Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ťapala jsem že šedým vlkem. V dáli mě ale cosi zaujalo a sledovala to. Jakmile jsem se otočila zpět, šedý vlk byl pryč. Volala jsem ho, pobíhala kolem, hledala jsem ho, ale za nic jsem ho nenašla. "Kam zmizel? Přece se nemohl jen tak vypařit," zavrtěla jsem nechápavě hlavou. Celé se mi to nezdálo. Sice jsem na jedno oko neviděla, ale přece jsem nebyla slepá úplně, abych ho takhle ztratila. I jeho pach nebyl v dosahu. Netušila jsem, kam zmizel. Nemělo smysl jít někam do háje, když jsem nevěděla, kudy se vydal.
Třeba jsem se mu taky ztratila a šel zpátky na území. Zadoufala jsem a rozešla se tedy zpět ke smečce, kde na něj počkám. Když bych šla pryč, mohl by mě hledat po všech čertech, takhle bude lepší, když mě najde doma. Doma... Zvláštní slovo. Tento domov jsem vlastně pořádně ani neznala.
Rozcupitala jsem se tedy zpět na území a ještě že jsem tak učinila. Všude byli otravní komáři, kteří mě štípali všude možně. Ošila jsem sebou a namířila si to rovnou do úkrytu.

=> Úkryt Daénu přes území

« Daén

Cupitala jsem vedle šedého, který byl hodně pomatený. Nazýval mě zcela jiným jménem, které mi samo o sobě stejně nic neříkalo. Že by se z toho všeho zcvoknul? Kašel mu vlezl na mozek? Moc jsem si to nedokázala vysvětlit. Mohla jsem se na něj vybodnout a nechat ho jít, ale neměla jsem na to srdce. Přeci jen nevypadal, že je při smyslech a opravdu mu dobře nebylo, ještě když vyvrhl jídlo. Zakřenila jsem se a zavrtěla nad tím hlavou.
Na jeho slova jsem jen přikývla. Netušila jsem, kam že mě to vede, ale snad ne nikam, kde by nám hrozilo nějaké velké nebezpečí. Okolí jsem neznala a tím pádem jsem neměla nejmenší představu o tom, kde to vlastně skončíme.
Zastříhala jsem ušima a pohlédla směrem, kde cosi mělo být. Zinek zrychlil a já zrychlila s ním, ne že by nasadil nějaké super rychlé tempo, které bych nestíhala. "Asi vidím a nejsem Severa," opravila jsem ho, ale měla jsem pocit, že tuhle informaci přejde.

Sledovala jsem šedého vlka přede mnou, který vypadal, že za chvíli vypustí duši. Chtěla jsem mu nějak pomoct, ale nevěděla jsem jak. Zeptala jsem se ho teda, ale řádné odpovědi se mi nedostalo, místo toho mě oslovil jménem, které rozhodně nebylo mé. Severa? Kdo je Severa? Proběhlo mi hlavou a na Zinka jsem se nechápavě podívala. "Um... Já nejsem Severa, jsem Meduňka," opravila jsem jej a nespouštěla z něj oči. Byl fakt, že mě skoro vůbec neviděl a neznal, ale že by si mě spletl s někým jiným? No, očividně je to možné. Šedý ke mně natáhl hlavu a vypadalo to, že chce ještě něco říct. No místo toho se rozkašlal. Co s tím mám dělat? Přemýšlela jsem, ale nedošla jsem k ničemu kloudnému.
Zavrtěla jsem hlavou. "Myslím, že bys spíše měl zůstat tady a lehnout si. Není ti vůbec dobře, to necítíš?" Opáčila jsem, jenže nezdálo se, že by mě snad poslechnul. Naopak... Vybízel mě, ať jdu za ním. Věděla jsem, že by měl zůstat tady a prospat se. Nemohla jsem ho nechat jít samotného a rozcupitala se za ním.

→ Les Alf

Jakmile Lissandřina rodinka odešla ven, rozhodla jsem se jít též pryč. Nechtěla jsem jim zavazet v úkrytu, který nebyl pro mě. Vyšla jsem tedy ven s tím, že se půjdu poohlédnout po místě, které se mi líbilo a měla jsem Lissandřino povolení tu být. Máchla jsem oháňkou a už už chtěla jít dál, ale před vchodem stál šedý vlk, který mi ošetřil ránu na noze a poslal mě domů za matkou. Očividně jsem neuposlechla jeho rozkazu, když mě tu viděl. Neměla jsem důvod chodit domů, když jsem tam skoro nikoho neznala.
Vlk se rozkašlal a neznělo to moc dobře. Nejdříve si mě asi nevšiml, ale pak upnul oči na mě. Nic neříkal. Zastříhala jsem ušima a jak jsem ho déle pozorovala, nemohla jsem přehlédnout, že vypadá hrozně. "Je ti něco?" zeptala jsem se a natáhla k němu blíže tlamu. Cítila jsem krev. Zakřenila jsem se a odtáhla se zas zpět, ne proto, že by mi to přišlo snad nechutné, ale asi bych ani já nechtěla, aby na mě takhle někdo civěl, když by mi nebylo zrovna nejlépe. "Vypadáš hroz-... um chtěla jsem říct, že nevypadáš zrovna dobře. Nechceš nějak pomoct?" zeptala jsem se a posadila se kousek od něj.

Lissandra mi přišla jako moudrá vlčice. Líbilo se mi to, jak mluvila. Zdálo se, že byla opravdu zkušená. "Na tom něco je," odsouhlasila jsem a zamyslela se nad jejími slovy. Moudřejší ustoupí. Heslo, které se mi zamlouvalo a dávalo vlastně smysl.
Očkem jsem pohlédla na vlčata, která pomalu už cestovala a začínala být aktivnější než předtím. Lissandra pojmenovala další vlčice. Lycan. To znělo dobře. Myslím, že její vlčata mají pěkná jména a byla jsem ráda, že jsem s tím mohla pomoci. "Opravdu? Tak to budu moc ráda," usmála jsem se natěšeně.
Do úkrytu vstoupil další vlk, který byl představen jako Vino, což byl otec vlčat, partner Lissandry, a dokonce se jednalo i o otce Niyari. "Um, těší mě, Vino," pousmála jsem se na něj a přikývla mírně na pozdrav. "Jo? Tak to jsem ráda," odvětila jsem.
Vlčata byla opravdu živější a živější. Se zájmem jsem je pozorovala a usmívala se u toho. Do úkrytu po chvíli přišla Niyari. Rozzářilo se mi očko a usmívala jsem se od ucha k uchu. "Ahoj Niyari!" vypískla jsem nadšeně. Niyari ovšem zaujala nejvíce vlčata, což byli její noví sourozenci a zdála se z toho celá zmatená.
Začínala jsem se tu cítit navíc, což dávalo smysl. Měli tu rodinné setkání a já do té rodiny nepatřila. Ovšem chystali se jít všichni ven. Lissandra mi navrhla dámskou jízdu, na kterou jsem s úsměvem jen pokývala. Zbyla jsem v úkrytu sama. Neměla jsem tu co dělat. Nejspíš. Proto jsem vylezla ven před vchod, kde stál šedý vlk, který měl být mým otcem.

Pořád mi nešlo do hlavy, že by se takhle někdo podle choval. Zatřásla jsem nad tím nechápavě hlavou. "Tomu nerozumím," hlesla jsem jen jako odpověď. Ono nebylo asi moc co na to říct. "A když se mi za to někdo bude smát, mám to ignorovat?" zeptala jsem se, přišlo mi to jako nejlepší řešení, které bych mohla udělat. Co na to říct jiného? Smát se zpátky za něco jiného se mi nelíbilo.
Stále jsem nevěděla, co že to s tím okem vlastně mám. Svůj problém jsem sdělila vlčici a doufala, že mi třeba pomůže, jak tuhle situaci mám řešit. Avšak její slova mě moc nepotěšila. Je možné, že to takhle budu mít už navždycky a nepůjde to vyléčit. Ani na chvíli si mi nestalo, že bych na to oko snad viděla lépe. Pravdou bylo, že jsem si na to zvykla, vzhledem k tomu že na to očko nevidím v podstatě od mala. Neomezovalo mě to moc, alespoň zatím. "Aha. No... Třeba se to zlepší," zadoufala jsem, ač v hloubi duše jsem věděla, že se nejspíše jedná o trvalý stav. "Šikovná... No, já vám nevím. Nikdo mě lovit nenaučil, magie ovládat taky zatím neumím," posmutněla jsem. Neměla jsem žádné schopnosti, kterými bych se mohla pochlubit. "Niyari říkala, že vy umíte skvěle magie ovládat, hlavně zemi, kterou prý mám i já," pousmála jsem se. S obdivem jsem na hnědou pohlédla. "Opravdu? Na obě oči?" vyhrkla jsem. Nedokázala jsem si to představit, nebo vlastně jo. Když zavřu oči a nic nevidím, vždyť bych se nejspíše nevymotala z tohohle úkrytu a v lese bych jenom narážela do stromů.
Jakmile jsem čenich přiblížila blíže k vlčatům, jedno z nich - Joseline - se ozvalo. Zřejmě se jí nelíbilo, že jsem se dostala tak blízko a zakňourala. Následně se přitulila blíže ke své matce. "Neboj se," špitla jsem, i když jsem věděla, že se mi řádné odpovědi nedostane.
Mezitím jsem zaslechla kroky. Hlavu jsem otočila k východu a začenichala. Cítila jsem Zinka a ještě jednoho vlka, kterého jsem cítila předtím dole, ale neznala jsem ho. Šedý se moc nadšeně netvářil, když mě tady viděl. Ovšem na jeho výraz jsem nikterak nereagovala. Dle jeho slov jsem pochopila, že vlk s proužky patří k té hnědé a nejspíše je to otec těch malých. Trošku jsem jim to záviděla. Tmavý vlk na mě koukal dosti vyjeveně, nechápala jsem proč. "Um, zdravím," pronesla jsem a mile se na vlka pousmála.

Na tváři mi hrál úsměv, byla jsem spokojená, že mohu být nějak užitečná. Pojmenovávání mě docela bavilo, ač to bylo těžké a já neměla zas tak rozšířenou slovní zásobu, abych jména sypala z rukávu. Zavrtěla jsem ocasem, když můj nápad vlčice pochválila. "To jsem ráda," zazubila jsem se a pohlédla na dvě pojmenovaná vlčata. "To máte pravdu. Sama bych to nevymyslela," odsouhlasila jsem její slova. "Za jméno by se někdo posmíval? Proč?" nechápavě jsem zavrtěla hlavou. Nikdy by mě nenapadlo se někomu smát za to, jaké jméno má, však ten dotyčný se sám nepojmenovala a většinou ho pojmenovali rodiče, tak proč se někomu za to smát? Nerozuměla jsem tomu. Avšak nerozuměla jsem ještě spoustě věcem.
Hnědé jsem se svěřila s mým problémem s okem. Doteď jsem ještě nevěděla, co to vlastně je. Ptala jsem se Niyari i Nuntis, ale ani jedna mi s tím nevěděla pomoc, tak jsem to zkusila tady. Zdála se být starší než ty dvě. "No... Asi ano. Myslela jsem, že to má takhle každý, ale pak jsem zjistila, že to mám jen já a nevím proč," povzdechla jsem si. "Ne, tomu jsem to neříkala," přiznala jsem, vůbec mě nenapadlo mu to zmínit, v tu chvíli jsem se soustředila na zraněnou nohu a oko mě nenapadlo. Ono je možné, že si toho vlk na první pohled nevšimne, jak mám světlá očka.

Stále jsem po vlčatech pokukovala. Něčím mě fascinovala. A já teď měla za úlohu jejich matce pomoci s výběrem jmen. Přišlo mi to docela těžké, nikoho jsem ještě nepojmenovávala a neměla ani moc nápadů, tak jsem se snažila odpíchnout od Niyari, jakožto jejich sestry a podala jsem rovnou dva návrhy. Vlčici se spíše zalíbil ten druhým vlastně jsem se nedivila. Když jsem se nad tím zpětně zamyslela, Nyran zněl jako tyran a tak bych se určitě jmenovat nechtěla. Eren. Krátce jsem se zamyslela a následně se usmála. "Joo, to zní lépe a líbí se mi to," zavrtěla jsem oháňkou a pohlédla na vlče, které se nám podařilo pojmenovat. "Ahoj Erene, já jsem Meduňka," představila jsem se mu, ale nebyla jsem si úplně jistá, jestli byl schopný tohle zaregistrovat. Udělalo mi ohromnou radost, že jsem měla možnost pomoci s pojmenováním prvního vlčete.
Očkem jsem pohlédla na hnědou malou vlčici, na kterou hleděla i dospělá vlčice. Taky byla moc roztomilá. A zdálo se, že jako první otevřela očka. Páni! "Ta je šikovná!" To mě ovšem opět dovedlo k situaci s mýma očima. "Pořád se snažím zjistit, co mám s okem. Na to pravé nic nevidím a nevím, co to je," svěřila jsem se a mezitím jsem přemýšlela nad dalším jménem. Rosaline... Losaline. Ne. Xosaline. Taky ne. Hm... "To je náročné vymýšlet jména," zavrtěla jsem hlavou a v tu chvíli mě to napadlo! "Joseline? To je takové podobné, ne?" zamyslela jsem se a opět pohlédla na vlče.

Zdravým očkem jsem přejížděla z vlčice na ty drobky. Stále jsem nemohla uvěřit tomu, že jednou vyrostou do velikosti jejich matky nebo mé. Moje hlavička tohle zatím nebyla schopná vstřebat. Na druhou stranu měla jsem se pořád co učit a co objevovat a zřejmě tohle byla jedna z prvních věcí, kterou snad pochopím.
Jakmile jsem se cítila komfortněji v přítomnosti hnědé, natáhla jsem hlavu a čenichem jsem se přiblížila k drobotinám, ale zas ne tak blízko, abych matku nebo vlčata nějak ohrozila a vstupovala jim do intimní zóny. "Páni...," vydechla jsem a zkoumavě si je prohlížela. "Jsou moc hezká," vypustila jsem nakonec z tlamy a vrátila se do původní pozice. Další novinkou bylo pro mě pojmenovávání vlčat. "Aha. Takže tady se pojmenovávají vlčata hned po narození?" optala jsem se a zamyslela se. "Já si myslím, že to zvládnout," řekla jsem povzbudivě s úsměvem. Možná jsem byla naivní, ale neuměla jsem si představit, že by ta maličká stvoření nezvládla zimu. Vydedukovala jsem také, že bych mohla nějaká jména nadhodit. "Hm... Já toho moc neznám," začala jsem. "Ale co něco podobného třeba Nyari, když je jejich sestra? Třeba...Nyran nebo Neren?" nadhodila jsem první jméno, ale že bych s nimi byla nějak spokojená, se říci nedalo.

Niyari se o své matce zmínila to ano, ale asi jsem si ji představovala jinak. Tedy ne že by mi tady tahle její matka přišla horší než mé představy. To ne. Jen v hlavě se mi lišila. Má kamarádka se zmínila o bratrovi, ale neříkala, že by měla takhle malinké sourozence. Nevěděla jsem, že jsou v podstatě čerstvě narození, neměla jsem s tím žádnou zkušenost, tudíž věk jsem moc odhadnout neuměla. Jen jsem věděla, že jsou rozhodně o dost mladší jak já. "No... abych pravdu řekla, já ho vlastně neznám," řekla jsem na rovinu. Dle pachu jsem to poznala, ale nemám k němu žádný vztah. Za celou dobu jsem ho v podstatě neviděla a přišlo mi zvláštní ho oslovovat "tati". Vlčici to nejspíše asi přišlo zvláštní, ale mně to tak ani nepřipadalo. Ani Shine jsem v podstatě moc neznala. Mrzelo mě to, že nemám s rodiči kdo ví jaký vztah, ale bylo nás hodně, tak to bylo asi náročné, než kdyby měli třeba jenom mě.
Vyzvala mě ať se posadím, tak jsem tak učinila. Sedla jsem si do kožešiny poblíž ohně a hleděla na ni. Netušila jsem, co mi vlastně může chtít. Ovšem ať jsem čekala cokoliv, tak takový dotaz ne. "Já... vidím poprvé takhle malá vlčata, ale přijdou mi roztomilá," usmála jsem se při pohledu na ně. Sama jsem byla v podstatě vlče, ač už roční. Přišla mi fascinující. "Jsou strašně malinkatá," poznamenala jsem.

Červený ptáček mě dovedl do jeskyňky vlčice, kterou jsem neznala, ale měla jsem z ní přirozený respekt. Měla jsem takový pocit, že jsem někde, kde bych být vlastně ani neměla, ale teď nebylo moc cesty zpět. Leda že bych zbaběle zdrhla a to mi nepřišlo jako dobré řešení.
Hlasitě jsem polkla a vlčici si prohlédla. Byla zajímavá, měla pěkné ozdobičky na noze a kolem krku. Líbilo se mi to. Též jsem očkem koukla na její vlčata, která byla děsně malinká. Až k neuvěření. To jsem opravdu byla i já takhle maličká? Nemohla jsem tomu uvěřit.
Vlčice mě oslovila, a dokonce znala mé jméno. Střihla jsem uchem a pohlédla na ni. Odkud mě znala? Já netušila, kdo je ona. "Vy-vy mě znáte?" optala jsem se zvědavě a lehce natáhla hlavu blíž, ale ne zas moc blízko. Dcera? Niyari? Mírně jsem se pousmála. "No jo, je to lepší, Zinek mi pomohl, ale pořád to ještě bolí," přiznala jsem. "Vy jste matka Niyari?" optala jsem se. "Je moc hodná," dodala jsem spěšně.

Hleděla jsem s úsměvem na Nuntis. Její slova mě vlastně uklidnila. Takže to je vlastně v pořádku? Přemýšlela jsem. Nejspíše ano. "To se mi líbí," odpověděla jsem s úsměvem. "Takže i ty se pořád něco nového učíš," uvažovala jsem nahlas. I tak bych byla ráda, kdybych byla zkušenější a už něco uměla. Byla jsem ráda, že Nuntis byla ochotná mi s lovením pomoc, jen co se nám rány zahojí.
Její další slova mě docela zarazila. Zastříhala jsem ušima a lehce zděšeně na ni pohlédla. "Vážně? Tak tomu nerozumím... tedy asi té části, že to někdo dělá pro zábavu, však proč?" zakroutila jsem nad tím hlavou. Přesto jsem byla za tuhle informaci ráda - nechodit na cizí území jen tak a dávat si bacha na zlouny.
Stále jsem nevěděla, co mám s okem a to se mi nelíbilo. "No... Jen tak, z ničeho nic," odvětila jsem.
Ovšem než jsme se o tom stihly více pobavit, byl tu ten Zinek, který nám měl pomoci s ránami. Nejdříve pomohl Nuntis, nějakému vlkovi opodál a pak i mně. "Děkuji," pronesla jsem a pohlédla na mou ránu, která na tom byla rozhodně o dost lépe než předtím. Jeho další slova se mi nelíbila, kdo byl, aby mi říkal tohle? Na ta slova jsem nic neřekla. Líbilo se mi tu a domů se mi nechtělo. Ne teď.
Nuntis bylo také lépe a šla se projít. Nedivila jsem se, taky bych mohla a pak bychom se mohly vrhnout na ten lov. To znělo dobře! Já se též zvedla a pronesla k Zinkovi jen: "Mějte se." Následně jsem zmizela pryč.
Opatrně jsem kráčela po úkrytu a čmuchala kolem. Doufala jsem, že narazím na Niyari, ale tu se mi nedařilo najít. Ovšem koho jsem si všimla, byl červený ptáček. Usmála jsem se a přiskočila k němu, on popoletěl výš. Zastříhala jsem ušima a následovala ho. Vypadal hezky. Nelámala jsem si hlavu s tím, kam vlastně jdu. Culila jsem se a očima byla připnutá jen na něm. Co tu vlastě dělal? Jsem nevěděla, že ptáčci takhle jsou v jeskyních.
Došla jsem někam, kde bych nejspíše asi neměla být, ale stalo se. Ptáček přiletěl k rezavé vlčici, která ležela na zemi a měla vlčata? Viděla jsem správně? Nikdy předtím jsem žádné vlče neviděla, nepočítajíc mé sourozenci, když jsme byli malí. "Ee... zdravím. Já nechtěla-" špitla jsem a znervózněla. Vzpomněla jsem si na Nuntisina slova.

Nuntis tvrdila, že mám dost času, ale mně to tak asi nepřišlo. "Opravdu? Mi přijde, že už jsem dost stará na to, abych si uměla něco ulovit," řekla jsem poněkud sklesle. "Víš, jak jsem si povídala s Niyari, došlo mi, že skoro nic neumím," posmutněla jsem. Opravdu... lovit jsem neuměla, ovládat magii jsem neuměla, spoustu věcí jsem neuměla a přišlo mi, že v mém věku bych to umět měla. "Budu moc ráda," usmála jsem se, byla moc hodná. "Ano, tak až budeme obě zdravé, můžeme se na to vrhnout," zazubila jsem se, hned jsem byla zase o něco veselejší. Líbilo se mi, že tady byli přátelští vlci, cítila jsem se tu asi o něco víc doma, než v mém opravdovém domově, tam jsem neznala nikoho, jen tu bílou, ale s tou jsem si moc nepopovídala.
Přikývla jsem. "To jo, ona Niyari mluvila o něčem, že ostatní smečky nemají moc rádi cizí vlky... nebo tak něco," řekla jsem zamyšleně a přemítala nad tím, jak to vlastně bylo. Jen jsem věděla, že Niya byla z návštěvy mé smečky nervózní. "Moc líbí," uculila jsem se.
Mé myšlenky se opět dostaly k mému očku. "Věděla bys, co se mi děje? Já na tohle oko nevidím, asi. Máš to taky tak nebo to mám jen já?" optala jsem se a naznačila oko, na které jsem už vůbec nic neviděla.

Dle Nuntis byl lov náročný. Věřila jsem jí to. Sama jsem si nedokázala představit, jaké to je se pustit do tak velkého zvířete. Ne že bych to měla v plánu, ulovím sotva nějakou obyčejnou myš, natož jelena. "Uhm. Pokaždé překvapení teda," uculila jsem se. "Aspoň to není pořád stejné," dodala jsem. To by nebyla taková zábava, nebo jsem se snad pletla? Se zájmem jsem vlčici poslouchala. "No tak to abych se do toho dala. Teda až budu mít nohu v pořádku. Chci se to naučit," řekla jsem odhodlaně. "Mohla bys mi pomoct?" zeptala jsem se a zamrkala na ni očkama. Úplně jsem zapomněla, že na to jedno už vlastně nevidím vůbec nic. Do nedávno to byly alespoň siluety, ale teď jsem na oko neviděla vůbec. Stále jsem nevěděla, co to je.
Moc dobře jsem jí Niyari asi nepopsala, ale to mi nevadilo. Ani mě nenapadlo ji víc popsat. "Určitě budeš," usmála jsem se. "Ze smečky v horách. Já tedy nevím, jak se jmenuje, ale je v horách. A ocitla jsem se tu právě s Niyari. Byla jsem doma a chtěla jsem na průzkum, tak jsem šla a cestou narazila na ni. No a já ji nabídla, že ji seznámím s mým bráškou, Heřmánkem, no jenže nenašly jsme ho a tak mě Niya vzala sem," vysvětlila jsem. "A líbí se mi tu," zazubila jsem se.

Jakmile jsem slyšela její smích, pousmála jsem se taky. "Ah, páni, tak to muselo být asi náročné, viď?" zeptala jsem se zamyšleně. Jak se takhle velké zvíře loví? "Já třeba lovit neumím," přiznala jsem. "Ráda bych se to naučila... Až tedy budu mít zdravou nohu." To bylo teď to hlavní, potřebovala jsem, aby se mi nožka uzdravila. "Ano. Já vlastně to prase viděla prvně. Narazila jsem na něj právě s Niyari, když jsme šly od mého domova sem. Jsem z toho byla zmatená a nestihla jsem se uhnout, no," zavrtěla jsem hlavou při té vzpomínce. "A jo. příště vím, že se mám uhnout a nestát tam jak tvrdé y," zasmála jsem se nad mou hloupostí.
Zastříhala jsem ouškama. "Opravdu? No, až ji tu potkáš, určitě ji poznáš," zazubila jsem se. "Je fakticky hodná," dodala jsem ještě. "A jak se ti tady vlastně líbí zatím? Víš, já třeba doma ve smečce taky nikoho neznám. Vždycky jsem se tam s někým asi musela míjet nebo co," vysvětlila jsem. "A tady se mi moc líbí. Je to tu jiné než v horách," doplnila jsem. "Děkuji moc, Nuntis, ráda tě poznávám a tvoje jméno je taky moc pěkné," mile jsem se na vlčici usmála.