Příspěvky uživatele

< návrat zpět

← Sněžné Tesáky

Červené kvítky zněly rozhodně moc krásně, určitě jsem je chtěla vidět. Momentálně jsem byla ovšem očarovaná tím fialovým lesem, který mě opravdu dostal. Nebylo divu, moc věcí jsem neviděla, tudíž mě mohlo překvapit v podstatě cokoliv. Kdo ví, na co ještě zajímavého narazím.
Moc mě těšilo, že Niyari souhlasila s mým návrhem. Zamávala jsem vesele ocasem a obrátila své tělo směrem k lesu. "Tudy je," oznámila jsem a ohlédla se po Niyi, aby věděla, kterým směrem se vlastně vydáme. Z toho všeho jsem byla celá nadšená. Průzkum. Nová známost. Všechno nové a já stále ještě vlče. Jaká to kombinace. Jen do té mlhy se mi zpátky tedy nechtělo, ale když se nebudeme zdržovat, rychle ji jistě přejdeme.
Zavrtěla jsem hlavou. "Ne. Já vlastně neviděla nikoho ani ze smečky," posmutněla jsem. "I když vlastně kecám... Viděla jsem jednu vlčici ze smečky, jenže už nevím, jak se jmenovala. Byla jsem malá ještě," rychle jsem dodala. Bílou vlčici jsem stejně neměla moc času poznat, zmizela mezitím, co jsem usnula. "Ty jsi první, koho jsem takhle potkala," zazubila jsem se mile.
Pomalu jsem se rozťapala zase zpátky do té mlhy, tam za ní měl být fialový les. Niyi otázka mě poněkud zarazila. Nad tím jsem vůbec nepřemýšlela. "Víš, že ani nevím? Já nějak netuším, jak takové smečky fungují," oznámila jsem. "Já toho moc vlastně neumím..." opět jsem posmutněla. Připadala jsem si teď blbě, že nic neznám a nic nevím.

→ Začarovaný les

Jakmile Niyari zopakovala po mě slova ohledně lesa, máchala jsem ze strany na stranu ocáskem. Nešlo přehlédnout moje nadšení. "Ano, ano. Vypadá kouzelně!" vyhrkla jsem a zazubila se na ni. Stále jsem byla rozčarovan z toho, že jsem pryč a poznala jsem někoho nového. "Páni. Červenou louku? To zní taky moc dobře," zamyšleně jsem se rozhlédla. "Já ti ukážu ten les, je fakt moc krásný a pak bychom šly na tu louku? A pak... pak prostě někam, kam by nás zavedly nohy a třeba narazíme na spoustu zajímavých míst. Nebo potkáme další vlky, kteří s námi půjdou objevovat a tak!" rozvášnila jsem se.
Na slova ohledně smečky jsem přikývla a přemýšlela, co bych jí o smečce řekla. Jenže já toho věděla pramálo. "Hele... Víš co? Já ti toho o mém domovu moc neřeknu, ale co kdybychom tam pak zašly a ty bys ho viděla, co na to říkáš?" navrhla jsem. "A teď pojďme do toho lesa," uculila jsem se na ni a rozešla se směrem, kde byl fialový les.

→ Mlžné pláně

Hezky jsem jí všechno řekla a měla jsem z toho vlastně takovou radost. Zamávala jsem opět oháňkou a ze široka jsem se na Niyari usmála. Byla milá, líbila se mi. Přeci jen jsem byla stále naviní mladá vlčice, chvíli odrostlé vlče a nenapadlo mě, že bych vůbec mohla potkat někoho, kdo by neměl čisté úmysli. Doufejme, že k tomu ani nedojde, ač tohle bylo také dost naivní.
Nad její otázkou jsem se zamyslela. Nic jiného jsem v podstatě neznala, nebudu-li počítat tuhle cestu sem, kdy jsem pročla pár území. "No já nad tím nikdy nepřemýšlela," odpověděla jsem popravdě. "Já se na výlet vydala až teď, víš, a nestihla nic moc poznat. Jen se mi moc líbil ten fialový les, znáš ho?" zeptala jsem se a s napětím čekala na její odpověď. Daénská. Lissandra. "Aha," nevěděla jsem, co jiného na to vlastně říct. "Moje? Moje... Já nevím," sklesle jsem odpověděla a lehce stáhla ouška k hlavě. Připadala jsem si teď nesmírně hloupě, že jsem něco takového nevěděla.
"Nene. Neztratila. Vím, jak se dostat zpátky," zazubila jsem se a opět zavrtěla ocáskem. "Jsem se doma už nudila víš, a tak jsem se šla projí," dodala jsem na upřesněnou.

Vesele jsem se usmívala a čas od času několikrát zamávala ještě docela krátkou oháňkou. Bylo to tak příjemné vidět jinou dušičku! Niyari jsem sledovala zeleným očkem, jelikož na to druhé jsem již zcela přestala vidět a to mě stále trápilo a vlastně jsem ani nevěděla co to znamená. Mají to snad takhle všichni? Je o normální? Nebo se něco děje? Nevěděla jsem, ale nebylo to něco, co bych asi chtěla říkat. Styděla jsem se, že by si o mě hnědá vlčka myslela něco špatného. Byla jsem ještě dost mladá a nezkušená a nevěděla, jak se vůči některým věcem stavět.
Má momentálni společnice se zajímala o můj domov, což se mi asi líbilo. Ještě aby ne, s nikým jsem delší dobu nebyla v kontaktu, takže teď jsem byla ráda za cokoliv. "Jo. Tyhle ty jsou docela podobné těm, kde mám domov," odpověděla jsem, přičemž jsem si tyhle hory prohlédla. "Daénská smečka?" pohlédla jsem na ni zvědavě. "Tu neznám," dodala jsem. Tvrdila, že je to daleko a tenhle pojem jsem si nedokázala moc představit. "No, vlastně asi jo. Na průzkumu," řekla jsem nejistě. Prostě jsem se rozhodla se jít podívat ven, do světa.

Neuměla jsem moc své pocity popsat, ale věděla jsem, že mám radost z toho, že potkávám někoho jiného, než své sourozence. Abychom si rozuměli, měla jsem své sourozence moc ráda a za nic bych je nevyměnila, ale změnit prostředí a společnost rozhodně nikdy nebylo na škodu. Alespoň tak jsem to prozatím vnímala. Přeci jen o životě a jeho nástrahách jsem v podstatě nic nevěděla. Vlastně jsem poznala kromě brášků a sestřiček tu bílou vlčici, která vypadala taky přátelsky a patřila do mého domova, nebo jsem si to alespoň myslela.
Jakmile hnědá vlčka ke mě natáhla hlavu a očichala mě, jemně jsem sebou cukla. Ne proto, že bych měla strach, ale nebyla jsem na to zvyklá. Následně jsem se přátelsky zahihňala. "Niyari," zopakovala jsem, abych si její jméno lépe zapamatovala. "Já jsem Meduňka," pronesla jsem vesele a culila se od ucha k uchu. Z celé téhle situace jsem byla nadšená. "No... Asi jo," pronesla jsem nejistě. Neměla jsem moc ponětí o tom, zda jsou i jiné smečky a samotnému konceptu smeček jsem moc nerozuměla. Rodiče toho měli asi moc na práci, takže jsem s nimi toho moc nestrávila. Vlastně tátu jsem neviděla vůbec, což mě lehce bodlo u srdíčka. "Jsem od hor, které jsou tam," odpověděla jsem a tlapkou namířila na Hraniční pohoří, kde jsem se narodila. "A ty?" zvídavě jsem se zeptala. Chtěla jsem ji poznat a dozvědět se nové věci. Bylo to tak parádní!

Seděla jsem na zadku a prohlížela si to tu. Všechno pro mě bylo vlastně nové a všechno zajímavé. Sice byla tma, tedy ne už taková, protože to vypadalo, že bude svítat... Ale tak či onak jsem toho moc neviděla a už vůbec ne na pravé oko, které mě trápilo. Také jsem přemýšlela, kam se vlastně vydám dál. Chtěla jsem toho prozkoumat víc, když jsem měla možnost. Pamatuji si vůbec cestu domů? Problesklo mi hlavou. Věděla jsem, že jsem šla přes tu mlhavou pláň, ten krásný fialový les a obyčejný, ničím nezajímavý les a tam jsem měla domov. Body jsem sice znala, ale nebyla jsem si jistá, zda bych trefila.
Ovšem mé rozmýšlení o cestě domů, mi přerušil pach. Neznámý pach. Naklonila jsem hlavu na stranu a rozhlížela se, kudy ten cizinec vlastně vyjde. Vlastně jsem pociťovala zvědavost a těšila se na to, kdo to bude. Měla jsem šanci poznat zas někoho nového. Vyskočila jsem na nožky a mávala přátelsky ocasem, aniž bych cizince viděla. Nakonec se vynořila vlčice, která byla vyšší než já, ale působila mladě. "Ahoj!" vypískla jsem nadšeně a přistoupila k hnědé vlčici blíže. Zamlouvala se mi. "Kdo jsi?" optala jsem se hned. Chtěla jsem se kamarádit a vlčice vypadala, že nemá v plánu mi ublížit, což mě těšilo.

<<< Začarovný les přes Mlžné

Fialový les skončil. Byl opravdu moc pěkný a ten se mi taky zaryl do paměti, jelikož na něj asi jen tak nezapomenu. "To pak musím ukázat ostatním," rozhodně jsem řekla a usmála se. Následně jsem pokračovala cupitavě dál.
Z kouzelného lesa jsem se dostala na pláň, kde nebylo skoro nic vidět a s mým hendikepem jsem už neviděla vůbec nic. Povzdechla jsem si a tlapkou si jemně pravé oko promnula s cílem, že třeba uvidím líp. Bohužel to bylo pořád stejné. Viděla jsem na pravé oko jenom tmu a vůbec jsem tomu nerozuměla. Co to je? Zakřičela jsem ve své hlavě a se skleslou náladou se mi po několika minutách motání se v mlze podařilo dostat pryč.
Místo s mlhou se mi moc nelíbilo, protože jse neviděla už tuplem nic. Brzy se vašk přede mnou objevily hory. "Co to?" zamrkala jsem zmateně. Prvně jsem si myslela, že jsem se nějakým způsobem zas dostala zpět domů. Při bližším prozkoumání jsem zjistila, že jsou to jiné hory. Udělala jsem ještě několik kroků vpřed a pak si kecla na zadek a jen si to kolem sebe prohlížela.

<<< Hraniční pooří přes Tajgu

S několika dalšími potížemi jsem se konečně vyhrabala z hor a sešla konečně někam, kde se dalo normálně chodit, aniž bych pořád o něco zakopávala. Sešla jsem do lesa, kde bylo spousta stromů, které byly docela blízko sebe. Stromy jsem vlastně neznala, doma v horách žádné nebyly. Zaujatě jsem si je prohlížela a prostupovala mezi nimi. Musela jsem podotknour, že tu bylo tepleji než tam nahoře. Lehce jsem se pousmála a proplétala se mezi spoustou stromů.
Neviděla jsem za celou cestu nic zajímavého, co by upoutalo moje očko. "Ploč nic nevidím?" zafuněla jsem nahněvaně a plácla tlapou do země, jenže tam žádná nebyla a já sletěla do díry. Dříve to byla zřejmě liščí nora, teď to byla akorát past na mě. Vyjekla jsem a když jsem se konečně rozhlédla kolem sebe, uvědomila jsem si, co se vlastně stalo. Žuchla jsem. Chvíli jsem v noře jen tak seděla a pak jsem se rozhodla vylézt a pokračovat v mé cestě za dobrodrustvím.
Z tajgy jsem se přesunula na místo, které bylo o dost zajímavější. Stromy, které tu byly, byly fialové. Okouzleně jsem se na ně dívala a měla lehce pootevřenou tlamičku. Bylo to tady fakt kouzelné. "Páni," vypustila jsem jen ze sebe a pomalu postupovala lesem dál. Všechno jsem si kolem sebe zaujatě prohlížela.

>>> Sněžné Tesáky přes Mlžné pláně

<<< úkryt Alatey přes území

Spokojeně jsem si to ťapala z úkrytu na území smečky, o kterém jsem nic netušila. Neměla jsem k tomu žádné informace, proto jsem to vlastně ve výsledku ani neřešila. Pachy jsem cítila, na ty jsem byla zvyklá, ale nevěděla jsem, co ve skutečnosti znamenají. Čumáček jsem přiložila instinktivně k zemi a za chůze čenichala kolem. Nic jsem se nového nedozvěděla a pokračovala v cest dál, pryč z území.
Možná nebyla zrovna moudré se vydat na výlet v noci, ale nechtěla jsem na nic čekat a vyrazit co nejdříve. Spokojeně jsem zamručela a sestupovala dolů, do nížin. Nebyla jsem moc zvyklá se potulovat, a tak mi tenhle terén prozatím dělal docela problémy. Jsem tam jsem zakšobrtla o kámen, sem tam jsem sletěla na tlamu, ale vždycky jsme se oklepala a šla dál. Žádný šutr mě nezastavil.

>>> Začarovaný les přes Tajgu

Moje maličkost, která ležela v klubíčku u stěny a podřimovala, se probudila. Zamžourala jsem očkama, přičemž na to pravé, jsem neviděla už skoro vůbec. Netušila jsem, co se vlastně stalo, ale moc se mi to nelíbil. Bylo lepší, když jsem viděla hezky přes obě, ale jedno se mi nějak rozbilo. Zakroutila jsem hlavou a zvedla se ze země, která mě docela příjemně chladila. Protáhla jsem se a rozhlédla se po jeskyni. Nikde nikdo.
Pokrčila jsem rameny a rozhodla se to tady prozkoumat. V dáli jsem měla pocit, jako bych snad někoho slyšela, ale momentálně jsem chtěla zkoumat. Přeci jen vlčata to dělávají a mně jaksi první měsíce utekly hrozně rychle a přišlo mi, že jsem snad vůbec nic nestihla. Nad touto myšlenkou jsem nespokojeně zamručel a rozťapkala se ven z úkrytu.

>>> Hraniční pohoří přes území

Zvědavě jsem si prohlížela bílou vlčici, která náš sourozenec nebyla, protože byla moc veliká. Ale ani naše maminka to nebyla, tu bych poznala. Byl to prostě někdo cizí, koho jsem viděla prvně a byla tady u nás doma. Zamyšleně jsem zamlaskala a podívala se na Heřmánka, který odpověděl bělostné vlčici za mě. "Jojo, jsem Meduňka," zazubila jsem se na ně oba a zamávala kratičkým ocáskem. Sic už nebyl tak krátký, jako předtím.
Čapla jsem si na zem a opět zvedla hlavinku k vlčici. "A kdo jsi ty?" zeptala jsem se zvědavě a naklonila hlavu na stranu. "Tebe jsem tu ještě neviděla," dodala jsem. Zamrkala jsem a mé jedno očko bylo stále nějaké rozbité, protože přes něj nebylo tak dobře vidět. Ovšem zatím mě to tolik netížilo. "Všichni se rozprchli," pronesla jsem k Heřmánkovi, který stál vedle mě. Celou dobu jsem se ovšem usmívala jako sluníčko a nespouštěla z vlčice zelenkavá očka. Bylo pro mě nové vidět někoho, kdo není maminka nebo můj sourozenec, kterých jsem měla požehnaně.

← Noram

Spokojeně jsem spinkala vedle svých sourozenců, kterých jsem měla požehnaně. Byla jsem obklopena teplem a věděla jsem, že maminka, takové to bezpečí, tu je s námi. Zamlaskala jsem a převalila se na bok a ještě chvíli podřimovala.
Jakmile se moji sourozenci začali probouzet a pohybovat se a vydávat všelijaké zvuky, probudila jsem se plně taktéž. Rozevřela jsem zelenkavá očka, ale něco bylo špatně. Netušila jsem nejdřív, co se děje. No nakonec jsem poznala, že na jedno očko vidím o něco hůře než na to druhé. Ne že bych na něj neviděla vůbec, to zas ne. Ale bylo to zvláštní, jako kdybych pravé oko měla něčím překrytým. Zavrtěla jsem hlavou a vypustila tohle pro tuhle chvíli z hlavy.
Zvedla jsem se na všechny čtyři tlapky a protáhla se. Chtělo se to někam jít podívat a nenapadlo mě nic lepšího, než následovat svého brášku, který měl někam namířeno.
Jakmile jsem docupitala za ním, viděla jsem také bílou vlčici, která byla s ním. Naklonila jsem hlavičku na stranu a vyštěkla, nebo něco takového. Víc jsem ze sebe nevydala a jen si zvědavé prohlížela vlčici.