. Tak snad se ti to už nikdy nestane...a mně taky ne," zazubila jsem se na kropenatou vlčku. "Včely zanechávají ťupky?" podivila jsem se a zvedla pravou packu a podívala se na ni zespoda. Nic jsem tam samozřejmě neměla. "Takovej malej tvoreček a jakou paseku může nadělat," podivila jsem se a zavrtěla hlavou.
"Chybí. Někde se tu toulají, ale nevím kde. Já jsem jediná šla do smečky, kde je táta a zbytek zůstal asi s mámou v horské smečce, víš," vysvětlila jsem. "Než jsem potkala tebe, tak jsem krátce viděla svého brášku Podběla," pousmála jsem se. "Třeba na tvoje sestry narazíme cestou!" zamávala jsem natěšeně ocasem. Líbilo by se mi, kdybych Ladiny ségry potkala.
Vykročila jsem z louky a šla víceméně náhodným směrem. "Já vlastně taky," usmála jsem se na mou společnici. "Páni, koukej," vypadlo ze mě užasle, když jsem viděla rokli před námi. "Jak myslíš, že se tohle stalo?" zeptala jsem se.

S pobaveným výrazem jsem si představila, jak by Laduš píchla včela a měla o ťupku navíc. "Ale zas by se ztratila, ty ji máš táááák hodně. Jsou ale moc pěkné," usmála jsem se. "Myslíš, že to bolí, když někoho ta vlčela bodne? Mně se to totiž nikdy nestalo," zamyslela jsem se nad tím. Přeci jen to byl tak malý tvoreček, že to ani nebolí, ne? "Jo takhlee. Aha, to je taky zajímavý, ale víc se mi líbí to s tou zmatenou včelou." Jistě ještě za svůj život narazím na spoustu takových frází, jako jsou tyhle. Ještě pokud jsou tu vlci z jiných krajů než jsou tyhle ostrovy. "Co je?" zeptala jsem se bez okolků, když mi Lada začala připadat nesvá. Řekla jsem něco?
Přikývla jsem. Její táta zněl chytře. Řekl by mi něco takového i ten můj? Možná, ale to bych ho musela někdy potkat, pořád se míjíme. "Joo! Přesně, pojďme za vlastním dobrodružství!" zahihňala jsem se a mávala ocasem jak zběsilá. Moc se mi líbil její nápad s hledáním mých sourozenců a vyprávěním o smečce. "Tak jo. Půjdeme třeba tudy a uvidíme," usmála jsem se a vykročila energicky vpřed.

» Rokle

Hned jsem byla chytřejší! Také fráze jsem neznala a teď je budu moct používat. Laduš mi řekla další fráze, které říkal její táta. "Jéé... zmatená jak lesní včela, to je vtipné a příhodné... Jak vždycky létaj sem a tma nevědí, kam dřív," zachichotala jsem se nad tím a hned si to představila. Dávalo mi to smysl a až zas nějakou včelu uvidím, hned si na to vzpomenu. "Ale to druhé asi nechápu," přiznala jsem zamyšleně. "Jakože když někdo křičí, tak okolo něj je hodně vzduchu, kterej fičí, když hodně fouká nebo?" Vůbec jsem tomuhle nerozuměla.
Její další slova mě docela oslnila, to musím říct! "Páni... to máš asi pravdu," zazubila jsem se na společnici a mávla oháňkou. Líbila se mi čím dá víc, by to mohla být moje kamarádka! Jako Niyari, ale tu jsem bohužel dlouho neviděla, asi zkoumala ostrovy.
"Hmm... asi máš pravdu. Teda já všechny místa prošlá nemám, moc jsem se ještě nikam nepodívala, víš. Jsem se dostala ze smečky, kde jsem se narodila a dostala se do smečky, kde mám tátu a nějak jsem se na velká dobrodružství zatím nedostala." Rozpovídala jsem se. Spoustu míst jsem ještě nevěděla a hodně mě toho čekalo, pokud je chci znát celé. "Jéé. Máte zajímavá jména!" usmála jsem se. "Já mám sourozenců víc, ale jak jsem odešla jako mála, všechny si už nevybavuju," posmutněla jsem mírně. "Ale než jsme se potkali my dvě, setkala jsem se s bráškou Podbělem," poskočila jsem mírně radostí. "Třeba je potkáme," mrkla jsem na ni vesele. Bylo by fajn poznat její ségry a třeba bychom potkaly ty moje sourozence.
Zdálo se, že Lada posmutněla, když se bavila o své rodině. Chápala jsem to, taky bych byla smutná... Je pravda, že když se zamyslím, mrzelo mě, že jsem se s rodinou vlastně nevídala a to můj táta je se mnou ve smečce. "Neee, je odsud kousek, hned v tom lese za náma," odvětila jsem a tlapkou naznačila les, kde se ukrýval Daén. "Kdybys chtěla, mohla by ses přidat," navrhla jsem. Netušila jsem moc, jak to chodí, ale určitě by to nevadilo!
Její nápad se mi moc líbil. "Tyjo... Tak jo, to by bylo super!" odsouhlasila jsem hned. "Půjdeme hned?" zeptala jsem se.

//Duňa úplně v pohodě! :D

Frázi zapalovat lejtka jsem jaktěživ neslyšela, ale znělo to vtipně. Mávala jsem šedou oháňkou ze strany na stranu a dívala se na Laduš. Zvážněla a řekla mi, že to mu spojení sama moc nerozumí. "Ahaa. Zajímavé. Takže prostě zapalovat lejtka je... líbím se ti?" nebyla jsem si jistá, zda jsem to pochopila správně. "Znáš ještě něco takového?" optala jsem se vlčice. "Já asi nic takového nemám, co bych ti mohla říct," řekla jsem k Ladě zamyšleně.
Sem tam jsem se styděla za to, že toho moc nevím, ale musela jsem to brát pozitivně - měla jsem se pořád co učit a to bylo fajn, ne? "Jaké to je bydlet na jednom místě celý život? Já jsem tady od narození na ostrovech, ale dá se cestovat na různá místa a moc jich ještě neznám." Každopádně jsem určitě chtěla probádat celé ostrovy! "Jee a kolik máš sester? Já mám taky sourozence a hned několik!" Jenže jsem většinu z nich viděla dávno, kromě Podběla, kterého jsem potkala chvíli před Laduš. Škoda, že jsme se viděli jen krátce, ale snad se brzy setkáme zas.
Zavrtěla jsem hlavou. "Nezkoušela, ale asi máš pravdu. Nevím," pokrčila jsem plecemi. Jak popisovala svůj domov... znělo to moc hezky. "To zní vážně parádně, všude kytičky a vůně... tam by se mi jisto jistě líbilo!" vyhrkla jsem nadšeně. "Stýská se ti?" zajímala jsem se. Chtěla objevovat svět, ale stýskalo se jí po jejím domovu? "Já jsem taky ze smečky," podělila jsem se.

Na Laduš jsem se jen a jen smála, bylo příjemné se setkat s někým, kdo je na podobné vlně jak já, ne-li stejné. Zazubila jsem se na ni při jejích slovech a zamávala oháňkou. "Jak to myslíš, zapalovat lejtka?" tenhle pojem mi byl cizí. Spousta věcí pro mě byla cizí a sem tam mě to mrzelo, ale musela jsem to brát pozitivně - mám se pořád co učit. "Ale jo, tak máme obě krásný kožíšky," uculila jsem se na krémovou společnici.
Z její společnosti jsem měla opravdu radost, ještě když je ukecaná jako já. To by byl pech, kdybychom si neměly co říct! Ovšem o tohle jsem se rozhodně nebála, když nebudu říkat něco já, tak Laduš to zvládne a naopak. To mi přišlo vážně báječné. "Joo, některá místa nejsou zrovna nejpřívětivější, ale zas některý jsou fakt krásný... Jen jich moc zatím neznám, to ti povím." Měla bych více zkoumat, ať nejsem ztracená. "No jééje!" zahihňala jsem se a prohlédla si její kožíšek, nemohla jsem z něj oči spustit.
Laduš jsem prozradila, že se nachází na ostrovech, jen nevěděla, co to ostrovy jsou a já ji mohla něčemu přiučit, to se mi líbilo! "To je pevnina, která má kolem sebe jenom moře, víš. Vždycky dojdeš na konec a tam je jen nekonečná voda," vysvětlila jsem, jak nejlépe mi to šlo. Moc věcí jsem nikomu nevysvětlovala, takže jsem v tom nemusela být úplně zdatná. "Kotlina? To je tvoje smečka?" zamrkala jsem na vlčku.

Jak se zdálo, vlčice přede mnou byla v dobré náladě a to mi bylo moc sympatické. I já jsem byla dobře naladěná, bylo krásně a potkala jsem někoho nového s pěkným kožíškem. Mávala jsem spokojeně oháňkou a úsměv jsem měla od ucha k uchu.
Překvapilo mě, že mi chválí můj šedý kožich. Přišel mi obyčejný, ne zrovna nejzajímavější, ale i tak jsem ho měla ráda. "Můj? Můj šedý kožíšek, který ničím nevyčnívá?" vykulila jsem očka. Nikdy mi nikdo mou barvu nepochválil. "Moc hezky, i kdyby podobně," zazubila jsem se na krémovou vlčici. S úsměvem jsem přijímala komplimenty, které jsem na svou srst získala. "Moc děkuju!" řekla jsem jen, a kdybych mohla, snad bych se červenala.
Lada. Tak se vlčice představila. "Těší mě, Laduš. Tak se mi to líbí," usmála jsem se mile a opět zašvihala oháňkou. "Jo, jsem. Narodila jsem se na těchto ostrovech, víš," usmála jsem se. Moc jsem nepřemýšlela nad tím, kolik vlků je zdejších a kolik ne. "To chápu, to není zrovna nejvlídnější cesta... Ty tedy nejsi odtud?" optala jsem se zamyšleně.

Chvíli na to mi došlo, že přede mnou stojí bráška. V očkách mi jiskřilo a vrtěla jsem vesele ocasem. Byla jsem ráda, že někoho ze sourozenců konečně potkávám. Hned jsem se pustila do řeči s ním. Chtěla jsem vědět, jak se vlastně jmenuje. Jmény svých sourozenců jsem si popravdě nebyla jistá. Jediné co, tak že se jmenují po bylinkách jako já.
Vlček toho moc nenamluvil, a i když jsem se zeptala na jméno, odpovědi se mi nedočkalo. Rozhodně ne té, kterou bych očekávala. Neřekl ani hlásku, ale odběhl a chvíli na to se vrátil se žlutou květinkou. Nejdříve jsem nerozuměla, co mi vlastně chce říct. Natáhla jsem čumáček ke květině a přičichla. Pak mi došlo, o co vlastně jde. "Podběl. Ty jsi Podběl!" vyjekla jsem nadšeně a objala ho, jak jen mi to šlo. Chvíli jsme spolu strávili, ale pak se zas vydal po své cestě. Doufala jsem, že ho zase brzy potkám, abychom mohli spolu strávit více času.

Ocitla jsem se na pláni opět sama. Tedy měla jsem ještě svou myšku, kterou jsem ulovila. Sklonila jsem k ní hlavu a slupla ji. Nebylo to nic moc, ale co se dalo dělat. Zvedla jsem hlavou do výšin a začenichala. S novým pachem jsem i uslyšela hlas, který pachu patřil. Zastříhala jsem ušima a pohlédla směrem, odkud hlas šel. Zdálo se, že se ke mě blíží někdo další. Tentokrát někdo, koho jsem vůbec neznala.
"Taky přeju hezký den!" hejkla jsem zpátky a vyčkávala, až za mnou vlčici doběhne. "Jůů! Ty máš pěkný kožíšek!" vyhrkla jsem první, co mě napadlo. Rozhlédla jsem se kolem. "To máš pravdu, dneska je fakt nádherně," zazubila jsem se na krémovou vlčici. "Jsem Meduňka," představila jsem se hned.

Čmuchala jsem a doufala, že se mi podaří alespoň si ulovit myšku, abych ten žaludek pošimrala. Sama bych nejspíše nic většího ani neulovila. Soustředěně jsem hledala malého tvorečka v trávě. Cítila jsem je a věděla jsem, že nemohou být daleko. Jakmile jsem měla dojem, že je blízko, vyskočila jsem po ní. Musela jsem mít opravdu štěstí, jelikož moje taktika nebyla zrovna nejlepší, ale podařilo se mi jednu chytit. Dopadla jsem dost tvrdě na to, abych ji vahou zalehla a myš byla mrtvá. S nadšením jsem zamávala ocasem a olízla si čenich.
V tu chvíli jsem ucítila pach, který mi byl povědomí a byl blízko. Zvedla jsem hlavu a rozhlédla se kolem. Měsíc svítil docela silně, abych vlka nepřehlédla. "Ahooj," hejkla jsem jeho směrem a vzala myšku do tlamy a došla za ním. Šedý vlk se ukrýval v trávě. "Jsem Meduňka, jak se jmenuješ ty?" zeptala jsem se. Na pohled mi nebyl příliš povědomí, ale pach mi připomínal Zinka, kterého bych poznala. To musí být jeden z mých brášku?! Byla jsem nadšená, jen jsem tedy netušila, jaké je jeho jméno. Nebylo ani divu, jelikož jsem se se sourozenci pořádně neseznámila.

« úkryt Dáenu přes území

Cupitala jsem přes les. Tam jsem cítila nějaké pachy, ač mi ani jeden nebyl známý. Tedy... Ono jsem ve smečce skoro nikoho neznala, tak nebylo divu. Na druhou stranu jsem měla alespoň klid na dušičce, že tu nejsme zcela sama a někdo tu je. Mávla jsem ocasem a pádila pryč z lesa na plán, kde jsem si chtěla ulovit večeři. Taky jsem se nemohla probudit třeba ráno? No nevadí.
Došla jsem na pláň a čenichala. Vidět jsem toho moc nemohla s mým hendikepem a šerem, které tu panovalo. Snad tu něco najdu. Čenich jsem přilepila k zemi a hledala alespoň nějakou myšku, kterou bych mohla sníst. Brzy jsem narazila na díry, kde myšky přebývaly. Zajiskřilo mi v očku. Přišpendlila jsem se blíže k zemi, zadek nechala ve vzduchu a hledala myšku, která musela být určitě blízko.

Probudila jsem se v úkrytu a nejspíše úplná sama. Rozhlédla jsem se kolem a zamrkala zelenýma očkama, ač na to jedno jsem neviděla. Zívla jsem a pomalu vstala. Protáhla jsem se a oklepala. Bylo třeba se jít projít a třeba konečně potkat Zinka, kterého jsme viděla před dlouhou dobou, když byl pomatený a ztratil se mi. Neměla jsem potuchy, jak dlouho jsem spala, ale podle toho, kolik energie jsem měla, tak to muselo být sakra dlouho.
Cupitala jsem po úkrytu a pátrala očkem, zda někoho nezahlédnu, ale opravdu jsem tu nejspíše byla sama. Mlaskla jsem a vydala se k východu. Měla jsem i hlad, tak by nebylo od věci něco najít k snědku. Ovšem v lovu jsem nebyla expert, tak jsem se musela spoléhat na to, že buď najdu už něco mrtvého, nebo se budu muset spokojit s něčím menším.

» Ostříž přes území

Mise Zinek skončila v úkrytu, kde jsem ho za nic nenašla. Neměla jsem tušení, kam se mohl podít. Třeba je území velké a je někde tady, přeci jen já to tu ještě pořádně neznala, byla jsem tu relativně chvíli a ještě se nedostala k tomu, abych se tu více porozhlédla.
Cestou na plošinu jsem narazila na spící vlčici, kterou jsem nechtěla budit. Potichu jsem si zalezla do rohu a posadila se na zem. Netušila jsem, k jít a za kým. Koho jsem znala? Lissandru, Vina a jejich potomky. Pak Niyari, která se měla vrátit za mnou, ale ještě se neobjevila. Povzdechla jsem si. Teď jsem se cítila sama a ještě v docela neznámém prostředí.
Z myšlenek mě vytrhl hlas, který patřil černé vlčici. Zastříhala jsem stříbrnými oušky a natáhla lehce hlavu dopředu. "Ach zdravím, doufám, že jsem tě neprobudila," vystrašeně jsem na ni pohlédla. Snažila jsem se být opravdu potichu. "Nevíš náhodou, kde by mohl být? Šla jsem s ním a když jsem se otočila, byl pryč," vysvětlila jsem vlčci mou situaci.
Všimla jsem si rány na noze, co měla černá. "Jsi v pořádku?" zeptala jsem se starostlivě a přistoupila k ní blíž.

<= les Alf

Musela jsem přidat do kroku, protože mě ti komáři vážně otravovali. Kde se tu vzali? Zamračila jsem se a mávla ocasem, abych je odehnala. Na chvíli to zabralo, ale stejně se pak vrátili.
Proběhla jsem lesem, nevšímaje si okolí a zaběhla rovnou do úkrytu. Ještě že ten tu byl. Zdálo se, že tady nejsou a nebo jich není tolik. Zazubila jsem se. "Zinku?" hejkla jsem do prázdna. Žádné odpovědi se mi od něj nedostalo. Snad se tu pak objeví. Doufala jsem, že se mu nic nestalo.
Napadlo mě, že tu možná je, jen spí. Zastříhala jsem ušima a rozešla se skrz hlavní místnost a vydala se ke kamenným "schodům". Vyšla jsem je s přehledem. "Zinkuu?" ozvala jsem se znovu, ale ani tentokrát se mi nedostalo odpovědi. Zamručela jsem a rozešla se po plošině. Chvíli potom jsem si všimla tmavé kupy chlupů. To rozhodně Zinek nebyl a já tuhle vlčici ani neznala. Prohlédla jsem si ji, zdálo se, že spí.