Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zdálo se, že má reakce zrzavého naštvala, ale ještě krátkou chvíli jsem se smála, než jsem se uklidnila. ''Promiň krasavče, ale tu by se ti smál snad každý, když se napiješ slané vody.'' Skutečně, zrzka měla pravdu, obhajovala jsem příliš své činy, ale to mi nezabránilo. ''Ta sůl jde cítit na míle daleko. Jak dlouho si, prosím tě, nepil?'' Musela jsem se zeptat, nejspíš svou odpověď nedostanu, ale otázka musela jít ven.
Proč nyní jsem narážela na jedince, kteří byly příjemní stejně asi jako blecha v kožichu? Co jim takové chování přinášelo? Věděla jsem, že i sestry byly občas stejné osiny v zadku, ale pořád se s nimi dalo normálně bavit. Chtěla jsem se toho vlka zeptat na zdejší smečky, ale nějak jsem tu myšlenku odsunula úplně do pozadí, prozatím, zatím jsem byla připravená na to, že by mohl po mě skočit a zaútočit. Nechtěla jsem se prát, chtěla jsem jen někoho od koho zjistím o zdejších místech a smečkách a pak jsem jen chtěla najít sestry a podělit se s nimi o informace, které jsem zjistila, ale upřímně.. nezjistila jsem toho o nic víc, než když jsme se rozdělili.

''Jo, a já jsem zvíře, co si lehne kde se mu zrovna zalíbí.'' Řekla jsem nazpátek a v duchu jsem protočila očima. Byly jsme sice protkaní magií... tedy... někteří... uměli jsme mluvit, dokázali jsme smýšlet na přírodu až příliš dokonale, ale pořád jsme byly zvířata a měli jsme ty potřeby, třeba se někde válet.
Jeho pohled byl jasně opovrhující, nebylo těžké přibližně odhadnout na co asi myslí, ale vlastně mě to ani nezajímalo. Spíš mě celkem zklamalo, že poté co jsem si řekla, že tu nemusí být špatně, potkala jsem hned dalšího nepříjemného jedince. Ano, taky jsem si řekla, že nebude zrzka ten jediný nepříjemný společník, ale že narazím hned vzápětí na druhého? Doufala jsem, že sestry mají více štěstí, než jsem měla já.
Jeho poznámku jsem přehlédla a sledovala ho jak se jde napít vody. Už jsem věděla, že udělal tu největší číčovinu, ale mlčela jsem. Naopak, když vodu znechuceně vyplivnul začala jsem se smát. Nedokázala jsem to udržet.

Za sebou jsem zaslechla zvuky, respektive kroky, ale nevěnovala jsem jim přílišnou pozornost. Chtěla jsem tu prostě být sama, se svými myšlenkami, aspoň chvíli. Jenže co mi osud nechtěl dopřát, to jsem si ani sama neuměla zařídit. Nad jeho nepříjemným hlasem jsem se ohlédla. ''Copak je tu někde psané, že bych si na tomto místě nemohla válet špek?'' Povytáhla jsem obočí a své oči otočila na něj, abych si ho prohlédla. Okamžitě jsem si ho zařadila do kategorie 'Zrzavý kožich=nepříjemná společnost'. Navíc zátoka byla dost velká, zvláštní že šel rovnou tou trasou blízko u vody, aby si do někoho rýpnul. Všimla jsem si také, že mi chyběla část ucha, což jsem si přiřadila k někomu kdo se rád pere a ten.. zvláštní předmět okolo něj, také nevypadal zrovna přátelsky. Nakonec jsem se postavila, rozhodnutá, že nechci si udělat hned druhý problém s někým po sobě, místní nebyly teda zrovna příjemní, že jsem uhnula lehce na stranu. Byla jsem o dost vyšší, než byl vlk (Skutečně, podívala jsem se na škálu velikostí) takže mé trapné posunutí se vypadalo dost komicky, ale přeci jen, výška nebyla vše. ''Tak prosím, určitě jsi chtěl projít zrovna touto cestou.'' Poukázala jsem tlapkou na místo, kde jsem ještě pár sekund zpátky ležela, podrážděně.

<- Zubří pláň

Mé tlapky se začali bořit do vody. Nebyla úplně nejteplejší, ale to mi nebránilo. Nakonec jsem skončila v jakési zátoce a cítila směsici pachů. Za žádným jsem se však nevydala konkrétně. Zůstala jsem v zátoce a hleděla na vodu. Dokonce jsem si dovolila lehnout si, protože se mi momentálně nechtělo nic dělat. S napřímenými oušky jsem zavřela oči a vydechovala jsem příjemný slaný vzduch v okolí vody. ''Potom bych mohla najít teda nějakou smečku.'' Zamumlala si sobě sama a užívala si toho chvilkového klidu. Jak ptáci se k ránu probouzeli, jak vlnky se lámaly o písčitý břeh, jak lehký vítr si hrál s mou srstí, ty nekonečné zvuky přírody. Nakonec se mi přestávalo zdát, že je zdejší místo tak špatné a uvažovala jsem o tom, že zůstat tady nemusí být ten nejhorší nápad, i když zrzka asi nebyla jediná takhle příjemně nepříjemná duše, kterou jsem zde potkala. Nejspíš jich bude víc.

Zrzka nakonec řekla, že si ho asi najde, což mě mírně překvapilo, ale nechala jsem to tak. Asi na její způsob myšlení nebylo lehké přijít a vlastně jsem se nad tím nemusela trápit. Poprvé tedy souhlasila s mým názorem, že si už nemáme co říct a odešla. ''Jo. Taky se měj.'' Řekla jsem ji, když odcházela a sama jsem se vydala druhým směrem, než ona. Chvíli jsem šla cestou, kterou jsem tady přišla, ale nakonec jsem trošku z trasy vybočila, chtěla jsem to tu ještě prozkoumat a navíc jsem si nemyslela, že se sestrami tak brzo uvidíme. Ostrov byl poměrně velkým místem a ony mohli být už kdovíjak daleko. Celkem bych chtěla zjistit něco o zdejších smečkách, moc jsem se necítila na to, že kdybychom tu zůstali, abych zůstala tulačkou. Byly tu tři, co říkal tamten vlk. Nebo jich tu bylo víc, Už jsem se nepamatovala. Nakonec jsem dorazila k jakési mu přechodu přes vodu.

-> Tichá Zátoka

Na její slova jsem se musela usmát. ''Já neřekla že to tvrdíš, to bylo jen tak do
větru.'' Odpověděla jsem zase ji a švihla u toho ocasem v krouživém pohybu. Zrzka nevypadala, že hodlá tomu všemu projevit byť jen trochu víry. Možná ano, jednou, ale ne tady a teď se mnou, neměla jsem ji to však za zlé. ''Toho obchodníka jsem ještě neviděla, nemůžu říct jestli jsou jeho věci pravé, nebo je.. jak říkáš.. potulný šejdíř.'' Chtě-nechtě, musela jsem ji tohle dát za pravdu, mohl to být kdokoliv a prodávat věci, které nefungují, nebo jsou prokleté a vydělávat na tom. Nešli náhodou mé sestry za ním? Jestli jim něco udělá, budu si ho muset pěkně podat a Ostrov určitě nebude tak velký, abych na něj dřív, či později nenarazila no ne?
Její další slova bych nejraději vypustila druhým uchem zase ven, ale nebyla bych to já, kdybych prostě nereagovala. ''Mám to v povaze. Holt se snažím s každým vycházet za dobře.'' Konstatovala jsem. Měla jsem ráda ty, co měli rádi mě. Neviděla jsem svět pouze růžově, ale měla jsem ráda sjednaný ve svých vztazích s ostatními jakýsi pozitivní výsledek. Avšak zdálo se, že s touhle to nebude jednoduché a mé marné snahy už skončili dávno. ''Chtěla jsi o tom něco vědět, jen jsem ti řekla co vím a co jsem s tím spojené zažila.'' Řekla jsem na to jednoduše. ''A jelikož jsem ti řekla asi všechno základní, můžeš s tím naložit jak chceš. Zapomenout na to, najít si někoho jiného, kdo ti o tom povykládá, co já vím.'' Natočila jsem hlavu lehce na stranu, ale ne takovým tim nechápavým smyslem, ale jen aby v tam křuplo, což se podařilo a já se postavila. ''No, asi už si nemáme víc co povykládat, co?'' Jasně že ne, ale třeba ji ještě nějaká otázka napadne a proto jsem ještě vyčkávala, ale jinak tu bylo jasné že o ničem jiném si popovídat nedokážeme.

Zdálo se, že zrzka ani neuvažovala o tom to zkusit. ''Já ti to nenutím, jen jsem ti to navrhla.'' Odpověděla Mer jednoduše na její jasný nesouhlas. ''Ale magie nemusí být jen v něčem co máš uvnitř sebe, ale i v předmětech, takže může být magický třeba i jen obyčejný kámen.'' Dodala, ne že by ji poučovala, ale tohle bylo snad jediné téma, které zrzku zajímalo a Mer z toho věděla aspoň základ, ''Tedy, obyčejný úplně asi ne, většinou takové ty drahokamy, jako smaragdy, diamanty, rubíny a takové.'' Doplnila a opravila se ještě rychle, než stačila jakkoliv druhá zareagovat.
Pak se zatvářila dost dotčeně, což potvrdili i její slova. ''Já neřekla, že jsi nedochůdče.'' Uvedla na pravou míru s lehkým pokynutím ramen. ''Jen říkám, že někteří svůj element objevili až později, jinak to byly dost schopní vlci. Já patřila mezi ně. Vynikala jsem tam u nás spíš v síle a rychlosti, než v užívaní elementů, na to byly dobré mé sestry.'' Zrzka měla nejspíš Meridiu už tak za neschopnou, tímto si to nejspíš ještě dvakrát podtrhne, ale to ji vlastně nijak netrápilo. Proč by mělo, že ano?

Zrzka skočila Mer do řeči. ''Minimálně tam u nás, ano.'' Odpověděla ji pak mezitím co předvedla své malé divadlo. Zdálo se, že zrzka nejspíš žádnou magií ani elementem neoplývala a nikdy nežila ani v tom prostředí kde by to bylo. ''Slyšela jsem od předchozích vlků co jsme potkali, že tu je obchodních co prodává různé takové magické věcičky. Jestli se tomu nechceš přímo vyhýbat, ale jestli tomu chceš přijít na kloub, nebylo by lepší něco takového vlastnit?'' Pozvedla zvídavě obočí. Lze vůbec někomu prodat magii, když už ve své podstatě neoplývá žádnou magií? Budu se muset zeptat sester. Prolétlo ji myšlenkami. Nebo kohokoli jiného.
Přišlo ji to divné, iluze to nebyla, pobaveně ji sledovala když pinkla do jedné ze sedmikrásek. ''Znávala jsem pár vlků, tam u nás doma, kdy dlouho nemohli najít svůj element, ale nakonec se jim to vždycky podařilo, ale jestli jsi o magiích ani neslyšela, až tady, tak nevím jak to máte. Vlky bez magické podstaty neznám, jsi první.'' Kývla rameny, vlastně ji to bylo jednoduše jedno, ale, představa, že by neměla žádný element? Hrůza.

Chvíli bylo mezi vlčicemi ticho. Ale nakonec z té druhé vylezlo co by ji mohlo zaujmout. Meridia pozvedla obočí. ''Ohnivou show?'' Ne že by se ptala, ''Hm, magie.'' Dodala si sama pro sebe. ''Ohnivou show ti teda předvést nedokážu, ani vodní, ani vzdušnou.'' V elementech nikdy nevynikala, byla vysoká, mohutná a silná. Ale něco by snad dokázala. ''Můj element je země.'' Dodala jednoduše. 'Tedy ovládám zemi si mohla vlčice jednoduše domyslet. ''S příchodem tady jsme se sestrami ztratili hodně věcí, možná ani naše elementy nedokáží to, co dokázali předtím, ale něco hádám zvládnu.'' Začala se soustředit na místo, které je rozdělovalo od sebe. Pomalu tam začali klíčit malé květiny, sedmikrásky, podle svých bílých okvětních lístků. Vzhledem k tomu, že žádná květina nevyroste během pár vteřin ze země hned do své plné rozkvetlé maličkosti, nešlo se vymluvit jen tak na náhodu. V tom byl růst květin zajímavý. Meridia pocítila lehkou únavu, skutečně ztratili toho víc, než jen své předměty. ''Jak říkám, něco malého..'' Dodala ledabyle rameny, sama svým výkonem byla poměrně zklamaná.

Meridia se musela uchechnout. Alespoň si to vlčice uměla přiznat a musela ji uznat že je minimálně upřímná a netají se sebou. Proč by taky měla, bylo lepší být realistou, než hrát si na někoho, kdo nebyla. Ne že by to Meridia dělala, ta také byla nejradši prostě sama sebou. ''Uznávám.'' Kývla ledabyle rameny. Vlčice tu možná byla první, přesně na tomhle místě, nic Mer nebránilo jít dál. Nebo se možná vrátit za sestrami? V duchu si zavrtěla hlavou. Když tuhle myšlenku posunula do pozadí opět věnovala pozornost té před ní. Zvědavost ji nedala a s ušklíbnutím se zeptala; ''A je snad něco co by tady velectěnou vlčici zaujalo?'' Samozřejmě čekala kousavou odpověď ve smyslu 'přijď si na to sama', nebo 'nehodlám ti na tohle odpovídat', nebo prostě něco v tom smyslu. ''Určitě máš tedy tak zajímavý život, že tě už nic nemůže překvapit.'' Dodala jsem ledabyle.

Drsný jazyk, tohle ji dostatečně vystihovalo, ale Mer bylo těžké urazit, ba možno nemožné. ''Nepotřebuju tvoje slova, stačí mi tvé tvrzení, má milá.'' Nikdo se nerodí zlý. Nikdo se nerodí ani dobrý, záleží jen na výchově a okolnostech. Jestli ji v tom podporovali, Mer s tím nic neudělá a bylo ji to jednoduše fuk. Mohla si nadávat jakkoliv. ''Musíš být hodně nafoukaná, když před cizinkou obhajuješ své chování.'' Pokrčila ledabyle svými rameny a olízla si čenich. ''Oow, jaká to škoda, že tvá velectěná zadnice mi nebude dělat nadále společnost!'' Prohlásila s dávkou ironie. Meridia si udělala o této dokonalý obrázek a musel by se stát asi rovnou zázrak, aby si začala myslet něco jiného o madam dokonalé. ''Pokud si myslíš, že je zábava odhánět potencionální společnost, no prosím. Já své chování na rozdíl od tebe nemusím nikomu vtloukat. Buď mě bereš, nebo ne.'' Opět pokrčila ledabyle rameny, ''A očividně mě nebereš a rovnou si drzá, místo aby sis ostrý jazyk nechala na později a odháníš, v tom případě taky nejspíš není už co řešit.'' Prohlásila. Možná pro ní zněla jako nějaká blbá bláznivka, ale jakoby ji to někdy vadilo. Meridia byla svá, na jednu stranu ji mrzelo, když se ji nepodaří získat nové kamarády, ale na druhou stranu, tahle by asi nějaká kdovíjak skvělá kamarádka nebyla.

Zdálo se že vlčice bude příjemná jako vřed na ř*ti. Takže milé přátelské slova na vlčici nějak nezabírali zdálo se. Ale Mer si uměla získat vlky, a když se to nedařilo, uměla taky být příjemná. Musela se tedy ušklíbnout na její následující slova, ''Ále, takže ty patříš k těm, které někdo strašně ublížil a začala si říkat jak je všechno vůči tobě nespravedlivé a musíš být zlá na všechny aniž bys je poznala, protože je to lepší, než si najít někoho komu bys mohla někdy věřit.'' Pysky zvedla k zubatému úsměvu, zrovna Mer nebyla někdo komu by nepříjemnost nějakého zdejšího jedince zkazila náladu. Na to měla dost svojí hrdosti, ''Nesoudím tě má milá, můžeš být nepříjemná i jen protože chceš, ale v tom případě musíš mít hodně nudný život.'' Kývla rameny lhostejně. Mer ani nezajímalo co si bude o ni myslet. Byla to vlčice pozitivní povahy a nezáleželo ji na tom jestli ji někdo neměl rád, nebo ji dokonce nesnášel. Respektovala jen ty, co respektovali a měli rádi ji. Na tom jediném ji vždy záleželo.

Nezdálo se, že by vlčice byla z Mer dvakrát nadšená, ale nebylo to něco co by ji zastavilo. Dřív, než však Mer stačila říct něco dalšího tak se vlčice ptala. Otázka ji trochu překvapila a musela s úšklebkem natočil hlavu nechápavě na stranu. ''Ne?'' Zavrtěla hlavou, ''Objevili jsme se tu se dvěma sestrami teprve v noci díky nějaké bouřce.'' Dodala na vysvětlenou, byla na Ostrovech jednoduše nová a jejich bratr, inu.. Určitě nebyl pyroman a určitě tady nebyl jako my. ''Hele, nevím co se ti stalo, ale snad nebudeš ještě po mě tady nepříjemná na všechny. Ne každý může být špatný jako nejspíš ten koho si potkala.'' Mávla tlapkou, protože nepříjemní vlci ji byly tolik nesympatičtí a ona se chtěla jen v klidu přátelit a zjistit kde vlastně je, kde se to objevili a co by ji tady mohlo čekat. Chtěla toho moc?

<- Vlčí jezero (přes Mlžné)

Mlha kterou Mer kráčela ji připadala tak divná. Proč tu byla mlha tak hustá, že by se dala snad i krájet? Jeden by se v ní ztratil ale nějakým zázrakem se Mer podařilo z mlhy dostat pryč a dostala se na jakousi pláň. Jaro tady už vidět skutečně bylo. Bylo to lepší, než když z jara skončila rovnou ve sněhu spolu se sestrami, bylo to příjemnější, co na to říct. Uvažovala nad tím proč u jezera narazila na tokovou sešlost vlků, ale tady, tady nikdo téměř nebyl i když se k ní pár pachů dostalo. Zaměřila se na ten jeden určitý a následovala jej. Už z dálky se ji rýsovala vlčí postava a když došla blíž poznala v ní vlčici, ''Nazdár!'' Řekla už z dálky, snad aby čekala že se k ní někdo blíží a v těsné blízkosti nikdo nebyl, takže ano. Bylo to na vlčici. Když byla Mer blíže, všimla si na jejich tlapách stopy popálenin. Ač by se normálně Mer hned ptala, prozatím otázku spolkla, ještě nevěděla jak budou reagovat zdejší vlci na její ukecanost, ale i kdyby to nebrali, rozhodně se neměla v plánu měnit, jen se prozatím brzdit.

Zdálo se že se tahle sešlost začínala rozpouštět. Kývla si hlavou a pak se podívala na své sestry. Chtěli vyrazit za tím Wuem, ale to Mer zrovna dvakrát nelákalo, i když mohl mít její náhrdelník ztracen v bouři. ''Já zkusím víc zjistit o tomto místě.'' Nedalo ji to, byla tak zvědavá, že na svou únavu téměř zapomněla. Chvíli sledovala jak její sestry mizí v dáli a pak se znovu rozhlédla. Jiným směrem spatřila další blížící se vlky. Nejdřív chtěla k nim nakráčet, ale pak si usmyslela že zrovna tyhle nebude otravovat, hlavně tedy proto že se chce rozhlédnout i po jiném místě. Rozhodně neměla v plánu být celé dva dny jenom tady, než se opět sejde se svými sestrami. ''Tak se vydááám...'' Přimhouřila oči, ''Třeba tudy.'' Rozhodla se směrem od hory, kterou sem přišli. Vyšlapovala si tak elegantně jak to jen dokázala i když by jeden řekl že její vysoké a mohutné tělo tohle nedovolí.

-> Zubří pláň (Přes Mlžné)