Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zdálo se, že jsme tu samy a máme tedy fůru času na poznání se. Jakmile vlčice přede mnou promluvila, věnovala jsem jí přátelský úsměv. Vypadala velice sympaticky a to se mi zamlouvalo. Zranění, na které jsem se zeptala, bylo z lovu. "Páni a co jste lovili? To nevypadá že úplně zajíce," odpověděla jsem. Ne že bych s lovem měla nějaké pořádné zkušenosti. Vlastně jsem měla nulové, což bylo u ročního vlčete dost smutné. Ovšem nikdo mě to jaksi nenaučil. Avšak chtěla bych to napravit, až budu mít nohu v pořádku.
Pohlédla jsem na mou bolístku. "No, to my udělalo divoké prase. Asi jsme vyrušily matku a ta se bála o mladé. Myslím," vysvětlila jsem důvod mého zranění. "Jsme byly totiž s Nyiari. Znáš Niyari? Ta je odtud ze smečky. Moc milá vlčice to je, víš. A moje kamarádka," dodala jsem. Cítila jsem se uvolněně a já si chtěla povídat, abychom si zkrátily čekání na léčitele. "No a já jsem Meduňka, co ty? Jak ty se jmenuješ?" usmála jsem se na zrzavotmavou vlčici.

Schouleně jsem ležela u stěny úkrytu a rozhlížela se kolem. Vypadal docela jinak než úkryt, který máme doma. Víc živější a zelenější. To se mi moc líbilo. Ještě chvíli jsem se rozhlížela kolem sebe a poté očima stanula na šedivém, který na mě koukl. "Roztrženou," řekla jsem jenom a zeleným očkem pohlédla na ránu na noze, která stále bolela a já nevěděla, co s tím mám vlastně dělat. Ovšem šedý nejspíše věděl. Na jeho slova jsem jenom přikývl a pohlédla za jeho mizejícím ocasem pryč. Nebýt té bolesti, tak bych snad i přemýšlela nad podobou pachu, ale nezmohla jsem se na to. Noha stále bolela a já nervózně čekala na Niyari, až se tu zjeví. Cítila jsem se teď jaksi sama a moc se mi to nelíbilo. Ještě ke všemu jsem byla na místě, které jsem neznala a neznala jsem ani ty vlky.
Ovšem nebyla jsem tu sama. Byla tu se mnou další vlčice, tmavozrzavá a nejspíše také byla zraněná. "A-ahoj," promluvila jsem a lehce se pousmála. "Co se stalo tobě?" zvědavě jsem se vlčice zeptala a položila si hlavu mezi tlapy.

← Tajga s Niyari přes Kvetoucí louku, Tichou zátoku, Mlžné pláně, Sněžné Tesáky, Červenou louku, Rokli, Les Alf; Niyari manipulovala s Meduňkou

Setkání s prasnicí se nepovedlo zrovna dobře. Nebyla jsem natolik rychlá, abych hned zmizela z jejího dosahu a její zuby nebo co to vlastně měla, mě zasáhly do přední nohy, která nejprve nebolela. Byla jsem v šoku a musela rychle zmizet. Bolest přišla až ve chvíli, kdy ze mě opadl adrenalin. Po šedé noze mi stékala krev a při každém kroku bolela. Pohlédla jsem na Niyu, která mi pomáhala.
Podařilo se nám dojít na louku, kde jsme si lehly a rychle usnuly. Spánek jsem potřebovala. Musela jsme mít energii na další cestu.
Jakmile jsem se probudila, svou kamarádku jsem neviděla. Zděsila jsem se, ale hned na to přispěchala hnědá vlčice i s králíkem. Pousmála jsem se a vzala si část, kterou mi Niya dala. Sice to nebylo tolik, ale rozhodně lepší než nic. "Děkuji," pronesla jsem jen a po odpočinku jsme se vydaly dál. Prošly jsme kolem fialového lesa, mrzelo mě, že jsme nešly skrz a nezkoumaly rostliny, ale to muselo počkat.
Přes mlhu jsme se dostaly k horám, kde jsme se potkaly. Byly podobné domovu. Stoupaly jsme, mě se tedy stoupalo horko těžko, noha opravdu bolela a hory nebyly zrovna místo, které by bylo ideální na zraněnou nohu. Nakonec se nám je nějak podařilo zdolat. Prošly jsme skrz opravdu krásnou červenou louku, kam jsem se někdy chtěla podívat. Tam jsme se také ještě najedly z mrtvé srny.

Dostaly jsme se k Niye domů. Usmála jsem se a rozhlížela se kolem. Bylo to tu pěkné. Líbilo se mi tu. Dovedla mě následně do úkrytu k dalším vlkům, které jsem neznala. Ovšem šedý mi byl povědomí, minimálně tedy jeho pach, jinak jsem jej nikdy neviděla. Nedůvěřivě jsem se položila ke stěně a pohlédla na svou zraněnou nohu. "E... zdravím?" pronesla jsem k nim. "Já... no, mám zraněnou nohu," řekla jsem očividné a čekala, zda se mi na to někdo podívá, jak Niya říkala. Ta mezitím odešla s tím, že se brzy vrátí.

← Alatey

Ťapkala jsem za Niyari nějakou chvíli a pak popoběhla a šla po jejím boku. Cestu si pamatovala, což mě docela překvapilo. Ono vyznat se tady nebylo vůbec jednoduché a už vůbec ne pro někoho, kdo to tady vůbec nezná. "Koukám tedy, že v tom nejsem sama... Já bych ráda věděla věci, ale nějak mě nikdo nic moc nenaučil," povzdechla jsem si. Nikomu jsem to nevyčítala, ne v tomhle věku, ale rozhodně mě to mrzelo. Takhle jsem akorát zněla jak nicka.
Střihla jsem ouškama rozhlédla se. "No jo," pousmála jsem se. Zas jsem se od domova vzdálila. Moc času jsem tam netrávila a popravdě mi to ani nevadilo. Sic jsem se tam narodila a byl to můj domov, ale tím, že tam nemám nějaké vazby, nevadilo mi domov opouštět na delší čas.
Odpočinek. Ano. Ten by se mi rozhodně líbil a Niy návrh se mi moc zamlouval. Zívla jsem. "To zní dobře. Aspoň si před cestou odpočineme." Kdo ví, jak dlouho vlastně ještě půjdeme, než dorazíme k Niye domů. Následovala jsem ji do houští a myšlenkami už jsem spala. "Aha. No věřím, že je v pořádku a až přijdeš domů, ráda tě uvidí," ujistila jsem ji. Přišlo by mi zvláštní, kdyby ji její matka neviděla ráda, přece to byla máma a ta by měla své potomky ráda vidět, ne?
Zvuky, které se nesly od křoví, jsem neznala. Niya nebyla rozrušená, tak jsem to brala dost na lehkou váhu. Chyba. Z křoví vyběhla prasnice, která nevypadala, že by se zrovna chtěla přátelit a letěla přímo k nám. Niya do mě strčila a křikla na mě. Chvíli jsem stála jak tvrdé y, pak jsem zavrtěla hlavou a rozeběhla se též pryč. Nevěděla jsem, jak se mám v takové situaci zachovat.

Ani Niyari nevěděla, zda je to dobrý nápad. To nám nudlí nechtěl říct, jak takové věci fungují, nebo proč jsme to nevěděly? Nelíbilo se mi to, zřejmě šlo o velkou věc a já to neznala. Zase. Neznala jsem spoustu věcí a začínalo mě to docela štvát. Musela jsem pak před ostatními vypadat jako hlupák a to jsem rozhodně nechtěla. "No... Nevím," povzdechla jsem si a sklopila jemně ouška. "Proč nic nevím? Cítím se hrozně," postěžovala jsem si. "Příště určitě potkáme," pokusila jsem se o úsměv, který se mi nepodařil přesně tak, jak jsem původně chtěla.
Ohlédla jsem se na ni. Taky to slyšela. "Co to bylo?" zeptala jsem se zvědavě a pohled měla upřený tím směrem, odkud hlas přicházel. Někdo snad potřeboval pomoc? Neměla jsem zdání, ale měla jsem nutkání tam jít a zjistit, co se děje. Na druhou stranu jsem nechtěla opouštět svou společnici. Střihla jsem uchem, ale nic se už neozvalo. Tak asi to nebylo zas tak důležité.
Zamávala jsem ocáskem. "Jee, to jsem ráda," šťastně jsem se na ni usmála. "Proč by tě tam nechtěla? Však jsi její dcera," optala jsem se, jak by se mohlo stát, že by jí tam nechtěla její vlastní matka? To nedávalo vůbec žádný smysl. Nebo snad ani moje mamka mě nechtěla, a proto tu nebyla?

---> Tajga

Odpočinout jsem si opravdu chtěla. Výlet mě docela vyčerpal, ale zdálos se, že Niya je z toho celá nesvá. Já to moc nechápala. Asi bych se necítila nervózní být na cizím území, když jsem nevěděla, že bych tam jen tak neměla být. "No... Jsem tu doma a přivedla jsem si kamarádku, to by nemělo vadit, ne?" optala jsem se nejistě. Opravdu by z toho mohl být problém? Nevěděla jsem. Žádný jsem v tom upřímně neviděla. Já tady žila a Niya byla moje kamarádka, co by se mohlo vůbec stát?
Také jsem doufala, že tu zastihneme Heřmánka, ale byl fuč. Nejspíš na průzkumu mimo smečku. Tak snad bychom mohly potkat jiné mé sourozence, přece jsem neměla jenom Heřmánka. Ale ani jiného jsem tu neviděla. Kam se všichni poděli? Bylo to zvláštní. Ani mamku jsem tady nikde neviděla. Lehce jsem svěsila ouška. Neopustili mě náhodou? "Asi máš pravdu," souhlasila jsem s ní. "No, když tu nikdo není. Ani mamka a ani jiní sourozenci, co kdybychom tedy šly k tobě? Pokud mě tam tedy chceš," navrhla jsem nakonec. Nikoho jiného ze smečky jsem neznala, tak jsem nějak neměla ani potřebu je hledat, když jsem měla společnici.

Usmála jsem se na ni. Měla jsem z toho zvláštně příjemný pocit, přivést si novou kamarádku domů. Líbilo se mi to, ač jsem nevěděla, zda se to bude líbit ostatním. Což v tuhle chvíli mi rozhodně nedělalo starosti. "Víš co? Odpočineme si tady, porozhlédneme se po sourozencích a když tu nebudou, půjdeme zas k vám?" navrhla jsem. Ne že by se mi doma nelíbilo, bylo to tu fajn, jen tu nebyl nikdo z rodičů nebo sourozenců. Minimálně jsem zatím nikoho z nich nepotakala a to ke všemu ani nevím, jak můj táta vůbec vypadá.
Nebezpečné? Nad tím jsem nikdy takhle nepřemýšlela. Možná měla pravdu, přeci jen vlk musel dávat pozor na to, kam šlape, aby se nezranil. "No... Asi jo, já jsem nějak zvyklá a podle mě ostatní taky," pokrčila jsem rameny a zároveň jsem se na ni usmála, abych ji ujistila, že se mě to nedotklo.
Heřmánek se zpátky neozýval. Mrzelo mě to, chtěla jsem ho vidět. No nedalo se nic dělat. Zřejmě se taky vydal na výlet a třeba taky poznal nějakého kamaráda jako já Niyu. Přála bych mu to. "Asi ano. Ale to nevadí. Třeba ho potkáme cestou a když ne, setkáš se s ním někdy jindy," zazubila jsem se, chtěla jsem zůstávat ve všem pozitivně naladěná a myslím, že se mi to i docela dařilo.

Ohlédla jsem se na Niyu. Asi jsem to chápala, minimálně z toho pohledu, že byla na novém území. Onu nervozitu, že je na území cizí smečky jsem nechápala, já znala jen tu mou a to ještě ne pořádně a jak vůbec smečky fungovaly, šlo dost mimo mě. "Bude to v pohodě," ujistila jsem ji a drcla do ni čumáčkem. "Najdeme Heřmánka, aby ses s ním mohla seznámit, jo?" navrhla jsem a rozhlédla se kolem. Cítila jsem dost pachů, ale moc jsem je ještě nerozeznávala, ale Heřmánkův jsem znala a ten jsem tu jaksi necítila.
Nevhod? Jak nevhod? "Ne, neřekla bych," pokrčila jsem rameny. Neměla jsem dojem, že bychom šly snad v nevhodnou dobu. "Heřmánkuuu?" křikla jsem a jediné, co se mi zatím dostávalo zpět, byla ozvěna. "Heřmánkuuuu?" křikla jsem znovu, ale nic. "Asi spí nebo mě neslyší. Možná šel taky zkoumat," řekla jsem lehce smutně k Niyari, ale rozhodně jsem to nechtěla vzdát a šla blíže a blíže do středu smečky. "Jo a dávej bacha na ty kameny, může ti sjet tlapa," upozornila jsem svou kamarádku, jakmile jsme se dostaly do hornatější části smečky.

Díky za akci! Opět tedy těsně před odznáčkem procenta prosím rovnoměrně a 1 % do obratnosti

Zapsáno

Byla jsem na sebe pyšná, že jsem se dokázala vrátit domů, aniž bych zabloudila. Usmála jsem se a ohlédla se na Niyari, která se mi zdála nervózní. Asi jsem to chápala, přivedla jsem ji domů, kde to nezná, takže to bylo pochopitelné. Netušila jsem však, že vodit cizince jen tak na území smečky bych neměla. Jenže to byla věc, kterou mi nikdo zatím nevysvětlil. "Děje se něco?" zeptala jsem se jí a věnovala přátelský úsměv.
Změna barvy očí by se mi líbila, ale nevím, na jakou barvu bych to změnila. Bylo tolik možností! Na druhou stranu se mi barva oček líbila. Respektive toho zdravého.
"To věřím, ale taky věřím tomu, že to budeš jednou fakticky ovládat," podpořila jsem svou přítelkyni a zazubila se. Ráda jsem zůstávala pozitivní a doufala jsem, že to má rádo i mé okolí. Ač to tedy bylo dost úzké.
Přikývla jsem. "No ano, tedy rozhodně od mého narození tu žijeme. Je to tu pěkné," řekla jsem. Chladno y které tu panovalo, mi nevadilo, byla jsem na tohle zvyklá.

← Tajga

Magie byly opravdu zajímavé a zvláštní. Tolik věcí, co kolem toho bylo. Neuvěřitelné! "Aha! No, to je zajímavé. Třeba má někdo i růžové oči nebo třeba i fialové jako ty stromy," rozzářila jsem se nad tou představou. Asi by se mi líbilo mít fialové oči. Já ty svoje moc nikdy neprohlížela, když jsem se nad tím zamyslela. A jak bych je vůbec obarvila? "A dá se změnit barva očí?" zeptala jsem se rovnou Niyari.
Přikývla jsem. "To je škoda. Ráda bych se naučila těm magiím. Jo? To zní super," zazubila jsem se a vesele zamávala oháňkou. "To nevadí. Určitě se to naučíš a bude mistryně přes vodu," povzbudila jsem svou kamarádku a pokračovala dál v cestě. Byly jsme opravdu už blízko.
Byla jsem moc moc ráda, že se Niye líbil máj plán. Těšila jsem se na to, až ho spolu opravdu podnikneme. "Bezva," usmála jsem se. "Jo a už jsme tu," informovala jsem ji hned, co jsme dorazily ke mně domů. Nikoho jsem zatím neviděla, ale šla jsem dál, do středu smečky. Snad narazíme na Heřmánka, aby mu mohla Niyari pochválit jméno.

<--- Začarovaný les

Dumala jsem nad magiemi, které mě zajímaly, jak vlastně fungují. Chtěla jsem se o té své něco dozvědět a umět ji ovládat. Bylo by skvělé ovládat přírodu, která by byla má přítelkyně! To znělo báječně. "Aha. A oheň má červenou? A vzduch? Jako je nebe nebo jinou?" ptala jsem se zvědavě a sem tam natočila hlavu na stranu.
Chápavě jsem přikývla. "Aha. No a myslíš, že by mě tvoje matka něco s magií naučila?" zajiskřilo mi v oku. Doufala jsem, že ano. "By nás mohla učit společně, co říkáš?" zazubila jsem se nad mým návrhem, který se mi moc zamlouval. Aspoň bych se to nemusela učit sama a měla bych společnici. Ve více vlcích to určitě jde mnohem lépe.
Rozhlédla jsem se, abych se ujistila, že jdeme správným směrem. Z fialového lesa jsme se dostaly do nudnějšího, ale i ten byl fajn. Všechno nové pro mě bylo fajn. "Za chvíli jsme tam," pověděla jsem k Niye a usmála se. Těšila jsem se, až ji po domově provedu. "Určitě trefíš," ujistila jsem svou kamarádku a štradovala si to dál. Povrch se začal mírně zvedat. Opravdu jsme šly správně.
"Jo! Tak jo... Tak můžu ti ukázat můj domov a pak můžeme jít k tobě a cestou víc prozkoumat ten hezký les, co ty na to?" vesele jsem se tetelila nad svým nápadem. "Snad ano," opravdu jsem doufala, že moje oko bude v pořádku.

---> Alatey

Se zájmem jsem poslouchala slova Niyari, která zněla více než zajímavě. "Páni. A já mám co? Zemi? Stromy? Květiny? Že mám zelené oči víš a když ty máš vodu a máš modré. Tak to dává smysl, že jo?" přemýšlela jsem nahlas a zároveň směřovala otázky na mou společnici. V mé hlavě to takhle dávalo smysl. "Jo... No tak je to třeba ta magie, jak říkáš," odkývala jsem zamyšleně její slova. "Já nad tím vůbec nepřemýšlela, no. Ale jako zní to hodně zajímavě. Bych chtěla o tom vědět víc," uculila jsem se. Mohla by mě třeba doučit její matka, když je tak zkušená. "Já taky ne, to ti povím. Ale musíš myslet na něco hezkého a hned se ti bude procházet lépe. Třeba na motýlky," usmála jsem se vesele a zamávala ocasem. Znělo to hned lépe a jednodušeji.
"Bych tu nejraději zůstala a pozorovala ho pořád, ale chci ti ještě ukázat můj domov, ať víš, kde mě pak můžeš navštívit," řekla jsem a pohlédla na ni. Moc by se mi líbilo, kdyby mě pak chodila navštěvovat. "A potom můžeš ukázat tvůj domov i mně a já bych zas navštěvovala tebe," zazubila jsem se. "Určitě je v pořádku a taky prozkoumává takováhle pěkná místa jako my."
Kdybych mohla, začervenala bych se. "Děkujeme. Já to pak Heřmánkovi vyřídím. Nebo až přijdeme k nám domů, budeš mu to moct říct sama," zajásala jsem. Chtěla jsem Nyiu představit mým sourozencům. Byla moc fajn.
Stálá jsem u vody a sledovala moje oko, které bylo jiné. Niyari ani já jsme nevěděly, co to přesně znamená. "Tak jo. Třeba doma bude někdo takový," odpověděla jsem a rozešla se směrem, odkud jsem předtím šla.

→ Tajga

Zajímalo mě, zda je tu ta mlha pořád nebo někdy i mizí. Já to tu zatím viděla jen zamlžené a Niyari nevěděla. "Magie? Jak jako magie?" optala jsem se zvídavě. O magiích jsem nic vlastně nevěděla. "Co to znamená?" vyptávala jsem se a v hlavičce mi to šrotovalo o sto šest. Zjišťovala jsem čím dál víc, že toho vím opravdu pramálo. Achjo. Lehce jsem svěsila ouška. Co si tak mohla o mně myslet? Co když si myslela, že jsem hloupé vlče? Doufala jsem, že ne. Přišla mi fajn, tak bych nerada přišla o její společnost.
Líbilo se mi, že Niya ocenila tenhle krásný les, který se mi moc moc líbil. Uculila jsem se na ni. "To netuším," pronesla jsem a pokrčila rameny. "Ale ten les je přednádherný. Fakt hodně moc hezký. Líbí se ti?" zamrkala a netrpělivě vyčkávala na její odpověď. Snad se jí líbil alespoň z části jak mně.
Bráchu. Ty jsem měla taky. Zamávala jsem ocasem. "Tak to je super! Snad ho někdy potkám. Já těch sourozenců mám víc, nevím přesně kolik, ale rozhodně víc," zamyslela jsem se, ale na konkrétní číslo jsem prostě nepřišla. "S bráškou Heřmánkem jsem byla než jsem se vydala na průzkum," oznámila jsem jen tak.
Moje oko mě trápilo a sama jsem sebe neviděla, tak jsem se musela zeptat Niyi, ta to určitě uvidí mnohem lépe. Její odpověď mi toho ve výsledku moc neřekla. "Aha... No a jak jiný?" zeptala jsem se ustrašeně. Co to znamenalo? Bylo ošklivé? Nebo proč jsem na něj neviděla? Na její návrh a otázku zároveň jsem tiše přikývla a očkem pátrala po hladině. Ušla jsem několik metrů a zvolala: "Támhle!" Rozklusala jsem se k zátoce a naklonila se nad hladinu vody a sledovala své oči. Opravdu bylo druhé oko jiné, jen jsem moc nevěděla, jak to popsat. "Co to vlastně znamená?" obrátila jsem se na Niyari, pokud stála za mnou.

<---- Mlžné pláně

Byla jsem ráda, že jsme se na té pláni nezdržovaly příliš dlouhou. Nelíbila se mi a ještě hůř se mi tudy chodilo, když jsem na jedno očko neviděla. "Je. Když jsem šla k těm horám, bylo tu té mlhy fakt dost a teď to vypadá stejně. Myslíš, že je to tu takhle zamlžené pořád?" zeptala jsem se Niyari a prohlédla na ni. Třeba mizí a my tudy procházíme zrovna, když je tu té mlhy, že by se dala krájet. "Za mlhou by měl být ten les," oznámila jsem vesele.
A nemýlila jsem se. Jakmile jsme se vymotaly z mlhy, před námi se rozprostíral onen fialový les. Očka se mi rozzářila a já se usmívala od ucha k uchu. "Jeee, podívej. Jsme tady," vypískla jsem nadšeně a žduchla do hnědé vlčice. "Tady je to úplně kouzelný," jásala jsem. Stále jsem z něj byla u vytržení. Moc moc se mi líbil, měl nějaké kouzlo, které mě očarovalo.
Přikývla jsem. "Jo, rodiče s mamkou znám. Sourozenců mám habaděj," zazubila jsme se. "Ty máš nějaké sourozence?" zeptala jsem se a natočila k ní hlavu. "Jojo. Můj domov je ještě kousek odtud. Není to už daleko." Opravdu stačilo projít ještě jedním lesem a byly bychom v horách. Zamžourala jsem. Stále jsem si nemohla zvyknout, že moje jedno oko nefunguje tak, jak by asi mělo. "Hele? Nemám něco na oku? Já totiž na něj nevidím," prozradila jsem lehce zkroušeně.