Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<- Začarovaný les (Tajga)
A tak konečně dorazila. Bylo tu velice chladno. Cítila jak se její kůže cukala ve snaze se zahřát. Snažila se zahřát tak moc, že ji začalo téct i z nosu. Brr, teda jako kosa tu byla příšerná a ještě jak tu nesněžilo. Bylo to tu neskutečný. Nijak nečekala, že to tu bude až tak krutý.
A pak se konečně podívala na nebe. Zatajil se jí dech. Poprvé viděla polární záři. Konečně to viděla naživo. To po čem takovou dobu toužila. Oči ji v tento moment zářily. Cítila v nich dokonce i slzy. Mrzelo ji, že tuhle chvíli nemůže s nikým sdílet. Že tu byla sama. Že se nejspíše ani o ní nebude moc s někým další měsíce podělit. Dost možná i další roky. Jak často se opakovala tato záře? Bylo to snad každou zimu? Barvy, které dokázali zbarvit celé nebe. Rozzářit jej. Utvořit tento dokonalý skvost. Line se na něm táhly a přesto takovou krásu dělaly. Jako kdyby jim to bylo i zcela jedno. Mohly tak těšit duši každého, kdo na tomto krutém a nehostinném severu zvedl hlavu. Usmívala se upřímně. Od srdce tak jak dlouho ne.
-> Ledovcové jezero

6) Vyber si jedno ze severních území a během herního večera/noci sledujte polární záři

<- Vlčí jezero
A tak se tedy ocitla na místě, které ji připomínalo domov aspoň v tom, že i tyhle stromy měly barvu, která nebyla zcela běžná. Fialová a ještě to v zimě nebylo opadané? Jaké to zklamání! Veliké zklamání. A nebo obdiv? Netušila, co by si o nich měla myslet. Netušila, co by měla k nim cítit. V poslední době byly emoce těžké. Velice těžké. Ubijicí. A tak se rozhodla je neřešit. Vypustit je ze své mysli. Sejde z očí, sejde z mysli jak se říká. A bylo načase se vydat na sever. Nebo na jich? Tajgou vstříc novým a úžasným okamžikům. Těšila se na to! Hodně se na to těšila, až tu příležitost uvidí na vlastní oči. Hlavně když se tohle dělo tak málo. Nebo aspoň to tak slyšela. Nejde již pozdě, ne? Stíha to ještě zcela v pořádku? Měla příšerný strach. 
-> Ledové pláně (Tajga)

<- Červená louka (přes Sněžné tesáky)
Chtěla možná až moc sobecky konečně zažít tu dětinskou možnost se podívat na zamrzlé jezero a možná se po něm trochu poklouzat a toto bylo to jediné, které ji její cestou napadlo. A možná že nečekala nějaké jiné účastníky než byla ona. A hle. Zde byla trojice vlků. Čumilové.
Možná až nejistě se tedy vydala na zamrzlou plochu. Jistě že měla bobky z toho, jak to bude. Jaká bude pevnost ledu. U břehu se zdálo, že by to nemělo sebemenší problém udržet ještě dva statné samce či samice. Čím dále ovšem postupovala tím více se zdálo, že by led udržel čím dál méně. A střed? I když to bylo v oblasti, kde byla běžně zima, tak či více postupovala k jedné kritické části, tím více cítila jak pod ní led lupe víc a víc. Proto se otočila. Rychle postupovala směrem k břehu na opačné straně. Hlavně tak aby si ti tři ničeho nevšímali. Tady se na ledu cítila jistá. Občas se jí tedy po celou dobu smykla packa, ale zatím? Zcela v klidu. Nespadla. A ani nespadne.
-> Začarovaný les (Přes Mlžnou pláň)

3) Vyprav se k nějakému z vodních toků a porovnej, jestli je jeho led stejně pevný jako ten na ledovcovém jezeře (nutno odehrát na dvou oblastech) - 1/2

<- Němé údolí (cestování přes tři herní území pomocí 11. levelu)
A tak se zde objevila z menšího vodního toku velice vzdáleného od květiny. Musela se oklepat. Tohle bylo velice nepříjemné. Brr, nenáviděla to dělat. Tohle ji bylo velice nepříjemné. Více než nepříjemné. Mrazila ji celá páteř. Přejíždělo ji tam takové velice nepříjemné šimrání ještě jak byla součástí vodních toků. Konečně se pořádně nadechla. Cítila jak se jí pořádně rozvinuly plíce. Tohle bylo teda zase naposled na dlouhou dobu. Co to tedy použije. Tuto velice zvláštní schopnost poskytnutou díky velkému spříznění s magií. No ale dost k tomuto.
Nezbývalo nic jiného, než že jít směrem k jejímu cíli. A tak se tedy vydala směrem k Sněžným tesákům. Plná očekávání, co se vlastně bude dít. Jestli se něco stane ještě cestou. A chtěla navíc něco prozkoumat.
-> Vlčí jezero (přes Sněžné tesáky)

Povzdechla si. Nárokoval by si to i z krve. Dle ní by to nebylo fér. Takové posty se měly získat jen z toho důvodu, že se jeden dostal na místo férově. Prokázal, že byl velice dobrým vůdcem, že měl dobré schopnosti a dokázal si poradit pokud přišla krize. Ukázal by to všem ostatním a oni by pak uznali jeho získání titulu. Jenže takhle to bylo jen "hej, můj rodič byl alfa, tak já taky budu alfa. Je jedno, že neznáte mé schopnosti, hlavně že jsem jejich děcko" aneb jak velice ironické od Atraye. „A viděl tě vůbec někdo z naší smečky? Vyjma tedy otce či co si říkal předtím." Zeptala se ho a povzdechla si. „Avšak věřím ve tvé schopnosti, bratře. Jistě bys byl dobrým vůdcem. Nechť tě štěstěna provází." Dodala nakonec jakousi pochvalu. Jakési pofidérní pokusy o to, aby mu zvedla náladu aspoň trochu.
Dával ji prostoru, aby se nažrala jako první. Využila toho tedy a pustila se do srny. Sežrala půl než zvedla hlavu. „Počkej mi tady. Velice brzy se vrátím. Musím si ještě něco oběhnout." Podotkla k bratrovi a rozběhla se směrem pryč. Ovšem v jednom skoku se proměnila do vody. Využívaje toho smečkového levelu magie. Bála se docela, že se cestou změní v rampouch.
-> Červená louka(Ostříží zrak, rokle, nejvyšší hora)

<- Les Alf (Přes Furijské hory)

Všimla si toho jak stáhl uši dozadu. Všimla si toho. Jeho slova ji donutila si povzdechnout a udělat pár kroků vpřed. Podívala se na nebe. Mraky se pomalu vybíraly. "Díky, bratře. Jednou se to rozhodnutí může změnit. Nejsem zrovna osoba, co by nechala ostatní na holičkách, pokud budou chtít za Alfu zrovna mne. Ale přijít do smečky a nárokovat si místo na pomyslném trůnu jen protože jsem potomkem minulých alf není zrovna můj styl." Ne, tohle zrovna nebyla její hra. Merlin věřila v to, že Alfa by měla vyhovovat všem ne že se o ní budou prát dědici jako o nějakou horkou bramboru. Neviděla v tom smysl. Atray ovšem na toto měl jiného názoru. Nebude ji nutit do ničeho, ale sám by se ujal smečky. Ještě to co pak řekl. Podívala se na něj. Udělala k němu pár kroků. Prohlédla si jej a pak se zase otočila. "Smečka není něco, na co by měl jeden právo jen protože se dobře narodil, Atrayi. Není to něco, co bys mohl pokládat za své jen protože jsi potomkem alf. Je to něco, co by sis měl zasloužit. Takhle by mohl přijít každý z nás a nárokovat si to. I ti co se ve smečce neukáží jak je rok dlouhý. Prvně dokaž, že jsi hoden toho místa jiným členům. Ukaž se jim v dobrém světle. Ukaž jim, že jsi skutečně hoden toho místa. Že se nezalekneš a nenecháš je na holičkách při prvním velkém nebezpečí. Ne, že bych v tebe nevěřila, ale musíš to brát i z druhé strany mince." Dala mu postup toho co musel dokázat. Postup toho, co by se dalo zvážit v jeho hlavě. Aby mohl být dobrým vůdcem.
Neměla mu co říct. Merlin neuměla dobře vyjadřovat pocity uvnitř sebe. Už cestou k údolí sbírala vodu odkud se dalo. A nakonec stejně nejvíce dokázala nabrat z přítoku jenž vedl do jezera. Zformovat jí tak jak se hodilo. Začala se plížit v moment, co se přibližovali k jejich kořisti. Aspoň tak jí to čerstvost pachu říkala. Pokynula bratrovi, že je před nimi a že jí měl nadběhnout, kdyby se jí to nepodařilo. Všimla si jí. Mladá zhruba tedy tak roční srna. která se napájela z jezera. Až sem je ta voda vytáhla. Bylo to velice opravdu velice neobvyklé zde něco takového vidět. To poznala i dle pachových stop.
Nehodlala se s tím nějak piplat. Měla hlad. Velký hlad. A tak se nakonec přiblížila k laně natolik, že jí dokázala hlavu uzavřít do vodní bubliny. Dusila jí. Snažila se jí zneškodnit tímto. Leč se kořist bránila, cukala sebou. Snažila se vodu ze své hlavy dostat. Když byla dostatečně omámená nechala jí vodu slézt ke krku, kde se utvořilo jakési pomyslné sevření a pak cukla. Zlomila jí tím vaz. Sledovala jak se tělo skácelo k zemi. Zajistila jim dobrou večeři.

2) Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist - 4/4

Podívala se na Atraye a byla nucena se zastavit. Povytáhla obočí a překvapeně se na něj dívala. Co jej k tomuto vedlo? Neviděl snad, že byla emočně... negramotná? Stejně jako většina lidí s vyšším inteligenčním kvocientem měla problém hlídat slova, co říkala. Neměla ten filtr nastavený. Ten, co ji zamezoval říkat věci tak jak je cítila, i když bylo jasné, že to ublíží někomu dalšímu. "Ne. V tomhle jsem až moc krutá. Říkám věci tak jak je cítím. Nehledě na to, že to někomu může ublížit. Mám za to, že emoce jsou projevem slabosti. Nebyla bych díky tomuto dobrým vůdcem. Leda tak bych dovedla Zlatou smečku ještě do většího problému." A přesto na tom bylo něco, co ji lákalo. Ale ta racionální stránka ji na tomto zamezovala. Uvědomovala si kolik vlků by soudila bez dalšího pohledu. Na jeho další slova už se zase rozešla. Vytahovala během toho vodu ze země. Každá tato akce byla těžší. Dělala to tolikrát za dnešek, že se vyčerpávala. Leč výdrž pro ni nebyla překážkou tak velkou. "Jejich odkaz nenechám zemřít tím, že po nich pojmenuji své potomky a budu jim o nich vyprávět, ale..." Zastavila se. Okolo hlavy jí kroužila voda. "Nehodám se vracet domů, bratře. K tomu mě nedonutíš. Ne dokud tam bude Ahvaryan, Rýdie a Rhaaxin." K tomuto se vázal hlubší příběh. Příběh, který mu jednou vysvětlí, ale teď nebyla na to připravena.
Podíval se na ni s tím dotazem, který jasně říkal jedno. Jestli chtěla pokračovat do hor. Zamyslela se. Vyplatilo se jim nahánět srnu v horách? Nebylo to až moc riskantní? Neviděla jiné stopy, které by značily, že se zde pohybovala jiná kořist. Ale mohla se také plést. Spousta vlků zde uměla lovit lépe než ona. Ale přesto pokynula hlavou. Ještě jednou se raději jala zkontrolovat jestli tu není byť jen třeba jediného zajíce, který by byl momentálně lepší kořistí než zmatená srna v horách. Znovu usilovně čenichala a pohybovala ušima do různých směrů, aby slyšela sebemenší křupání větviček. Ale ne. Nic. Neměli tedy jinou možnost pokud chtěli zahnat svůj hlad. Následovala do hor, kde se chvilku měla problém zorientovat a znovu chytit stopu kořisti. Znovu se musela intenzivně soutředit a čichat. Vnímala stopy deroucí se dál! Herueka! Znovu je našla. Stopy, které směřovali k jezeru nejspíše. Jenže neuvědomovala si, že by někdo jezera využíval ze zvěře. Neviděla tam kostry, které by značily, že tam někdo lovil běžně. Musela mít neskutečnou žízeň a vyhledávala tedy nezamrzlé pitné zdroje. Vlastně jediný zdroj vody velký o kterém věděla bylo právě to jezero na které byl z hor hezký výhled. A ke kterému právě vedla většina stop. Srna působila zmateně. Všímala si několikrát, že se na místě zastavila a přešlapovala. Schytala snad ránu do hlavy nebo se jednalo o velice mladého jedince? I kořist se po tom velkém spánku zdála nějaká divná. Zcela dezorientovaná. Ale tohle byl spíše mladý jedinec dělající skutečně hloupá rozhodnutí. 
-> Němé údolí (Přes Furijské hory)

2) Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist - 3/4

Nepamatoval si jejich matku. Nepamatoval si ji a ona si pamatovala málo. Podívala se na zem a pak zase zpět na něj. "Byla bílá s černými znaky. Více ti neřeknu." Zašeptala nakonec a povzdechla si. Bolelo to nevzpomínat si, jak vypadala. Ona se upnula sama na sebe. Vzor rodiče si našla v přírodě. V tom, co se naučila během neustálého cestování a poznávání jiných. Neměla štěstí jako on a nepotkala vlčici, co by si ji adoptovala a předala ji moudra.
Všimla si toho pohledu. Toho tázavého výrazu v jeho očích. Odkašlala si. "Smečka má mít silného vůdce, někoho, kdo se o ni bude starat a nenechá jí padnout. Mám otce ráda, ale..." Odmlčela se. Bylo to velice složité téma. Hlavně, když Atray tohle nemohl chápat tak jako ona. "Nemůžeš vést smečku, jít si na pár měsíců lehnout a doufat, že se smečka zázračně bude rozvíjet během tvého spánku. Takhle svět nefunguje. Potřebujeme silné vlky jako vůdce. Někoho, kdo ví co chce." Odkašlala si zase. Možná byla na to až moc zlá. Možná by se hodil někdo méně krutý a zarytý ve vlastních názorech. Zarytý v tom, že slabost byly city. Že se měl každý stávat silným.
Pokynula mu směrem ke stopám, které se jim podařilo, teda spíše Merlin se to podařilo a bratr se vezl na jejím úspěchu a výcviku, najít v tomto lese a následně se podívala dál. Vedly směrem k místu odkud přicházeli. To si snad z nich někdo musel dělat srandu. Protočila očima. Ale rozhodla se nenechat se tím zmást. Možná se najde ještě něco blíže k nim. Musela to jen pořádně prozkoumat. Musela se skutečně snažit, aby nehnala bratra zase zpátky jako nějaká šílená blbka. Očichávala najité stopy a kráčela s hlavou sklopenou k zemi. Hledala však i jakékoliv jiné, které by se připletly do této směsice. Možná to bylo až šílené jak se usilovně snažila ve své hlavě analyzovat každý pach, který se k ní dostal. Spousty vlčích a jediný relativně čerstvý srnčí. Uši měla ovšem našpicované, kdyby se na ně někdo chystal zaútočit. Stopy se stáčeli směrem k horám. Raději se jala ochutnat část té stopy ve které byla i moč, jestli neucítí něco ještě mnohem více. Co kdyby jí něco unikalo. Vypadalo to skutečně na mladou samici nebo velice defektního samce. Nevnímala tak dominantní příchuť jako tomu bylo u vůdčích samců a hlavně toto bylo způsobováno testosteronem, který necítila. Mohla něco takového vůbec cítit? Vonělo by to jinak? Ne. Nebylo třeba přemýšlet nad tímto. Museli kořist dohonit, aby se nedostala daleko.  

2) Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist - 2/4

<- Ostříží zrak
Bolelo ho to. Určitě ho to bolelo. Ale co mohl dělat. Co ji na to mohl říct? Vlastně to tu na něj vybalila a čekala, že to všechno zpracuje. Že to všechno přijme a bude to mezi nimi dobré. Slova nikdy nebyla pro ni dobrou věcí. Často říkala věci tak jak je zrovna cítila. Bez nějakého filtru. "Život je mrcha. Naučil mne nedoufat, že tady pro mne někdo někdy bude. A co k tomu dodat. Nikdo tu nikdy nebyl. Matka? Mluvila jsem s ní jednou? Dvakrát? Otec? Spí, stále spí. Ale nemohu se na vás zlobit. Život je prostě... život." Polkla hořké nadávky a šlehla ocasem. Zajímalo ho, co bude se smečkou, pokud se otec neprobudí. Pokrčila rameny jak to jen vlk dokázal. Co by se smečkou bylo, hlupáčku? Bude neaktivní nebo jí přebere někdo jiný nebo zanikne. "Co by s ní bylo. Zanikne. Puf. Bude pryč. Nebo někdo našemu otci rozbije tlamu a přebere ji. A nebo dál bude v tomto bídném stavu. Měl bys zvážit přidání se k nám, bratře. Leč nás není mnoho, tak se zdáme zatím všichni jako aktivní a schopni vlci. Co jen tak neusnou." Byla to možná hnusná slova, ale Merlin už v tomto ztratila naději. Ne když nepotkala žádného člena té zapeklité smečky. Ani jejich starší sourozenci nebyli bůh ví jak živoucí. Byly skutečně děti pro smích.
A pak přišlo kázání od bratra. Povzdechla si a šlehla ocasem. Tohle nebylo moc pozitivní. Tohle se jí nelíbilo. Ale uznal její sílu. Nechala to tedy být. Jinak by mu ještě něco řekla.
Dorazili do lesa a ona jej zarazila packou, aby neudělal dál ani krok. Co kdyby něco narušil? Začenichala a nastražila uši. Bylo tady něco. Nějaká jejich kořist? Že by se na ně skutečně usmála až taková štěstěna? Sklonila se k zemi a začala čenichat. Escanor jí následoval a opakoval její gesta. Jako kdyby byl synem spíše než mazlíčkem. Pokynula bratrovi, aby šel k ní. Jako kdyby byla matkou, která svého bratříčka chce naučit tomu, co se ona sama naučila od mistra. Před ní byla stopa, ukázková! Obtiskl celé svén kopýtko jako kdyby se jim vlastně podepsal a nechával jim jasnou zprávu, že tu byl. Jelen? Srna nebo dokonce mladé? Ne, na to bylo velice brzy. Ještě nezačínalo jaro a hormony tedy neovlivňovaly zvěř. Jedině vlci se pářili asi kdy se jim zachtělo a nehleděli na to, zdali je dostatek postavy. Na mládě navíc stopa byla veliká. Ne, že by se jednalo o masivní kus, ale rozhodně dokáže zasytit dva hladové vlky. Podívala se kam stopy vedly. Co jim mohli prozradit o jejich kořisti. Snažil se si uloupnout kůru ze stromu, ale něco jej vyrušilo. Nejspíše přítomnost dalších vlků v lesích. Příroda mohla nerušeně žít zatímco obyvatelstvo ostrovů spalo a tak se zdálo, že jedinec neměl zcela vybudovaný ten pud dobře. Točil se několikrát v kruzích než se rozběhl dál. Jako kdyby ho někdo trefil do hlavy. Ale spíše za tohle mohla nezkušenost. Neschopnost jednat jako by jednal smýšlící jedinec. 

2) Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist - 1/4

<- Rokle
Pořád si to vyčítal, že tam nebyl s nimi. Povzdechla si. Protočila očima a podívala se na něj. Musela zavrtět hlavou. Ona byla v tomto možná až moc upřímná. Co na srdci, to na jazyku. "A co bys změnil? Trochlit jsme truchlil každý zvlášť. Naše rodina není to co bývala, Atrayi. Rozpadli jsme se. Jsme nikým. Jsme vlastně jen... jen jsme. Deirona jsem neviděla od minulého Jara. Otce od minulé zimy a Sill? Ach, pochybuju, že se taky nevydala na cestu vlastním životem a na rodinu ani nepovzdechne." Podívala se před ně. Tuhle realitu bylo nutno chápat. Leč byla neuvěřitelně bolestivá. "Promiň mi ta slova... muselo to být řečeno." Sklonila lehce hlavu. Neměl moc možnost jak to změnit. A to ani ona. Leč se snažila být dokonalou. Leč se snažila být tou nejlepší, tak neměla možnost to změnit. Neměla možnost ovlivnit to co se dávno stalo.
Otřel se o její krk po těch slovech. A ona se něj slabě usmála. "Díky." Zašeptala směrem k němu. Nedokázal pochopit to co ona cítila k Iridanovi. Povzdechla si zase. "Nebuď prosím tak moc... jako Deiron. Já nepotřebuju chránit. Nejsem dámička, která by hledala svého prince. Jsem mág. Jsem mág, který bude dál trénovat své tělo a mysl, aby jej nic neporazilo." To si přísahala už jako malá. Tak aby se jí nikdo nemohl dotknout. Escanor byl roztomilý. Usmála se ještě jednou. "To on moc dobře ví." Uchechtla se pobaveně.
Vedla jej směrem k lesu.
-> Les Alf

Zavrtěla hlavou a povzdechla si. Bylo toho tolik, co se stalo a nedalo se to nikterak ovlivnit. Ale to on nemohl vědět. Nemohl vědět co bylo skutečností. Povzdechla si ještě jednou. "Atrayi, nešlo tomu zabránit. Zabil ji Chaos. Nejspíš to vypadalo, že ona sama šla na tu smrt. Proč by jinak Chaos útočil na tak důležitého vlka?" Povzdechla si Merlin a zavrtěla hlavou. Ne, nebylo co udělat. I kdyby se kdokoliv snažil... zavrtěla hlavou, aby se těch myšlenek zbavila. Ne, nemohla se jich zbavit jen tak lusknutím prstů. Nešlo to. I kdyby tak moc chtěla. Pořád to bude něco, co ji navždy bude strašit v její mysli. Jednou to ale bude vzpomínka na minulost. Minulost, která se nedala zvrátit.
Ptal se pochopitelně na to kdo byl Iridan. A kdy se rozhodla nevracet do rodné smečky. "Hm? Iridan byl mým partnerem. Vlk a syn Alfy a Bety Chaosu. Nevěděla jsem, že naše vztahy jsou tak pochroumané a prostě se... naše láska stala. Ale nyní? Nyní jsme... dvě rozdílné osoby." I když ho v nitru stále milovala. Ovšem to s tou rodnou smečkou mu bude složité na vysvětlení. "Po posledním smečkovém srazu jsem se... prala s tou myšlenkou. A rozhodla jsem se tak vskutku nedávno. Když mi v tom podpořil jeden milý cizinec. Stala jsem se tedy členkou Namarey." Uvedla na pravou míru. Proč to nešlo hlavně zvrátit. Už byla členkou jinde. "Domov už dávno nebyl domovem. Otec stále spal, Deiron byl mimo společně s tebou. Sill jsem skoro nepotkala. Zbytek členů mi byl neznámý." Přiznala se k tomu, proč se tak rozhodla. A tu pravdu, proč by Zlatou smečku vlastně nedoporučila. Leč tomu ještě rok zpět bylo jinak. Nepoznávala se.
Věnoval ji kompliment a ptal se dokonce i na Escanora. "Escanor. Wu jej měl u sebe a on se ke mne jednoho dne prostě přidal. Je to velice zvědavý lasičák." Představila tvorečka.
Rozešla se a pokynula na bratra hlavou. "Pojď, musíš mít hlad. Ulovím nám něco... s tvojí pomocí, samo sebou." Dá mu takové úkony, aby se cítil dobře. Aby se cítil potřebný.
-> Ostříží zrak

Bylo mu to líto. Tohle nečekala. Čekala upřímně všechno a ne tohle. Zmateně zamrkala. Nakonec ho nechala u sebe v objetí dál. "To je v pohodě. Všichni jsme měli strach. Hlavně když matka... skonala." Dostala ze sebe Merlin. Bolelo to. Bolelo vůbec nad něčím takovým uvažovat. Ale muselo tomu tak být. "Všichni jsme byli pryč, Atrayi. A já neměla už ani tu sílu se zpět domů vracet. Opustila jsem rodnou smečku." Tuhle informaci bylo lepší podávat dokud byla čerstvá. Dokud se to jednalo o čerstvé informace, které mu mohla vysvětlit. "Nechci se ve Zlaté ukázat. Ne poté, co mi donutili se rozejít s Iridanem a já... ho stále miluji. Jen s ním již nemohu být." Tohle na tom bylo to nejvíce bolestivé. Milovat ho, ale nemoci s ním být, protože by teď byla jako ten největší pokrytec. Pokrytec a idiot. Přát si, aby se s ní znovu dal dohromady, poté co mu udělala. Poté co řekla, že jej klidně zabije. "Ale podívejme se na tebe. Jak jsi vyrostl. Pamatuju si tě jako malého zavalitého brášku a ty jsi mezitím takhle vytáhl." Na tváři jí hrál pobavený úsměv.

Slyšela hlas, který ji donutil vodu proměnit zase do ostnů. A pak ji došlo kdo to byl. Hlavně když se na něj pak podívala. Tohle byl... ten koho čekala zrovna ze všech sourozenců nejméně. Tohle byl Atray. Stejný flekatý jedinec jakým byla ona. Dívala se na něj nedůvěřivě než se rozhodla udělat nepatrný pohyb packou a nechala mu veškerou vodu spadnout kousek od něj. Tak aby se toho spíše lekl než aby ho smáčela od hlavy k patě. "Atrayi" Zněla chladně přesto se nakonec k němu přesunula. Dala mu packu na čelo a přemýšlela jestli to byl skutečně on. Ale nakonec ho přeji jen k sobě přitiskla do sesterského objetí. Nebo tedy spíše sourozeneckého objetí. Nakonec mu ale dala pohlavek. "Kdes celou tu dobu byl sakra? Víš jak hrozně jsem se cítila? Myslet si, že jsem jediná živá z naší rodiny?" Zeptala se ho rázným hlasem. Aby se dosti pocítil jako ona. Aby mu to v té jeho hlavičce konečně došlo.

<- Červená louka (Přes Nejvyšší horu)
A tak se Merlin dostala dál od té proklaté květiny. O květiny, která ji nutila přemýšlet o smrti a o životě. Escanor se na ní díval s otázkou v očích, jako kdyby tomu rozuměl. Ale už dávno se naučila, že uměl poslouchat jen rozkazy jiných. Odkašlala si a podívala se po svém okolí. Dívala se hlavně na nejvyšší horu v zádech. Byla jako majestát celého spodního území. Jako jistota, která tam vždy bude. Následoval ji snad někdo? Zarazila se v půlce pohybu. Nabrat vodu ze zmrzlé země bylo zase těžší než si myslela. Zatím jí držela v bublině kousek od své hlavy. "Drž se u mě, Escanore." Poručila mu nakonec a odkašlala si ještě jednou. Sakra, blbá nemoc, která jí zasáhla před tím. Kolik vlků na ni vlastně umřelo? A proč to nemohla být zrovna sestra Iridana? Ale ne, to by svému "miláčkovi" nepřála. Zase tak moc ji nešlehlo.

<- Poušť (Přes Palmovou pláž)
Tento způsob cestování zdá se mi velice nepraktický, kolego! To by se dalo říci o to tom přeplávání z Palmové pláže na Červenou louku. Ještě když se jeden snažil udržet nad hladinou milovaného mazlíčka. A jen co dorazila po velice známé louce o trochu dál, tak si všimla vlčice. Krčila se tam a když si všimla i ona Merlin, tak ji k sobě volala. Aby se šla na něco podívat a povyprávět jí cokoliv nového.
A tak vlastně Merlin neměla na výběr a šla. Zadívala se na tu podivnou rostlinu a překvapeně zamrkala. Ale více jí zaujala vlčice, která se vyptávala na to co bylo nového, jak se měla, co se kde dělo. “Hm? Co je nového v mém životě a životě na ostrovech? Ale co by bylo nového. Někteří vlci zmizeli neznámo kam jako kdyby je někdo během spánku unesl, jiní zjistili o tom, že jim nevyhovuje smečka ve které byli doposud. Namarey ožívá, Zlatá nejspíše je na tom bídně jelikož sem z ní nepotkala snad žádného vlka, co se Daénu týče, tak jsem taky na moc vlků z něj nenarazila. A ta poslední smečka v horách u zimních území? O té zatím nemám více tušení. Chaos jako smečku nepočítám. Nemají území, nemají snad ani už půl členů a většinou jsou tam jen… špatní vlci. Můj otec je nejspíš také mrtev. Takže Zlatá přišla o Alfu, ale ode mne to nevíš. Neviděla jsem ho hrozně dlouho, proto si myslím, že je mrtev.” Odkašlala si, aby vyčistila své hrdlo. To o Chaosu spíše šeptala. Stále to bolelo. Bolelo to myslet na něj vůbec. A o otci se nechtěla moc bavit. Bylo to vidět hlavně v jejích více barevných očích. Netoužila se o něj bavit stejně jako o komkoliv jiném z rodiny. V sobě je pohřbila, protože je dlouho neviděla a pokud se s někým znovu setká, bude to příjemné. Ale udržovat naději nebyl zrovna její styl. “Co se týče změn u mne. Já jsem se stala hrdou členkou té pouštní smečky. Víš domov dávno nepůsobil jako domov. Ne poté, co mne zrubali, že si vůbec dovoluji randit s někým s kým už teď vlastně vůbec nerandím. Ale to je dlouhý příběh. Iridan a já jsme byli jako dva rozdílné světy. Je to možná pro nás lepší. Neutrápíme se navzájem.” Pousmála se slabě na vlčici. Nevybavovala si ji. Neznala ji a nevěděla o koho se jedná, ale bylo příjemné mít někoho na koho může jeden vyklopit své problémy. Escanor se jal vlčici pořádně očuchat. Jako kdyby cizince nevěřil. Zarazila jen packou a zavrtěla hlavou. “Není to vhodné, maličký.” Leč ji nemohl rozumět, tak se na ni vždy tak chápavě díval. Navíc nesoudil tak jako ostatní vlci. A to bylo to hlavní. “Ale co ty? Nemám ti něco ulovit? Vypadáš hubeně, měla by ses najíst, květinko. Takto dříve či později uvadneš.” A možná to bylo právě to, co se stane.
Vlčice jí ujistila, že se vskutku nic neděje a Merlin by raději svoji pozornost měla zaměřit na rudé kvítko ve sněhu. Květina vypadala trochu jako mák. Ovšem bylo jí vysvětleno, že to mák není. Ale velice speciální léčivá rostlina. Vypadalo to, že zrovna v tomto se vlčice vyznala. Že zrovna v tomto se uměla orientovat. “Vypadá to, že máš květiny ráda.” Pronesla se slabým úsměvem na rtech. Léčivá rostlina. Dokázala by zahojit její srdce? Dokázala by zacelit tu díru v něm, kterou tam zanechal vztah s Iridanem? Vztah, který v sobě musela pohřbít, i když hnědého vlčka stále milovala? Zemře s láskou k němu? Bude novodobou Julií zatímco Iridan bude Romeem? Zabijou se nakonec oba na konci svých příběhů jen díky nešťastné lásce jen aby spolu jejich duše mohli být v životě po tomto? Jen aby mohli konečně být svoji a nikdo jim nemusel tu lásku vymlouvat? Přesto potkala by v tom dalším životě i svou matku? Bylo něco po tomto životě? Nebo to všechno bylo naprosto zbytečná snaha o to být dokonalý a pak to všechno bylo vlastně na konci jedno? Přemýšlela nad tím již od dětství. Nad tím, co bylo po životě od doby, co její matka byla zabita a ona našla její tělo. Na to jak tam ležela. Zachránila by tato rostlina jejího života? Podívala se na ni. Ne, sama se sotva v tomhle mrazu držela. Kapka života obklopena sněhem, který představoval smrt. Jaká to ironie osudu. Uchechtla se nad tím. Znovu se setkávala se smrtí. A jaká to ironie, že to bylo zase v zimě. Znovu se setkávala s tou bezradností a malicherností života. A že tahle byla teda echt hmatatelná. Možná i doslova a do písmene, kdyby jen natáhla tlapu a dotknula se rostliny, tak to bylo skutečně hmatatelné. A nebo Konvalinky. To byla taky vlčice jen pár krůčků od smrti. Vypadal takhle každý vlk před smrtí? Vlk, který chtěl žít, ale zároveň se jeho konec blížil? Sedmimílovými kroky se blížil. Pochybovala totiž o tom, že by Konvalinka chtěla zemřít. V jejích očích viděla plno života, ale na těle? Jestli to byla pouhá kapička, tak byla na tom ještě dobře. A co Merlin? Chtěla zemřít? Ano! V jejích očích zase naopak od Konvalinky smrt byla, ale na těle nikoliv. Byla jako pravý opak toho všeho. Ale co vlastně bylo po smrti? Bylo tam vůbec něco? Nebo to všechno bylo k ničemu? Celý život se tu snažit jen aby pak bylo nic? Prostě černo. A to by bylo možná to nejlepší pro deprimovanou Merlin. Prostě po tom, co by naposledy vydechla by už nic nebylo. Žádné trápení, žádné další lásky, žádné další zklamání. Kéž by ji jen matka mohla dát nějaký znamení, že po smrti něco bylo. Aby Merlin mohla poprosit o smazání z existence a pak to bolestivě nezjišťovala. Tedy cože? Neee, vůbec Merlin teď momentálně neměla velkou krizi. Velkou jako neaktivita jejího otce, který někde určitě hnil zapadaný sněhem a vylézali mu červíci z očí. Hmm, to vlastně bylo další co přišlo po smrti. Tělo se začalo hezky nafukovat, hezky se začínalo rozpadat a bylo potravou pro různé živočichy. Hlavně tedy broučky, kteří dokonale ohlodali kosti. Hm, bylo vlastně neexické si hrát s něčím tělem po jeho smrti? Dělat si z jeho kostí různá brnění, dekorace? Nějaké hezké cetky na sebe. Ne, nebude si ze svého otce dělat doplněk na sebe. Zas tak moc jí nešibnulo z toho přemýšlení o životě a smrti. Vlastně co takový život? Merlin cukala děloha jem co se blížilo jaro. Byla připravěná poprvé k sobě ve své říji nalákat samce a zplodit s ním nový život. A co kdyby ten nový život zastoupil ten starý? Co kdyby ten nový život byla vlastně reinkarnace její matky? Ještě ho mít tak s kým stvořit a upéct v sobě.
Povzdechla si a zavrtěla hlavou. Dost přemýšlení o tomto. "Díky ti ale. Je čas jít dále." A s tím už se vydala pryč.
-> Rokle (přes Nejvyšší horu)